Hřejivé teplo z horké pouště
Davin se zhluboka nadechl a několikrát zatřepal blanitýma ušima, aby se alespoň trochu ochladil. Jeho pouštní přítel ležící vedle něj hřál na jeho vkus až příliš. Ale neodtáhl se. Později se schladí křišťálově čistou vodou z Velkého jezera, ale pro teď si užíval blízkost milovaného draka.
Pohlédl na spícího Patria. Pozoroval, jak pravidelně oddechuje, jak se mu ve spánku chvějí víčka a černé konečky uší, jak krčí pysky a jemně zarývá své černé drápy do skály. Určitě se mu něco zdá.
Zaplavil ho v tu chvíli tak silný pocit touhy a lásky, až zalapal po dechu. I přes to, že z pískově zabarveného draka sálalo horko skoro stejné jako ze samotné pouště rozprostírající se všude kolem jezera, přitiskl se ještě blíž a hlavu si položil na Patriovy lopatky. Musel dávat pozor, aby se neporanil o ostny, kterými byl Patris pokrytý, ale už znal jeho tělo dobře a věděl, kde se ho může bezpečně dotýkat. Zavřel oči a zhluboka vdechoval jeho pach. Byl cítit pouští. Suchou ostřicí, pískem a horkým větrem vanoucím od Pískovcového údolí. To všechno byly pachy, které dříve Davina děsily. On byl jezerní drak, miloval vodu, chladivý vánek proudící nad hladinou a sladkou vůni červených leknínů. Sám byl cítit jako vlahý déšť a jezerní rostliny. Možná i trochu páchl po rybině, ale všechno to byly vůně, které znamenaly domov a bezpečí. Vše, co bylo kolem jezera, zavánělo nebezpečím a horkou blouznivou smrtí. Proč ho tedy pach jeho tak odlišného přítele tolik vzrušoval?
Znali se teprve krátce. Patris se jednoho dne objevil na břehu Velkého jezera celý zaprášený a špinavý. Jezerní drak ho pozoroval ze své leknínové zahrady, jak pomalu vstupuje do vody. Držel se u břehu v mělké, sluncem vyhřáté vodě a pečlivě ze sebe smýval prach i zlatavý písek. Koupel si viditelně užíval, a když konečně vylezl z vody, natáhl se na rovný výběžek pískovcové skály a slunil se. Davin byl zvědavý, pouštní draci k jezeru obvykle nepřicházeli. Jejich území bylo daleko, přímo uprostřed Nekonečné pouště, a žádný z nich se v jezerních vodách ještě nikdy nekoupal. Nebo alespoň Davin zatím žádného neviděl.
Patris si zvědavého pozorovatele všiml, ale dál se vyhříval a nedal nijak najevo, že by o přítomnosti někoho dalšího věděl. Po očku však zelenomodrého draka sledoval. Odhadoval, že je to teprve odrostlé dráče, ale rysy elegantního silného draka se na jeho těle už začínaly rýsovat. Byl štíhlý, avšak s mohutným hrudníkem, a když plaval, blány a dlouhé vousy kolem jeho těla vytvářely dojem plovoucí krajky či motýlích křídel. Šupiny na slunci perleťově zářily a přecházely od temně modré přes blankytnou, tyrkysovou až po svěží světle zelenou. Beze slova pozorovali jeden druhého, než se k večeru Patris zvedl a tiše zmizel do pouště. Druhý den se však ukázal znovu. Dopřál si opět dlouhou koupel a poté se jako předtím uvelebil ke sluneční lázni. Vystavoval na obdiv své tělo zocelené těmi nejdrsnějšími podmínkami Nekonečné pouště. Ebenově černé ostny se leskly a kontrastovaly s matnějšími pískově zbarvenými šupinami. Černá kresba na těle při pohybu vytvářela zajímavé efekty. Jako by se na jeho těle černý písek přeléval přes okrově zlatavý.
Pouštní drak se začal u jezera objevovat pravidelně. Zvědavý Davin ho každý den pozoroval, naivní a neopatrný ve svém zmateném mládí. Až jednou…
„Nechceš konečně vylézt z té vody a lehnout si sem ke mně?“ prolomil posvátné ticho pouštní drak. Davin sebou vylekaně cukl a ponořil hlavu mezi rudé květy leknínů. Patris pobaveně zavrtěl hlavou. Pozoroval hladinu a tvářil se nezúčastněně, očima však hledal temný stín, který by prozradil dračí tělo plovoucí pod vodou. Když si myslel, že se jezerní drak už neukáže, zčeřila se nedaleko skalního výstupku hladina a blanitá modrozelená hlava opatrně vykoukla z vody.
Patris poplácal tlapou na místo vedle sebe a lehce se usmál.
„Pojď sem ke mně.“
Davin chvíli přemýšlel, než se vyhoupl na skálu a nejistě se posadil vedle Patria. Kapky vody se na jeho šupinách leskly jako droboučké křišťály a pouštní drak je se zaujetím pozoroval. Jak lehce by se daly slíznout z dračích šupin jazykem. Jak by asi chutnaly? Cítil lehký závan rybiny, ale daleko víc mu do nozder proudila svěží vůně čisté vody a kvetoucích leknínů.
„Jak ti říkají?“ zeptal se, aby rozptýlil své myšlenky.
„Davin. A tobě?“
„Patris.“
„Ještě nikdy jsem pouštního draka neviděl,“ přiznal stydlivě Davin a dlouze si Patria prohlížel. Takhle z blízka rozpoznával, jak jsou jeho hřbetní šupiny hrubé a skoro splývají s pískovcovou skálou. Měl chuť se dotknout špičatých ostnů, jen aby zjistil, jak moc jsou ostré. Jezerní draci žádné ostny ani rohy nemají.
„No doufám, že se ti líbím, když jsem první,“ vycenil Patris zuby v přehnaně pyšném úsměvu.
Davin přikývl a dál fascinovaně přejížděl očima ostnatý hřbet. Patris si toho všiml a schválně se naježil. Ostny, do této chvíle celkem nevinně splývající s hřbetními pláty, se vztyčily do hrozivě vypadajícího jehelníčku.
„Klidně se jich dotkni, jestli chceš,“ poznamenal.
„Ne, ne to je dobrý,“ zavrtěl Davin trochu zahanbeně hlavou. Nemůže se přeci dotýkat neznámého cizího draka a samce k tomu.
Chvíli jen tak tiše pozorovali jeden druhého, než se Davin osmělil zeptat.
„Co tu vlastně hledáš? Myslel jsem, že draci jako ty žijí ve středu Nekonečné pouště v Pískovcovém údolí. K Velkému jezeru nikdy nepřicházejí.“
„To je pravda,“ přitakal Patris. „Ale já chci najít konec Nekonečné pouště. Nedokážu dlouho žít na jednom místě, ještě nikde jsem nenašel nic, co by mě kde dokázalo udržet. Toulám se pouští a hledám její konec.“
„A až ho najdeš?“
„Vydám se zpátky a budu hledat začátek,“ šibalsky se pousmál.
„Já jsem nikdy nebyl od jezera dál než půl dne cesty,“ přiznal se Davin.
„A vadí ti to?“
„Nevím. Ještě jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Ale… bojím se pouště.“
„Pročpak?“
„Je suchá, horká a vyprahlá. Zabíjí,“ Davin se při myšlence na písek od obzoru k obzoru otřásl.
„Není taková, když víš, jak se v ní pohybovat a kde najít vodu,“ mrkl na něj Patris.
„Jenže ty jsi pouštní drak, ty tohle víš sám od sebe. Já bych v ní přežít nedokázal,“ namítl Davin.
„Ale dokázal. Jestli chceš, můžu tě to naučit.“
„No… já nevím. Já…“
Patris vzal jeho hlavu do tlapy a natočil mu jí tak, aby si hleděli do očí.
„Se mnou se nemusíš v poušti nikdy bát.“
Pohladil ho po tváři a tlapu stáhl.
Davin byl zmatený. Díval se Patriovi do blankytně modrých očí a na tváři stále cítil dotek jeho tlapy. Rozpačitě uhnul pohledem a zahleděl se na hladinu jezera.
Slunce na ní kreslilo zlatavé odlesky a silná sladká vůně červených leknínů se nesla bezvětřím až k nim. Z Patria sálalo teplo jako z rozpáleného písku a Davin zatoužil zchladit se ve vodě.
„Omluvíš mě na chvilku? Dnes je opravdu horko a já nevydržím tak dlouho na přímém slunci.“
Patris přikývl a sledoval jezerního draka, jak opatrně sestupuje ze skály a se slastným výrazem se noří do chladivé vody. Za okamžik zmizel pod hladinou.
Pouštní drak pozoroval tmavý stín ladně plující v modravé vodě a přemýšlel, jestli se přidat k odpolední koupeli. Nebyl zrovna extra milovníkem vody, plavat dokázal jen chvíli, ale po dlouhém putování vyprahlou pouští byla přece jen vidina smočení se v jezeře i po několika dnech stále lákavá.
Davin se objevil o kus dál a vyfrkl z nozder vodu. Ladným obloukem se znovu ponořil a za chvíli se vymrštil nad hladinu v radostném výskoku. Slunce a sprška vody mu nad hřbetem vykreslily drobnou duhu.
Patris se nad rozverností a radostí mladého draka pousmál. Odhadoval, že Davin není o moc mladší než on sám, ale samostatný život v poušti ho naučil být starším, než na kolik by se měl cítit. Líbila se mu životem a starostmi nezkažená Davinova naivita, jeho zvědavost a radost z každé drobnosti, i jeho roztomilá zmatenost ze sebe samotného. Líbily se mu jeho jiskřivé hladké šupiny, vydržel by se jich dotýkat hodiny. Líbil se mu samotný jezerní drak.
To byl jeden z důvodů, proč opustil Pískovcové údolí. Byl jiný. Stejně staří draci, se kterými vyrůstal, si postupně hledali své partnerky, dvořili se jim a odváděli si je do svých jeskyní. Ale on seděl v ústraní a potajmu pozoroval ostatní samce. S některými se mu podařilo se sblížit, ale ti se obvykle po čase zřekli jeho společnosti a za nějakou dobu se objevili s některou z nezadaných samic. Život v rodném údolí přestal být šťastný, a tak se vydal do pouště hledat to, co doma nenalézal.
Davin znovu vyskočil nad hladinu a vytrhl Patria ze zamyšlení. Než se však stačil zvednout a pomalu sestoupit do vody, objevila se modrozelená dračí hlava kousek pod ním, tlamu plnou mrskajících se ryb.
Davin se vydrápal zpátky na skálu a položil malou svačinu před Patria. Ten se na nabízený pokrm díval poněkud nedůvěřivě. Rybu ještě nikdy nejedl, obvykle se živil drobnými savci, občas chytil velkého pouštního ptáka či antilopu, ale někdy byl nucený několik týdnů žít jen z kořínků a suchých rostlin. Nakonec však zhltl skoro vše, co Davin přinesl.
„Jsem rád, že ti chutná. Nemám skočit pro další? Je jich plné jezero.“
„Ne, tohle stačí.“ Patris si olízl pysky a děkovně se hlavou otřel o Davinovo rameno. Jezerní drak překvapeně ucukl.
„Promiň, jen jsem chtěl poděkovat.“
„Ne, to je dobrý, jen… já…“
„Jaký je život v jezeře?“ zeptal se Patris, aby přerušil Davinovo rozpačité koktání a změnil téma.
Davin na něj chvíli hleděl a zvažoval, co odpovědět, nakonec se však usmál a pronesl jen:
„Mokrý.“
Patris se rozesmál.
„To je opravdu vyčerpávající odpověď.“
„A pravdivá,“ pokrčil rameny jezerní drak a šibalsky na Patria mrkl.
Odkudsi z jezera se ozvalo zpěvné klokotavé volání.
Davin zpozorněl a nastražil blanité uši. Po chvilce odpověděl podobně zpěvným zvoláním a zadíval se na Patria.
„Budeš tu zítra?“
„Zatím se odejít nechystám. Cestoval jsem dlouho, potřebuji si chvíli odpočinout,“ odpověděl a demonstrativně se protáhl.
„Dobře. Tak zítra,“ řekl Davin a přímo ze skalního výstupku skočil do jezera.
„Cítím se tu trochu osaměle, západní břeh je celkem opuštěný. Většina draků nevydrží dlouho v zahradách červených leknínů kvůli jejich těžké vůni, ale já je mám rád. Víš, jednou budu mít na starost celý střed jezera, ale zatím se starám o tuhle zátoku a leknínové zahrady,“ vyprávěl Davin, když se spolu obra draci druhý den znovu vyhřívali na skále.
„To vypadá, že budeš mít vysoké postavení,“ odpověděl Patris.
„Můj otec je silný vážený drak, jeden z nejvýznamnějších ve Velkém jezeře. Náš rod sahá až k prvnímu osídlení a naše postavení se dědí desítky generací.“
„Na to bys měl být hrdý.“
„Jo. Myslím, že jsem.“
„No… neříkáš to zrovna s nadšením.“
„Ale ne, jen… víš, chtěl bych poznat víc, než tohle jezero. Dívám se na tebe, poslouchám tvé vyprávění a trochu ti závidím, že jsi už viděl a zažil tolik…“
„Třeba není tak moc co závidět,“ s lehkým úsměvem Patris mrkl na mladého draka. O odvrácené straně jeho putování zatím neřekl svému příteli nic.
„Možná,“ odpověděl zamyšleně Davin a nepřítomně sledoval lekníny pohupující se na hladině. Pak se protáhl a zeptal se:
„Nepůjdeš se vykoupat?“
Patris zavrtěl hlavou.
„Zatím asi ne, jen běž sám.“
Davin seskočil ze skály a Patria zkropila sprška chladivé vody. Otřepal se, až mu uši hlasitě zaplácaly a pohledem vyhledal dovádějícího přítele. Se zájmem pozoroval, jak jeho ladné tělo krouží elegantně mezi lekníny, jak se potápí a s výskokem znovu vynořuje, splývá s hladinou či jí proráží jak letící šipka. Zatoužil umět plavat jako on, aby ho mohl ve vodním živlu následovat. Možná že když… aniž by dokončil myšlenku, zvedl se a seskočil ze skály do mělké vyhřáté vody u kraje jezera. Pomalu se začal brodit dál od břehu. Byl špatný plavec a neodvážil se moc daleko, ale Davin se naštěstí teď pohyboval tam, kde to Patris považoval ještě relativně za bezpečné. Potopil se a zamžoural. Voda ho v očích pálila a viděl spíše jen stíny. V uších mu hučelo a všechny smysly na něj křičely, aby se vynořil zpátky na vzduch. Potlačil nepříjemné pocity a snaživě se rozhlédl kolem sebe. Několik metrů od něj se mihl dlouhý stín, ale než se za ním stačil vydat, zmizel znovu v modravé temnotě. Teď už se opravdu musí nadechnout. Prudce vyrazil hlavu z vody a zalapal po dechu. Očima pátral po hladině, jestli někde nezahlédne Davina, ale po jezerním drakovi jako by se hladina slehla. Znovu se tedy ponořil a mžoural do rozmlžené hlubiny. Pálení očí postupně ustupovalo, stále si však připadal skoro slepý. Když ho něco nečekaně chytilo za přední tlapu, vypustil z tlamy leknutím několik bublin. Před obličejem se mu objevila trochu rozmazaná Davinova rozesmátá tvář. Kýval na něj a pevněji sevřel jeho drsnou tlapu v té své. I pod vodou si Patris uvědomil, jak jsou Davinovi šupiny hladké a na dotek jemné. Pevněji se ho chytil a nechal se zelenomodrým drakem táhnout hlouběji do jezerních zahrad. Až příliš pozdě si uvědomil, že vzduch, který má v plicích, mu nevystačí. Zacukal tlapou a naznačil, že musí zpátky na hladinu. Jeho přítel však jen zavrtěl hlavou. Patris trhl tlapou důrazněji, skutečně se už potřeboval nadechnout. Davin se k němu otočil celým tělem a sevřel mu bradu do dlaně. Přitiskl svou tlamu k té jeho a vdechl mu do ní chladivý vzduch. Pouštní drak překvapeně rozšířil oči a skoro se zalkl. Davin se odtáhl a pohledem se ujistil, že je vše v pořádku. Pak znovu vyrazil dál do hlubiny. Patris neohrabaně plaval za ním a kdykoliv měl pocit, že se potřebuje nadechnout, chytil svého průvodce za ocas a nechal si vdechnout vzduch přímo do plic. Nevěděl, kam ho Davin vede, a i když viděl čím dál hůř, jak klesali stále hlouběji, snažil se zahlédnout z jejich okolí co nejvíce. Snad ještě žádný drak jeho druhu se takhle nepotápěl. Nebyl si jistý, jestli je na tohle prvenství víc hrdý a nebo ho spíše děsí.
V jednu chvíli postřehl, jak je míjí jiný jezerní drak. Překvapeně se za nimi otočil, ale Davin beze slova táhl Patria dál. Ten však postupně začínal zpomalovat. Tělo přizpůsobené k chůzi a běhu se plaváním v chladné vodě rychle vyčerpalo a ztrácelo síly. Davin vycítil, že jeho přítel začíná mít problémy a naznačil, že už to není daleko. Ukázal kamsi do modré tmy. Patris se marně snažil něco zahlédnout, ale jeho oči nebyly uzpůsobené k vidění pod vodou tak jako Davinovy.
Za chvíli se mu však podařilo rozpoznat temný stín, a když připluli ještě blíž, uviděl skálu porostlou vodními rostlinami. Davin ho navedl do široké průrvy a začal pomalu stoupat.
Vynořili se v jeskyni skryté ve skále hluboko na dně jezera. Vzduch v ní byl vlhký a trochu zatuchlý, ale dýchat se dal. Patris se z posledních sil vydrápal na studený mokrý kámen a rychle oddechoval. V azurové záři, která vycházela z krystaly pokrytého stropu jeskyně vypadalo jeho tělo bledé a nekontrolovatelně se třáslo.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se trochu ustaraně Davin.
„Myslím, že jo. Jsem jen vyčerpaný a je mi zima. Mohl by sis ke mně na chvíli lehnout?“
Davin si opatrně přilehl a trochu nejistě se k Patriovi přitiskl. Tentokrát pouštní drak nesálal. Chtěl se zimou tak silně, že jeho drsné šupiny chřestily o kámen, na kterém leželi, a lehce škrabaly Davina do boku.
„Promiň, jen jsem chtěl…“
Patris Davina umlčel jemným zasyčením a lehce se na něj usmál. Protřel si vodou zarudlé oči a konečně se pořádně rozhlédl kolem. Zářivé krystaly, jimiž byl pokrytý strop jeskyně ho uchvátily, ještě víc ho však překvapilo, že mezi kameny viděl růst jakési černozlaté kapradí a několik zelenavě zářících hub. Houby vlastně nikdy předtím nespatřil. Na svých cestách se dostal do mnoha oáz, jeskyní i k malým jezírkům, ale všude našel jen obyčejné rostliny schopné přežít na přímém slunci či v horkém vzduchu.
Zvědavě přičichl k nejbližší drobné houbě a jemně do ní šťouchl drápem. Ze slizkého klobouku se kolem ní vysypal blýskající se zelený prášek. Patris překvapeně tlapou ucukl a provinile se usmál na pobaveného přítele.
Po nějaké chvíli se konečně přestal třást. Davin ho zanechal v jeskyni odpočívat a sám vklouzl zpět do vody, aby nalovil několik ryb. Vydatné rybí maso dodalo Patriovi energii, a když se jezerní drak vrátil s dalším úlovkem, tentokrát menší svačinou pro sebe, Patris ho zaujatě pozoroval. Už se nedokázal udržet. Natáhl se a jemně slízl několik kapek vody z Davinova krku. Zmatený drak se na něj nejistě podíval, ale neucukl.
„Promiň, Davie, ale… moc bych tě chtěl políbit,“ řekl tiše Patris a upřel na něj své modré oči.
„Já vím,“ zašeptal Davin a sklonil rozpačitě hlavu.
„Myslíš, že můžu?“
„Ne. Myslím… já nevím, já…“
„Šššššš,“ utišil ho Patris a vzal mu hlavu do dlaně. Tlapa byla opět horká, jak se na pouštního draka slušelo a patřilo.
„Podívej se na mě a přemýšlej, co vidíš, co cítíš. Zapomeň na svět kolem a na to, co se říká, co se smí a co ne. Vnímej jen to, co chceš a co si přeješ. Možná si to neuvědomuješ, ale celý den mi dáváš znamení, protože sám toužíš se mě dotknout.“
„Jak… jak tohle můžeš vědět?“
„Proč jsi mě vzal sem? Proč jsi se mou pod vodou dýchal? Dělal bys tohle pro každého draka, který by se objevil na břehu jezera? Dělal bys to pro dračici?“
„Možná. Asi ne. Jenže… Já nevím, ještě nikdy jsem…“
„Já vím. Ale neboj se.“ Pohladil ho po tváři a jemně se přitiskl tlamou k té jeho. Davin automaticky odhrnul pysky a tlamu pootevřel. Patris do ní lehce vklouzl jazykem a přitiskl se k Davinovi blíž.
Davin byl překvapený sám sebou. Nejen že nedokázal Patria odmítnout, ale uvědomil si, že skutečně od chvíle, co jej spatřil, toužil být s ním. Toužil se ho dotýkat a mazlit se s jeho tolik odlišným tělem, které ho přitahovalo víc, než všechny jezerní dračice dohromady. Líbat pouštního draka se mu líbilo, tak moc se mu to líbilo, až… polekaně se odtáhl. Patris otevřel oči a tiše se zeptal:
„Jsi v pořádku?“
„Ano. Ne. Já nevím… myslím, že nemůžu. Tohle nejde, ty jsi samec a já…“
Patris ho znovu jemně umlčel.
„Proč by to nešlo? Kdo řekl, že nemůžeš? Podívej, podívej se na mě. Chceš mě opravdu znát? Víc, než mě znáš teď? Vím, že chceš, vidím to na tobě. A není to špatné, jen si musíš být jistý, že to opravdu tak cítíš.“
Patris k němu tiše promlouval a tlapou mu lehce přejel přes hladký hřbet. Davin vzdychl a přivřel své zářivě zelenkavé oči.
„Cítíš? Nespěchej, máme čas. Spoustu času. Dívej se a dotýkej se mě. Je dobré znát toho, kdo se dotýká tebe, víš? Pak se nemusíš bát.“
Jemně ho hladil po zádech, cítil, jak se Davin chvěje.
„Co se se mnou stane, když…“
„Šššššš,“ Patris mu přitiskl dráp na pysky a pomalu zavrtěl hlavou. „Zbytečná otázka. Opravdu zbytečná. Dívej se, dotýkej a vnímej.“
Znovu ho políbil a tentokrát mu Davin polibek dychtivě oplatil.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Patris, aniž by otevřel oči.
„Ty jsi vzhůru? Myslel jsem, že spíš,“ Davin zvedl hlavu z Patriova těla, o které se mazlivě opíral.
Patris jen zívl, protáhl se a olízl přítele na čenichu.
„Byla by škoda prospat tak krásný den, nemyslíš?“
„Asi jo,“ přikývl Davin a otřel se hlavou o Patriovu tvář. Ten ho začal olizovat na krku a jemně oždibovat zubama. Nechal se pouštním drakem laskat a se zavřenýma očima dál přemýšlel.
Ještě nikdy k nikomu necítil nic tak silného a hlubokého. Chtěl být s Patriem, trávit s ním každou chvilku přes den i v noci. Jenže si začínal uvědomovat, že tenhle vztah sebou nese tolik problémů, jako je červených leknínů v jeho zahradě. Mnozí jezerní draci si již všimli, jak často se vídá s cizincem, který přišel z rozpálené nehostinné pouště. A jestli přijdou na to, jaký vztah mezi ním a pouštním drakem je… mohl by ztratit své vážené postavení. Možná by to nebylo tak zlé, kdyby byl Patris neustále s ním, ale jak dlouho teplomilný toulavý drak u jezera vydrží? Pod hladinou žít nemůže a odejít s ním do pouště… ta představa Davina děsila i přes to, že věděl, že s o něj jeho přítel postará. Možná by si měl promluvit se stařešinou, ale bál se toho, co mu starý drak řekne. Nechtěl se Patria vzdát. Ale nechtěl ani ztratit svůj domov.
„Co je s tebou?“ Patris vycítil, že je jeho přítel neklidný a přitiskl svůj čenich na jeho.
„Nic. Jen… je mi tu už horko. Můžeme se vrátit zpátky k jezeru, prosím?“
Patris na něj zkoumavě pohlédl, ale přikývl a dál se nevyptával.
Ze skal sálalo teplo a Davinovi se skutečně začínala motat hlava. Trávili teď hodně času mimo jezero, aby měli soukromí. Menší skalnaté útvary rozprostírající se necelou hodinu cesty od Západní zátoky byly ideálním místem. Zatímco Patriovi však bylo mezi pískem a vyhřátými kameny více než dobře, Davin v horku a suchu strádal. Nepříjemné pocity ale dokázala vyvážit Patriova blízkost, jeho vyprávění, něžné laskání a poněkud zvláštní, a s ostnatým horkokrevným drakem divoký sex.
I přes to si Davin začínal uvědomovat, že do pouště se svým přítelem patrně odejít nedokáže. A jestli Patris zůstane u Velkého jezera, bude za chvíli každý vodní tvor vědět, že on, Davin, syn samotného Levia, jednoho z nejváženějších draků v jezeře, má poměr se samcem.
Zelenomodrý drak si tiše povzdechl. Opravdu si o tom musí s někým promluvit.
„Mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal se Davin starého draka. Nejistě přešlapoval v tmavé jeskyni a nevěděl, jak začít.
Ghanom, nejstarší jezerní drak, jehož dolní čelist byla celá pokrytá těmi nejhustšími a nejdelšími vousy, jaké kdy Davin vůbec viděl, si nervózního mladíka přeměřil pohledem lehce zakalených očí.
„Jistě že můžeš,“ přikývl nakonec a tlapou ho vyzval, aby přistoupil blíž.
„Stalo se mi něco zvláštního,“ začal pomalu Davin. „Našel jsem si… velmi blízké přítele.“
„Myslíš toho draka, který přišel z pouště?“
„Ano,“ přikývl a ani ho nepřekvapilo, že o Patriovi stařešina ví. Ač ze své tmavé a vlhké jeskyně už skoro vůbec nevycházel, věděl o všem, co se v jezeře i jeho blízkém okolí jen šustlo.
„Byl jsi vždycky spíš samotář. Je dobré, že sis našel přítele, i když pouštní drak možná není nejvhodnější společnost.“
„Jenže on je… opravdu hodně blízký,“ zašeptal Davin a uhnul před starým drakem pohledem.
Ghanom se zarazil.
„Jak moc blízký?“
„Velmi… fyzicky blízký. A cítím k němu to, co jsem ještě k nikomu jinému necítil.“
Stařešina zasyčel.
„Je to špatné? Vím, že je, ale jak moc?“ Po Davinově tváři se skulila drobná slza.
„Je to dost zlé, synu.“ Starý drak zavrtěl hlavou. „Ví o tom někdo další?“
„Myslím, že ne.“
„Dobře. Zatím jsi měl štěstí.“
„Co mám teď dělat?“
„Měl by ses s ním přestat vídat. Ostatně, je to pouštní drak, nevycválaný barbar, který si patrně jen krátí volnou chvíli. Nevěřil bych žádnému z jeho druhu, a jestliže on vyhledává spíše společnost samců než samic, o to větší je důvod držet se od něj dál.“
„Ale on není barbar,“ namítl Davin.
„Že není? A jak dlouho ho znáš? Kolik jsi za svůj život potkal pouštních draků? Jenom tě balamutí, protože vidí, že jsi ještě mladý a nezkušený.“
„Ne, to určitě ne,“ vrtěl hlavou Davin. Slzy mu stékaly po šupinatých tvářích a usazovaly se na jeho zatím ještě krátkých vousech jako drobné křišťálové perličky.
„Víš jaké máš postavení a jakou zodpovědnost, viď?“ promluvil po chvíli starý drak. „A myslíš, že tvá budoucnost zůstane nezměněná, pokud někdo zjistí, co děláš? Neuvažuješ doufám o tom, že bys s tím drakem zůstal.“
„Já… já nevím… mám ho rád…“
„Ale to nesmíš!“ zakřičel stařešina a praštil tlapou do skály. Davin polekaně nadskočil. „Jsi jediný syn jednoho z nejvýše postavených draků, jednou se budeš muset starat o hlavní část jezera a myslíš, že ti tohle privilegium zůstane, pokud budeš žít se samcem? Navíc s pouštním barbarem k tomu? Otevři oči, Davine, a podívej se kolem sebe. Myslíš, že jsi v jezeře sám? Že si můžeš dělat, co se ti zlíbí? Máš svojí zodpovědnost, tak jí přijmi a zachovej se podle toho. Nech cizího draka být. A pokud to nedokážeš udělat kvůli ostatním, udělej to kvůli sobě. Je ti doufám jasné, že pokud s ním zůstaneš, budeš s největší pravděpodobností muset odejít? Proč myslíš, že se toulá on? Není přece normální, aby drak jeho druhu zabloudil sem k nám. Chceš být jako on? Nemít domov a s ostudou se muset přesouvat z místa na místo?“
„Měl bych jeho.“ Davinův hlas skoro nebyl slyšet.
„Synu… opravdu jsi tak naivní? Draci jako on nevydrží s nikým dlouho. Když se potkají, vzájemně si spolu užijí, ale dřív nebo později si jdou zase po svých. Nedokážou nikoho milovat a jejich život je osamělý a hříšný. Chceš žít takový život?“
Davin zavrtěl hlavou. Věděl, že jeho přítel není takový. Bylo mu jasné, že u jezera Patris asi nevydrží věčně a i kdyby, žít spolu by tu nemohli. Ale byl si jistý, že by ho pouštní drak neopustil.
„Jsi ještě mladý. A on to ví. A stejně tak ví, že je pro tebe něčím zvláštním, něčím nepoznaným. Využil toho a poblouznil ti hlavu. Sám teprve dospíváš, věř mi, že jsi zcela normální drak, který si jednou najde dračici a přinese další vejce do vaší rodové linie. Možná si teď myslíš, že ho máš rád, ale je to očarování někým, kdo se umí vemlouvat, jelikož mu nic jiného nezbývá. Pošli ho pryč. Protože když to neuděláš, skončíš jako vyvrženec. Tvé matce to zlomí srdce a tvůj otec… chceš své rodině udělat ostudu? Zničil bys celý váš starodávný rod. Přemýšlej o tom.“
Davin nevěděl proč, ale při slovech starého draka se v něm vzedmula vlna vzteku.
„Proč je něco takového bráno jako špatnost? Vždyť to není nic zlého!“
„Tohle už nikdy nevyslovuj! Je to špatné, je to nepřirozené. Kdyby příroda chtěla, aby to takhle bylo, nedala by nám samice. A teď jdi, jsem unavený. Přišel sis promluvit a dostal jsi radu. Přemýšlej o ní a zachovej se tak, jak se na draka tvého druhu a postavení sluší a patří.“
Ghanom se k němu otočil zády.
Už z dálky Patris viděl, že něco není v pořádku. Davin obvykle ráno ležel na skalním výstupku nad jezerem, kde se prvně poznali, a dychtivě svého přítele vyhlížel. Ale dnes seděl k poušti zády, a když přiběhl Patris blíž, spatřil, jak se ramena jezerního draka chvějí ve vzlykavém pláči.
„Davie?“ promluvil nejistě, když se k němu vyšplhal na skálu.
„Ano?“ Davin se otočil, velké zelené oči zalité slzami. Odpověděl dřív, než se Patris stačil zeptat. „Ne, nejsem v pořádku. Myslím, že se mi rozskočí hlava. Mám… mám špatné zprávy.“
„Špatné zprávy? Možná se ti budou říkat líp, když nejdřív…“ natáhl se k němu, aby ho políbil.
„Ne, prosím tě, tohle ne,“ ucouvl Davin.
„Ne?“ zarazil se překvapeně Patris, pak ale napřáhl tlapu. „Tak aspoň obejmout, to ti pomůže, uvidíš.“
„Ne, nedotýkej se! Ne!“ prudce odstrčil Patriovu tlapu. „Prosím tě, poslouchej. Já… myslím, že takhle to dál nepůjde. Já a ty… to přece nemůže fungovat.“
„Promiň, ale na to jsi přišel kdy? Proč by nemohlo?“
„Protože… ty jsi tulák, přišel sis k jezeru jen odpočinout, žiješ v poušti a putuješ z místa na místo. Potkáváš draky, jako jsi ty, s některými z nich strávíš pár dní, ale vždycky jdeš zase dál. Jak dlouho vydržíš tady u jezera? Jak dlouho vydržíš u mě? Já jsem jezerní drak, potřebuju vodu a v poušti nepřežiju. Nemůžu jít s tebou, až se rozhodneš, že už nechceš zůstat. Žiješ úplně jiný život než já, přesýpáš se sem a tam jako pouštní písek, po kterém chodíš.“
„Davie…“ vydechl Patris nevěřícně. „Jak tě napadlo, že bych tě někdy chtěl opustit? Ano, žiju jinak a mám ten život rád. Rozpálený písek, vyhřáté skály, slunce žhnoucí tak, že se vzduch tím horkem už ani nechvěje… a mám rád nová místa, nové draky a případný sex s nimi. Není to špatný život, rozumíš? Ale víš, proč se hlavně toulám? Protože hledám někoho, s kým bych mohl zůstat. Koho bych mohl milovat. A věřil jsem, že teď jsem takového draka našel. Našel jsem ho v tobě, víš?“
„Ale já nejsem jako ty,“ zašeptal Davin a po tváři se mu skulila velká slza.
„Myslíš, že nejsi?“ zeptal s jemně a vztáhl k němu tlapu, aby mu otřel slzu z tváře. Davin ucukl.
„Ne! Jsem normální drak. Drak, co má na starosti své jezero. Drak, který si časem najde svou dračici a bude pokračovat v rodové linii. Nejsem to, co jsi ty,“ hlas se mu chvěl a uslzenýma očima uhýbal před pohledem svého zmateného přítele.
„Opravdu? Pak jsi mi to ale možná měl říct dřív, než jsi se mnou začal spát, nemyslíš?“ trochu nuceně se zasmál Patris.
„Byl jsem… zmatený,“ Davin sklonil hlavu.
„Ne, Davie, teď jsi zmatený. Sám přece nevěříš tomu, co mi tu říkáš. No tak, pojď blíž.“
Napřáhl tlapy a objal Davina kolem ramen.
„Podívej se na mě,“ jemně mu zvedl hlavu. „Vždyť víš, co cítíš.“ Patris viděl, jak se Davinovi pláčem chvěje spodní čelist, jak se mu slzy koulí z očí jako drobný vodopád. Sám neměl daleko k tomu, aby se rozplakal. Když konečně našel někoho, do koho se opravdu zamiloval a u koho cítil, že jsou jeho city opětovány, měl najednou všechno ztratit? Co se stalo, že se najednou Davin staví proti svým citům? Že se snaží potlačit to, čím ve skutečnosti je? Viděl je snad spolu někdo, kdo jim jejich lásku nepřeje? Nebylo by to poprvé, i když se s tím zatím nesetkal na vlastní kůži. Ale sám moc dobře věděl, že někteří draci dokáží být až příliš zaujatí proti tomu, co je jiné a jejich chování může být sobecké až bolestně kruté.
Rozechvěle přitiskl své pysky na Davinovy a jemně si vynutil přístup do jeho tlamy. Na chvilku se dotkl jeho jazyka a ucítil, jak mu Davin vzrušeně zaryl drápy do boků. Pak ale zavzlykal a prudce ho od sebe odstrčil.
„Promiň, Patri, já nemůžu, nemůžu! Miluju tě… myslím, že vážně ano, ale nemůžu.“
Patris skousl rty, aby se ovládl a přeměřil si Davina skelným pohledem. Hlas se mu chvěl, když promluvil.
„Tvůj problém není, že bys nebyl jako já, Davie. Protože jsi. Tvůj problém je, že si nedokážeš prosadit vlastní názor. Dát volnost svým citům. Nevím, s kým jsi o nás mluvil a kdo ti co řekl, ale pamatuj si jedno – jsi to, čím jsi a nikdy to nezměníš. Můžeš se tvářit, že je všechno v pořádku, můžeš žít tak, jak ti kdo nařídí jen aby byla vaše jezerní společnost spokojená, ale nikdy nebudeš opravdu šťastný, protože jsi popřel sám sebe. Vím, o čem mluvím, více méně jsem to zažil na vlastní kůži. Můj život není jednoduchý, ale byl by horší, kdybych zůstal v Pískovcovém údolí a předstíral, že jsem něčím, čím ani být nechci. Jednou na to sám přijdeš, jenže já už budu daleko. A poušť je veliká, Davie. Co na to říkáš?“
Prosebně upíral své modré oči do jeho zelených a němou prosbou ho žádal, aby jednal podle svého srdce a nikoliv tak, jak si ostatní přejí. Davin však smutně zavrtěl hlavou. Patriovy oči se zalily slzami. Prudce je setřel tlapou a otočil se k Davinovi zády.
„Přeju ti, abys svého rozhodnutí nelitoval, i když vím, že budeš. Žij dobře, můj milovaný příteli.“
Aniž by se jedinkrát otočil, slezl ze skalního výstupku a vydal se do pouště.
„Už teď lituji, Patri,“ zašeptal Davin a ještě dlouho hleděl k písečnému obzoru, kde navždy zmizel jeho pouštní přítel.
Pohlédl na spícího Patria. Pozoroval, jak pravidelně oddechuje, jak se mu ve spánku chvějí víčka a černé konečky uší, jak krčí pysky a jemně zarývá své černé drápy do skály. Určitě se mu něco zdá.
Zaplavil ho v tu chvíli tak silný pocit touhy a lásky, až zalapal po dechu. I přes to, že z pískově zabarveného draka sálalo horko skoro stejné jako ze samotné pouště rozprostírající se všude kolem jezera, přitiskl se ještě blíž a hlavu si položil na Patriovy lopatky. Musel dávat pozor, aby se neporanil o ostny, kterými byl Patris pokrytý, ale už znal jeho tělo dobře a věděl, kde se ho může bezpečně dotýkat. Zavřel oči a zhluboka vdechoval jeho pach. Byl cítit pouští. Suchou ostřicí, pískem a horkým větrem vanoucím od Pískovcového údolí. To všechno byly pachy, které dříve Davina děsily. On byl jezerní drak, miloval vodu, chladivý vánek proudící nad hladinou a sladkou vůni červených leknínů. Sám byl cítit jako vlahý déšť a jezerní rostliny. Možná i trochu páchl po rybině, ale všechno to byly vůně, které znamenaly domov a bezpečí. Vše, co bylo kolem jezera, zavánělo nebezpečím a horkou blouznivou smrtí. Proč ho tedy pach jeho tak odlišného přítele tolik vzrušoval?
Znali se teprve krátce. Patris se jednoho dne objevil na břehu Velkého jezera celý zaprášený a špinavý. Jezerní drak ho pozoroval ze své leknínové zahrady, jak pomalu vstupuje do vody. Držel se u břehu v mělké, sluncem vyhřáté vodě a pečlivě ze sebe smýval prach i zlatavý písek. Koupel si viditelně užíval, a když konečně vylezl z vody, natáhl se na rovný výběžek pískovcové skály a slunil se. Davin byl zvědavý, pouštní draci k jezeru obvykle nepřicházeli. Jejich území bylo daleko, přímo uprostřed Nekonečné pouště, a žádný z nich se v jezerních vodách ještě nikdy nekoupal. Nebo alespoň Davin zatím žádného neviděl.
Patris si zvědavého pozorovatele všiml, ale dál se vyhříval a nedal nijak najevo, že by o přítomnosti někoho dalšího věděl. Po očku však zelenomodrého draka sledoval. Odhadoval, že je to teprve odrostlé dráče, ale rysy elegantního silného draka se na jeho těle už začínaly rýsovat. Byl štíhlý, avšak s mohutným hrudníkem, a když plaval, blány a dlouhé vousy kolem jeho těla vytvářely dojem plovoucí krajky či motýlích křídel. Šupiny na slunci perleťově zářily a přecházely od temně modré přes blankytnou, tyrkysovou až po svěží světle zelenou. Beze slova pozorovali jeden druhého, než se k večeru Patris zvedl a tiše zmizel do pouště. Druhý den se však ukázal znovu. Dopřál si opět dlouhou koupel a poté se jako předtím uvelebil ke sluneční lázni. Vystavoval na obdiv své tělo zocelené těmi nejdrsnějšími podmínkami Nekonečné pouště. Ebenově černé ostny se leskly a kontrastovaly s matnějšími pískově zbarvenými šupinami. Černá kresba na těle při pohybu vytvářela zajímavé efekty. Jako by se na jeho těle černý písek přeléval přes okrově zlatavý.
Pouštní drak se začal u jezera objevovat pravidelně. Zvědavý Davin ho každý den pozoroval, naivní a neopatrný ve svém zmateném mládí. Až jednou…
„Nechceš konečně vylézt z té vody a lehnout si sem ke mně?“ prolomil posvátné ticho pouštní drak. Davin sebou vylekaně cukl a ponořil hlavu mezi rudé květy leknínů. Patris pobaveně zavrtěl hlavou. Pozoroval hladinu a tvářil se nezúčastněně, očima však hledal temný stín, který by prozradil dračí tělo plovoucí pod vodou. Když si myslel, že se jezerní drak už neukáže, zčeřila se nedaleko skalního výstupku hladina a blanitá modrozelená hlava opatrně vykoukla z vody.
Patris poplácal tlapou na místo vedle sebe a lehce se usmál.
„Pojď sem ke mně.“
Davin chvíli přemýšlel, než se vyhoupl na skálu a nejistě se posadil vedle Patria. Kapky vody se na jeho šupinách leskly jako droboučké křišťály a pouštní drak je se zaujetím pozoroval. Jak lehce by se daly slíznout z dračích šupin jazykem. Jak by asi chutnaly? Cítil lehký závan rybiny, ale daleko víc mu do nozder proudila svěží vůně čisté vody a kvetoucích leknínů.
„Jak ti říkají?“ zeptal se, aby rozptýlil své myšlenky.
„Davin. A tobě?“
„Patris.“
„Ještě nikdy jsem pouštního draka neviděl,“ přiznal stydlivě Davin a dlouze si Patria prohlížel. Takhle z blízka rozpoznával, jak jsou jeho hřbetní šupiny hrubé a skoro splývají s pískovcovou skálou. Měl chuť se dotknout špičatých ostnů, jen aby zjistil, jak moc jsou ostré. Jezerní draci žádné ostny ani rohy nemají.
„No doufám, že se ti líbím, když jsem první,“ vycenil Patris zuby v přehnaně pyšném úsměvu.
Davin přikývl a dál fascinovaně přejížděl očima ostnatý hřbet. Patris si toho všiml a schválně se naježil. Ostny, do této chvíle celkem nevinně splývající s hřbetními pláty, se vztyčily do hrozivě vypadajícího jehelníčku.
„Klidně se jich dotkni, jestli chceš,“ poznamenal.
„Ne, ne to je dobrý,“ zavrtěl Davin trochu zahanbeně hlavou. Nemůže se přeci dotýkat neznámého cizího draka a samce k tomu.
Chvíli jen tak tiše pozorovali jeden druhého, než se Davin osmělil zeptat.
„Co tu vlastně hledáš? Myslel jsem, že draci jako ty žijí ve středu Nekonečné pouště v Pískovcovém údolí. K Velkému jezeru nikdy nepřicházejí.“
„To je pravda,“ přitakal Patris. „Ale já chci najít konec Nekonečné pouště. Nedokážu dlouho žít na jednom místě, ještě nikde jsem nenašel nic, co by mě kde dokázalo udržet. Toulám se pouští a hledám její konec.“
„A až ho najdeš?“
„Vydám se zpátky a budu hledat začátek,“ šibalsky se pousmál.
„Já jsem nikdy nebyl od jezera dál než půl dne cesty,“ přiznal se Davin.
„A vadí ti to?“
„Nevím. Ještě jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Ale… bojím se pouště.“
„Pročpak?“
„Je suchá, horká a vyprahlá. Zabíjí,“ Davin se při myšlence na písek od obzoru k obzoru otřásl.
„Není taková, když víš, jak se v ní pohybovat a kde najít vodu,“ mrkl na něj Patris.
„Jenže ty jsi pouštní drak, ty tohle víš sám od sebe. Já bych v ní přežít nedokázal,“ namítl Davin.
„Ale dokázal. Jestli chceš, můžu tě to naučit.“
„No… já nevím. Já…“
Patris vzal jeho hlavu do tlapy a natočil mu jí tak, aby si hleděli do očí.
„Se mnou se nemusíš v poušti nikdy bát.“
Pohladil ho po tváři a tlapu stáhl.
Davin byl zmatený. Díval se Patriovi do blankytně modrých očí a na tváři stále cítil dotek jeho tlapy. Rozpačitě uhnul pohledem a zahleděl se na hladinu jezera.
Slunce na ní kreslilo zlatavé odlesky a silná sladká vůně červených leknínů se nesla bezvětřím až k nim. Z Patria sálalo teplo jako z rozpáleného písku a Davin zatoužil zchladit se ve vodě.
„Omluvíš mě na chvilku? Dnes je opravdu horko a já nevydržím tak dlouho na přímém slunci.“
Patris přikývl a sledoval jezerního draka, jak opatrně sestupuje ze skály a se slastným výrazem se noří do chladivé vody. Za okamžik zmizel pod hladinou.
Pouštní drak pozoroval tmavý stín ladně plující v modravé vodě a přemýšlel, jestli se přidat k odpolední koupeli. Nebyl zrovna extra milovníkem vody, plavat dokázal jen chvíli, ale po dlouhém putování vyprahlou pouští byla přece jen vidina smočení se v jezeře i po několika dnech stále lákavá.
Davin se objevil o kus dál a vyfrkl z nozder vodu. Ladným obloukem se znovu ponořil a za chvíli se vymrštil nad hladinu v radostném výskoku. Slunce a sprška vody mu nad hřbetem vykreslily drobnou duhu.
Patris se nad rozverností a radostí mladého draka pousmál. Odhadoval, že Davin není o moc mladší než on sám, ale samostatný život v poušti ho naučil být starším, než na kolik by se měl cítit. Líbila se mu životem a starostmi nezkažená Davinova naivita, jeho zvědavost a radost z každé drobnosti, i jeho roztomilá zmatenost ze sebe samotného. Líbily se mu jeho jiskřivé hladké šupiny, vydržel by se jich dotýkat hodiny. Líbil se mu samotný jezerní drak.
To byl jeden z důvodů, proč opustil Pískovcové údolí. Byl jiný. Stejně staří draci, se kterými vyrůstal, si postupně hledali své partnerky, dvořili se jim a odváděli si je do svých jeskyní. Ale on seděl v ústraní a potajmu pozoroval ostatní samce. S některými se mu podařilo se sblížit, ale ti se obvykle po čase zřekli jeho společnosti a za nějakou dobu se objevili s některou z nezadaných samic. Život v rodném údolí přestal být šťastný, a tak se vydal do pouště hledat to, co doma nenalézal.
Davin znovu vyskočil nad hladinu a vytrhl Patria ze zamyšlení. Než se však stačil zvednout a pomalu sestoupit do vody, objevila se modrozelená dračí hlava kousek pod ním, tlamu plnou mrskajících se ryb.
Davin se vydrápal zpátky na skálu a položil malou svačinu před Patria. Ten se na nabízený pokrm díval poněkud nedůvěřivě. Rybu ještě nikdy nejedl, obvykle se živil drobnými savci, občas chytil velkého pouštního ptáka či antilopu, ale někdy byl nucený několik týdnů žít jen z kořínků a suchých rostlin. Nakonec však zhltl skoro vše, co Davin přinesl.
„Jsem rád, že ti chutná. Nemám skočit pro další? Je jich plné jezero.“
„Ne, tohle stačí.“ Patris si olízl pysky a děkovně se hlavou otřel o Davinovo rameno. Jezerní drak překvapeně ucukl.
„Promiň, jen jsem chtěl poděkovat.“
„Ne, to je dobrý, jen… já…“
„Jaký je život v jezeře?“ zeptal se Patris, aby přerušil Davinovo rozpačité koktání a změnil téma.
Davin na něj chvíli hleděl a zvažoval, co odpovědět, nakonec se však usmál a pronesl jen:
„Mokrý.“
Patris se rozesmál.
„To je opravdu vyčerpávající odpověď.“
„A pravdivá,“ pokrčil rameny jezerní drak a šibalsky na Patria mrkl.
Odkudsi z jezera se ozvalo zpěvné klokotavé volání.
Davin zpozorněl a nastražil blanité uši. Po chvilce odpověděl podobně zpěvným zvoláním a zadíval se na Patria.
„Budeš tu zítra?“
„Zatím se odejít nechystám. Cestoval jsem dlouho, potřebuji si chvíli odpočinout,“ odpověděl a demonstrativně se protáhl.
„Dobře. Tak zítra,“ řekl Davin a přímo ze skalního výstupku skočil do jezera.
„Cítím se tu trochu osaměle, západní břeh je celkem opuštěný. Většina draků nevydrží dlouho v zahradách červených leknínů kvůli jejich těžké vůni, ale já je mám rád. Víš, jednou budu mít na starost celý střed jezera, ale zatím se starám o tuhle zátoku a leknínové zahrady,“ vyprávěl Davin, když se spolu obra draci druhý den znovu vyhřívali na skále.
„To vypadá, že budeš mít vysoké postavení,“ odpověděl Patris.
„Můj otec je silný vážený drak, jeden z nejvýznamnějších ve Velkém jezeře. Náš rod sahá až k prvnímu osídlení a naše postavení se dědí desítky generací.“
„Na to bys měl být hrdý.“
„Jo. Myslím, že jsem.“
„No… neříkáš to zrovna s nadšením.“
„Ale ne, jen… víš, chtěl bych poznat víc, než tohle jezero. Dívám se na tebe, poslouchám tvé vyprávění a trochu ti závidím, že jsi už viděl a zažil tolik…“
„Třeba není tak moc co závidět,“ s lehkým úsměvem Patris mrkl na mladého draka. O odvrácené straně jeho putování zatím neřekl svému příteli nic.
„Možná,“ odpověděl zamyšleně Davin a nepřítomně sledoval lekníny pohupující se na hladině. Pak se protáhl a zeptal se:
„Nepůjdeš se vykoupat?“
Patris zavrtěl hlavou.
„Zatím asi ne, jen běž sám.“
Davin seskočil ze skály a Patria zkropila sprška chladivé vody. Otřepal se, až mu uši hlasitě zaplácaly a pohledem vyhledal dovádějícího přítele. Se zájmem pozoroval, jak jeho ladné tělo krouží elegantně mezi lekníny, jak se potápí a s výskokem znovu vynořuje, splývá s hladinou či jí proráží jak letící šipka. Zatoužil umět plavat jako on, aby ho mohl ve vodním živlu následovat. Možná že když… aniž by dokončil myšlenku, zvedl se a seskočil ze skály do mělké vyhřáté vody u kraje jezera. Pomalu se začal brodit dál od břehu. Byl špatný plavec a neodvážil se moc daleko, ale Davin se naštěstí teď pohyboval tam, kde to Patris považoval ještě relativně za bezpečné. Potopil se a zamžoural. Voda ho v očích pálila a viděl spíše jen stíny. V uších mu hučelo a všechny smysly na něj křičely, aby se vynořil zpátky na vzduch. Potlačil nepříjemné pocity a snaživě se rozhlédl kolem sebe. Několik metrů od něj se mihl dlouhý stín, ale než se za ním stačil vydat, zmizel znovu v modravé temnotě. Teď už se opravdu musí nadechnout. Prudce vyrazil hlavu z vody a zalapal po dechu. Očima pátral po hladině, jestli někde nezahlédne Davina, ale po jezerním drakovi jako by se hladina slehla. Znovu se tedy ponořil a mžoural do rozmlžené hlubiny. Pálení očí postupně ustupovalo, stále si však připadal skoro slepý. Když ho něco nečekaně chytilo za přední tlapu, vypustil z tlamy leknutím několik bublin. Před obličejem se mu objevila trochu rozmazaná Davinova rozesmátá tvář. Kýval na něj a pevněji sevřel jeho drsnou tlapu v té své. I pod vodou si Patris uvědomil, jak jsou Davinovi šupiny hladké a na dotek jemné. Pevněji se ho chytil a nechal se zelenomodrým drakem táhnout hlouběji do jezerních zahrad. Až příliš pozdě si uvědomil, že vzduch, který má v plicích, mu nevystačí. Zacukal tlapou a naznačil, že musí zpátky na hladinu. Jeho přítel však jen zavrtěl hlavou. Patris trhl tlapou důrazněji, skutečně se už potřeboval nadechnout. Davin se k němu otočil celým tělem a sevřel mu bradu do dlaně. Přitiskl svou tlamu k té jeho a vdechl mu do ní chladivý vzduch. Pouštní drak překvapeně rozšířil oči a skoro se zalkl. Davin se odtáhl a pohledem se ujistil, že je vše v pořádku. Pak znovu vyrazil dál do hlubiny. Patris neohrabaně plaval za ním a kdykoliv měl pocit, že se potřebuje nadechnout, chytil svého průvodce za ocas a nechal si vdechnout vzduch přímo do plic. Nevěděl, kam ho Davin vede, a i když viděl čím dál hůř, jak klesali stále hlouběji, snažil se zahlédnout z jejich okolí co nejvíce. Snad ještě žádný drak jeho druhu se takhle nepotápěl. Nebyl si jistý, jestli je na tohle prvenství víc hrdý a nebo ho spíše děsí.
V jednu chvíli postřehl, jak je míjí jiný jezerní drak. Překvapeně se za nimi otočil, ale Davin beze slova táhl Patria dál. Ten však postupně začínal zpomalovat. Tělo přizpůsobené k chůzi a běhu se plaváním v chladné vodě rychle vyčerpalo a ztrácelo síly. Davin vycítil, že jeho přítel začíná mít problémy a naznačil, že už to není daleko. Ukázal kamsi do modré tmy. Patris se marně snažil něco zahlédnout, ale jeho oči nebyly uzpůsobené k vidění pod vodou tak jako Davinovy.
Za chvíli se mu však podařilo rozpoznat temný stín, a když připluli ještě blíž, uviděl skálu porostlou vodními rostlinami. Davin ho navedl do široké průrvy a začal pomalu stoupat.
Vynořili se v jeskyni skryté ve skále hluboko na dně jezera. Vzduch v ní byl vlhký a trochu zatuchlý, ale dýchat se dal. Patris se z posledních sil vydrápal na studený mokrý kámen a rychle oddechoval. V azurové záři, která vycházela z krystaly pokrytého stropu jeskyně vypadalo jeho tělo bledé a nekontrolovatelně se třáslo.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se trochu ustaraně Davin.
„Myslím, že jo. Jsem jen vyčerpaný a je mi zima. Mohl by sis ke mně na chvíli lehnout?“
Davin si opatrně přilehl a trochu nejistě se k Patriovi přitiskl. Tentokrát pouštní drak nesálal. Chtěl se zimou tak silně, že jeho drsné šupiny chřestily o kámen, na kterém leželi, a lehce škrabaly Davina do boku.
„Promiň, jen jsem chtěl…“
Patris Davina umlčel jemným zasyčením a lehce se na něj usmál. Protřel si vodou zarudlé oči a konečně se pořádně rozhlédl kolem. Zářivé krystaly, jimiž byl pokrytý strop jeskyně ho uchvátily, ještě víc ho však překvapilo, že mezi kameny viděl růst jakési černozlaté kapradí a několik zelenavě zářících hub. Houby vlastně nikdy předtím nespatřil. Na svých cestách se dostal do mnoha oáz, jeskyní i k malým jezírkům, ale všude našel jen obyčejné rostliny schopné přežít na přímém slunci či v horkém vzduchu.
Zvědavě přičichl k nejbližší drobné houbě a jemně do ní šťouchl drápem. Ze slizkého klobouku se kolem ní vysypal blýskající se zelený prášek. Patris překvapeně tlapou ucukl a provinile se usmál na pobaveného přítele.
Po nějaké chvíli se konečně přestal třást. Davin ho zanechal v jeskyni odpočívat a sám vklouzl zpět do vody, aby nalovil několik ryb. Vydatné rybí maso dodalo Patriovi energii, a když se jezerní drak vrátil s dalším úlovkem, tentokrát menší svačinou pro sebe, Patris ho zaujatě pozoroval. Už se nedokázal udržet. Natáhl se a jemně slízl několik kapek vody z Davinova krku. Zmatený drak se na něj nejistě podíval, ale neucukl.
„Promiň, Davie, ale… moc bych tě chtěl políbit,“ řekl tiše Patris a upřel na něj své modré oči.
„Já vím,“ zašeptal Davin a sklonil rozpačitě hlavu.
„Myslíš, že můžu?“
„Ne. Myslím… já nevím, já…“
„Šššššš,“ utišil ho Patris a vzal mu hlavu do dlaně. Tlapa byla opět horká, jak se na pouštního draka slušelo a patřilo.
„Podívej se na mě a přemýšlej, co vidíš, co cítíš. Zapomeň na svět kolem a na to, co se říká, co se smí a co ne. Vnímej jen to, co chceš a co si přeješ. Možná si to neuvědomuješ, ale celý den mi dáváš znamení, protože sám toužíš se mě dotknout.“
„Jak… jak tohle můžeš vědět?“
„Proč jsi mě vzal sem? Proč jsi se mou pod vodou dýchal? Dělal bys tohle pro každého draka, který by se objevil na břehu jezera? Dělal bys to pro dračici?“
„Možná. Asi ne. Jenže… Já nevím, ještě nikdy jsem…“
„Já vím. Ale neboj se.“ Pohladil ho po tváři a jemně se přitiskl tlamou k té jeho. Davin automaticky odhrnul pysky a tlamu pootevřel. Patris do ní lehce vklouzl jazykem a přitiskl se k Davinovi blíž.
Davin byl překvapený sám sebou. Nejen že nedokázal Patria odmítnout, ale uvědomil si, že skutečně od chvíle, co jej spatřil, toužil být s ním. Toužil se ho dotýkat a mazlit se s jeho tolik odlišným tělem, které ho přitahovalo víc, než všechny jezerní dračice dohromady. Líbat pouštního draka se mu líbilo, tak moc se mu to líbilo, až… polekaně se odtáhl. Patris otevřel oči a tiše se zeptal:
„Jsi v pořádku?“
„Ano. Ne. Já nevím… myslím, že nemůžu. Tohle nejde, ty jsi samec a já…“
Patris ho znovu jemně umlčel.
„Proč by to nešlo? Kdo řekl, že nemůžeš? Podívej, podívej se na mě. Chceš mě opravdu znát? Víc, než mě znáš teď? Vím, že chceš, vidím to na tobě. A není to špatné, jen si musíš být jistý, že to opravdu tak cítíš.“
Patris k němu tiše promlouval a tlapou mu lehce přejel přes hladký hřbet. Davin vzdychl a přivřel své zářivě zelenkavé oči.
„Cítíš? Nespěchej, máme čas. Spoustu času. Dívej se a dotýkej se mě. Je dobré znát toho, kdo se dotýká tebe, víš? Pak se nemusíš bát.“
Jemně ho hladil po zádech, cítil, jak se Davin chvěje.
„Co se se mnou stane, když…“
„Šššššš,“ Patris mu přitiskl dráp na pysky a pomalu zavrtěl hlavou. „Zbytečná otázka. Opravdu zbytečná. Dívej se, dotýkej a vnímej.“
Znovu ho políbil a tentokrát mu Davin polibek dychtivě oplatil.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Patris, aniž by otevřel oči.
„Ty jsi vzhůru? Myslel jsem, že spíš,“ Davin zvedl hlavu z Patriova těla, o které se mazlivě opíral.
Patris jen zívl, protáhl se a olízl přítele na čenichu.
„Byla by škoda prospat tak krásný den, nemyslíš?“
„Asi jo,“ přikývl Davin a otřel se hlavou o Patriovu tvář. Ten ho začal olizovat na krku a jemně oždibovat zubama. Nechal se pouštním drakem laskat a se zavřenýma očima dál přemýšlel.
Ještě nikdy k nikomu necítil nic tak silného a hlubokého. Chtěl být s Patriem, trávit s ním každou chvilku přes den i v noci. Jenže si začínal uvědomovat, že tenhle vztah sebou nese tolik problémů, jako je červených leknínů v jeho zahradě. Mnozí jezerní draci si již všimli, jak často se vídá s cizincem, který přišel z rozpálené nehostinné pouště. A jestli přijdou na to, jaký vztah mezi ním a pouštním drakem je… mohl by ztratit své vážené postavení. Možná by to nebylo tak zlé, kdyby byl Patris neustále s ním, ale jak dlouho teplomilný toulavý drak u jezera vydrží? Pod hladinou žít nemůže a odejít s ním do pouště… ta představa Davina děsila i přes to, že věděl, že s o něj jeho přítel postará. Možná by si měl promluvit se stařešinou, ale bál se toho, co mu starý drak řekne. Nechtěl se Patria vzdát. Ale nechtěl ani ztratit svůj domov.
„Co je s tebou?“ Patris vycítil, že je jeho přítel neklidný a přitiskl svůj čenich na jeho.
„Nic. Jen… je mi tu už horko. Můžeme se vrátit zpátky k jezeru, prosím?“
Patris na něj zkoumavě pohlédl, ale přikývl a dál se nevyptával.
Ze skal sálalo teplo a Davinovi se skutečně začínala motat hlava. Trávili teď hodně času mimo jezero, aby měli soukromí. Menší skalnaté útvary rozprostírající se necelou hodinu cesty od Západní zátoky byly ideálním místem. Zatímco Patriovi však bylo mezi pískem a vyhřátými kameny více než dobře, Davin v horku a suchu strádal. Nepříjemné pocity ale dokázala vyvážit Patriova blízkost, jeho vyprávění, něžné laskání a poněkud zvláštní, a s ostnatým horkokrevným drakem divoký sex.
I přes to si Davin začínal uvědomovat, že do pouště se svým přítelem patrně odejít nedokáže. A jestli Patris zůstane u Velkého jezera, bude za chvíli každý vodní tvor vědět, že on, Davin, syn samotného Levia, jednoho z nejváženějších draků v jezeře, má poměr se samcem.
Zelenomodrý drak si tiše povzdechl. Opravdu si o tom musí s někým promluvit.
„Mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal se Davin starého draka. Nejistě přešlapoval v tmavé jeskyni a nevěděl, jak začít.
Ghanom, nejstarší jezerní drak, jehož dolní čelist byla celá pokrytá těmi nejhustšími a nejdelšími vousy, jaké kdy Davin vůbec viděl, si nervózního mladíka přeměřil pohledem lehce zakalených očí.
„Jistě že můžeš,“ přikývl nakonec a tlapou ho vyzval, aby přistoupil blíž.
„Stalo se mi něco zvláštního,“ začal pomalu Davin. „Našel jsem si… velmi blízké přítele.“
„Myslíš toho draka, který přišel z pouště?“
„Ano,“ přikývl a ani ho nepřekvapilo, že o Patriovi stařešina ví. Ač ze své tmavé a vlhké jeskyně už skoro vůbec nevycházel, věděl o všem, co se v jezeře i jeho blízkém okolí jen šustlo.
„Byl jsi vždycky spíš samotář. Je dobré, že sis našel přítele, i když pouštní drak možná není nejvhodnější společnost.“
„Jenže on je… opravdu hodně blízký,“ zašeptal Davin a uhnul před starým drakem pohledem.
Ghanom se zarazil.
„Jak moc blízký?“
„Velmi… fyzicky blízký. A cítím k němu to, co jsem ještě k nikomu jinému necítil.“
Stařešina zasyčel.
„Je to špatné? Vím, že je, ale jak moc?“ Po Davinově tváři se skulila drobná slza.
„Je to dost zlé, synu.“ Starý drak zavrtěl hlavou. „Ví o tom někdo další?“
„Myslím, že ne.“
„Dobře. Zatím jsi měl štěstí.“
„Co mám teď dělat?“
„Měl by ses s ním přestat vídat. Ostatně, je to pouštní drak, nevycválaný barbar, který si patrně jen krátí volnou chvíli. Nevěřil bych žádnému z jeho druhu, a jestliže on vyhledává spíše společnost samců než samic, o to větší je důvod držet se od něj dál.“
„Ale on není barbar,“ namítl Davin.
„Že není? A jak dlouho ho znáš? Kolik jsi za svůj život potkal pouštních draků? Jenom tě balamutí, protože vidí, že jsi ještě mladý a nezkušený.“
„Ne, to určitě ne,“ vrtěl hlavou Davin. Slzy mu stékaly po šupinatých tvářích a usazovaly se na jeho zatím ještě krátkých vousech jako drobné křišťálové perličky.
„Víš jaké máš postavení a jakou zodpovědnost, viď?“ promluvil po chvíli starý drak. „A myslíš, že tvá budoucnost zůstane nezměněná, pokud někdo zjistí, co děláš? Neuvažuješ doufám o tom, že bys s tím drakem zůstal.“
„Já… já nevím… mám ho rád…“
„Ale to nesmíš!“ zakřičel stařešina a praštil tlapou do skály. Davin polekaně nadskočil. „Jsi jediný syn jednoho z nejvýše postavených draků, jednou se budeš muset starat o hlavní část jezera a myslíš, že ti tohle privilegium zůstane, pokud budeš žít se samcem? Navíc s pouštním barbarem k tomu? Otevři oči, Davine, a podívej se kolem sebe. Myslíš, že jsi v jezeře sám? Že si můžeš dělat, co se ti zlíbí? Máš svojí zodpovědnost, tak jí přijmi a zachovej se podle toho. Nech cizího draka být. A pokud to nedokážeš udělat kvůli ostatním, udělej to kvůli sobě. Je ti doufám jasné, že pokud s ním zůstaneš, budeš s největší pravděpodobností muset odejít? Proč myslíš, že se toulá on? Není přece normální, aby drak jeho druhu zabloudil sem k nám. Chceš být jako on? Nemít domov a s ostudou se muset přesouvat z místa na místo?“
„Měl bych jeho.“ Davinův hlas skoro nebyl slyšet.
„Synu… opravdu jsi tak naivní? Draci jako on nevydrží s nikým dlouho. Když se potkají, vzájemně si spolu užijí, ale dřív nebo později si jdou zase po svých. Nedokážou nikoho milovat a jejich život je osamělý a hříšný. Chceš žít takový život?“
Davin zavrtěl hlavou. Věděl, že jeho přítel není takový. Bylo mu jasné, že u jezera Patris asi nevydrží věčně a i kdyby, žít spolu by tu nemohli. Ale byl si jistý, že by ho pouštní drak neopustil.
„Jsi ještě mladý. A on to ví. A stejně tak ví, že je pro tebe něčím zvláštním, něčím nepoznaným. Využil toho a poblouznil ti hlavu. Sám teprve dospíváš, věř mi, že jsi zcela normální drak, který si jednou najde dračici a přinese další vejce do vaší rodové linie. Možná si teď myslíš, že ho máš rád, ale je to očarování někým, kdo se umí vemlouvat, jelikož mu nic jiného nezbývá. Pošli ho pryč. Protože když to neuděláš, skončíš jako vyvrženec. Tvé matce to zlomí srdce a tvůj otec… chceš své rodině udělat ostudu? Zničil bys celý váš starodávný rod. Přemýšlej o tom.“
Davin nevěděl proč, ale při slovech starého draka se v něm vzedmula vlna vzteku.
„Proč je něco takového bráno jako špatnost? Vždyť to není nic zlého!“
„Tohle už nikdy nevyslovuj! Je to špatné, je to nepřirozené. Kdyby příroda chtěla, aby to takhle bylo, nedala by nám samice. A teď jdi, jsem unavený. Přišel sis promluvit a dostal jsi radu. Přemýšlej o ní a zachovej se tak, jak se na draka tvého druhu a postavení sluší a patří.“
Ghanom se k němu otočil zády.
Už z dálky Patris viděl, že něco není v pořádku. Davin obvykle ráno ležel na skalním výstupku nad jezerem, kde se prvně poznali, a dychtivě svého přítele vyhlížel. Ale dnes seděl k poušti zády, a když přiběhl Patris blíž, spatřil, jak se ramena jezerního draka chvějí ve vzlykavém pláči.
„Davie?“ promluvil nejistě, když se k němu vyšplhal na skálu.
„Ano?“ Davin se otočil, velké zelené oči zalité slzami. Odpověděl dřív, než se Patris stačil zeptat. „Ne, nejsem v pořádku. Myslím, že se mi rozskočí hlava. Mám… mám špatné zprávy.“
„Špatné zprávy? Možná se ti budou říkat líp, když nejdřív…“ natáhl se k němu, aby ho políbil.
„Ne, prosím tě, tohle ne,“ ucouvl Davin.
„Ne?“ zarazil se překvapeně Patris, pak ale napřáhl tlapu. „Tak aspoň obejmout, to ti pomůže, uvidíš.“
„Ne, nedotýkej se! Ne!“ prudce odstrčil Patriovu tlapu. „Prosím tě, poslouchej. Já… myslím, že takhle to dál nepůjde. Já a ty… to přece nemůže fungovat.“
„Promiň, ale na to jsi přišel kdy? Proč by nemohlo?“
„Protože… ty jsi tulák, přišel sis k jezeru jen odpočinout, žiješ v poušti a putuješ z místa na místo. Potkáváš draky, jako jsi ty, s některými z nich strávíš pár dní, ale vždycky jdeš zase dál. Jak dlouho vydržíš tady u jezera? Jak dlouho vydržíš u mě? Já jsem jezerní drak, potřebuju vodu a v poušti nepřežiju. Nemůžu jít s tebou, až se rozhodneš, že už nechceš zůstat. Žiješ úplně jiný život než já, přesýpáš se sem a tam jako pouštní písek, po kterém chodíš.“
„Davie…“ vydechl Patris nevěřícně. „Jak tě napadlo, že bych tě někdy chtěl opustit? Ano, žiju jinak a mám ten život rád. Rozpálený písek, vyhřáté skály, slunce žhnoucí tak, že se vzduch tím horkem už ani nechvěje… a mám rád nová místa, nové draky a případný sex s nimi. Není to špatný život, rozumíš? Ale víš, proč se hlavně toulám? Protože hledám někoho, s kým bych mohl zůstat. Koho bych mohl milovat. A věřil jsem, že teď jsem takového draka našel. Našel jsem ho v tobě, víš?“
„Ale já nejsem jako ty,“ zašeptal Davin a po tváři se mu skulila velká slza.
„Myslíš, že nejsi?“ zeptal s jemně a vztáhl k němu tlapu, aby mu otřel slzu z tváře. Davin ucukl.
„Ne! Jsem normální drak. Drak, co má na starosti své jezero. Drak, který si časem najde svou dračici a bude pokračovat v rodové linii. Nejsem to, co jsi ty,“ hlas se mu chvěl a uslzenýma očima uhýbal před pohledem svého zmateného přítele.
„Opravdu? Pak jsi mi to ale možná měl říct dřív, než jsi se mnou začal spát, nemyslíš?“ trochu nuceně se zasmál Patris.
„Byl jsem… zmatený,“ Davin sklonil hlavu.
„Ne, Davie, teď jsi zmatený. Sám přece nevěříš tomu, co mi tu říkáš. No tak, pojď blíž.“
Napřáhl tlapy a objal Davina kolem ramen.
„Podívej se na mě,“ jemně mu zvedl hlavu. „Vždyť víš, co cítíš.“ Patris viděl, jak se Davinovi pláčem chvěje spodní čelist, jak se mu slzy koulí z očí jako drobný vodopád. Sám neměl daleko k tomu, aby se rozplakal. Když konečně našel někoho, do koho se opravdu zamiloval a u koho cítil, že jsou jeho city opětovány, měl najednou všechno ztratit? Co se stalo, že se najednou Davin staví proti svým citům? Že se snaží potlačit to, čím ve skutečnosti je? Viděl je snad spolu někdo, kdo jim jejich lásku nepřeje? Nebylo by to poprvé, i když se s tím zatím nesetkal na vlastní kůži. Ale sám moc dobře věděl, že někteří draci dokáží být až příliš zaujatí proti tomu, co je jiné a jejich chování může být sobecké až bolestně kruté.
Rozechvěle přitiskl své pysky na Davinovy a jemně si vynutil přístup do jeho tlamy. Na chvilku se dotkl jeho jazyka a ucítil, jak mu Davin vzrušeně zaryl drápy do boků. Pak ale zavzlykal a prudce ho od sebe odstrčil.
„Promiň, Patri, já nemůžu, nemůžu! Miluju tě… myslím, že vážně ano, ale nemůžu.“
Patris skousl rty, aby se ovládl a přeměřil si Davina skelným pohledem. Hlas se mu chvěl, když promluvil.
„Tvůj problém není, že bys nebyl jako já, Davie. Protože jsi. Tvůj problém je, že si nedokážeš prosadit vlastní názor. Dát volnost svým citům. Nevím, s kým jsi o nás mluvil a kdo ti co řekl, ale pamatuj si jedno – jsi to, čím jsi a nikdy to nezměníš. Můžeš se tvářit, že je všechno v pořádku, můžeš žít tak, jak ti kdo nařídí jen aby byla vaše jezerní společnost spokojená, ale nikdy nebudeš opravdu šťastný, protože jsi popřel sám sebe. Vím, o čem mluvím, více méně jsem to zažil na vlastní kůži. Můj život není jednoduchý, ale byl by horší, kdybych zůstal v Pískovcovém údolí a předstíral, že jsem něčím, čím ani být nechci. Jednou na to sám přijdeš, jenže já už budu daleko. A poušť je veliká, Davie. Co na to říkáš?“
Prosebně upíral své modré oči do jeho zelených a němou prosbou ho žádal, aby jednal podle svého srdce a nikoliv tak, jak si ostatní přejí. Davin však smutně zavrtěl hlavou. Patriovy oči se zalily slzami. Prudce je setřel tlapou a otočil se k Davinovi zády.
„Přeju ti, abys svého rozhodnutí nelitoval, i když vím, že budeš. Žij dobře, můj milovaný příteli.“
Aniž by se jedinkrát otočil, slezl ze skalního výstupku a vydal se do pouště.
„Už teď lituji, Patri,“ zašeptal Davin a ještě dlouho hleděl k písečnému obzoru, kde navždy zmizel jeho pouštní přítel.