Pohádka?
Vítr příjemě fouká. Ne moc, ne málo, prostě tak akorát aby se dal udržet let bez přílišného mávání křídly.
Je cítit podzimem... příjemě chladí, ale ne moc... prostě krásný podzimní večer, ideální na noční let (no a možná i lov... to se teprv uvidí.)
Ale, ale copak se to tam dole v lese děje?
Divý štěkot... takhle na večer? Hmm...
To asi princ... ach, princ!
A vskutku... zajel si tajně na lov... ach, jak je krásný...
Už nikdy nebudu mít takovou příležitost!
...
Jede k jezeru... ví, že touhle dobou se tam chodí napít i jelen... má dlouho na něj spadeno! Hold nemá výhodu letu, jako já... ale to by se mohlo změnit...
Díky za ten vír... takhle jsem téměř neslyšný.
Dobrá střela... ale jelena jedním šípem nezkolíš... jo jo... utíká... princ za ním na koni... tak a teď je moje chvíle... je přímo u vody!
Mám Tě!
Tos nečeka,l co? Nezmítej tolik sebou, ten pád by Ti ublížil víc než já... ržaní vylekaného koně a zmatené kňučení psů bez pána... však oni se vrátí do hradu ... a než začnou podezírat mě... to chvíli potrvá...
Neboj brzy budeme Doma.
Ale copak... nelíbí se Ti tu?
"GRRR" Ne ne... prič nepujdeš...
"Vaše Vísosti, odložte tu kuš? Copak nevidíte ten pancíř?" Škoda... také překvapený, že jsem mluvící bytost. To vážně ani královské rody nevědí, něco více o našem rodu? To vážně nevědí že My, MY DRACI, jsme je naučili rytířským cnostem... kdysi dávno?
"C-co po mě chceš?" zakoktává se a bojí se mě... ale jaký má krásný hlas!
"Lásku."
"CO???" Proč jen neumím číst v lidské mimice? Ale ten tón se mi nelíbí. Co to s ním je? Proč se chová tak... tak... hnusně... pravda byl jsem dost neurvalí, teda spíš urvalí, vždyť jsem si ho urval ze sedla koně jako nějaké ovoce, ale copak to šlo jinak?
"Lásku???" tak tento výraz očí znám... co na tom nechápe?
"Ano, lásku. Miluji Vás princi. Asi o tom nevíte, ale již dlouho vás sleduji. A dlouho, móc dlouho jsem se na tento okamžik připravoval a dělal jsem vše pro to, aby se vám tady líbilo a nic vám tu nechybělo."
Představoval jsem si to sice trochu jinak, ale copak to jde? Plamen na chvíli osvítil celou jeskyni a olej připravený a tak těžce získaný se rozhořel a vytvořil v mé sluji atmosféru tolik tipickou pro lidská obydlí, teplé, útulné světlo.
Rozhlíží se, je uchvácen... asi. A aby ne, má tady krásnou postel s nebesy, nějaké ukořistěné knihy (nechápu na co lidem jsou, ale mají je rádi), no a věc kterou lidé potřebují bezpodmínečně k životu: zlato, stříbro, drahokamy (takové ty lesklé barevné tvrdé kameny)... a pak tu jsem přeci Já, drak, stříbrný drak. Co víc by mohl chtít?
"Líbí?"
Proč mlčí?
"A-ano." Znělo to nejistě, a nebo zaskočeně? Proč jen se zkušenosti s lidskou mimikou tak špatně získávají...
"Jsi unavený, že... je toho na tebe moc..."
"To určitě..."
"Tak si odpočiň. Neboj se. Tady Ti nic nehrozí."
Nejistě se vydal ku svému loži. Svlékl ze sebe plášť a košily, proč si asi nechal kalhoty? Ale ty krásné svaly... hmmm.
"Uuuaaaah" jsem také ospalý... obtáčím se kolem Jeho postele, jako tolikrát před tím, ale dnes je to jiné, dnes je tu se mnou, ne jen v mích představách.
Jak krásně leží... "Dobrou noc, můj princi."
Neodpověděl... asi je zaskočený... není se čemu divit... však ono se to zlepší... časem.
Je se mnou... je tady... to je tak kráásnéé... nebudu sám... budeme spolu... chrrr rrr rrr...
Je noc... to se mi nezdá...
"Je Vám něco princi?"
"Né... vše je v naprostém pořádku... jen jsem si chtěl odskočit a nechtěl jsem Tě budit..."
"Vy jste tak milý princi..."
"Něco jako záchod tu asi není, že?"
Já vůl, jak jsem mohl na tohle nepomyslet!!! Lidé chodí vykonávat potřebu na jedno místo svého obydlí tak aby jim co nejméňe vadil zápach... to budu musit doresit...
"Je mi to moc líto, můj princi, na tohle jsem vůbec nepomyslel..."
"Co se dá dělat..." odběhl někam ven...
Nebylo to od něj pozorné?
To se mi ale krásně spalo... Co, že se nevrací? Aby se mu něco nestalo vždyť sebou nic... počkat, nejsou tu jeho věci! Co? Jak to? Proč?
"Wrrraurrr!!!" Jak jen mohl? Proč... proč mám slzy v očích?
Kam jsi běžel? Vidím Tě! Proč se mě bojíš? Proč se předemnou zchováváš? Ty si myslíš, že Tě nechám, že bych strpěl abych o Tebe přišel? I my draci máme jen jeden život a Tys mě už stál mnoho než abych začínal odznova... Nikdy Tě nenechám odejít!!!
Už víš že jsem si Tě všiml. Utíkáš? Přede mnou???
"RRR"
Hoří les před tebou... tam nemůžeš... tak a zase Tě mám... házíš sebou víc než před tím, proč?
"Proč si odešel?" neřekl jsem to moc tvrdě? To mám furt ještě slzy na tváři? Tak to ne... svojí slabost mu neukáži.
"Nooo..." to je co za víraz? Strach a ... a... jak to mám u všech draků poznat?!
"Já... víš... " rozpaky?
"Já jsem chtěl... Ti dát nějaký dárek!"
"Dárek???" On je tak sladký! Dárek, mělo to být překvapení pro mě, a já mu to takhle pokazil...
"Promiň... měl jsem jen o Tebe strach." skláním k němu hlavu a přitiskávám se k němu... proč předemnou couvl? A proč mu začalo srdce být jako vyděšenému králíkovy? Asi jsem mu Tím pronásledováním nahnal strach... byl jsem rozlobený...
Obejmul mě...
"CHmmm"
To je tak krásné!!!
Je ráno... On ještě spí... asi bych měl jít něco ulovit k snídani... co takhle toho jelena, co poranil... stejně by ho brzy ulovilo něco jinačího. Můžu Ho tady nechat? Ke mě ještě nikdy nic nepřišlo... krom pár rádoby Drakobijců, a to je již hodně dlouho. Ale co kdyby...
Ale co... pujdu.
Je krásně... a cítím se krásně... pirueta... a další... tralala... áaach, jak je na světě krásně...
Kdepak ten jelen může být?
Co je to za hluk?
Z hradu a nikdo v lese... že by ho nehledali?... Včera v noci... já požár... řev... a kvůli překvapení pro mě jsem se prozradil... TO NE! Já hlupák...
Jelen... snídaně... o zbytek se můžu postarat jindy.
Tady ho postřelil. Tady je krvavá stopa... chvili běžel, pak zjistil že není pronásledován... zpomalil... tady si odpočinul... pak jsem ho vyděsil Tím řevem a požárem... no a tady leží... unavený a vyčerpaný, promiň že jsem Tě nechal se trápit tak dlouho... nezasloužil sis to.
Krev, horká a lepkavá... chutná skvěle... ani se moc nezmítal... on věděl že ho čeká konec... po tak dobré střele se ani není co divit.
Tak... a domů do sluje.
Ještě spí... jak mu to sluší... vypadá tak klidně, důstojně, jako princ z pohádky... a je to můj princ!
"Dobré ráno!"
"Ehm... co? Kde... no jo... Dobré ráno.
Můj jelen!"
"Váš jelen... Naše snídaně."
"Za syrova???"
"I ty blázínku." Vylakal se když jsem zapálil dřevo před vchodem do sluje. "Ale budeš si ho muset připravit sám, můj princi... já na ohni maso dělat neumím... leda ho podpálit... nevím jak by vám to chutnalo."
Vstal. Obléhl se... je krásný... ty jeho svaly... ladné pohyby... aaachhh...
Vytáhl nůž... stahuje ho z kůže? Proč?
To to voní... to to voní... snad to bude i tak krásně chutnat...
"Už to je."
"Voní to krásně... škoda že je to asi poslední masné jídlo které budeme spolu jíst."
"Proč?"
"Jak jsem za tebou v noci letěl tak jsem o sobě dal vědět příliš hlasitě... vědí že jsi u mě... a pošlou rytíře, drakobijce a ja nevim koho ještě."
"Fakt?" zdá se mi to nebo měl z toho radost?
"Ale povedlo se ti to."
"Děkuji..."
Bylo to krásných několik dnů... ale já věděl že to musí přijít... drakobijec... slyším jeho kroky... prince jsem pro jeho vlastní bezpečí (aby se mi nesnažil pomoct) zavřel do zlaté klícky... snad mu tam je dobře... omlouval jsem se mu.
Tak a je před slují... na to že má těžké plátové brnění se pohybuje rychle a ladně... není to jen tak někdo. Tohle je bojovník každým coulem... A celkem fešák... má sice pár jizev, ale fešák... černé vlasy se mu ve slunci lesknou jak havraní křídla.
"Ehm... Vážený draku, vylez ze své sluje. Já rytíř Rinn D'Miene Tě vyzívám." Tak přec někdo ví! Ještě jsou tací co si nás pamatují! Bude ho škoda...
"Co si přeješ, rytíři Rinne D'Miene." Uklonil se po vzoru dávných rytířů...
"Prince." Škoda že drak nikdy neútočí první, pakliže není na lovu. Za tohle bych ho nejradši rozsekal na místě
"Nedám. Je můj!"
"Draku, počkej... vím, nemůžes zaútočit první, a zneužívám toho, ale vydrž prosím." On to ví?
"Kolik já již zachránil pannen a princezen z dračích spárů, a žel mnoho draků si je nedalo vzít... a musel jsem je zabít. Věř mi že to nechci dělat. Já proti drakům vůbec nic nemám... Ale na tuhle šanci čekám celý svůj život! Dej mi toho prince."
"A na co by ti byl? Odvedl by si ho na hrad tam by si vzal nějakou princeznu, a panoval by království... co by si z toho měl?"
"Nic a právě proto ho nechci odvést na hrad." Kdybych ti nedokázal vidět až do duše, kterou máš čistou, krásnou a nezkutečně upřímnou tak bych ti nevěřil ani slůvko... princ... proč jen jsem to neviděl dřív? Princ o mě nestojí a ještě k tomu je to lump... proč jsem se mu do těch očí nezadíval dřív... já to nechtěl vidět...
"Co ti je, Draku?" To je prvně co mi někdo řekl draku tak vlídně, bez zhnusení a opovržení... já pláču... no tak zdrač se... to přece nejde... jde ke mě... zbraň nemá tasenou... a ať... budu mu věřit... i kdyby mě měl zabýt. Vždyť co mi na tomto světě zbývá? Nic... jen sluj připravená pro prince, který připravený není...
"Neboj se..." pohladil mě... aaa... drakobijec, jo?
"Tak mě zab... PROSÍM."
"Proč? Takhle jsem si to sice také nikdy nepředstavoval... také umím vidět hloub do srdce... měl jsem tu čest již s mnoho draky... ale Ty jsi jiný, jako já!"
"Jak jako TY?"
"Také celý svůj život hledám dokonalost a lásku a teď Teď jsem jí našel."
"Tak si ho odveď, když budeš šťastný!!!"
"Já nemluvím o něm..." Co?!
"Ty... ty bys... se mnou...?"
"Já jsem se do Tebe zamiloval..." řekl to krapet nejistě jako by sám tomu nemohl uvěřit... ale říkal to od srdce "Už v okamžiku, kdy jsem Tě viděl vyjít z jeskyně, jsem věděl že Tě nedokáži zabít."
Co? Jak? Vždyť to je můj princ... můj milovaný princ... můj princ ze snů... a teď je skutečný... ne jako On.
Tak a co s Ním?
"Pustíme ho, teď už je nám na nic... a utečem někam daleko... někde kde o nás nikdo nebude vědět..."
"A co zlato? Ty ho k životu nepotřebuješ?"
"Já? Na co, zlatíčko moje."
Není nic krásnějšího než letět se svým miláčkem někam do dálky... do společně prožitých krásných dnů.
Je cítit podzimem... příjemě chladí, ale ne moc... prostě krásný podzimní večer, ideální na noční let (no a možná i lov... to se teprv uvidí.)
Ale, ale copak se to tam dole v lese děje?
Divý štěkot... takhle na večer? Hmm...
To asi princ... ach, princ!
A vskutku... zajel si tajně na lov... ach, jak je krásný...
Už nikdy nebudu mít takovou příležitost!
...
Jede k jezeru... ví, že touhle dobou se tam chodí napít i jelen... má dlouho na něj spadeno! Hold nemá výhodu letu, jako já... ale to by se mohlo změnit...
Díky za ten vír... takhle jsem téměř neslyšný.
Dobrá střela... ale jelena jedním šípem nezkolíš... jo jo... utíká... princ za ním na koni... tak a teď je moje chvíle... je přímo u vody!
Mám Tě!
Tos nečeka,l co? Nezmítej tolik sebou, ten pád by Ti ublížil víc než já... ržaní vylekaného koně a zmatené kňučení psů bez pána... však oni se vrátí do hradu ... a než začnou podezírat mě... to chvíli potrvá...
Neboj brzy budeme Doma.
Ale copak... nelíbí se Ti tu?
"GRRR" Ne ne... prič nepujdeš...
"Vaše Vísosti, odložte tu kuš? Copak nevidíte ten pancíř?" Škoda... také překvapený, že jsem mluvící bytost. To vážně ani královské rody nevědí, něco více o našem rodu? To vážně nevědí že My, MY DRACI, jsme je naučili rytířským cnostem... kdysi dávno?
"C-co po mě chceš?" zakoktává se a bojí se mě... ale jaký má krásný hlas!
"Lásku."
"CO???" Proč jen neumím číst v lidské mimice? Ale ten tón se mi nelíbí. Co to s ním je? Proč se chová tak... tak... hnusně... pravda byl jsem dost neurvalí, teda spíš urvalí, vždyť jsem si ho urval ze sedla koně jako nějaké ovoce, ale copak to šlo jinak?
"Lásku???" tak tento výraz očí znám... co na tom nechápe?
"Ano, lásku. Miluji Vás princi. Asi o tom nevíte, ale již dlouho vás sleduji. A dlouho, móc dlouho jsem se na tento okamžik připravoval a dělal jsem vše pro to, aby se vám tady líbilo a nic vám tu nechybělo."
Představoval jsem si to sice trochu jinak, ale copak to jde? Plamen na chvíli osvítil celou jeskyni a olej připravený a tak těžce získaný se rozhořel a vytvořil v mé sluji atmosféru tolik tipickou pro lidská obydlí, teplé, útulné světlo.
Rozhlíží se, je uchvácen... asi. A aby ne, má tady krásnou postel s nebesy, nějaké ukořistěné knihy (nechápu na co lidem jsou, ale mají je rádi), no a věc kterou lidé potřebují bezpodmínečně k životu: zlato, stříbro, drahokamy (takové ty lesklé barevné tvrdé kameny)... a pak tu jsem přeci Já, drak, stříbrný drak. Co víc by mohl chtít?
"Líbí?"
Proč mlčí?
"A-ano." Znělo to nejistě, a nebo zaskočeně? Proč jen se zkušenosti s lidskou mimikou tak špatně získávají...
"Jsi unavený, že... je toho na tebe moc..."
"To určitě..."
"Tak si odpočiň. Neboj se. Tady Ti nic nehrozí."
Nejistě se vydal ku svému loži. Svlékl ze sebe plášť a košily, proč si asi nechal kalhoty? Ale ty krásné svaly... hmmm.
"Uuuaaaah" jsem také ospalý... obtáčím se kolem Jeho postele, jako tolikrát před tím, ale dnes je to jiné, dnes je tu se mnou, ne jen v mích představách.
Jak krásně leží... "Dobrou noc, můj princi."
Neodpověděl... asi je zaskočený... není se čemu divit... však ono se to zlepší... časem.
Je se mnou... je tady... to je tak kráásnéé... nebudu sám... budeme spolu... chrrr rrr rrr...
Je noc... to se mi nezdá...
"Je Vám něco princi?"
"Né... vše je v naprostém pořádku... jen jsem si chtěl odskočit a nechtěl jsem Tě budit..."
"Vy jste tak milý princi..."
"Něco jako záchod tu asi není, že?"
Já vůl, jak jsem mohl na tohle nepomyslet!!! Lidé chodí vykonávat potřebu na jedno místo svého obydlí tak aby jim co nejméňe vadil zápach... to budu musit doresit...
"Je mi to moc líto, můj princi, na tohle jsem vůbec nepomyslel..."
"Co se dá dělat..." odběhl někam ven...
Nebylo to od něj pozorné?
To se mi ale krásně spalo... Co, že se nevrací? Aby se mu něco nestalo vždyť sebou nic... počkat, nejsou tu jeho věci! Co? Jak to? Proč?
"Wrrraurrr!!!" Jak jen mohl? Proč... proč mám slzy v očích?
Kam jsi běžel? Vidím Tě! Proč se mě bojíš? Proč se předemnou zchováváš? Ty si myslíš, že Tě nechám, že bych strpěl abych o Tebe přišel? I my draci máme jen jeden život a Tys mě už stál mnoho než abych začínal odznova... Nikdy Tě nenechám odejít!!!
Už víš že jsem si Tě všiml. Utíkáš? Přede mnou???
"RRR"
Hoří les před tebou... tam nemůžeš... tak a zase Tě mám... házíš sebou víc než před tím, proč?
"Proč si odešel?" neřekl jsem to moc tvrdě? To mám furt ještě slzy na tváři? Tak to ne... svojí slabost mu neukáži.
"Nooo..." to je co za víraz? Strach a ... a... jak to mám u všech draků poznat?!
"Já... víš... " rozpaky?
"Já jsem chtěl... Ti dát nějaký dárek!"
"Dárek???" On je tak sladký! Dárek, mělo to být překvapení pro mě, a já mu to takhle pokazil...
"Promiň... měl jsem jen o Tebe strach." skláním k němu hlavu a přitiskávám se k němu... proč předemnou couvl? A proč mu začalo srdce být jako vyděšenému králíkovy? Asi jsem mu Tím pronásledováním nahnal strach... byl jsem rozlobený...
Obejmul mě...
"CHmmm"
To je tak krásné!!!
Je ráno... On ještě spí... asi bych měl jít něco ulovit k snídani... co takhle toho jelena, co poranil... stejně by ho brzy ulovilo něco jinačího. Můžu Ho tady nechat? Ke mě ještě nikdy nic nepřišlo... krom pár rádoby Drakobijců, a to je již hodně dlouho. Ale co kdyby...
Ale co... pujdu.
Je krásně... a cítím se krásně... pirueta... a další... tralala... áaach, jak je na světě krásně...
Kdepak ten jelen může být?
Co je to za hluk?
Z hradu a nikdo v lese... že by ho nehledali?... Včera v noci... já požár... řev... a kvůli překvapení pro mě jsem se prozradil... TO NE! Já hlupák...
Jelen... snídaně... o zbytek se můžu postarat jindy.
Tady ho postřelil. Tady je krvavá stopa... chvili běžel, pak zjistil že není pronásledován... zpomalil... tady si odpočinul... pak jsem ho vyděsil Tím řevem a požárem... no a tady leží... unavený a vyčerpaný, promiň že jsem Tě nechal se trápit tak dlouho... nezasloužil sis to.
Krev, horká a lepkavá... chutná skvěle... ani se moc nezmítal... on věděl že ho čeká konec... po tak dobré střele se ani není co divit.
Tak... a domů do sluje.
Ještě spí... jak mu to sluší... vypadá tak klidně, důstojně, jako princ z pohádky... a je to můj princ!
"Dobré ráno!"
"Ehm... co? Kde... no jo... Dobré ráno.
Můj jelen!"
"Váš jelen... Naše snídaně."
"Za syrova???"
"I ty blázínku." Vylakal se když jsem zapálil dřevo před vchodem do sluje. "Ale budeš si ho muset připravit sám, můj princi... já na ohni maso dělat neumím... leda ho podpálit... nevím jak by vám to chutnalo."
Vstal. Obléhl se... je krásný... ty jeho svaly... ladné pohyby... aaachhh...
Vytáhl nůž... stahuje ho z kůže? Proč?
To to voní... to to voní... snad to bude i tak krásně chutnat...
"Už to je."
"Voní to krásně... škoda že je to asi poslední masné jídlo které budeme spolu jíst."
"Proč?"
"Jak jsem za tebou v noci letěl tak jsem o sobě dal vědět příliš hlasitě... vědí že jsi u mě... a pošlou rytíře, drakobijce a ja nevim koho ještě."
"Fakt?" zdá se mi to nebo měl z toho radost?
"Ale povedlo se ti to."
"Děkuji..."
______
Bylo to krásných několik dnů... ale já věděl že to musí přijít... drakobijec... slyším jeho kroky... prince jsem pro jeho vlastní bezpečí (aby se mi nesnažil pomoct) zavřel do zlaté klícky... snad mu tam je dobře... omlouval jsem se mu.
Tak a je před slují... na to že má těžké plátové brnění se pohybuje rychle a ladně... není to jen tak někdo. Tohle je bojovník každým coulem... A celkem fešák... má sice pár jizev, ale fešák... černé vlasy se mu ve slunci lesknou jak havraní křídla.
"Ehm... Vážený draku, vylez ze své sluje. Já rytíř Rinn D'Miene Tě vyzívám." Tak přec někdo ví! Ještě jsou tací co si nás pamatují! Bude ho škoda...
"Co si přeješ, rytíři Rinne D'Miene." Uklonil se po vzoru dávných rytířů...
"Prince." Škoda že drak nikdy neútočí první, pakliže není na lovu. Za tohle bych ho nejradši rozsekal na místě
"Nedám. Je můj!"
"Draku, počkej... vím, nemůžes zaútočit první, a zneužívám toho, ale vydrž prosím." On to ví?
"Kolik já již zachránil pannen a princezen z dračích spárů, a žel mnoho draků si je nedalo vzít... a musel jsem je zabít. Věř mi že to nechci dělat. Já proti drakům vůbec nic nemám... Ale na tuhle šanci čekám celý svůj život! Dej mi toho prince."
"A na co by ti byl? Odvedl by si ho na hrad tam by si vzal nějakou princeznu, a panoval by království... co by si z toho měl?"
"Nic a právě proto ho nechci odvést na hrad." Kdybych ti nedokázal vidět až do duše, kterou máš čistou, krásnou a nezkutečně upřímnou tak bych ti nevěřil ani slůvko... princ... proč jen jsem to neviděl dřív? Princ o mě nestojí a ještě k tomu je to lump... proč jsem se mu do těch očí nezadíval dřív... já to nechtěl vidět...
"Co ti je, Draku?" To je prvně co mi někdo řekl draku tak vlídně, bez zhnusení a opovržení... já pláču... no tak zdrač se... to přece nejde... jde ke mě... zbraň nemá tasenou... a ať... budu mu věřit... i kdyby mě měl zabýt. Vždyť co mi na tomto světě zbývá? Nic... jen sluj připravená pro prince, který připravený není...
"Neboj se..." pohladil mě... aaa... drakobijec, jo?
"Tak mě zab... PROSÍM."
"Proč? Takhle jsem si to sice také nikdy nepředstavoval... také umím vidět hloub do srdce... měl jsem tu čest již s mnoho draky... ale Ty jsi jiný, jako já!"
"Jak jako TY?"
"Také celý svůj život hledám dokonalost a lásku a teď Teď jsem jí našel."
"Tak si ho odveď, když budeš šťastný!!!"
"Já nemluvím o něm..." Co?!
"Ty... ty bys... se mnou...?"
"Já jsem se do Tebe zamiloval..." řekl to krapet nejistě jako by sám tomu nemohl uvěřit... ale říkal to od srdce "Už v okamžiku, kdy jsem Tě viděl vyjít z jeskyně, jsem věděl že Tě nedokáži zabít."
Co? Jak? Vždyť to je můj princ... můj milovaný princ... můj princ ze snů... a teď je skutečný... ne jako On.
Tak a co s Ním?
"Pustíme ho, teď už je nám na nic... a utečem někam daleko... někde kde o nás nikdo nebude vědět..."
"A co zlato? Ty ho k životu nepotřebuješ?"
"Já? Na co, zlatíčko moje."
Není nic krásnějšího než letět se svým miláčkem někam do dálky... do společně prožitých krásných dnů.