Právo vládnout
Místností se rozlehlo bouchnutí dveří a Dr. Horrible nadskočil leknutím. Ze zkumavky, kterou držel v ruce, mu vyšplíchlo pár kapek sirnatě žluté tekutiny. Hned začaly na desce stolu syčet, bublat a výrazně zapáchat. Horrible tlumeně zaklel a zamračeně se otočil ke dveřím.
„Můžeš mi říct, proč jsi vybral tak stupidní zemi? Mohli jsme přece kamkoliv!“ Čičidračice vpadla do místnosti jako velká voda, upírala na něj žlučovitý pohled a rozčileně šlehala ocasem.
Horrible opatrně odložil do stojanu podezřelou zkumavku, sundal si rukavice a unaveně si promnul čelo. Už tři dny v kuse pracoval na nové látce, která by nahradila wonderflonium, a zatím se mu moc nedařilo. Kolikrát se už sám sebe ptal, proč si k útěku vybral zrovna Austrálii, jenže kdo mohl tušit, že tu natrefí na tak silnou konkurenci? Nedostatek wonderflonia v týhle odříznutý zemi mu práci taky zrovna neusnadňoval a neustálé vzteklé výlevy cholerické čičidračice jen sypaly další sůl do jeho pomyslných ran.
„Co ti vadí tentokrát?“ zeptal se s povzdechnutím.
„Všechno!“ vyštěkla na něj, a aby dodala slovu důraz, praštila tlapou do země. Horrible si všiml, že má kolem čenichu zaschlou krev a její světle krémová srst na bocích změnila barvu na rezavě červenou.
„Co se ti stalo?“
„Zkopalo mě nějaký pitomý zvíře! Byla jsem si venku zalovit, protože už mě to tvoje rýpání se ve zkumavkách nudí, a na pláni tam poskakovalo něco, co vypadalo, že to neumí ani pořádně běhat.“
„Klokan,“ přerušil ji Horrible.
„Cože?“
„To byl klokan. Může být i docela nebezpečný, když ho naštveš.“
„Jo, to jsem poznala,“ frkla Dra a otřela si čenich tlapou. „Když jsem na to vystartovala, vyskočilo to do vzduchu a nakoplo mě to přímo do čenichu. Vůbec jsem to nečekala! A ten pitomec mě nenechal ani zvednout, skákal a kopal tam do mě, dokud se mi nepodařilo jednu tu jeho zatracenou nohu rozpárat. Teď už si nezakope, zmetek jeden.“
„Nemáš útočit na něco, co neznáš.“
„Já jsem čičidračice, ve vašem světě neexistuje zvíře, který by mě mohlo porazit!“
„Divím se, že s tímhle přístupem ještě žiješ. Příště tě vezmu do Afriky, schválně, jestli ulovíš hrocha,“ pronesl suše.
„Hahaha, ty si radši hleď svýho, tebe porazilo malý brejlatý kuře,“ ušklíbla se škodolibě.
„Nebyla’s u toho, tak nevíš, o čem mluvíš. Ten chlapík by svým hlasem dokázal zbořit barák, kdyby chtěl.“
„Přeháníš,“ mávla nad ním tlapou a změnila téma. „Pomůžeš mi se vykoupat?“
„Ne, mám práci.“
„Ale no tak, Billy buddy…“ zavroukala a otřela se mu hlavou o bok. Na bílém plášti zůstala oranžově rudá šmouha od prachu.
„Podívej se, co děláš! Padej do koupelny, jsi velká čičidračice, to zvládneš sama!“
„No právě, že jsem velká! Kdybys měl aspoň vanu, ale ve sprchovym koutě se ani neotočim.“
„Postav se na zadní, od čeho máš anthro podobu.“
„Vždyť víš, že to polidštěný tělo nemám ráda.“
„Zvykej si, já tě furt obskakovat nebudu.“ Horrible se k ní otočil záda a znovu si nasadil rukavice.
„Jsi hnusnej, nemám tě ráda!“
„Tak proč se mnou pořád zůstáváš?“ zeptal se, aniž by se na ni podíval.
„Jdi k čertu, doktore,“ ulevila si a hrdou chůzí opustila místnost.
„Až po tobě, kotě,“ zamumlal Horrible a vzal si zpátky ze stojanu odloženou zkumavku. Musí přijít na to, jak nahradit to zatracené wonderflonium, které je v týhle zemi zakázané a dá se sehnat opravdu jen velmi špatně. Protože jestli žádnou náhradu nezíská, je jeho boj s extrémně hudebně nadaným Melodicem předem prohraný.
Na rohu jedné z klidnějších ulic stál velmi malý muž a hrál na červenou melodiku. Nevybíral peníze, nehrál proto, aby si vydělal. Hrál, protože miloval hudbu a užíval si pozornost lidí. Občas se někdo zastavil a požádal ho o nějakou konkrétní písničku a on vždycky vyhověl, protože ho to těšilo. Ale těch lidí bylo málo. Byl sice hodně známý, od té nehody dokonce známější než dříve, protože který hudebník dokázal svým hlasem uhranout a ovládat své publikum? Mohl by být označen za krysaře, jenže by ho nenásledovaly krysy, ale lidé. Pod vedením jeho hlasu nebo tónů melodiky se posluchači měnili na obyčejné loutky, pokud chtěl. A tak si teď od něj skoro každý raději držel odstup a málokdo našel odvahu ho oslovit. Nikdo nevěděl, co se v hlavě toho maličkého hudebníčka skrývá… kdy a jak svého talentu využije.
Nevěděl to ani on sám. Který kluk by jako dítě nesnil o tom, že jednou bude velký hrdina? A on teď mohl být. Jenže… zas tak úžasné se mu to najednou nezdálo. Stejně tak by mohl svých schopností zneužít, mít cokoliv, co by si jen přál, ale… ani to se mu zrovna moc nezamlouvalo. A tak zatím zůstával kdesi uprostřed mezi dobrem a zlem, to, co uměl, využíval jen pro své pobavení, zviditelnění a nebo případně pro svou vlastní ochranu. Ta poslední možnost začínala být docela aktuální, protože před několika dny se přimotal do cesty podivnému chlápkovi v bílém plášti, a kdyby ho svou hudbou nepřinutil vrazit hlavou do zdi tolikrát, že ztratil vědomí, kdo ví, jak by to s ním dopadlo. V dnešním světě se potulují opravdu podivní lidé.
Melodic na chvíli přestal hrát. Volnou rukou si prohrábl krátké špinavě blonďaté vlasy a lehce si protáhl záda. Možná by toho už dnes měl nechat a vrátit se domů. Zauvažoval nad tím, ale pak si znovu přiložil náustek melodiky ke rtům. Ještě jednu nebo dvě písně, pak půjde.
Nezahrál však ani první sloku vybrané skladby, když mu náhle nějaké drobné zvíře podrazilo nohy. Rozhodil rukama ve snaze nabrat ztracenou rovnováhu, ale marně. Bolestivě dopadl na zadek, až mu cvakly zuby a melodikou se praštil do kolene. Zaklel a hned si svůj malý nástroj starostlivě prohlédl.
„Opovaž se zahrát jen jediný tón!“ zahromoval mu někdo nad hlavou. Zmateně se otočil. V záři slunce, které ho nepříjemně oslňovalo, uviděl siluetu muže v bílém plášti a s velkými brýlemi na hlavě. Jeho podvědomí zaskučelo. Zase ten zpropadený doktor!
„Můžu vstát?“ zeptal se. I ve stoje byl oproti Horriblovi malý, ale sedět před ním takhle na zemi, to už bylo příliš.
Horrible přikývl, ale pevněji sevřel paprskomet, který držel v ruce.
Melodic se pomalu zvedl. Naražená kostrč nepříjemně bolela, v tuhle chvíli to byla ovšem ta nejmenší starost.
„Zahoď ten krám.“ Horrible kývl hlavní paprskometu k červené melodice.
„Zbláznil ses? To je křehká věc, nebudu s ní házet nikde po zemi!“ odsekl Melodic. Sám se divil, kde sebral tolik odvahy, ale… takhle ten doktor zas tak děsivě nepůsobil. Když přehlédl lékařský plášť, sám o sobě působící hrozivě, a podivnou zbraň, která však vypadala, že možná ani nebude fungovat, viděl jen mladíka poněkud sepraného životem. Neustálé pomrkávání svědčilo o značné nervozitě, kruhy pod očima prozrazovaly, že se jejich majitel patrně už nějakou dobu pořádně nevyspal a z vrásek na čele přímo křičely všechny starosti doktorova světa.
„Asi bysme si měli něco ujasnit, ty notovej prcku,“ promluvil Horrible ledově chladným hlasem. „Nevím pořádně, co jsi zač, ale posledně sis dovolil na mne zaútočit, takže ať seš cokoliv, stojíš mi v cestě. Tohle město možná bylo předtím tvoje, ale teď jsem tady já a nenechám nikoho, aby ničil moje plány, rozumíš?!“
Melodic byl překvapený. Nevěděl, jestli se má začít smát a nebo si zaťukat na čelo. O čem to jen ten Horrible žvaní? Copak ho skutečně považuje za nepřítele nebo konkurenci? Jednou věcí se ho ale opravdu dotkl. Prckem ho nikdo nazývat nebude! Byl sice zvyklý, že si z jeho výšky dělají lidé legraci, svým přátelům trpěl i všechny ty kuřecí posměšky, ale nějaký přivandrovalec ho rozhodně urážet nebude!
„Takže ty mi vyhlašuješ válku?“ zeptal se.
„Ne. Já se tě jdu zbavit,“ ušklíbl se Horrible a pozvedl svůj paprskomet. „Zásah přímo do kláves,“ pomyslel si s potěšením a zamířil Melodicovi na hruď. Rovnou doprostřed klaviatury, kterou měl vyobrazenou na tričku.
Melodic vyplašeně couvl. Předtím se mu ta situace zdála poněkud legrační, nevěřil, že by mu ten mladík v plášti dokázal opravdu něco udělat, ale když teď viděl jeho zlý úsměv… ustrašeně polkl.
„Nechceš si o tom raději promluvit?“ navrhl.
Horrible na vteřinu zaváhal. Díval se na toho drobného mladíka a přemýšlel, že by možná nebylo tak zlé se s ním místo soupeření spojit. S jeho talentem, se svými vědeckými schopnostmi a s čičidračicí po boku by byli opravdu neporazitelní. Pak si ale uvědomil, že už teď má opravdu problém udržet si svou pozici i jen v rámci té jejich nesourodé dvojice. Přibrat k sobě ještě někoho dalšího, to už by vážně bylo nejen o nervy.
„Už jsem řekl všechno, co jsem chtěl,“ odsekl nakonec. Ještě jednou roztržitě mrkl, a pak palcem sepnul spínač na svém novém paprskometu. Se zvučným zabzučením začala zbraň jedovatě žlutě zářit.
„Co… co s tím chceš dělat?“ Melodic znovu o krok ucouvl. Teď už si byl jistý, že to ten zatracený doktor myslí vážně. Měl by něco udělat, ale v puse cítil najednou nepříjemné sucho a krk měl vyschlý, stažený strachy. Melodika! Mohl by zkusit zahrát na svou melodiku a Horribla tak odzbrojit!
Pozvedl klávesovou červenou harmoniku před sebe, ale právě v té chvíli Horrible vypálil oslepující paprsek.
Žlutá neonová záře se rozžehla v drobných paprscích všude kolem. Oba soupeři stojící naproti sobě byli mrštěni každý na jinou stranu. Horrible dopadl zády ke zdi domu a udeřil se do hlavy.
„Tohle se přece stát nemělo, jaktože…“ Mžouravě protočil oči a bezvládně se svezl na chodník.
Melodic dopadl znovu na zadek. Vyjekl bolestí a ve snaze odlehčit svému bolavému pozadí se nadlehčil rukama. Překvapeně sykl, když mu pravou dlaní projela ostrá bolest. Zamrkal, protože po té prudké záři se mu vidění vracelo přece jen poněkud pomalu, a zůstal překvapeně zírat na svou pravou ruku. Dlaň byla rudá a plná puchýřů. Pohledem sklouzl na chodník, kde kus od něj ležel rudočerný roztavený škvarek. Otřeseně natáhl popálené prsty k pozůstatkům melodiky, ale na poslední chvíli ucukl. Z roztaveného plastu se kouřilo a on o další puchýř nestál.
Levou rukou si automaticky promnul pálící oči. Snažil se pochopit, co se vlastně vůbec stalo, ale nic z toho mu nedávalo smyl. Nebyl hrdina a nebyl ani ničí nepřítel. Ano, zastavil doktora Horribla, který se nedávno chystal vykrást banku, ale neměl v plánu ze sebe dělat ochránce města.
„Vždyť jsem jenom obyčejný hudebník. Sice hodně dobrý, ale to je tak všechno,“ zamumlal. Pak pohledem vyhledal Horribla a zakřičel na něj. „Slyšíš?! Nemám s tebou vůbec nic společnýho!“
Roztřeseně se zvedl a vrávoravě přešel k postavě zhroucené na chodníku.
„Dýchá vůbec?“ napadlo ho, protože nezahlédl jediné zachvění bílého pláště. „Co když ten blázen zabil sám sebe?“ Pomalu se k Horriblovi sklonil, aby zjistil, jak moc špatně na tom doktor je.
„Dej od něj ty svý zatracený pracky pryč!“ Kdosi mu zařval za zády tak nečekaně, že leknutím poskočil. Otočil se a ztuhl na místě zděšením. Zíral do tváře obrovské okřídlené kočce. Zelené oči jí zlostně zářily a tlama plná ostrých zubů se na něj výhružně šklebila.
Tohle je určitě ještě následek toho Horriblova útoku, ten tvor tu ve skutečnosti není. Nemůže tu být!
„Jdi od něj!“ zařvalo na něj to podivné stvoření a on ve snaze své halucinaci vyhovět udělal krok stranou. Nedíval se, kam šlape, a dřív než se nadál, dřepěl znovu na zemi. Zakopl o Horriblovu bezvládnou nohu a teď bezbranně seděl vedle něj a třeštil oči na příšeru, která na něj opět vztekle vyštěkla:
„Co jsem ti řekla! Mazej od něj, než se opravdu naštvu!“
Puchýře nepuchýře, jako rak po čtyřech couval od Horribla pryč. Postavit na nohy se nedokázal.
Když krkolomně ustoupil o pět metrů dál, Dra mu přestala věnovat pozornost a přiskočila k Horriblovi. Pozorně ho prohlédla a s radostí zjistila, že dýchá. Byl patrně jen omráčený. Chtěla ho vzít do tlap, ale když mu podepřela hlavu, ucítila, jak má vlasy slepené něčím teplým a vlhkým. Krev! Rozčileně zařvala a prudce se otočila na Melodica.
Ten zatím docouval o několik dalších metrů dál. Přemýšlel, jestli se už dokáže postavit bez toho, aniž by omdlel. Opřel se rukou o zeď domu a pomalu se vytáhl na nohy. Hlava se mu sice zamotala, ale na tak moc, aby padl zpátky na zem. To bylo dobře. Další prudký náraz by už asi jeho zadek nepřežil. Znovu si promnul oči ve snaze probudit se z toho divokého zlého snu, ale místo příjemného zjištění, že je doma ve své posteli, se mu do uší zařízl vzteklý řev. Vzhlédl a uviděl čičidračici, jak se k němu pomalu blíží. Napadlo ho, že by se měl otočit a pokusit se utéct, ale nedokázal se hnout. Nedobrovolně opětoval její žhnoucí pohled. I když se snažil, z toho hypnotického sevření se nedalo vymanit.
Zahlédl, jak jí z rozšklebené tlamy ukápla na zem stružka slin, ale ani to ho nepřimělo se rozhýbat. Viděl, jak klade jednu tlapu před druhou stejně jako lovící šelma a přesvědčil sám sebe, že i slyší křesání jejích drápů o beton. Stačí jen jedna jediná rána tou obrovskou tlapou a je po něm. Takhle přece nemůže skončit, vždyť má ještě celý život před sebou! Přece nemůže… k uším mu dolehlo hrdelní zabručení. Byla už jen metr od něho a on neměl ani kam couvat. Přitiskl se ke zdi domu, jako by ho budova mohla pohltit a schovat.
„Já ještě nechci umřít,“ zašeptal.
Slyšela ho. Tiché zaskučení, skoro neznatelný šepot, ale ona moc dobře věděla, co řekl. Nechtěla ho zabít, vlastně vůbec neměla ponětí o tom, co s ním udělá. Vychutnávala si jeho strach, proto se k němu blížila tak pomalu. Ale teď už je nadosah tlapy, bude muset něco udělat.
Prohlížela si ho, zatímco postoupila o poslední dva kroky. Byl opravdu malý. Kdyby ho měla popadnout do tlap a odnést, skoro by jeho váhu ani necítila. Strachem vytřeštěné oči se zdály za obroučkami brýlí ještě větší a drobné chvějící se tělo ji provokovalo. Rozčileně polkla. Opravdu ho nechtěla zabít, není přece žádný krvelačný zabiják, ale… proč ji tak provokoval? Byl jak maličké vykulené kuře, jako hračka, se kterou si bude moct dělat, co bude chtít. Nevědomky se olízla.
Viděl, že čičidračice váhá, ale možná si s ním prostě jen hrála. Nevěděl, co je to zač, ovšem z poloviny byla kočkou a kočky si přece rády se svou kořistí hrají. Zaslechl, jak zamručela a olíznutí, které následovalo, se mu vůbec nelíbilo. Vyděšeně polkl. Napadlo ho, jestli mají kočky rády hudbu. Když uviděl, že otvírá tlamu, zavřel oči a zhluboka se nadechl.
Natáhla se k němu blíž a nasála vzduch. Voněl jinak než Billy. Z Billyho většinou cítila desinfekci, pach různých chemikálií a pot. Nechápala, jak může celé dny chodit v gumových holínkách. V Anglii ještě možná, ale tady v tom horku? To samé platilo o těch jeho rukavicích. Nesmrděl tak příšerně jako bezdomovci, se kterými se občas na ulici setkala, lidé by patrně kromě pachu laboratoře necítili nic, ale její jemný čich dokázal doktora Horribla identifikovat i uprostřed velkoměstského davu. Charakteristický zápach propocených rukavic a gumových holínek byl nezaměnitelný. Měla ho ráda, znamenal domov. Ale tenhle rozklepaný mladík… voněl strachem, ale pod tím bylo ještě něco jiného. Dráždilo ji to, byla to nebezpečná vůně. Automaticky zasyčela. Patrně ho tím vyděsila k smrti, protože zavřel oči a prudce se nadechl. Otevřela tlamu, že mu zařve do tváře, ale strnula uprostřed pohybu.
Zpíval. Věděla, proč mu říkají Melodic, ale stejně ji překvapil. Když se před ní krčil a třásl, rozhodně nevypadal, že by mu bylo do zpěvu. A přesto tu teď stál, oči přivřené, hlavu mírně zakloněnou a zpíval tak procítěně, že se jí až tajil dech. Aniž by si to uvědomila, trochu se stáhla a sedla si před něj. Prohlížela si ho a nemohla uvěřit té změně, která se s ním udála. Už to nebylo ustrašené malé kuřátko, teď tu před ní stál, sice stále maličký, ale hrdý a neohrozitelný.
Billy občas také zpíval, slýchala ho, jak si brouká při práci a nebo zoufale zpěvavě křičí do světa, ale tohle bylo něco jiného. Melodicův hlas se nesl ulicí jako samostatně živoucí tvor. Byl silný a svůdně sladký jak ta nejluxusnější čokoláda. Zněl měkce, ale s pevnou razancí. Ukolébával, hladil a laskal, jak to snad ani nejjemnější ruce nedokážou.
Výraz čičidračice se změnil. Uši, předtím vztekem stažené k hlavě, teď byly vzpřímené a namířené přímo na Melodica. Hněvem šlehající oči se proměnily ve slastně přimhouřené škvírky a rozšklebená tlama se stáhla do zasněného úsměvu. Z rozzuřené bestie se během minuty stalo předoucí koťátko.
Mezitím se Dr. Horrible o kus dál pomalu probouzel. Jedna z prvních věcí, které si uvědomil, bylo nepříjemné pálení a bolest v zátylku. Ztěžklou rukou se dotkl bolavého místa. Na bílé rukavici se objevila krev. Horrible zaskučel. Pokusil se vzpomenout si, co se vlastně stalo. Vybavila se mu Melodicova tvář mizící v oslnivě žlutém záblesku. Někde musel udělat hodně velkou chybu, protože tohle se stát nemělo. Paprsek měl Melodica ochromit a připravit doživotně o hlas, ne takhle explodovat. Nakonec to vypadá, že daleko větší zásah paprskem dostal on sám. Při té myšlence se vyděsil. Jestliže paprskomet fungoval špatně, může mít jakékoliv následky!
Trhnutím se zvedl do sedu a zaskučel. Znovu si přejel rukou ránu na hlavě, ale zdálo se, že krev pomalu zasychá. Alespoň tohle bylo dobré. Teprve teď si všiml nepříjemného hučení v uších. Co když neslyší? Vyděšený tou myšlenkou se rozhlédl kolem sebe. Ulice byla liduprázdná, jen o několik metrů dál zahlédl sedět čičidračici. Chvíli ji nechápavě pozoroval. Proč dřepí tak hloupě uprostřed chodníku? A na co tak nábožně civí? V tu chvíli k němu i přes silný šum v uších dolehl slabý zpěv. Přivřel oči a soustředěně naslouchal. Otravný hukot pomalu ustupoval a melodický mužský hlas se dostával do popředí. Melodický? Horrible v pochopení rozčileně zamrkal. Melodic!
Rukou se opřel o zeď a vrávoravě se vytáhl na nohy. Teď už tu scénu viděl daleko lépe. Zatímco Melodic procítěně zpíval, Dra před ním seděla jako sfinga a s přiblblým výrazem na tváři zálibně naslouchala. Horrible nevědomky sevřel ruce v pěst. To zatracený kuře mu oblblo jeho draka! Čičidračice sice není bez chyby, ale pořád byla relativně jeho nejlepší zbraní, jakou obvykle měl. Navíc to byl jediný jeho spojenec a teď…
„Hej, kotě!“ zavolal na ni a rozčileně vyrazil vpřed.
Dra ho neslyšela. Uši měla nastražené na Melodica a zbytek světa pro ni přestal existovat. Doprovázela jeho zpěv tlumeným vrněním, oči upřené na jeho rty, na jeho tvář… jaktože si předtím nevšimla, že je tak roztomilý? Byl maličký, brýlatý, na temeni prořídlejší světlé vlasy měl bojem s Horriblem rozježené, skoro jako kuřecí hřebínek. Celkově působil sympaticky, vůbec ne jako lstivý zabiják nebo bezohledný hrdina. Byl to obyčejný kluk, nadaný mladý hudebník. Co proti němu vlastně Billy má?
Nevnímala, že Horrible stojí najednou vedle ní. Jen se po něm nepřítomně ohnala tlapou, když se pokusil zacloumat jí s ramenem.
„Jako kdyby odháněla otravný hmyz“, pomyslel si nakvašeně Billy. „Nic víc pro ni teď nejsem, vážně skvělé.“ Praštil ji pěstí do boku, ale patrně to vůbec necítila. Podíval se na Melodica, ale ani ten si ho nevšímal. Ve snaze udržet čičidračici v relativně neškodném stavu zpíval soustředěně se zavřenýma očima. Horrible měl chuť mu jednu vrazit. Co si ten chlap o sobě sakra vůbec myslí?
„Sklapni!“ křikl na něj. Melodic překvapeně otevřel oči a trochu se zajíkl. Hned se však vrátil ke zpěvu a snaživě Horriblovi naznačoval, aby mlčel. Jestli jen na chvíli poleví a přestane zpívat, kdo ví, co ta kočičí obluda ještě udělá.
„Drž hubu, sakra! Ona patří ke mně!“ Billy hrubě strčil do Melodica a ten zavrávoral. Zády vrazil do zdi a místo čistého tónu ze sebe vydal nezvučné vyjeknutí. Prudce se nadechl a ztichl. Připadal si, že svět kolem nadobro ztratil smysl. Jak to, že jeho hlas na doktora nepůsobí stejně jako na to zvíře? A co je to vlastně vůbec za tvora? A proč jenom proboha dneska nezůstal doma?
„Měl jsem tě zabít,“ přerušil jeho úvahy Horrible.
„Co jsem ti sakra udělal?!“ rozhodil nechápavě rukama Melodic.
„Stojíš mi v cestě!“
„Chápu, že ve své branži jsi asi trochu paranoidní, ale můžeš mi prosím tě říct, jak jsi na tohle přišel? Copak vypadám jako hrdina, který brání město?“
Billy se zamračil. Melodic k němu vzhlížel skoro se zakloněnou hlavou a rozhodně nepůsobil ani trochu hrdinsky. Než však stačil cokoliv říct, zaslechl kousek od sebe mrzuté zabručení.
„Proč už nezpíváš?“ Dra si rozmrzele měřila ztichlého hudebníka.
„Protože se mě tvůj drahý přítel chystá zabít,“ pronesl s předstíraným klidem Melodic. Na přítomnost toho podivného mluvícího tvora si nedokázal jen tak zvyknout. Když ho nějakým svým zatraceným paprskem neusmaží Dr. Horrible, sežere ho přerostlá kočka. Ani jedna vyhlídka se mu nezamlouvala.
Dra se zachmuřeně podívala na Horribla a ten rozpačitě polkl. Všiml si, jak čičidračice seká ocasem z jedné strany na druhou a v očích jí začínají jiskřit vzteklé plamínky. Tohle nebylo dobré.
„Nechci ho zabít. Vzpomínáš? Zabíjení není kreativní. Chci ho jen zneškodnit, aby se nám nepletl do cesty.“
„Ty’s ho… nezasáhl’s ho tím paprskem, že ne?!“ zasyčela. Myšlenka, že by Melodic nadobro přišel o hlas, jí zježila srst na hřbetě. Zmařit takový talent, přijít o ten úžasný požitek z jeho čistého zpěvu… ¨
„Vypadá snad na to?“ Billy se ušklíbl.
„Chci ho domů!“ pronesla nečekaně čičidračice.
„Cože?!“ vyrazili ze sebe oba dva mladíci najednou. Billy při té představě znovu zaťal ruce v pěst, Melodic viditelně pobledl hrůzou.
„Jste nahluchlí?“ Dra vztekle sekla ocasem a otočila se přímo na Melodica. „Chci tě na hraní, kuřátko!“
„Kotě, nemůžeš ho mít na hraní.“ Horrible se snažil mluvit klidným trpělivým hlasem, jako by jednal s dítětem. Čičidračice vlastně velmi často nebyla nic jiného než přerostlé rozmazlené dítě.
„Proč ne?!“
„Chceš přece Barrieho. To je náš plán, ne?“
„Barrie je v Anglii,“ odfrkla si Dra. „To je na míle daleko. Tohle kuře je tady přede mnou. A je mladší, nemusim se bát, že mu něco hned omylem zlámu.“
Horrible si přejel rukou přes čelo a zoufale si povzdechl. Ten chlap ho začínal štvát čím dál víc a čičidračice už mu svými sobeckými výmysly taky pomalu lezla na nervy.
„Víš vůbec, že je to lidská bytost? Živý tvor, který má právo jít si po svých a rozhodnout se, kde a s kým chce být? Sakra, nemůžeš mít všechno, na co si pokaždý ukážeš!“
„No to říká ten pravý! Ty v tomhle taky nejsi zrovna svatoušek, Billy buddy!“
„Rozhodně nejsem jako ty! Chceš ho?“ ukázal na Melodica, který se snažil nenápadně se vytratit. Mladík strnul uprostřed pohybu, ale ač se na něj Horrible odvolával, ani jeden z té rozhádané dvojce se jeho směrem nepodíval. Opatrně tedy couval pryč. A Horrible pokračoval: „Jestli ho vážně chceš, běž si ho vzít! Klidně běž, ale pak nepočítej s tím, že s tebou zůstanu. Do mojí laboratoře už ani nevkročíš a můžeš si s tim krákalem žít, kde budeš chtít!“
Kdyby to Melodic slyšel, možná by se urazil a do hádky se vložil, ale byl už na kraji ulice a upaloval pryč, co mu krátké nohy stačily. Stavět se mezi tohle podivné duo opravdu nemá zapotřebí. A s ovládáním lidí skončil, už žádné hrdinské činy ani zločiny. Právo vládnout, byť třeba jen hudbou, přenechá velmi rád někomu jinému.
Zaslechl za sebou vzteklé čičidračí zařvání a ještě víc zrychlil…
„Můžeš mi říct, proč jsi vybral tak stupidní zemi? Mohli jsme přece kamkoliv!“ Čičidračice vpadla do místnosti jako velká voda, upírala na něj žlučovitý pohled a rozčileně šlehala ocasem.
Horrible opatrně odložil do stojanu podezřelou zkumavku, sundal si rukavice a unaveně si promnul čelo. Už tři dny v kuse pracoval na nové látce, která by nahradila wonderflonium, a zatím se mu moc nedařilo. Kolikrát se už sám sebe ptal, proč si k útěku vybral zrovna Austrálii, jenže kdo mohl tušit, že tu natrefí na tak silnou konkurenci? Nedostatek wonderflonia v týhle odříznutý zemi mu práci taky zrovna neusnadňoval a neustálé vzteklé výlevy cholerické čičidračice jen sypaly další sůl do jeho pomyslných ran.
„Co ti vadí tentokrát?“ zeptal se s povzdechnutím.
„Všechno!“ vyštěkla na něj, a aby dodala slovu důraz, praštila tlapou do země. Horrible si všiml, že má kolem čenichu zaschlou krev a její světle krémová srst na bocích změnila barvu na rezavě červenou.
„Co se ti stalo?“
„Zkopalo mě nějaký pitomý zvíře! Byla jsem si venku zalovit, protože už mě to tvoje rýpání se ve zkumavkách nudí, a na pláni tam poskakovalo něco, co vypadalo, že to neumí ani pořádně běhat.“
„Klokan,“ přerušil ji Horrible.
„Cože?“
„To byl klokan. Může být i docela nebezpečný, když ho naštveš.“
„Jo, to jsem poznala,“ frkla Dra a otřela si čenich tlapou. „Když jsem na to vystartovala, vyskočilo to do vzduchu a nakoplo mě to přímo do čenichu. Vůbec jsem to nečekala! A ten pitomec mě nenechal ani zvednout, skákal a kopal tam do mě, dokud se mi nepodařilo jednu tu jeho zatracenou nohu rozpárat. Teď už si nezakope, zmetek jeden.“
„Nemáš útočit na něco, co neznáš.“
„Já jsem čičidračice, ve vašem světě neexistuje zvíře, který by mě mohlo porazit!“
„Divím se, že s tímhle přístupem ještě žiješ. Příště tě vezmu do Afriky, schválně, jestli ulovíš hrocha,“ pronesl suše.
„Hahaha, ty si radši hleď svýho, tebe porazilo malý brejlatý kuře,“ ušklíbla se škodolibě.
„Nebyla’s u toho, tak nevíš, o čem mluvíš. Ten chlapík by svým hlasem dokázal zbořit barák, kdyby chtěl.“
„Přeháníš,“ mávla nad ním tlapou a změnila téma. „Pomůžeš mi se vykoupat?“
„Ne, mám práci.“
„Ale no tak, Billy buddy…“ zavroukala a otřela se mu hlavou o bok. Na bílém plášti zůstala oranžově rudá šmouha od prachu.
„Podívej se, co děláš! Padej do koupelny, jsi velká čičidračice, to zvládneš sama!“
„No právě, že jsem velká! Kdybys měl aspoň vanu, ale ve sprchovym koutě se ani neotočim.“
„Postav se na zadní, od čeho máš anthro podobu.“
„Vždyť víš, že to polidštěný tělo nemám ráda.“
„Zvykej si, já tě furt obskakovat nebudu.“ Horrible se k ní otočil záda a znovu si nasadil rukavice.
„Jsi hnusnej, nemám tě ráda!“
„Tak proč se mnou pořád zůstáváš?“ zeptal se, aniž by se na ni podíval.
„Jdi k čertu, doktore,“ ulevila si a hrdou chůzí opustila místnost.
„Až po tobě, kotě,“ zamumlal Horrible a vzal si zpátky ze stojanu odloženou zkumavku. Musí přijít na to, jak nahradit to zatracené wonderflonium, které je v týhle zemi zakázané a dá se sehnat opravdu jen velmi špatně. Protože jestli žádnou náhradu nezíská, je jeho boj s extrémně hudebně nadaným Melodicem předem prohraný.
***
Na rohu jedné z klidnějších ulic stál velmi malý muž a hrál na červenou melodiku. Nevybíral peníze, nehrál proto, aby si vydělal. Hrál, protože miloval hudbu a užíval si pozornost lidí. Občas se někdo zastavil a požádal ho o nějakou konkrétní písničku a on vždycky vyhověl, protože ho to těšilo. Ale těch lidí bylo málo. Byl sice hodně známý, od té nehody dokonce známější než dříve, protože který hudebník dokázal svým hlasem uhranout a ovládat své publikum? Mohl by být označen za krysaře, jenže by ho nenásledovaly krysy, ale lidé. Pod vedením jeho hlasu nebo tónů melodiky se posluchači měnili na obyčejné loutky, pokud chtěl. A tak si teď od něj skoro každý raději držel odstup a málokdo našel odvahu ho oslovit. Nikdo nevěděl, co se v hlavě toho maličkého hudebníčka skrývá… kdy a jak svého talentu využije.
Nevěděl to ani on sám. Který kluk by jako dítě nesnil o tom, že jednou bude velký hrdina? A on teď mohl být. Jenže… zas tak úžasné se mu to najednou nezdálo. Stejně tak by mohl svých schopností zneužít, mít cokoliv, co by si jen přál, ale… ani to se mu zrovna moc nezamlouvalo. A tak zatím zůstával kdesi uprostřed mezi dobrem a zlem, to, co uměl, využíval jen pro své pobavení, zviditelnění a nebo případně pro svou vlastní ochranu. Ta poslední možnost začínala být docela aktuální, protože před několika dny se přimotal do cesty podivnému chlápkovi v bílém plášti, a kdyby ho svou hudbou nepřinutil vrazit hlavou do zdi tolikrát, že ztratil vědomí, kdo ví, jak by to s ním dopadlo. V dnešním světě se potulují opravdu podivní lidé.
Melodic na chvíli přestal hrát. Volnou rukou si prohrábl krátké špinavě blonďaté vlasy a lehce si protáhl záda. Možná by toho už dnes měl nechat a vrátit se domů. Zauvažoval nad tím, ale pak si znovu přiložil náustek melodiky ke rtům. Ještě jednu nebo dvě písně, pak půjde.
Nezahrál však ani první sloku vybrané skladby, když mu náhle nějaké drobné zvíře podrazilo nohy. Rozhodil rukama ve snaze nabrat ztracenou rovnováhu, ale marně. Bolestivě dopadl na zadek, až mu cvakly zuby a melodikou se praštil do kolene. Zaklel a hned si svůj malý nástroj starostlivě prohlédl.
„Opovaž se zahrát jen jediný tón!“ zahromoval mu někdo nad hlavou. Zmateně se otočil. V záři slunce, které ho nepříjemně oslňovalo, uviděl siluetu muže v bílém plášti a s velkými brýlemi na hlavě. Jeho podvědomí zaskučelo. Zase ten zpropadený doktor!
„Můžu vstát?“ zeptal se. I ve stoje byl oproti Horriblovi malý, ale sedět před ním takhle na zemi, to už bylo příliš.
Horrible přikývl, ale pevněji sevřel paprskomet, který držel v ruce.
Melodic se pomalu zvedl. Naražená kostrč nepříjemně bolela, v tuhle chvíli to byla ovšem ta nejmenší starost.
„Zahoď ten krám.“ Horrible kývl hlavní paprskometu k červené melodice.
„Zbláznil ses? To je křehká věc, nebudu s ní házet nikde po zemi!“ odsekl Melodic. Sám se divil, kde sebral tolik odvahy, ale… takhle ten doktor zas tak děsivě nepůsobil. Když přehlédl lékařský plášť, sám o sobě působící hrozivě, a podivnou zbraň, která však vypadala, že možná ani nebude fungovat, viděl jen mladíka poněkud sepraného životem. Neustálé pomrkávání svědčilo o značné nervozitě, kruhy pod očima prozrazovaly, že se jejich majitel patrně už nějakou dobu pořádně nevyspal a z vrásek na čele přímo křičely všechny starosti doktorova světa.
„Asi bysme si měli něco ujasnit, ty notovej prcku,“ promluvil Horrible ledově chladným hlasem. „Nevím pořádně, co jsi zač, ale posledně sis dovolil na mne zaútočit, takže ať seš cokoliv, stojíš mi v cestě. Tohle město možná bylo předtím tvoje, ale teď jsem tady já a nenechám nikoho, aby ničil moje plány, rozumíš?!“
Melodic byl překvapený. Nevěděl, jestli se má začít smát a nebo si zaťukat na čelo. O čem to jen ten Horrible žvaní? Copak ho skutečně považuje za nepřítele nebo konkurenci? Jednou věcí se ho ale opravdu dotkl. Prckem ho nikdo nazývat nebude! Byl sice zvyklý, že si z jeho výšky dělají lidé legraci, svým přátelům trpěl i všechny ty kuřecí posměšky, ale nějaký přivandrovalec ho rozhodně urážet nebude!
„Takže ty mi vyhlašuješ válku?“ zeptal se.
„Ne. Já se tě jdu zbavit,“ ušklíbl se Horrible a pozvedl svůj paprskomet. „Zásah přímo do kláves,“ pomyslel si s potěšením a zamířil Melodicovi na hruď. Rovnou doprostřed klaviatury, kterou měl vyobrazenou na tričku.
Melodic vyplašeně couvl. Předtím se mu ta situace zdála poněkud legrační, nevěřil, že by mu ten mladík v plášti dokázal opravdu něco udělat, ale když teď viděl jeho zlý úsměv… ustrašeně polkl.
„Nechceš si o tom raději promluvit?“ navrhl.
Horrible na vteřinu zaváhal. Díval se na toho drobného mladíka a přemýšlel, že by možná nebylo tak zlé se s ním místo soupeření spojit. S jeho talentem, se svými vědeckými schopnostmi a s čičidračicí po boku by byli opravdu neporazitelní. Pak si ale uvědomil, že už teď má opravdu problém udržet si svou pozici i jen v rámci té jejich nesourodé dvojice. Přibrat k sobě ještě někoho dalšího, to už by vážně bylo nejen o nervy.
„Už jsem řekl všechno, co jsem chtěl,“ odsekl nakonec. Ještě jednou roztržitě mrkl, a pak palcem sepnul spínač na svém novém paprskometu. Se zvučným zabzučením začala zbraň jedovatě žlutě zářit.
„Co… co s tím chceš dělat?“ Melodic znovu o krok ucouvl. Teď už si byl jistý, že to ten zatracený doktor myslí vážně. Měl by něco udělat, ale v puse cítil najednou nepříjemné sucho a krk měl vyschlý, stažený strachy. Melodika! Mohl by zkusit zahrát na svou melodiku a Horribla tak odzbrojit!
Pozvedl klávesovou červenou harmoniku před sebe, ale právě v té chvíli Horrible vypálil oslepující paprsek.
Žlutá neonová záře se rozžehla v drobných paprscích všude kolem. Oba soupeři stojící naproti sobě byli mrštěni každý na jinou stranu. Horrible dopadl zády ke zdi domu a udeřil se do hlavy.
„Tohle se přece stát nemělo, jaktože…“ Mžouravě protočil oči a bezvládně se svezl na chodník.
Melodic dopadl znovu na zadek. Vyjekl bolestí a ve snaze odlehčit svému bolavému pozadí se nadlehčil rukama. Překvapeně sykl, když mu pravou dlaní projela ostrá bolest. Zamrkal, protože po té prudké záři se mu vidění vracelo přece jen poněkud pomalu, a zůstal překvapeně zírat na svou pravou ruku. Dlaň byla rudá a plná puchýřů. Pohledem sklouzl na chodník, kde kus od něj ležel rudočerný roztavený škvarek. Otřeseně natáhl popálené prsty k pozůstatkům melodiky, ale na poslední chvíli ucukl. Z roztaveného plastu se kouřilo a on o další puchýř nestál.
Levou rukou si automaticky promnul pálící oči. Snažil se pochopit, co se vlastně vůbec stalo, ale nic z toho mu nedávalo smyl. Nebyl hrdina a nebyl ani ničí nepřítel. Ano, zastavil doktora Horribla, který se nedávno chystal vykrást banku, ale neměl v plánu ze sebe dělat ochránce města.
„Vždyť jsem jenom obyčejný hudebník. Sice hodně dobrý, ale to je tak všechno,“ zamumlal. Pak pohledem vyhledal Horribla a zakřičel na něj. „Slyšíš?! Nemám s tebou vůbec nic společnýho!“
Roztřeseně se zvedl a vrávoravě přešel k postavě zhroucené na chodníku.
„Dýchá vůbec?“ napadlo ho, protože nezahlédl jediné zachvění bílého pláště. „Co když ten blázen zabil sám sebe?“ Pomalu se k Horriblovi sklonil, aby zjistil, jak moc špatně na tom doktor je.
„Dej od něj ty svý zatracený pracky pryč!“ Kdosi mu zařval za zády tak nečekaně, že leknutím poskočil. Otočil se a ztuhl na místě zděšením. Zíral do tváře obrovské okřídlené kočce. Zelené oči jí zlostně zářily a tlama plná ostrých zubů se na něj výhružně šklebila.
Tohle je určitě ještě následek toho Horriblova útoku, ten tvor tu ve skutečnosti není. Nemůže tu být!
„Jdi od něj!“ zařvalo na něj to podivné stvoření a on ve snaze své halucinaci vyhovět udělal krok stranou. Nedíval se, kam šlape, a dřív než se nadál, dřepěl znovu na zemi. Zakopl o Horriblovu bezvládnou nohu a teď bezbranně seděl vedle něj a třeštil oči na příšeru, která na něj opět vztekle vyštěkla:
„Co jsem ti řekla! Mazej od něj, než se opravdu naštvu!“
Puchýře nepuchýře, jako rak po čtyřech couval od Horribla pryč. Postavit na nohy se nedokázal.
Když krkolomně ustoupil o pět metrů dál, Dra mu přestala věnovat pozornost a přiskočila k Horriblovi. Pozorně ho prohlédla a s radostí zjistila, že dýchá. Byl patrně jen omráčený. Chtěla ho vzít do tlap, ale když mu podepřela hlavu, ucítila, jak má vlasy slepené něčím teplým a vlhkým. Krev! Rozčileně zařvala a prudce se otočila na Melodica.
Ten zatím docouval o několik dalších metrů dál. Přemýšlel, jestli se už dokáže postavit bez toho, aniž by omdlel. Opřel se rukou o zeď domu a pomalu se vytáhl na nohy. Hlava se mu sice zamotala, ale na tak moc, aby padl zpátky na zem. To bylo dobře. Další prudký náraz by už asi jeho zadek nepřežil. Znovu si promnul oči ve snaze probudit se z toho divokého zlého snu, ale místo příjemného zjištění, že je doma ve své posteli, se mu do uší zařízl vzteklý řev. Vzhlédl a uviděl čičidračici, jak se k němu pomalu blíží. Napadlo ho, že by se měl otočit a pokusit se utéct, ale nedokázal se hnout. Nedobrovolně opětoval její žhnoucí pohled. I když se snažil, z toho hypnotického sevření se nedalo vymanit.
Zahlédl, jak jí z rozšklebené tlamy ukápla na zem stružka slin, ale ani to ho nepřimělo se rozhýbat. Viděl, jak klade jednu tlapu před druhou stejně jako lovící šelma a přesvědčil sám sebe, že i slyší křesání jejích drápů o beton. Stačí jen jedna jediná rána tou obrovskou tlapou a je po něm. Takhle přece nemůže skončit, vždyť má ještě celý život před sebou! Přece nemůže… k uším mu dolehlo hrdelní zabručení. Byla už jen metr od něho a on neměl ani kam couvat. Přitiskl se ke zdi domu, jako by ho budova mohla pohltit a schovat.
„Já ještě nechci umřít,“ zašeptal.
Slyšela ho. Tiché zaskučení, skoro neznatelný šepot, ale ona moc dobře věděla, co řekl. Nechtěla ho zabít, vlastně vůbec neměla ponětí o tom, co s ním udělá. Vychutnávala si jeho strach, proto se k němu blížila tak pomalu. Ale teď už je nadosah tlapy, bude muset něco udělat.
Prohlížela si ho, zatímco postoupila o poslední dva kroky. Byl opravdu malý. Kdyby ho měla popadnout do tlap a odnést, skoro by jeho váhu ani necítila. Strachem vytřeštěné oči se zdály za obroučkami brýlí ještě větší a drobné chvějící se tělo ji provokovalo. Rozčileně polkla. Opravdu ho nechtěla zabít, není přece žádný krvelačný zabiják, ale… proč ji tak provokoval? Byl jak maličké vykulené kuře, jako hračka, se kterou si bude moct dělat, co bude chtít. Nevědomky se olízla.
Viděl, že čičidračice váhá, ale možná si s ním prostě jen hrála. Nevěděl, co je to zač, ovšem z poloviny byla kočkou a kočky si přece rády se svou kořistí hrají. Zaslechl, jak zamručela a olíznutí, které následovalo, se mu vůbec nelíbilo. Vyděšeně polkl. Napadlo ho, jestli mají kočky rády hudbu. Když uviděl, že otvírá tlamu, zavřel oči a zhluboka se nadechl.
Natáhla se k němu blíž a nasála vzduch. Voněl jinak než Billy. Z Billyho většinou cítila desinfekci, pach různých chemikálií a pot. Nechápala, jak může celé dny chodit v gumových holínkách. V Anglii ještě možná, ale tady v tom horku? To samé platilo o těch jeho rukavicích. Nesmrděl tak příšerně jako bezdomovci, se kterými se občas na ulici setkala, lidé by patrně kromě pachu laboratoře necítili nic, ale její jemný čich dokázal doktora Horribla identifikovat i uprostřed velkoměstského davu. Charakteristický zápach propocených rukavic a gumových holínek byl nezaměnitelný. Měla ho ráda, znamenal domov. Ale tenhle rozklepaný mladík… voněl strachem, ale pod tím bylo ještě něco jiného. Dráždilo ji to, byla to nebezpečná vůně. Automaticky zasyčela. Patrně ho tím vyděsila k smrti, protože zavřel oči a prudce se nadechl. Otevřela tlamu, že mu zařve do tváře, ale strnula uprostřed pohybu.
Zpíval. Věděla, proč mu říkají Melodic, ale stejně ji překvapil. Když se před ní krčil a třásl, rozhodně nevypadal, že by mu bylo do zpěvu. A přesto tu teď stál, oči přivřené, hlavu mírně zakloněnou a zpíval tak procítěně, že se jí až tajil dech. Aniž by si to uvědomila, trochu se stáhla a sedla si před něj. Prohlížela si ho a nemohla uvěřit té změně, která se s ním udála. Už to nebylo ustrašené malé kuřátko, teď tu před ní stál, sice stále maličký, ale hrdý a neohrozitelný.
Billy občas také zpíval, slýchala ho, jak si brouká při práci a nebo zoufale zpěvavě křičí do světa, ale tohle bylo něco jiného. Melodicův hlas se nesl ulicí jako samostatně živoucí tvor. Byl silný a svůdně sladký jak ta nejluxusnější čokoláda. Zněl měkce, ale s pevnou razancí. Ukolébával, hladil a laskal, jak to snad ani nejjemnější ruce nedokážou.
Výraz čičidračice se změnil. Uši, předtím vztekem stažené k hlavě, teď byly vzpřímené a namířené přímo na Melodica. Hněvem šlehající oči se proměnily ve slastně přimhouřené škvírky a rozšklebená tlama se stáhla do zasněného úsměvu. Z rozzuřené bestie se během minuty stalo předoucí koťátko.
Mezitím se Dr. Horrible o kus dál pomalu probouzel. Jedna z prvních věcí, které si uvědomil, bylo nepříjemné pálení a bolest v zátylku. Ztěžklou rukou se dotkl bolavého místa. Na bílé rukavici se objevila krev. Horrible zaskučel. Pokusil se vzpomenout si, co se vlastně stalo. Vybavila se mu Melodicova tvář mizící v oslnivě žlutém záblesku. Někde musel udělat hodně velkou chybu, protože tohle se stát nemělo. Paprsek měl Melodica ochromit a připravit doživotně o hlas, ne takhle explodovat. Nakonec to vypadá, že daleko větší zásah paprskem dostal on sám. Při té myšlence se vyděsil. Jestliže paprskomet fungoval špatně, může mít jakékoliv následky!
Trhnutím se zvedl do sedu a zaskučel. Znovu si přejel rukou ránu na hlavě, ale zdálo se, že krev pomalu zasychá. Alespoň tohle bylo dobré. Teprve teď si všiml nepříjemného hučení v uších. Co když neslyší? Vyděšený tou myšlenkou se rozhlédl kolem sebe. Ulice byla liduprázdná, jen o několik metrů dál zahlédl sedět čičidračici. Chvíli ji nechápavě pozoroval. Proč dřepí tak hloupě uprostřed chodníku? A na co tak nábožně civí? V tu chvíli k němu i přes silný šum v uších dolehl slabý zpěv. Přivřel oči a soustředěně naslouchal. Otravný hukot pomalu ustupoval a melodický mužský hlas se dostával do popředí. Melodický? Horrible v pochopení rozčileně zamrkal. Melodic!
Rukou se opřel o zeď a vrávoravě se vytáhl na nohy. Teď už tu scénu viděl daleko lépe. Zatímco Melodic procítěně zpíval, Dra před ním seděla jako sfinga a s přiblblým výrazem na tváři zálibně naslouchala. Horrible nevědomky sevřel ruce v pěst. To zatracený kuře mu oblblo jeho draka! Čičidračice sice není bez chyby, ale pořád byla relativně jeho nejlepší zbraní, jakou obvykle měl. Navíc to byl jediný jeho spojenec a teď…
„Hej, kotě!“ zavolal na ni a rozčileně vyrazil vpřed.
Dra ho neslyšela. Uši měla nastražené na Melodica a zbytek světa pro ni přestal existovat. Doprovázela jeho zpěv tlumeným vrněním, oči upřené na jeho rty, na jeho tvář… jaktože si předtím nevšimla, že je tak roztomilý? Byl maličký, brýlatý, na temeni prořídlejší světlé vlasy měl bojem s Horriblem rozježené, skoro jako kuřecí hřebínek. Celkově působil sympaticky, vůbec ne jako lstivý zabiják nebo bezohledný hrdina. Byl to obyčejný kluk, nadaný mladý hudebník. Co proti němu vlastně Billy má?
Nevnímala, že Horrible stojí najednou vedle ní. Jen se po něm nepřítomně ohnala tlapou, když se pokusil zacloumat jí s ramenem.
„Jako kdyby odháněla otravný hmyz“, pomyslel si nakvašeně Billy. „Nic víc pro ni teď nejsem, vážně skvělé.“ Praštil ji pěstí do boku, ale patrně to vůbec necítila. Podíval se na Melodica, ale ani ten si ho nevšímal. Ve snaze udržet čičidračici v relativně neškodném stavu zpíval soustředěně se zavřenýma očima. Horrible měl chuť mu jednu vrazit. Co si ten chlap o sobě sakra vůbec myslí?
„Sklapni!“ křikl na něj. Melodic překvapeně otevřel oči a trochu se zajíkl. Hned se však vrátil ke zpěvu a snaživě Horriblovi naznačoval, aby mlčel. Jestli jen na chvíli poleví a přestane zpívat, kdo ví, co ta kočičí obluda ještě udělá.
„Drž hubu, sakra! Ona patří ke mně!“ Billy hrubě strčil do Melodica a ten zavrávoral. Zády vrazil do zdi a místo čistého tónu ze sebe vydal nezvučné vyjeknutí. Prudce se nadechl a ztichl. Připadal si, že svět kolem nadobro ztratil smysl. Jak to, že jeho hlas na doktora nepůsobí stejně jako na to zvíře? A co je to vlastně vůbec za tvora? A proč jenom proboha dneska nezůstal doma?
„Měl jsem tě zabít,“ přerušil jeho úvahy Horrible.
„Co jsem ti sakra udělal?!“ rozhodil nechápavě rukama Melodic.
„Stojíš mi v cestě!“
„Chápu, že ve své branži jsi asi trochu paranoidní, ale můžeš mi prosím tě říct, jak jsi na tohle přišel? Copak vypadám jako hrdina, který brání město?“
Billy se zamračil. Melodic k němu vzhlížel skoro se zakloněnou hlavou a rozhodně nepůsobil ani trochu hrdinsky. Než však stačil cokoliv říct, zaslechl kousek od sebe mrzuté zabručení.
„Proč už nezpíváš?“ Dra si rozmrzele měřila ztichlého hudebníka.
„Protože se mě tvůj drahý přítel chystá zabít,“ pronesl s předstíraným klidem Melodic. Na přítomnost toho podivného mluvícího tvora si nedokázal jen tak zvyknout. Když ho nějakým svým zatraceným paprskem neusmaží Dr. Horrible, sežere ho přerostlá kočka. Ani jedna vyhlídka se mu nezamlouvala.
Dra se zachmuřeně podívala na Horribla a ten rozpačitě polkl. Všiml si, jak čičidračice seká ocasem z jedné strany na druhou a v očích jí začínají jiskřit vzteklé plamínky. Tohle nebylo dobré.
„Nechci ho zabít. Vzpomínáš? Zabíjení není kreativní. Chci ho jen zneškodnit, aby se nám nepletl do cesty.“
„Ty’s ho… nezasáhl’s ho tím paprskem, že ne?!“ zasyčela. Myšlenka, že by Melodic nadobro přišel o hlas, jí zježila srst na hřbetě. Zmařit takový talent, přijít o ten úžasný požitek z jeho čistého zpěvu… ¨
„Vypadá snad na to?“ Billy se ušklíbl.
„Chci ho domů!“ pronesla nečekaně čičidračice.
„Cože?!“ vyrazili ze sebe oba dva mladíci najednou. Billy při té představě znovu zaťal ruce v pěst, Melodic viditelně pobledl hrůzou.
„Jste nahluchlí?“ Dra vztekle sekla ocasem a otočila se přímo na Melodica. „Chci tě na hraní, kuřátko!“
„Kotě, nemůžeš ho mít na hraní.“ Horrible se snažil mluvit klidným trpělivým hlasem, jako by jednal s dítětem. Čičidračice vlastně velmi často nebyla nic jiného než přerostlé rozmazlené dítě.
„Proč ne?!“
„Chceš přece Barrieho. To je náš plán, ne?“
„Barrie je v Anglii,“ odfrkla si Dra. „To je na míle daleko. Tohle kuře je tady přede mnou. A je mladší, nemusim se bát, že mu něco hned omylem zlámu.“
Horrible si přejel rukou přes čelo a zoufale si povzdechl. Ten chlap ho začínal štvát čím dál víc a čičidračice už mu svými sobeckými výmysly taky pomalu lezla na nervy.
„Víš vůbec, že je to lidská bytost? Živý tvor, který má právo jít si po svých a rozhodnout se, kde a s kým chce být? Sakra, nemůžeš mít všechno, na co si pokaždý ukážeš!“
„No to říká ten pravý! Ty v tomhle taky nejsi zrovna svatoušek, Billy buddy!“
„Rozhodně nejsem jako ty! Chceš ho?“ ukázal na Melodica, který se snažil nenápadně se vytratit. Mladík strnul uprostřed pohybu, ale ač se na něj Horrible odvolával, ani jeden z té rozhádané dvojce se jeho směrem nepodíval. Opatrně tedy couval pryč. A Horrible pokračoval: „Jestli ho vážně chceš, běž si ho vzít! Klidně běž, ale pak nepočítej s tím, že s tebou zůstanu. Do mojí laboratoře už ani nevkročíš a můžeš si s tim krákalem žít, kde budeš chtít!“
Kdyby to Melodic slyšel, možná by se urazil a do hádky se vložil, ale byl už na kraji ulice a upaloval pryč, co mu krátké nohy stačily. Stavět se mezi tohle podivné duo opravdu nemá zapotřebí. A s ovládáním lidí skončil, už žádné hrdinské činy ani zločiny. Právo vládnout, byť třeba jen hudbou, přenechá velmi rád někomu jinému.
Zaslechl za sebou vzteklé čičidračí zařvání a ještě víc zrychlil…