Tvorba - Texty

Ulehl jsem do měkké postele a přivřel oči. Únava mě přemáhala a byl čas jít spát. Zítra opět další den plný reálného života, do kterého se mi nechtělo, díval jsem se do stropu a přemýšlel o dracích a o sobě jako o drakovi. Nechal jsem se tou představou unést a zahltit. Ta křídla, velké šupinaté tělo s ocasem, ach... Zalívalo mě to hřejivými pocity, kterými jsem se pomalu nechával ukolébávat až ke spánku. Když vtom ozvalo se hrubé ťuknutí na okno, pak druhé a třetí. Otevřel jsem okno a nahlédl do svého snu.

Stál tam on, bronzové šupiny odrážející nažloutlé světlo lampy, ocas mizící ve tmě kam oko moje nedohlédlo, rohy bílé jako čerstvě napadaný sníh, a ta křídla... Dost velká na to, aby unesla jeho i v celé jeho kráse. Bylo zřejmé, že si mého pohledu užíval, stál tam a vychutnával si můj obdiv. Zkrátka drak jak má být, hrdý a majestátný. Nebál jsem se, věděl jsem, že mezi ně patřím a on to věděl také. Rukou jsem drakovi přejel po čumáku a on blaženě mrouknul.

Pokynul hlavou a já bez zaváhání vlezl na jeho hlavu a posadil se mu za krk. Tak ladně, že by i srnka mohla závidět, se rozeběhl a vzletěl do výšky. Až teď jsem si mohl prohlédnout jeho šupiny zblízka. Naskládané jedna vedle druhé tvořily na drakově těle překrásné ornamenty a mozaiky, ze kterých mi šla hlava kolem.

Až teď mi došlo, proč já tu vlastně jsem? Je to opravdu tak? Opravdu jsem drak a moji druzi mě nenechali v lidském těle samotného a přišli pro mě? Drak frknul a vyrušil mě tak z mého přemýšlení, jakoby mi četl myšlenky. Přitiskl jsem se mu k šupinatému krku tak těsně, až mě bronzové šupiny škrábaly do obličeje, ale bylo mi to jedno. "Už mě neopouštějte" skoro s brekem jsem řekl a doufal, že drak neslyšel má slova. Ten zavrtěl hlavou, možná to byla jeho odpověď, a možná jen měnil směr letu.

Přistáli jsme na skalním výběžku dost velkém pro padesát draků jako byl on. Bičoval mě studený vítr s ledem a přede mnou se rozevíral ohromný vchod do jeskyně osvícený loučemi. Netroufal jsem si odhadovat délku, kam až jeskyně sahala, světlo z loučí tam kdesi vzadu dokázalo dokonale mást můj odhad. Musela být také neskutečná zima, po kotníky jsem měl sněhu a cítil jsem, jak mnou prostupuje chlad jako nějaké zlé kouzlo.

Rozhlédl jsem se. Až teď jsem si uvědomil, že stojím uprostřed špalíru tvořeného mnoha a mnoha draky. Bronzový drak do mě zezadu drcnul čenichem a zařadil se mezi své druhy. Já zatnul pěsti a vykročil širokou uličkou. Celá jeskyně byla plná draků, kteří se skláněli, když jsem okolo nich procházel. Byl jsem v rozpacích. Jako kdybych chápal vše a přitom nic. Nevěděl jsem, jestli si takovou poctu vůbec zasloužím, ale oni byli zřejmě názoru jiného.

Došel jsem k oltáři obloženému loučemi, z dálky se zdál být jako malá tečka. Hornina pod mýma nohama byla hluboce rozdrápaná. Hluboké rýhy od tolika drápů, že bych ani nebyl schopen najít nepodrápaný kus. Do kruhu rozestavěné louče a uprostřed kámen černější než nejčernější uhel, lesklý a čistý jako ten nejnádhernější diamant. Byl větší než já a já se v něm ztratil očima. Prohlížel jsem jeho černé záhyby, zákoutí, až jsem ho propaloval očima.

Ten pohled mě uchvátil tak jak nikdy nic předtím, ztratil jsem pojem o čase a místě, a jako bych se kamenem dostával hlouběji a hlouběji, celé okolí utichlo a nebylo tu nic jiného, žádná skála, žádní draci, žádná rozdrápaná hornina pod nohama, žádná zima a žádné myšlenky. Jen já a ten kámen. Mohlo to být hodinu, mohly to být měsíce, roky, staletí, co jsem se díval na ten černý kámen. Skoro bych přísahal, že jsem v něm uviděl zárodek ohně. Než mě cizí ruka popadla a vytáhla ze studně mého zaujetí.

“Dej pozor, kámen změn vypadá neškodně, ale snadno se v něm zvláště drak ztratí, když si nedává pozor,” řekl mi muž v kápi přátelským hlasem. "Mně říkají mnich. Víš proč tu jsi?" zeptal se a já jediným výdechem odpověděl: "Ano". Pousmál se a vzal mě za ruku, přivedl mě na dotek ke kameni změn a já k němu natáhl ruku. Tázavě jsem se otočil k mnichovi a on přikývnul. Položil jsem na kámen ruku a ucítil žár. S úlekem jsem ruku dal pryč. "To nic není," usměvavě poznamenal a přivřel oči. "Pokud ale nechceš přijít o oblečení, raději si ho sundej".

Nedal jsem na sobě nic znát, ale po jeho posledních slovech jsem už přesně věděl, co přijde teď. Udělal jsem co řekl, načež mě zastavil, když jsem si chtěl sundat svůj dračí talisman z krku: "Ten ne". Udělal jsem opět jak řekl a mnich zašeptal: "Vím dobře, jak moc to chceš, ale bude tě to bolet"... Otočil jsem se hlavou k drakům a zjistil, že se na nás upřeně dívá celá jeskyně. Věděl jsem, co dělat, obě ruce jsem pevně přitiskl ke kameni.

Mé tělo začalo hořet, neviděl jsem na svém odrazu v kameni žádné plameny, ale cítil jsem, jak moje tělo spaluje kousek po kousku. Chtěl jsem odtrhnout ruce od kamene, ale nešlo to, byly přitavené ke kameni jako kus kovu právě přivařený k jinému kusu kovu... Přesto mi ten oheň byl příjemný. Postupoval skrze mé tělo stejně rychle, jako jím předtím prostupovala zima a naplňoval mé tělo příjemnými pocity. Nakonec jsem cítil, jak jsem jej plný. Kámen mě pustil, a na místě, kde jsem měl položené svoje ruce zářily otisky dvou dračích tlap.

Dostal jsem chvíli oddychu. Měl jsem pocit, že mé tělo musí být těžce spáleno. A přesto na něm nebyly vidět žádné změny. Těkal jsem pohledem od draka k drakovi, z jejich očí plál strach, ale přesto se se zájmem dívali. Věděli, co se bude dít dál.

Mé tělo zasáhl příval bolesti, nebyl to oheň. Připadal jsem si, jako by mé tělo probodla současně tisícovka nožů. Nehty během několika chvil nahradily drápy a s úžasem jsem zjistil, že mám celou ruku pokrytou drobnými šupinkami, které rychle rostly, a když jsem zjistil, že se mi i oči vzdalují od země, nejspíš nebyly jediné, co rostlo. Zavrávoral jsem a spadl na přední tlapy. Zrychleně jsem dýchal a moji mysl začala plnit temnota, nedokázal jsem přemýšlet. Nebyla to bolest, spíše bezmoc, když jsem přestal ovládat své tělo. Ač jsem netrpěl velkými bolestmi, to, co se odehrávalo v mé hlavě, bylo za hranicí snesitelnosti a já propadal panice. Zaryl jsem drápy do horniny. Zajely do kamene jako nůž do másla, a udělal jsem pod sebou několik rýh. "No tak, uklidni se, to přejde! Nedivoč!" Zařval jsem na sebe, vlastně na toho draka, který ovládal masivní tělo, kterým jsem ještě chvíli předtím byl já. Byl jsem to já a přesto jsem to nebyl já. Bolest ustala, a jediné, na co jsem v tu chvíli dokázal myslet, byl hlad a chtěl jsem řvát.

Pokrčil jsem se v tlapách a tichou jeskyní se rozezněl můj řev. Bylo to hlasitější, než cokoliv, co bych kdy dokázal vytvořit v lidském těle. Řval jsem hlady, řval jsem tou bolestí, která začala konečně ustupovat, řval jsem radostí ze své nové podoby a... Řval jsem, protože jsem chtěl!

Zavřel jsem tlamu a olízl se. Pomalu jsem začal přicházet k sobě. Moje smysly se zlepšily, slyšel jsem kapající vodu stékající po stěnách jeskyně, hořící louče, draky, jak jen tiše oddechují a sledují to představení. Louče v tu chvíli jako by svítily jasněji a já byl schopen rozeznat záhyby a útvary po stěnách. Ucítil jsem pachy, které jsem nikdy předtím necítil, ani jsem nemohl. Napnul jsem zadní tlapy a chystal se vykročit vpřed. Svaly, které dokázaly hnout obřím dračím tělem zabraly, a já udělal tři klopýtavé kroky, s heknutím jsem ztratil rovnováhu a spadl zpátky na ledovou zemi.

"To se stává každému," zazněl mi v uších mnichův hlas jako siréna, otočil jsem hlavou dozadu a uviděl mnicha, který stál dobrých 20 metrů za mnou. I sluch mi tedy fungoval více než skvěle. Došel ke mně a podal mi můj dračí talisman, který nejspíš nevydržel napínání na zvětšujícím se krku a kožená šňůrka se roztrhla přesně v polovině. Obmotal mi jej okolo rohu a talisman mi zacinkal o šupiny na tváři. Chytil mě za druhý roh a začal si mě prohlížet: "No ty jsi krasavec..." zhodnotil mě slovy, a věřte, že kdyby se jen zelenomodří draci jako já mohli červenat, zřejmě bych teď dostal přezdívku jahůdka. "...A s tímhle jsi tu druhý". Chytil do ruky jeden z mých dvou fousků na čumáku, o jejichž existenci jsem až doteď neměl ani tušení.

Draci okolo nervózně podupávali a vzrušeně funěli. Nakonec jeden z nich vystartoval směrem ke mně. Přiskočil a zamručel. Normálně bych zřejmě slyšel jen hluboké mručení následované nespecifikovatelnými zvuky. Ale já dobře věděl, že ten drak mě přišel pozdravit a vyjádřit své nadšení z mojí přítomnosti mezi nimi. "Ahoj," odpověděl jsem a žluto-tyrkysový drak začal házet ocasem, mručet a zvědavě mě obcházet. "Dejte mu chvilku, ať se rozkouká," ozvalo se mezi draky a zvědavý dráček se vtisknul zpět mezi svoje, tedy mezi moje...

"Jen pokračuj," s neskrývaným vzrušením v hlase mi pokynul mnich, a já zavrávoral a dal se do pohybu. Několikrát jsem klopýtnul, ale na ovládání dračího těla jsem si zvyknul rychle, už po několika krocích. Ani jsem si neuvědomoval, že do rytmu pohybujícího se dračího těla vlním ladně ocasem, jako bych jej měl věky věků.

Teď nastal očekávaný okamžik. Dvě končetiny navíc jsem si dobře uvědomoval, ale schválně jsem si je chtěl vyzkoušet až jako poslední věc ze všeho. Roztáhl jsem křídla a způsobil tak v jeskyni menší jeskynní uragán. Dva draci po mojí levé straně taktak stihli uhnout konci křídla a přísahal bych, že napravo jsem musel jednoho z draků minimálně šťouchnout, ne-li praštit vší silou. Omluvně jsem se tím směrem podíval, ale nezjistil jsem nic co by mé pocity potvrzovalo. Křídla jsem složil na polovinu jejich délky. Manipulace s nimi nebyla snadná, nikdy jsem neovládal tolik končetin zároveň. Byl to zvláštní a trochu chaotický pocit, ale byl úžasný. Zřejmě jsem byl na křídla připraven už od vždy. Nezdálo se mi, že by normální člověk byl schopen porozumět křídlům a manipulaci s nimi tak rychle, zhodnotil jsem celou situaci ve své hlavě a nadšeně pohodil ocasem ze strany na stranu.

"Let, let, let, let," začali tiše mručet draci okolo mě. Nebylo třeba dalších otázek a rozeběhl jsem se k východu z jeskyně. Nedůvěřoval jsem svým schopnostem používat křídla, ale ať už jsem to byl já sám, nebo za moji nerozvážnost mohlo to množství draků okolo. Byl jsem rozhodnutý udělat to. Adrenalin mi rychle rozbušil srdce a já skočil dolů ze skalního výběžku. Gravitace rychle táhla těžké tělo dolů, roztáhl jsem křídla do plné délky a opřel se mi do nich vítr. Chvíli jsem skutečně zpomaloval, pak mě ale strhnul poryv ledového větru a do očí mi vletěly mrazivé krystalky ledu. Úlekem jsem ztratil koncentraci, promáchnul křídlem a opět volně padal k zemi, která se neúprosně blížila a chystala se mě slupnout jako malinu hned poté, co bych dopadl na její povrch a přišel o svůj nově nabytý život.

Roztáhl jsem obě křídla a nastavil je přímo proti směru větru. Ten se do nich opřel s nevídanou razancí. Křídla sebou škubla v ramenech a já syknul ani tak ne bolestí, spíš úlekem z pocitu, který bych bez okolků zařadil mezi ty méně příjemné. Můj pád se však rychle zpomaloval, a už ani nevím kolik metrů nad zemí jsem jako neřízená střela proletěl.

Dosednul jsem na zelenou plochu vedle lesklé hladiny jezírka, jehož hladinu čeřil snad jen vítr od mého tvrdého přistání. Naklonil jsem hlavu nad hladinu a prohlížel se v měsíčním svitu. Zuby ostré jako jehličky nenechávaly na pochybách, že zvíře, které se na mě z odrazu dívá, je nebezpečný predátor. Ponořil jsem hlavu pod hladinu a jedním lokem vypil snad menší soudek vody. Uvědomil jsem si, že žízeň nebyl jediný pocit, který mě v mojí situaci trýznil. Měl jsem hlad. Ne žádnou chuť, jako jsem míval za svého lidského života, ale pravý nefalšovaný dračí hlad. Ten hlad, při kterém vám z okraje tlamy tečou sliny, a při představě chutného žvance podlamují kolena.

Pro své uspokojení jsem si nemusel chodit daleko, stačilo zaostřit smysly. Zvíře, které se dalo na zběsilý úprk zřejmě nemělo svůj den, zmítalo se v děsu zapletené v křoviskách ne více než dvěstě metrů ode mě. Když pak hrůzou ztuhlého divokého koně vysvobodila šupinatá dračí tlapa, zřejmě si mnoho šancí na další záchranu nedával a smířil se s osudem. Zakousl jsem se koni do krku a ozvalo se křupnutí. Nedělal jsem to zrovna s potěšením, ale věděl jsem, co musím udělat, abych sám přežil. Tlamu mi potřísnila jeho teplá krev a já se do něj pustil. Ani nebylo k zahnání hladu potřeba celého koně. Nechal jsem napůl snězené torzo na tom místě, kde jsem ho "ulovil", tiše jsem ke koni promluvil.

"Díky, příteli," polknul jsem nepříjemný knedlík v krku a zavrtěl hlavou. I myšlenky jsem měl po uspokojení hladu o něco jasnější, věděl jsem, že na tohle si budu muset zvykout, ale zvykat se mi bude bezpochyby těžko. Nechtěl jsem se už dál na své dílo koukat, rozeběhl jsem se a natáhl křídla, zabral jsem, vznesl se na několik metrů a dosedl zpět na zem. Pak jsem máchl křídly razantněji. Chtělo to trochu cviků a několik nepodařených startů než se těžké tělo vzneslo a krouživě začalo stoupat k obloze a výběžku na skále...

Mezi draky panovalo nadšení, tvořili menší či větší hloučky a dvojice, a vášnivě spolu tím prapodivným dračím jazykem, který byl pro kohokoliv cizího jen směs mroukání, vrčení a jiných zvířecích pazvuků, debatovali. Když jsem mezi nimi přistál s tlamou od krve, našli se tací, kteří začali nadšeně řvát na uvítanou. Prohlíželi si nového mezi nimi a někteří z nich i svými rohatými hlavami přikývli na obdiv.

Na mě padla únava, zažíval jsem svůj nejúžasnější den v životě, a první den ve svém dračím životě. Běžně bych nebyl z úžasu schopen usnout hodiny a s dneškem snad ani dny. Ale přeměna v draka si zřejmě vybrala svoji daň, a nakonec jsem mezi vším tím veselím ulehl do rohu jeskyně a snažil se udržet těžká víčka otevřená. Pomalu se přivírala a já upadl do spánku.

"Píp, píp, píp," ozval se rachotivý zvuk budíku. Únava mi bránila vstát z vyhřáté postele. První, co jsem si prohlédl, byla moje vlastní ruka, vypadala lidsky jako vždy předtím. "Takže to byl zase jen sen," s kyselým obličejem jsem ohodnotil svou vzpomínku. Kupodivu jsem si vybavoval vše včetně drobných detailů. Zvednul jsem se z postele a jal se dělat ranní hygienu. Na svůj sen jsem už docela zapomněl, bylo na čase řešit realitu a ne sny. Oblékl jsem si triko, kalhoty a z nočního stolku sebral svůj dračí talisman. Vzal jsem jej do rukou a on spadl na zem. Až teď jsem si všiml, že kožená šňůrka je přetržená přesně v polovině...