Tvorba - Texty

Albert Stroller nenápadně vyklouzl z kasina ven. Byl lehce otřesený z toho, jak se kolem něj situace náhle změnila, ale stále si zachovával relativně chladnou hlavu. Bylo jasné, že se akce doktora Horribla neobejde bez účasti policie. V kasinu panoval zmatek, omráčený muž byl stále v bezvědomí, a nebude trvat dlouho, než se ochranka vzpamatuje a odmítne pustit kohokoliv ven, aby se vyhnula obvinění z maření vyšetřování tím, že napomohla úniku očitých svědků.
Albert nechtěl mít s policií nic společného. Žije dle vlastních zákonů – zákonů Podfukářů a ty se zrovna s těmi policejními moc neshodují. Jakýkoliv střet se strážci zákona by tedy mohl mít neblahý dopad na jeho svobodu.
Nepozorovaně se přitočil k momentálně nestřeženému zadnímu vchodu a proklouzl na ulici.
Cestou do hotelu Lexington, kde byli s celou partou ubytovaní, přemýšlel o Leslie. Co mohla mít společného s Dr. Horriblem, a proč se kvůli ní za ním doktor vypravil do kasina? Ta holka jim rozhodně něco zamlčela a oni budou muset zjistit, co to je. Možná by to z ní dokázal vytáhnout sám, z jejich party byl právě on lanař, který si získal důvěru a přátelství skoro každého hejla, kterého si vybrali, ale nakonec se rozhodl pověřit tím Mickeyho. Mickey byl ostatně šéfem celé party, byť většinu toho, co uměl, ho kdysi dávno naučil Albert, a přidrzlý impulsivní Danny mu docela začínal šlapat na paty. Nicméně Mickey Stone byl mezi podfukáři legenda a jen málokdy nezískal to, co chtěl. A nebylo těžké si všimnout, že k němu Leslie vzhlíží a že jedině s Mickeym je ochotná jednat poněkud osobněji.
„Pojď se mnou, musím s tebou mluvit,“ řekl Mickeymu hned, jak vešel do jejich apartmá.
„Co se děje?“ zeptal se Mickey a odložil rozečtený časopis.
„Možná nic, jen chci mít některé věci pod kontrolou,“ odpověděl Albert a zamířil na balkon. Mickey se tázavě podíval na Dannyho sedícího na protějším gauči. Ten vzhlédl od notebooku a pokrčil rameny. Ani on neměl tušení, o co jde. Mickey se tedy zvedl a následoval Alberta.

Doktor Horrible klopýtal nočním městem. Nohy se mu vyčerpáním pletly, cítil nepříjemné píchání v boku a v puse měl kovovou pachuť. Když se v běhu rozkašlal, dovrávoral ke zdi a opřel se čelem o hrubou omítku. Tvář se mu perlila potem a sípavě dýchal. Nebyl zrovna vytrvalý běžec a dnešní večer už toho na něj bylo moc.
Náhle ho zalilo žlutavé světlo a on vyděšeně vzhlédl. Všude kolem bylo ticho, přece to nemůže být Big Ben na svém harleyi? Zamžoural do světla a oddechl si. Kousek od něj se jen rozsvítila jedna z lamp pouličního osvětlení. Roztřesené chvění napovídalo, že nebude svítit dlouho.
Horrible se otočil a opřel se zády o zeď. Jednou rukou si stáhl z hlavy své velké brýle a druhou si otřel zpocené čelo. Pomalu se sesunul do sedu a opřel si hlavu o skrčená kolena.
Kde je ta zatracená čičidračice? Slíbila přece, že ho vezme pryč, ale neukázala se. A tak běžel ulicemi dál, co mu síly stačily, ve strachu z Big Bena a z jeho pekelného stroje za zády. Kdyby měl v ruce jakoukoliv svou zbraň, byl by se rockerovi postavil, ale neozbrojený a sám neměl proti tomu velkému chlapovi šanci. Jeho tělesná schránka neoplývala zrovna kdo ví jakou silou, proto si poslední měsíce hrál s genetikou a hledal možnost, jak tenhle nedostatek napravit. Jenže jeho výzkumy přerušilo to potřeštěný zvíře, které neustále něco chce, ale samo nedokáže ani dodržet slib. Co kdyby ho Big Ben byl dostihl? Ukázala by se aspoň pak, aby sesbírala ze země to, co by z něj zbylo? Pochyboval o tom. Byla příliš sobecká, zahleděná jen do svých problémů a ambicí.
Kde teď ale sakra pořád vězí? Horrible vzhlédl, ale ulice byla tichá a prázdná. Chvějící se světlo několikrát zablikalo a lampa se zabzučením zhasla. Ještě nějakou dobu bude takhle poblikávat, než to výbojka vzdá úplně. Sám měl chuť pro dnešní večer už taky všechno vzdát, jenže před ním byla ještě dlouhá cesta domů. Unaveně si promnul čelo a pročísl si upocené vlasy, než si znovu nasadil své brýle a zvedl se ze země. Lehce si oprášil plášť, který stejně po dnešní noci bude potřebovat vyprat a znovu se rozhlédl. Už byl skoro rozhodnutý, že se vypraví domů, když nad ním opět zabzučela lampa a blikavě se rozsvítila. Její světlo před něj vrhlo roztřesený stín. Díval se na něj a přemýšlel. Opravdu byla Dra tak sobecká, že by ho v tom nechala a sama se klidně vypařila do bezpečí? Udělal váhavý krok kupředu. Kolikrát mu praštila hlavou o zeď jeho laboratoře? A co ty tři šrámy, jejichž jizvy mu budou do smrti hyzdit břicho až po hrudník? Druhý krok už byl ráznější. Určitě na něj bude čekat v laboratoři s nějakým stupidním důvodem, proč ho tam nechala a bude navztekaná, že mu cesta trvá tak dlouho. Možná mu znovu praští o něco hlavou, dneska už rozhodně nemá sílu, aby se jí bránil. Po několika krocích se nejistě zarazil. Proč ale předtím celou dobu běžela s ním? Proč lezla oknem do kasina a proč ho varovala, když se k němu blížil muž z ochranky? Lampa znovu bzučivě zablikala. Proč ho už několikrát odnesla ve svých spárech do bezpečí, i když ho klidně mohla nechat napospas jeho osudu? Zašklebil se.
„Protože ode mě něco chce. Protože mě potřebuje,“ řekl do ticha. Lampa za ním se rozzářila jasným světlem. Možná naposledy, než zhasne úplně. Doktor Horrible se otočil a světlo mu zalilo zasmušilou tvář. Unavený výraz zmizel, když v záři přimhouřil oči. V tom žlutavém světle uprostřed opuštěné ulice najednou vypadal hrozivě a zle. Vykročil směrem, odkud předtím přiběhl. Světlo za ním se výrazně zamihotalo a lampa s lupnutím zhasla.

Hlučný motor rockerova harleye utichl. Big Ben vítězoslavně stanul nad bezvládným kočičím tělem.
„Tak jak to jde, Micinko?“ zapitvořil se, ale když se kočka nepohnula, trochu znejistěl. Napadlo ho, jestli ji nenakopl moc silně. Trochu nervózně do ní špičkou své boty šťouchl. Posunul ji tím po chodníku o několik centimetrů, ale nevzbudila se. Nezabil ji náhodou? Sehnul se a opatrně vzal její tělo do rukou. Na rukávu kožené bundy se objevila šmouha od krve, a když si kočku prohlédl, zjistil, že žije, ale čenich má celý zakrvácený.
„Myslel jsem, že to zatracený zvíře vydrží víc,“ ušklíbl se. Chvíli ji ještě držel za kůži za krkem a zíral jí do zkrvavené tváře, a když ze sebe Dra vypravila tiché zasténání, usoudil, že tak vážné to s ní nebude. Přešel zpátky k harleyi a vhodil kočku do připravené klícky. Ještě než klec zavřel, zacvakl jí kolem krku kovový obojek. Pak nastartoval a vyrazil zpátky k domovu. Toho zatracenýho Horribla si nechá na jindy. Pokud bude mít štěstí, vleze mu ten pošahanej doktor do rukou sám, až si půjde pro tu svou kočku.
Big Ben se usmíval ještě ve chvíli, kdy dorazil domů. Když zajížděl ke garáži, uviděl, že v domě se svítí. Carlos tedy musí být ještě vzhůru. To Big Benův úsměv trochu zchladilo. Doufal, že se před spaním vyhne bratrovu kňourání a vzlykům. Bylo čím dál těžší tomu naivkovi vysvětlit, kdo je na straně dobra a kdo na straně zla. Možná by tu kočku měl raději nechat v garáži, ale… zatraceně, jen ať ten holobrádek vidí tu svojí Micinku.
Vešel s klecí do domu a srazil se s bratrem hned na chodbě. Carlos vyjekl. Bunda, kterou chtěl pověsit do skříně, mu vypadla z ruky. Upíral na Big Bena své velké šedé oči a vypadal jako někdo, koho přistihli při něčem zakázaném.
„Bennie, co to…“
„Kde jsi sakra byl?“ zahřměl Big Ben. Neměl rád, když se ta zženštilá dobrosrdečná nudle pohybovala po nocích venku bez dozoru. Byla to starost navíc a i když by svého bratra často nejraději sám vlastnoručně uškrtil, rozhodně si nepřál najít ho někde ve stoce s kudlou v břiše. Jednou dal své matce slib a ten hodlal dodržet. I když ho to často stálo skoro všechny jeho nervy. Pronásledovat padouchy z celého londýnského podsvětí bylo snazší než mít na krku tuhle parodii na chlapa.
„Jen jsem… já jsem jen byl…“ při vyděšeném koktání padl Carlosovi zrak na klec, kterou svíral Big Ben v ruce. „To je… Micinka!“ vykřikl.
„Jo, to je. A chraň tě každej svatej, jestli tě napadne tu klec otevřít!“
„Ale vždyť je zraněná.“ Pohled na krev Carlose děsil a zakrvácená kočičí tvář, tvář jeho Micinky, mu skoro vháněla slzy do očí. Držel se jen proto, že věděl, že by na něj potom jeho bratr křičel ještě víc.
„Kdyby nebyla tak pitomá a nechala se chytit rovnou, nestalo by se jí to.“ Big Benovy rty se znovu roztáhly do úsměvu, když si vzpomněl, jak kočičí tělo proletělo ulicí.
„Je to zvíře, Bennie!“ zakvílel Carlos zoufale. Copak je jeho bratr opravdu takový netvor? Zmlátí nebohé zvíře jen proto, že patří nějakýmu zloduchovi?
Big Benův výraz výhružně ztvrdl. Praštil klecí na skříňku, aby měl volné obě ruce a chytil Carlose za košili. Když si ho přitáhl blíž, ozval se zvuk trhající se látky.
„Tak poslouchej, ty zvířecí samaritáne! Tohle není obyčejný zvíře, je to bestie, která se sem dostala kdo ví odkud a nezaslouží si žádný slitování. Zejtra ji zanesu k Šamanovi, a jestli se jí do tý doby dotkneš třeba jen prstem, tak ti tu pařátu urazim, rozumíš?!“
„A-ano Bennie,“ vykoktal Carlos, protože s ním bratr nepříjemně cloumal.
„Dobře,“ přikývl spokojeně Big Ben a Carlose od sebe odstrčil. Ten zavrávoral a kdyby se rukou neopřel o zeď, patrně by spadl na zadek. Popotáhl a chvějící se rukou si přejel přes zátylek, kam se mu zařízl límeček roztržené košile, když s ním bratr třásl.
Big Ben mezitím popadl klec a vydal se s ní do komory. Možná by bylo lepší vzít tu kočku k sobě, ale mohla by se v noci vzbudil a začít vyřvávat a na to opravdu neměl nervy. Navíc se potřebuje vyspat. Komora bude tedy to pravé místo – tmavé, uzamčené, bez oken a Big Ben doufal, že i bez Carlose. Ovšem pokud ten třasořitka bude chtít prosedět na dlažkách komory celou noc, jeho problém. Aspoň si zchladí ten svůj teplej zadek.
Za řinčení řetězů Big Ben vydupal schody do svého pokoje a hlučně za sebou zabouchl dveře.
„Ach Bennie,“ povzdechl si Carlos a nerozhodně zůstal stát uprostřed chodby. Měl by se na Micinku jít podívat, mohla by se tou krví začít dusit, ale… kdyby ho tam jeho bratr načapal, neodnesla by to patrně jen košile. Bude muset počkat, než Big Ben usne.
Šouravě bratra následoval do prvního patra. S roztrženou košilí v ruce zamířil do své ložnice.

Horrible se zastavil u matně osvíceného zadního vchodu do baru. Počítal s tím, že tu na něj Dra bude čekat, ale zmýlil se. Několikrát se rozhlédl pátravě kolem sebe, v jednu chvíli si už myslel, že ji vidí, ale byla to jen obyčejná toulavá kočka, která hledala v kontejneru něco k snědku. Rozpačitě si otřel nos. Co teď? Že by se skutečně vydala sama zpátky do laboratoře? Nebo se vrátila do baru? Za podívání nic nedá, a tak se vydal směrem, kde tušil hlavní vchod.
Když stanul přede dveřmi, zaváhal. Co když se tam vrátil i Big Ben? To bylo pravděpodobnější, než že tam najde Dra. Už se chtěl otočit a vyrazit pryč, když mu někdo dal herdu do zad a přirazil ho tak na dveře.
„Hele kámo, jdeš dovnitř nebo ne? Moje holka se chce napít,“ houkl mu do ucha čísi nakřáplý hlas, a když se ohlédl, uviděl v džínovině oblečeného chlápka s rozcuchanou brunetou v závěsu. Žízní ti dva podle alkoholového odéru rozhodně netrpěli, Horrible se však rozhodl raději se s nimi nehádat. Nadechl se, vzal za kliku a vešel dovnitř.
Chlapík se svou holkou nedočkavě proběhl kolem něj, on však scházel po schodech pomalu. Když se znovu objevil u baru, Lucy na něj překvapeně vykulila oči.
„Proč ses vrátil, stalo se něco?“
Rozpačitě zamrkal a pokrčil rameny.
„Já nevím, možná… neviděla’s mojí kočku? Myslel jsem, že se sem vrátila.“
„Sama si otevřela dveře a šla popíjet gin,“ zaculila se. On se na ni však nepříjemně zamračil, a tak raději zvážněla. Netušila, že si byl Horrible jistý tím, že kdyby Dra chtěla, dokázala by to s přehledem. Jestli se ale nevrátila sem, pak ho opravdu nechala ve štychu a sama si teď patrně klidně hoví doma v laboratoři. Začínal dostávat vztek.
„Dáš si něco k pití?“ zeptala se Lucy. Vycítila, že se nálada doktora Horribla změnila. Jeho tvář získala chladný a zlý výraz, a ona musela uznat, že takhle začínal vypadat opravdu hrozivě.
„Ne. Musím se vrátit zpátky do laboratoře a přerazit tu chlupatou potvoru vejpůl,“ procedil skrze zaťaté zuby. Lucy před jeho zle žhnoucím pohledem trochu couvla, přesto si ale založila ruce v bok a zamračila se.
„Co prosím tě provedla tak hrozného?“
Byl v pokušení ukázat jí jizvy na svém těle, ale pak to zavrhl. Svlékat se tu by asi nebyl dobrý nápad. A tak jen ucedil jedním koutkem úst:
„Do toho ti nic není.“
Viděl na ní, že z něj začíná mít strach. Trochu ho to těšilo, ale zároveň… cítil se podobně jako tehdy, když mluvil s Penny a řekl něco, co ji polekalo. Proč by mu ale na týhle holce mělo záležet? Obě ruce sevřel v pěst a na chvíli pevně zavřel oči.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se nejistě.
„Nic ti do toho není!“ hláskoval důrazně.
„Jen se ti snažím pomoct. Ale když chceš ve svých problémech mermomocí zůstat sám, tak prosím,“ pokrčila lhostejně rameny, otočila se a přesunula se na druhý konec barového pultu.
„Já nechci…“ procedil skrze zuby, pak se ale zarazil. Proč by jí měl vůbec něco vysvětlovat. Stejně je to jen drzá holka, která strká nos do věcí, do kterých jí nic není.
Vztekle praštil pěstí do stolu, až jedna prázdná sklenička stojící na pultu, poskočila. Sklouzl z barové židle, prosmýkl se mezi štamgasty rozverně bloumajícími barem, vyběhl po schodech ke dveřím a v zavíření bílého pláště zmizel na ulici.

Big Ben ze sebe shodil svou těžkou koženou bundu a protáhl se. Možná by potřeboval pořádnou sprchu, ale… to počká do rána. Z nohou si stáhl těžké okované boty a s hlasitým heknutím padl na postel. Práce hrdiny byla někdy opravdu vyčerpávající. Každý si myslel, jaká je to legrace jezdit si městem na mašině a chytat ta neskutečná hovada, která si myslela, že si budou dělat, co se jim zlíbí. Ano, většinou to byla legrace, ale nikdo si nikdy určitě ani neuvědomil, že by se i hrdina mohl cítit unavený.
V pololeže si zapálil cigaretu a uchechtl se. Kdyby ho teď viděl Carlos, určitě by zase začal s tím svým kníkáním o kouření v posteli, či o kouření vůbec. Ten srábek nemá ani ponětí o tom, jakou slastí taková cigareta může být. S úsměvem silně potáhl a labužnicky vypustil kouř.
V kapse kalhot se mu náhle rozvibroval telefon. Kdo ho sakra může v tuhle hodinu v noci otravovat? Vztekle po něm sáhl a rozmrzele zabručel:
„Ať to kouká bejt něco důležitýho, nebo…“ Větu nedokončil. Jeden z jeho informátorů na něj vychrlil salvu slov, na kterou se musel soustředit, aby pochopil, o co se jedná. Kdo ke všem ďasům tohohle chlapa přijal, proletělo mu hlavou, když se musel znovu na některé podrobnosti štěkavě vyptávat.
Konečně věděl, co potřeboval, ukončil hovor a mrskl telefonem do kouta místnosti. Obvykle tam bývala hromada špinavého prádla, tentokrát se ale telefon rozletěl na několik kusů na holé podlaze. Big Ben hlasitě zaklel. Carlos musel i přes jasný zákaz vstoupit do jeho pokoje a špinavé prádlo sebrat. Někdy bylo fajn mít doma vlastní „hospodyni“, ale většinou jakákoliv Carlosova snaha uvést doupě svého bratra do obyvatelného stavu lezla Big Benovi výrazně na nervy.
Zlostně rozrazil dveře a málem tím přerazil Carlosovi nos.
„Co… co se děje, Bennie?“ vykoktal vylekaný Carlos. Slyšel prve Bena láteřit, a tak se šel raději podívat, jestli bratr nepotřebuje pomoct.
„Musim zpátky do centra,“ odpověděl naštvaně Big Ben. Opravdu se mu teď nechtělo do města, vidina postele byla tak lákavá. Ale hrdina holt nemá volno ani v noci. Však si za tohle vyrušení toho pitomýho zmetka pořádně podá.
„Proč?“
„Rumbaman zas zkouší svoje triky. Dostal se přes ochranku Barclays. Všechny je tam roztancoval a teď se jí chystá vykrást. Ten chlap mi už vážně začíná jít na nervy. Nemá ani pořádnej hudební vkus. Rumba, no to je vážně chlapácký. Budu ho muset přetáhnout přes hlavu basovkou, aby poznal, co se k pořádnýmu chlapovi hodí.“
„Bennie, a budeš…“
Než stihl Carlos větu dokončit, chytil ho Big Ben za rameno a zahrozil mu před obličejem pěstí.
„Ať tě ani nenapadne lízt za tou kočkou! Až se vrátim, bude v komoře tak, jak jsem ji tam nechal, rozumíš?“
„Ano, Bennie,“ zašeptal Carlos nešťastně.
Big Ben mu pro jistotu ještě jednou zatřásl pěstí před očima, než vyrazil ven do noci.

Carlos zůstal v domě sám. Nervózně si kousal rty, až na jazyku ucítil pachuť vlastní krve. Bennie mu nakázal, aby do komory nechodil, ale… je to přece jenom jeho Micinka a je zraněná, přece ji tam nemůže nechat jen tak ležet. Mohla by se zalknout a zadusit vlastní krví, nebo má možná zlámaná žebra, která jí můžou propíchnout plíce a nebo možná… Carlos zakňučel do ztichlého domu a plíživě, skoro provinile, se vydal ke komoře.
„Jen se podívám, jestli je v pořádku a hned ty dveře zase zavřu. Jen se mrknu, jestli vůbec ještě žije. Tohle Bennie nepozná. Jen… jen se kouknu…“
Rozechvělou rukou pootevřel dveře a vzniklou skulinou nahlédl dovnitř. V malé místnůstce byla tma, neviděl nic než temné obrysy. Pootevřel dveře o trochu víc a znovu zaúpěl. Jeho micinka ležela bezvládně na holé podlážce klece, nevinný kočičí obličejík celý od krve a jen podle toho, že se jí žebra lehce zdvihala, poznal, že ještě žije. Bez dalšího zaváhání vkročil do komory.

Tohle už přece jednou zažil, proletělo Horriblovi hlavou, když dorazil domů. Celý dům byl prázdný. Dra se nepovalovala na svém rozpáraném gauči, nedřepěla u jeho počítače a nečíhala ani v laboratoři.
Nervózně rázoval po místnosti sem a tam, až za ním bílý plášť povlával a přemýšlel. Nerad by skončil jako posledně, kdy spoléhal na to, že se čičidračice vrátí a nakonec ji musel zachraňovat a ještě ho za to skoro přizabila. Jenže… kam ji má jít hledat? K Big Benovi? Vždyť ani neví, jestli ji ten nadupanej rocker chytil. Ona by se přece nenechala chytit jen tak. Ne na ulici, kde měla volnost. Nebo ano?
Otázky ho sžíraly jedna za druhou a vyčítal si, že jí tentokrát nedal na krk vysílačku. Možná zkusí přece jen počkat. Pokud se Dra nevrátí do rána, půjde rovnou k Big Benovi. Protože jestli se neukáže, jinde určitě nebude.

Dra pomalu přicházela k sobě. Na jazyku měla kovovou pachuť, jak ji krev stekla z čenichu do tlamy. Několikrát zamlaskala ve snaze zbavit sliny krvavé příchuti. Čenich ji bolel a hlava třeštila, jako by dostala tři zásahy omračovacím paprskem hned po sobě. Co se vlastně stalo? Pootevřela oči, ale vše kolem bylo rozmazané. Zamrkala a chvíli čekala, až se vidění ustálí. Obrysy se začaly zostřovat.
„Micí?“ uslyšela známý, hodně vystrašený a nejistý hlas. Někoho jí připomínal, ale nedokázala zatím určit, koho. Zamžourala směrem, odkud oslovení přišlo a všechno se jí náhle vybavilo. Big Ben stíhající ji na svém pekelném stroji, pak jeho těžká okovaná bota a potom tma.
„Neboj se, nic se ti nestane. Aspoň zatím…“ promluvil tiše Carlos, když uviděl, jak se zježila. „Vůbec bych tu s tebou neměl být, víš? Jestli to Bennie zjistí, bude křičet a možná mě i uhodí. Ale já jsem tě tu nemohl nechat samotnou. Musel jsem zjistit, jestli… jestli jsi v pořádku.“
Ušklíbla se. Rozhodně nebyla v pořádku. Byla zavřená v kleci, do krku ji dřel jakýsi obojek, který by ji uškrtil, kdyby se pokusila proměnit zpátky v čičidračici, čenich měla rozbitý a když se pohnula, pravou přední tlapou jí nečekaně vystřelila bolest tak, že zaúpěla.
„Hrozně rád bych ti pomohl, ale Bennie říká… on říká, že jsi krvelačná bestie. Že jsi nebezpečná,“ rozhodil rukama nešťastně.
„Bennie ti lže,“ promluvila chraplavě. Vylekaně sebou cukl.
„Ty… ty vážně… jak…“
„Přestaň koktat, nebo se mi z tebe rozskočí hlava. Ano, mluvím. Jsem kočka doktora Horribla, čekal jsi, že budu obyčejný mazlíček?“
Zmohl se jen na zavrtění hlavou. Z toho, jak napjatě seděl, poznala, že je připravený kdykoliv vyskočit a utéct. Povzdechla si. Musí ho nějak uklidnit. Přesvědčit ho, že není nebezpečná, a pak ho možná zkusit dostat na svou stranu. Kdyby se jí podařilo, aby otevřel klec, měla by cestu volnou.
„Přestaň se klepat, nechci ti ublížit. Nejsem žádná příšera, jak ti tvrdí tvůj bratr.“
„Ale můj bratr nikdy nelže!“ vykřikl Carlos dotčeně. „A ty patříš k Horriblovi, vůbec bych tě neměl poslouchat.“
„Mluvil jsi někdy s doktorem Horriblem osobně?“ vycenila na něj zuby a on se znovu raději stáhl.
„Jednou a není to dávno. Zasáhl mě nějakým paprskem, když jsem ho nachytal u Bennieho v pracovně. Je zlý!“
„Není. Jen se bránil. Udělal bys to samé, kdyby ses lekl. On mě jenom chtěl dostat zpátky, protože tvůj povedený bratr by mě patrně zabil. A proč? Jen proto, že patřím k Horriblovi. Mám snad kvůli tomu přijít o život?“
Carlos vrtěl hlavou, jako by chtěl sám sebe přesvědčit, že to, co slyší, není pravda.
„Ale doktor Horrible je zlý!“ zafňukal.
„Přece nejsi tak hloupý, Carlosi. Proč žiješ ve stínu svého bratra a přebíráš jeho názory? Máš svou vlastní osobnost, nech ji, aby se projevila.“
„Neříkej takové věci! Bennie je můj bratr a já ho mám rád! Stará se o mě, chrání mě před lidmi, kteří by mi ublížili a…“
„Sám ti ubližuje, copak to nevidíš!?“ křikla na něj, až sebou znovu trhl. „Otevři konečně oči, Carlosi! Svět je možná zlý, ale ne víc, než tvůj bratr! Jsi dospělej chlap, umíš se o sebe postarat sám, a on tě stejně jenom využívá!“
„Ne ne neee!“ Carlos se chytil za hlavu a škytavě se rozplakal.
„Proč mu sloužíš? Proč ho necháváš, aby na tebe křičel a diktoval ti, co smíš a co ne? Proč ho necháváš, aby z tebe dělal trosku?“
„Nevíš, o čem mluvíš, přestaň!“
„Pokud to, co říkám, není pravda, tak proč brečíš?“
Pozvedl hlavu a díval se na ni uslzenýma očima tak zoufale, že jí ho bylo opravdu líto. Pozorovala, jak bojuje sám se sebou, mlčela a vyčkávala.
„Vůbec tomu nerozumíš,“ po chvíli tiše promluvil. „Když nám umřela máma, byl jsem vyřízený. Nebýt Bennieho, kdo ví, jak a kde bych skončil.“
„Nebýt Bennieho, měl bys klidný a šťastný život, věř mi.“
„Nechci tě poslouchat, půjdu pryč! Jsi zlá a ošklivá!“ Zvedl se, ale zůstal nerozhodně stát.
„No? Proč nejdeš?“
„Bennie tě chce donést Šamanovi. Půjdeš buď do cirkusu nebo někam na pokusy.“
Srst se jí při těch slovech automaticky zježila. Pokud by se dostala zpátky do rukou Šamanovi, ten upocený chlap by si tentokrát dal zatraceně pozor, aby mu nevyklouzla. Z cirkusu by možná po čase utekla, ale z nějaké vědecké laboratoře? Vzpomněla si na černého kocoura, kterého pustila na svobodu, když loupila pro Horribla ve vědeckém institutu. V žádném případě nesmí takhle skončit!
„Pusť mě,“ řekla jemně a prosebně se mu zadívala do očí.
„Nemůžu. Bennie by zuřil, vždyť víš…“
„Postav se mu. Aspoň jednou, Carlosi. Zkus to a pusť mě, prosím.“
Odmítavě zavrtěl hlavou a otočil se k ní zády.
„Počkej, stůj!“ křikla na něj zoufale. „Tak mi sundej aspoň ten obojek, dře mě do krku!“
Zarazil se uprostřed kroku a váhavě se otočil. Snažila se vypadat co nejzoufaleji a nejroztomileji. Kdyby jí alespoň sundal ten zatracený obojek, rozlámala by tuhle klícku jako nic, vylomila dveře a utekla by.
„Nemůžu,“ zavrtěl hlavou a po tváři mu znovu tekly slzy. Rychle vyrazil ke dveřím, jako by se na ni už nemohl dívat.
„Nechoď pryč, mám žízeň!“ křikla za ním první věc, která ji napadla. Prostě ho musí nějak dostat blíž, musí ho nějak přesvědčit, aby se vrátil. On však bez ohlédnutí prošel dveřmi a zabouchl je za sebou. Zůstala v komoře sama.

Leslie se už poněkolikáté prohrabovala kopiemi starých zpráv, které psala Lize. Kdyby Liga Zlých věděla, že si schovává všechny tajné záznamy, se kterými pracovala a které jim předkládala, stálo by ji to přinejmenším pozici. Spíš by ale dopadla daleko hůř. A k čemu jim nakonec všechny tajné špionáže, mlžení a utajování bylo? Leslie se hořce zasmála.
Většina dokumentů, které u sebe měla, již dávno ztratila svou důležitost a ona přemýšlela, že se jich konečně zbaví. Jen zbytečně zabírají místo a připomínají jí věci, na které ani nechtěla vzpomínat. Pouze složky s označením Dr. Horrible byly důležité. Zírala do nich stále častěji a čím víc vzpomínala na své tajné pozorování, kterým ji Liga pověřila, tím méně odvahy předstoupit před Billyho měla.
Ze vzpomínek ji vytrhlo zaklepání na dveře. Rychle spisy shrnula na podlahu a zašoupla pod postel. Když se ozvala, vstrčil dovnitř hlavu Mickey.
„Máš chvilku?“ zeptal se.
„Jo, mám. Proč?“
Vešel dovnitř a pečlivě za sebou zavřel dveře. Leslie začala být ostražitá.
„Myslím, že bysme si měli trochu promluvit,“ řekl bez jakéhokoliv náznaku, o co se jedná.
„Fajn,“ odpověděla a vyzvala ho, aby si sedl vedle ní. Byla nervózní, když stál, a ona k němu musela vzhlížet.
„Albert se před nějakou chvílí vrátil z kasina.“
„Máme hejla?“ zeptala se, protože pořád netušila, kam míří. Naprosto nesouvisle ji napadlo, že s ním ještě nikdy nebyla takhle v noci ve svém pokoji sama, ale hned tu myšlenku raději zahnala.
„Ne. Ale setkal se tam s někým, koho možná znáš.“
„O koho jde?“ Začínalo ji rozčilovat, že s ní Mickey mluví tak neurčitě. Proč sakra rovnou neřekne, o co se jedná? Ač byla s Podfukáři už nějakou dobu, Mickey Stone pro ni byl pořád záhadou. Nikdy nedokázala odhadnout, co si přesně myslí a co se chystá udělat. Takhle jí ještě nikdy nikdo neklouzal mezi prsty a ona měla problém se s tím vyrovnat. Zároveň ji však díky tomu vzrušoval, protože jeho schopnost podfouknout úplně každého a naplánovat do detailu na první pohled nereálný a přesto funkční plán, to chtělo opravdu velký talent. Obdivovala ho víc, než byla ochotna si přiznat.
„Co ti říká jméno doktor Horrible?“
Trhla sebou. Tahle otázka ji opravdu překvapila. Viděla, že ji Mickey pečlivě pozoruje, aby zaznamenal jakoukoliv sebemenší reakci, a tak se snažila zachovat neutrální výraz.
„Co by mi to jako mělo říkat?“
„Znáš ho?“ nenechal se odbýt.
„Měla bych snad?“ Mysl jí horečně pracovala na tom, jak se z tohohle nepříjemného rozhovoru vykroutit. Jestli nevycouvá hned, Mickey ji určitě zatlačí do kouta, jenže… stejně už asi bylo pozdě. Když mezi ně přišla, řekla jim jen to nejdůležitější. Nemuseli vědět příliš mnoho, stejně by minulost radši úplně vymazala. Ale teď…
Mickey jí ve stručnosti popsal, co se přihodilo Albertovi v kasinu, a ona se uprostřed vyprávění přistihla, jak na něj překvapeně zírá. Nikdy by si nemyslela, že ji Billy začne hledat. Je sice pravda, že měl své důvody, ale domnívala se, že byl zaneprázdněný svými záležitostmi natolik, že se o ni nebude starat. Patrně měla tendenci ho poněkud podceňovat, na což by si měla příště dát pozor. Zamračila se nad představou, jak její instinkty v Londýně lenivý. Musí se konečně rozhoupat a založit svou vlastní Ligu.
„Tak, a teď mi řekni, proč tě hledá. Když jsi s námi, není to už jen tvoje záležitost, týká se to nás všech, protože když se někdo rozhodne pronásledovat tebe, ohrozí tím celou partu. Tomu snad rozumíš.“
Rozuměla. Ale do vyprávění se jí nechtělo. Stačilo, že si to všechno přehrávala neustále ve své hlavě. Navíc… nikdo zatím neznal skutečný příběh doktora Horribla. Nikdo, jen ona. Co z toho má vlastně prozradit? Pomalu začala vyprávět.
„Znám doktora Horribla z Ligy. Má pozice ve Zlé Lize Zlých byla ovšem přísně utajovaná, protože jsou složila jako špion. Než jsme přibrali nováčka, musel projít Zkouškou. To znamenalo ověřit si, jestli je pro Ligu hoden. A to měli na starost speciální agenti. Doktora Horribla jsem dostala na starost já. Pozorovala jsem ho a pravidelně podávala hlášení, jak si vede.“
Leslie se při vzpomínkách odmlčela. Byla špičkovou agentkou a podle toho s ní Liga jednala. Když začala zamlčovat některé informace o Billyho počínání, překvapila tím sama sebe. Ale vedení Ligy jí důvěřovalo. A ona měla z těch pár drobností, které ve svých zprávách vynechala, svědomí stále čisté. Vlastně do chvíle, než předala své poslední hlášení k Horriblově případu, žádné svědomí patrně ani neměla.
Mickey chvíli vyčkával, ale když Leslie mlčela na jeho vkus až příliš dlouho a na očích ji viděl, že se toulá kdesi v minulosti, rozhodl se ji trochu popohnat.
„A dál?“
„Dál? Doktor Horrible byl přijat a stal se právoplatným členem Ligy. Můj úkol tím skončil.“
„A dál?“ zopakoval Mickey svou otázku. Věděl, že tohle rozhodně není celý příběh.
„Nováček se nikdy hned nedozví, co předcházelo jeho přijetí. Možná jsme se párkrát minuli v hlavním štábu, ale pochybuji. Horrible mě nikdy osobně nepoznal, nestihl to. S Ligou to šlo pomalu z kopce, a když Bi… když se Horrible začal cukat, byl vydán rozkaz ho nenápadně odstranit. Utekl a tím se zachránil, protože jak jsem vám řekla hned na začátku, co jsem k vám přišla, Zlá Liga Zlých byla zničená hrdinskou jednotkou. Přežilo nás víc, ale mimo mě už asi nikdo s tak významným postavením.“
Znovu se odmlčela, ale tentokrát jen na chvíli. Přesně si pamatovala ten pocit, kdy vystoupila z letadla na londýnském letišti a neměla vůbec ponětí, co bude v cizím městě dělat. Teprve až tady jí došlo, že od pádu Ligy celou dobu jen hledá Billyho, a když se jí ho podařilo zaměřit, najednou nevěděla, jak dál. Měla zlost sama na sebe, protože ten doktorský citlivka jí mohl být ukradený, ale… nebyl.
„Když jsem zjistila, že je Horrible v Londýně, vydala jsem se za ním. Liga byla to jediný, co jsem měla, chtěla jsem zkusit ji obnovit. Někdo musí tu hrdinskou sebranku přitlačit k zemi, no ne? Myslela jsem, že by se mi Horrible mohl hodit. Takže… proto jsem teď tady.“
„Ne, tady jsi proto, že jsi teď podfukářka,“ zavrtěl Mickey hlavou, a když neodpověděla, zeptal se. „Co se stalo? Odmítl tě?“
Na to Leslie nevěděla jak odpovědět. Nemůže říct ano, protože pak by spousta věcí nedávala logiku a toho by si Mickey okamžitě všiml. A nemůže ani říct, že se s Billym ještě nesetkala, protože jak by o ní jinak věděl?
„Pravdu, Leslie. Nebo u nás končíš. Nemůžu nechat v týmu někoho, kdo nám něco zamlčuje. Nemohl bych ti věřit.“
Chápala to, přesto měla na Mickeyho vztek za to, že z ní tahá věci, se kterými si sama pořádně neví rady.
„Zatím jsem s ním nemluvila. Ne osobně,“ odsekla trochu prudčeji, než měla původně v plánu.
„Máš představu o tom, jak se o tobě tedy dozvěděl?“
„Nevím,“ pokrčila rameny. „Patrně má informátory, jako každý.“ Moc dobře věděla, kdo je Billyho informátorem, ale zmiňovat mluvící kočku nebo dokonce dračí příšeru se jí nechtělo. Nebyla si jistá, jestli by jí vždy racionálně myslící Mickey uvěřil.
„Proč mám pocit, že mi říkáš jen polovinu věcí,“ říkal to s úsměvem, přesto však nedokázala odhadnout, jak to myslí. Věděl moc dobře, že mu hodně věcí zamlčela.
„Ten zbytek je osobní, když dovolíš,“ řekla chladně. Pokud ji za to, že si chce ponechat právo na své soukromí, vyhodí z party, tak ať. Informace z ní páčit nikdo nebude, to se nepovedlo nikomu ani v Lize a tam byli chlápci o dost méně příjemní, než je Mickey. V Londýně přežívala i předtím, klidně to zvládne zas. I když pohodlná postel je příjemný rozdíl oproti chladné věži Toweru. Nicméně teď už má kontakty, ty dříve neměla.
Vzdorovitě mu hleděla do očí. Pobuřovalo jí, že se usmíval, jako kdyby věděl vše, co se mu snaží zamlčet. Rozčilovalo ji, že má zároveň chuť mu všechno říct, odvyprávět mu každou věc z toho, co se snaží skrývat i sama před sebou. A nejvíc se vztekala nad tím, jak neskutečně dobře vypadal v černé, pečlivě vyželené košili. Nemohla se soustředit, když jí myšlenky při pohledu na jeho štíhlou a šlachovitě mrštnou postavu neustále odbíhaly.
„Doufám, že mi jednou odvyprávíš ten příběh celý,“ řekl stále s tím svým vědoucím úsměvem, pak jí popřál dobrou noc a odešel z pokoje.
Leslie zůstala ještě chvíli nečinně stát, pak popadla z postele polštář a vztekle jím mrštila proti dveřím, ze kterých Mickey odešel.
„Do mých věcí ti vůbec nic není,“ procedila jen tak pro sebe skrze zlostí zaťaté zuby, pak padla na postel a s hlavou zabořenou v druhém polštáři se rozbrečela. Nenáviděla se za to, protože pláč byl projev slabosti, a ona přece nebyla slabá! Dokázala toho víc, než spousta jiných lidí kdy dokáže. Jenže… byly chvíle, kdy toho na ní bylo opravdu moc.
„Za tohle všechno můžeš ty, Billy!“ zasyčela do polštáře a několikrát praštila pěstí do postele. Nesmí dopustit, aby ji Horrible našel dřív, než se rozhodne sama za ním přijít. Musí na něj být připravená. Musí… přemohl ji další záchvat pláče.
Když po půl hodině nahlédl do jejího pokoje Albert, ležela schoulená na neupravené posteli a spala. Tiše k ní přistoupil, otcovsky ji stáhl boty z nohou a přehodil přes ni přikrývku. Nevzbudila se.
„Ta už ti jen tak něco neřekne,“ zasmál se, když vyšel z pokoje a uviděl Mickeyho, jak ho zamyšleně pozoruje.
„Možná ne, a možná jo.“
„Mám pocit, že od nás chce odejít, Mickey.“
„A já mám pocit, že už u nás zůstane.“
„Chceš se o to vsadit?“
„Ne. Nechci se dívat, jak prohráváš.“
„Pojď si o tom pohovořit,“ Albert vytáhl z kapsy balíček karet, ale Mickey zavrtěl hlavou.
„Už je pozdě, Alberte, chci jít spát. A ty bys měl jít taky.“
„Nechodím spát se slepicema.“
„Nejsi už nejmladší.“
Albert se nad tou poznámkou jen pousmál.
„Na mém věku není nic špatného. Ale když jinak nedáš… dobrou noc.“
Když zmizel za dveřmi svého pokoje, Mickey jen pobaveně zavrtěl hlavou. Albert je prostě Albert.

Dra si nervózně okusovala drápy na přední tlapě. Nevěděla, co si má počít. Kdyby jí alespoň Horrible dal vysílačku, ale to ne, prý že nebude potřeba. Zkusila ho zavolat telepaticky, ale nedařilo se jí soustředit. Nedokázala v té temné komoře zachytit Billyho mysl. Příliš jí třeštila hlava a bolavá tlapa na klidu taky moc nepřidávala. A v nejvíc ji trápila žízeň. Tlamu měla slepenou hutnými slinami chutnajícími po zaschlé krvi, pomalu se jí z toho začínal zvedat žaludek.
Několikrát si zkusila stáhnout z krku kovový obojek, aby se mohla proměnit, ale jen si tím sedřela kůži. Byl zatraceně pevný a čím víc s ním lomcovala, tím víc ji škrtil. Pak ale zachytila drápem za něco jiného. Horriblův obojek ze symbiosilikonu! Úplně na něj zapomněla, a přitom by se mohl hodit. Jen kdyby se jí podařilo stáhnout si ho z hlavy.
Zkusmo do něj zahákla tlapu a začala táhnout. Pevná, ale extrémně pružná hmota se začala natahovat. Chvíli s obojkem zápasila, nakonec musela použít i poraněnou bolavou tlapu, ale výsledek za to stál. Po minutě snažení ležel černý nákrčník s podivným přívěškem na podlážce klece. Jenže co s tím? Pokud nebude mít na koho Horriblosnovicium použít, byla její snaha k ničemu. Rozmrzele si dřepla na zadek a nepřítomně šťouchala do uzavřené ampulky.
Z chmurných myšlenek ji vyrušilo vrznutí dveří a nečekaný proud světla ji bodl do očí. Zamžourala. Rozpoznala siluetu Carlose, jak opatrně vchází dovnitř. Rychle si stáhla obojek s přívěškem pod sebe.
„Přinesl jsem ti vodu, ale abych ti ji mohl dát, budu muset otevřít klec. A když to udělám, určitě utečeš. A Bennie mě potom… bude se moc zlobit.“
Chtěla mu říct, aby v tom případě utekl s ní, ale věděla, že by to bylo zbytečné. Carlos svého bratra neopustí. Zavrtěla tedy hlavou.
„Neuteču. I kdybych to zkusila, chytil bys mě. Mám něco s přední tlapou.“
Carlos nejistě přešlápl. Nevěřil jí.
„Prosím,“ zašeptala.
Pohnul se směrem ke kleci a pomalu před ní poklekl. Položil misku na zem a než sáhl na dvířka, znovu nejistě zaváhal. Aby mu dodala kuráž, couvla k zadní straně klece. Nemělo cenu pokoušet se proklouznout ven. Opravdu by neutekla. Kdykoliv došlápla na pravou přední, projela jí tlapkou bolest. Zlomená určitě nebyla, protože hýbat s ní mohla, ale i tak by ji v útěchu zdržovala.
Carlos prostrčil misku pootevřenými dvířky a rychle ruku stáhl.
„Až se napiješ, zas ji vezmu. Bennie nesmí zjistit, že jsem tu byl.“
Vděčně se sklonila k misce a začala hltavě pít. Carlos se nervózně ošíval u dveří a každou chvíli z nich vykoukl. Dra využila jeho nepozornosti, a když byla miska prázdná, uvolnila drápem korkovou zátku na malé ampulce a nalila si její obsah do tlamy.
„Máš dost?“ zeptal se Carlos, když si všiml, že kočka přestala pít.
Neodpověděla, a tak se sklonil ke kleci. Dra věděla, že má jedinou šanci. Připravila se, a když měl Carlos obličej těsně u mříží a natahoval se pro misku, prskla mu hustou sladkou tekutinu přímo do očí. Nebylo to zrovna ideální, protože sama takhle přišla s Horriblosnoviciem do styku, ale jinak to udělat nedokázala.
„Co to děláš?!“ zaječel, přibouchl dvířka klece a rukama si začal mnout pálící oči. „Já jsem ti věřil! Jsi zlá, zlá a proradná bestie, přesně jak říká Bennie!“
Chuť krve vystřídala těžká sladkost a Dra cítila, jak se jí zmocňuje malátnost. Doufala, že dokáže udržet pozornost, a že dávka, která zasáhla Carlose, bude stačit. Pozorovala ho, jak se opřel o zeď a kapesníkem si otírá slzící oči. Místnost se s ní však podivně houpala, všechno kolem plavalo, jako kdyby místo v kleci byla v akváriu. Hlavou jí začaly kmitat myšlenky, které nebyly její. Zoufalství, pocit zrady, hořké zklamání i vztek. Chtělo se jí brečet, řvát, bušit pěstmi do zdi, chtělo se jí utéct a změnit celý svůj život…
„Carlosi?“ v duchu ho oslovila.
„Neee, jdi pryč!“ zakřičel a chytil se za hlavu.
„Neboj se, Carlosi, nechci ti ublížit.“ Dalo jí práci udržet souvislé myšlenky, cítila, jak se jí snaží z hlavy vypudit, ale pomalu ztrácel sílu. Jeho mysl začínala ochabovat, Horriblosnovicium patrně začínalo působit. Chtělo se mu spát.
„Proč to děláš? Proč mě nenecháš být? Chtěl jsem ti jen pomoct,“ kňoural a stále se držíc za hlavu sklouzl podél zdi k zemi.
„Protože ty potřebuješ pomoc víc než já. Musíš se sebrat na vlastní nohy, postavit se Big Benovi, rozumíš?!“
„Neee, Bennie je můj bratr…“ Carlosův odpor slábl čím dál víc. Ležel na zemi, hlavou se opíral o zeď a potůček slz proudící z jeho očí vysychal. Dra přemohla zívnutí, cítila, jak je spojení mezi ní a Carlosem křehké. Kdyby usnula, ztratí ho. Praštila bolavou tlapou o stěnu klece a vyjekla. Náhlá bolest ji dostatečně probrala a znovu se plně ponořila do Carlosovy mysli.
„Pojď se mnou a dívej se,“ zašeptala a napřáhla k němu neviditelnou ruku.
Poprvé ji viděl takovou, jaká skutečně je. Napůl kočka, napůl drak, majestátný a přesto děsivý tvor. Napřahovala k němu tlapu, a s hrůzou zjistil, že nedokáže couvnout.
„Ne, já nechci, já…“ Její tlapa se dotkla jeho ruky.
Carlosovo tělo sebou na zemi škublo a jeho oči se obrátily v sloup. Kočka, sama napůl v bezvědomí, se usmála. Teď už jí neunikne.