Tvorba - Texty

Zatřásla se. Byla jí zima. Pootevřela oči a zamžourala do tmy. Studené měsíční světlo vše zalévalo chladným stříbrem, vše obyčejné měnilo na tajemné.
Zhluboka vydechla a sykla bolestí. Zima však otupovala její smysly. Zima, nebo apatie.
Ještě jednou se podívala na nebe. Nic. Jen bělavé perly hvězd a stříbrný měsíc. Pomalu oči zavřela.
Ani měsíční světlo nedokázalo oživit vyblednou šeď jejích šupin. Její tělo bylo matné jak mrtvý kámen. Polámaná křídla byla rozhozená podél ní bez užitku, bez pýchy, bez vzpomínek na to, že kdysi mohla létat. Ležela tam, šedá dračice, uvězněná a zbitá v trávě.
Znovu se zachvěla a tělem prokmitl nepokojný třas.
Už je to dlouho. Leží tu bezmocná a osamělá, nikdo neslyšel její volání. Nikdo nepřišel.
Po tváři jí skanula slza, zářící na matných šupinách jako diamant.
Chtěla by ještě jednou letět oblohou a cítit vítr, jen ještě jeden den se hřát na slunci. Jen ještě jediný den být milována a milovat. Ale ten den je pryč, nastává zima.
Noční rosa rozestřená v trávě všude kolem ní v malých korálkách studila.
Někdy to musí skončit.
Zahleděla se do svých zavřených očí. Temnota. Jak tichá a přívětivá čerň, sametová a hřejivá. Natahuje k ní své černé ruce a zve jí do svého přátelského náručí.
Přestávala se třást a nechala se obklopit tmou. Poslouchala ticho a nořila se čím dál hlouběji tam, kde už nic nebolí a není zima.
Světlo! V té hladivé tmě se objevilo světlo! Cítila, že tentokrát jí skutečně něco hřeje. Zlatavé paprsky dopadající na zavřené oči byly teplé, hřály jak dotek milované bytosti.
S námahou otevřela těžká víčka.
Stál před ní. Zlatý sluneční drak na ní upíral své jantarové oči a jiskřící rudé rohy mu v měsíčním světle zářily tak, že musela oči znovu zavřít.
„Břidlice,“ zašeptal. Neodpověděla.
„Břidlice, to jsem já, Zlatý. Odpusť mi, prosím…“
„Odejdi,“ vydechla tiše. „Už je příliš pozdě.“
„Není, jsem u Tebe. Promiň mi…“
„Co mám prominout?“ nenechala ho domluvit. „Že sis vybral barvy místo šedi? Že´s dal přednost kráse před všedností? Já jsem jen šedá břidlice, nezajímavá a fádní. Proč nejsi s atlasově bílou mořskou pěnou či havraní černí? Proč nelétáš po boku jarní zeleni či nebeské modři? Pronásleduj rudý západ slunce či žlutý úsměv pampelišek. Hraj si s barvami duhy a nechej mě, šedou jak obyčejný kámen, zmizet v temnotě…“
Poslouchal jí a z čenichu mu na zem stékaly slzy.
„Tohle jsem nechtěl,“ svěsil hlavu. „Mám tě rád, neměl jsem tě nechat samotnou, teď už to vím. Letěl jsem… honil jsem při hře ostatní dračice a nevěděl, že se blíží bouře. Když se zvedla vichřice, chtěl jsem se k tobě vrátit, abys byla v bezpečí, ale nemohl jsem tě najít. Nedalo se létat, já… po té bouři tě celou dobu hledám a teď jsem tě našel. Odpusť mi, prosím.“
„Už je příliš pozdě, Zlatý. Mám zmrzačené tělo, polámaná křídla, už nemůžu. Nech mě, ať se vrátím znovu do tmy. Už jsem tam skoro byla, než ses objevil. Tam je mi dobře…“
„Ne, Břidlice, zůstaň! Nesmíš tam jít, já chci být už jen navždy s tebou,“ vykřikl zoufale a natáhl k ní tlapu.
Ještě jednou pootevřela své černé oči. Teď byly však matné, bez jiskry. Díval se do nich a tiše plakal. Pohladil jí po tváři.
„Zlatý…,“ vydechla a oči se jí zavřely.
A znovu temnota, ale trochu jiná. Jemnější a plná síly a tepla. Něco v ní jiskřilo. Nechala se ovíjet těmi jiskrami a teplem, její zmučené tělo laskalo tisíc jemných prstíků a dávalo jí sil.
Dlouho ležela v tom objetí a nechala se hladit sametovou zlatavě černou tmou. Až se objevilo světlo. Pomalu, velmi pomalu se probojovávalo cestu skrze černé závoje, až najednou jí dva zlaté paprsky pohladily po čenichu a něžně jí donutily otevřít oči.
Viděla modré nebe a zářící slunce. Cítila, že letí. Otočila hlavu.
Zlatý! Letěl nad krajinou a držel jí v náručí.
Podíval se na ni a jeho oči zajiskřily radostí.
„I šedá břidlice má svou krásnou barvu. Vítej zpátky,“ řekl a usmál se…