Pád
Z kráje útesu zírala propast, hlubina bezmezná halící líbeznou krajinu. Od moře vanul horký letní vánek, příliš slabý na to aby cokoli zmohl, ale dost silný aby byl cítit. Z hlubiny před útesem točila se hlava a tichým hláskem hlubina zvala, pestrostí výhledů, malebnou krajinou lákala poutníky, ať si v ní zahynou. Učinit ještě krok z útesu v před, ještě lepší by skýtalo výhled. Pod poutníkem drolí se útesu kraje, on sám je nezděšen vklidu postávaje čelí tam vánku letního povětří, z hluboka nádech, krok - a je v povětří. Klesá a napíná údy, jenom ať nezhyne, podoben kamenné lavině. Vítr se opřel do jeho paží, vznesl se vzhúru nad zápraží malinké vesničky v podhůří Dračích skal, nad kterou stín křídel zvesela zapleskal, lidé se krčí hledají přístřeší, ve skalách matka si hrdě zavřeští: "První let obstál, opustil matčin stín, život ho čeká a já ho opouštím."