Navždy se zvuky cella
Člověk nikdy neví, kam ho jeho osud zanese a jaká bude jeho cesta. Natož aby věděl, kde a kdy skončí…
Ta moje celý život stoupala vzhůru, a tak jsem ji i bral. Nechal jsem se vynášet na strunách svého milovaného cella, postrkován smyčcem a hnán hudebním rytmem kupředu. A výš. Až ke hvězdám, z nichž jednou jsem byl já sám.
Ne, nejsem namyšlený. Nikdy jsem nebyl, i když jsem mohl. Se svým talentem, dokonalým sluchem a hbitými prsty jsem už od dětství dokázal zahrát vše, na co jsem si jen vzpomněl a co bylo v silách mého nádherného hudebního nástroje.
Vybral jsem si cello. Proč? Nevím. Možná pro jeho ladné křivky, pro melodický a silný hlas, ne tak uječený jako mají housle, a ne ani tak bručivý, jakým se pyšní kontrabas. Cello je krásné a dokonalé. Stačí pohladit jeho struny a rozezpívá se vám tak čistým hlasem, až se vám zatají dech. A moje cello, které mě doprovázelo už od školních let na hudební konzervatoři… leží teď rozdrcené vedle mě a už nikdy zpívat nebude. Stejně tak jako já už nikdy nebudu hrát.
Nesnažte se mě utišit a dát mi planou naději, vím, jak na tom jsem. Ležím tu na silnici, kus ode mne chladnou kola rychlostí nadupaného automobilu a kolem se line pach benzínu. A krve.
Necítím bolest. Rozhodně ne tu fyzickou. Vzhledem k tomu, že nepohnu rukama ani nohama, myslím, že mám poškozenou páteř a míchu. Chcete mi dál tvrdit, že budu v pořádku? Bláhoví blázni. Už nikdy nebudu hrát, už nikdy.
Otáčím hlavu, jediná část těla, která mě ještě poslouchá, a dívám se na třísky svého dřevěného přítele. Ochranné pouzdro se při srážce s neporazitelným samohybem roztrhlo, a na mne se teď němě upírají potrhané struny jako tichá výčitka ztracených společných dní.
Lidští přátelé přicházejí a odcházejí. Mění se, vyvíjejí a mizí z našich životů, aby se náhodně objevili v životě někoho dalšího. Ale pokud jste hudebník a máte svůj hudební nástroj, ten je s vámi navždy. I když třeba uděláte sebevětší hloupost a celý svět vás odvrhne, váš hudební přítel s vámi zůstane. Dokáže s vámi prožívat smutek i radost. Smích, lásku, naději…
Hudba vás nikdy neopustí.
Cítím, jak mi něco stéká po tváři. Možná krev, možná slza, nevím. Odvracím hlavu od rozlámaného dřeva a tichých strun. Postavy lidí, nejistě postávající opodál, se začínají sbíhat blíž ke mně. Konečně překovaly prvotní šok a nechaly se ovládnout zvědavostí. A možná i touhou pomoct.
Dívám se do cizích tváří starostlivě se sklánějících nad mým tělem. Nechci je vidět. Chci vidět nebe. Modré a daleké, čisté a hluboké. Jenže nedohlédnu daleko. Mé oči, dříve téměř dokonalé jako ostříží, se pomaličku zakalují a uzavírají přede mnou svět dálav, jasný horizont. Přesto přes naklánějící se hlavy na nebi něco zahlédnu. Stín. V modrém pozadí se rýsuje naprosto jasně, ale já si nejsem jistý, jestli vidím dobře. Je to tak dávno… náhle však v paměti vidím obraz ladného těla, dlouhého klenutého krku a štíhlé ušlechtilé hlavy. Slyším šustění perutí a cítím chladnou vůni vody. Přece to ale byl sen. Musel být! Nebo… nebo ne?
Možná jsem si skutečně měl vybrat housle, nebo nějaký lehčí hudební nástroj. Coby milovník hudby a přírody zároveň pro mne nebylo zrovna snadné vzít svůj milovaný hudební nástroj na procházky do blízkého lesa.
Vláčel jsem své cello úzkou lesní pěšinou, tvář zmáčenou potem, avšak v duši odhodlání zahrát si na tom nejkrásnějším místě, které znám. Lehce strastiplná hodinová cesta mne přece nemůže zastavit.
Pod nohami mi křupalo rezavé jehličí, sem tam se mi do vlasů zapletla pavučina a chřípí mi hladila příjemná zdravá vůně lesa. Stálo to za to. Mezi listovím nízkých keřů jsem zahlédl jiskřit klidnou hladinu velkého jezera a věděl jsem, že už jsem skoro na místě. Jen opatrně seběhnout malý kopeček, minout nedávnou bouří vyvrácený starý strom, obejít bludný pařez, jak jsem po svém nazýval nyní už spíše jen hromadu ztrouchnivělého dřeva, a pak už se přede mnou otevřelo jezero v celé své tiché kráse.
Sluneční paprsky tančily po hladině v podobě zlatých odlesků, občasný závan větru zvlnil to jinak klidné azurové zrcadlo a vzduch nad jezerem křižovaly duhové vážky. Mít jen ještě o něco větší fantazii, mohl bych si myslet, že jsou to pohádkové víly, které tančí nad jezerem. Proč by ne. A já jim k tomu budu hrát.
Sedl jsem si na skalnatý výstupek jen pár metrů od břehu jezera a vyndal své krásné cello z jeho pouzdra. Pohladil jsem naleštěné dřevo, nadechl se čistého vzduchu vonícího vodou a začal hrát. Nejprve tlumeně, tiše aby se neřeklo. S úctou k přírodě jsem jen ochutnával jemné tóny klouzající po hladině jezera a letící mezi stromy dál do lesa. Pěkně pomalu, abych nepolekal své okolí.
„Jsem tady,“ říkala má píseň. „Jsem tady a nedělám nic jiného, než hraju svou hudbu. Nemusíte se mě bát, nikomu neublížím. Jen pojďte blíž, pokud chcete poslouchat. Teď hraju pro vás. Hraju z celého svého srdce…“
Hlas cella pomalu nabíral na síle. Prve trochu stydlivé jemné tóny se stávaly silnější, průraznější. Struny zpívaly hlazeny a drážděny smyčcem v melodické extázi, a já se nechal unášet svou hrou. Hrál jsem všechno, co mě napadalo. Jakýkoliv tón, který jsem chtěl vyzpívat do světa. Mé okolí se lehce rozostřilo, jak jsem přimhouřil oči unášen hudbou rozléhající se přírodou.
Vím, že v lese by člověk neměl dělat hluk. Ale tohle byla hudba. Byl to zpěv toho nejkrásnějšího hudebního nástroje, co na světě existuje, linoucí se tím nejkrásnějším místem, které znám. Byla to pocta všemu, co jsem miloval.
Ponořen do hraní, sotva jsem si všiml stínu, který se mi mihl nad hlavou. Na pár vteřin cosi zastínilo slunce, ale to bylo v pořádku. Mohl to být pták, vyplašený neobvyklým zvukem nesoucím se mezi stromy. Mohl to být padající list, mohl to být pouhý sen či zdání, které upadne v zapomnění dřív, než si jej člověk uvědomí. Ale stalo se to znovu. A po chvíli zas… aniž bych přestal hrát, zvedl jsem hlavu a zamžoural do slunce. Modrá obloha byla čistá, bez jediného mráčku. Avšak nad jezerem kroužil stín. Když se vyloupl z přímého slunečního světla, dokázal jsem rozeznat jasný obrys. Opravdu rozeznat? Ano, viděl jsem… viděl jsem dlouhé štíhlé tělo, ladně zahnutý labutí krk a úzkou hlavu s protaženou tlamou. Lehce vykrojená pernatá křídla byla napjatá, aby zachytila každý proud vzduchu, který mohl tvora udržet ve vzduchu. Viděl jsem, ale nevěřil. Něco takového přece nemůže existovat. Ne v tomhle světě… strnulý úlekem a zmatením, měl jsem přeci přestat hrát, ale mé prsty dál klouzaly po strunách a ruka se smyčcem laskala tóny dál. I kdybych nakonec přestat chtěl, nemohl jsem. Mé srdce zpívalo a já musel s ním. Uchvácen tancem toho tvora kroužícího nad jezerem, ať už byl čímkoliv a snad jen hra světla z něj udělala něco mimořádného, doprovázel jsem jeho let svou hudbou a nechával ho splynout v mé duši s každou mou hranou písní. Jakoby věděl, že teď už má hra patří jen jemu, poddával se melodii, a tak jako já čeřil chvějící se struny svým smyčcem, on prořezával zčeřenou hladinu prsty svých předních tlap. V duchových kapkách se voda rozstřikovala kolem jeho spárů, než ladně mávl křídly do rytmu mé písně a vznesl se opět výš, rovnou do slunce. A já stále hrál, jakoby už nikdy nemělo existovat nic jiného. Jen slunce, modré nebe, ten vzduchem klouzající tvor, já a zvuky mého cella. Nic víc, nic míň. A přesto to bylo vše. Cokoliv jiného bylo nepodstatné, nedůležité, existovalo to jen ve velmi vzdálené představě. A nakonec zůstala jen hudba…
Když jsem otevřel oči, nebe hořelo západem slunce. Azurově modré jezero se zbarvilo krví umírajícího dne, jak na jeho hladinu krvácelo tiše žhnoucí nebe. Seděl jsem opřený o večerem chladnoucí skálu, v náruči jsem držel své cello a oči upíral na hladinu jezera. Co se stalo? Usnul jsem? Unavila mě cesta lesem natolik, že bych byl schopný při hraní usnout? Nevzpomínal jsem si. Vím, že jsem hrál a slunce zářilo na šmolkově modrém nebi. Drobný stín přeletěl přes hladinu jezera, snad kachna nebo potáplice… a pak… pak už nic. Jen krvavý západ slunce a rozmlžené vzpomínky. Možná ta cesta byla opravdu namáhavější, než jsem čekal.
Protáhl jsem se. V zádech mi trochu zakřupalo a v rukou začalo jemně mravenčit. Jak dlouho jsem spal? Nebo spíš jak dlouho ještě bude světlo? Musím se dostat domů a musím jít hned. S mým hudebním břemenem by cesta nočním lesem nebyla jednoduchá.
Uložil jsem cello do ochranného pouzdra, naposled se trochu zmateně podíval na temnící se jezero a rázným krokem jsem vyrazil lesní stezkou zpátky do města.
Někdy uprostřed cesty se setmělo. Neviděl bych na krok, kdyby vzápětí nevyšel měsíc velký jako záchranný kruh uprostřed temné hladiny poseté tisícem nenápadných jiskřiček. Jeho chladivé světlo dopadalo na zem skrze větve stromů a ozařovalo mou cestu stříbřitých prachem. Stejně jako si nepamatuji, jak dlouho jsem u jezera spal, nemám ani ponětí o tom, jak dlouhá byla má cesta. Najednou se stromy kolem mě rozestoupily a do tmy zazářila oranžová a žlutá městská světla. Prohřála stříbrné měsíční světlo a i ten poslední střípek lesního kouzla, který se stále ještě držel v mé mysli, pohasl. Křupavé jehličí vystřídala neosobní dlažba, tiše ševelící stromy byly nahrazeny domy natěsnanými jeden k druhému. Každý vykřikoval do ulice příběh o svých obyvatelích, až z toho byla kakofonie typického městského života. Vnímal jsem to jen matně. Šel jsem domů, tak jako vždycky. A přesto jsem měl pocit, že dnes je něco jinak. Něco z toho lesa jsem si nesl s sebou. Ne v rukách, ani v myšlenkách, protože jsem si stále nemohl vzpomenout, co se vlastně stalo, než jsem usnul, či když jsem spal. Byl to spíš jen pocit. Neurčitý, neidentifikovatelný, byl jako tichý tón v dálce, o kterém si nejste jisti, jestli ho opravdu slyšíte, a nebo je jen výplodem vašeho zmateného rozumu.
Cosi zastínilo slunce a já si byl v tu chvíli jistý, že už jsem toho tvora viděl. Neexistovalo nic krásnějšího, snad jen živá melodie, kterou zpívá smyčec a cello svého nadaného hudebníka.
Chtěl jsem říct lidem, kteří se nade mnou skláněli, aby se ztišili, aby nerušili to, co se právě teď odehrává. Ale nedokázal jsem promluvit. Jejich hlahol se však ztišil a já zaslechl zpěv. Takový, jaký ze sebe nedokáže vydat žádný člověk ani zvíře, co jsem kdy poznal. Nedá se k ničemu přirovnat, nedá se popsat, když ho slyšíte, můžete jen němě stát a poslouchat.
A ten zvláštní okřídlený tvor stále visel na nebi a díval se na mne dolů, přes ramena lidí, kteří o jeho přítomnosti neměli ani ponětí. Viděli by ho, kdyby se někdo z nich otočil a zadíval se na oblohu? Asi ne, když nejsou schopni ho slyšet.
Zpěv se rozléhal stále s větší silou a v jeho pozadí se objevilo ještě něco… nejdříve jsem si toho nevšiml, ale po chvíli se to již nedalo přeslechnout. Někdo kdesi v dálce hrál na cello. Tesknou pomalou melodii, jako by do své písně chtěl vložit veškerou bolest a zoufalství svého života. Taková melodie chytne každého hudebníka za srdce a už nikdy nepustí.
Cítil jsem, jak mi po tváři skanula slza. Ne nad tím, že tu ležím naprosto rozlámaný a z mého těla pomalu a jistě vyprchává život. Ale nad tím, že už nikdy nebudu moct sevřít své cello a hrát. Hrát jako ten neznámý hudebník kdesi v dáli, jako ten… v tu chvíli mi to došlo. Tu melodii jsem tvořil já. Ta píseň byla moje a tóny patřily mému cellu. Slyšel jsem sám sebe, to, co bych hrál, kdybych teď mohl hrát. A melodie se náhle změnila. Z tesklivosti se najednou vzepjala k veselejším tónům, jako když bolest náhle ustane a všechny starosti se vyplaví horkými slzami.
Drak, a věřte mi, že to opravdu musel být drak, protože neznám jiné slovo, kterým bych toho okřídleného hadovitého tvora na nebi pojmenoval, mávl křídly a opsal nade mnou široký půlkruh. Pak se spustil níž, přímo ke mně. Teď! Teď už ho přece lidé musejí vidět!
Ale nikdo nevzhlédl. Nikdo se ani neotočil, nevykřikl.
Ač jsem myslel, že něco takového už nikdy nedokážu, z posledních sil se mi podařilo zvednout svou ruku. Chtěl jsem se ho dotknout. Věděl jsem, že je stále příliš vysoko, že nikdy nedosáhnu, ale chtěl jsem být alespoň tak blízko, jak to jen šlo.
Někdo z lidí mě chytil a pevně mi sevřel dlaň. Snad ve snaze dodat mi sílu či odvahu, ukázat, že tu nejsem sám. Ale já tohle nepotřeboval. Nebyl jsem sám. Byl jsem s tím tvorem, který znovu kroužil vysoko na modrém nebi. Byl jsem s písní svého cella, které nikdy nepřestane hrát, protože to, co milujeme, nikdy neumírá. Ať je to cokoliv, milovaná osoba, zvíře či třeba „jen“ píseň, pokud se něco dostane do našeho srdce, bude to tu navždy. V našem srdci, v naší duši, všude kolem nás…
Cítil jsem, že se usmívám. A proč by ne. Vždyť svítí slunce, nebe září svojí modří a vítr si hvízdá moji píseň. I vy to jednou pochopíte, až přijde čas…
Sevřel jsem ruku toho neznámého člověka, ještě jednou se podíval do roztažených perutí kroužícího tvora, a stále s úsměvem na rtech jsem zavřel oči. Není potřeba vidět víc. Zpěv a tichá hudba mi ukážou vše, co budu potřebovat…
Ta moje celý život stoupala vzhůru, a tak jsem ji i bral. Nechal jsem se vynášet na strunách svého milovaného cella, postrkován smyčcem a hnán hudebním rytmem kupředu. A výš. Až ke hvězdám, z nichž jednou jsem byl já sám.
Ne, nejsem namyšlený. Nikdy jsem nebyl, i když jsem mohl. Se svým talentem, dokonalým sluchem a hbitými prsty jsem už od dětství dokázal zahrát vše, na co jsem si jen vzpomněl a co bylo v silách mého nádherného hudebního nástroje.
Vybral jsem si cello. Proč? Nevím. Možná pro jeho ladné křivky, pro melodický a silný hlas, ne tak uječený jako mají housle, a ne ani tak bručivý, jakým se pyšní kontrabas. Cello je krásné a dokonalé. Stačí pohladit jeho struny a rozezpívá se vám tak čistým hlasem, až se vám zatají dech. A moje cello, které mě doprovázelo už od školních let na hudební konzervatoři… leží teď rozdrcené vedle mě a už nikdy zpívat nebude. Stejně tak jako já už nikdy nebudu hrát.
Nesnažte se mě utišit a dát mi planou naději, vím, jak na tom jsem. Ležím tu na silnici, kus ode mne chladnou kola rychlostí nadupaného automobilu a kolem se line pach benzínu. A krve.
Necítím bolest. Rozhodně ne tu fyzickou. Vzhledem k tomu, že nepohnu rukama ani nohama, myslím, že mám poškozenou páteř a míchu. Chcete mi dál tvrdit, že budu v pořádku? Bláhoví blázni. Už nikdy nebudu hrát, už nikdy.
Otáčím hlavu, jediná část těla, která mě ještě poslouchá, a dívám se na třísky svého dřevěného přítele. Ochranné pouzdro se při srážce s neporazitelným samohybem roztrhlo, a na mne se teď němě upírají potrhané struny jako tichá výčitka ztracených společných dní.
Lidští přátelé přicházejí a odcházejí. Mění se, vyvíjejí a mizí z našich životů, aby se náhodně objevili v životě někoho dalšího. Ale pokud jste hudebník a máte svůj hudební nástroj, ten je s vámi navždy. I když třeba uděláte sebevětší hloupost a celý svět vás odvrhne, váš hudební přítel s vámi zůstane. Dokáže s vámi prožívat smutek i radost. Smích, lásku, naději…
Hudba vás nikdy neopustí.
Cítím, jak mi něco stéká po tváři. Možná krev, možná slza, nevím. Odvracím hlavu od rozlámaného dřeva a tichých strun. Postavy lidí, nejistě postávající opodál, se začínají sbíhat blíž ke mně. Konečně překovaly prvotní šok a nechaly se ovládnout zvědavostí. A možná i touhou pomoct.
Dívám se do cizích tváří starostlivě se sklánějících nad mým tělem. Nechci je vidět. Chci vidět nebe. Modré a daleké, čisté a hluboké. Jenže nedohlédnu daleko. Mé oči, dříve téměř dokonalé jako ostříží, se pomaličku zakalují a uzavírají přede mnou svět dálav, jasný horizont. Přesto přes naklánějící se hlavy na nebi něco zahlédnu. Stín. V modrém pozadí se rýsuje naprosto jasně, ale já si nejsem jistý, jestli vidím dobře. Je to tak dávno… náhle však v paměti vidím obraz ladného těla, dlouhého klenutého krku a štíhlé ušlechtilé hlavy. Slyším šustění perutí a cítím chladnou vůni vody. Přece to ale byl sen. Musel být! Nebo… nebo ne?
***
Možná jsem si skutečně měl vybrat housle, nebo nějaký lehčí hudební nástroj. Coby milovník hudby a přírody zároveň pro mne nebylo zrovna snadné vzít svůj milovaný hudební nástroj na procházky do blízkého lesa.
Vláčel jsem své cello úzkou lesní pěšinou, tvář zmáčenou potem, avšak v duši odhodlání zahrát si na tom nejkrásnějším místě, které znám. Lehce strastiplná hodinová cesta mne přece nemůže zastavit.
Pod nohami mi křupalo rezavé jehličí, sem tam se mi do vlasů zapletla pavučina a chřípí mi hladila příjemná zdravá vůně lesa. Stálo to za to. Mezi listovím nízkých keřů jsem zahlédl jiskřit klidnou hladinu velkého jezera a věděl jsem, že už jsem skoro na místě. Jen opatrně seběhnout malý kopeček, minout nedávnou bouří vyvrácený starý strom, obejít bludný pařez, jak jsem po svém nazýval nyní už spíše jen hromadu ztrouchnivělého dřeva, a pak už se přede mnou otevřelo jezero v celé své tiché kráse.
Sluneční paprsky tančily po hladině v podobě zlatých odlesků, občasný závan větru zvlnil to jinak klidné azurové zrcadlo a vzduch nad jezerem křižovaly duhové vážky. Mít jen ještě o něco větší fantazii, mohl bych si myslet, že jsou to pohádkové víly, které tančí nad jezerem. Proč by ne. A já jim k tomu budu hrát.
Sedl jsem si na skalnatý výstupek jen pár metrů od břehu jezera a vyndal své krásné cello z jeho pouzdra. Pohladil jsem naleštěné dřevo, nadechl se čistého vzduchu vonícího vodou a začal hrát. Nejprve tlumeně, tiše aby se neřeklo. S úctou k přírodě jsem jen ochutnával jemné tóny klouzající po hladině jezera a letící mezi stromy dál do lesa. Pěkně pomalu, abych nepolekal své okolí.
„Jsem tady,“ říkala má píseň. „Jsem tady a nedělám nic jiného, než hraju svou hudbu. Nemusíte se mě bát, nikomu neublížím. Jen pojďte blíž, pokud chcete poslouchat. Teď hraju pro vás. Hraju z celého svého srdce…“
Hlas cella pomalu nabíral na síle. Prve trochu stydlivé jemné tóny se stávaly silnější, průraznější. Struny zpívaly hlazeny a drážděny smyčcem v melodické extázi, a já se nechal unášet svou hrou. Hrál jsem všechno, co mě napadalo. Jakýkoliv tón, který jsem chtěl vyzpívat do světa. Mé okolí se lehce rozostřilo, jak jsem přimhouřil oči unášen hudbou rozléhající se přírodou.
Vím, že v lese by člověk neměl dělat hluk. Ale tohle byla hudba. Byl to zpěv toho nejkrásnějšího hudebního nástroje, co na světě existuje, linoucí se tím nejkrásnějším místem, které znám. Byla to pocta všemu, co jsem miloval.
Ponořen do hraní, sotva jsem si všiml stínu, který se mi mihl nad hlavou. Na pár vteřin cosi zastínilo slunce, ale to bylo v pořádku. Mohl to být pták, vyplašený neobvyklým zvukem nesoucím se mezi stromy. Mohl to být padající list, mohl to být pouhý sen či zdání, které upadne v zapomnění dřív, než si jej člověk uvědomí. Ale stalo se to znovu. A po chvíli zas… aniž bych přestal hrát, zvedl jsem hlavu a zamžoural do slunce. Modrá obloha byla čistá, bez jediného mráčku. Avšak nad jezerem kroužil stín. Když se vyloupl z přímého slunečního světla, dokázal jsem rozeznat jasný obrys. Opravdu rozeznat? Ano, viděl jsem… viděl jsem dlouhé štíhlé tělo, ladně zahnutý labutí krk a úzkou hlavu s protaženou tlamou. Lehce vykrojená pernatá křídla byla napjatá, aby zachytila každý proud vzduchu, který mohl tvora udržet ve vzduchu. Viděl jsem, ale nevěřil. Něco takového přece nemůže existovat. Ne v tomhle světě… strnulý úlekem a zmatením, měl jsem přeci přestat hrát, ale mé prsty dál klouzaly po strunách a ruka se smyčcem laskala tóny dál. I kdybych nakonec přestat chtěl, nemohl jsem. Mé srdce zpívalo a já musel s ním. Uchvácen tancem toho tvora kroužícího nad jezerem, ať už byl čímkoliv a snad jen hra světla z něj udělala něco mimořádného, doprovázel jsem jeho let svou hudbou a nechával ho splynout v mé duši s každou mou hranou písní. Jakoby věděl, že teď už má hra patří jen jemu, poddával se melodii, a tak jako já čeřil chvějící se struny svým smyčcem, on prořezával zčeřenou hladinu prsty svých předních tlap. V duchových kapkách se voda rozstřikovala kolem jeho spárů, než ladně mávl křídly do rytmu mé písně a vznesl se opět výš, rovnou do slunce. A já stále hrál, jakoby už nikdy nemělo existovat nic jiného. Jen slunce, modré nebe, ten vzduchem klouzající tvor, já a zvuky mého cella. Nic víc, nic míň. A přesto to bylo vše. Cokoliv jiného bylo nepodstatné, nedůležité, existovalo to jen ve velmi vzdálené představě. A nakonec zůstala jen hudba…
Když jsem otevřel oči, nebe hořelo západem slunce. Azurově modré jezero se zbarvilo krví umírajícího dne, jak na jeho hladinu krvácelo tiše žhnoucí nebe. Seděl jsem opřený o večerem chladnoucí skálu, v náruči jsem držel své cello a oči upíral na hladinu jezera. Co se stalo? Usnul jsem? Unavila mě cesta lesem natolik, že bych byl schopný při hraní usnout? Nevzpomínal jsem si. Vím, že jsem hrál a slunce zářilo na šmolkově modrém nebi. Drobný stín přeletěl přes hladinu jezera, snad kachna nebo potáplice… a pak… pak už nic. Jen krvavý západ slunce a rozmlžené vzpomínky. Možná ta cesta byla opravdu namáhavější, než jsem čekal.
Protáhl jsem se. V zádech mi trochu zakřupalo a v rukou začalo jemně mravenčit. Jak dlouho jsem spal? Nebo spíš jak dlouho ještě bude světlo? Musím se dostat domů a musím jít hned. S mým hudebním břemenem by cesta nočním lesem nebyla jednoduchá.
Uložil jsem cello do ochranného pouzdra, naposled se trochu zmateně podíval na temnící se jezero a rázným krokem jsem vyrazil lesní stezkou zpátky do města.
Někdy uprostřed cesty se setmělo. Neviděl bych na krok, kdyby vzápětí nevyšel měsíc velký jako záchranný kruh uprostřed temné hladiny poseté tisícem nenápadných jiskřiček. Jeho chladivé světlo dopadalo na zem skrze větve stromů a ozařovalo mou cestu stříbřitých prachem. Stejně jako si nepamatuji, jak dlouho jsem u jezera spal, nemám ani ponětí o tom, jak dlouhá byla má cesta. Najednou se stromy kolem mě rozestoupily a do tmy zazářila oranžová a žlutá městská světla. Prohřála stříbrné měsíční světlo a i ten poslední střípek lesního kouzla, který se stále ještě držel v mé mysli, pohasl. Křupavé jehličí vystřídala neosobní dlažba, tiše ševelící stromy byly nahrazeny domy natěsnanými jeden k druhému. Každý vykřikoval do ulice příběh o svých obyvatelích, až z toho byla kakofonie typického městského života. Vnímal jsem to jen matně. Šel jsem domů, tak jako vždycky. A přesto jsem měl pocit, že dnes je něco jinak. Něco z toho lesa jsem si nesl s sebou. Ne v rukách, ani v myšlenkách, protože jsem si stále nemohl vzpomenout, co se vlastně stalo, než jsem usnul, či když jsem spal. Byl to spíš jen pocit. Neurčitý, neidentifikovatelný, byl jako tichý tón v dálce, o kterém si nejste jisti, jestli ho opravdu slyšíte, a nebo je jen výplodem vašeho zmateného rozumu.
***
Cosi zastínilo slunce a já si byl v tu chvíli jistý, že už jsem toho tvora viděl. Neexistovalo nic krásnějšího, snad jen živá melodie, kterou zpívá smyčec a cello svého nadaného hudebníka.
Chtěl jsem říct lidem, kteří se nade mnou skláněli, aby se ztišili, aby nerušili to, co se právě teď odehrává. Ale nedokázal jsem promluvit. Jejich hlahol se však ztišil a já zaslechl zpěv. Takový, jaký ze sebe nedokáže vydat žádný člověk ani zvíře, co jsem kdy poznal. Nedá se k ničemu přirovnat, nedá se popsat, když ho slyšíte, můžete jen němě stát a poslouchat.
A ten zvláštní okřídlený tvor stále visel na nebi a díval se na mne dolů, přes ramena lidí, kteří o jeho přítomnosti neměli ani ponětí. Viděli by ho, kdyby se někdo z nich otočil a zadíval se na oblohu? Asi ne, když nejsou schopni ho slyšet.
Zpěv se rozléhal stále s větší silou a v jeho pozadí se objevilo ještě něco… nejdříve jsem si toho nevšiml, ale po chvíli se to již nedalo přeslechnout. Někdo kdesi v dálce hrál na cello. Tesknou pomalou melodii, jako by do své písně chtěl vložit veškerou bolest a zoufalství svého života. Taková melodie chytne každého hudebníka za srdce a už nikdy nepustí.
Cítil jsem, jak mi po tváři skanula slza. Ne nad tím, že tu ležím naprosto rozlámaný a z mého těla pomalu a jistě vyprchává život. Ale nad tím, že už nikdy nebudu moct sevřít své cello a hrát. Hrát jako ten neznámý hudebník kdesi v dáli, jako ten… v tu chvíli mi to došlo. Tu melodii jsem tvořil já. Ta píseň byla moje a tóny patřily mému cellu. Slyšel jsem sám sebe, to, co bych hrál, kdybych teď mohl hrát. A melodie se náhle změnila. Z tesklivosti se najednou vzepjala k veselejším tónům, jako když bolest náhle ustane a všechny starosti se vyplaví horkými slzami.
Drak, a věřte mi, že to opravdu musel být drak, protože neznám jiné slovo, kterým bych toho okřídleného hadovitého tvora na nebi pojmenoval, mávl křídly a opsal nade mnou široký půlkruh. Pak se spustil níž, přímo ke mně. Teď! Teď už ho přece lidé musejí vidět!
Ale nikdo nevzhlédl. Nikdo se ani neotočil, nevykřikl.
Ač jsem myslel, že něco takového už nikdy nedokážu, z posledních sil se mi podařilo zvednout svou ruku. Chtěl jsem se ho dotknout. Věděl jsem, že je stále příliš vysoko, že nikdy nedosáhnu, ale chtěl jsem být alespoň tak blízko, jak to jen šlo.
Někdo z lidí mě chytil a pevně mi sevřel dlaň. Snad ve snaze dodat mi sílu či odvahu, ukázat, že tu nejsem sám. Ale já tohle nepotřeboval. Nebyl jsem sám. Byl jsem s tím tvorem, který znovu kroužil vysoko na modrém nebi. Byl jsem s písní svého cella, které nikdy nepřestane hrát, protože to, co milujeme, nikdy neumírá. Ať je to cokoliv, milovaná osoba, zvíře či třeba „jen“ píseň, pokud se něco dostane do našeho srdce, bude to tu navždy. V našem srdci, v naší duši, všude kolem nás…
Cítil jsem, že se usmívám. A proč by ne. Vždyť svítí slunce, nebe září svojí modří a vítr si hvízdá moji píseň. I vy to jednou pochopíte, až přijde čas…
Sevřel jsem ruku toho neznámého člověka, ještě jednou se podíval do roztažených perutí kroužícího tvora, a stále s úsměvem na rtech jsem zavřel oči. Není potřeba vidět víc. Zpěv a tichá hudba mi ukážou vše, co budu potřebovat…