Já - Dra
Západ slunce barvil své okolí do oranžova a lehký večerní vánek si pohrával s mými vlasy. Stála jsem nerozhodně na kamenité cestě a neklidně jsem se rozhlížela. Před očima se mi vinula blátivá úzká cesta mizící v polích, za mnou pak obyčejná silnice ztichlá nadcházejícím večerem.
Cítila jsem to. Něco mě táhlo dál, rovnou do opuštěných polí. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze zbavit se toho podivného a vtíravého pocitu, avšak má touha vydat se pryč, dál, ještě více zesílila.
Slyšela jsem jemný šepot, vždy začínající slovem DRA. Někdo mě volal. Křičel v noci do mých snů a teď, ve večerním tichu, šeptal mi naléhavě do uší. Nerozuměla jsem slovům, a přesto jsem věděla…
Malý dráček z neznámého zeleného kamene visící kolem mého krku začal hřát a zářil na mé hrudi nazelenalou barvou.
DRA…!
Musela jsem jít. Nejistě jsem vykročila na rozbahněnou cestu, postupem času se však mé kroky stávaly jistějšími a za chvíli, nevnímaje své okolí, jsem si odhodlaně razila cestu skrze křoviny přesahující na úzkou pěšinu. Dlouhé větve mě šlehaly přes obličej, já si jich nevšímala a časem jsem je přestala cítit.
Zahleděla jsem se ke slunci. Pomalu mizelo za obzor a oranžová barva se začínala vytrácet. Pár mraků tvořilo na obloze fialové šmouhy.
Zaslechla jsem dusot koňských kopyt a za nějakou chvíli jsem spatřila tmavou siluetu přijíždějícího muže.
Přimhouřila jsem oči.
Vzdálenost mezi námi se stále zmenšovala, už jen kousek nás dělil od okamžiku, kdy se vzájemně letargicky mineme.
Upřeně jsem se dívala do očí zvířete. Čím blíže jsme k sobě byli, tím více jsem rozpoznávala jeho neklid. Jezdec pevněji přitiskl svá kolena na bocích koně a začal to ušlechtilé zvíře chlácholit.
Kůň nemohl odtrhnout oči z mého pohledu. Začal neklidně pofrkávat a ošívat sebou. Člověk měl plné ruce práce s tím, aby ho udržel. Když jsem míjela chvějící se zvíře, kůň se s hlasitým zaržáním vzepjal.
Ještě chvíli jsem za sebou slyšela dusot kopyt, ale neohlédla jsem se. Na rtech mi hrál skoro neznatelný úsměv.
Slunce zmizelo úplně a já se musela stále více soustředit na své kroky. Po celém těle jsem cítila zvláštní svědění. Nebylo to nepříjemné, muselo to tak být. Už jsem nepřemýšlela nad žádným „proč?“, mé obyčejné vnímání světa se odsunulo kamsi do pozadí. Důležitá byla už jen chůze a směr. Jeden krok, druhý krok…
Mechanicky jsem kladla jednu tlapu vedle druhé. Chodidla se mi bořila do bláta. Jen chvilku jsem vnímala jeho chlad a ostré kamínky. Drsná šupinatá kůže zesílila. Otisky koňských podkov byly překryty hlubokými stopami mých spárů.
Najednou jsem nemohla dál. Zachytla jsem se v hustých větvích. Zatřásla jsem hlavou. Větve zaklepaly o dlouhé rohy, ale hlava zůstala uvězněná, hříva zapletená do větviček.
Z nozder se mi vyvalil obláček kouře a já sebou začala prudce zmítat sem a tam. Ozvalo se hlasité prasknutí a k nohám se sneslo několik ulomených větví. Byla jsem volná.
Po několika minutách nerušené chůze se ke mně donesl zvířecí pach. Zorničky mých očí se zúžily do úzkých štěrbin a celé tělo se napnulo. Otočila jsem se proti větru a v nastávajícím šeru jsem spatřila v oranici přikrčeného zajíce. Klidně se pásl a občas zastřihal ušima.
Chřípí se mi rozšířilo a čenich zkrabatěl – ohrnula jsem pysky a odhalila řadu ostrých zubů.
Pomalu a rozvážně jsem se blížila k nic netušícímu zvířátku, až jsem byla jen na skok blízko. Napjetím jsem komíhala špičkou ocasu ze strany na stranu. Z hrdla se mi ozvalo tlumené zabublání. Velmi tiché, avšak malému tvorečku neuniklo. Jen na vteřinu ztuhlo v náhlém úleku. Pak zajíc vyrazil tak prudce, že se mi okamžitě ztratil v houštinách.
Se zklamaným zafrkáním jsem potřásla hlavou a po chvíli vyčkávání jsem se vydala dál.
Tmou se ke mně nesla vůně hlíny a jehličí. Poznala jsem, že jsem skoro na místě.
Tiše a nepozorovaně jsem vklouzla do lesa. Měsíční záře přede mnou na zemi tvořila studánky stříbrného světla a konečky větví šustily o mou šupinatou kůži.
Mé nutkání jít dál náhle zmizelo. Stanula jsem na skále vyčnívající z lesa nad stromy zarostlým údolím. Rozevřela jsem oči dokořán a pohlédla k Měsíci. Jasný úplněk poléval mou siluetu tyčící se na skále stříbrným světlem. Dívala jsem se a nevědomky jsem roztáhla svá velká blanitá křídla do jejich plné krásy.
Na obloze zářivě vzplanulo několik hvězd. Souhvězdí Draka hořící do noci, teď náhle jasnější než samotný Měsíc, se mi jiskřivě odráželo v očích. Z místa těch jasných hvězd prořízlo oblohu šlehnutí meteoru.
Pootevřela jsem tlamu, ze které se mi vydral zvířecí řev, jež se v ozvěně skal zdál být navždy. Jako odpověď pomíjivému záblesku na obloze pročísl tmu divoký plamenný jazyk. Z nozder mi unikl hustý dým a několik drobných jisker.
Mým vědomím projel oslnivý blesk a přinutil mne znovu myslet. Avšak má nynější mentalita se té předchozí podobala jako voda ohni.
Tisíce a tisíce let dračí moudrosti, zvyků a poznání mne zaplavilo v oslepujícím chaosu, a přesto to bylo málo.
Teď už je jen na mně, jaký svět budu poznávat – zdali ten dobrý, nebo ten zlý. Dobro na mých křídlech znamená ochranu celého, dosud tak málo poznaného světa, zlo pak jeho zničení a navždy již nerozluštěnou nepoznanost.
Mávla jsem svými křídly. A ještě jednou. Líbil se mi ten zvuk, jak blanitá křídla pleskají o vzduch. Přikrčila jsem se a rozepjala křídla ještě víc. Pak, s prudkým máchnutím těch mohutných blanitých ploch, jsem se odrazila vpřed… výš, k těm zářícím hvězdám, nad vrcholky stromů, nad městy, kam po tomto večeru již nepatřím… dál a výš s větrem vanoucím mi do mé dračí tváře, vstříc poznání celého světa novýma očima, podstaty dobra a zla…
Cítila jsem to. Něco mě táhlo dál, rovnou do opuštěných polí. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze zbavit se toho podivného a vtíravého pocitu, avšak má touha vydat se pryč, dál, ještě více zesílila.
Slyšela jsem jemný šepot, vždy začínající slovem DRA. Někdo mě volal. Křičel v noci do mých snů a teď, ve večerním tichu, šeptal mi naléhavě do uší. Nerozuměla jsem slovům, a přesto jsem věděla…
Malý dráček z neznámého zeleného kamene visící kolem mého krku začal hřát a zářil na mé hrudi nazelenalou barvou.
DRA…!
Musela jsem jít. Nejistě jsem vykročila na rozbahněnou cestu, postupem času se však mé kroky stávaly jistějšími a za chvíli, nevnímaje své okolí, jsem si odhodlaně razila cestu skrze křoviny přesahující na úzkou pěšinu. Dlouhé větve mě šlehaly přes obličej, já si jich nevšímala a časem jsem je přestala cítit.
Zahleděla jsem se ke slunci. Pomalu mizelo za obzor a oranžová barva se začínala vytrácet. Pár mraků tvořilo na obloze fialové šmouhy.
Zaslechla jsem dusot koňských kopyt a za nějakou chvíli jsem spatřila tmavou siluetu přijíždějícího muže.
Přimhouřila jsem oči.
Vzdálenost mezi námi se stále zmenšovala, už jen kousek nás dělil od okamžiku, kdy se vzájemně letargicky mineme.
Upřeně jsem se dívala do očí zvířete. Čím blíže jsme k sobě byli, tím více jsem rozpoznávala jeho neklid. Jezdec pevněji přitiskl svá kolena na bocích koně a začal to ušlechtilé zvíře chlácholit.
Kůň nemohl odtrhnout oči z mého pohledu. Začal neklidně pofrkávat a ošívat sebou. Člověk měl plné ruce práce s tím, aby ho udržel. Když jsem míjela chvějící se zvíře, kůň se s hlasitým zaržáním vzepjal.
Ještě chvíli jsem za sebou slyšela dusot kopyt, ale neohlédla jsem se. Na rtech mi hrál skoro neznatelný úsměv.
Slunce zmizelo úplně a já se musela stále více soustředit na své kroky. Po celém těle jsem cítila zvláštní svědění. Nebylo to nepříjemné, muselo to tak být. Už jsem nepřemýšlela nad žádným „proč?“, mé obyčejné vnímání světa se odsunulo kamsi do pozadí. Důležitá byla už jen chůze a směr. Jeden krok, druhý krok…
Mechanicky jsem kladla jednu tlapu vedle druhé. Chodidla se mi bořila do bláta. Jen chvilku jsem vnímala jeho chlad a ostré kamínky. Drsná šupinatá kůže zesílila. Otisky koňských podkov byly překryty hlubokými stopami mých spárů.
Najednou jsem nemohla dál. Zachytla jsem se v hustých větvích. Zatřásla jsem hlavou. Větve zaklepaly o dlouhé rohy, ale hlava zůstala uvězněná, hříva zapletená do větviček.
Z nozder se mi vyvalil obláček kouře a já sebou začala prudce zmítat sem a tam. Ozvalo se hlasité prasknutí a k nohám se sneslo několik ulomených větví. Byla jsem volná.
Po několika minutách nerušené chůze se ke mně donesl zvířecí pach. Zorničky mých očí se zúžily do úzkých štěrbin a celé tělo se napnulo. Otočila jsem se proti větru a v nastávajícím šeru jsem spatřila v oranici přikrčeného zajíce. Klidně se pásl a občas zastřihal ušima.
Chřípí se mi rozšířilo a čenich zkrabatěl – ohrnula jsem pysky a odhalila řadu ostrých zubů.
Pomalu a rozvážně jsem se blížila k nic netušícímu zvířátku, až jsem byla jen na skok blízko. Napjetím jsem komíhala špičkou ocasu ze strany na stranu. Z hrdla se mi ozvalo tlumené zabublání. Velmi tiché, avšak malému tvorečku neuniklo. Jen na vteřinu ztuhlo v náhlém úleku. Pak zajíc vyrazil tak prudce, že se mi okamžitě ztratil v houštinách.
Se zklamaným zafrkáním jsem potřásla hlavou a po chvíli vyčkávání jsem se vydala dál.
Tmou se ke mně nesla vůně hlíny a jehličí. Poznala jsem, že jsem skoro na místě.
Tiše a nepozorovaně jsem vklouzla do lesa. Měsíční záře přede mnou na zemi tvořila studánky stříbrného světla a konečky větví šustily o mou šupinatou kůži.
Mé nutkání jít dál náhle zmizelo. Stanula jsem na skále vyčnívající z lesa nad stromy zarostlým údolím. Rozevřela jsem oči dokořán a pohlédla k Měsíci. Jasný úplněk poléval mou siluetu tyčící se na skále stříbrným světlem. Dívala jsem se a nevědomky jsem roztáhla svá velká blanitá křídla do jejich plné krásy.
Na obloze zářivě vzplanulo několik hvězd. Souhvězdí Draka hořící do noci, teď náhle jasnější než samotný Měsíc, se mi jiskřivě odráželo v očích. Z místa těch jasných hvězd prořízlo oblohu šlehnutí meteoru.
Pootevřela jsem tlamu, ze které se mi vydral zvířecí řev, jež se v ozvěně skal zdál být navždy. Jako odpověď pomíjivému záblesku na obloze pročísl tmu divoký plamenný jazyk. Z nozder mi unikl hustý dým a několik drobných jisker.
Mým vědomím projel oslnivý blesk a přinutil mne znovu myslet. Avšak má nynější mentalita se té předchozí podobala jako voda ohni.
Tisíce a tisíce let dračí moudrosti, zvyků a poznání mne zaplavilo v oslepujícím chaosu, a přesto to bylo málo.
Teď už je jen na mně, jaký svět budu poznávat – zdali ten dobrý, nebo ten zlý. Dobro na mých křídlech znamená ochranu celého, dosud tak málo poznaného světa, zlo pak jeho zničení a navždy již nerozluštěnou nepoznanost.
Mávla jsem svými křídly. A ještě jednou. Líbil se mi ten zvuk, jak blanitá křídla pleskají o vzduch. Přikrčila jsem se a rozepjala křídla ještě víc. Pak, s prudkým máchnutím těch mohutných blanitých ploch, jsem se odrazila vpřed… výš, k těm zářícím hvězdám, nad vrcholky stromů, nad městy, kam po tomto večeru již nepatřím… dál a výš s větrem vanoucím mi do mé dračí tváře, vstříc poznání celého světa novýma očima, podstaty dobra a zla…