Cesta zlomených křídel
Tou cestou dlouhou jak život sám
hodinu za hodinou míříme dál
stále měnící se krajinou,
lesem, pobřežím, pouští, pastvinou.
Silnicí, která nikde nekončí,
přímá může být nebo zatáčí,
bez křídel jenom krok co krok
celý týden i celý rok.
Mít svůj živý dračí sen,
každou noc a každý den
prožívat ho a nejen snít,
nechat v sobě dračí srdce bít.
Vlevo, vpravo, kam kdo chce jít,
nahoru, dolů, vždyť tak to má být.
Teprve na cestě každý pochopí,
kdo se vrátí a kdo se nevrátí.
Prachem, co do očí štípe rád,
pod sluncem co zapomíná někdy hřát,
putujem tam, ale nikdy zpět,
všichni známe ten svůj dračí svět.
Hej, poslouchej, my se ozvem hned,
i nám patří tenhle váš svět.
Jsme blázniví, trochu šílení,
nás už prostě nikdo nezmění.
Když oblakem na zem dopadá zář,
světlo a stín halí naši tvář,
kdo sám je sám, může s námi jít,
zlomený křídla do rukou vzít.
Mít svůj živý dračí sen,
každou noc a každý den
prožívat ho a nejen snít,
nechat v sobě dračí srdce bít.
I když zlomená křídla zabolí,
my žijem v nesmrtelné naději,
každý má svůj dračí svět,
někdo pozdějc a někdo hned.
Křídla, co zlomila nám lhostejnost lidí,
jejich krutost a zlobu naše oči vidí.
Jenže my nemůžem jinak, jsme už takoví,
prostě jsme se narodili blázniví.
Stovky až tisíce nás jdou,
už se nechcem setkat se samotou.
Zlomená křídla se nemohou vznést,
můžeme je ale v tlapách klidně nést.
Mít svůj živý dračí sen,
každou noc a každý den
prožívat ho a nejen snít,
nechat v sobě dračí srdce bít.
I když zlomená křídla zabolí,
my žijem v nesmrtelné naději,
každý má svůj dračí svět,
někdo pozdějc a někdo hned...
hodinu za hodinou míříme dál
stále měnící se krajinou,
lesem, pobřežím, pouští, pastvinou.
Silnicí, která nikde nekončí,
přímá může být nebo zatáčí,
bez křídel jenom krok co krok
celý týden i celý rok.
Mít svůj živý dračí sen,
každou noc a každý den
prožívat ho a nejen snít,
nechat v sobě dračí srdce bít.
Vlevo, vpravo, kam kdo chce jít,
nahoru, dolů, vždyť tak to má být.
Teprve na cestě každý pochopí,
kdo se vrátí a kdo se nevrátí.
Prachem, co do očí štípe rád,
pod sluncem co zapomíná někdy hřát,
putujem tam, ale nikdy zpět,
všichni známe ten svůj dračí svět.
Hej, poslouchej, my se ozvem hned,
i nám patří tenhle váš svět.
Jsme blázniví, trochu šílení,
nás už prostě nikdo nezmění.
Když oblakem na zem dopadá zář,
světlo a stín halí naši tvář,
kdo sám je sám, může s námi jít,
zlomený křídla do rukou vzít.
Mít svůj živý dračí sen,
každou noc a každý den
prožívat ho a nejen snít,
nechat v sobě dračí srdce bít.
I když zlomená křídla zabolí,
my žijem v nesmrtelné naději,
každý má svůj dračí svět,
někdo pozdějc a někdo hned.
Křídla, co zlomila nám lhostejnost lidí,
jejich krutost a zlobu naše oči vidí.
Jenže my nemůžem jinak, jsme už takoví,
prostě jsme se narodili blázniví.
Stovky až tisíce nás jdou,
už se nechcem setkat se samotou.
Zlomená křídla se nemohou vznést,
můžeme je ale v tlapách klidně nést.
Mít svůj živý dračí sen,
každou noc a každý den
prožívat ho a nejen snít,
nechat v sobě dračí srdce bít.
I když zlomená křídla zabolí,
my žijem v nesmrtelné naději,
každý má svůj dračí svět,
někdo pozdějc a někdo hned...