Tvorba - Texty

Sem a tam, sem a tam. Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Sem a tam… nelítostný proud jím smýkal ze strany na stranu, houpal ho jako na houpačce, otáčel jím a hnal ho kupředu. Malinký rybí plůdek neměl jedinou šanci se té přírodní síle postavit. Ani se o to nepokoušel. Nechal se unášet a kolébat, jen občas chňapl po chutném drobku planktonu.
Všude kolem něj se míhala drobná, skoro průhledná tělíčka jeho sourozenců. Byly jich desítky, stovky. Nevšímal si jich. Vylíhly se ve stejný den, na stejném místě. Pod skalním převisem v korálovém lesíku kousek od pobřeží. Drobné kuličky bezpečně uložené v houbovitém polštáři v malém výklenku ve skále se jednoho dne začaly pohybovat, cukat a vířit. Stačila jen chvilička, aby se maličkatý plůdek vydral ven do světa. Ještě se ani nerozkoukal, a už se ho zmocnil oceánský proud a nesl ho vstříc modré dálavě.
Sem a tam, sem a tam. Nahoru a dolů, nahoru a dolů… to stále dokola a dokola. Uspávalo to. Jedl a spal, spal a jedl. Bez jediného přičinění cestoval stovky kilometrů a sledoval nekonečné dálavy modravých hlubin. Hodně jeho sourozenců zmizelo. Občas se okolím mihl černý stín, rozvířil poklidné proudění v bláznivý rej a stejně tak náhle zase zmizel v nicotě. A s ním pokaždé i nějaký další malý plůdek.
Nikdo se o to nestaral. Nikdo nikoho ze ztracených nevolal, nehledal. Nikdo se nikomu nesnažil pomoci. Na téhle cestě byli všichni společně, ale každý sám. Jen a jen sám za sebe zodpovídal každý za svou cestu, za své životní poslání.
Ale jaké je jeho životní poslání? Nevěděl. Teď ještě ne. Zatím pro něj existovaly jen tři důležité věci. Jídlo, po kterém rostl. Spánek, po kterém sílil. A oceánský proud, který ho unášel stále kupředu. Den za dnem, noc za nocí. A on rostl.
Tělo se protahovalo a pružnělo. Ploutve sílily, brzy se jimi dokázal v proudu pohybovat dle vlastní vůle. V tlamě mu vyrašily drobné ostré zoubky, které s chutí nořil do všeho, co se mu podařilo polapit. Jíst ho bavilo. A čím víc jedl, tím větší a silnější byl. Černé stíny míhající se kolem už mu nepřipadaly tak děsivé. Sourozenců přesto ještě víc ubylo. Byly dny, kdy kolem sebe nezahlédl nikoho. Taky dobře, pomyslel si. Alespoň na mne zbude víc jídla.
Pouštěl se teď často s proudem o závod. Odrážel se silným ocasem, klouzal v řetězcích bublin a náhodných vírů, chňapal po všem, co se mu mihlo kolem tlamy.
„Uhni mi z cesty, cucáku!“ zakřičel najednou někdo do ticha. Nejméně o půlku větší sameček stejného druhu prosvištěl kolem něj tak těsně, až mu odřel bok ostrou ploutví.
„Dávej pozor!“ utrhl se na něj. Nechápal, jak ten do ruda zabarvený samec mohl tak moc narůst. Vždyť on sám jedl tolik, co se do něj vešlo. Kolikrát se přecpal drobnými rybkami tak, že měl břicho jako velkou bublinu a nemohl ani mávat ploutvemi.
„Říkal jsi něco, cucáku?“ červený sameček se otočil. Z tupých očí bez víček sršela zloba. Tohle rozhodně nebyl jeho sourozenec. Musel se vylíhnout dřív, proto byl tak velký. A byl tak červený… On sám svou barvu nikdy neviděl, ale tušil, že je daleko světlejší. Spíš rezavá než červená. Jako některé chaluhy, které se přimotaly do proudu.
„No?“ Červený nakrčil výhružně tlamu a připlul blíž. Byl tak velký a silný, sotva odrostlý plůdek si připadal maličký a slabý. Chtěl couvnout, ale proud ho nenechal. Síla v ploutvích ho při pohledu na rudě zářící šupiny a zubatou tlamu otevírající se přímo před ním opustila.
Červený proti němu náhle vyrazil jako torpédo. Nečekal to, a bláznivě zavířil v uměle vyvolaném proudu. A to už tu byl rudý znovu. Narážel do něj hlavou, tloukl ho ocasní ploutví, nedal mu jedinou příležitost postavit se na odpor. Nakonec ho místo černých stínů zabije jeho vlastní druh.
Znovu zahlédl těsně před sebou ocasní ploutev a ucítil silný náraz. Strhl ho silný proud a vymrštil ho kamsi do prostoru. Snažil se s proudem bojovat, ten ho však přetáčel jako ve víru, míhal jím ze strany na stranu, drtil ho svou silou… až najednou tlak i pohyb ustal.
„Chcípni v hlubinách, zrzku jeden zakrslej!“ zaslechl odkudsi z dálky. Zmateně se rozhlédl. Červeného obra nebylo nikde vidět. Zato zahlédl podivnou věc. Notný kus od něj vytvářela voda podivnou bělavě-modrou zeď. Nikdy nic takového neviděl. Pohnul se, a jeho ploutve strnuly v náhlém úleku. Něco bylo jinak. Něco bylo zatraceně jinak. Voda kolem neproudila. Necítil sílu a tah, necítil pravidelný pohyb. Místo toho si s ním modrá hlubina jen tak pohrávala, pohupovala ho a nadnášela.
Ta zeď, na kterou se díval, to musel být proud. Ten, ve kterém se vezl od chvíle, co se vyklubal z jikry. Vyděšeně zamířil zpátky, ale kdykoliv se přiblížil k vodní zdi obepínající ženoucí se proud, tlak vody ho tlačil zpátky. Plul podél a zkoušel na několika místech dostat se zpátky do proudu, ale bylo to nemožné. Vždy byl odmrštěn zpátky do klidné hlubiny. Unaveně svěsil ploutve.
Co teď bude dělat? Nikdy nepřemýšlel o smyslu své cesty, o konečném cíli. Jen se vezl, jen následoval proud. Ale teď… rozhlédl se. Najednou měl celý oceán pro sebe, uvědomil si. Vždyť teď vlastně může plavat kamkoliv se mu zachce. Jenže, kam se mu vlastně chce? Sám neví, kam směřoval proud, jen cítil, že se jím má nechat nést jako tisíce dalších jeho druhu před ním. Žádné konkrétní místo neznal.
Nazdařbůh se vydal jedním směrem, schválně pryč od vytyčené cesty proudem. Bedlivě sledoval své okolí, nejistý v tom, koho vlastně může potkat. Na každém uplavaném metru mohlo číhat smrtelné nebezpečí. Na první pohled se rozlehlý oceán zdál opuštěný, ale když jste se začali dívat pozorně, všude kolem jste viděli bujarý život. V sehraném hejnu se kolem prohnala stovka drobných duhově zbarvených rybek. O kus dál si s kusem utržené chaluhy pohrával tvor se štíhlým proudnicovým tělem a dlouhým zobanem plným ostrých zubů. Zrzek raději zamířil od toho podivného hravého tvora dál. Stačila chvilka nepozornosti a málem se zamotal do dlouhých závojů poněkud vypasené zelenožluté ryby. Její barvy ostře byly do očí a závoje ploutví kolem ní vlály jako nějaká další vrstva barevné vody. Ohromeně si rybu prohlížel, a šedého stínu, který se k němu blížil, si všiml až na poslední chvíli. Dlouhé mrštné tělo se kolem něj prohnalo, ucítil, jak silné čelisti cvakly jen kousek od něj, jejich majitele si však nestihl prohlédnout. Vyrazil rychle kupředu, přímo k chomáči dlouhých chaluh, ve kterých se chtěl skrýt. Zaplul mezi narezlé listoví a čekal. Šedý stín se kolem mihl ještě třikrát, než Zrzek nabyl dojmu, že je opět bezpečné vyplout ven. Bezcílně se pak dál potuloval hlubinou, již však opatrnější. Šedé stíny mohly číhat všude kolem.
Trvalo několik dní, než si zvykl na rozlehlost oceánu kolem sebe. Teď už se nelekal každého stínu či sebemenšího pohybu, už se naučil, před čím je lepší se skrýt a čeho si klidně nemusí všímat. Prozkoumávání mořského světa ho však bavilo stále víc. Kochal se barvami korálových útesů, obezřetně prozkoumával pukliny a malé jeskyňky. Nejednou se k smrti vylekal různými hadovitými tvory číhajícími ve skulinách, většina z nich však pro něj již nepředstavovala nebezpeční. Kdyby byl ještě malý plůdek, patrně by na korálovém útesu nepřežil ani hodinu. Teď už však jeho tělo nebylo pro drobné korálové nájemníky snadnou kořistí, naopak se ho většina z nich snažila zastrašit. Jen dvakrát mu šlo o život, když se u korálů objevila dlouhá vlnitě se pohybující ryba se silnou spodní čelistí, a před tou se hbitě skryl ve skalní škvíře mezi žahavými sasankami. Paprskovité prstíky sasanek mu sice popálily šupiny, nicméně tato drobná zranění byla lepší než ztráta života. Začínal chápat, proč se jako čerstvě vylíhnuté mládě musel nechat unášet proudem. Korálový útes, kde se vylíhl, byl pro tak malého tvorečka příliš nebezpečný. Co už však nechápal, bylo to, proč jim příroda nenakázala proud opustit, jen co získají alespoň polovinu své plné velikosti. Vždyť teď skýtal oceán tolik možností, kde jíst, kde se skrývat, kde se učit novým věcem… a nových věcí bylo stále víc.
Jednoho dne ho jeho putování zaneslo do podivně azurově modré vody. Vlnila se daleko víc, než jak byl zvyklý, byla příjemně vyhřátá a ze shora sem dopadalo zvláštní, teple zlaté světlo. Chvíli se jen tak splývavě vyhříval, než v něm uzrálo přesvědčení, že to zvláštní zlaté teplo musí prozkoumat. Poprvé v životě zamířil vzhůru. Instinkt ho před tímto podnikem vždy varoval, ryba jako on se nesmí zdržovat u hladiny. Sám nevěděl, proč, či co mu vlastně hrozí, ale bylo to nebezpečné. Bylo to zakázané. Ale to bylo i to, že kdysi opustil proud, a přesto žije. Zrychlil pohyb ocasní ploutví a rozjařeně vyrazil k hladině.
Kdyby k tomu byl fyzicky přizpůsobený, určitě by hlasitě vykřikl. Oči mu zalila palčivá bolest, když se jeho hlava vynořila nad modravou hladinu. Ostré sluneční paprsky ho pálily na mokrých šupinách a bodaly do zranitelných očí, nedovolovaly mu, aby se kolem sebe rozhlédl. Jen na pár vteřin byl schopen zahlédnout nad sebou jasně modré nebe plné jakýchsi bílých vlnek, než mu bělavě zlatá koule otiskla svůj kruh na citlivou sítnici. Rychle se zanořil zpátky pod hladinu. Chvíli trvalo, než se podrážděné oči dokázaly vrátit zpátky do normálu. Byla to poněkud bolestná zkušenost, přesto byl odhodlaný zkusit to znovu. Chtěl vidět víc. Stejně tak, jako prozkoumával podvodní skaliska a korálové útesy, chtěl vědět, co je tam nahoře nad ním. Třeba ten prudký jas časem poleví, stočí se na nějakou jinou stranu, jako se v pravidelném cyklu stáčely různé oceánské proudy.
Celý den bezcílně plaval jen pár metrů pod hladinou, jednou pro zábavu prohnal hejno jakýchsi stříbřitých rybek, než si všiml, že světlo prosvítající vodou začíná matnět, tmavnout. Vše kolem něj začalo sytě zlátnout, oranžovět, rudnout. Překvapeně sledoval proměnu světla, než se odhodlal znovu se opatrně vynořit.
Žábry hltavě zalapaly po vzduchu, přesto se nedokázal nadechnout. Překvapený tím, co viděl, nedokázal popadnout dech. Nebo to bylo něčím jiným? Dusím se, nemůžu dýchat! Toto zjištění mu projelo hlavou jako střep, zděšeně se zanořil zpátky pod hladinu. Zalapal žábrami a nabral do plic životodárný kyslík. S jeho tělem bylo všechno v pořádku. Ale jen tady, pod vodou. Zhluboka se nadechl a znovu se z části vynořil. Snažil se zahlédnout co nejvíc, než bude muset zpátky pod hladinu, aby se nadechl. To, co byl schopný vidět, ho uchvátilo. Ta daleká modrá hlubina nad ním, v jasném slunci ne tolik nepodobná té, kterou celý život znal, zkrvavěla. Místo těch bílých šmouhanců pěny se přes ni táhly oranžové a růžové provazce, ozářené jakousi rudou koulí visící na obzoru. Hladina kolem něj rudozlatě jiskřila, přes hlavu mu proudil chladivý, podivně lehký proud vzduchu. Když se však znovu zkusil nadechnout, jeho žábry klapaly naprázdno. To čiré lehké prázdno se nedalo dýchat. Zmateně zaplul zpátky do hlubin. Ne příliš, jen tak, aby si mohl v klidu o všem popřemýšlet. Co je to za svět tam nahoře? Hlubiny kolem něj se zdají na první pohled pusté, a přesto kypí životem. Ale to čiré prázdno, ten lehký prostor všude kolem se zdál tak nekonečně pustý. Vlastně aby ne, když se tam nedá dýchat. Těžko tam může někdo přežít, když žábry jen suše klapají a kyslík nenaberou. Ale něco tam přeci musí být, cokoliv. Nic přeci nemůže existovat jen tak, bez ničeho, beze smyslu. Až se prospí, zkusí ten svět nad hladinou ještě jednou prozkoumat.

Každé ráno i večer se nad hladinou oceánu objevovala malá zrzavá rybí hlava. Tupý šupinatý čenich se s úžasem ve velkých skelných očích otáčel a rozhlížel kolem. Každé ráno i večer na jiném místě, vždy však se stejným nadšením a uchvácením. Věčně vykulené nemrkající oči hltaly svět kolem sebe, žábry klapaly naprázdno, než pálící nedostatkem kyslíku donutily svého majitele zaplout zpátky pod hladinu.
Nevěděl, co vlastně v čirém vzduchu hledá, proč se stále vrací vzhůru k hladině. A přesto stále častěji v delších a delších intervalech vykukoval z vody ven. Jeho dříve mučené oči si postupně přivykaly jasnému světlu, teď už se dokázal vynořit i během jasného dne, kdy v té vysoké modré dálavě visela zlatavě bílá koule přímo nad hlavou.
Voda se mu zdála den ode dne teplejší, záměrně směřoval za tím teplem, bylo mu příjemné, jak hřejivé proudění hladí jeho šupiny. Bylo to tak odlišné od chladu hlubiny, dodávalo to sílu, energii.
Jednou zvečera, když pozoroval, jak zlatá koule postupně rudne a noří se do oranžových pásů, ho náhle něco vyděsilo. Čirý vzduch kolem něj jakoby vibroval. Receptory, tolik citlivé na pohyb vody, byly v čirém vzduchu nečinné, hluché a slepé. Nyní jimi však projíždělo vibrování.
Zmateně se rozhlédl a na poslední chvíli zahlédl podivné stvoření, mířící přímo k němu. Bylo drobné, daleko menší než on, a mělo jen jeden pár ploutví. Směšných ploutví, které po stranách trčely do prostoru. Tvor jimi zběsile máchal, tak rychle a hbitě, že se sotva daly rozpoznat.
Zrzek se pro jistotu skryl pod hladinu. Nemyslel si, že by mu ten zvláštní tvor mohl ublížit, na to byl příliš droboučký, ale jistota je jistota. Chvíli vyčkal, než se odvážil vynořit znovu. Překvapeně strnul s tlamou otevřenou dokořán. Těch podivných tvorečků byly kolem desítky. Stovky. Vířili ve vzduchu jak stříbrné rybky při zásnubním tanci, míhali se však v úplně jiném stylu a obrazcích, než na jaké byl dosud zvyklý. Uchváceně pozoroval ten chaotický, a přesto ucelený tanec v krvavé záři zapadajícího slunce.
Sem tam některý z nich zavadil křídlem o hladinu a v krkolomném pádu se snesl na vodu. Křídla se zmáčela, tvoreček jimi už nedokázal mávat a topil se. Za chvíli byla hladina pokrytá drobnými mrtvými těly. Zrzek do jednoho z nich zvědavě šťouchl čenichem. Nic se nestalo. Ponořil se, a znovu do mrtvolky strčil svou plochou hlavou. Zkusmo vzal jednu z dlouhých nožek do tlamy a potopil se hlouběji. Mrtvé tělo ho následovalo. Tahal ho chvíli jako chaluhu, nakonec zvítězila zvědavost nad hravostí a malou mrtvolku opatrně rozžvýkal. Křídla byla tuhá a škrábala v krku, zbytek sousta byl však chutný a vydatný. Nadšeně se vynořil pro další. A znovu. A zase, dokud neměl břicho nacpané k prasknutí.
Od té doby každý večer vyplouval nad hladinu a čekal na vydatnou hostinu. Aniž by si toho všiml, putoval spolu s hmyzím hejnem, až se před ním jednoho večera v dáli rozprostřela pevnina. Nikdy nic takového neviděl, místo poklidné večerní hladiny se náhle na obzoru tyčily podivné tmavé útvary a voda se začínala neklidně vlnit. Zrzek zmateně zíral před sebe. Nechápal, co to vlastně vidí a bál se i jen pohnout. Co kdyby se ta masa na obzoru náhodou rozhodla vyrazit přímo k němu?
Raději se ponořil a chvíli přemýšlel, zda to má nechat být, anebo tu novou zvláštní věc prozkoumat. Neklidně kroužil pod hladinou, až se nakonec vydal směrem k pevnině.
Zvědavě okukoval členitá skaliska, nejdříve pod vodou, poté i s hlavou vystrčenou ven. Vlny s ním neklidně smýkaly, musel vynaložit všechny síly, aby ukormidloval svůj směr a voda s ním nehodila o nejbližší skálu.
Obeplouval pevninu, očarovaný krásou divokého ostrova. Když se dostal do úzké zátočiny, mohl se v klidu pohupovat na hladině a pozorovat okolí. Paprsky zapadajícího slunce jiskřily na bělostném písku a barvily ho od růžové až po rudou. Křoviska a vysoké stromy šuměly v podvečerním vánku a všude kolem se ozývalo bzučení hmyzu. Zrzek si připadal tou krásou takřka omámený. Toliksi přál, aby se mohl podívat dál, ne jen tam, kam mu dovolí oceán. Cítit vyhřátý písek, dotknout se těch podivných stromů a kvetoucích křovin… v tu chvíli se rozhodl, že i kdyby to mělo být to poslední, co udělá, jednou určitě vypluje z moře do toho bílého hebkého písku.
V nastávající noční temnotě se vrátil do hlubiny. Ještě dva večery zůstal, aby se dosyta nakrmil hmyzem, než se vydal zpátky na širý oceán. Díky pářícím se vážkám a jepicím pochopil smysl své cesty hnané oceánským proudem. Musel se dostat na jedno konkrétní místo. Tam, kam míří všichni jeho druhu, aby započali nový život budoucí generace. A jen co tohle své poslání splní, vrátí se sem, do bělavé laguny obetkané vyhřátou vodou a jiskřícím pískem.

Sem a tam, sem a tam, nahoru a dolů, nahoru a dolů… to byla razantní změna proti stavu nehybnosti, který doposud zažíval, a matně mu to něco připomínalo. Cosi, co však nedokázal nikam ze svého světa zařadit.
Cítil podivnou nevolnost v žaludku. Těsno, tak těsno! A teď ještě to nepříjemné houpání… zatlačil zadníma nohama do tvrdé stěny svého stísněného světa. Cosi zapraskalo, ale prostor se neuvolnil. Vzepřel se celou svou vahou, čenichem začal bušit do nepříjemné zábrany. Praskání se ozývalo čím dál hlasitěji, až se nakonec špička jeho čenichu probořil ven. Ovanul jej chladný slaný vzduch a tuhou skořepinou, která jej až doteď chránila, proniklo ostré světlo. Zamžikal, světlo mu bylo zatím nepříjemné. Přesto neustával ve snaze dostat se ven. Ostrými drápky se snažil poškodit trhlinu ještě víc. Drobné kusy pískově zbarvené skořápky odpadávaly pryč. Za chvilku už dokázal prostrčit celý čenich ven. První, co v jasném světle uviděl, byl šedý pařát, který se svíral kolem něj. Vyprostil ze skořápky jednu svou pracku a švihl drápy po pařátu. Kdesi nad ním se ozval ostrý krákavý zvuk a pařát zmizel z dohledu. Houpavý pohyb se změnil. Najednou cítil žaludek až někde v krku, a po svištivém letu k zemi nastal náraz. Skořápka se kolem něj roztříštila. Omámeně zůstal několik vteřin ležet, než mu na rezavou kůži začala pronikat studená vlhkost. Setřel si z levého oka zbytek vaječného šlemu a rozhlédl se kolem sebe. Ležel v podivných zelených chomáčích, kolem sebe viděl světlé skořepiny, skrze které se ještě před chvílí snažil dostat, a jakási mokrá modrá masa s ním jemně houpala nahoru a dolů. Tady určitě neměl být. Ne teď, jako zranitelné mládě. Snažil se vydrápat z chaluhového zámotku, propadl jím však rovnou pod hladinu. Do čenichu mu vnikla voda, drobné záklopky nozder se nestihly včas uzavřít. Hlubina ho stahovala směrem k sobě. Prudce zabral drobnými blanitými spáry a vyrazil nad hladinu. Vyfrkl slanou vodu a několikrát zalapal po dechu. Byl příliš malý na silný oceánský proud, přesto se jeho končetiny pohybovaly s jistotou vodního tvora. Jednou bude brázdit vlny oceánu v neúnavném honu za potravou, teď se však potřebuje dostat na břeh. Měl by být na pevnině, ukrytý v bezpečném hnízdě. Zápasil s pobřežními vlnami, centimetr za centimetrem se přibližoval k pláži. Konečně ho voda vyplavila na vyhřátý písek. Vyčerpaně se dovlekl za hranici přílivu a zůstal bezvládně ležet. Zmámeně otevřel tlamičku a vydal ze sebe slabý naříkavý zvuk. Nic. Nikdo se neozval. Zkusil to silněji, a za chvíli už křičel na celé kolo.
Jeho pisklavý jekot náhle prořízl hluboký, chraplavý řev. Malé srdíčko se mu zachvělo. Máma! Zakřičel nejvíc, co dokázal, to už ho však pokryl stín jeho obrovské matky. Hrdelně zabručela a sklonila k němu úzký čenich, aby ho očichala. Přitiskl se k ní a zavrněl. Jemně ho podebrala dolní čelistí a mezi kuželovitými ostrými zuby ho nesla zpátky do hnízda. Ještě se stihl ohlédnout k oceánu. Věděl, že se do něj vrátí, ale to už bude silný a statný drak, to on si bude hrát s vlnami, ne ony s ním. Bude lovit ryby tak, jak mu to káže jeho instinkt, tak, jak to dělali jeho předci a předci jeho předků.
Spokojeně si odfrkl a v žaludku mu zakručelo. Cítil z máminy tlamy pach rybiny a doufal, že brzy dostane něco k jídlu.
Po krátké cestě položila dračice své mládě zpátky do hnízda a přistrčila k němu napůl vysušenou rybí mršinu. Dráče se do ní hladově zakouslo. Chutnala výborně. Prosolená mořem, vysušená sluncem, neuměl si představit nic lepšího. Kdesi nad ním se rozkřičelo několik podivných, napůl opeřených tvorů. Polekaně zvedl hlavu, jeho matka ho však zakryla svým tělem a výhružně na vzdušné lupiče zařvala. Podruhé si už své mládě ukrást nenechá. Možná by měla přesunout hnízdo víc pod stromy, aby nebylo tolik na očích. Zatím má udělané zásoby, ale za pár dní bude muset znovu vyrazit do oceánu na lov. Ale to až za pár dnů. To by měly i táhnout kolem pobřeží ty velké rudé ryby, které má tak ráda.
Spokojeně se uvelebila vedle mláděte, které se s nacpaným břichem oddalo odpolednímu spánku. Jeho životní cesta sice začala poněkud zvláštně, ve vzduchu, ale věděl, že je předurčen oceánu. Nebo ne? Ve spánku se mu vybavil pohyb letu. Sem a tam, nahoru a dolů…

Sem a tam, nahoru a dolů… rezavý drak mávl několikrát velkými blanitými křídly, aby chytil horký stoupavý proud. Přeplachtil písečný pás pláže a zamířil na širý oceán. Lehká azurová modř se pod ním měnila v temně sytě modrou, jen sem tam zčeřenou bílou čepičkou pěny.
Na obzoru zahlédl silné čeření. To sem oceánský proud přinášel stovky a stovky ryb, aby se vytřely a uložily jikry do malých jeskyněk v rozeklaných útesech pod hladinou. Bohatá hostina může začít…