Tvorba - Texty

Za pravidelného bubnování prsty jsem hleděla na monitor posetý drobnými čísly. Uprostřed obrazovky pomalu nabíhala lišta s procenty. Červené dílky se nenápadně změnily v oranžové, ale procenta zatím nebyla ještě ani v polovině. Neodbytné „waiting“ stále výstražně blikalo.
Bubnovala jsem o pracovní pult, prsty jen kousek od velkého černého tlačítka, a sledovala lištu dílek po dílku. Nebylo kam spěchat. Veškerý čas patřil mně a nikdo už mne nemůže zastavit. Až stisknu ten černý spínač… pohlédla jsem na druhou obrazovku, kde se pomalu otáčel obraz naší Země. Přestala jsem s bubnováním a zadala na klávesnici několik příkazů. Hledáček, který se ukázal uprostřed monitoru, se ve vteřině zaměřil a vysvítil požadovanou oblast. Zobrazená polokoule potemněla, jen Austrálie zůstala jasná. Uprostřed kontinentu pulsoval malý černý bod.
„Svou šanci jste měli, klokánci,“ pronesla jsem do ticha s ušklíbnutím a prokřupala si prsty. Opřela jsem se do pracovního křesla a dál klidně čekala. Cosi mě zatahalo za plášť a do tichého šumění strojů se ozvalo zavrnění. Natáhla jsem ruku dolů a vyzvedla do vzduchu malého chlupatého tvora. Vypadal trochu jako kříženec psa a draka. Groteskní duhový ocas připomínal huňatou štětku na prach, křídla hrající barvami zatím bez užitku plácala vzduchem. Byl to genetický hybrid, ale ne všechno se povede hned napoprvé. Až to zkusím příště, možná z toho bude konečně opravdový drak.
„Co bys rád, Hammonde?“ zeptala jsem se tvorečka a podrbala ho pod bradou. Zavrněl jako kočka a usadil se mi na klíně. Nepřítomně jsem mu začala rukou pročesávat srst na hřbetě, jak to má rád. Dlouhý huňatý ocas se mi ovinul kolem krku, ale sotva jsem to vnímala. Veškerá má pozornost se opět upínala k blikajícímu monitoru. Lišta odpočítávající procenta se dostala do poloviny a oranžová se změnila na žlutou. Už to nebude trvat dlouho.
„Nedělejte to, doktorko Allegro,“ prolomil najednou ticho známý hlas a já sebou leknutím trhla. Hammond zapištěl a seskočil na zem. Jako hlídač a obránce byl vážně k ničemu.
Zůstala jsem nehnutě sedět. Ten hlas přece nemohl patřit jemu! Z obrazovky na mě blikalo 60 procent.
„Jsem tady. Tak, jak jste chtěla,“ promluvil návštěvník znovu. Nebylo pochyb, byl to opravdu on. Ale jak se dostal dovnitř? Přístupové heslo do laboratoře jsem znala jen já. A proč se neaktivoval ochranný systém? Došlo mi, že jsem zapomněla zrušit naprogramovanou výjimku. Tenhle člověk měl povoleno vstoupit.
Aniž bych se zvedla, otočila jsem se na pracovním křesle směrem za hlasem. Prsty jsem propletla do sebe, na tváři nasadila neutrální výraz.
„Už je pozdě, Benjamine. Svůj termín si propásl.“
„To přeci nemůžeš myslet vážně. Stojím tu před tebou, teď, v tuhle chvíli! To ti nestačí?“ postoupil o několik kroků blíž, a šel by ještě dál, kdybych ho nezarazila.
„Zůstaň na místě!“ Strnul, ale z tváře mu jasně vyzařovala nelibost.
„Líbí se mi tvoje neformálnost, najednou mi už tykáš jako někomu, koho znáš. Pěkné,“ usmála jsem se. „Což mě přivádí na otázku… jak ses sem vůbec dostal?“
„Nebylo tak těžký uhádnout tvý heslo,“ zašklebil se. „Co by to mohlo být jiného než něco, co souvisí se mnou.“
„Jak jsi malý, tak jsi chytrý, Benjamínku,“ pochválila jsem ho.
„To má být ironie?“
„Ne, kompliment. Je mi líto, že jsi to nepoznal.“
„Co ode mě vlastně vůbec chceš? Teď mě tu máš a nevypadá to, že bys byla radostí bez sebe.“
Zvedla jsem se a sebevědomým krokem lovící šelmy jsem přešla k němu. Trochu nejistě couvl.
„Víš jak dlouho jsem si přestavovala tuhle chvíli? Kolik nocí jsem snila o tomhle okamžiku? Chci tě od doby, kdy jsem tě poznala!“
„To není tak moc dlouho,“ troufl si namítnout. Rozesmála jsem se.
„Vážně ne? Ty můj malý Benjamínku, sleduju tě dýl, než si myslíš.“
„Neříkej mi Benjamínku! Nikdo mi tak už neříká, jsem Melodic!“
„Jistě, jsi velký a hvězdný Melodic, mistr hry na melodiku a klavír, mistr zpěvu. Jsi hrdina svého města, klaním se před tebou,“ vysekla jsem trochu ležérní poklonu. „Ale byly doby, kdy jsi byl malý a plachý Benjamínek. Klučínek, kterému se posmívali, protože byl menší než leckterá holka. Jestlipak si vzpomínáš, kdo se tě vždycky zastával, Strašpytlíku?“
„Cože?“
Vzala jsem ho za bradu a přiblížila tvář těsně k němu. Skoro jsme se dotýkaly nosem jeden druhého a zpříma jsme si hleděli do očí. Viděla jsem, jak mu hlavou probíhají obrazy, vzpomínky z dětství, jak se snaží pochopit…
„Hlavu vzhůru, Benjamine, jednou budeš větší, než všichni ostatní. Život není o tom, jak moc vyrosteš, ale jak moc vysoko se dokážeš dostat,“ zašeptala jsem a v tu chvíli se jeho oči rozšířily úžasem. Vzpomněl si a pochopil.
„Andro?“ vyhrkl ochromeně.
„Ano,“ přikývla jsem a odtáhla se.
„Co se… co se s tebou stalo? Proč…“ místo otázky mávl rukou kolem, aby obsáhl všechno, co bylo nyní mým světem. Tmavá laboratoř prozářená pouze světlem blikajících monitorů, místo výzdoby pouze kabely, dráty, lasery, ampulky s různobarevným obsahem, vzorci počmáraná tabule a v koutech hromady šrotu. Místo elegantních šatů bílý laboratorní plášť střižený do tvaru fraku. Namísto jména smyšlený pseudonym.
„Ty máš vážně odvahu se zeptat, co se stalo?“ promluvila jsem. „To už si nevzpomínáš na ten večer, kdy jsme se viděli naposledy? Obětovala jsem svou vlastní slávu pro tu tvojí a to jenom proto, že jsem tě měla ráda. Doufala jsem, že zůstaneme spolu! Pomohla jsem ti překonat všechny překážky a získat sebevědomí, a co jsi udělal ty? Zmizel jsi mi ze života, jako by minulost neznamenala vůbec nic!“
„Ale já jsem tenkrát poděkoval!“
„Poděkoval?! A ty myslíš, že to stačí?“
„Copak jsem mohl vědět, že čekáš víc? Jak jsem mohl…“
„Mohl! Kdyby ses díval!“
„Dívám se teď a nelíbí se mi, co vidím. Co si slibuješ od tohohle?!“ namířil prst na hlavní dva monitory. Austrálie byla stále vysvícená, cíl zaměřen. Lišta zobrazující procenta doběhla do konce a svítila zeleně. V pravidelném intervalu se nad ní zobrazoval nápis „ready“.
Přimhouřila jsem oči, až se mi obočí stáhlo do jedné tenké linky. Velmi efektní zlý pohled, už jsem ho měla vyzkoušený.
„Tohle, drahý Benjamine, je má cesta k velikosti. To, co kdysi nešlo po dobrém, půjde teď po zlém.“
„Ani po zlém to nešlo, copak sis poslední půlrok nevšimla?“ vykřikl a trochu mě tím překvapil. „Snažíš se o mě tak urputně, že ti možná vůbec nedošlo, že to takhle nechci! Myslíš si, že mě svými brutálními výmysly ohromíš?“
„A nepřišel jsi snad?“ líbezně jsem se na něj usmála.
„Přišel jsem proto, že jsem dostal tvou poslední zprávu a chci zabránit tomu, co se chystáš udělat!“
„Oh, tedy hrdinský čin, chystáš se obětovat pro svou zem, viď? Jenže jak jsem řekla už na začátku, jdeš pozdě, termín vypršel.“
Otočila jsem se k pultu tak prudce, až můj netradiční plášť bíle zavířil vzduchem. Natáhla jsem ruku k černému tlačítku.
„Nedělej to, prosím!“ vykřikl a vrhl se ke mně. Chytl mne a strhl k sobě. Byl malý, stejně vysoký jako já, ale přece jen silnější. „Byl to sakra i tvůj domov.“
„Právě proto!“ odsekla jsem a ruku mu vytrhla. „Nechci žádnou vzpomínku. Chci minulost vymazat z paměti, smazat ze světa. Nemá totiž žádnou cenu!“
„Vůbec žádnou?“ upřel na mě své šedomodré oči trochu zvětšené za skly jeho brýlí a znovu mě chytil za ruku. Chtěla jsem ucuknout, ale nedokázala jsem to. „Ani tohle by pro tebe nemělo cenu?“
Přiblížil ke mně svou tvář a já se nedokázala odvrátit. Lehce se dotkl svými rty těch mých a nechal mě, abych cítila jeho blízkost. Být to někdy jindy, někde jinde… být to dřív… prudce jsem ho odstrčila, až zavrávoral.
„Je pozdě!“ zařvala jsem na něj z plných plic a rozmáchla se, abych mohla plnou silou udeřit do černého spínače. Až stisknu tohle nenápadné tlačítko, aktivuji tím družici, která s naprostou přesností zaměří hlavní město Austrálie a vyšle dolů smrtící paprsek. Ten se pak rozžehne ještě pětkrát, pokaždé do jiné části země a zničí tak celý kontinent. Žádný domov, žádná vzpomínka, jen neomezená moc plně v mých rukách.
„Tak fajn, já se omlouvám!“ zakřičel snad ještě hlasitěji, než já předtím. Strnula jsem. „Tenkrát jsem to prostě zvoral, ale každý děláme chyby, no ne? Rozhodně to ale byla menší chyba, než kterou se teď chystáš udělat ty!“
„Jak poetické,“ ušklíbla jsem se. „Říkáš to jen proto, že ses pasoval do role obětního beránka – ‚Já za život Austrálie, no páni, jen ať to celý svět vidí‘!“
„Co se to z tebe stalo?“ zavrtěl nevěřícně hlavou.
„Jen to, co jsi ze mě udělal. Nevadilo mi žít ve tvém stínu, ale když ses na mě vykašlal, bylo to už moc. Nejdřív jsem byla jen zoufalá a přemýšlela jsem, jak ti ukázat, co cítím. Ale potom… dobrými skutky nikoho na dlouho neohromíš, to jsem zjistila. A takový talent, jako máš ty, já nevlastním, takže ani tudy cesta nevedla. Muselo to být něco, co bys nikdy nedokázal. Něco, co by vyrazilo dech celému světu, a to doslovně. Co by tě tak vyděsilo, abys byl zase ten malý Strašpytlík. Takže… mám teď tohle!“ rozhodila jsem rukama kolem sebe, abych obsáhla celé své temné království. „Trvalo nějaký ten rok, než jsem se vypracovala, ale stálo to za to. Tvoje hvězdička za tu dobu pěkně stoupala, lidi tě začínali znát, a to mi vnuklo myšlenku vzít to opravdu ve velkém. Když tenkrát nezabralo kino, večeře, piknik v parku, dá se to v budoucnu zkusit jinak. Nebo snad ne?“
„Ty si vážně myslíš, že když začneš ohrožovat celý svět kolem a budeš se odvolávat na to, že je to kvůli mně, tak mě tím ohromíš?“
„Já už tě nechci ohromit, to pominulo. Já tě chci získat. Chci abys viděl, co jsi už tenkrát mohl mít a co jsi odmítl! A teď jsi tady. Takže…“
„Třeba jsem přišel tě zastavit! Co když za dveřmi tvý laboratoře čeká armáda, aby tě zničila?“
Rozesmála jsem se.
„Lhát neumíš, Benjamínku. Přišel jsi sám.“ To mě trochu překvapovalo, skutečně bych čekala ozbrojence hemžící se po celém okolí, nebo alespoň příslovečného hrdinu, který přijde zachránit miláčka národa. Strašpytlík je možná odvážnější, než se na první pohled zdá.
„Jsi šílená,“ zavrtěl hlavou.
„To už jsem slyšela mockrát. A asi opravdu jsem,“ vycenila jsem zuby ve zvířecím úsměvu. „Ale ty bys mě dokázal zkrotit, Benjamínku.“ Pomalu jsem ho obcházela stejně jako lovící šelma obchází svou kořist. Otáčel se a pozorně sledoval každý můj pohyb. Byl nervózní. Když jsem dokončila kolečko, přiblížila jsem se k němu a on začal pomalu couvat.
„Přestaň si se mnou hrát!“ vyrazil ze sebe.
„A proč? Byla bych hloupá, kdybych nevyužila toho, že tě tu mám.“
„Protože si chci s tebou promluvit!“
„No vždyť mluvíme,“ namítla jsem, ale vyzývavě jsem si olízla rty.
„Ne. Já chci s tebou mluvit v klidu a někde jinde. Tohle… tohle prostředí mě znervózňuje,“ ukázal k monitorům, kde stále blikal nápis „ready“ a jako odevzdaná oběť zářila označená Austrálie.
„Mě je tady dobře,“ řekla jsem rozhodně.
„Ale mně ne! A jestli ti na mne aspoň trošičku záleží, tak mi vyhovíš.“
Přemýšlela jsem. Promluvit si můžeme, proč ne, ale stejně mu musí být jasné, že tohle už se jen tak nevyřeší. Nemůžu jen mávnout rukou a nechat to být. A stejně tak pochybuji, že by se on nakonec rozhodl tu se mnou zůstat. Sice moc dobře ví, co se stane, když odmítne, ale… má opravdu na to se obětovat? Zvážněla jsem.
„K čemu mluvení, když mě patrně už teď nenávidíš.“
„Třeba ne,“ zavrtěl hlavou.
„Třeba mi slovíčko ‚třeba‘ nestačí.“
„Třeba ti bude muset stačit.“
„Třeba ne,“ zašklebila jsem se a on si povzdechl.
„Poslyš, tohle slovíčkaření nemá cenu. Vím, že jsi uvnitř jiná, než jaká ses dělala ty poslední měsíce a pokud bys dokázala být taková, jakou jsem tě znal… pojď se mnou, prosím.“ Napřáhl ke mně ruku a upřel na mne velké štěněčí oči. Hleděla jsem do nich a váhala. Mám věřit jemu a nebo sobě? Skutečně by mohla existovat budoucnost ‚my‘ a nebo jen ‚já‘? Dívala jsem se na jeho ruku, kterou stále držel ve vzduchu… vybavily se mi ty štíhlé hbité prsty, jak kloužou po klávesách, tkají jednotlivé tóny a z nich utvářejí neodolatelnou melodii. Vybavila jsem si neznatelné nádechy mezi hlasem melodiky a úsměv mladíka, který na požádání zahrál cokoliv, o co jste si řekli. Skoro jako ve snu jsem vložila svou dlaň do jeho ne o moc větší ruky. Usmíval se tak nenuceně, tak upřímně… lehce mi stiskl ruku a zamířil ke dveřím. Ohlédla jsem se zpátky k monitorům. Zářily do tmavé místnosti a vyčkávaly. Jen ať čekají, vždycky se můžu vrátit.
Benjamin si všiml mého zaváhání a jemně zatáhl. Následovala jsem ho.

Z pod pracovního pultu vykoukla dvě velká modrá očka a následně po nich huňatá, krémově zabarvená hlava.
Už je ten cizí člověk pryč? Hammond zavětřil a rozhlédl se. Pach toho cizáka tu stále byl, ale slabý. Rozhodně slabší, než pach jeho milované paničky.
Malý dráček odvážně vyběhl z pod pultu a skočil na židli, aby měl větší rozhled. Cosi mu nepříjemně blikalo do očí. Přimhouřil je a zvědavě zamžoural na jeden z monitorů. Jakýsi klikihák se objevoval a zase mizel. Panička mu vždycky zakazovala, aby lezl po nábytku. Ale… panička tu teď není, odešla s tím podivným člověčím samečkem.
Hammond několikrát přešlápl zadními tlapkami, jako to dělají číhající kočky, a trochu nešikovně se vyhoupl na velký pult. Na chvilku strnul, pro případ, že by se ta blikající věc rozhodla vrhnout se proti němu. Když se tak nestalo, zaútočil sám. Vyrazil proti obrazovce, přes různé páčky a spínače, nic mu nebude stát v cestě. Jedna z tlapek dopadla přímo doprostřed velkého černého tlačítka a vahou těla jej stiskla. Hammond se zmateně zastavil. Blikající kořist strnula a zvětšila se. Přes obrazovku se rudě vysvítil jediný velký nápis „activated“…