Žádná noc není dost dlouhá
„Obžalovaný Mathiassi Greene, povstaňte prosím a vyslechněte rozsudek.“
Stoupl jsem si a lhostejně se zadíval na soudce. Pokud ode mě někdo očekával jakýkoliv projev slabosti, zoufalství nebo vinny, čekal marně.
Stříbrný drak, s bělavou hřívou zplihle visící až na hrudní pláty, si mě měřil přísným pohledem. Už jsem ani nepotřeboval slyšet rozsudek, v jeho očích jsem byl vinen.
„Obžalovaný Mathiassi Greene, byl jste shledán vinným vraždou Marcusse Worrenga a jste odsouzen k doživotnímu trestu vězení v Zapomenutých planinách. S přihlédnutím k vašemu případu, neboť jste zabil fyzicky postiženého draka, vám bude ještě udělen trest ztráty křídel. Spravedlnosti tak bude učiněno zadost.“
Nevyslovil to, ale z jeho hlasu bylo znát, jakými slovy by mě nazval, kdyby jen mohl. Pro všechny, kteří na mě potěšeně zírali, jsem byl ten, kdo zabil nevinného a bezmocného. Jenže oni Marca neznali. Kdyby ano, věděli by, že nebyl ani nevinný a ani bezmocný. Možná měl zmrzačená křídla, ale bezbranný rozhodně nebyl.
Nemělo smysl jim cokoliv vykládat. Kdo by mi uvěřil? Dle zákona mám svědomí čisté, však můžete posoudit sami, jestli právem. Když budete poslouchat, klidně vám svůj příběh povyprávím.
„Nechť je rozsudek vykonán!“ soudce mávl kostnatým spárem a mě se chopili dva urostlí bronzáci. Dle vzhledu bych je tipoval na dvojčata, jeden hranatější než druhý.
Opustili jsme soudní síň.
Seděl jsem ve své cele a díval se zamřížovaným oknem ven na blankytně modrou oblohu. Pahýly zmrzačených křídel bolely, ale nikomu nedopřeju to potěšení, abych to dal najevo. Bolest přejde a tady jsou mi křídla stejně k ničemu, nikdy už nikam nepoletím.
V tlapě jsem bezmyšlenkovitě žmoulal malý smaragdový kamínek, který jsem nosil zavěšený na řemínku na krku. Divím se, že mi dovolili si ho nechat. Pro případ, že bych se na něm chtěl uškrtit nebo tak něco. Nad některými jejich pravidly zůstává rozum stát, ale nechávám to být. Oni pak nechávají být mě a o nic jiného se neprosím.
Nastavím maličký smaragd proti jedinému paprsku slunce, co mi proniká do cely a ponořím se do zeleného světla.
Daroval mi ho Marcuss, líbilo se mu, jak mi ladí k očím. On nosil barevný křišťál. Stejně chladně modrý, jako byly jeho oči.
Jestli mi chybí?
V noci, když mi celu zalévá bílá zář měsíce a já ho u sebe necítím, nevnímám jeho dech na svém krku a nečerpám teplo jeho těla, tak mi chybí víc než cokoliv na světě. Naštěstí ale žádná noc není dost dlouhá a s rozbřeskem přichází vzpomínky na jiné věci, po kterých se mi určitě nestýská.
Marcuss nebyl špatný drak. Ale… nebyl ani dobrý.
Poznali jsme se uprostřed léta. On byl už celkem slavný herec, měl za sebou asi tak čtyři nebo pět úspěšných filmů, zatímco já jsem do té doby spadal výhradně do kategorie komparsu. Začínal jsem zrovna přemýšlet o tom, že bych se na herectví měl raději úplně vykašlat a najít si nějakou pořádnou práci, když mě zastavil Angus Severoth, můj dlouholetý přítel. Motal se u filmu déle než já a většinu těch příležitostných štěků mi zajistil právě on.
„Možná bych ti mohl sehnat hlavní roli, kdybys chtěl,“ sdělil mi s úsměvem.
„Vážně?“ napadlo mě, že žertuje, ale o něčem takovém by Angus nevtipkoval.
„No vážně,“ pousmál se. „Jen nevím, jestli by se ti to líbilo.“
„Co je to zač?“
„Poslyš… teď nemám čas ti to všechno povídat. Jestli chceš vědět víc, přijď odpoledne kolem pátý do čtvrtého studia. Přijdeš?“
Vím, že čekal asi výraznější reakci, ale já se zmohl jen na letmé přikývnutí. Byl jsem z té jeho zprávy tak v šoku, že jsem ze sebe nedokázal vypravit kloudnou odpověď.
Kdybych tenkrát věděl to, co teď, těžko bych to označil za svůj hodně šťastný den, ale tehdy jsem si to myslel. A vlastně ještě i nějakou dobu potom.
Role, která mi byla nabídnuta, mě poněkud zarazila a váhal jsem, jestli to mám vůbec vzít. Už mi bylo jasné, proč se Angus tak rychle vyhnul odpovědi.
Měl jsem hrát gaye. To by ještě samo o sobě nebylo tak zlé, ale když jsem si letmo prošel scénář, narazil jsem na několik scén, u kterých jsem si neuměl představit, že bych je zvládl. V té době jsem byl normální drak (nebo jsem si to alespoň o sobě myslel), měl jsem přítelkyni, se kterou jsme pomalu začínali přemýšlet, že bychom zahnízdili, a představa, že bych se třeba i jen líbal s jiným dračím samcem, se mi moc nezamlouvala.
„Rozmysli si to dobře, Mathe, ten film by mohl být tvým odrazovým můstkem,“ šeptl mi do ucha Angus, když viděl, že váhám.
Jistě, uvědomoval jsem si, že tohle by mi konečně mohlo otevřít ty správné filmové dveře, ale… nebylo tam těch milostných scén až moc?
„Kdo… kdo bude hrát toho druhého?“ zeptal jsem se. Než definitivně zpečetím svůj osud, musím vědět, kdo bude ten druhý.
„Marcuss Worreng,“ odpověděl lhostejně žlutohnědý drak, který mi předtím podával scénář.
Nechápal jsem, jak se může tvářit tak znuděně a nezaujatě. Marcuss Worreng začínal být na veřejnosti pojem! Nebyl jsem si jistý, jestli si svou slávu získával víc hereckým výkonem nebo svýma velkýma modrýma očima či zmrzačenými křídly, za která ho musela leckterá fanynka litovat, nicméně to, že bych začal svou kariéru po boku někoho takového, mě ochromilo.
„Tak co, bereš?“ Angus se na mě šibalsky usmál. Věděl, že začínám být nalomený.
„A to s ním jako budu…“ větu jsem nedokončil, jen jsem ukázal na scénář. Angus se rozesmál a zavrtěl hlavou.
„Tohle není porno, kamaráde, ale dramatickej příběh. Všechno bude jenom hraný. Herecký polibky snad umíš, ne?“
„No jo, ale…“
„Hele kámo, máš zájem nebo ne? Jestli jo, řekni mi svý jméno a já tě hodim do seznamu na konkurz. Jestli ne, tak se pakuj, nemám na vás celej den.“ Žlutohnědák na mě zíral poněkud nevrle a tak jsem své jméno spíš vykoktal. Musel se dvakrát znovu zeptat, než mě byl schopný zapsat. Dostal jsem lísteček s časem a popisem, kam se mám kdy dostavit a s trochu roztřesenýma tlapama jsem místnost opustil.
„Tu roli dostaneš, cejtim to v křídlech,“ praštil mě přátelsky do zad Angus. Usmál jsem se na něj, spíš pobavením nad jeho důvěrou v můj osud a říkal si, že by to bylo fajn. Moc jsem s tím ale nepočítal.
Zajímalo by mě, jak by se můj život ubíral dál, kdybych tím konkurzem neprošel. Asi by mě to trochu zdrtilo, ale moc jsem si od toho nesliboval, takže bych to přežil. Patrně bych si našel nějakou obyčejnou práci, nastěhoval bych se ke své Sinnarje a pokojně zahnízdil.
Jenže já prošel a můj osud se tím zpečetil.
Když jsem poprvé uviděl Marca, byl dokonalý. Značkové černé kalhoty, jaké jsem si já zatím nemohl dovolit, mu elegantně obepínaly silné tlapy. Černá kravata kontrastovala se světlým hrudníkem a temně modré šupiny na hřbetě se leskly jako hluboké jezero uprostřed léta.
Připadal jsem si vedle něj jak stoprocentní lůza. Pokud si toho všiml, nedal to ani v nejmenším najevo a vybranou část scénáře se mnou sjel, jako kdybychom byli nejlepší přátelé. Když po nás režisér chtěl polibek a já ucukl, šeptl mi nenápadně do ucha.
„Představ si, že jsem tvoje dračice. Určitě nějakou máš, tak předstírej, že jsem to já.“ Mrkl na mě a já to tedy zkusil znovu.
Sinnarju jsem si představit nedokázal, ale když jsem zavřel oči, dalo se to přežít.
Je zvláštní, že zbytek dne si už skoro vůbec nepamatuju. Všechny vzpomínky se srazily pouze na první pohled na Marca a na ten zkušební polibek. Už ani nevím, jak jsem se cítil, když mi ještě ten samý den oznámili, že mě berou. Asi jsem měl radost. V nevědomosti se jeden vždycky raduje.
„Takže budeš mít hlavní roli?“ Sinnarje zářili fialkové oči snad větší hrdostí, než jakou jsem cítil já.
„Jednu ze dvou hlavní rolí,“ opravil jsem ji.
„A co to bude za film?“ dychtivě vyzvídala. Měl jsem pocit, že kdybychom právě nešli po přeplněné ulici, poskakovala by kolem mě samou nedočkavostí jak malé dráče.
„No… dramatický příběh mezi dvěma draky.“ Visela mi očima na pyscích a čekala další upřesnění. „Mezi dvěma… samci,“ dodal jsem trochu stydlivě. Nebyl jsem si jistý, co na mou roli nakonec řekne. Mě osobně by nevadilo, kdybych viděl Sinnarju líbat se s nějakou jinou dračicí, pokud bych věděl, že jde jen o film. Ale nedokázal jsem si představit, jak na tuhle situaci bude reagovat ona.
„A? Napínáš mě,“ smála se a zvuk toho zvonivého smíchu mě pohladil na srdci.
Sinnarja byla opravdu nádherná dračice. Temně purpurové šupiny se jakoby měňavě leskly, fialkové oči orámované černými šupinami neustále živě jiskřily a štíhlá tlamka se skoro pořád smála. Nehonosila se bujnou hřívou jako jiné dračice, měla jen chomáček černé srsti nad čelem, který tvořil roztomilou čupřinu. Vždycky se hlasitě smála, když jsem jí tu čupřinu cuchal. Milejší a srdečnější dračici bych jen těžko hledal.
„Je to… milostný příběh dvou dračích samců,“ odmlčel jsem se a napjatě čekal, co ona na to.
Vážně se mi zadíval do tváře, veselé oči jakoby potemněly.
„To je krásné,“ vydechla.
„Vážně si to myslíš?“
„Jistě. Je to aktuální téma, takových draků je spousta a svět by se na ně měl dívat jako na kohokoliv z nás.“
„Já o tom vlastně nikdy nepřemýšlel,“ přiznal jsem se.
„To je chyba. Tihle draci zatím nemají moc šťastný život. Jak ten film skončí?“
Nebyl jsem si jistý, jestli jí to chci říct.
„Ten příběh… nemá šťastný konec.“
„Myslela jsem si to. Ale je to dobře, bude silnější.“
Už jsem to nevydržel a objal ji. Byl jsem šťastný, že ji mám a miloval jsem ji jako nikoho předtím. Rád bych řekl i jako nikoho potom, ale nemůžu. Protože Marcusse jsem možná miloval o trochu víc. Kdyby ne, nikdy bych neskočil tam, kde teď jsem.
Lhostejně jsem žvýkal svůj večerní příděl vězeňského jídla a vzpomínal.
Než se začalo oficiálně natáčet, pozval mě Marc na soukromou večeři. Když viděl, že jsem z jeho pozvání poněkud rozpačitý, zasmál se a vysvětlil, že by bylo dobré se trochu víc poznat, když spolu budeme natáčet tak intimní scény. Uznal jsem, že to možná pomůže, ale jistý jsem si tím nebyl. S něčím takovým jsem zatím neměl zkušenost. Momentálně jsem byl nervózní už jen z představy, že půjdu s někým tak slavným do restaurace, budu s ním sedět u jednoho stolu a společně jíst z jednoho pokrmu.
Nakonec se však mé obavy ukázaly zbytečné, protože Marcuss svými vtipy a svou nenucenou elegancí dokázal navodit tak přátelskou atmosféru, že jsem se uvolnil dřív, než jsem stačil dopít první sklenici vína.
„Takže je to tvoje první velká role?“ zeptal se a já přikývl. Rozesmál se. „A hned tě hoděj k tomu nejcitlivějšímu tématu, co můžeš točit. Ale neboj, spolu to zvládneme. Kdykoliv budeš potřebovat pomoc, řekni, přede mnou se stydět nemusíš. Taky jsem kdysi začínal.“
„No… rozhodně ne takovýmhle filmem,“ nadhodil jsem a on se pobaveně ušklíbl.
„Ne, to máš pravdu. Tohle je stokrát lepší, než kdy ten můj první film bude. Jestli chceš něco vědět, byl to brak.“
Chápavě jsem přikývl, i když jsem si myslel své. Marcussův první film podle mého rozhodně mezi braky nepatřil. Možná to byla na můj vkus až trochu moc bláznivá komedie, ale mladým drakům se tohle líbilo a jestli to začínajícího herce postrčí trochu víc vzhůru ke hvězdám, tak proč ne.
Po jídle jsme se šli projít večerním městem a Marc vyprávěl o svých zážitcích a zkušenostech, které získal a já zjistil, že hltám každé jeho slovo. Lepšího kolegu jsem si pro svůj start nemohl přát. O tom jsem se přesvědčoval i později během práce, kdy nade mnou Marcuss držel ochranný spár, kdykoliv jsem něco pokazil a pomáhal mi pokaždé, když jsem měl s něčím problém. Stali se z nás skuteční přátelé a mě nezbývá než teď jen litovat, že nezůstalo pouze u toho přátelství. I když je možné litovat něčeho, z čeho jste byli alespoň chvíli opravdu šťastní?
Nebylo zrovna snadné zvyknout si na to, že se musím před desítkou cizích draků líbat za vrčení kamer s jiným dračím samcem. Marcussovi to problém nedělalo, ale on byl daleko zkušenějším hercem než já. Nebo alespoň tak jsem si to myslel.
Hlavní problém jsem ale začal mít ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že už mi vlastně ty polibky nedělají potíže. Naopak, začínalo se mi to líbit.
Položil jsem si hlavu na Marcussův hrudník, přesně tak, jak to nastínil režisér. Marcuss mi přejel svou tlapou po zádech a já se zachvěl. Tentokrát jsem to nehrál.
Vzal mi bradu do dlaní a nastavil mou tvář tak, abych se mu díval do očí.
„Miluju tě,“ zašeptal chraptivě a já se v tu chvíli měl odvrátit. Ale jeho sevření mi to nedovolilo. Alespoň jsem tedy uhnul pohledem.
„Slyšíš mě? Miluju tě!“ řekl důrazněji, sklouzl tlapami na ramena a přitiskl si mě k sobě.
Cítil jsem, jak se mi zježily šupiny na hřbetu a sténavě jsem vydechl. Kdyby mě nedržel tak pevně, patrně bych se mu v tu chvíli vytrhl a ze studia utekl. Jenže on se mi stále díval do očí a já poznal, že ví. Ví docela přesně, co se ve mně odehrává a že to, jak reaguji, není jen dobrý herecký výkon. Poznal, že se chci vysmeknout a sevřel mě pevněji. Položil jsem si hlavu na jeho hruď a schoval svou tvář. Byl jsem zmatený sám sebou a bál jsem se. Zatraceně moc jsem se bál…
Pamatuju si, že ten den, kdy jsme natáčeli první opravdu intimní scénu, pršelo. Proč si to pamatuju? Protože jsem tím deštěm utíkal. A protože kdykoliv teď slyším šumění dešťových kapek a cítím tu vlahou vlhkost ve vzduchu, cítím i Marcovy pysky, jak se dotýkají těch mých.
Hned, jak se po té podivné scéně, která se odehrála poněkud jinak, než se přítomným zdálo, ozvalo zvučné „STOP!“, vyrazil jsem ze studia. Proběhl jsem dlouhou chodbou, málem porazil mladou dračici, která vcházela do budovy a aniž bych se omluvil, prosmýkl jsem se kolem ní ven, rovnou do studeného deště. Běžel jsem a nechal se zkrápět ledovými kapkami a myslel jsem si, že už nikdy nebudu dělat nic jiného, než že poběžím v tom dešti dál a dál.
„Mathe!“ ozvalo se za mnou a já poznal Marcussův hlas. Trochu jsem zpomalil, ale nezastavil. „Stůj!“ křikl o něco důrazněji. Zaslechl jsem za sebou dusot a cákání. Marcuss běžel za mnou. Přidal jsem.
„Tak stůj, sakra!“ jeho křik prořízl šumění deště jako diamantová dýka prořízne dračí šupinu. Na tvář mi vyhrkly slzy a zároveň jsem se chtěl smát. Tohle bylo absurdní. Celá tahle situace byla postavená na hlavu a jestli tomu neuteču, už nikdy nebude nic v pořádku. Věděl jsem to. A neutekl.
„Mathe,“ tentokrát zněl jeho hlas vlídněji, skoro jako by prosil, ne rozkazoval. Aniž bych si to uvědomil, zpomalil jsem. Slyšel jsem, jak se blíží a pořád jsem zpomaloval, až jsem zůstal stát.
Doběhl ke mně a lehce mě chytil za tlapu.
„Mathy,“ vydechl. Čekal, že se k němu otočím, ale já to neudělal. Nemohl jsem. A zároveň jsem chtěl.
„No tak… přece jen tak neutečeš,“ zašeptal mi do ucha. Chtěl jsem ucuknout, když se mi jeho horký dech rozprostřel na deštěm prochladlých šupinách, ale místo toho jsem se k němu otočil.
A tak jsme tam stáli, uprostřed rozbláceného prostranství v proudu studeného deště a dívali se jeden na druhého.
„Já jsem jen…“ promluvil jsem chraplavě, ale přitiskl mi dráp na pysky a jemně zasyčel, abych byl zticha.
Topil jsem se v jeho velkých modrých očích, a když se ke mně naklonil, nezmohl jsem se na odpor.
„Zavolám režisérovi a vyřídím to, neboj se,“ sdělil mi Marcuss, aniž by spustil oči ze silnice. Nervózně jsem se ošíval. Za prvé jsem nerad jezdil v autě, jako většina draků s velkými křídly. Tenhle problém evidentně Marca netrápil. Za druhé mnou otřásala zima a za třetí mi nepřipadalo jako moc dobrý nápad vypařit se z filmových ateliérů beze slova.
„Je to dobrej drak, pochopí to. Teprve začínáš a tenhle film je na začátečníka hodně tvrdá šupina.“
Podíval jsem se na něj. Z rozcuchané blonďaté hřívy mu stekl po tváři pramínek dešťové vody. Skousl jsem si dolní pysk a odolával pokušení. Nakonec jsem však stejně natáhl tlapu a jemně mu těch pár kapek setřel ze šupin. Letmo na mě pohlédl, ale neřekl nic a výraz se taky nezměnil.
Stáhl jsem se na svou stranu a díval se na obrazy ubíhající za oknem. Město působilo v dešti pošmourně a studeně, draci, kteří spěchali ulicí, se vzájemně kryli svými křídly.
Neměl jsem tušení, kam vlastně přesně jedeme. Jako ve snu jsem se nechal odvést z prostranství, kde jsme stáli a automaticky jsem vlezl do auta, u kterého mi Marc otevřel dveře. V tu chvíli bych zalezl kamkoliv, abych se ukryl před studeným deštěm. Šupiny se mi zimou začínali ježit a já věděl, že nesmím příliš prochladnout. Nemohl jsem si dovolit onemocnět.
Na otázku, kam vlastně jedeme, jen stroze odpověděl, že k němu domů. Otvíral jsem tlamu k námitce, ale pohled do jeho modrých očí mě umlčel. Pak nastartoval a už se díval jen na cestu.
„Sundej si ty promočené kalhoty a koukej zalézt do lázně, než dostaneš zápal plic,“ pobídl mě Marc, když jsem nerozhodně stál v předsíni jeho bytu. „Koupelna je támhle.“ Ukázal na jedny dveře a skoro lhostejně se ke mně otočil zády. Za chůze se vysoukal z kalhot a nechal je spadnout na zem. Chtěl jsem se odvrátit, ale nakonec jsem zůstal stát a omámeně sledoval jeho nahou postavu mizící do vedlejší místnosti.
Zatřepal jsem hlavou, abych z ní vyhnal zmatené myšlenky a vešel jsem do koupelny. Do obrovské vany jsem napustil horkou vodu, přidal několik pěnivých lístků a slastně jsem se ponořil. Chvíli jsem jen tak ležel a vstřebával teplo. Zavřel jsem oči a opřel si hlavu o stěnu. Neměl jsem tušení, co se to se mnou začínalo dít a nechtěl jsem nad tím teď přemýšlet.
Ozvalo se tiché zaklepání.
„Můžu dál?“ zeptal se Marcuss.
Otevřel jsem oči a zadíval se na dveře. Půjde dál, když řeknu ne? Chci říct ne?
„Můžeš,“ odpověděl jsem a vzápětí se dveře pootevřely. Marcuss vstoupil dovnitř, kolem pasu měl pouze ručník a prohlížel si mě s nečitelným výrazem. Zvedl tlapu, ve které držel složenou osušku.
„Přinesl jsem ti čistý ručník.“
„Děkuju,“ přikývl jsem a trochu se ve vaně skrčil.
Marcuss položil osušku na skříňku poblíž vany a zaváhal.
„Nepotřebuješ něco? Klidně si tu můžeš půjčit, co budeš potřebovat.“
„Díky. Zatím mi stačí ta horká voda.“
Chápavě přikývl, ale s odchodem stále váhal. Pozoroval jsem ho a znovu jsem se začal topit v jeho očích.
Najednou se pohnul a přistoupil blíž. Než jsem stačil cokoliv udělat, klekl si k vaně a napřáhl ke mně svou tlapu. Lehce mi přejel drápy přes hrudník a stále se mi díval do očí. Zachvěl jsem se, ale pohledem jsem uhnout nedokázal.
Ponořil tlapu do vody, nabral trochu do dlaně a začal mi omývat hruď. Trhaně jsem vydechl. To, co dělal, se mi líbilo, ale zároveň jsem měl pocit, že bych to měl zastavit.
Marcuss si namočil i druhou tlapu a jemně mi začal masírovat ramena. Trochu jsem se nadzvedl, protože křídla složená pode mnou mě začínala bolet a tlačit. Marc si to vyložil po svém a sjel mi tlapama na boky. Ještě chvilku masíroval, než jsem si uvědomil, že už se to spíš začíná podobat hlazení. Přivíral oči a pootevřenou tlamou rychleji oddechoval. Věděl jsem, že bych to neměl dělat, ale nedokázal jsem si to zakázat. Naklonil jsem se k němu a dotkl se pysky jeho čenichu. Okamžitě mě uchopil za skráň a přitiskl si mou tvář blíž k sobě. Něžně mě kousl do spodního pysku a když jsem pootevřel překvapeně tlamu, vnikl mi do ní svým jazykem.
Vytáhl jsem jednu horní tlapu z vody a pohladil ho po tváři. Trochu zesílil svůj stisk, a když jsem mu sklouzl lehce drápy po krku, kousl mě do jazyka. Ucukl jsem a on se odtáhl.
„Promiň,“ řekl tiše a zvedl se.
„Nic se nestalo,“ odpověděl jsem omámeně.
Ještě chvilku si mě prohlížel, než se otočil a vyšel z koupelny ven.
Strnule jsem se díval na zavřené dveře, přejížděl si jazykem přes pysky, a pak jsem se sesunul do vody tak, že jsem měl skoro celou hlavu pod vodou. Co se to se mnou sakra děje?
„Nemáš hlad?“ zeptal se mě, když jsem vyšel z koupelny. Ležérně se opíral zády o stůl a díval se na mne. Měl jsem stejně jako on kolem pasu uvázaný ručník, ale připadal jsem si, jako bych byl nahý.
„Možná trochu,“ řekl jsem neurčitě. Hlad jsem měl, ale chuť k jídlu zas tolik ne. Přikývl.
„Když chvíli počkáš, taky se umyju a pak něco připravím.“
„Dobře,“ odpověděl jsem.
Prošel kolem mě a zamířil do koupelny. Přistihl jsem se, jak sleduju každý sval na jeho těle a viděl jsem, že si je toho vědom. Šel pomalu, skoro vyzývavě a dopřával mi čas, abych si ho mohl co nejvíc prohlédnout.
Věděl jsem, že čeká, že za ním přijdu, ale váhal jsem. Kde tohle skončí? Mám dračici, kterou miluju a jsem normální drak. To, co se tu teď dělo, nezapadalo do žádného plánu, který jsem kdy měl. Přesto mě cosi nutilo vrátit se do koupelny.
Zavřel jsem oči a promnul si čelo.
„Takových draků je spousta a svět by se na ně měl dívat jako na kohokoliv z nás.“ V mysli se mi vybavila Sinnarjina slova. „Tihle draci zatím nemají moc šťastný život.“
Nemají moc šťastný život… znělo mi to v uších stále dokola. Marcuss mi nepřipadal nešťastný, nepřipadal mi ani jiný než já. Jenže jaký jsem vlastně já? Jsem… jiný? Jiný než ostatní? Přece nemůžu být, mám Sinnarju a mám jí rád. Jenže Marcuss…
Otevřel jsem oči a zadíval se na dveře koupelny. Jsem… jen zvědavý.
Zvedl jsem se od stolu a přešel místnost. Bez ťukání jsem otevřel dveře a vešel do párou vyhřáté koupelny.
Skutečně jsem byl zvědavý. Ale bylo v tom daleko víc, než jsem si tenkrát uvědomoval. Nebo možná než jsem si chtěl uvědomit. Zažíval jsem něco nového a nečekaného. Něco, co se mi líbilo, ale zároveň mě to děsilo a možná jsem se i trochu styděl. Styděl jsem se sám před sebou, protože co teď řeknu Sinnarje? Rozum mi napovídal, abych neříkal nic, ale svědomí nesouhlasilo.
Kousal jsem se do pysku, zatímco Marc klidně oddechoval vedle mě. Ranní paprsky slunce mu dopadaly na tvář a zkreslovaly světlé šupiny do podivného odstínu oranžové. Usnul a objímal mne, ale já spát nedokázal. Celý zbytek noci jsem přemýšlel o tom, co se stalo, a teď, když svítalo, jsem nebyl o moc moudřejší.
„Nic jí neříkej…“ radil mi můj rozum a já se rozhodl, že ho zatím poslechnu. Jedna jediná noc s Marcussem mi za slzy milované dračice nestojí a mé svědomí snad tento prohřešek promine. Jenže… asi tušíte, že to nebyla jediná noc…
„Kde jsi byl v noci? Volala jsem ti, ale nebral‘s telefon.“ V Sinnarjině hlase jsem cítil lehkou výčitku. Nebylo v tom obvinění, jen se o mě bála a chtěla, abych si toho byl vědom. Snažil jsem se neuhnout pohledem a nahodit nevinný omluvný tón.
„Zapomněl jsem si telefon v práci v šatně. Promiň.“
„Bála jsem se o tebe.“ Objala mě a opřela si hlavu o mou hruď.
„Já vím, omlouvám se,“ řekl jsem a pohladil ji po zádech.
„Vidíme se teď tak málo a ještě musím jet na ten seminář,“ popotáhla a já si skoro prokousl pysk do krve, jak jsem se snažil potlačit výčitky svědomí.
„Jen na pár dní, ne? Po víkendu se zase vrátíš,“ utěšoval jsem ji, ale ona se odtáhla a zadívala se mi do očí.
„Ale Mathe, říkala jsem ti přece, že to nakonec bude na dýl.“
„Vážně?“ byl jsem opravdu překvapený. Pokud mi to říkala, nevzpomínal jsem si na to.
„Ano. Corneliuss rozhodl, že se sezení bude konat víckrát, protáhl to na čtrnáct dní.“
Musel jsem vypadat opravdu zmateně a něco z mého výrazu se odrazilo v tom jejím. „Ty si to nepamatuješ? Říkala jsem ti to předevčírem, když jsi mi volal z práce.“
Přimhouřil jsem oči a zavzpomínal. Pamatoval jsem si, že jsme letmo mluvili o mém natáčení a pak i o tom jejím semináři, ale… před očima se mi vybavil obrázek Marca, jak o kus dál stojí opřený o zábradlí a pije vodu ze sklenice. Světlo reflektoru se zalesklo na čirém skle a upoutalo mou pozornost. Marcuss sklonil tlapu, ve které držel sklenici a olízl si mokré pysky. Pak se podíval směrem ke mně a já se ztratil v modři jeho očí. V tu chvíli jsem přestal poslouchat, co mi Sinnarja do telefonu říká.
„Ahh… promiň, musel jsem to přeslechnout. Měl jsem pauzu jen chvilku a kolem byl takový mumraj.“
Oči jí potemněly, jak si mě smutně prohlížela.
„Mathe, děje se něco?“ zeptala se. Vzhlížela ke mně a já viděl, že doufá, že řeknu nic.
„Ne, jen… jsem poslední dobou unavený. Jsem teď v jednom kole a když mám chvilku čas, mám hlavu jak vygumovanou. Tohle jsem ještě nezažil, víš… hrát hlavní postavu a… a ještě tak náročné scény…“
Uvolnila se a lehce se pousmála.
„Jak ti to vlastně jde? A co Worreng, jak se ti s ním pracuje? Do telefonu jsi říkal, že se chystáte na první opravdu intimní scénu. Jaký to bylo?“
Cítil jsem, jak mi tváře polévá horko a rozpačitě jsem se ošil. Sinnarja se rozesmála. Měl jsem štěstí, že si to vyložila po svém.
„Kdyby ses viděl, jak jsi teď roztomilý… asi to není žádná legrace hrát takovouhle roli, co? Ale víš, jsem ráda, že hraješ zrovna gaye. Kdybys natáčel milostné scény s nějakou dračicí, asi bych trochu žárlila. Vím, že si na to časem budu muset zvyknout, ale teď… tohle mi prostě přijde jen legrační.“
Měl jsme chuť sám sobě nafackovat, ale jen jsem se usmál.
„Dobře, nemusíš mi o tom vyprávět, jestli nechceš. Jen jsem byla zvědavá,“ pošimrala mě na čenichu, jako bych se snad na ní za její smích zlobil a lípla mi pusu na tvář.
Ten den to bylo naposledy, kdy jsem slyšel její upřímný zvonivý smích. Pak už neměla moc příležitostí se přede mnou smát. Smích nemá daleko k pláči, věděli jste to?
„Kdy se vrátí ta tvoje dračice?“ zeptal se Marcuss, když jsem si sedl vedle něj na gauč. Položil jsem misku s praženou kukuřicí na stůl a rozmrzele se na něj zadíval. Na Sinnarju se mi teď vůbec nechtělo myslet.
„Za dva dny.“
Přikývl. Opřel se zády o polštář a horní tlapy si založil za hlavu.
„Měl bys jí to hned říct,“ pronesl skoro lhostejně.
„Říct co?“ odsekl jsem prudčeji, než jsem původně chtěl. Vážně mě tohle téma dráždilo.
Trochu se zamračil a odpověděl.
„Že jsi teď se mnou a že to mezi vámi končí.“
Zarazil jsem se. Už týden jsem bydlel u Marcusse. Když Sinnarja odjela pryč z města, automaticky jsem po natáčení jel vždycky k Marcovi. Jedl jsem s ním, koupal se i miloval. Ráno jsem se probouzel v jeho náruči a po něžném mazlení jsme spolu snídali v posteli.
Natáčení nám šlo taky pěkně od tlapy, protože jsme hodně věcí nemuseli předstírat. Dotýkat se jiného samce mi už nedělalo problémy, spíš naopak, musel jsem se ovládat, abych se od Marca vždycky včas odtáhl.
Byl to krásný čas, jeden z nejkrásnějších, co jsem za svůj život zažil. Miloval jsem Sinnarju, ale k Marcovi jsem cítil ještě něco víc. Měl jsem pocit, že mám konečně to, co mi dřív scházelo, ač jsem si svou vnitřní nespokojenost uvědomil teprve až teď.
Nechtěl jsem, aby to skončilo. Život byl takhle dokonalý. Myšlenka na Sinnarju a na její návrat ovšem idylku s třeskotem rozbila. Odmítal jsem se své dračice vzdát. Ale odmítal jsem se vzdát i Marcusse.
„Skončíš to s ní, ne?“ prudce se napřímil a upíral ke mně své velké modré oči.
„Já…“ nedokázal jsem mu říct, že nevím. Že nemám ani ponětí o tom, co bych měl vlastně udělat, protože nechci ztratit ani jednoho. „Ještě jsem o tom nepřemýšlel. Je mi s tebou tak hezky, že jsem si to nechtěl ničím kazit.“
Viditelně se uvolnil, to, co jsem řekl, ho potěšilo. V tu chvíli jsem ho miloval tolik, že to až bolelo.
„Řeknu jí to,“ slíbil jsem a přitáhl si ho k sobě. Laškovně jsem ho štípl zubama do čenichu, až zafrkal. Strčil do mě horní prackou a povalil mne na gauč.
„Dávej pozor, moje křídla,“ zaúpěl jsem, když mi v křídlech nepříjemně zapraštělo.
„Promiň, zapomínám…“ omluvil se. Sám s křídly problémy neměl, polámané pahýly, které po nich zbyly, mu prakticky v ničem nevadily. Hodněkrát jsem měl chuť se ho zeptat, co se mu stalo, ale nikdy jsem nenašel odvahu. Na takové věci není dobré se ptát, pokud o nich nezačne drak sám.
Rozložil jsem křídla do stran a hned jsem se cítil pohodlněji. Marc se přese mne natáhl a něžně mě kousl do krku. Zasténal jsem a zaryl mu drápy do ramen. Cítil jsem, jak se mi ježí všechny šupiny, když mi přejížděl jazykem přes hrudník. Zabořil jsem mu tlapu do hřívy a zatlačil, abych ho donutil posunout se ještě níž. Lehce mě kousl, ale mou trochu násilnou prosbu vyslyšel.
V tu chvíli jsem si řekl, že svůj vztah se Sinnarjou skutečně ukončím. Pak se mi všechno vykouřilo z hlavy a jediné, co jsem si přál, bylo, aby ta noc nikdy neskončila.
Poslední den před návratem Sinnarji mě vzal Marcuss na výlet. Nabízel mi, že bychom mohli jet vlakem, protože věděl, že kvůli křídlům nemám auta rád. Vlaky jsou daleko pohodlnější, prostornější. Ale já se tentokrát na společnou jízdu autem těšil. Za prvé jsme spolu mohli být sami a za druhé, vlak a nádraží by mi jen zbytečně připomínaly Sinnarjin návrat.
Bylo víkendové dopoledne a obvyklý všední městský shon vystřídaly klidně se procházející páry, rozdováděná dráčata či skupinky dobře naladěných draků a dračic.
Sem tam nás minulo jiné auto, ale všeobecně to nebyl zrovna populární dopravní prostředek a když jsme se dostali za město, ocitli jsme se na kamenité cestě široko daleko jen my dva.
„Kam jedeme?“ zeptal jsem se, protože cíl cesty mi Marc odmítal prozradit.
„Nebuď zvědavý,“ odpověděl. Udělal jsem mu radost a ještě několikrát se škemravě dotázal, ale vždycky mě odbyl nějakou průpovídkou, jaká se používá pro malá dráčata.
Jeli jsme necelé dvě hodiny, když Marcuss konečně sjel z cesty a zastavil pod několika rozložitými stromy. Vylezl jsem u auta, zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a slastně si protáhl křídla. Měl jsem je celá zatuhlá a rozbolavělá od toho, jak jsem s nimi nemohl v tak malém prostoru skoro vůbec hnout.
„Říkal jsem ti, že můžeme jet vlakem,“ poznamenal Marc, když pozoroval mé podivné prostocviky, kterými jsem se snažil vyhnat křeč ze ztuhlých křídel.
„Moc by mi tě okukovali,“ zazubil jsem se na něj. Marcussova přítomnost ve vlaku by totiž jistě u mnohých spolucestujících vzbudila zájem.
„Žárlivče,“ pokáral mne a lípl mi pusu na tvář. Rozmáchl jsem se po něm, ale hbitě uskočil.
„No počkej,“ křikl jsem a přiskočil k němu. Marcuss se rozeběhl a zmizel mi v divoké trávě.
Stébla byla tak dlouhá a vzrostlá, že jsem z Marca viděl jen jeho blonďatou čupřinu. Pustil jsem se za ním, naháněl ho mezi stébly a se smíchem jsem klel po každém neúspěšném pokusu polapit Marcusse za ocas. Kdykoliv jsem ho měl nadosah tlapy, zmizel mi nečekaně v bujném porostu.
Když se mi konečně podařilo ho chytit, vymotali jsme se ze zarostlého pole zadýchaní, zpocení a rozesmátí. Nechal jsem se dovést do aleje, kde jsme se na chvíli usadili ve stínu podivně pokroucených jabloní a občerstvili se sice kradeným, nicméně o to lahodnějším ovocem.
„Je tu nádherně,“ vzdychl jsem spokojeně. Marcuss jen cosi zabručel. Díval jsem se na něj, jak sedí na zeleném mechovém polštáři a v tlamě žmoulá stéblo trávy, šupiny mu v paprscích slunce pronikajících skrze listoví jiskří a během rozcuchaná hříva mu rošťácky trčí do všech směrů. Vryl jsem si ten obraz do paměti tak silně, že i kdybych zapomněl všechno, co jsem za svůj život viděl, tohle nezapomenu.
Když jsme si odpočinuli, vyrazili jsme po úzké cestě, která se postupně zvedala do kopce a kroutila se mezi skalami. Výstup začínal být čím dál náročnější a já měl chuť alespoň kousek popoletět, ale kvůli Marcovým zmrzačeným křídlům jsem poctivě šlapal vedle něj pěšky. Neměl jsem tak trénované tlapy jako on, když jsem mohl, zkracoval jsem si náročnější terén krátkým poletováním. Nikdy jsem nedoletěl moc daleko, na to už křídla civilizovaných draků nejsou stavěná. Během vývoje jsme ztratili ze schopností našich předků víc, než jsme si byli ochotni přiznat, nicméně k ulehčení namáhavé cesty to obvykle stačilo.
Když Marcuss viděl, že začínám zaostávat, vzal mne za tlapu a pomáhal mi šplhat přes čím dál větší kameny, které se válely v cestě.
„Je to ještě daleko?“ zaskuhral jsem. Tlapa mi sklouzla po jednom kameni a bolestivě jsem se do ní praštil.
„Už jen kousek.“ Usmál se na mě tak povzbudivě, že jsem sebral poslední síly a lezl dál.
Myslím, že chápu, proč to místo Marcuss tak miloval. Neměl možnost s těmi svými pahýly vyletět ani metr vysoko, natož pak vidět svět ze skutečné dračí perspektivy. Ale tady, na skalách trčících vysoko nad rozlehlou krajinou, si musel připadat jako pradávný drak, který může kdykoliv roztáhnout svá majestátní křídla a vrhnout se vstříc nekonečné obloze a zlatému slunci.
Viděl jsem, jak mu modré oči září a musel jsem uznat, že všechna ta námaha a bolest za to stály. Sedl jsem si na placatý kámen a kochal se víc pohledem na Marca, než na malebnou krajinu, kterou jiskřícíma očima hltal on.
Dychtivě se na mě podíval, co na to říkám a já se usmál. Nemusel jsem říkat nic, z mého výrazu poznal vše, co potřeboval. Přisedl si a objal mě.
„Miluju tě, Mathy,“ zašeptal mi do ucha.
Místo odpovědi jsem ho políbil. Taky jsem ho miloval. Miloval jsem ho tolik, že jsem mu to v tu chvíli nedokázal říct. Někdy ani slova nedokážou vyjádřit vše, co cítíte. A někdy naopak řeknou víc…
V ten den, na tom krásném prosluněném místě, by mě nikdy nenapadlo, že právě tam se naše cesty nadobro rozdělí.
Stál jsem na nástupišti Centrálního nádraží a čekal, až Sinnarjin vlak zastaví. Byl jsem nervózní, tlapy se mi potili a žaludek jsem měl jak na vodě. Bál jsem se toho, co jí musím říct. Bál jsem se její reakce, a že jí ublížím. Když se konečně objevila, skoro jsem před ní utekl.
Všimla si mě a vesele mi zamávala. Místo couvnutí, které měly mé tlapy původně v plánu, jsem je donutil vykročit vpřed. Na tváři jsem vyloudil poněkud křečovitý úsměv a doufal jsem, že to bude pro tuhle chvíli stačit. Nemusí poznat hned na první pohled, že se něco děje. Chtěl jsem to vyřídit v soukromí, ne před stovkou cizích zvědavých očí a uší.
„Ahoj miláčku!“ zavolala na mne. Kufr, který svírala v tlapkách, pustila na zem, aby mne mohla obejmout. Cítil jsem, jak se ke mně přitiskla, ale nesvírala mě tak pevně, jako Marcuss. Její objetí bylo něžnější a jemnější. Pohladil jsem ji po zádech mezi křídly a ona mi šťastně šeptla do ucha.
„Chyběl jsi mi. V tom zapadákově snad v životě neslyšeli o telefonech, nebyl tam vůbec signál. Ten jediný telefonát mě stál skoro týdenní výplatu.“
„Vážně? To je mi líto,“ řekl jsem naprosto nesmyslně, ale ona tomu nevěnovala pozornost.
„Nemusí, klidně jsem za to ty prachy dala. Potřebovala jsem tě slyšet.“
Chápavě jsem přikývl. Trochu se odtáhla a nějakou chvilku si mne prohlížela.
„Copak?“ zeptal jsem se klidněji, než jak jsem se cítil.
„Chyběla jsem ti?“
Zjistil jsem, že se mi podařilo na tváři vykouzlit úsměv lehčeji, než jsem čekal.
„Hrozně moc jsi mi chyběla. A víš co? Nemůžu se teď na tebe vynadívat, jak tu tak stojíš přede mnou.“
Stín z její tváře se vytratil, jak se trochu stydlivě ošila.
„Ale jen neříkej.“
„No opravdu, na mou dračí čest,“ zazubil jsem se. Svou dračí čest jsem už dávno ztratil, takže jsem si klidně mohl dovolit na ní přísahat. Věděl jsem, že dnes to Sinnarje říct nedokážu. Omlouval jsem to tím, že jí přece nebudu kazit radost z návratu. Dopřeju jí ještě poslední krásný společný den a teprve potom řeknu pravdu. Den navíc přece ani jednoho z nás nezabije.
Ovšem… možná, že právě ten den navíc pak někoho z nás zabil… kdo ví.
„Mluvil jsi s ní?“
„Mohl bys příště zaklepat, prosím?“ vyštěkl jsem na Marca podrážděně.
Jestli jsem se se Sinnarjou cítil mizerně, protože jsem jí neřekl o mém vztahu k Marcussovi, cítil jsem se druhý den při natáčení ještě hůř, protože jsem musel přiznat, že jsem s ní o tom nemluvil.
O pauzách jsem se snažil vyhýbat se Marcovi jak jen to šlo a hned, co jsem opustil plac, vytratil jsem se k sobě do šatny. Věděl jsem, že za mnou přijde, ale doufal jsem, že budu mít čas promyslet si, jak mu to říct. Nedostal jsem ho.
Přešel mou prosbu bez povšimnutí, stoupl si přede mně a ramenem se opřel o zeď. S tlapami založenými na hrudi a s ledově chladným výrazem působil tvrdě a nepřístupně. Veškerá bojovnost ze mě vyprchala. Sklonil jsem hlavu.
„Promiň, nedokázal jsem jí to říct.“
„Nedokázal?“ I hlas měl chladný, ničím se nepodobal svůdnému šeptání z minulého týdne.
„Ono to není zrovna lehký, víš? Těšila se na mě a já neměl to srdce jí hned kazit radost. Řeknu jí to, ale dej mi čas.“
„Spal jsi s ní?“
Jeho tvrdost mě zraňovala, a poprvé jsem pocítil drobný trn vzteku, který se do mě zabodl. Postupem času se ten osten zavrtával hlouběji a hlouběji, drásal moje tělo a rozléval kolem sebe prudký jed zášti, ale to jsem zatím ještě nevěděl.
„Proč jsi takový?“ nenáviděl jsem se za to, jak mi přeskočil hlas. Ale aspoň jsem tím dosáhl toho, že jeho výraz konečně zjemněl. Spustil tlapy k tělu a přistoupil ke mně blíž.
„Protože tě miluju,“ řekl a v jeho hlasu najednou nebyla ani stopa chladu.
„Tak mi dej čas,“ zašeptal jsem. „Prosím.“
„Máš týden. Pak jí to řeknu sám,“ odpověděl.
Když teď vzpomínám na to, jakým tónem to řekl, mělo mě to varovat. Ale tenkrát jsem to neslyšel. Kdo by chtěl vnímat temnou stránku někoho, koho miluje?
„Řeknu jí to,“ slíbil jsem a dlouze Marcusse políbil.
Musím přiznat, že je stále těžší a těžší nořit se do vzpomínek, protože období, které následovalo, bylo pro mě čím dál ponuřejší.
Léto pomalu přecházelo v podzim, listí na stromech se zářivě barvilo a každý se snažil užít si ještě poslední teplé dny, ale mě se zdálo všechno bezbarvé a černobílé.
Znovu jsem se sešel se Sinnarjou odhodlaný jí říct, že je mezi námi konec, ale nevěděl jsem, jak to udělat co nejšetrněji. Trochu mi pomohla. Je to bystrá dračice, poznala, že se něco děje, jen nedokázala odhadnout, jak moc vážné to je.
Vzal jsem ji na večeři do drahé restaurace, ale sotva jsem z dobrého jídla něco snědl.
„Mathe, můžeš si vůbec tohle dovolit?“ ptala se mě starostlivě, když si prohlížela honosné prostředí kolem, upravené číšníky a křišťálové sklenice.
„Mám hlavní roli, vzpomínáš?“ řekl jsem trochu podrážděně a ona se dotčeně stáhla.
„Promiň. Jen jsem myslela, abys neměl problémy.“
„Ne, ty promiň,“ zavrtěl jsem hlavou a odsunul od sebe mísu se zeleninou. Neměl jsem na jídlo ani pomyšlení. Vzala mě za tlapu, kterou jsem měl položenou na stole.
„Podívej se na mě,“ řekla tak jemně a zároveň smutně, až jsem si bolestivě skousl pysk. Sebral jsem odvahu odlepit pohled od stolu a vzhlédl k ní. Její výraz mě zabolel. Oči měla tmavé, tmavší, než jsem u ní vůbec kdy viděl a byly plné otázek.
„Zlato, řekni mi, co se děje,“ zaprosila.
Nedokázal jsem se na ní dívat dýl, a tak jsem uhnul pohledem. Natáhla se ke mně přes stůl a donutila mě, abych se jí znovu podíval do očí.
„Prosím, neuhýbej, děláš to tak ještě horší. Myslíš, že jsem si nevšimla, že něco není v pořádku? Chodíš jak tělo bez duše, když s tebou mluvím tak mě sotva posloucháš a sám od sebe už ani nezavoláš. Prostě mi řekni, o co jde, ať je to co je to.“
Nadechl jsem se a pomyslel na Marcusse. To mi trochu dodalo odvahu, protože jsem to dělal pro něj. Pro nás oba.
„Sinn, já… víš, někoho jsem poznal,“ vyschlo mi v tlamě a tak jsem se na vteřinku odmlčel.
„Při natáčení?“ zeptala se, protože si myslela, že nechci pokračovat.
„Ano.“
„Napadlo mě to,“ odpověděla tiše a já si všiml, že jí po tváři skanula drobná slza. Tohle opravdu bolelo. I když ona na tom byla v tu chvíli asi hůř.
„Myslel jsem, že to nebude nic vážného a nechtěl jsem ti o tom říkat, ale… nějak se mi to vymklo z tlap.“
„Takže ji máš rád víc než mě?“ Cítil jsem, kolik snahy musela vynaložit, aby její hlas zněl relativně klidně.
„Vlastně… on je to drak. Samec,“ přiznal jsem. Vykulila na mě své fialkové oči a údivem pootevřela tlamku.
„Samec? Ty… ty jsi gay?“ praštila se tlapou do čela. „No jistě, mělo mě to napadnout, že něco není v pořádku, když jsi vzal takovouhle roli. Normální drak by to neudělal.“
„Ale vždyť jsi říkala, že na tomhle není nic špatného, že je dobře, že se takové filmy točí,“ namítl jsem. „Mimo to, já nejsem gay. Nebo… teď už asi ano, ale nebyl jsem. Přece… zamiloval jsem se do tebe!“
„Ale na jak dlouho? Přišel první pěkný samec a podívej, kde jsi skončil. Je to… je to Marcuss?“
Nemusel jsem odpovídat, z mého výrazu poznala, že se trefila. Přesto jsem přisvědčil.
„Ano.“
„Miluješ ho?“
Představil jsem si Marca… jeho tělo, polibky, modré oči, do kterých jsem se propadal kdykoliv jsem se do nich jen zadíval.
„Myslím, že ano.“
„Myslíš? S jistotou to nevíš?“ její hlas zpřísněl.
„Ano, miluju ho!“ vyrazil jsem ze sebe, až se draci od okolních stolů obrátili k nám. A co, pomyslel jsem si, jen ať čuměj. Takovou zábavu určitě každý večer nemají.
„Takže… to znamená, že je mezi námi konec,“ pronesla dutě.
„Nechtěl jsem to tak,“ zavrtěl jsem hlavou a cítil, že i mně už po tvářích tečou slzy. Stále jsem miloval i ji, ale… ne tolik. Ne tak silně.
„A jak jsi to chtěl? Mít jeho i mě? Podle toho, na koho budeš mít zrovna náladu?“ vyrazila ze sebe tak prudce, že jsem sebou leknutím cukl. „Jak dlouho už to trvá?“
Zahanbeně jsem jí odpověděl. Oči už neměla plné slz, ale zloby.
„A kdy jsi mi to vlastně plánoval říct? Chtěl jsi vůbec? Nebo ses mě chystal uplácet věcmi, které sis dřív nemohl dovolit? Promiň, Mathiassi, ale na tohle já opravdu nejsem.“ Zvedla se od stolu.
„Doufám, že s ním budeš šťastnější. Buď zdráv,“ řekla odměřeně a otočila se ke mně zády. Cestou ke dveřím ji doprovázely pohledy ostatních návštěvníků, a když zmizela venku, upřely se oči celé restaurace na mě. Nevšímal jsem si jich, vylovil jsem z kapsy všechny své peníze, co jsem u sebe měl a hodil je na stůl. Myslím, že si toho večera číšník odnesl tak tučné dýško, jako málokdy, ale bylo mi to jedno. Splnil jsem, co jsem slíbil. U srdce mě to zrovna nehřálo, ale aspoň jsem to měl za sebou.
„Takže?“ Marcuss stál ve dveřích opřený o futro a díval se na mne. Někdy bylo hodně těžké si v jeho výrazu číst, protože se uměl tvářit chladně a nepřístupně, ale když na to teď tak vzpomínám, vypadal v tu chvíli jako vítěz. Proč by taky ne, konečně dosáhl svého, měl mě jen a jen pro sebe.
„Rozešel jsem se s ní,“ zavzlykal jsem, protože na mne začal celý ten mizerný večer opravdu doléhat.
„Bylo to hodně zlý?“ zeptal se o poznání jemněji. Bylo na něm, aby mě utišil a on toho hodlal využít co nejvíc ve svůj prospěch. Tenkrát mi jeho péče a starost přišla milá, ale teď vím, že z toho těžil hlavně on sám.
„Ne, jen… bylo to těžký, mám ji opravdu rád,“ popotáhl jsem.
„Máš?“ sykl a přimhouřil oči. „Snad měl jsi, ne?“
„Ano, měl jsem,“ zašeptal jsem, a když jsem použil ten minulý čas, všechno to na mě dopadlo v plné síle. Ztratil jsem Sinnarju, svou milovanou dračici.
Naposled jsem se rozbrečel tak silně a zoufale ještě v době, kdy jsem byl malé dráče. Z očí se mi řinuly proudy slz a nešly zastavit, kolena se mi podlomila a kdyby mě Marcuss nezachytil, zhroutil bych se mu před dveřmi na práh. Podepřel mě a vtáhl k sobě do bytu. Sotva jsem vnímal, jak mě bere do náruče a sedá si se mnou na zem. Tiše mi šeptal do uší, jako to dělává dračice s dráčaty, když se jim prořezávají špičáky. Otíral mi slzy i ulepený čenich, hladil mě po hřbetu a laskal mezi křídly, tiskl mě k sobě a já ho svíral tak pevně, jako bych ho už nikdy nechtěl pustit. Z křiku a vzlykotu jsem začal škytat, a tak mi dal tlapy na skráně a donutil mě, abych se mu podíval do očí. Přes slzy jsem ho viděl rozmazaně, přesto mě však modř jeho očí trochu uklidnila.
„Už neplakej, Mathy,“ řekl tiše a usmál se. „Ona za to nestojí. Jsi u mě a já tě nikdy neopustím.“
Tenkrát jsem mu za jeho slib poděkoval. Nepřál jsem si nic víc, než už navždycky být s ním. Netušil jsem, že ‚nikdy neopustit‘ může znamenat i něco jiného, než jen zamilovanou utěšující přísahu. A že si někdy budu přát, aby jeho láska nebyla tak velká, vroucí a… tak sobecká.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se z rozchodu se Sinnarjou sebral. Marcuss dělal všechno pro to, abych byl šťastný a cítil jsem se dobře. Z počátku jsem to sotva vnímal a i když jsem se snažil navenek tvářit vesele, uvnitř mě to, co se stalo, trápilo. Přál jsem si ještě alespoň jednou mluvit se Sinnarjou. Vysvětlit jí, že jsem sám tím vším zmatený, omluvit se a… prostě ji vidět.
Hodněkrát jsem jí zkusil zavolat, ale nikdy mi telefon nezvedla. Poslal jsem jí vzkaz po jedné známé, ale vrátila se mi jen jakási sprostá odpověď.
Naposled jsem to zkusil týden před zimním slunovratem. Když nic jiného, chtěl jsem jí popřát pěkný Svátek slunovratu. Telefon začal vyzvánět, jednou, dvakrát… po třetím zazvonění mě obvykle utnula, ale tentokrát ne. Už jsem chtěl zavěsit s tím, že možná telefon vůbec neslyší, když se ozvalo tiché cvaknutí a ještě tišejší: „Mathe?“
„Ehh… Sinn?“ byl jsem překvapený, že ji slyším. „Já… jen jsem chtěl… chtěl jsem ti popřát krásný Svátek Slunovratu.“
„No to je od tebe milé,“ řekla tak strohým tónem, jaký jsem u ní nikdy neslyšel.
„No… víš… dlouho jsem se snažil se s tebou spojit,“ vykoktal jsem, protože mě najednou nenapadalo nic, co bych měl říct.
„Všimla jsem si.“
„Chtěl jsem si s tebou promluvit,“ zkusil jsem to znovu.
„Ano? To je zajímavé, protože mě přijde, že už není o čem mluvit. Podvedl jsi mě a nic na tom nemění to, že to bylo se samcem. Ostatně, jsi s ním pořád, ne?“
„Ano, to jsem, ale…“
„Tak si hleď svýho a přestaň mě otravovat. Jestli chceš mít nás oba, máš smůlu, já nikomu třetí křídlo dělat nebudu. Sbohem.“ Praštila mi s telefonem.
Zůstal jsem stát jako opařený. Kdyby se jen zlobila, asi bych to opravdu pustil z hlavy, ale v té poslední větě jsem zaslechl, jak jí kolísá hlas a jak se zuby drápy drží, aby nezačala plakat. Když jsem si představil, jak teď někde sedí, tvář skrývá v dlaních a naříká… cítil jsem, jak mě začínají pálit oči. Sesunul jsem se na zem a rozeštkal se skoro stejně bolestivě, jako ten večer našeho rozchodu. Nevím, jak dlouho jsem ležel na koberci a brečel nejen sám nad sebou, ale i nad tím, že jsem ublížil své milované dračici, ale když jsem se utišil, oči i celá tvář mě pálily. Zvedl jsem se a zamířil do koupelny.
Ze zrcadla na mě zíral zarudlýma očima úplně cizí drak, skoro mě ten zjev vyděsil. Musím se dát dohromady, než se vrátí Marcuss, napadlo mě, a tak jsem si začal chladnou vodou omývat obličej. Přes šumění vody jsem přeslechl cvaknutí dveří, a když mi Marc promluvil za zády, lekl jsem se tak, že jsem se praštil hlavou o poličku.
„Mathy? Stalo se ti něco?“
Otočil jsem se k němu a cítil, jak mi po dolní čelisti kape voda na hrudník. Oteklýma očima jsem ho viděl trochu rozmazaně, ale poznal jsem, že si mne zkoumavě prohlíží.
„Ne, nic vážnýho,“ zavrtěl jsem hlavou a naznačil, že o tom raději nechci mluvit. On mě však nepřestával pozorovat, a když jsem si ručníkem otřel tvář a chtěl kolem něj projít z koupelny ven, zastoupil mi cestu.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Nic,“ řekl jsem důrazněji a nahnul se, abych ho obešel. Zarazil mě tlapou a sykl mi do ucha.
„Něco se ti stalo a já chci vědět, co. Myslím, že v zrcadle ses viděl, takže uznej, že mám právo se zeptat.“
Stál jsem před tím chladně modrým pohledem chvilku nehnutě a přemýšlel, jestli se mu mám vytrhnout a utéct, nebo si prostě něco vymyslet. Pak se to najednou všechno ve mně zlomilo a já ze sebe zoufale vyrazil: „Mluvil jsem se Sinnarjou!“
„Cože jsi?!“ Svým spárem mi stiskl tlapu ještě silněji a oči mu najednou ledově žhnuly.
„Chtěl jsem jí jen popřát,“ namítl jsem.
„Proč? Vždyť už s ní nemáš nic společnýho. Teď máš mě!“
„Byla to moje dračice, miloval jsem ji stejně jako teď miluju tebe! Potřeboval jsem ji ještě aspoň jednou slyšet, copak to nechápeš?“
„Nechápu! Ona je minulost, Mathiassi!“
Křičel na mne a mě znovu vyhrkly do očí slzy.
„Když já jí mám pořád rád,“ zasténal jsem tiše.
Čekal jsem od něj podporu, porozumění nebo alespoň útěchu. On se však zachoval tak, jak bych to do něj nikdy předtím neřekl. Opět mě to mělo varovat, jenže… šok a přece jen dodatečně nabídnutá útěcha udělaly své.
Po mém prohlášení na mě Marcuss ještě chvíli ledově zíral, a když se pak pohnul, nestihl jsem ani zareagovat. Čenichem mi projela ostrá bolest a náraz Marcovy pěsti se mi před očima rozprskl v rudou tepající clonu. Couvl jsem a zamžikal. Překvapeně jsem se dotkl čenichu a na tlapě mi ulpěla krev. Nevěřícně jsem vzhlédl k Marcovi. Nechápal jsem, jak mne mohl uhodit a proč.
On sám vypadal trochu překvapeně. Tlapu stále svíral v pěst, ale pohled mu roztál.
„Ty’s… ty’s mě praštil,“ vydechl jsem.
Viděl jsem, že se nadechuje a čekal jsem omluvu, ale jen pootevřel tlamu a dál na mě rozpačitě zíral. Bolest pomalu ustupovala, ale cítil jsem, že se od mě postupně začíná vlévat vztek.
Jak si vůbec mohl dovolit mě praštit? Vylil jsem si tu své srdce, potřeboval jsem jeho náruč, ne jeho pěst. Zareagoval jsem patrně stejně zkratovitě, jako předtím on, ale nedokázal jsem tu hořkou vlnu zloby zadržet.
Vyrazil jsem a opřel se do něj celou svou silou. Spadl na zem a já dopadl na něj. Překvapením rozšířil své modré oči, ale dřív, než jsem mu stihl dát ránu, vycenil zuby a shodil mě ze sebe. Než se mi podařilo se vzepřít, tiskl mi ramena k zemi a já cítil, jak se mi pod jeho vahou nepříjemně pod tělem prohýbají křídla. Snažil jsem se ho uhodit nebo ze sebe srazit, ale svíral mě příliš pevně.
„Ty’s mě praštil, praštil’s mě!“ hystericky jsem na něj křičel a mlátil sebou. Stisk ještě o něco zesílil, takže mě prakticky přibil k zemi. Zaskučel jsem. Poznal jsem, že v téhle pozici nic nezmůžu a můj vzdor ochabl.
„Mathy,“ zasténal chraptivě a přitiskl si čenich na můj zakrvácený čumák. Jeho dech se mi odrážel na tváři, cítil jsem, že se chvěje a jeho sevření se pomalu měnilo v objetí. Nakonec povolil úplně a skulil se na zem vedle mě.
„Promiň mi…“ zašeptal.
Nadechl jsem se a sbíral sílu k tomu se zeptat.
„Proč jsi to udělal?“
Posadil se, a niž by se ke mně otočil, tiše promluvil.
„Protože tě miluju. Protože bolelo slyšet to, co jsi řekl.“
„Já tě přece taky miluju,“ řekl jsem a natáhl k němu tlapu. Dotkl jsem se jeho ramene, ale trhl sebou a spár mi setřásl.
„Já se o tebe s ní ale nechci dělit,“ procedil skrze zaťaté zuby.
„Ani nemusíš. Řekla mi dost jasně, že se mnou už nechce nic mít.“
Myslel jsem, že když to vyslovím takhle nahlas, že se mi zase bude chtít brečet, ale po té ráně do čenichu jako by hovor se Sinnarjou ztratil význam. Marcuss mě miloval, bál se, že by mne mohl ztratit a proto mě uhodil. Tak velkého citu Sinnarja nebyla nikdy schopná.
Jak bláhový jsem byl, když jsem se domníval, že tak vroucí láska je krásná a čistá, a že kdo jí nepocítí, jako by nikdy nemiloval nebo nebyl milován.
Marcuss se ke mně konečně otočil a chvíli si mě prohlížel. Pak beze slova vstal a pomalu odešel z místnosti. Myslel jsem, že se na mě pořád zlobí, a tak jsem zůstal ležet a přemýšlel, co bych měl udělat. Zavřel jsem oči a zmateně si promnul čelo. Po tvářích mi znovu skanulo pár slz, ale tentokrát spíš z bolesti nad tím, k čemu jsem Marcusse donutil. On by mě přece jinak nepraštil.
„Neplač,“ promluvil mi tiše nad hlavou. Vůbec jsem nepostřel, že se vrátil. Rozlepil jsem oteklá víčka a viděl ho, jak se ke mně sklání a jemně mi přikládá k čenichu studený obklad.
Pomohl mi se posadit a otřít zaschlou krev na tváři.
„Děkuju,“ hlesl jsem pokorně. Zavrtěl hlavou a usmál se.
„Neděkuj.“
Přitiskl se pysky na mou tlamu a já mu polibek dychtivě opětoval.
Svátek Slunovratu jsme s Marcussem strávili na horské chatě. Po delší době to bylo pro mě útočiště klidu a míru, mohl jsem všechno pustit z hlavy.
Všude kolem byla příroda a sníh. A sněhu bylo tolik, že jsem do něj zapadal místy až po pás. Marcuss se mi smál, když jsem se brodil tou bílou záplavou, nemotorně jsem roztahoval křídla, která mi při chůzi notně překážela a zuby mi drkotaly zimou.
Strhl jsme si z krku šálu a s úspěchem ji na první pokus přehodil Marcovi přes hlavu. Než stihl cokoliv udělat, zatáhl jsem a on sebou praštil na zem. Z rozvířeného sněhu hned vyrazil jeho spár a chytil mi dolní tlapu. Chrstl jsem mu do tváře hrst prašanu ve snaze ho dočasně oslepit, abych měl možnost se mu vytrhnout, ale on jen silněji škubl spárem a já se odporoučel za ním.
Válely jsme se ve sněhu jak dráčata, prali jsme se a vzápětí se mazlili, a když jsme se konečně vyhrabali na tlapy, měl jsem kalhoty úplně promočené a šupiny pořádně prokřehlé. Marcovi se na čelo lepila zmáčená hříva, prudce oddechoval, ale vypadal šťastně. Byl bych rád, kdybych si ho mohl pamatovat jen takhle, s rozesmátou tlamou, očima jiskřícíma štěstím, pro jednou bez jeho typického chladného výrazu. Promáčené kalhoty se na něj lepily a když se brodil sněhem, měl jsem možnost pozorovat, jak mu svaly na tlapách jen hrají. Ale… časem mi dal příležitost vidět ho úplně jinak a veškerá touha se postupně začínala měnit v nenávist.
Tam v horách se však zatím všechno zdálo tak čisté a bílé, jako čerstvě napadaný prašan.
Než jsme se dostali k chatě, ještě několikrát jsme se vyváleli ve sněhu. O to příjemnější bylo vysvléci se v našem pokoji z mokrých kalhot, na hromadě hřejivých kožešin jen tak ležet a pozorovat praskající oheň ve velkém krbu, a cítit u sebe milovaného draka. Strávili jsme tam týden a myslím, že vášnivější a příjemnější čas bych ve svém životě už nenašel. Nevšiml jsem si Marcových tvrdě zkoumavých pohledů, kdykoliv jsem promluvil s cizí dračicí nebo se na nějakou jen výrazněji podíval. A kdybych si jich byl všiml, patrně bych se tomu jen smál. V té době mi ještě bylo do smíchu.
Je zvláštní vzpomínat na zimu, zatímco se procházím po vězeňském dvoře a hřbet mi hřeje letní slunce. Vzduchem voní posečená tráva, večery jsou vlahé a dny začínají být opravdu horké. I tady, za zdmi a mřížemi je cítit divokost nespoutaného léta a většina draků hledí toužebně k nebi. V takový čas je jednomu těžko, když je sám. A pokud je sám tady, je mu ještě hůř. A tak se procházím pod tím zlatavým sluncem, které na mne září skrz mřížovou kopuli a vzpomínám na zimu. Připadá mi, že utekla až příliš rychle. Znal jsem jen práci a společné chvíle s Marcussem, a nic jiného jsem si ani nepřál. Marc mě občas brával na herecké večírky, kam byl každou chvíli zván, a tak postupně prosákla do veřejného světa informace, že stoupající hvězda a miláček dračic Marcuss Worreng je gay. Já sám se tomu prohlášení o sobě stále vyhýbal.
„Mathe, nevěděl jsem, že jsi na samce,“ řekl mi Angus, když jsme si po delší době našli společný čas na oběd.
„Já to taky nevěděl,“ přiznal jsem. „Než se objevil Marcuss, měl jsem přece dračici.“
„No, každý se jednou najde,“ pousmál se a poplácal mě po rameni.
„Vlastně za Marca vděčím tobě, Angie. To ty’s mě přivedl na konkurz.“
„Kdepak, já ti hledal jen práci, ne lásku,“ zavrtěl hlavou. Pak ovšem zvážněl a vzal mě za tlapu. „Ale poslouchej. Nevím, co je na tom pravdy, možná jsou to jen historky závistivců, nicméně o Marcussovi občas kolují podivné zvěsti. Uznávám, že je to milej a zábavnej drak, možná jednoho trochu zmatou ty jeho chladně modrý oči a tvrdý výraz, ale zaslechl jsem, že dokáže být pořádně agresivní a vznětlivý.“
Viděl jsem na Angusovi, že mluví poněkud nejistě. Jakoby váhal, zda mi to vůbec má říct a riskovat, že se rozzlobím, ale byli jsme opravdu dobří přátelé, a tak měl potřebu mě varovat. Nejdřív jsem se mu chtěl vysmát, ale pak jsem si vzpomněl na Marcovu pěst a mou krev řinoucí se mi z čenichu. Zaváhal jsem, ale vzápětí vzpomínku zatlačil zpátky do pozadí. Tenkrát jsem si o to řekl sám, to je jasné.
Stiskl jsem Angusovi tlapu, kterou mě stále přátelsky držel a s lehkým úsměvem ho ujistil, že to skutečně budou jen historky závistivých jazyků. Úsměv mi sice opětoval, ale když si ho zpětně promítám, nebyl tak zcela upřímný. Možná věděl víc, než byl ochotný mi povědět, možná ho jen zmátlo to mé zaváhání, ale galantně mlčel. Nejsem si jistý, jestli by bylo všechno jinak, kdyby ještě promluvil, ale tenkrát bych to spíš opravdu jen vedlo k hádce a to nechtěl ani jeden z nás. Jenže… co je jedna hádka mezi přáteli oproti zničenému životu?
Věříte na náhody? Opravdu by mě zajímalo, jestli to, co se na konci zimy stalo, byla náhoda, řízená cesta osudu či záměr kdovíjaké vyšší moci. Ať to bylo cokoliv, dalo to podnět k tomu, abych si zničil život. A nejen ten svůj…
Stál jsem na Zlatém náměstí a čekal na Marcusse. Věděl jsem, že má zkoušku v jednom menším divadle, kde teprve nedávno podepsal smlouvu, a chtěl jsem ho překvapit. Byl jsem na místě o dost dřív, a tak jsem se nečinně procházel po dlážděném prostranství, tlapy zachumlané v kapsách kalhot a pohled upřený do prázdna představou toho, že spolu s Marcem máme před sebou pěkný večer.
Ze snění mě vytrhl nejistý hlas. Znal jsem ho, ale už nějakou dobu jsem ho neslyšel. Je možné, že by to byla…
„Mathe?“
„Sinnarjo!“ vydechl jsem překvapeně.
Stála rozpačitě kousek ode mě a prohlížela si mne. Čupřinu nad čelem měla delší, než když jsem ji viděl naposled. Padala jí do očí, a tak si ji každou chvíli tlapou jemně odhrnovala. Působilo to nenuceně a zároveň svůdně.
„Co… co tady děláš?“ zeptala se, jako by chtěla začít hovor a zároveň nevěděla, co říct.
„Čekám tu na Marcusse,“ přiznal jsem po pravdě.
„Ah…“ přikývla s výrazem, že je to přece jasné a ona je hloupá, že se takhle ptá.
„Sluší ti to,“ ukázal jsem na její čupřinu a ona se rozpačitě usmála.
„Děkuju. Tobě taky. Máš moc pěknou kravatu. Jdete… jdete na večeři?“
„Ano.“
Nadechla se a s pootevřenou tlamkou se mi dívala do očí.
„Tak… tak přeji pěkný večer,“ popřála nakonec, i když jsem měl pocit, že chce říct něco jiného. Nečekala na odpověď, prosmýkla se kolem mě a zamířila pryč. Nevím, proč jsem to udělal… než jsem si vůbec stačil uvědomit, co vyvádím, držel jsem ji za tlapu.
„Co to děláš?“ vyjekla překvapeně a chtěla se mi vytrhnout. Příliš slabě, oproti Marcovi byla lehoučká jak peříčko. Přitáhl jsem ji k sobě, díval se jí do očí a druhou tlapou ji jemně pohladil po tváři.
„Mathe, ne,“ ucukla, ale neodvrátila se. „Prosím, nedělej to..“ zašeptala, když jsem přiblížil svůj čenich těsně k jejímu. Čekal jsem, že se mi na poslední chvíli vlepí pohlavek nebo se mi vytrhne, ale neudělala to. Políbil jsem ji a ona se mému polibku poddala tak, jako to dělávala dřív. Chutnala sladce a její kousání do jazyka bylo jemné a něžné, na rozdíl od Marcových drsných kousanců. Miloval jsem Marcusse a na Sinnarju jsem už dlouho nemyslel, ale teď jsem ji najednou chtěl. Hned teď a klidně na tom zatraceném náměstí, ale věděl jsem, že to není možné.
Pustil jsem ji a pomalu se odtáhl. Pohlédla na mě skoro stydlivě, chvíli váhala, pak se ale prudce otočila a rozběhla se pryč. Chtěl jsem běžet za ní, ale nedokázal jsem to. Zůstal jsem stát na místě jako omámený a jen se díval, jak mizí v jedné uličce.
Netušil jsem, že tak, jako se dívám já na ni, dívá se někdo i na mě. Necítil jsem Marcův tvrdý ledový pohled, který mi upíral do zad. I kdybych se otočil, neviděl bych ho. Ale on viděl všechno.
Když jsem se Marcusse nedočkal, zamířil jsem domů. Marc nevěděl, že na něj čekám, mělo to být překvapení, a tak jsem usoudil, že buď nečekaně odešel z divadla dřív a nebo jsme se nějak nešikovně minuli.
Měl jsem v tu chvíli víc starostí sám se sebou, náhodné setkání se Sinnarjou mne vykolejilo natolik, že jsem o tom ani moc nepřemýšlel. Potřeboval jsem si pročistit hlavu, a tak jsem bezmyšlenkovitě bloumal po městě, dokud jsem se neuklidnil. Když jsem konečně dorazil do našeho bytu, ani mě nepřekvapilo, že je Marc už doma.
„Ahoj Markie!“ zavolal jsem hned ve dveřích, ale odpověď jsem nedostal. Možná mě neslyšel, napadlo mne a šel jsem se podívat, kde vlastně Marcuss je.
Našel jsem ho v ložnici. Ležel natažený přes postel a upřeně zíral do stropu.
„Marcu?“ promluvil jsem na něj, ale ani se nepohnul. „Je ti něco?“
Přistoupil jsem k němu a dotkl se jeho ramene. Prudce mi tlapu odrazil a napřímil se. Čelisti měl křečovitě sevřené a modré oči mu ledově žhnuly, jako by mi chtěl propálit díru do hlavy. Znejistěl jsem.
„Stalo se něco?“ polkl jsem trochu ustrašeně.
„Ty se ještě ptáš?“ zasyčel a mě v tu chvíli bylo jasné, že mě musel se Sinnarjou vidět.
„Ty jsi…“ větu jsem nedokončil.
„Jak jsi mi to mohl udělat!“ zařval na mě a s tlapami sevřenými v pěst vyskočil z postele. Zbaběle jsem couvl.
„Vždyť se nic nestalo,“ namítl jsem chabě. Upřel na mne tak zlý pohled, až pode mnou podklesla kolena.
„Jak tohle můžeš říct?“ zavrčel tak, jak jsem ho ještě nikdy mluvit neslyšel.
„Dobře, políbil jsem ji, ale… to byl jen zkrat. Vzpomínka na to, co bylo!“ bránil jsem se. Nebyl jsem si jistý, jestli to, co říkám, je pravda, ale snažil jsem se tomu věřit. Musel jsem. Marc zuřil a jestli nepřesvědčím sám sebe, že to byl omyl, jeho nepřesvědčím už vůbec.
„Proč mi tohle děláš?“ zařičel a tentokrát to znělo poněkud zoufale.
„Nechtěl jsem… promiň.“ Víc jsem vykoktat nedokázal. Oči měl najednou plné slz, skřípal zuby, jak se snažil zadržet pláč a celý se chvěl. Sám jsem si lítostí do krve prokousl pysk a bolest mě trochu probrala. Napřáhl jsem k němu tlapu.
„Nech mě být!“ Znovu mou tlapu odrazil a drápy mi natrhl zápěstí. Nevšímal jsem si toho.
„Omlouvám se, slyšíš!“ zakřičel jsem na něj. Podařilo se mi vzít ho za ramena a zatřást s ním, abych svým slovům dodal důraz. Na tvář se mu vyřinuly slzy a já při tom pohledu povolil sevření. Odstrčil mě a sesunul se na zem vedle postele. Hlavu si schoval do dlaní a naříkal. Chvíli jsem na něj zoufale civěl, než jsem se odhodlal přisednout si k němu a zezadu ho obejmout. Čekal jsem, že mne odrazí, ale neudělal to. Nevím, jestli poslouchal, co mu šeptám, ale nehnutě seděl, hlavu dál ukrytou v tlapách a tiše se nechal konejšit.
Konečně jsem si všiml, že mi po pravé tlapě teče krev, ale nechal jsem to být. Dál jsem ho držel a hladil po zádech i po krku, dokud konečně nezvedl hlavu a nepodíval se na mne.
„Ještě se zlobíš?“ zeptal jsem se pokorně. Neodpověděl, jen na mne upíral poněkud zarudlé oči. Pohladil jsem ho po hřívě.
„Miluju tě, Marcu. Na tom se opravdu nic nemění,“ ujistil jsem ho pro případ, že by mě předtím nevnímal. Napřáhl ke mně tlapu a přitáhl si mne blíž.
„Už mi tohle nikdy nedělej,“ zasyčel. Nejsem si jistý, jestli to byla prosba nebo výhružka. Tenkrát jsem myslel, že spíš prosí. Ale teď vím… byla to výhružka.
Nedokážu říct proč, ale když mě potom políbil, chutnal ten polibek tentokrát poněkud hořce.
Od chvíle, co jsem na Zlatém náměstí potkal Sinnarju, jsem na ni nemohl přestat myslet. Proklínal jsem ji za to, že se nechala políbit, protože kdyby to neudělala, bylo by všechno daleko jednodušší. Ale zároveň jsem za ten prchavý okamžik byl rád. Líbat ji po tak dlouhé době bylo nádherné. Nechápal jsem, kde se ve mně ten cit znovu bere, byl jsem přesvědčený, že tohle už je dávno za mnou a jediný důležitý je pro mě Marc, ale začalo mi postupně docházet, že to tak není.
Všechno bylo najednou úplně jinak, než jak jsem to do té chvíle vnímal. Najednou to nebyl Marc, na koho jsem celé dny myslel a s kým jsem chtěl být. Stále jsem ho miloval, ale začínala mi chybět jemnost a něha dračice. Marc byl ve všem svém chování příliš živelný, zvířecí a impulsivní, zatímco Sinnarja byla něžná, poddajná a chápavá.
Snažil jsem se ji pustit z hlavy a možná by se mi to i povedlo, kdyby mi Marc nedával čím dál větší záminku utíkat v mysli k někomu slabšímu a něžnějšímu.
Jeho chování se od toho odpoledne poněkud změnilo. Když jsme spolu šli po ulici, už se nesmál a nelaškoval se mnou. Držel mě pevně za tlapu a svým tvrdým výrazem kolem sebe šířil chlad. Kdykoliv jsem chtěl jít někam sám, prohlížel si mne tak pronikavě, až jsem měl pocit, že mě svýma očima zmrazí. Volal mi pokaždé, kdy jsem se jen o chviličku zdržel a natahoval hovor tak, aby mohl slyšet, co se kolem mne děje a kde zrovna jsem.
Začínal jsem si připadat, jako kdybych žil v kleci a pod neustálým dozorem. Z jeho pronikavého pohledu, který mě předtím tolik vzrušoval, jsem byl čím dál víc nervóznější.
I milování s ním se pomalu stávalo noční můrou, protože to, co se mi dříve líbilo jako dosud nepoznané, teď zatraceně bolelo. S obavami jsem sledoval, jak je Marcuss surovější a agresivnější. Jeho objetí už nehřálo, spíš škrtilo. A když jsem jednu noc ležel v jednom takovém dusivém sevření, které nepovolilo ani když usnul, na krku mne pálil jeho horký dech a všude po těle štípaly krvavé škrábance a rameno mne bolelo od toho, jak se do něj při vyvrcholení zakousl, došlo mi, že už takhle nemůžu dál. Připadalo mi, jako by se všechen cit z našeho vztahu vytratil, ale přitom jsem věděl, že Marca stále miluju natolik silně, abych mu jeho drsné projevy neustále promíjel. Jenže… kam by to vedlo dál? Den ode dne byl vznětlivější a drsnější, sledoval mne a kontroloval, nutil mě uzavírat se před ním stále hlouběji a pokud to nepřestane, zničí svým chováním úplně vše, co jsme spolu ještě měli. Rozhodl jsem se, že si s ním musím promluvit. Jen jsem nevěděl, jak…
Začínám trochu litovat, že vám celý ten příběh vyprávím. Možná bych se měl spíš pokusit na to všechno zapomenout, než si to ve své šedé cele přehrávat celé znovu. Ale na zapomínání budu mít ještě spoustu času. Veškerý čas svého života, který mám, tak snad si můžu dovolit prožít to všechno ještě jednou znovu.
Když jsem se ráno probudil, Marc byl už pryč. Protáhl jsem se a sykl, když mě prokousnuté rameno nepříjemně zabolelo. Bolest mi připomněla moje noční rozhodnutí, a tak jsem v ranní sprše a při snídani přemýšlel, jak rozhovor s Marcem nejlépe naplánovat. Bál jsem se, že ať řeknu cokoliv, vyvolá to z jeho strany pouze další agresivní útok. A já se s ním nechtěl prát. Chtěl jsem se s ním milovat tak, jako jsme se milovali dřív. Bez krvavých šrámů a bez bolesti.
Ten den jsem měl volno a plánoval jsem si, že se jen tak projdu po městě. Možná mi to pomůže trochu si pročistit hlavu a něco vymyslet. Jenže dřív, než jsem vyrazil z domu, zazvonil můj mobilní telefon. Automaticky jsem po něm sáhl, ale když jsem uviděl na displeji jméno volajícího, skoro mi vypadl z tlapy. Otupěle jsem zíral na blikající telefon a hlavou mi letělo tisíce otázek. Nejdůležitější byla ‚mám ten hovor přijmout‘? Udělal jsem to dřív, než jsem se stihl rozhodnout.
„Sinn?“ Snažil jsem se, aby můj hlas zněl co možná nejklidněji, i když mi srdce v hrudi bušilo jako o závod.
„Mathe, já… mohla bych s tebou mluvit?“ Zněla poněkud rozpačitě a nejistě. Polkl jsem, a snažil se zachovat věcný, neutrální tón.
„No proč ne. Poslouchám.“
„Ne, takhle po telefonu jsem to nemyslela. Chtěla bych… chtěla bych se s tebou sejít. Myslíš, že by sis na mne udělal čas?“ Snažila se moc nedoufat, přesto jsem si dovedl představit, kolik naděje do své otázky vkládá. Věděl jsem, že bych měl odmítnout, že sejít se s ní není dobrý nápad, ale nedokázal jsem říct ne. Sám jsem toužil ji znovu vidět, to se jednomu hodně špatně odmítá. Můžete mě za to soudit, ale určitě z vlastní zkušenosti víte, jak těžká taková situace je. Pokud jste dokázali odmítnout, pak máte právo mne odsoudit.
„Kdy?“ zeptal jsem se.
„Kdykoliv.“ Určitě jí to samotné muselo znít skoro jako škemrání, ale já v tom slyšel jen zoufalou snahu a svíral jsem telefon tak silně, až mi v kloubech praskalo. Tohle prostě NEJDE odmítnout! Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Ona naopak při čekání na odpověď ani nedýchala. Když jsem konečně promluvil, věděl jsem, že dělám tu největší chybu svého života. Ale nedokázal jsem tomu zabránit.
Pro setkání se Sinnarjou jsem vybral co nejneutrálnější místo. Byla to malá kavárna blízko centra. Kdysi jsem v ní byl s Angusem, se Sinnarjou ani s Marcussem nikdy, takže opravdu klidná a neutrální půda.
Nejprve nám mluvení moc nešlo. Sinnarja chtěla patrně jen ze slušnosti vědět, jak se mi s Marcussem daří. Zamlčel jsem své prokousnuté rameno a krátce povyprávěl o té světlé stránce našeho vztahu. Pověděla, že mi to přeje. Pak vyprávěla o svém rozhodnutí změnit práci, a že uvažuje o tom, že se přestěhuje do jiného města, možná do úplně jiné lokality. To byl právě důvod, proč mě chtěla vidět, protože pak už nebude příležitost promluvit si mezi čtyřma očima.
„Víš, vlastně se chci s tebou rozloučit,“ řekla mi. „Ale nechci zmizet jako nepřítel, na to jsem tě moc milovala, Mathe, a ještě pořád tě mám hodně ráda. Chci, abychom byli přátelé. Už se na tebe nezlobím, jsou věci, které se prostě stanou a nedá se jim zabránit, takže…“
„Chodíš s někým?“ přerušil jsem ji, protože mi došlo, proč najednou změnila svůj názor a pustila minulost za hlavu. Trochu zrozpačitěla a začala žmoulat ubrousek.
„Chodíš, viď?“ usmál jsem se, i když mi zas tolik do smíchu nebylo. Měl jsem radost z představy, že není sama, ale zároveň mě zabolelo poznání, že ji tím definitivně ztratím. Vím, že by to bolet už dávno nemělo, ale… bolelo to.
„Ano,“ špitla a sklopila oči.
„Za to se nemusíš stydět,“ zavrtěl jsem hlavou.
Nechtěl jsem o jejím nápadníkovi vůbec nic vědět, přesto jsem se zeptal, kdo to je.
„Je to můj kolega z práce. Když… když jsi mi řekl, co je mezi tebou a Marcussem, zhroutil se mi svět. Upnula jsem se na práci, byla jsem tam prakticky celé dny a neznala nic jiného, až… až jsem poznala Kediasse. On teď z naší firmy odchází a já… já bych chtěla jít s ním.“
Nevěděl jsem, co jí na to říct, a tak jsem jen popřál hodně štěstí.
„Myslíš, že bychom tedy mohli být přáteli?“ zeptala se, když viděla, že jsem poněkud zamlklý.
„Možná. Proč ne,“ pokrčil jsem rameny. Klidně jsem jí to mohl slíbit. Bude žít někde úplně jinde a šance, že bychom se ještě někdy viděli, byla opravdu malá. Ale bude to dobře. Já se vrátím k Marcussovi, pokusím se nějak urovnat napětí, které mezi námi vzniklo a život bude zase příjemný a snadný.
Už skoro nebylo, co si říct, a tak jsme se zvedli.
„Nechceš… nechceš mě doprovodit?“ zeptala se.
Chtěl jsem strašně moc, ale nemohl jsem. Věděl jsem, že jestli s ní dojdu až k domu, kde bydlí, půjdu i dál. A potom už by opravdu nebylo cesty zpět. Že ta cesta není už ani teď, to jsem nevěděl.
„Nezlob se, ale nemůžu. Ty víš, kam by to vedlo,“ zavrtěl jsem hlavou a ona přikývla. Věděla to. A přesto se na mne dívala těma fialkovýma očima tak, jako by prosila, abych šel, že to všechno ještě můžu změnit.
„Hodně štěstí, Sinn,“ popřál jsem a otočil se, aniž bych jí na rozloučenou alespoň stiskl tlapu. Věděl jsem, že už se jí nesmím dotknout.
„Mathe,“ zavolala za mnou, ale neohlédl jsem se. S pohledem upřeným před sebe jsem odcházel pryč. Kdyby mě oslovila ještě jednou, asi bych to nevydržel a vrátil se. Ale ona to neudělala.
„I tobě hodně štěstí,“ zašeptala, ale já to už neslyšel.
Propásl jsem příležitost získat ji zpátky, ale cítil jsem, že tak jako tak už není moje. Můj byl Marcuss. A pokud Sinnarja zmizí z mého světa, bude s Marcem všechno tak, jako to bylo dřív. Při té představě se mi zvedla nálada a já se po dlouhé době začal na večer s Marcem těšit. Teď už tu přece nemůže být žádný problém, no ne?
Když jsem přišel domů, první, co jsem uviděl, byl Marcuss stojící ve dveřích ložnice. Tlapy měl založené na hrudi a jedním ramenem se opíral o dveře.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ho a vyrazil jsem k němu, abych ho mohl obejmout. Kdybych si ho lépe prohlédl, výraz, jakým se na mě díval, by mne varoval. Ale já v tu chvíli myslel jen na to, jak moc chci svého draka sevřít v náruči. Měl jsem sám ze sebe radost, protože jsem odolal Sinnarje a chtěl jsem se o svou dobrou náladu podělit. Jenže když jsem se k Marcovi přiblížil, jeho pravá tlapa najednou vyrazila proti mně a něčím tvrdým mě přetáhl přes čenich. V hlavě mi explodovala vlna bolesti a já se složil na zem. Z čenichu se mi řinula krev. Uslzenýma očima jsem nechápavě mžikal na Marcusse.
„Co to sakra děláš?“ zakvílel jsem.
Propaloval mne ledovým pohledem a jestli v něm tenkrát, když mě uhodil poprvé, pohled na krev vyvolal soucit, dnes to neplatilo.
„Byl jsi s ní?“ vyštěkl na mě.
„S kým?“ zaskuhral jsem.
„S tou tvojí dračicí!“
Nechápavě jsem na něj zíral. Jak mohl vědět, že jsem se se Sinnarjou odpoledne setkal?
Znovu napřáhl tlapu a já se stáhl v očekávání další rány. Ale tentokrát mi chtěl jen něco ukázat. Jeho spár se zarazil před mýma očima. V prstech svíral můj mobilní telefon, kde se na mě z displeje šklebil výpis posledního hovoru. Bylo tam Sinnarjino jméno i číslo. Marcuss tlapu stáhl a čekal.
Popotáhl jsem, ale vzápětí jsem musel frknout. Nozdru jsem měl plnou krve. Protřel jsem si čenich a vrávoravě se postavil.
„Tak byl jsi s ní?“ uhodil na mne znovu.
„To už se nesmim s nikým vídat?“ odsekl jsem, protože mi začalo docházet, co se tu vlastně děje. Marcuss mě omezoval čím dál víc, chtěl mě mít pouze pro sebe a došlo to tak daleko, že se nerozpakoval prohlížet obsah mého telefonu, který jsem doma zapomněl.
„Ne s ní!“
„A proč ne? Jen jsem se s ní sešel, nic víc. A jestli chceš něco vědět, stěhuje se z města pryč.“
Odstrčil jsem ho ze dveří a vstoupil do ložnice. Potřeboval jsem něco, čím bych si setřel krev z tváře a tak jsem se natáhl pro krabici s kapesníky.
„To ti mám věřit? Cejtím z tebe její pach,“ zašklebil se.
„Když jsem s ní seděl v kavárně, tak logicky asi trochu načichnu, ne?“
„Jenom seděl v kavárně, jo? Posledně jsem měl možnost vidět, jak vy dva hned dokážete využít náhodnýho setkání. A tak mě napadá, že to vlastně ani nemusela být náhoda.“
„Slyšíš se vůbec? Podívej se, jak se ke mně poslední dobou chováš a teprve pak mi něco vyčítej! Jsi čím dál víc agresivnější a surovější, hlídáš mě jak malé dráče a to jen proto, že se bojíš, abys mě neztratil. Ale jestli s tímhle nepřestaneš, tak odejdu, a pak budeš moct jen sám sobě vyčítat, co jsi způsobil!“
„Ty mi ale nedáváš jinou možnost! Víš jak mi bylo, když jsem tě s ní viděl?!“
„Řekl jsem ti, že jsem udělal chybu a slíbil, že už se to nestane, co ještě sakra chceš?“
„Abys mě miloval! Ale ty jen potkáš svojí bývalou, hned se s ní koušeš do jazyka!“
Z toho, jak se neustále vracel k tomu nešťastnému setkání, se do mě vlil vztek. Nevěděl jsem, jak mu dokázat, že chyba, kterou jsem udělal, byla poslední. Teď mě přistihl, jak se vracím od Sinnarji a místo aby mne vyslechl, bezmyšlenkovitě mě uhodil. Věděl jsem, že kdybych Sinnarjino pozvání odmítl, nikdy by se to nestalo. Marcuss by nenašel můj telefon, neměl by možnost zatímco byl doma sám vytvořit ve své hlavě kdo ví jaké teorie a já bych měl šanci promluvit s ním v klidu. Ale zároveň bych nevěděl, že Sinnarja odchází z města a že už nebude nic, co by mě od Marcusse rozptylovalo.
Vyfrkl jsem další krvavou bublinu a přes ni viděl ten jeho tvrdý ledový výraz. Cítil jsem, že ho začínám nenávidět.
„Víš co? Dneska jsem měl možnost udělat víc než to. Měl jsem možnost vzít si ji zpátky, ale neudělal jsem to. Kvůli tobě, abys věděl! Ale teď, když tu tak stojím s přeraženým čenichem a dívám se, jak na mě křičíš, dost lituju, že jsem to neudělal. Když nic jinýho, aspoň bys měl za co mě praštit a ne mě mlátit jen tak naprázdno!“
Jeho tvář se stáhla a dolní čelist se mu roztřásla. Tlumeně zaúpěl a modré oči se mu zalily slzami. Viděl jsem na něm, že by mě chtěl obejmout. To, co ke mně cítil bylo tak silné, že měl problém to ovládnout, a já konečně pochopil, že to možná není láska, ale spíš posedlost. Posedlost, která ho pod záminkou lásky stahuje čím dál víc do temnot, protože už není schopen připustit myšlenku, že by mne mohl ztratit. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem ho nenáviděl za to, že dovolil, aby to všechno zašlo tak daleko.
„Promiň, Mathy. Tolik… tolik tě miluju,“ zašeptal chraptivě a jen stěží ovládal pláč. Uvědomil si, že udělal chybu, když mě praštil, ale už se to nedalo vzít zpět. A já nedokázal ovládnout vztek, který mnou lomcoval.
„Možná bych měl od tebe odejít,“ řekl jsem. Ta myšlenka mi prolítla hlavou jako blesk, a samotného mě vyděsila, když jsem ji vyslovil nahlas.
„Odejít? To přece nemůžeš!“
„Nemůžu? A kdo mi to zakáže, ty? Chceš mi rozkázat, abych tě miloval? Co když k tobě už nic necítím? Co když se opravdu chci vrátit k Sinnarje?“
Byl jsem krutý a do konce života za tu krutost budu platit. Ale nejsem si jistý, jestli bych reagoval jinak, kdybych měl možnost prožít to znovu. Chtěl jsem jen, aby mu došlo, že se všechno může změnit, že náš vztah může skončit. Myslel jsem, že pokud si to uvědomí, pak to i přijme a začne se chovat tak jako dřív. Mýlil jsem se.
Pár vteřin vypadal, že se už opravdu rozbrečí. Pak si ale skousl pysky a výraz mu ztvrdl. Vrhl se na mne a spáry mi sevřel kolem krku. Ztratil jsem rovnováhu a spadl spolu s ním na postel, ale on nepovolil. Tiskl mi krk tak silně, že jsem nemohl dýchat. Modré oči mu vztekem ledově žhnuly a i kdybych mohl křičet, asi by mě neposlouchal.
Snažil jsem se ho odrazit, šermoval jsem mu tlapami před čenichem, ale nedokázal jsem ho zasáhnout a ani ho ze sebe shodit. Okolí se začínalo barvit do ruda a já pomalu ztrácel sílu.
Přece mne nemůže jen tak uškrtit? Z posledních sil jsem se do něj zapřel zadní tlapou a zatlačil. Sevření povolilo. Trochu jsem tlapu stáhl a dřív, než mě stačil znovu stisknout, jsem vykopl.
Marcuss přeletěl místnost a narazil čelem do stěny naproti posteli. Sesunul se na zem, chytil se za hlavu a bolestně se svinul do klubka. Slyšel jsem, jak skřípe zubama, ale sotva jsem to vnímal. Krk mě pálil a každé nadechnutí jsem cítil, jako kdybych vdechoval oheň.
Po chvilce se Marcuss na zemi posadil a opřel se zády o zeď. Díval se na mě a já mu pohled opětoval. Nedokázal jsem si v jeho studených očích přečíst, na co myslí, jen jsem se snažil odhadnout, jestli mi chce ještě ublížit. Možná chtěl, ale neudělal to. Zvedl se a vrávoravě přešel blíž ke mně. Já se nezmohl ani na to, abych se posadil. Jen jsem se dál držel za krk a trhaně oddechoval.
Chvíli si mne prohlížel, než se otočil a beze slova odešel. Oddechl jsem si. Teď už bych neměl sílu se mu ubránit.
Když jsem se konečně vypotácel z ložnice, byl Marc pryč. Opláchl jsem si zaschlou krev z tváře a čekal. Přemýšlel jsem o všem, co se stalo a co bych měl udělat, až se mi nakonec začaly klížit víčka. Musel jsem usnout, protože když jsem otevřel oči, začínalo svítat. Prošel jsem celý byt, ale Marcuss byl stále pryč.
Hodně dlouhou dobu jsem jen tak stál a zamlženým pohledem zíral na naše společné fotky přilípnuté na lednici. Byla to vůbec někdy skutečnost, nebo je to všechno jen sen, ze kterého jsem se najednou probudil do skutečné noční můry? Nakonec jsem vztekle máchl tlapou a fotky smetl na zem. Jedna z nich se roztrhla a oddělila od sebe naše rozesmáté tváře. Pohled na ten přetržený šrám mezi námi byl podobný jako Marcova rána pěstí. Klesl jsem na kolena a rozbrečel se. Chtěl jsem všechno zapomenout, všechno změnit, všechno zničit… chtěl jsem pryč.
Několik následujících dní jsem vyloženě jen přežíval. Moc si z té doby nepamatuju, hodně jsem pil, přespával jsem, kde se dalo a vzpomínám si, že jsem se i jedou snažil vnutit na noc k Sinnarje.
Nechápal jsem, proč na mne křičí a obsah slov mi unikal, v každém případě jsem zůstal stát za dveřmi s tím, že už mě ani Marcusse nechce nikdy vidět. Té noci jsem se opil tak, jako ještě nikdy předtím a myslím, že zopakovat si to už nebudu mít ve svém životě příležitost. Ne že bych o to stál.
Druhý den jsem se probral schoulený do klubíčka na hromadě krabic nedaleko baru, ve kterém jsem v noci pil. Mžoural jsem do poledního slunce, které po dlouhé pauze konečně opět začínalo hřát a najednou jsem cítil, jak moc Marcusse potřebuju. Chtěl jsem ho mít u sebe, obejmout ho a políbit, nechat se jím laskat a milovat. Stalo se hodně věcí, ale tam v té špinavé ulici na hromadě potrhaných krabic mi připadalo, že by to všechno šlo ještě spravit. Postavil jsem se a vrávoravě se vydal k našemu bytu.
Když jsem vstoupil dovnitř, Marcuss seděl na gauči v obývacím pokoji. Otočil se ke mně a upřel na mě nezdravě zarudlé oči. Nad jedním okem měl krvavý strup, jako by mu někdo rozsekl šupiny. Nevypadal o moc lépe než já. Na stole před ním stála téměř prázdná láhev ginu, všude kolem byl nepořádek a celý byt nepříjemně páchl.
„Jdeš si pro věci?“ zeptal se stroze a bez jakéhokoliv citu.
„Ne.“
„Tak co tu chceš?“ Hlas měl nevrlý, ale zlobu jsem z něj necítil. Byl na dně a už neměl sílu bojovat.
„Tebe,“ odpověděl jsem a přešel k němu.
Nepohnul se, ani výraz se mu nezměnil. Přesto jsem cítil, jak se atmosféra v místnosti mění. Jen jsem nedokázal odhadnout, jestli k horšímu nebo k lepšímu. Sklonil jsem se a přes nízké opěradlo gauče jsem ho objal kolem ramen. V první chvíli jsem myslel, že se vysmekne, ale zůstával stále nehybný. Přitiskl jsem mu čenich na krk, a když jsem vydechl na jeho šupiny, ucítil jsem, že se lehce zachvěl. Dodal jsem si odvahy a jemně ho štípl zubama do krku.
„Ty parchante,“ zasyčel a natáhl se po mě. Strhl mne k sobě na gauč a sevřel v náruči. Prsty jsem mu pročísl čupřinu a on si skryl hlavu za mé rameno. Tiše se rozvzlykal. Jednou tlapou jsem ho k sobě tiskl a druhou mu nepřestával pročesávat rozcuchanou neumytou hřívu. Když se konečně utišil, trochu se odtáhl, aby mi viděl do očí. Hleděli jsme jeden na druhého, jako kdybychom se viděli poprvé. Pak mě vzal za skráně a políbil. Dychtivě jsem ho kousl do jazyka a zaryl mu drápy do boků. Pustil mě, a já vzápětí uslyšel trhání látky, jak se ze sebe snažil rychle strhnout kalhoty. Napodobil jsem ho. Když mě chytil za boky a přetočil, měl jsem pocit, že možná opravdu bude všechno jako dřív.
Po dlouhé době to nebolelo…
Po našem usmíření jsem pozval Marcusse na výlet. Vzpomínám, jako by to bylo včera, co jsem s ním procházel rozkvétající alejí a vdechoval všechny ty opojné jarní vůně. Těšil jsem se na příjemný den strávený ve skalách, ale zároveň jsem byl značně nervózní, protože mě čekala jedna dost nepříjemná věc. Chtěl jsem si s Marcem promluvit. Ale ne u nás v bytě, kde se staly všechny ty nepříjemné věci, ani někde, kde by nám přes rameno nahlížela veřejnost. Chtěl jsem s ním mluvit uprostřed klidné přírody, ve skalách, kde se Marcuss cítil opravdu šťastný. Doufal jsem, že tady bude poslouchat.
Konečně jsme se vydrápali na skalní posed a já se nejistě nadechl. Tušil jsem, že pokud nezačnu hned, už to později nedokážu.
„Marcu, chtěl bych si s tebou promluvit,“ začal jsem trochu nejistě. Otočil se a zkoumavě si mě přeměřil. „Víš, to, co se stalo… nemůžu to jen tak nechat být.“
„Možná bys měl,“ řekl a pohled mu trochu ztvrdl.
„Nemůžu. Nechci, aby se to opakovalo. Mám tě rád, ale kdyby se to mělo dít znovu, už bych to nevydržel.“
„Pokud mi nedáš důvod, nic se nestane,“ pronesl chladně. Začínal mě rozčilovat. Přišlo mi, že si vůbec nechce připustit, že by to, co se stalo, mohla být i jeho chyba.
„Já ti žádný důvod nedávám,“ odsekl jsem.
„To je dobře.“
„Ale ty mě přestaň hlídat. Nejsem tvůj otrok, abys nade mnou měl dozor a abys se mnou zacházel jak s kusem hadru. Mám tě rád a pokud ty máš rád mě, věř mi prosím.“
„Mám ti věřit? Abych tě pak, jen co se otočím, viděl zase s nějakou dračicí?“
„Kdy už tohle konečně pustíš z hlavy?! Sinnarja je pryč a žádná jiná dračice není!“ zakřičel jsem na něj, protože vztek se ve mně začínal opravdu vzdouvat.
„Sinnarju jsem vyřešil. Chci jen tvůj slib, že už budeš navždycky se mnou!“
Nebyl jsem si jistý, jestli mu tohle můžu slíbit. Dát slib není těžké, ale dodržet ho… už jsem se nadechoval, že mu odpovím, když mi najednou problesklo hlavou poznání. Říkal, že Sinnarju vyřešil? Co to vlastně na mě Sinn křičela, když jsem u ní byl? Z podvědomí, kam to ukryla opilecká otupělost, mi začaly vystupovat obrazy toho, co se podle slov Sinnarji stalo. Marcuss u ní byl!
Vzpomněl jsem si na hluboké drápance ve dveřích a otlučenou omítku, musel se snažit dostat dovnitř, když mu zabouchla dveře před čenichem a odmítla ho pustit dál. Musel jí vyhrožovat, zatímco se ona krčila vyděšená v chodbě svého bytu.
Díval jsem se na šrám nad jeho okem a přemýšlel, jestli mu to udělala Sinnarja. Něco mi říkalo, že ano.
Aniž bych si to uvědomil, svíral jsem své spáry v pěst a čelisti k sobě tiskl tak pevně, že mi zuby o sebe skřípaly.
„Jak se ti to stalo?“ zeptal jsem se a ukázal na strup nad okem.
„Do toho ti nic není,“ odsekl.
Kdybyste se mě zeptali, proč jsem pak položil druhou otázku, nedokázal bych vám odpovědět. Nikdy jsem se na to nechtěl ptát, ale znáte to. Naplánujete si sto věcí a nakonec stejně uděláte přesně tu stoprvou věc, které jste se chtěli vyvarovat.
„Jak jsi přišel o křídla, Marcussi?“
Hlas jsem měl klidný a díval jsem se na Marcusse skoro stejně chladně, jako obvykle hleděl on na mne.
Nikdy předtím jsem se o jeho křídlech nezmínil. Respektoval jsem, že o tom nechce mluvit a stačilo mi, když řekl, že se tak narodil. Ale každý, kdo znal Marca tak fyzicky dobře jako já, musel poznat, že křídla byla zmrzačená až dávno po narození. Několik jizev brázdících potrhané pahýly mluvilo za vše.
Marcuss byl mým, v tu chvíli poněkud nesmyslným, dotazem v šoku. Olízl si pysky a několik vteřin na mě hleděl podivně skelným pohledem. Pak se mu ale tvář stáhla tak, jak už jsem to u něj jednou viděl a spáry se mu sevřely v pěst. Že zaútočí jsem poznal dřív, než se vůbec pohnul. Uskočil jsem a on hrábl tlapou do prázdna. Ocasem jsem mu podrazil dolní tlapy, ale k mé smůle rovnováhu hbitě vyrovnal. Prudce se otočil a já zbaběle couvl. Byl silnější než já a podle toho, jak cenil zuby, musel být vzteky bez sebe. Rozběhl jsem se po kamenité cestě pryč. Doufal jsem, že se mi podaří před ním utéct, ale oproti jeho svalnatým tlapám jsem neměl moc velkou šanci.
Že mám na rozdíl od něj křídla mě v tom děsu vůbec nenapadlo. Byl jsem tak dlouho zvyklý je před ním nepoužívat, že jsem na jejich existenci v tuhle chvíli docela zapomněl.
Náhle se přede mnou objevila prudká zatáčka kolem skalního výčnělku a já zabrzdil. Marc mne chňapl za křídlo, bezcitně mě strhl k sobě a švihl proti mně spárem. Ránu jsem vykryl a sám se pokusil ho zasáhnout. Praštil mne do tlamy a drápem mi roztrhl pysk. Zařval jsem a vztekle proti němu vyrazil. Nenáviděl jsem ho. Když jsem kolem něj šermoval svými spáry, byl jsem si jistý, že se do jeho bytu už nevrátím. Už nikdy s ním nebudu spát, protože svým chováním zničil úplně všechno, co jsme spolu kdy měli.
Teprve teď jsem pochopil smýšlení draka, kterého jsem hrál v tom zatraceném filmu. Možná jste ten biják už viděli, nedávno měl premiéru, ale pokud ne, nu… moje postava tu Marcovu zabila. Tenkrát při natáčení jsme si tu scénu náramně užili. Museli jsme ji točit několikrát, protože kdykoliv jsem do Marca zabodl falešný nůž, začal se hrozně smát. Teď už mi to tak legrační nepřipadalo, začal jsem vztek toho draka chápat. Sám jsem se tím drakem totiž stal.
Najednou jsem nenáviděl Marcusse natolik, že jsem měl hroznou chuť mu ublížit. Možná ho prudkost mých útoků překvapila, že se poněkud stáhl, v každém případě se mi podařilo proti němu vyrazit a zasáhnout ho do čelisti. Zasyčel a napřáhl se proti mně. Nestačil jsem uskočit, jen jsem zakvílel, když se mi jeho drápy zaryly do ramen. Aniž bych nad tím přemýšlel, vrazil jsem do něj prudce hlavou. Zavrávoral a sevření drápů povolilo. Pro jistotu jsem se po něm ještě ohnal spárem.
Zaslechl jsem šramocení drobných oblázků po skále a vzápětí uviděl, jak Marcovi na kraji hrbolatého kamene podklouzla tlapa. Rozhodil předními tlapami ve snaze nabýt ztracenou rovnováhu, ale marně.
Doteď si nejsem jistý, proč jsem zůstal stát a nic neudělal. Možná to bylo proto, že jsem ho prostě strčit chtěl. A možná jsem byl jen v šoku a nedokázal udělat nic, čím bych ho zachránil.
Když jeho tělo zmizelo za okrajem srázu, podlomila se mi kolena a já se složil na zem. Slyšel jsem výkřik, který se nesl skalami a utichal jen velmi neochotně.
Dlouhou dobu jsem zůstal sedět v prachu cesty a tupě zíral před sebe. Kdesi v hloubi duše jsem čekal, že je to jen nějaký vtip, že se Marc každou chvíli objeví znovu na cestě, nebo že ho uslyším volat odněkud zezdola, že je v pořádku. Ale všude kolem bylo ticho, pouze z nedaleké aleje ke mně doléhalo tlumené šumění stromů a opojná vůně kvetoucích jabloní, kterou do smrti nebudu moct cítit, aniž by se mi nezvedl žaludek.
Když jsem se trochu sebral a konečně našel odvahu nahlédnout ze srázu, došlo mi, že Marcuss na mě už nikdy nezavolá. Spadl přímo do hluboké prolákliny, a i když jsem nemohl vidět krev, která zbarvila kamení pod jeho hlavou do ruda, z toho, jak polámaně tam ležel, jsem poznal, že nemůže být naživu. Možná kdyby měl křídla v lepším stavu, dokázal by pád vyrovnat a zachytit se někde na srázu, ale jeho zmrzačené pahýly ho zbrzdit nemohly.
Klečel jsem nad srázem a nevnímal, že mi po tvářích tečou slzy. Pohled jsem upíral dolů, na nehybné tělo toho, koho jsem miloval a zároveň nenáviděl. Muselo to takhle skončit? Zakvílel jsem tak bolestně, až se mi hrdlo sevřelo a já se nemohl nadechnout. Zaryl jsem drápy do země a drásal čerstvě rašící lišejníky.
Neviděl jsem, jak Marcovi po čele líně stéká pomalu zasychající pramínek krve, neviděl jsem navždy už nehybnou hruď ani zavřená víčka, která konečně zhasla ten ledově chladný pohled. Přes šedou mlhu, co zakryla mou mysl, jsem neviděl vůbec nic.
Ztratil jsem to nejcennější a zároveň to nejstrašnější, co jsem kdy měl.
Musel jsem na té skále sedět opravdu dlouho, ponořený v minulosti, mysl zahalenou mlhou a tupou prázdnotou, protože když mě našli, byl jsem prochladlý a zdřevěnělý. Vůbec si nepamatuju, že by minula noc a přišlo svítání, ale říkají, že to tak bylo a já jim věřím.
Nechal jsem se zabalit do deky a odvést pryč. Marcusse jsem už nikdy neviděl, nedokázal jsem se ani naklonit naposledy přes okraj srázu.
Možná se teď zeptáte, proč jsem netvrdil, že to byla nehoda… těžko by mi to věřili.
Když se mě prvně zeptali, co se stalo, jediné, co jsem ze sebe dokázal dostat bylo:
„Zabil jsem ho.“
Když něco takového řeknete ve chvíli, kdy vás najdou nad mrtvým tělem, už to jen tak nedokážete smazat. Navíc Marcuss neměl křídla, měl bych pramalou šanci, že z toho vyváznu i ve chvíli, pokud bych si stál za tím, že uklouzl a spadl sám. Já křídla měl, mou povinností bylo ho chránit. Navíc drakovi, který je pokrytý šrámy a krví, sotva kdo uvěří, že šlo o nehodu.
Zabil jsem ho… ta slova mi zněla v hlavě a neutichala. Můžete si říkat co chcete. Že to byla opravdu jen nehoda, že si za to mohl sám, že to byl osud… ale já vím, že krev na mém těle nebyla jen moje. Byla i jeho a šupiny mi bude barvit až do mé smrti, protože ať chci nebo ne, svůj podíl na tom, co se stalo, mám. Proto jsem se nebránil. Nemělo cenu bojovat, i kdybych třeba měl šanci a tu jsem neměl, to mi věřte. Pokud znáte naše zákony, víte to. Zabil jsme mrzáka, jsem bestie, co patří za mříže.
Ale víte… pro mě tohle není trest. Vlastně mi to zachránilo život, protože dřív nebo později by mě stejně někdo zabil za to, co jsem udělal, i kdyby rozsudek zněl „nevinen“. Draci si hodně věcí domýšlejí, často naneštěstí jinak, než jak to skutečně je. Marcuss začínal být slavná osobnost, byl na očích a později svět sledoval i mě. To, co se stalo, bych dostal zpátky i se všemi úroky. Ne, tyhle mříže mě nevězní, ale chrání. A díky nim mám veškerý svůj zbývající čas na to, abych snášel daleko krutější trest. Svou mysl, své vzpomínky, své děsivé sny…
Není den, kdy by mě vlna výčitek nesrazila na kolena. Není noc, kdy bych neležel na posteli a nedoufal, že opět ucítím za krkem Marcův dech. Někdy mám pocit, že ho opravdu cítím, ale když se chci dotknout jeho těla, narazím pouze na studenou zeď své cely. Pak mě jeho ztráta bolí tak, že mám pocit, že se už nedožiju rána. Naštěstí… nebo možná naneštěstí, žádná noc není dost dlouhá a vždycky nakonec přijde očekávané svítání. A s ním další výčitky. A taky otázky… co se stalo s Marcussovými křídly? Tahle otázka je další trest, který mě bude mučit do konce mého života. Dávám vinu Marcovi, dávám vinu sobě, Sinnarje i tomu zatraceném filmu, co jsme točili, ale co když to všechno je vina pouze toho, kdo Marca kdysi připravil o křídla? Chtěl bych vědět, co se stalo, protože pak bych možná pochopil… a možná bych dokázal odpustit.
Tak, už jsem vám řekl všechno, co jsem říct měl. Nechci znát váš názor, jen jsem chtěl, aby mě někdo vyslechl. A aspoň jsem zase na chvíli nebyl sám.
Teď už radši běžte, stmívá se. Noci tady… nejsou moc dobré. Naopak, bývají hodně, hodně zlé. Ale… žádná noc není dost dlouhá… zatím.
Stoupl jsem si a lhostejně se zadíval na soudce. Pokud ode mě někdo očekával jakýkoliv projev slabosti, zoufalství nebo vinny, čekal marně.
Stříbrný drak, s bělavou hřívou zplihle visící až na hrudní pláty, si mě měřil přísným pohledem. Už jsem ani nepotřeboval slyšet rozsudek, v jeho očích jsem byl vinen.
„Obžalovaný Mathiassi Greene, byl jste shledán vinným vraždou Marcusse Worrenga a jste odsouzen k doživotnímu trestu vězení v Zapomenutých planinách. S přihlédnutím k vašemu případu, neboť jste zabil fyzicky postiženého draka, vám bude ještě udělen trest ztráty křídel. Spravedlnosti tak bude učiněno zadost.“
Nevyslovil to, ale z jeho hlasu bylo znát, jakými slovy by mě nazval, kdyby jen mohl. Pro všechny, kteří na mě potěšeně zírali, jsem byl ten, kdo zabil nevinného a bezmocného. Jenže oni Marca neznali. Kdyby ano, věděli by, že nebyl ani nevinný a ani bezmocný. Možná měl zmrzačená křídla, ale bezbranný rozhodně nebyl.
Nemělo smysl jim cokoliv vykládat. Kdo by mi uvěřil? Dle zákona mám svědomí čisté, však můžete posoudit sami, jestli právem. Když budete poslouchat, klidně vám svůj příběh povyprávím.
„Nechť je rozsudek vykonán!“ soudce mávl kostnatým spárem a mě se chopili dva urostlí bronzáci. Dle vzhledu bych je tipoval na dvojčata, jeden hranatější než druhý.
Opustili jsme soudní síň.
***
Seděl jsem ve své cele a díval se zamřížovaným oknem ven na blankytně modrou oblohu. Pahýly zmrzačených křídel bolely, ale nikomu nedopřeju to potěšení, abych to dal najevo. Bolest přejde a tady jsou mi křídla stejně k ničemu, nikdy už nikam nepoletím.
V tlapě jsem bezmyšlenkovitě žmoulal malý smaragdový kamínek, který jsem nosil zavěšený na řemínku na krku. Divím se, že mi dovolili si ho nechat. Pro případ, že bych se na něm chtěl uškrtit nebo tak něco. Nad některými jejich pravidly zůstává rozum stát, ale nechávám to být. Oni pak nechávají být mě a o nic jiného se neprosím.
Nastavím maličký smaragd proti jedinému paprsku slunce, co mi proniká do cely a ponořím se do zeleného světla.
Daroval mi ho Marcuss, líbilo se mu, jak mi ladí k očím. On nosil barevný křišťál. Stejně chladně modrý, jako byly jeho oči.
Jestli mi chybí?
V noci, když mi celu zalévá bílá zář měsíce a já ho u sebe necítím, nevnímám jeho dech na svém krku a nečerpám teplo jeho těla, tak mi chybí víc než cokoliv na světě. Naštěstí ale žádná noc není dost dlouhá a s rozbřeskem přichází vzpomínky na jiné věci, po kterých se mi určitě nestýská.
Marcuss nebyl špatný drak. Ale… nebyl ani dobrý.
Poznali jsme se uprostřed léta. On byl už celkem slavný herec, měl za sebou asi tak čtyři nebo pět úspěšných filmů, zatímco já jsem do té doby spadal výhradně do kategorie komparsu. Začínal jsem zrovna přemýšlet o tom, že bych se na herectví měl raději úplně vykašlat a najít si nějakou pořádnou práci, když mě zastavil Angus Severoth, můj dlouholetý přítel. Motal se u filmu déle než já a většinu těch příležitostných štěků mi zajistil právě on.
„Možná bych ti mohl sehnat hlavní roli, kdybys chtěl,“ sdělil mi s úsměvem.
„Vážně?“ napadlo mě, že žertuje, ale o něčem takovém by Angus nevtipkoval.
„No vážně,“ pousmál se. „Jen nevím, jestli by se ti to líbilo.“
„Co je to zač?“
„Poslyš… teď nemám čas ti to všechno povídat. Jestli chceš vědět víc, přijď odpoledne kolem pátý do čtvrtého studia. Přijdeš?“
Vím, že čekal asi výraznější reakci, ale já se zmohl jen na letmé přikývnutí. Byl jsem z té jeho zprávy tak v šoku, že jsem ze sebe nedokázal vypravit kloudnou odpověď.
Kdybych tenkrát věděl to, co teď, těžko bych to označil za svůj hodně šťastný den, ale tehdy jsem si to myslel. A vlastně ještě i nějakou dobu potom.
Role, která mi byla nabídnuta, mě poněkud zarazila a váhal jsem, jestli to mám vůbec vzít. Už mi bylo jasné, proč se Angus tak rychle vyhnul odpovědi.
Měl jsem hrát gaye. To by ještě samo o sobě nebylo tak zlé, ale když jsem si letmo prošel scénář, narazil jsem na několik scén, u kterých jsem si neuměl představit, že bych je zvládl. V té době jsem byl normální drak (nebo jsem si to alespoň o sobě myslel), měl jsem přítelkyni, se kterou jsme pomalu začínali přemýšlet, že bychom zahnízdili, a představa, že bych se třeba i jen líbal s jiným dračím samcem, se mi moc nezamlouvala.
„Rozmysli si to dobře, Mathe, ten film by mohl být tvým odrazovým můstkem,“ šeptl mi do ucha Angus, když viděl, že váhám.
Jistě, uvědomoval jsem si, že tohle by mi konečně mohlo otevřít ty správné filmové dveře, ale… nebylo tam těch milostných scén až moc?
„Kdo… kdo bude hrát toho druhého?“ zeptal jsem se. Než definitivně zpečetím svůj osud, musím vědět, kdo bude ten druhý.
„Marcuss Worreng,“ odpověděl lhostejně žlutohnědý drak, který mi předtím podával scénář.
Nechápal jsem, jak se může tvářit tak znuděně a nezaujatě. Marcuss Worreng začínal být na veřejnosti pojem! Nebyl jsem si jistý, jestli si svou slávu získával víc hereckým výkonem nebo svýma velkýma modrýma očima či zmrzačenými křídly, za která ho musela leckterá fanynka litovat, nicméně to, že bych začal svou kariéru po boku někoho takového, mě ochromilo.
„Tak co, bereš?“ Angus se na mě šibalsky usmál. Věděl, že začínám být nalomený.
„A to s ním jako budu…“ větu jsem nedokončil, jen jsem ukázal na scénář. Angus se rozesmál a zavrtěl hlavou.
„Tohle není porno, kamaráde, ale dramatickej příběh. Všechno bude jenom hraný. Herecký polibky snad umíš, ne?“
„No jo, ale…“
„Hele kámo, máš zájem nebo ne? Jestli jo, řekni mi svý jméno a já tě hodim do seznamu na konkurz. Jestli ne, tak se pakuj, nemám na vás celej den.“ Žlutohnědák na mě zíral poněkud nevrle a tak jsem své jméno spíš vykoktal. Musel se dvakrát znovu zeptat, než mě byl schopný zapsat. Dostal jsem lísteček s časem a popisem, kam se mám kdy dostavit a s trochu roztřesenýma tlapama jsem místnost opustil.
„Tu roli dostaneš, cejtim to v křídlech,“ praštil mě přátelsky do zad Angus. Usmál jsem se na něj, spíš pobavením nad jeho důvěrou v můj osud a říkal si, že by to bylo fajn. Moc jsem s tím ale nepočítal.
Zajímalo by mě, jak by se můj život ubíral dál, kdybych tím konkurzem neprošel. Asi by mě to trochu zdrtilo, ale moc jsem si od toho nesliboval, takže bych to přežil. Patrně bych si našel nějakou obyčejnou práci, nastěhoval bych se ke své Sinnarje a pokojně zahnízdil.
Jenže já prošel a můj osud se tím zpečetil.
Když jsem poprvé uviděl Marca, byl dokonalý. Značkové černé kalhoty, jaké jsem si já zatím nemohl dovolit, mu elegantně obepínaly silné tlapy. Černá kravata kontrastovala se světlým hrudníkem a temně modré šupiny na hřbetě se leskly jako hluboké jezero uprostřed léta.
Připadal jsem si vedle něj jak stoprocentní lůza. Pokud si toho všiml, nedal to ani v nejmenším najevo a vybranou část scénáře se mnou sjel, jako kdybychom byli nejlepší přátelé. Když po nás režisér chtěl polibek a já ucukl, šeptl mi nenápadně do ucha.
„Představ si, že jsem tvoje dračice. Určitě nějakou máš, tak předstírej, že jsem to já.“ Mrkl na mě a já to tedy zkusil znovu.
Sinnarju jsem si představit nedokázal, ale když jsem zavřel oči, dalo se to přežít.
Je zvláštní, že zbytek dne si už skoro vůbec nepamatuju. Všechny vzpomínky se srazily pouze na první pohled na Marca a na ten zkušební polibek. Už ani nevím, jak jsem se cítil, když mi ještě ten samý den oznámili, že mě berou. Asi jsem měl radost. V nevědomosti se jeden vždycky raduje.
„Takže budeš mít hlavní roli?“ Sinnarje zářili fialkové oči snad větší hrdostí, než jakou jsem cítil já.
„Jednu ze dvou hlavní rolí,“ opravil jsem ji.
„A co to bude za film?“ dychtivě vyzvídala. Měl jsem pocit, že kdybychom právě nešli po přeplněné ulici, poskakovala by kolem mě samou nedočkavostí jak malé dráče.
„No… dramatický příběh mezi dvěma draky.“ Visela mi očima na pyscích a čekala další upřesnění. „Mezi dvěma… samci,“ dodal jsem trochu stydlivě. Nebyl jsem si jistý, co na mou roli nakonec řekne. Mě osobně by nevadilo, kdybych viděl Sinnarju líbat se s nějakou jinou dračicí, pokud bych věděl, že jde jen o film. Ale nedokázal jsem si představit, jak na tuhle situaci bude reagovat ona.
„A? Napínáš mě,“ smála se a zvuk toho zvonivého smíchu mě pohladil na srdci.
Sinnarja byla opravdu nádherná dračice. Temně purpurové šupiny se jakoby měňavě leskly, fialkové oči orámované černými šupinami neustále živě jiskřily a štíhlá tlamka se skoro pořád smála. Nehonosila se bujnou hřívou jako jiné dračice, měla jen chomáček černé srsti nad čelem, který tvořil roztomilou čupřinu. Vždycky se hlasitě smála, když jsem jí tu čupřinu cuchal. Milejší a srdečnější dračici bych jen těžko hledal.
„Je to… milostný příběh dvou dračích samců,“ odmlčel jsem se a napjatě čekal, co ona na to.
Vážně se mi zadíval do tváře, veselé oči jakoby potemněly.
„To je krásné,“ vydechla.
„Vážně si to myslíš?“
„Jistě. Je to aktuální téma, takových draků je spousta a svět by se na ně měl dívat jako na kohokoliv z nás.“
„Já o tom vlastně nikdy nepřemýšlel,“ přiznal jsem se.
„To je chyba. Tihle draci zatím nemají moc šťastný život. Jak ten film skončí?“
Nebyl jsem si jistý, jestli jí to chci říct.
„Ten příběh… nemá šťastný konec.“
„Myslela jsem si to. Ale je to dobře, bude silnější.“
Už jsem to nevydržel a objal ji. Byl jsem šťastný, že ji mám a miloval jsem ji jako nikoho předtím. Rád bych řekl i jako nikoho potom, ale nemůžu. Protože Marcusse jsem možná miloval o trochu víc. Kdyby ne, nikdy bych neskočil tam, kde teď jsem.
Lhostejně jsem žvýkal svůj večerní příděl vězeňského jídla a vzpomínal.
Než se začalo oficiálně natáčet, pozval mě Marc na soukromou večeři. Když viděl, že jsem z jeho pozvání poněkud rozpačitý, zasmál se a vysvětlil, že by bylo dobré se trochu víc poznat, když spolu budeme natáčet tak intimní scény. Uznal jsem, že to možná pomůže, ale jistý jsem si tím nebyl. S něčím takovým jsem zatím neměl zkušenost. Momentálně jsem byl nervózní už jen z představy, že půjdu s někým tak slavným do restaurace, budu s ním sedět u jednoho stolu a společně jíst z jednoho pokrmu.
Nakonec se však mé obavy ukázaly zbytečné, protože Marcuss svými vtipy a svou nenucenou elegancí dokázal navodit tak přátelskou atmosféru, že jsem se uvolnil dřív, než jsem stačil dopít první sklenici vína.
„Takže je to tvoje první velká role?“ zeptal se a já přikývl. Rozesmál se. „A hned tě hoděj k tomu nejcitlivějšímu tématu, co můžeš točit. Ale neboj, spolu to zvládneme. Kdykoliv budeš potřebovat pomoc, řekni, přede mnou se stydět nemusíš. Taky jsem kdysi začínal.“
„No… rozhodně ne takovýmhle filmem,“ nadhodil jsem a on se pobaveně ušklíbl.
„Ne, to máš pravdu. Tohle je stokrát lepší, než kdy ten můj první film bude. Jestli chceš něco vědět, byl to brak.“
Chápavě jsem přikývl, i když jsem si myslel své. Marcussův první film podle mého rozhodně mezi braky nepatřil. Možná to byla na můj vkus až trochu moc bláznivá komedie, ale mladým drakům se tohle líbilo a jestli to začínajícího herce postrčí trochu víc vzhůru ke hvězdám, tak proč ne.
Po jídle jsme se šli projít večerním městem a Marc vyprávěl o svých zážitcích a zkušenostech, které získal a já zjistil, že hltám každé jeho slovo. Lepšího kolegu jsem si pro svůj start nemohl přát. O tom jsem se přesvědčoval i později během práce, kdy nade mnou Marcuss držel ochranný spár, kdykoliv jsem něco pokazil a pomáhal mi pokaždé, když jsem měl s něčím problém. Stali se z nás skuteční přátelé a mě nezbývá než teď jen litovat, že nezůstalo pouze u toho přátelství. I když je možné litovat něčeho, z čeho jste byli alespoň chvíli opravdu šťastní?
Nebylo zrovna snadné zvyknout si na to, že se musím před desítkou cizích draků líbat za vrčení kamer s jiným dračím samcem. Marcussovi to problém nedělalo, ale on byl daleko zkušenějším hercem než já. Nebo alespoň tak jsem si to myslel.
Hlavní problém jsem ale začal mít ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že už mi vlastně ty polibky nedělají potíže. Naopak, začínalo se mi to líbit.
Položil jsem si hlavu na Marcussův hrudník, přesně tak, jak to nastínil režisér. Marcuss mi přejel svou tlapou po zádech a já se zachvěl. Tentokrát jsem to nehrál.
Vzal mi bradu do dlaní a nastavil mou tvář tak, abych se mu díval do očí.
„Miluju tě,“ zašeptal chraptivě a já se v tu chvíli měl odvrátit. Ale jeho sevření mi to nedovolilo. Alespoň jsem tedy uhnul pohledem.
„Slyšíš mě? Miluju tě!“ řekl důrazněji, sklouzl tlapami na ramena a přitiskl si mě k sobě.
Cítil jsem, jak se mi zježily šupiny na hřbetu a sténavě jsem vydechl. Kdyby mě nedržel tak pevně, patrně bych se mu v tu chvíli vytrhl a ze studia utekl. Jenže on se mi stále díval do očí a já poznal, že ví. Ví docela přesně, co se ve mně odehrává a že to, jak reaguji, není jen dobrý herecký výkon. Poznal, že se chci vysmeknout a sevřel mě pevněji. Položil jsem si hlavu na jeho hruď a schoval svou tvář. Byl jsem zmatený sám sebou a bál jsem se. Zatraceně moc jsem se bál…
Pamatuju si, že ten den, kdy jsme natáčeli první opravdu intimní scénu, pršelo. Proč si to pamatuju? Protože jsem tím deštěm utíkal. A protože kdykoliv teď slyším šumění dešťových kapek a cítím tu vlahou vlhkost ve vzduchu, cítím i Marcovy pysky, jak se dotýkají těch mých.
Hned, jak se po té podivné scéně, která se odehrála poněkud jinak, než se přítomným zdálo, ozvalo zvučné „STOP!“, vyrazil jsem ze studia. Proběhl jsem dlouhou chodbou, málem porazil mladou dračici, která vcházela do budovy a aniž bych se omluvil, prosmýkl jsem se kolem ní ven, rovnou do studeného deště. Běžel jsem a nechal se zkrápět ledovými kapkami a myslel jsem si, že už nikdy nebudu dělat nic jiného, než že poběžím v tom dešti dál a dál.
„Mathe!“ ozvalo se za mnou a já poznal Marcussův hlas. Trochu jsem zpomalil, ale nezastavil. „Stůj!“ křikl o něco důrazněji. Zaslechl jsem za sebou dusot a cákání. Marcuss běžel za mnou. Přidal jsem.
„Tak stůj, sakra!“ jeho křik prořízl šumění deště jako diamantová dýka prořízne dračí šupinu. Na tvář mi vyhrkly slzy a zároveň jsem se chtěl smát. Tohle bylo absurdní. Celá tahle situace byla postavená na hlavu a jestli tomu neuteču, už nikdy nebude nic v pořádku. Věděl jsem to. A neutekl.
„Mathe,“ tentokrát zněl jeho hlas vlídněji, skoro jako by prosil, ne rozkazoval. Aniž bych si to uvědomil, zpomalil jsem. Slyšel jsem, jak se blíží a pořád jsem zpomaloval, až jsem zůstal stát.
Doběhl ke mně a lehce mě chytil za tlapu.
„Mathy,“ vydechl. Čekal, že se k němu otočím, ale já to neudělal. Nemohl jsem. A zároveň jsem chtěl.
„No tak… přece jen tak neutečeš,“ zašeptal mi do ucha. Chtěl jsem ucuknout, když se mi jeho horký dech rozprostřel na deštěm prochladlých šupinách, ale místo toho jsem se k němu otočil.
A tak jsme tam stáli, uprostřed rozbláceného prostranství v proudu studeného deště a dívali se jeden na druhého.
„Já jsem jen…“ promluvil jsem chraplavě, ale přitiskl mi dráp na pysky a jemně zasyčel, abych byl zticha.
Topil jsem se v jeho velkých modrých očích, a když se ke mně naklonil, nezmohl jsem se na odpor.
„Zavolám režisérovi a vyřídím to, neboj se,“ sdělil mi Marcuss, aniž by spustil oči ze silnice. Nervózně jsem se ošíval. Za prvé jsem nerad jezdil v autě, jako většina draků s velkými křídly. Tenhle problém evidentně Marca netrápil. Za druhé mnou otřásala zima a za třetí mi nepřipadalo jako moc dobrý nápad vypařit se z filmových ateliérů beze slova.
„Je to dobrej drak, pochopí to. Teprve začínáš a tenhle film je na začátečníka hodně tvrdá šupina.“
Podíval jsem se na něj. Z rozcuchané blonďaté hřívy mu stekl po tváři pramínek dešťové vody. Skousl jsem si dolní pysk a odolával pokušení. Nakonec jsem však stejně natáhl tlapu a jemně mu těch pár kapek setřel ze šupin. Letmo na mě pohlédl, ale neřekl nic a výraz se taky nezměnil.
Stáhl jsem se na svou stranu a díval se na obrazy ubíhající za oknem. Město působilo v dešti pošmourně a studeně, draci, kteří spěchali ulicí, se vzájemně kryli svými křídly.
Neměl jsem tušení, kam vlastně přesně jedeme. Jako ve snu jsem se nechal odvést z prostranství, kde jsme stáli a automaticky jsem vlezl do auta, u kterého mi Marc otevřel dveře. V tu chvíli bych zalezl kamkoliv, abych se ukryl před studeným deštěm. Šupiny se mi zimou začínali ježit a já věděl, že nesmím příliš prochladnout. Nemohl jsem si dovolit onemocnět.
Na otázku, kam vlastně jedeme, jen stroze odpověděl, že k němu domů. Otvíral jsem tlamu k námitce, ale pohled do jeho modrých očí mě umlčel. Pak nastartoval a už se díval jen na cestu.
„Sundej si ty promočené kalhoty a koukej zalézt do lázně, než dostaneš zápal plic,“ pobídl mě Marc, když jsem nerozhodně stál v předsíni jeho bytu. „Koupelna je támhle.“ Ukázal na jedny dveře a skoro lhostejně se ke mně otočil zády. Za chůze se vysoukal z kalhot a nechal je spadnout na zem. Chtěl jsem se odvrátit, ale nakonec jsem zůstal stát a omámeně sledoval jeho nahou postavu mizící do vedlejší místnosti.
Zatřepal jsem hlavou, abych z ní vyhnal zmatené myšlenky a vešel jsem do koupelny. Do obrovské vany jsem napustil horkou vodu, přidal několik pěnivých lístků a slastně jsem se ponořil. Chvíli jsem jen tak ležel a vstřebával teplo. Zavřel jsem oči a opřel si hlavu o stěnu. Neměl jsem tušení, co se to se mnou začínalo dít a nechtěl jsem nad tím teď přemýšlet.
Ozvalo se tiché zaklepání.
„Můžu dál?“ zeptal se Marcuss.
Otevřel jsem oči a zadíval se na dveře. Půjde dál, když řeknu ne? Chci říct ne?
„Můžeš,“ odpověděl jsem a vzápětí se dveře pootevřely. Marcuss vstoupil dovnitř, kolem pasu měl pouze ručník a prohlížel si mě s nečitelným výrazem. Zvedl tlapu, ve které držel složenou osušku.
„Přinesl jsem ti čistý ručník.“
„Děkuju,“ přikývl jsem a trochu se ve vaně skrčil.
Marcuss položil osušku na skříňku poblíž vany a zaváhal.
„Nepotřebuješ něco? Klidně si tu můžeš půjčit, co budeš potřebovat.“
„Díky. Zatím mi stačí ta horká voda.“
Chápavě přikývl, ale s odchodem stále váhal. Pozoroval jsem ho a znovu jsem se začal topit v jeho očích.
Najednou se pohnul a přistoupil blíž. Než jsem stačil cokoliv udělat, klekl si k vaně a napřáhl ke mně svou tlapu. Lehce mi přejel drápy přes hrudník a stále se mi díval do očí. Zachvěl jsem se, ale pohledem jsem uhnout nedokázal.
Ponořil tlapu do vody, nabral trochu do dlaně a začal mi omývat hruď. Trhaně jsem vydechl. To, co dělal, se mi líbilo, ale zároveň jsem měl pocit, že bych to měl zastavit.
Marcuss si namočil i druhou tlapu a jemně mi začal masírovat ramena. Trochu jsem se nadzvedl, protože křídla složená pode mnou mě začínala bolet a tlačit. Marc si to vyložil po svém a sjel mi tlapama na boky. Ještě chvilku masíroval, než jsem si uvědomil, že už se to spíš začíná podobat hlazení. Přivíral oči a pootevřenou tlamou rychleji oddechoval. Věděl jsem, že bych to neměl dělat, ale nedokázal jsem si to zakázat. Naklonil jsem se k němu a dotkl se pysky jeho čenichu. Okamžitě mě uchopil za skráň a přitiskl si mou tvář blíž k sobě. Něžně mě kousl do spodního pysku a když jsem pootevřel překvapeně tlamu, vnikl mi do ní svým jazykem.
Vytáhl jsem jednu horní tlapu z vody a pohladil ho po tváři. Trochu zesílil svůj stisk, a když jsem mu sklouzl lehce drápy po krku, kousl mě do jazyka. Ucukl jsem a on se odtáhl.
„Promiň,“ řekl tiše a zvedl se.
„Nic se nestalo,“ odpověděl jsem omámeně.
Ještě chvilku si mě prohlížel, než se otočil a vyšel z koupelny ven.
Strnule jsem se díval na zavřené dveře, přejížděl si jazykem přes pysky, a pak jsem se sesunul do vody tak, že jsem měl skoro celou hlavu pod vodou. Co se to se mnou sakra děje?
„Nemáš hlad?“ zeptal se mě, když jsem vyšel z koupelny. Ležérně se opíral zády o stůl a díval se na mne. Měl jsem stejně jako on kolem pasu uvázaný ručník, ale připadal jsem si, jako bych byl nahý.
„Možná trochu,“ řekl jsem neurčitě. Hlad jsem měl, ale chuť k jídlu zas tolik ne. Přikývl.
„Když chvíli počkáš, taky se umyju a pak něco připravím.“
„Dobře,“ odpověděl jsem.
Prošel kolem mě a zamířil do koupelny. Přistihl jsem se, jak sleduju každý sval na jeho těle a viděl jsem, že si je toho vědom. Šel pomalu, skoro vyzývavě a dopřával mi čas, abych si ho mohl co nejvíc prohlédnout.
Věděl jsem, že čeká, že za ním přijdu, ale váhal jsem. Kde tohle skončí? Mám dračici, kterou miluju a jsem normální drak. To, co se tu teď dělo, nezapadalo do žádného plánu, který jsem kdy měl. Přesto mě cosi nutilo vrátit se do koupelny.
Zavřel jsem oči a promnul si čelo.
„Takových draků je spousta a svět by se na ně měl dívat jako na kohokoliv z nás.“ V mysli se mi vybavila Sinnarjina slova. „Tihle draci zatím nemají moc šťastný život.“
Nemají moc šťastný život… znělo mi to v uších stále dokola. Marcuss mi nepřipadal nešťastný, nepřipadal mi ani jiný než já. Jenže jaký jsem vlastně já? Jsem… jiný? Jiný než ostatní? Přece nemůžu být, mám Sinnarju a mám jí rád. Jenže Marcuss…
Otevřel jsem oči a zadíval se na dveře koupelny. Jsem… jen zvědavý.
Zvedl jsem se od stolu a přešel místnost. Bez ťukání jsem otevřel dveře a vešel do párou vyhřáté koupelny.
Skutečně jsem byl zvědavý. Ale bylo v tom daleko víc, než jsem si tenkrát uvědomoval. Nebo možná než jsem si chtěl uvědomit. Zažíval jsem něco nového a nečekaného. Něco, co se mi líbilo, ale zároveň mě to děsilo a možná jsem se i trochu styděl. Styděl jsem se sám před sebou, protože co teď řeknu Sinnarje? Rozum mi napovídal, abych neříkal nic, ale svědomí nesouhlasilo.
Kousal jsem se do pysku, zatímco Marc klidně oddechoval vedle mě. Ranní paprsky slunce mu dopadaly na tvář a zkreslovaly světlé šupiny do podivného odstínu oranžové. Usnul a objímal mne, ale já spát nedokázal. Celý zbytek noci jsem přemýšlel o tom, co se stalo, a teď, když svítalo, jsem nebyl o moc moudřejší.
„Nic jí neříkej…“ radil mi můj rozum a já se rozhodl, že ho zatím poslechnu. Jedna jediná noc s Marcussem mi za slzy milované dračice nestojí a mé svědomí snad tento prohřešek promine. Jenže… asi tušíte, že to nebyla jediná noc…
„Kde jsi byl v noci? Volala jsem ti, ale nebral‘s telefon.“ V Sinnarjině hlase jsem cítil lehkou výčitku. Nebylo v tom obvinění, jen se o mě bála a chtěla, abych si toho byl vědom. Snažil jsem se neuhnout pohledem a nahodit nevinný omluvný tón.
„Zapomněl jsem si telefon v práci v šatně. Promiň.“
„Bála jsem se o tebe.“ Objala mě a opřela si hlavu o mou hruď.
„Já vím, omlouvám se,“ řekl jsem a pohladil ji po zádech.
„Vidíme se teď tak málo a ještě musím jet na ten seminář,“ popotáhla a já si skoro prokousl pysk do krve, jak jsem se snažil potlačit výčitky svědomí.
„Jen na pár dní, ne? Po víkendu se zase vrátíš,“ utěšoval jsem ji, ale ona se odtáhla a zadívala se mi do očí.
„Ale Mathe, říkala jsem ti přece, že to nakonec bude na dýl.“
„Vážně?“ byl jsem opravdu překvapený. Pokud mi to říkala, nevzpomínal jsem si na to.
„Ano. Corneliuss rozhodl, že se sezení bude konat víckrát, protáhl to na čtrnáct dní.“
Musel jsem vypadat opravdu zmateně a něco z mého výrazu se odrazilo v tom jejím. „Ty si to nepamatuješ? Říkala jsem ti to předevčírem, když jsi mi volal z práce.“
Přimhouřil jsem oči a zavzpomínal. Pamatoval jsem si, že jsme letmo mluvili o mém natáčení a pak i o tom jejím semináři, ale… před očima se mi vybavil obrázek Marca, jak o kus dál stojí opřený o zábradlí a pije vodu ze sklenice. Světlo reflektoru se zalesklo na čirém skle a upoutalo mou pozornost. Marcuss sklonil tlapu, ve které držel sklenici a olízl si mokré pysky. Pak se podíval směrem ke mně a já se ztratil v modři jeho očí. V tu chvíli jsem přestal poslouchat, co mi Sinnarja do telefonu říká.
„Ahh… promiň, musel jsem to přeslechnout. Měl jsem pauzu jen chvilku a kolem byl takový mumraj.“
Oči jí potemněly, jak si mě smutně prohlížela.
„Mathe, děje se něco?“ zeptala se. Vzhlížela ke mně a já viděl, že doufá, že řeknu nic.
„Ne, jen… jsem poslední dobou unavený. Jsem teď v jednom kole a když mám chvilku čas, mám hlavu jak vygumovanou. Tohle jsem ještě nezažil, víš… hrát hlavní postavu a… a ještě tak náročné scény…“
Uvolnila se a lehce se pousmála.
„Jak ti to vlastně jde? A co Worreng, jak se ti s ním pracuje? Do telefonu jsi říkal, že se chystáte na první opravdu intimní scénu. Jaký to bylo?“
Cítil jsem, jak mi tváře polévá horko a rozpačitě jsem se ošil. Sinnarja se rozesmála. Měl jsem štěstí, že si to vyložila po svém.
„Kdyby ses viděl, jak jsi teď roztomilý… asi to není žádná legrace hrát takovouhle roli, co? Ale víš, jsem ráda, že hraješ zrovna gaye. Kdybys natáčel milostné scény s nějakou dračicí, asi bych trochu žárlila. Vím, že si na to časem budu muset zvyknout, ale teď… tohle mi prostě přijde jen legrační.“
Měl jsme chuť sám sobě nafackovat, ale jen jsem se usmál.
„Dobře, nemusíš mi o tom vyprávět, jestli nechceš. Jen jsem byla zvědavá,“ pošimrala mě na čenichu, jako bych se snad na ní za její smích zlobil a lípla mi pusu na tvář.
Ten den to bylo naposledy, kdy jsem slyšel její upřímný zvonivý smích. Pak už neměla moc příležitostí se přede mnou smát. Smích nemá daleko k pláči, věděli jste to?
„Kdy se vrátí ta tvoje dračice?“ zeptal se Marcuss, když jsem si sedl vedle něj na gauč. Položil jsem misku s praženou kukuřicí na stůl a rozmrzele se na něj zadíval. Na Sinnarju se mi teď vůbec nechtělo myslet.
„Za dva dny.“
Přikývl. Opřel se zády o polštář a horní tlapy si založil za hlavu.
„Měl bys jí to hned říct,“ pronesl skoro lhostejně.
„Říct co?“ odsekl jsem prudčeji, než jsem původně chtěl. Vážně mě tohle téma dráždilo.
Trochu se zamračil a odpověděl.
„Že jsi teď se mnou a že to mezi vámi končí.“
Zarazil jsem se. Už týden jsem bydlel u Marcusse. Když Sinnarja odjela pryč z města, automaticky jsem po natáčení jel vždycky k Marcovi. Jedl jsem s ním, koupal se i miloval. Ráno jsem se probouzel v jeho náruči a po něžném mazlení jsme spolu snídali v posteli.
Natáčení nám šlo taky pěkně od tlapy, protože jsme hodně věcí nemuseli předstírat. Dotýkat se jiného samce mi už nedělalo problémy, spíš naopak, musel jsem se ovládat, abych se od Marca vždycky včas odtáhl.
Byl to krásný čas, jeden z nejkrásnějších, co jsem za svůj život zažil. Miloval jsem Sinnarju, ale k Marcovi jsem cítil ještě něco víc. Měl jsem pocit, že mám konečně to, co mi dřív scházelo, ač jsem si svou vnitřní nespokojenost uvědomil teprve až teď.
Nechtěl jsem, aby to skončilo. Život byl takhle dokonalý. Myšlenka na Sinnarju a na její návrat ovšem idylku s třeskotem rozbila. Odmítal jsem se své dračice vzdát. Ale odmítal jsem se vzdát i Marcusse.
„Skončíš to s ní, ne?“ prudce se napřímil a upíral ke mně své velké modré oči.
„Já…“ nedokázal jsem mu říct, že nevím. Že nemám ani ponětí o tom, co bych měl vlastně udělat, protože nechci ztratit ani jednoho. „Ještě jsem o tom nepřemýšlel. Je mi s tebou tak hezky, že jsem si to nechtěl ničím kazit.“
Viditelně se uvolnil, to, co jsem řekl, ho potěšilo. V tu chvíli jsem ho miloval tolik, že to až bolelo.
„Řeknu jí to,“ slíbil jsem a přitáhl si ho k sobě. Laškovně jsem ho štípl zubama do čenichu, až zafrkal. Strčil do mě horní prackou a povalil mne na gauč.
„Dávej pozor, moje křídla,“ zaúpěl jsem, když mi v křídlech nepříjemně zapraštělo.
„Promiň, zapomínám…“ omluvil se. Sám s křídly problémy neměl, polámané pahýly, které po nich zbyly, mu prakticky v ničem nevadily. Hodněkrát jsem měl chuť se ho zeptat, co se mu stalo, ale nikdy jsem nenašel odvahu. Na takové věci není dobré se ptát, pokud o nich nezačne drak sám.
Rozložil jsem křídla do stran a hned jsem se cítil pohodlněji. Marc se přese mne natáhl a něžně mě kousl do krku. Zasténal jsem a zaryl mu drápy do ramen. Cítil jsem, jak se mi ježí všechny šupiny, když mi přejížděl jazykem přes hrudník. Zabořil jsem mu tlapu do hřívy a zatlačil, abych ho donutil posunout se ještě níž. Lehce mě kousl, ale mou trochu násilnou prosbu vyslyšel.
V tu chvíli jsem si řekl, že svůj vztah se Sinnarjou skutečně ukončím. Pak se mi všechno vykouřilo z hlavy a jediné, co jsem si přál, bylo, aby ta noc nikdy neskončila.
Poslední den před návratem Sinnarji mě vzal Marcuss na výlet. Nabízel mi, že bychom mohli jet vlakem, protože věděl, že kvůli křídlům nemám auta rád. Vlaky jsou daleko pohodlnější, prostornější. Ale já se tentokrát na společnou jízdu autem těšil. Za prvé jsme spolu mohli být sami a za druhé, vlak a nádraží by mi jen zbytečně připomínaly Sinnarjin návrat.
Bylo víkendové dopoledne a obvyklý všední městský shon vystřídaly klidně se procházející páry, rozdováděná dráčata či skupinky dobře naladěných draků a dračic.
Sem tam nás minulo jiné auto, ale všeobecně to nebyl zrovna populární dopravní prostředek a když jsme se dostali za město, ocitli jsme se na kamenité cestě široko daleko jen my dva.
„Kam jedeme?“ zeptal jsem se, protože cíl cesty mi Marc odmítal prozradit.
„Nebuď zvědavý,“ odpověděl. Udělal jsem mu radost a ještě několikrát se škemravě dotázal, ale vždycky mě odbyl nějakou průpovídkou, jaká se používá pro malá dráčata.
Jeli jsme necelé dvě hodiny, když Marcuss konečně sjel z cesty a zastavil pod několika rozložitými stromy. Vylezl jsem u auta, zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a slastně si protáhl křídla. Měl jsem je celá zatuhlá a rozbolavělá od toho, jak jsem s nimi nemohl v tak malém prostoru skoro vůbec hnout.
„Říkal jsem ti, že můžeme jet vlakem,“ poznamenal Marc, když pozoroval mé podivné prostocviky, kterými jsem se snažil vyhnat křeč ze ztuhlých křídel.
„Moc by mi tě okukovali,“ zazubil jsem se na něj. Marcussova přítomnost ve vlaku by totiž jistě u mnohých spolucestujících vzbudila zájem.
„Žárlivče,“ pokáral mne a lípl mi pusu na tvář. Rozmáchl jsem se po něm, ale hbitě uskočil.
„No počkej,“ křikl jsem a přiskočil k němu. Marcuss se rozeběhl a zmizel mi v divoké trávě.
Stébla byla tak dlouhá a vzrostlá, že jsem z Marca viděl jen jeho blonďatou čupřinu. Pustil jsem se za ním, naháněl ho mezi stébly a se smíchem jsem klel po každém neúspěšném pokusu polapit Marcusse za ocas. Kdykoliv jsem ho měl nadosah tlapy, zmizel mi nečekaně v bujném porostu.
Když se mi konečně podařilo ho chytit, vymotali jsme se ze zarostlého pole zadýchaní, zpocení a rozesmátí. Nechal jsem se dovést do aleje, kde jsme se na chvíli usadili ve stínu podivně pokroucených jabloní a občerstvili se sice kradeným, nicméně o to lahodnějším ovocem.
„Je tu nádherně,“ vzdychl jsem spokojeně. Marcuss jen cosi zabručel. Díval jsem se na něj, jak sedí na zeleném mechovém polštáři a v tlamě žmoulá stéblo trávy, šupiny mu v paprscích slunce pronikajících skrze listoví jiskří a během rozcuchaná hříva mu rošťácky trčí do všech směrů. Vryl jsem si ten obraz do paměti tak silně, že i kdybych zapomněl všechno, co jsem za svůj život viděl, tohle nezapomenu.
Když jsme si odpočinuli, vyrazili jsme po úzké cestě, která se postupně zvedala do kopce a kroutila se mezi skalami. Výstup začínal být čím dál náročnější a já měl chuť alespoň kousek popoletět, ale kvůli Marcovým zmrzačeným křídlům jsem poctivě šlapal vedle něj pěšky. Neměl jsem tak trénované tlapy jako on, když jsem mohl, zkracoval jsem si náročnější terén krátkým poletováním. Nikdy jsem nedoletěl moc daleko, na to už křídla civilizovaných draků nejsou stavěná. Během vývoje jsme ztratili ze schopností našich předků víc, než jsme si byli ochotni přiznat, nicméně k ulehčení namáhavé cesty to obvykle stačilo.
Když Marcuss viděl, že začínám zaostávat, vzal mne za tlapu a pomáhal mi šplhat přes čím dál větší kameny, které se válely v cestě.
„Je to ještě daleko?“ zaskuhral jsem. Tlapa mi sklouzla po jednom kameni a bolestivě jsem se do ní praštil.
„Už jen kousek.“ Usmál se na mě tak povzbudivě, že jsem sebral poslední síly a lezl dál.
Myslím, že chápu, proč to místo Marcuss tak miloval. Neměl možnost s těmi svými pahýly vyletět ani metr vysoko, natož pak vidět svět ze skutečné dračí perspektivy. Ale tady, na skalách trčících vysoko nad rozlehlou krajinou, si musel připadat jako pradávný drak, který může kdykoliv roztáhnout svá majestátní křídla a vrhnout se vstříc nekonečné obloze a zlatému slunci.
Viděl jsem, jak mu modré oči září a musel jsem uznat, že všechna ta námaha a bolest za to stály. Sedl jsem si na placatý kámen a kochal se víc pohledem na Marca, než na malebnou krajinu, kterou jiskřícíma očima hltal on.
Dychtivě se na mě podíval, co na to říkám a já se usmál. Nemusel jsem říkat nic, z mého výrazu poznal vše, co potřeboval. Přisedl si a objal mě.
„Miluju tě, Mathy,“ zašeptal mi do ucha.
Místo odpovědi jsem ho políbil. Taky jsem ho miloval. Miloval jsem ho tolik, že jsem mu to v tu chvíli nedokázal říct. Někdy ani slova nedokážou vyjádřit vše, co cítíte. A někdy naopak řeknou víc…
V ten den, na tom krásném prosluněném místě, by mě nikdy nenapadlo, že právě tam se naše cesty nadobro rozdělí.
Stál jsem na nástupišti Centrálního nádraží a čekal, až Sinnarjin vlak zastaví. Byl jsem nervózní, tlapy se mi potili a žaludek jsem měl jak na vodě. Bál jsem se toho, co jí musím říct. Bál jsem se její reakce, a že jí ublížím. Když se konečně objevila, skoro jsem před ní utekl.
Všimla si mě a vesele mi zamávala. Místo couvnutí, které měly mé tlapy původně v plánu, jsem je donutil vykročit vpřed. Na tváři jsem vyloudil poněkud křečovitý úsměv a doufal jsem, že to bude pro tuhle chvíli stačit. Nemusí poznat hned na první pohled, že se něco děje. Chtěl jsem to vyřídit v soukromí, ne před stovkou cizích zvědavých očí a uší.
„Ahoj miláčku!“ zavolala na mne. Kufr, který svírala v tlapkách, pustila na zem, aby mne mohla obejmout. Cítil jsem, jak se ke mně přitiskla, ale nesvírala mě tak pevně, jako Marcuss. Její objetí bylo něžnější a jemnější. Pohladil jsem ji po zádech mezi křídly a ona mi šťastně šeptla do ucha.
„Chyběl jsi mi. V tom zapadákově snad v životě neslyšeli o telefonech, nebyl tam vůbec signál. Ten jediný telefonát mě stál skoro týdenní výplatu.“
„Vážně? To je mi líto,“ řekl jsem naprosto nesmyslně, ale ona tomu nevěnovala pozornost.
„Nemusí, klidně jsem za to ty prachy dala. Potřebovala jsem tě slyšet.“
Chápavě jsem přikývl. Trochu se odtáhla a nějakou chvilku si mne prohlížela.
„Copak?“ zeptal jsem se klidněji, než jak jsem se cítil.
„Chyběla jsem ti?“
Zjistil jsem, že se mi podařilo na tváři vykouzlit úsměv lehčeji, než jsem čekal.
„Hrozně moc jsi mi chyběla. A víš co? Nemůžu se teď na tebe vynadívat, jak tu tak stojíš přede mnou.“
Stín z její tváře se vytratil, jak se trochu stydlivě ošila.
„Ale jen neříkej.“
„No opravdu, na mou dračí čest,“ zazubil jsem se. Svou dračí čest jsem už dávno ztratil, takže jsem si klidně mohl dovolit na ní přísahat. Věděl jsem, že dnes to Sinnarje říct nedokážu. Omlouval jsem to tím, že jí přece nebudu kazit radost z návratu. Dopřeju jí ještě poslední krásný společný den a teprve potom řeknu pravdu. Den navíc přece ani jednoho z nás nezabije.
Ovšem… možná, že právě ten den navíc pak někoho z nás zabil… kdo ví.
„Mluvil jsi s ní?“
„Mohl bys příště zaklepat, prosím?“ vyštěkl jsem na Marca podrážděně.
Jestli jsem se se Sinnarjou cítil mizerně, protože jsem jí neřekl o mém vztahu k Marcussovi, cítil jsem se druhý den při natáčení ještě hůř, protože jsem musel přiznat, že jsem s ní o tom nemluvil.
O pauzách jsem se snažil vyhýbat se Marcovi jak jen to šlo a hned, co jsem opustil plac, vytratil jsem se k sobě do šatny. Věděl jsem, že za mnou přijde, ale doufal jsem, že budu mít čas promyslet si, jak mu to říct. Nedostal jsem ho.
Přešel mou prosbu bez povšimnutí, stoupl si přede mně a ramenem se opřel o zeď. S tlapami založenými na hrudi a s ledově chladným výrazem působil tvrdě a nepřístupně. Veškerá bojovnost ze mě vyprchala. Sklonil jsem hlavu.
„Promiň, nedokázal jsem jí to říct.“
„Nedokázal?“ I hlas měl chladný, ničím se nepodobal svůdnému šeptání z minulého týdne.
„Ono to není zrovna lehký, víš? Těšila se na mě a já neměl to srdce jí hned kazit radost. Řeknu jí to, ale dej mi čas.“
„Spal jsi s ní?“
Jeho tvrdost mě zraňovala, a poprvé jsem pocítil drobný trn vzteku, který se do mě zabodl. Postupem času se ten osten zavrtával hlouběji a hlouběji, drásal moje tělo a rozléval kolem sebe prudký jed zášti, ale to jsem zatím ještě nevěděl.
„Proč jsi takový?“ nenáviděl jsem se za to, jak mi přeskočil hlas. Ale aspoň jsem tím dosáhl toho, že jeho výraz konečně zjemněl. Spustil tlapy k tělu a přistoupil ke mně blíž.
„Protože tě miluju,“ řekl a v jeho hlasu najednou nebyla ani stopa chladu.
„Tak mi dej čas,“ zašeptal jsem. „Prosím.“
„Máš týden. Pak jí to řeknu sám,“ odpověděl.
Když teď vzpomínám na to, jakým tónem to řekl, mělo mě to varovat. Ale tenkrát jsem to neslyšel. Kdo by chtěl vnímat temnou stránku někoho, koho miluje?
„Řeknu jí to,“ slíbil jsem a dlouze Marcusse políbil.
Musím přiznat, že je stále těžší a těžší nořit se do vzpomínek, protože období, které následovalo, bylo pro mě čím dál ponuřejší.
Léto pomalu přecházelo v podzim, listí na stromech se zářivě barvilo a každý se snažil užít si ještě poslední teplé dny, ale mě se zdálo všechno bezbarvé a černobílé.
Znovu jsem se sešel se Sinnarjou odhodlaný jí říct, že je mezi námi konec, ale nevěděl jsem, jak to udělat co nejšetrněji. Trochu mi pomohla. Je to bystrá dračice, poznala, že se něco děje, jen nedokázala odhadnout, jak moc vážné to je.
Vzal jsem ji na večeři do drahé restaurace, ale sotva jsem z dobrého jídla něco snědl.
„Mathe, můžeš si vůbec tohle dovolit?“ ptala se mě starostlivě, když si prohlížela honosné prostředí kolem, upravené číšníky a křišťálové sklenice.
„Mám hlavní roli, vzpomínáš?“ řekl jsem trochu podrážděně a ona se dotčeně stáhla.
„Promiň. Jen jsem myslela, abys neměl problémy.“
„Ne, ty promiň,“ zavrtěl jsem hlavou a odsunul od sebe mísu se zeleninou. Neměl jsem na jídlo ani pomyšlení. Vzala mě za tlapu, kterou jsem měl položenou na stole.
„Podívej se na mě,“ řekla tak jemně a zároveň smutně, až jsem si bolestivě skousl pysk. Sebral jsem odvahu odlepit pohled od stolu a vzhlédl k ní. Její výraz mě zabolel. Oči měla tmavé, tmavší, než jsem u ní vůbec kdy viděl a byly plné otázek.
„Zlato, řekni mi, co se děje,“ zaprosila.
Nedokázal jsem se na ní dívat dýl, a tak jsem uhnul pohledem. Natáhla se ke mně přes stůl a donutila mě, abych se jí znovu podíval do očí.
„Prosím, neuhýbej, děláš to tak ještě horší. Myslíš, že jsem si nevšimla, že něco není v pořádku? Chodíš jak tělo bez duše, když s tebou mluvím tak mě sotva posloucháš a sám od sebe už ani nezavoláš. Prostě mi řekni, o co jde, ať je to co je to.“
Nadechl jsem se a pomyslel na Marcusse. To mi trochu dodalo odvahu, protože jsem to dělal pro něj. Pro nás oba.
„Sinn, já… víš, někoho jsem poznal,“ vyschlo mi v tlamě a tak jsem se na vteřinku odmlčel.
„Při natáčení?“ zeptala se, protože si myslela, že nechci pokračovat.
„Ano.“
„Napadlo mě to,“ odpověděla tiše a já si všiml, že jí po tváři skanula drobná slza. Tohle opravdu bolelo. I když ona na tom byla v tu chvíli asi hůř.
„Myslel jsem, že to nebude nic vážného a nechtěl jsem ti o tom říkat, ale… nějak se mi to vymklo z tlap.“
„Takže ji máš rád víc než mě?“ Cítil jsem, kolik snahy musela vynaložit, aby její hlas zněl relativně klidně.
„Vlastně… on je to drak. Samec,“ přiznal jsem. Vykulila na mě své fialkové oči a údivem pootevřela tlamku.
„Samec? Ty… ty jsi gay?“ praštila se tlapou do čela. „No jistě, mělo mě to napadnout, že něco není v pořádku, když jsi vzal takovouhle roli. Normální drak by to neudělal.“
„Ale vždyť jsi říkala, že na tomhle není nic špatného, že je dobře, že se takové filmy točí,“ namítl jsem. „Mimo to, já nejsem gay. Nebo… teď už asi ano, ale nebyl jsem. Přece… zamiloval jsem se do tebe!“
„Ale na jak dlouho? Přišel první pěkný samec a podívej, kde jsi skončil. Je to… je to Marcuss?“
Nemusel jsem odpovídat, z mého výrazu poznala, že se trefila. Přesto jsem přisvědčil.
„Ano.“
„Miluješ ho?“
Představil jsem si Marca… jeho tělo, polibky, modré oči, do kterých jsem se propadal kdykoliv jsem se do nich jen zadíval.
„Myslím, že ano.“
„Myslíš? S jistotou to nevíš?“ její hlas zpřísněl.
„Ano, miluju ho!“ vyrazil jsem ze sebe, až se draci od okolních stolů obrátili k nám. A co, pomyslel jsem si, jen ať čuměj. Takovou zábavu určitě každý večer nemají.
„Takže… to znamená, že je mezi námi konec,“ pronesla dutě.
„Nechtěl jsem to tak,“ zavrtěl jsem hlavou a cítil, že i mně už po tvářích tečou slzy. Stále jsem miloval i ji, ale… ne tolik. Ne tak silně.
„A jak jsi to chtěl? Mít jeho i mě? Podle toho, na koho budeš mít zrovna náladu?“ vyrazila ze sebe tak prudce, že jsem sebou leknutím cukl. „Jak dlouho už to trvá?“
Zahanbeně jsem jí odpověděl. Oči už neměla plné slz, ale zloby.
„A kdy jsi mi to vlastně plánoval říct? Chtěl jsi vůbec? Nebo ses mě chystal uplácet věcmi, které sis dřív nemohl dovolit? Promiň, Mathiassi, ale na tohle já opravdu nejsem.“ Zvedla se od stolu.
„Doufám, že s ním budeš šťastnější. Buď zdráv,“ řekla odměřeně a otočila se ke mně zády. Cestou ke dveřím ji doprovázely pohledy ostatních návštěvníků, a když zmizela venku, upřely se oči celé restaurace na mě. Nevšímal jsem si jich, vylovil jsem z kapsy všechny své peníze, co jsem u sebe měl a hodil je na stůl. Myslím, že si toho večera číšník odnesl tak tučné dýško, jako málokdy, ale bylo mi to jedno. Splnil jsem, co jsem slíbil. U srdce mě to zrovna nehřálo, ale aspoň jsem to měl za sebou.
„Takže?“ Marcuss stál ve dveřích opřený o futro a díval se na mne. Někdy bylo hodně těžké si v jeho výrazu číst, protože se uměl tvářit chladně a nepřístupně, ale když na to teď tak vzpomínám, vypadal v tu chvíli jako vítěz. Proč by taky ne, konečně dosáhl svého, měl mě jen a jen pro sebe.
„Rozešel jsem se s ní,“ zavzlykal jsem, protože na mne začal celý ten mizerný večer opravdu doléhat.
„Bylo to hodně zlý?“ zeptal se o poznání jemněji. Bylo na něm, aby mě utišil a on toho hodlal využít co nejvíc ve svůj prospěch. Tenkrát mi jeho péče a starost přišla milá, ale teď vím, že z toho těžil hlavně on sám.
„Ne, jen… bylo to těžký, mám ji opravdu rád,“ popotáhl jsem.
„Máš?“ sykl a přimhouřil oči. „Snad měl jsi, ne?“
„Ano, měl jsem,“ zašeptal jsem, a když jsem použil ten minulý čas, všechno to na mě dopadlo v plné síle. Ztratil jsem Sinnarju, svou milovanou dračici.
Naposled jsem se rozbrečel tak silně a zoufale ještě v době, kdy jsem byl malé dráče. Z očí se mi řinuly proudy slz a nešly zastavit, kolena se mi podlomila a kdyby mě Marcuss nezachytil, zhroutil bych se mu před dveřmi na práh. Podepřel mě a vtáhl k sobě do bytu. Sotva jsem vnímal, jak mě bere do náruče a sedá si se mnou na zem. Tiše mi šeptal do uší, jako to dělává dračice s dráčaty, když se jim prořezávají špičáky. Otíral mi slzy i ulepený čenich, hladil mě po hřbetu a laskal mezi křídly, tiskl mě k sobě a já ho svíral tak pevně, jako bych ho už nikdy nechtěl pustit. Z křiku a vzlykotu jsem začal škytat, a tak mi dal tlapy na skráně a donutil mě, abych se mu podíval do očí. Přes slzy jsem ho viděl rozmazaně, přesto mě však modř jeho očí trochu uklidnila.
„Už neplakej, Mathy,“ řekl tiše a usmál se. „Ona za to nestojí. Jsi u mě a já tě nikdy neopustím.“
Tenkrát jsem mu za jeho slib poděkoval. Nepřál jsem si nic víc, než už navždycky být s ním. Netušil jsem, že ‚nikdy neopustit‘ může znamenat i něco jiného, než jen zamilovanou utěšující přísahu. A že si někdy budu přát, aby jeho láska nebyla tak velká, vroucí a… tak sobecká.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se z rozchodu se Sinnarjou sebral. Marcuss dělal všechno pro to, abych byl šťastný a cítil jsem se dobře. Z počátku jsem to sotva vnímal a i když jsem se snažil navenek tvářit vesele, uvnitř mě to, co se stalo, trápilo. Přál jsem si ještě alespoň jednou mluvit se Sinnarjou. Vysvětlit jí, že jsem sám tím vším zmatený, omluvit se a… prostě ji vidět.
Hodněkrát jsem jí zkusil zavolat, ale nikdy mi telefon nezvedla. Poslal jsem jí vzkaz po jedné známé, ale vrátila se mi jen jakási sprostá odpověď.
Naposled jsem to zkusil týden před zimním slunovratem. Když nic jiného, chtěl jsem jí popřát pěkný Svátek slunovratu. Telefon začal vyzvánět, jednou, dvakrát… po třetím zazvonění mě obvykle utnula, ale tentokrát ne. Už jsem chtěl zavěsit s tím, že možná telefon vůbec neslyší, když se ozvalo tiché cvaknutí a ještě tišejší: „Mathe?“
„Ehh… Sinn?“ byl jsem překvapený, že ji slyším. „Já… jen jsem chtěl… chtěl jsem ti popřát krásný Svátek Slunovratu.“
„No to je od tebe milé,“ řekla tak strohým tónem, jaký jsem u ní nikdy neslyšel.
„No… víš… dlouho jsem se snažil se s tebou spojit,“ vykoktal jsem, protože mě najednou nenapadalo nic, co bych měl říct.
„Všimla jsem si.“
„Chtěl jsem si s tebou promluvit,“ zkusil jsem to znovu.
„Ano? To je zajímavé, protože mě přijde, že už není o čem mluvit. Podvedl jsi mě a nic na tom nemění to, že to bylo se samcem. Ostatně, jsi s ním pořád, ne?“
„Ano, to jsem, ale…“
„Tak si hleď svýho a přestaň mě otravovat. Jestli chceš mít nás oba, máš smůlu, já nikomu třetí křídlo dělat nebudu. Sbohem.“ Praštila mi s telefonem.
Zůstal jsem stát jako opařený. Kdyby se jen zlobila, asi bych to opravdu pustil z hlavy, ale v té poslední větě jsem zaslechl, jak jí kolísá hlas a jak se zuby drápy drží, aby nezačala plakat. Když jsem si představil, jak teď někde sedí, tvář skrývá v dlaních a naříká… cítil jsem, jak mě začínají pálit oči. Sesunul jsem se na zem a rozeštkal se skoro stejně bolestivě, jako ten večer našeho rozchodu. Nevím, jak dlouho jsem ležel na koberci a brečel nejen sám nad sebou, ale i nad tím, že jsem ublížil své milované dračici, ale když jsem se utišil, oči i celá tvář mě pálily. Zvedl jsem se a zamířil do koupelny.
Ze zrcadla na mě zíral zarudlýma očima úplně cizí drak, skoro mě ten zjev vyděsil. Musím se dát dohromady, než se vrátí Marcuss, napadlo mě, a tak jsem si začal chladnou vodou omývat obličej. Přes šumění vody jsem přeslechl cvaknutí dveří, a když mi Marc promluvil za zády, lekl jsem se tak, že jsem se praštil hlavou o poličku.
„Mathy? Stalo se ti něco?“
Otočil jsem se k němu a cítil, jak mi po dolní čelisti kape voda na hrudník. Oteklýma očima jsem ho viděl trochu rozmazaně, ale poznal jsem, že si mne zkoumavě prohlíží.
„Ne, nic vážnýho,“ zavrtěl jsem hlavou a naznačil, že o tom raději nechci mluvit. On mě však nepřestával pozorovat, a když jsem si ručníkem otřel tvář a chtěl kolem něj projít z koupelny ven, zastoupil mi cestu.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Nic,“ řekl jsem důrazněji a nahnul se, abych ho obešel. Zarazil mě tlapou a sykl mi do ucha.
„Něco se ti stalo a já chci vědět, co. Myslím, že v zrcadle ses viděl, takže uznej, že mám právo se zeptat.“
Stál jsem před tím chladně modrým pohledem chvilku nehnutě a přemýšlel, jestli se mu mám vytrhnout a utéct, nebo si prostě něco vymyslet. Pak se to najednou všechno ve mně zlomilo a já ze sebe zoufale vyrazil: „Mluvil jsem se Sinnarjou!“
„Cože jsi?!“ Svým spárem mi stiskl tlapu ještě silněji a oči mu najednou ledově žhnuly.
„Chtěl jsem jí jen popřát,“ namítl jsem.
„Proč? Vždyť už s ní nemáš nic společnýho. Teď máš mě!“
„Byla to moje dračice, miloval jsem ji stejně jako teď miluju tebe! Potřeboval jsem ji ještě aspoň jednou slyšet, copak to nechápeš?“
„Nechápu! Ona je minulost, Mathiassi!“
Křičel na mne a mě znovu vyhrkly do očí slzy.
„Když já jí mám pořád rád,“ zasténal jsem tiše.
Čekal jsem od něj podporu, porozumění nebo alespoň útěchu. On se však zachoval tak, jak bych to do něj nikdy předtím neřekl. Opět mě to mělo varovat, jenže… šok a přece jen dodatečně nabídnutá útěcha udělaly své.
Po mém prohlášení na mě Marcuss ještě chvíli ledově zíral, a když se pak pohnul, nestihl jsem ani zareagovat. Čenichem mi projela ostrá bolest a náraz Marcovy pěsti se mi před očima rozprskl v rudou tepající clonu. Couvl jsem a zamžikal. Překvapeně jsem se dotkl čenichu a na tlapě mi ulpěla krev. Nevěřícně jsem vzhlédl k Marcovi. Nechápal jsem, jak mne mohl uhodit a proč.
On sám vypadal trochu překvapeně. Tlapu stále svíral v pěst, ale pohled mu roztál.
„Ty’s… ty’s mě praštil,“ vydechl jsem.
Viděl jsem, že se nadechuje a čekal jsem omluvu, ale jen pootevřel tlamu a dál na mě rozpačitě zíral. Bolest pomalu ustupovala, ale cítil jsem, že se od mě postupně začíná vlévat vztek.
Jak si vůbec mohl dovolit mě praštit? Vylil jsem si tu své srdce, potřeboval jsem jeho náruč, ne jeho pěst. Zareagoval jsem patrně stejně zkratovitě, jako předtím on, ale nedokázal jsem tu hořkou vlnu zloby zadržet.
Vyrazil jsem a opřel se do něj celou svou silou. Spadl na zem a já dopadl na něj. Překvapením rozšířil své modré oči, ale dřív, než jsem mu stihl dát ránu, vycenil zuby a shodil mě ze sebe. Než se mi podařilo se vzepřít, tiskl mi ramena k zemi a já cítil, jak se mi pod jeho vahou nepříjemně pod tělem prohýbají křídla. Snažil jsem se ho uhodit nebo ze sebe srazit, ale svíral mě příliš pevně.
„Ty’s mě praštil, praštil’s mě!“ hystericky jsem na něj křičel a mlátil sebou. Stisk ještě o něco zesílil, takže mě prakticky přibil k zemi. Zaskučel jsem. Poznal jsem, že v téhle pozici nic nezmůžu a můj vzdor ochabl.
„Mathy,“ zasténal chraptivě a přitiskl si čenich na můj zakrvácený čumák. Jeho dech se mi odrážel na tváři, cítil jsem, že se chvěje a jeho sevření se pomalu měnilo v objetí. Nakonec povolil úplně a skulil se na zem vedle mě.
„Promiň mi…“ zašeptal.
Nadechl jsem se a sbíral sílu k tomu se zeptat.
„Proč jsi to udělal?“
Posadil se, a niž by se ke mně otočil, tiše promluvil.
„Protože tě miluju. Protože bolelo slyšet to, co jsi řekl.“
„Já tě přece taky miluju,“ řekl jsem a natáhl k němu tlapu. Dotkl jsem se jeho ramene, ale trhl sebou a spár mi setřásl.
„Já se o tebe s ní ale nechci dělit,“ procedil skrze zaťaté zuby.
„Ani nemusíš. Řekla mi dost jasně, že se mnou už nechce nic mít.“
Myslel jsem, že když to vyslovím takhle nahlas, že se mi zase bude chtít brečet, ale po té ráně do čenichu jako by hovor se Sinnarjou ztratil význam. Marcuss mě miloval, bál se, že by mne mohl ztratit a proto mě uhodil. Tak velkého citu Sinnarja nebyla nikdy schopná.
Jak bláhový jsem byl, když jsem se domníval, že tak vroucí láska je krásná a čistá, a že kdo jí nepocítí, jako by nikdy nemiloval nebo nebyl milován.
Marcuss se ke mně konečně otočil a chvíli si mě prohlížel. Pak beze slova vstal a pomalu odešel z místnosti. Myslel jsem, že se na mě pořád zlobí, a tak jsem zůstal ležet a přemýšlel, co bych měl udělat. Zavřel jsem oči a zmateně si promnul čelo. Po tvářích mi znovu skanulo pár slz, ale tentokrát spíš z bolesti nad tím, k čemu jsem Marcusse donutil. On by mě přece jinak nepraštil.
„Neplač,“ promluvil mi tiše nad hlavou. Vůbec jsem nepostřel, že se vrátil. Rozlepil jsem oteklá víčka a viděl ho, jak se ke mně sklání a jemně mi přikládá k čenichu studený obklad.
Pomohl mi se posadit a otřít zaschlou krev na tváři.
„Děkuju,“ hlesl jsem pokorně. Zavrtěl hlavou a usmál se.
„Neděkuj.“
Přitiskl se pysky na mou tlamu a já mu polibek dychtivě opětoval.
Svátek Slunovratu jsme s Marcussem strávili na horské chatě. Po delší době to bylo pro mě útočiště klidu a míru, mohl jsem všechno pustit z hlavy.
Všude kolem byla příroda a sníh. A sněhu bylo tolik, že jsem do něj zapadal místy až po pás. Marcuss se mi smál, když jsem se brodil tou bílou záplavou, nemotorně jsem roztahoval křídla, která mi při chůzi notně překážela a zuby mi drkotaly zimou.
Strhl jsme si z krku šálu a s úspěchem ji na první pokus přehodil Marcovi přes hlavu. Než stihl cokoliv udělat, zatáhl jsem a on sebou praštil na zem. Z rozvířeného sněhu hned vyrazil jeho spár a chytil mi dolní tlapu. Chrstl jsem mu do tváře hrst prašanu ve snaze ho dočasně oslepit, abych měl možnost se mu vytrhnout, ale on jen silněji škubl spárem a já se odporoučel za ním.
Válely jsme se ve sněhu jak dráčata, prali jsme se a vzápětí se mazlili, a když jsme se konečně vyhrabali na tlapy, měl jsem kalhoty úplně promočené a šupiny pořádně prokřehlé. Marcovi se na čelo lepila zmáčená hříva, prudce oddechoval, ale vypadal šťastně. Byl bych rád, kdybych si ho mohl pamatovat jen takhle, s rozesmátou tlamou, očima jiskřícíma štěstím, pro jednou bez jeho typického chladného výrazu. Promáčené kalhoty se na něj lepily a když se brodil sněhem, měl jsem možnost pozorovat, jak mu svaly na tlapách jen hrají. Ale… časem mi dal příležitost vidět ho úplně jinak a veškerá touha se postupně začínala měnit v nenávist.
Tam v horách se však zatím všechno zdálo tak čisté a bílé, jako čerstvě napadaný prašan.
Než jsme se dostali k chatě, ještě několikrát jsme se vyváleli ve sněhu. O to příjemnější bylo vysvléci se v našem pokoji z mokrých kalhot, na hromadě hřejivých kožešin jen tak ležet a pozorovat praskající oheň ve velkém krbu, a cítit u sebe milovaného draka. Strávili jsme tam týden a myslím, že vášnivější a příjemnější čas bych ve svém životě už nenašel. Nevšiml jsem si Marcových tvrdě zkoumavých pohledů, kdykoliv jsem promluvil s cizí dračicí nebo se na nějakou jen výrazněji podíval. A kdybych si jich byl všiml, patrně bych se tomu jen smál. V té době mi ještě bylo do smíchu.
Je zvláštní vzpomínat na zimu, zatímco se procházím po vězeňském dvoře a hřbet mi hřeje letní slunce. Vzduchem voní posečená tráva, večery jsou vlahé a dny začínají být opravdu horké. I tady, za zdmi a mřížemi je cítit divokost nespoutaného léta a většina draků hledí toužebně k nebi. V takový čas je jednomu těžko, když je sám. A pokud je sám tady, je mu ještě hůř. A tak se procházím pod tím zlatavým sluncem, které na mne září skrz mřížovou kopuli a vzpomínám na zimu. Připadá mi, že utekla až příliš rychle. Znal jsem jen práci a společné chvíle s Marcussem, a nic jiného jsem si ani nepřál. Marc mě občas brával na herecké večírky, kam byl každou chvíli zván, a tak postupně prosákla do veřejného světa informace, že stoupající hvězda a miláček dračic Marcuss Worreng je gay. Já sám se tomu prohlášení o sobě stále vyhýbal.
„Mathe, nevěděl jsem, že jsi na samce,“ řekl mi Angus, když jsme si po delší době našli společný čas na oběd.
„Já to taky nevěděl,“ přiznal jsem. „Než se objevil Marcuss, měl jsem přece dračici.“
„No, každý se jednou najde,“ pousmál se a poplácal mě po rameni.
„Vlastně za Marca vděčím tobě, Angie. To ty’s mě přivedl na konkurz.“
„Kdepak, já ti hledal jen práci, ne lásku,“ zavrtěl hlavou. Pak ovšem zvážněl a vzal mě za tlapu. „Ale poslouchej. Nevím, co je na tom pravdy, možná jsou to jen historky závistivců, nicméně o Marcussovi občas kolují podivné zvěsti. Uznávám, že je to milej a zábavnej drak, možná jednoho trochu zmatou ty jeho chladně modrý oči a tvrdý výraz, ale zaslechl jsem, že dokáže být pořádně agresivní a vznětlivý.“
Viděl jsem na Angusovi, že mluví poněkud nejistě. Jakoby váhal, zda mi to vůbec má říct a riskovat, že se rozzlobím, ale byli jsme opravdu dobří přátelé, a tak měl potřebu mě varovat. Nejdřív jsem se mu chtěl vysmát, ale pak jsem si vzpomněl na Marcovu pěst a mou krev řinoucí se mi z čenichu. Zaváhal jsem, ale vzápětí vzpomínku zatlačil zpátky do pozadí. Tenkrát jsem si o to řekl sám, to je jasné.
Stiskl jsem Angusovi tlapu, kterou mě stále přátelsky držel a s lehkým úsměvem ho ujistil, že to skutečně budou jen historky závistivých jazyků. Úsměv mi sice opětoval, ale když si ho zpětně promítám, nebyl tak zcela upřímný. Možná věděl víc, než byl ochotný mi povědět, možná ho jen zmátlo to mé zaváhání, ale galantně mlčel. Nejsem si jistý, jestli by bylo všechno jinak, kdyby ještě promluvil, ale tenkrát bych to spíš opravdu jen vedlo k hádce a to nechtěl ani jeden z nás. Jenže… co je jedna hádka mezi přáteli oproti zničenému životu?
Věříte na náhody? Opravdu by mě zajímalo, jestli to, co se na konci zimy stalo, byla náhoda, řízená cesta osudu či záměr kdovíjaké vyšší moci. Ať to bylo cokoliv, dalo to podnět k tomu, abych si zničil život. A nejen ten svůj…
Stál jsem na Zlatém náměstí a čekal na Marcusse. Věděl jsem, že má zkoušku v jednom menším divadle, kde teprve nedávno podepsal smlouvu, a chtěl jsem ho překvapit. Byl jsem na místě o dost dřív, a tak jsem se nečinně procházel po dlážděném prostranství, tlapy zachumlané v kapsách kalhot a pohled upřený do prázdna představou toho, že spolu s Marcem máme před sebou pěkný večer.
Ze snění mě vytrhl nejistý hlas. Znal jsem ho, ale už nějakou dobu jsem ho neslyšel. Je možné, že by to byla…
„Mathe?“
„Sinnarjo!“ vydechl jsem překvapeně.
Stála rozpačitě kousek ode mě a prohlížela si mne. Čupřinu nad čelem měla delší, než když jsem ji viděl naposled. Padala jí do očí, a tak si ji každou chvíli tlapou jemně odhrnovala. Působilo to nenuceně a zároveň svůdně.
„Co… co tady děláš?“ zeptala se, jako by chtěla začít hovor a zároveň nevěděla, co říct.
„Čekám tu na Marcusse,“ přiznal jsem po pravdě.
„Ah…“ přikývla s výrazem, že je to přece jasné a ona je hloupá, že se takhle ptá.
„Sluší ti to,“ ukázal jsem na její čupřinu a ona se rozpačitě usmála.
„Děkuju. Tobě taky. Máš moc pěknou kravatu. Jdete… jdete na večeři?“
„Ano.“
Nadechla se a s pootevřenou tlamkou se mi dívala do očí.
„Tak… tak přeji pěkný večer,“ popřála nakonec, i když jsem měl pocit, že chce říct něco jiného. Nečekala na odpověď, prosmýkla se kolem mě a zamířila pryč. Nevím, proč jsem to udělal… než jsem si vůbec stačil uvědomit, co vyvádím, držel jsem ji za tlapu.
„Co to děláš?“ vyjekla překvapeně a chtěla se mi vytrhnout. Příliš slabě, oproti Marcovi byla lehoučká jak peříčko. Přitáhl jsem ji k sobě, díval se jí do očí a druhou tlapou ji jemně pohladil po tváři.
„Mathe, ne,“ ucukla, ale neodvrátila se. „Prosím, nedělej to..“ zašeptala, když jsem přiblížil svůj čenich těsně k jejímu. Čekal jsem, že se mi na poslední chvíli vlepí pohlavek nebo se mi vytrhne, ale neudělala to. Políbil jsem ji a ona se mému polibku poddala tak, jako to dělávala dřív. Chutnala sladce a její kousání do jazyka bylo jemné a něžné, na rozdíl od Marcových drsných kousanců. Miloval jsem Marcusse a na Sinnarju jsem už dlouho nemyslel, ale teď jsem ji najednou chtěl. Hned teď a klidně na tom zatraceném náměstí, ale věděl jsem, že to není možné.
Pustil jsem ji a pomalu se odtáhl. Pohlédla na mě skoro stydlivě, chvíli váhala, pak se ale prudce otočila a rozběhla se pryč. Chtěl jsem běžet za ní, ale nedokázal jsem to. Zůstal jsem stát na místě jako omámený a jen se díval, jak mizí v jedné uličce.
Netušil jsem, že tak, jako se dívám já na ni, dívá se někdo i na mě. Necítil jsem Marcův tvrdý ledový pohled, který mi upíral do zad. I kdybych se otočil, neviděl bych ho. Ale on viděl všechno.
Když jsem se Marcusse nedočkal, zamířil jsem domů. Marc nevěděl, že na něj čekám, mělo to být překvapení, a tak jsem usoudil, že buď nečekaně odešel z divadla dřív a nebo jsme se nějak nešikovně minuli.
Měl jsem v tu chvíli víc starostí sám se sebou, náhodné setkání se Sinnarjou mne vykolejilo natolik, že jsem o tom ani moc nepřemýšlel. Potřeboval jsem si pročistit hlavu, a tak jsem bezmyšlenkovitě bloumal po městě, dokud jsem se neuklidnil. Když jsem konečně dorazil do našeho bytu, ani mě nepřekvapilo, že je Marc už doma.
„Ahoj Markie!“ zavolal jsem hned ve dveřích, ale odpověď jsem nedostal. Možná mě neslyšel, napadlo mne a šel jsem se podívat, kde vlastně Marcuss je.
Našel jsem ho v ložnici. Ležel natažený přes postel a upřeně zíral do stropu.
„Marcu?“ promluvil jsem na něj, ale ani se nepohnul. „Je ti něco?“
Přistoupil jsem k němu a dotkl se jeho ramene. Prudce mi tlapu odrazil a napřímil se. Čelisti měl křečovitě sevřené a modré oči mu ledově žhnuly, jako by mi chtěl propálit díru do hlavy. Znejistěl jsem.
„Stalo se něco?“ polkl jsem trochu ustrašeně.
„Ty se ještě ptáš?“ zasyčel a mě v tu chvíli bylo jasné, že mě musel se Sinnarjou vidět.
„Ty jsi…“ větu jsem nedokončil.
„Jak jsi mi to mohl udělat!“ zařval na mě a s tlapami sevřenými v pěst vyskočil z postele. Zbaběle jsem couvl.
„Vždyť se nic nestalo,“ namítl jsem chabě. Upřel na mne tak zlý pohled, až pode mnou podklesla kolena.
„Jak tohle můžeš říct?“ zavrčel tak, jak jsem ho ještě nikdy mluvit neslyšel.
„Dobře, políbil jsem ji, ale… to byl jen zkrat. Vzpomínka na to, co bylo!“ bránil jsem se. Nebyl jsem si jistý, jestli to, co říkám, je pravda, ale snažil jsem se tomu věřit. Musel jsem. Marc zuřil a jestli nepřesvědčím sám sebe, že to byl omyl, jeho nepřesvědčím už vůbec.
„Proč mi tohle děláš?“ zařičel a tentokrát to znělo poněkud zoufale.
„Nechtěl jsem… promiň.“ Víc jsem vykoktat nedokázal. Oči měl najednou plné slz, skřípal zuby, jak se snažil zadržet pláč a celý se chvěl. Sám jsem si lítostí do krve prokousl pysk a bolest mě trochu probrala. Napřáhl jsem k němu tlapu.
„Nech mě být!“ Znovu mou tlapu odrazil a drápy mi natrhl zápěstí. Nevšímal jsem si toho.
„Omlouvám se, slyšíš!“ zakřičel jsem na něj. Podařilo se mi vzít ho za ramena a zatřást s ním, abych svým slovům dodal důraz. Na tvář se mu vyřinuly slzy a já při tom pohledu povolil sevření. Odstrčil mě a sesunul se na zem vedle postele. Hlavu si schoval do dlaní a naříkal. Chvíli jsem na něj zoufale civěl, než jsem se odhodlal přisednout si k němu a zezadu ho obejmout. Čekal jsem, že mne odrazí, ale neudělal to. Nevím, jestli poslouchal, co mu šeptám, ale nehnutě seděl, hlavu dál ukrytou v tlapách a tiše se nechal konejšit.
Konečně jsem si všiml, že mi po pravé tlapě teče krev, ale nechal jsem to být. Dál jsem ho držel a hladil po zádech i po krku, dokud konečně nezvedl hlavu a nepodíval se na mne.
„Ještě se zlobíš?“ zeptal jsem se pokorně. Neodpověděl, jen na mne upíral poněkud zarudlé oči. Pohladil jsem ho po hřívě.
„Miluju tě, Marcu. Na tom se opravdu nic nemění,“ ujistil jsem ho pro případ, že by mě předtím nevnímal. Napřáhl ke mně tlapu a přitáhl si mne blíž.
„Už mi tohle nikdy nedělej,“ zasyčel. Nejsem si jistý, jestli to byla prosba nebo výhružka. Tenkrát jsem myslel, že spíš prosí. Ale teď vím… byla to výhružka.
Nedokážu říct proč, ale když mě potom políbil, chutnal ten polibek tentokrát poněkud hořce.
Od chvíle, co jsem na Zlatém náměstí potkal Sinnarju, jsem na ni nemohl přestat myslet. Proklínal jsem ji za to, že se nechala políbit, protože kdyby to neudělala, bylo by všechno daleko jednodušší. Ale zároveň jsem za ten prchavý okamžik byl rád. Líbat ji po tak dlouhé době bylo nádherné. Nechápal jsem, kde se ve mně ten cit znovu bere, byl jsem přesvědčený, že tohle už je dávno za mnou a jediný důležitý je pro mě Marc, ale začalo mi postupně docházet, že to tak není.
Všechno bylo najednou úplně jinak, než jak jsem to do té chvíle vnímal. Najednou to nebyl Marc, na koho jsem celé dny myslel a s kým jsem chtěl být. Stále jsem ho miloval, ale začínala mi chybět jemnost a něha dračice. Marc byl ve všem svém chování příliš živelný, zvířecí a impulsivní, zatímco Sinnarja byla něžná, poddajná a chápavá.
Snažil jsem se ji pustit z hlavy a možná by se mi to i povedlo, kdyby mi Marc nedával čím dál větší záminku utíkat v mysli k někomu slabšímu a něžnějšímu.
Jeho chování se od toho odpoledne poněkud změnilo. Když jsme spolu šli po ulici, už se nesmál a nelaškoval se mnou. Držel mě pevně za tlapu a svým tvrdým výrazem kolem sebe šířil chlad. Kdykoliv jsem chtěl jít někam sám, prohlížel si mne tak pronikavě, až jsem měl pocit, že mě svýma očima zmrazí. Volal mi pokaždé, kdy jsem se jen o chviličku zdržel a natahoval hovor tak, aby mohl slyšet, co se kolem mne děje a kde zrovna jsem.
Začínal jsem si připadat, jako kdybych žil v kleci a pod neustálým dozorem. Z jeho pronikavého pohledu, který mě předtím tolik vzrušoval, jsem byl čím dál víc nervóznější.
I milování s ním se pomalu stávalo noční můrou, protože to, co se mi dříve líbilo jako dosud nepoznané, teď zatraceně bolelo. S obavami jsem sledoval, jak je Marcuss surovější a agresivnější. Jeho objetí už nehřálo, spíš škrtilo. A když jsem jednu noc ležel v jednom takovém dusivém sevření, které nepovolilo ani když usnul, na krku mne pálil jeho horký dech a všude po těle štípaly krvavé škrábance a rameno mne bolelo od toho, jak se do něj při vyvrcholení zakousl, došlo mi, že už takhle nemůžu dál. Připadalo mi, jako by se všechen cit z našeho vztahu vytratil, ale přitom jsem věděl, že Marca stále miluju natolik silně, abych mu jeho drsné projevy neustále promíjel. Jenže… kam by to vedlo dál? Den ode dne byl vznětlivější a drsnější, sledoval mne a kontroloval, nutil mě uzavírat se před ním stále hlouběji a pokud to nepřestane, zničí svým chováním úplně vše, co jsme spolu ještě měli. Rozhodl jsem se, že si s ním musím promluvit. Jen jsem nevěděl, jak…
Začínám trochu litovat, že vám celý ten příběh vyprávím. Možná bych se měl spíš pokusit na to všechno zapomenout, než si to ve své šedé cele přehrávat celé znovu. Ale na zapomínání budu mít ještě spoustu času. Veškerý čas svého života, který mám, tak snad si můžu dovolit prožít to všechno ještě jednou znovu.
Když jsem se ráno probudil, Marc byl už pryč. Protáhl jsem se a sykl, když mě prokousnuté rameno nepříjemně zabolelo. Bolest mi připomněla moje noční rozhodnutí, a tak jsem v ranní sprše a při snídani přemýšlel, jak rozhovor s Marcem nejlépe naplánovat. Bál jsem se, že ať řeknu cokoliv, vyvolá to z jeho strany pouze další agresivní útok. A já se s ním nechtěl prát. Chtěl jsem se s ním milovat tak, jako jsme se milovali dřív. Bez krvavých šrámů a bez bolesti.
Ten den jsem měl volno a plánoval jsem si, že se jen tak projdu po městě. Možná mi to pomůže trochu si pročistit hlavu a něco vymyslet. Jenže dřív, než jsem vyrazil z domu, zazvonil můj mobilní telefon. Automaticky jsem po něm sáhl, ale když jsem uviděl na displeji jméno volajícího, skoro mi vypadl z tlapy. Otupěle jsem zíral na blikající telefon a hlavou mi letělo tisíce otázek. Nejdůležitější byla ‚mám ten hovor přijmout‘? Udělal jsem to dřív, než jsem se stihl rozhodnout.
„Sinn?“ Snažil jsem se, aby můj hlas zněl co možná nejklidněji, i když mi srdce v hrudi bušilo jako o závod.
„Mathe, já… mohla bych s tebou mluvit?“ Zněla poněkud rozpačitě a nejistě. Polkl jsem, a snažil se zachovat věcný, neutrální tón.
„No proč ne. Poslouchám.“
„Ne, takhle po telefonu jsem to nemyslela. Chtěla bych… chtěla bych se s tebou sejít. Myslíš, že by sis na mne udělal čas?“ Snažila se moc nedoufat, přesto jsem si dovedl představit, kolik naděje do své otázky vkládá. Věděl jsem, že bych měl odmítnout, že sejít se s ní není dobrý nápad, ale nedokázal jsem říct ne. Sám jsem toužil ji znovu vidět, to se jednomu hodně špatně odmítá. Můžete mě za to soudit, ale určitě z vlastní zkušenosti víte, jak těžká taková situace je. Pokud jste dokázali odmítnout, pak máte právo mne odsoudit.
„Kdy?“ zeptal jsem se.
„Kdykoliv.“ Určitě jí to samotné muselo znít skoro jako škemrání, ale já v tom slyšel jen zoufalou snahu a svíral jsem telefon tak silně, až mi v kloubech praskalo. Tohle prostě NEJDE odmítnout! Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Ona naopak při čekání na odpověď ani nedýchala. Když jsem konečně promluvil, věděl jsem, že dělám tu největší chybu svého života. Ale nedokázal jsem tomu zabránit.
Pro setkání se Sinnarjou jsem vybral co nejneutrálnější místo. Byla to malá kavárna blízko centra. Kdysi jsem v ní byl s Angusem, se Sinnarjou ani s Marcussem nikdy, takže opravdu klidná a neutrální půda.
Nejprve nám mluvení moc nešlo. Sinnarja chtěla patrně jen ze slušnosti vědět, jak se mi s Marcussem daří. Zamlčel jsem své prokousnuté rameno a krátce povyprávěl o té světlé stránce našeho vztahu. Pověděla, že mi to přeje. Pak vyprávěla o svém rozhodnutí změnit práci, a že uvažuje o tom, že se přestěhuje do jiného města, možná do úplně jiné lokality. To byl právě důvod, proč mě chtěla vidět, protože pak už nebude příležitost promluvit si mezi čtyřma očima.
„Víš, vlastně se chci s tebou rozloučit,“ řekla mi. „Ale nechci zmizet jako nepřítel, na to jsem tě moc milovala, Mathe, a ještě pořád tě mám hodně ráda. Chci, abychom byli přátelé. Už se na tebe nezlobím, jsou věci, které se prostě stanou a nedá se jim zabránit, takže…“
„Chodíš s někým?“ přerušil jsem ji, protože mi došlo, proč najednou změnila svůj názor a pustila minulost za hlavu. Trochu zrozpačitěla a začala žmoulat ubrousek.
„Chodíš, viď?“ usmál jsem se, i když mi zas tolik do smíchu nebylo. Měl jsem radost z představy, že není sama, ale zároveň mě zabolelo poznání, že ji tím definitivně ztratím. Vím, že by to bolet už dávno nemělo, ale… bolelo to.
„Ano,“ špitla a sklopila oči.
„Za to se nemusíš stydět,“ zavrtěl jsem hlavou.
Nechtěl jsem o jejím nápadníkovi vůbec nic vědět, přesto jsem se zeptal, kdo to je.
„Je to můj kolega z práce. Když… když jsi mi řekl, co je mezi tebou a Marcussem, zhroutil se mi svět. Upnula jsem se na práci, byla jsem tam prakticky celé dny a neznala nic jiného, až… až jsem poznala Kediasse. On teď z naší firmy odchází a já… já bych chtěla jít s ním.“
Nevěděl jsem, co jí na to říct, a tak jsem jen popřál hodně štěstí.
„Myslíš, že bychom tedy mohli být přáteli?“ zeptala se, když viděla, že jsem poněkud zamlklý.
„Možná. Proč ne,“ pokrčil jsem rameny. Klidně jsem jí to mohl slíbit. Bude žít někde úplně jinde a šance, že bychom se ještě někdy viděli, byla opravdu malá. Ale bude to dobře. Já se vrátím k Marcussovi, pokusím se nějak urovnat napětí, které mezi námi vzniklo a život bude zase příjemný a snadný.
Už skoro nebylo, co si říct, a tak jsme se zvedli.
„Nechceš… nechceš mě doprovodit?“ zeptala se.
Chtěl jsem strašně moc, ale nemohl jsem. Věděl jsem, že jestli s ní dojdu až k domu, kde bydlí, půjdu i dál. A potom už by opravdu nebylo cesty zpět. Že ta cesta není už ani teď, to jsem nevěděl.
„Nezlob se, ale nemůžu. Ty víš, kam by to vedlo,“ zavrtěl jsem hlavou a ona přikývla. Věděla to. A přesto se na mne dívala těma fialkovýma očima tak, jako by prosila, abych šel, že to všechno ještě můžu změnit.
„Hodně štěstí, Sinn,“ popřál jsem a otočil se, aniž bych jí na rozloučenou alespoň stiskl tlapu. Věděl jsem, že už se jí nesmím dotknout.
„Mathe,“ zavolala za mnou, ale neohlédl jsem se. S pohledem upřeným před sebe jsem odcházel pryč. Kdyby mě oslovila ještě jednou, asi bych to nevydržel a vrátil se. Ale ona to neudělala.
„I tobě hodně štěstí,“ zašeptala, ale já to už neslyšel.
Propásl jsem příležitost získat ji zpátky, ale cítil jsem, že tak jako tak už není moje. Můj byl Marcuss. A pokud Sinnarja zmizí z mého světa, bude s Marcem všechno tak, jako to bylo dřív. Při té představě se mi zvedla nálada a já se po dlouhé době začal na večer s Marcem těšit. Teď už tu přece nemůže být žádný problém, no ne?
Když jsem přišel domů, první, co jsem uviděl, byl Marcuss stojící ve dveřích ložnice. Tlapy měl založené na hrudi a jedním ramenem se opíral o dveře.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ho a vyrazil jsem k němu, abych ho mohl obejmout. Kdybych si ho lépe prohlédl, výraz, jakým se na mě díval, by mne varoval. Ale já v tu chvíli myslel jen na to, jak moc chci svého draka sevřít v náruči. Měl jsem sám ze sebe radost, protože jsem odolal Sinnarje a chtěl jsem se o svou dobrou náladu podělit. Jenže když jsem se k Marcovi přiblížil, jeho pravá tlapa najednou vyrazila proti mně a něčím tvrdým mě přetáhl přes čenich. V hlavě mi explodovala vlna bolesti a já se složil na zem. Z čenichu se mi řinula krev. Uslzenýma očima jsem nechápavě mžikal na Marcusse.
„Co to sakra děláš?“ zakvílel jsem.
Propaloval mne ledovým pohledem a jestli v něm tenkrát, když mě uhodil poprvé, pohled na krev vyvolal soucit, dnes to neplatilo.
„Byl jsi s ní?“ vyštěkl na mě.
„S kým?“ zaskuhral jsem.
„S tou tvojí dračicí!“
Nechápavě jsem na něj zíral. Jak mohl vědět, že jsem se se Sinnarjou odpoledne setkal?
Znovu napřáhl tlapu a já se stáhl v očekávání další rány. Ale tentokrát mi chtěl jen něco ukázat. Jeho spár se zarazil před mýma očima. V prstech svíral můj mobilní telefon, kde se na mě z displeje šklebil výpis posledního hovoru. Bylo tam Sinnarjino jméno i číslo. Marcuss tlapu stáhl a čekal.
Popotáhl jsem, ale vzápětí jsem musel frknout. Nozdru jsem měl plnou krve. Protřel jsem si čenich a vrávoravě se postavil.
„Tak byl jsi s ní?“ uhodil na mne znovu.
„To už se nesmim s nikým vídat?“ odsekl jsem, protože mi začalo docházet, co se tu vlastně děje. Marcuss mě omezoval čím dál víc, chtěl mě mít pouze pro sebe a došlo to tak daleko, že se nerozpakoval prohlížet obsah mého telefonu, který jsem doma zapomněl.
„Ne s ní!“
„A proč ne? Jen jsem se s ní sešel, nic víc. A jestli chceš něco vědět, stěhuje se z města pryč.“
Odstrčil jsem ho ze dveří a vstoupil do ložnice. Potřeboval jsem něco, čím bych si setřel krev z tváře a tak jsem se natáhl pro krabici s kapesníky.
„To ti mám věřit? Cejtím z tebe její pach,“ zašklebil se.
„Když jsem s ní seděl v kavárně, tak logicky asi trochu načichnu, ne?“
„Jenom seděl v kavárně, jo? Posledně jsem měl možnost vidět, jak vy dva hned dokážete využít náhodnýho setkání. A tak mě napadá, že to vlastně ani nemusela být náhoda.“
„Slyšíš se vůbec? Podívej se, jak se ke mně poslední dobou chováš a teprve pak mi něco vyčítej! Jsi čím dál víc agresivnější a surovější, hlídáš mě jak malé dráče a to jen proto, že se bojíš, abys mě neztratil. Ale jestli s tímhle nepřestaneš, tak odejdu, a pak budeš moct jen sám sobě vyčítat, co jsi způsobil!“
„Ty mi ale nedáváš jinou možnost! Víš jak mi bylo, když jsem tě s ní viděl?!“
„Řekl jsem ti, že jsem udělal chybu a slíbil, že už se to nestane, co ještě sakra chceš?“
„Abys mě miloval! Ale ty jen potkáš svojí bývalou, hned se s ní koušeš do jazyka!“
Z toho, jak se neustále vracel k tomu nešťastnému setkání, se do mě vlil vztek. Nevěděl jsem, jak mu dokázat, že chyba, kterou jsem udělal, byla poslední. Teď mě přistihl, jak se vracím od Sinnarji a místo aby mne vyslechl, bezmyšlenkovitě mě uhodil. Věděl jsem, že kdybych Sinnarjino pozvání odmítl, nikdy by se to nestalo. Marcuss by nenašel můj telefon, neměl by možnost zatímco byl doma sám vytvořit ve své hlavě kdo ví jaké teorie a já bych měl šanci promluvit s ním v klidu. Ale zároveň bych nevěděl, že Sinnarja odchází z města a že už nebude nic, co by mě od Marcusse rozptylovalo.
Vyfrkl jsem další krvavou bublinu a přes ni viděl ten jeho tvrdý ledový výraz. Cítil jsem, že ho začínám nenávidět.
„Víš co? Dneska jsem měl možnost udělat víc než to. Měl jsem možnost vzít si ji zpátky, ale neudělal jsem to. Kvůli tobě, abys věděl! Ale teď, když tu tak stojím s přeraženým čenichem a dívám se, jak na mě křičíš, dost lituju, že jsem to neudělal. Když nic jinýho, aspoň bys měl za co mě praštit a ne mě mlátit jen tak naprázdno!“
Jeho tvář se stáhla a dolní čelist se mu roztřásla. Tlumeně zaúpěl a modré oči se mu zalily slzami. Viděl jsem na něm, že by mě chtěl obejmout. To, co ke mně cítil bylo tak silné, že měl problém to ovládnout, a já konečně pochopil, že to možná není láska, ale spíš posedlost. Posedlost, která ho pod záminkou lásky stahuje čím dál víc do temnot, protože už není schopen připustit myšlenku, že by mne mohl ztratit. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem ho nenáviděl za to, že dovolil, aby to všechno zašlo tak daleko.
„Promiň, Mathy. Tolik… tolik tě miluju,“ zašeptal chraptivě a jen stěží ovládal pláč. Uvědomil si, že udělal chybu, když mě praštil, ale už se to nedalo vzít zpět. A já nedokázal ovládnout vztek, který mnou lomcoval.
„Možná bych měl od tebe odejít,“ řekl jsem. Ta myšlenka mi prolítla hlavou jako blesk, a samotného mě vyděsila, když jsem ji vyslovil nahlas.
„Odejít? To přece nemůžeš!“
„Nemůžu? A kdo mi to zakáže, ty? Chceš mi rozkázat, abych tě miloval? Co když k tobě už nic necítím? Co když se opravdu chci vrátit k Sinnarje?“
Byl jsem krutý a do konce života za tu krutost budu platit. Ale nejsem si jistý, jestli bych reagoval jinak, kdybych měl možnost prožít to znovu. Chtěl jsem jen, aby mu došlo, že se všechno může změnit, že náš vztah může skončit. Myslel jsem, že pokud si to uvědomí, pak to i přijme a začne se chovat tak jako dřív. Mýlil jsem se.
Pár vteřin vypadal, že se už opravdu rozbrečí. Pak si ale skousl pysky a výraz mu ztvrdl. Vrhl se na mne a spáry mi sevřel kolem krku. Ztratil jsem rovnováhu a spadl spolu s ním na postel, ale on nepovolil. Tiskl mi krk tak silně, že jsem nemohl dýchat. Modré oči mu vztekem ledově žhnuly a i kdybych mohl křičet, asi by mě neposlouchal.
Snažil jsem se ho odrazit, šermoval jsem mu tlapami před čenichem, ale nedokázal jsem ho zasáhnout a ani ho ze sebe shodit. Okolí se začínalo barvit do ruda a já pomalu ztrácel sílu.
Přece mne nemůže jen tak uškrtit? Z posledních sil jsem se do něj zapřel zadní tlapou a zatlačil. Sevření povolilo. Trochu jsem tlapu stáhl a dřív, než mě stačil znovu stisknout, jsem vykopl.
Marcuss přeletěl místnost a narazil čelem do stěny naproti posteli. Sesunul se na zem, chytil se za hlavu a bolestně se svinul do klubka. Slyšel jsem, jak skřípe zubama, ale sotva jsem to vnímal. Krk mě pálil a každé nadechnutí jsem cítil, jako kdybych vdechoval oheň.
Po chvilce se Marcuss na zemi posadil a opřel se zády o zeď. Díval se na mě a já mu pohled opětoval. Nedokázal jsem si v jeho studených očích přečíst, na co myslí, jen jsem se snažil odhadnout, jestli mi chce ještě ublížit. Možná chtěl, ale neudělal to. Zvedl se a vrávoravě přešel blíž ke mně. Já se nezmohl ani na to, abych se posadil. Jen jsem se dál držel za krk a trhaně oddechoval.
Chvíli si mne prohlížel, než se otočil a beze slova odešel. Oddechl jsem si. Teď už bych neměl sílu se mu ubránit.
Když jsem se konečně vypotácel z ložnice, byl Marc pryč. Opláchl jsem si zaschlou krev z tváře a čekal. Přemýšlel jsem o všem, co se stalo a co bych měl udělat, až se mi nakonec začaly klížit víčka. Musel jsem usnout, protože když jsem otevřel oči, začínalo svítat. Prošel jsem celý byt, ale Marcuss byl stále pryč.
Hodně dlouhou dobu jsem jen tak stál a zamlženým pohledem zíral na naše společné fotky přilípnuté na lednici. Byla to vůbec někdy skutečnost, nebo je to všechno jen sen, ze kterého jsem se najednou probudil do skutečné noční můry? Nakonec jsem vztekle máchl tlapou a fotky smetl na zem. Jedna z nich se roztrhla a oddělila od sebe naše rozesmáté tváře. Pohled na ten přetržený šrám mezi námi byl podobný jako Marcova rána pěstí. Klesl jsem na kolena a rozbrečel se. Chtěl jsem všechno zapomenout, všechno změnit, všechno zničit… chtěl jsem pryč.
Několik následujících dní jsem vyloženě jen přežíval. Moc si z té doby nepamatuju, hodně jsem pil, přespával jsem, kde se dalo a vzpomínám si, že jsem se i jedou snažil vnutit na noc k Sinnarje.
Nechápal jsem, proč na mne křičí a obsah slov mi unikal, v každém případě jsem zůstal stát za dveřmi s tím, že už mě ani Marcusse nechce nikdy vidět. Té noci jsem se opil tak, jako ještě nikdy předtím a myslím, že zopakovat si to už nebudu mít ve svém životě příležitost. Ne že bych o to stál.
Druhý den jsem se probral schoulený do klubíčka na hromadě krabic nedaleko baru, ve kterém jsem v noci pil. Mžoural jsem do poledního slunce, které po dlouhé pauze konečně opět začínalo hřát a najednou jsem cítil, jak moc Marcusse potřebuju. Chtěl jsem ho mít u sebe, obejmout ho a políbit, nechat se jím laskat a milovat. Stalo se hodně věcí, ale tam v té špinavé ulici na hromadě potrhaných krabic mi připadalo, že by to všechno šlo ještě spravit. Postavil jsem se a vrávoravě se vydal k našemu bytu.
Když jsem vstoupil dovnitř, Marcuss seděl na gauči v obývacím pokoji. Otočil se ke mně a upřel na mě nezdravě zarudlé oči. Nad jedním okem měl krvavý strup, jako by mu někdo rozsekl šupiny. Nevypadal o moc lépe než já. Na stole před ním stála téměř prázdná láhev ginu, všude kolem byl nepořádek a celý byt nepříjemně páchl.
„Jdeš si pro věci?“ zeptal se stroze a bez jakéhokoliv citu.
„Ne.“
„Tak co tu chceš?“ Hlas měl nevrlý, ale zlobu jsem z něj necítil. Byl na dně a už neměl sílu bojovat.
„Tebe,“ odpověděl jsem a přešel k němu.
Nepohnul se, ani výraz se mu nezměnil. Přesto jsem cítil, jak se atmosféra v místnosti mění. Jen jsem nedokázal odhadnout, jestli k horšímu nebo k lepšímu. Sklonil jsem se a přes nízké opěradlo gauče jsem ho objal kolem ramen. V první chvíli jsem myslel, že se vysmekne, ale zůstával stále nehybný. Přitiskl jsem mu čenich na krk, a když jsem vydechl na jeho šupiny, ucítil jsem, že se lehce zachvěl. Dodal jsem si odvahy a jemně ho štípl zubama do krku.
„Ty parchante,“ zasyčel a natáhl se po mě. Strhl mne k sobě na gauč a sevřel v náruči. Prsty jsem mu pročísl čupřinu a on si skryl hlavu za mé rameno. Tiše se rozvzlykal. Jednou tlapou jsem ho k sobě tiskl a druhou mu nepřestával pročesávat rozcuchanou neumytou hřívu. Když se konečně utišil, trochu se odtáhl, aby mi viděl do očí. Hleděli jsme jeden na druhého, jako kdybychom se viděli poprvé. Pak mě vzal za skráně a políbil. Dychtivě jsem ho kousl do jazyka a zaryl mu drápy do boků. Pustil mě, a já vzápětí uslyšel trhání látky, jak se ze sebe snažil rychle strhnout kalhoty. Napodobil jsem ho. Když mě chytil za boky a přetočil, měl jsem pocit, že možná opravdu bude všechno jako dřív.
Po dlouhé době to nebolelo…
Po našem usmíření jsem pozval Marcusse na výlet. Vzpomínám, jako by to bylo včera, co jsem s ním procházel rozkvétající alejí a vdechoval všechny ty opojné jarní vůně. Těšil jsem se na příjemný den strávený ve skalách, ale zároveň jsem byl značně nervózní, protože mě čekala jedna dost nepříjemná věc. Chtěl jsem si s Marcem promluvit. Ale ne u nás v bytě, kde se staly všechny ty nepříjemné věci, ani někde, kde by nám přes rameno nahlížela veřejnost. Chtěl jsem s ním mluvit uprostřed klidné přírody, ve skalách, kde se Marcuss cítil opravdu šťastný. Doufal jsem, že tady bude poslouchat.
Konečně jsme se vydrápali na skalní posed a já se nejistě nadechl. Tušil jsem, že pokud nezačnu hned, už to později nedokážu.
„Marcu, chtěl bych si s tebou promluvit,“ začal jsem trochu nejistě. Otočil se a zkoumavě si mě přeměřil. „Víš, to, co se stalo… nemůžu to jen tak nechat být.“
„Možná bys měl,“ řekl a pohled mu trochu ztvrdl.
„Nemůžu. Nechci, aby se to opakovalo. Mám tě rád, ale kdyby se to mělo dít znovu, už bych to nevydržel.“
„Pokud mi nedáš důvod, nic se nestane,“ pronesl chladně. Začínal mě rozčilovat. Přišlo mi, že si vůbec nechce připustit, že by to, co se stalo, mohla být i jeho chyba.
„Já ti žádný důvod nedávám,“ odsekl jsem.
„To je dobře.“
„Ale ty mě přestaň hlídat. Nejsem tvůj otrok, abys nade mnou měl dozor a abys se mnou zacházel jak s kusem hadru. Mám tě rád a pokud ty máš rád mě, věř mi prosím.“
„Mám ti věřit? Abych tě pak, jen co se otočím, viděl zase s nějakou dračicí?“
„Kdy už tohle konečně pustíš z hlavy?! Sinnarja je pryč a žádná jiná dračice není!“ zakřičel jsem na něj, protože vztek se ve mně začínal opravdu vzdouvat.
„Sinnarju jsem vyřešil. Chci jen tvůj slib, že už budeš navždycky se mnou!“
Nebyl jsem si jistý, jestli mu tohle můžu slíbit. Dát slib není těžké, ale dodržet ho… už jsem se nadechoval, že mu odpovím, když mi najednou problesklo hlavou poznání. Říkal, že Sinnarju vyřešil? Co to vlastně na mě Sinn křičela, když jsem u ní byl? Z podvědomí, kam to ukryla opilecká otupělost, mi začaly vystupovat obrazy toho, co se podle slov Sinnarji stalo. Marcuss u ní byl!
Vzpomněl jsem si na hluboké drápance ve dveřích a otlučenou omítku, musel se snažit dostat dovnitř, když mu zabouchla dveře před čenichem a odmítla ho pustit dál. Musel jí vyhrožovat, zatímco se ona krčila vyděšená v chodbě svého bytu.
Díval jsem se na šrám nad jeho okem a přemýšlel, jestli mu to udělala Sinnarja. Něco mi říkalo, že ano.
Aniž bych si to uvědomil, svíral jsem své spáry v pěst a čelisti k sobě tiskl tak pevně, že mi zuby o sebe skřípaly.
„Jak se ti to stalo?“ zeptal jsem se a ukázal na strup nad okem.
„Do toho ti nic není,“ odsekl.
Kdybyste se mě zeptali, proč jsem pak položil druhou otázku, nedokázal bych vám odpovědět. Nikdy jsem se na to nechtěl ptát, ale znáte to. Naplánujete si sto věcí a nakonec stejně uděláte přesně tu stoprvou věc, které jste se chtěli vyvarovat.
„Jak jsi přišel o křídla, Marcussi?“
Hlas jsem měl klidný a díval jsem se na Marcusse skoro stejně chladně, jako obvykle hleděl on na mne.
Nikdy předtím jsem se o jeho křídlech nezmínil. Respektoval jsem, že o tom nechce mluvit a stačilo mi, když řekl, že se tak narodil. Ale každý, kdo znal Marca tak fyzicky dobře jako já, musel poznat, že křídla byla zmrzačená až dávno po narození. Několik jizev brázdících potrhané pahýly mluvilo za vše.
Marcuss byl mým, v tu chvíli poněkud nesmyslným, dotazem v šoku. Olízl si pysky a několik vteřin na mě hleděl podivně skelným pohledem. Pak se mu ale tvář stáhla tak, jak už jsem to u něj jednou viděl a spáry se mu sevřely v pěst. Že zaútočí jsem poznal dřív, než se vůbec pohnul. Uskočil jsem a on hrábl tlapou do prázdna. Ocasem jsem mu podrazil dolní tlapy, ale k mé smůle rovnováhu hbitě vyrovnal. Prudce se otočil a já zbaběle couvl. Byl silnější než já a podle toho, jak cenil zuby, musel být vzteky bez sebe. Rozběhl jsem se po kamenité cestě pryč. Doufal jsem, že se mi podaří před ním utéct, ale oproti jeho svalnatým tlapám jsem neměl moc velkou šanci.
Že mám na rozdíl od něj křídla mě v tom děsu vůbec nenapadlo. Byl jsem tak dlouho zvyklý je před ním nepoužívat, že jsem na jejich existenci v tuhle chvíli docela zapomněl.
Náhle se přede mnou objevila prudká zatáčka kolem skalního výčnělku a já zabrzdil. Marc mne chňapl za křídlo, bezcitně mě strhl k sobě a švihl proti mně spárem. Ránu jsem vykryl a sám se pokusil ho zasáhnout. Praštil mne do tlamy a drápem mi roztrhl pysk. Zařval jsem a vztekle proti němu vyrazil. Nenáviděl jsem ho. Když jsem kolem něj šermoval svými spáry, byl jsem si jistý, že se do jeho bytu už nevrátím. Už nikdy s ním nebudu spát, protože svým chováním zničil úplně všechno, co jsme spolu kdy měli.
Teprve teď jsem pochopil smýšlení draka, kterého jsem hrál v tom zatraceném filmu. Možná jste ten biják už viděli, nedávno měl premiéru, ale pokud ne, nu… moje postava tu Marcovu zabila. Tenkrát při natáčení jsme si tu scénu náramně užili. Museli jsme ji točit několikrát, protože kdykoliv jsem do Marca zabodl falešný nůž, začal se hrozně smát. Teď už mi to tak legrační nepřipadalo, začal jsem vztek toho draka chápat. Sám jsem se tím drakem totiž stal.
Najednou jsem nenáviděl Marcusse natolik, že jsem měl hroznou chuť mu ublížit. Možná ho prudkost mých útoků překvapila, že se poněkud stáhl, v každém případě se mi podařilo proti němu vyrazit a zasáhnout ho do čelisti. Zasyčel a napřáhl se proti mně. Nestačil jsem uskočit, jen jsem zakvílel, když se mi jeho drápy zaryly do ramen. Aniž bych nad tím přemýšlel, vrazil jsem do něj prudce hlavou. Zavrávoral a sevření drápů povolilo. Pro jistotu jsem se po něm ještě ohnal spárem.
Zaslechl jsem šramocení drobných oblázků po skále a vzápětí uviděl, jak Marcovi na kraji hrbolatého kamene podklouzla tlapa. Rozhodil předními tlapami ve snaze nabýt ztracenou rovnováhu, ale marně.
Doteď si nejsem jistý, proč jsem zůstal stát a nic neudělal. Možná to bylo proto, že jsem ho prostě strčit chtěl. A možná jsem byl jen v šoku a nedokázal udělat nic, čím bych ho zachránil.
Když jeho tělo zmizelo za okrajem srázu, podlomila se mi kolena a já se složil na zem. Slyšel jsem výkřik, který se nesl skalami a utichal jen velmi neochotně.
Dlouhou dobu jsem zůstal sedět v prachu cesty a tupě zíral před sebe. Kdesi v hloubi duše jsem čekal, že je to jen nějaký vtip, že se Marc každou chvíli objeví znovu na cestě, nebo že ho uslyším volat odněkud zezdola, že je v pořádku. Ale všude kolem bylo ticho, pouze z nedaleké aleje ke mně doléhalo tlumené šumění stromů a opojná vůně kvetoucích jabloní, kterou do smrti nebudu moct cítit, aniž by se mi nezvedl žaludek.
Když jsem se trochu sebral a konečně našel odvahu nahlédnout ze srázu, došlo mi, že Marcuss na mě už nikdy nezavolá. Spadl přímo do hluboké prolákliny, a i když jsem nemohl vidět krev, která zbarvila kamení pod jeho hlavou do ruda, z toho, jak polámaně tam ležel, jsem poznal, že nemůže být naživu. Možná kdyby měl křídla v lepším stavu, dokázal by pád vyrovnat a zachytit se někde na srázu, ale jeho zmrzačené pahýly ho zbrzdit nemohly.
Klečel jsem nad srázem a nevnímal, že mi po tvářích tečou slzy. Pohled jsem upíral dolů, na nehybné tělo toho, koho jsem miloval a zároveň nenáviděl. Muselo to takhle skončit? Zakvílel jsem tak bolestně, až se mi hrdlo sevřelo a já se nemohl nadechnout. Zaryl jsem drápy do země a drásal čerstvě rašící lišejníky.
Neviděl jsem, jak Marcovi po čele líně stéká pomalu zasychající pramínek krve, neviděl jsem navždy už nehybnou hruď ani zavřená víčka, která konečně zhasla ten ledově chladný pohled. Přes šedou mlhu, co zakryla mou mysl, jsem neviděl vůbec nic.
Ztratil jsem to nejcennější a zároveň to nejstrašnější, co jsem kdy měl.
Musel jsem na té skále sedět opravdu dlouho, ponořený v minulosti, mysl zahalenou mlhou a tupou prázdnotou, protože když mě našli, byl jsem prochladlý a zdřevěnělý. Vůbec si nepamatuju, že by minula noc a přišlo svítání, ale říkají, že to tak bylo a já jim věřím.
Nechal jsem se zabalit do deky a odvést pryč. Marcusse jsem už nikdy neviděl, nedokázal jsem se ani naklonit naposledy přes okraj srázu.
Možná se teď zeptáte, proč jsem netvrdil, že to byla nehoda… těžko by mi to věřili.
Když se mě prvně zeptali, co se stalo, jediné, co jsem ze sebe dokázal dostat bylo:
„Zabil jsem ho.“
Když něco takového řeknete ve chvíli, kdy vás najdou nad mrtvým tělem, už to jen tak nedokážete smazat. Navíc Marcuss neměl křídla, měl bych pramalou šanci, že z toho vyváznu i ve chvíli, pokud bych si stál za tím, že uklouzl a spadl sám. Já křídla měl, mou povinností bylo ho chránit. Navíc drakovi, který je pokrytý šrámy a krví, sotva kdo uvěří, že šlo o nehodu.
Zabil jsem ho… ta slova mi zněla v hlavě a neutichala. Můžete si říkat co chcete. Že to byla opravdu jen nehoda, že si za to mohl sám, že to byl osud… ale já vím, že krev na mém těle nebyla jen moje. Byla i jeho a šupiny mi bude barvit až do mé smrti, protože ať chci nebo ne, svůj podíl na tom, co se stalo, mám. Proto jsem se nebránil. Nemělo cenu bojovat, i kdybych třeba měl šanci a tu jsem neměl, to mi věřte. Pokud znáte naše zákony, víte to. Zabil jsme mrzáka, jsem bestie, co patří za mříže.
Ale víte… pro mě tohle není trest. Vlastně mi to zachránilo život, protože dřív nebo později by mě stejně někdo zabil za to, co jsem udělal, i kdyby rozsudek zněl „nevinen“. Draci si hodně věcí domýšlejí, často naneštěstí jinak, než jak to skutečně je. Marcuss začínal být slavná osobnost, byl na očích a později svět sledoval i mě. To, co se stalo, bych dostal zpátky i se všemi úroky. Ne, tyhle mříže mě nevězní, ale chrání. A díky nim mám veškerý svůj zbývající čas na to, abych snášel daleko krutější trest. Svou mysl, své vzpomínky, své děsivé sny…
Není den, kdy by mě vlna výčitek nesrazila na kolena. Není noc, kdy bych neležel na posteli a nedoufal, že opět ucítím za krkem Marcův dech. Někdy mám pocit, že ho opravdu cítím, ale když se chci dotknout jeho těla, narazím pouze na studenou zeď své cely. Pak mě jeho ztráta bolí tak, že mám pocit, že se už nedožiju rána. Naštěstí… nebo možná naneštěstí, žádná noc není dost dlouhá a vždycky nakonec přijde očekávané svítání. A s ním další výčitky. A taky otázky… co se stalo s Marcussovými křídly? Tahle otázka je další trest, který mě bude mučit do konce mého života. Dávám vinu Marcovi, dávám vinu sobě, Sinnarje i tomu zatraceném filmu, co jsme točili, ale co když to všechno je vina pouze toho, kdo Marca kdysi připravil o křídla? Chtěl bych vědět, co se stalo, protože pak bych možná pochopil… a možná bych dokázal odpustit.
Tak, už jsem vám řekl všechno, co jsem říct měl. Nechci znát váš názor, jen jsem chtěl, aby mě někdo vyslechl. A aspoň jsem zase na chvíli nebyl sám.
Teď už radši běžte, stmívá se. Noci tady… nejsou moc dobré. Naopak, bývají hodně, hodně zlé. Ale… žádná noc není dost dlouhá… zatím.