Šprým na druhou

Komentář autora
2. kolo - maraton 2011

Nápad k tomuhle kratičkému příběhu mě původně nadchl. Nemělo to být nic složitého, jen pár stránek, a ze začátku mě psaní i bavilo. Jenže pak se mi najednou začala scéna zamotávat, začala jsem mít pocit, že je to totální blbost, že vyprávějící drak je neskutečný nemožný hlupák (slušně řečeno), a povídka mě přestala bavit. Když už jsem si s ní ale dala práci (i jedna stránka se holt počítá), řekla jsem si, že to dodělám. Nic jiného bych stejně už nestihla vymyslet a napsat.
V každém případě opět je tu ukázka z polidštěné dračí civilizace. Nějak jsem si tenhle anthro-dračí svět oblíbila, možná proto, že je tak blízký tomu našemu, a přesto je tam prostor pro dostatek fantazie a hlavně pro draky.
žánr: Povídka | přidáno: 20.4.2011 (22:50) | oblíbené 3

Odhodil jsem červenou fixu, kterou jsem si dělal poznámky do konceptu své ekonomické zprávy a protáhl se. Trochu jsem roztáhl křídla, jen tolik, co mi můj pracovní prostor dovolil, a opřel jsem se zády o úzké opěradlo židle. To nejtěžší mám za sebou, teď už zbývá upravený text jen přepsat do počítače, přihodit pár grafů a všechno to nějak efektně zaobalit do poutavé prezentace. To hravě zvládnu.
Uvolněně jsem se natáhl pro myš a klikl na ikonku elektronické pošty. Kromě jakýchsi poznámek od nadřízeného a dvou žertovných zpráv ke Dni šprýmů nic. Žertíky přes e-mail nechápu. Opravdu dobrý žert chce přece nápad, originalitu a živoucí vtip. Ne jen nějaký obrázek a přimalovaný smích. Hodil jsem obě nevkusné legrácky do virtuálního koše a znovu se protáhl. Byl jsem na sebe hrdý. Ne pro tu dokončenou opravu nehorázně nudné zprávy, nejsem ten typ, co by se ukájel svou prací. Byl jsem hrdý na svůj smysl pro humor a schopnost každého dnes pěkně napálit. Den šprýmů je můj oblíbený a zakládám si na tom, že si vždycky dokážu nějak vtipně a originálně ze svých přátel vystřelit. Možná mě za to někteří proklínají, ale to už je jejich problém, že se neumějí bavit.
Ze vzdáleného konce místnosti jsem zaslechl šramot, který mě vytrhl z myšlenek. Napřímil jsem se, abych lépe viděl přes nízkou stěnu svého pracovního stolu. Ve všech kójích představujících naše maličké kanceláře bylo zhasnuto, jen na druhém konci místnosti se rozlévalo trochu světla ze stolní lampičky. Evidentně jsem nebyl jediný pracant, který dnes dělal přesčas.
Snažil jsem se podle místa určit, kdo se mnou v práci zůstal, ale nepodařilo se mi nikoho identifikovat, a tak jsem se zvedl a zvědavě se vydal vpřed. Mžoural jsem do vzdáleného okruhu světla a zkoušel rozpoznat drakovy rysy. Tmavě hnědé, místy skoro černé šupiny, lesklá kaštanová hříva, v pravém uchu měl tři zlaté kroužky. Darrvil Berryson, blesklo mi hlavou. Pracoval v naší firmě teprve dva měsíce a zatím jsem se s ním vídal spíš jen při obědě. Byl to mladý veselý drak, vždycky když něco vyprávěl, jantarové oči mu živě svítili a každý mu rád naslouchal. Dokázal být vtipný a zábavný. Nic bližšího jsem o něm však nevěděl.
Vzhlédl od monitoru, usmál se a kývl na pozdrav.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ho. „Taky přesčas?“
„No jo, potřeboval jsem něco dodělat. Ale už to pomalu balím.“
Protáhl se podobně, jako předtím já, pak dvakrát klikl myší a po chvilce obrazovka jeho monitoru potemněla.
„Jdeš už taky? Nebo tu hodláš přespat?“ zeptal se, když viděl, že se nemám k odchodu. Mě v tu chvíli něco napadlo. Možná bych si mohl na svůj seznam úspěšně napálených přátel a kolegů připsat ještě jedno jméno. Sice to nebude zrovna originální a kdo ví jak dobrý šprým, ale… v Den šprýmů je povoleno vše.
„Vlastně… zdržel jsem se tu schválně,“ řekl jsem trochu tišeji. Tázavě ke mně vzhlédl, a tak jsem pokračoval. „Víš, už několik dní sbírám odvahu si s tebou promluvit, ale zatím nebyla příležitost.“
„No, tak mluv,“ vyzval mne. Napůl jsem si sedl na volný roh jeho pracovního stolu a začal s předstíranou nervozitou rýpat drápem do desky.
„Už nějakou dobu tě pozoruju. Při práci, při jídle, při každé příležitosti, když jdeš kolem mě… to, jak vlníš při chůzi ocasem, je skoro uhrančivý, víš to?“ Tohle byla pravda. U žádného jiného draka jsem si takových pohybů nikdy nevšiml, možná tak u dračic, ale u draka nikdy. Ocas se mu vlnil jako užovka klouzající po hladině.
„Kam tim míříš?“ zeptal se neutrálně a já nedokázal rozpoznat, co se mu honí hlavou.
„Líbíš se mi,“ odpověděl jsem bez dalších okolků. Z jeho strany se však neobjevila žádná reakce. Jen lehce pozdvihl obočí. Nechtěl jsem to vzdát, a tak jsem pokračoval. „Všiml jsem si, že nemáš na stole žádné fotky. Žádný přívěšek na krku, žádné plány na nějaký společný víkend, prostě nic, co by nasvědčovalo tomu, že jsi zadaný. Tak jsem si řekl, že… že tě prostě zkusím oslovit. Nechtěl…“ odkašlal jsem si, „nechtěl bys to se mnou zkusit?“
V tuhle chvíli jsem čekal znechucenou odmítavou reakci, kdy bych se mohl rozesmát a křiknout „Nachytal jsem tě! Veselý Den šprýmů, kámo!“ nebo případně smích či konstatování, že jsem vůl, pokud by to Darrvilovi došlo. On mě však překvapil víc, než já jeho. Díval se na mne a v těch jeho jantarových očích mu stále jiskřilo. Koutky tlamy měl lehce pozvednuté v uvolněném úsměvu, pravou tlapou si bezmyšlenkovitě hrál s kroužky v uchu.
„Chceš něco vědět?“ zeptal se. Trochu zkoprněle jsem přikývl. Pořád jsem čekal nějakou reakci, ale už jsem si nedokázal představit, jakou.
Přestal si hrát s náušnicí a zadíval se mi do očí. Chtěl jsem uhnout, ale nešlo. Měl opravdu hodně zvláštní oči.
„Taky se mi líbíš,“ pronesl bez jakéhokoliv zaváhání.
„Cože?“ vydechl jsem. Nevěděl jsem, jestli to mám brát jako vtip nebo…
Zvedl se ze židle a přešel ke mně. Ocas se mu vlnil takřka hypnoticky. Sklouzl jsem ze stolu a couvl. Vztáhl po mně tlapu a já věděl, že přišel čas přiznat pravdu.
„Asi bych ti měl říct ještě něco,“ začal jsem, ale přiložil mi prst na pysky.
„Pššššt,“ zasyčel, aby mě utišil.
„Ne, počkej, já…“ Nenechal mě domluvit. Druhou tlapu mi položil na skráň a dřív, než jsem stačil ucuknout, přitáhl si mne k sobě. Chtěl jsem vykřiknout, ale jeho pysky se přitiskly na mé tak těsně, že to zaznělo spíš jen jako zasténání. Využil toho, že jsem pootevřel tlamu a pronikl mi do ní svým jazykem. Skoro se mi podlomily tlapy. U všech dračích bohů, já se líbám s drakem!
Zkusil jsem ho odstrčit, ale nějak jsem k tomu nenacházel dostatek sil. To, co se dělo, mě prakticky přikovalo na místo, a já s tím nedokázal nic udělat.
Když se po chvíli odtáhl, zalapal jsem po dechu a konečně se vzpamatoval. Začal jsem couvat.
„Hele, tohle jsem nechtěl. Abys mě pochopil, tak já jsem…“ opět jsem větu nedokončil. Při třetím kroku jsem zakopl o odpadkový koš, zavrávoral a vrazil hlavou do skříně s šanony. Zatmělo se mi před očima a tlapy mi podklesly. Vědomí jsem neztratil, ale bojovat se zemskou přitažlivostí jsem nedokázal. Sesunul jsem se na zem, zády přitisknutými ke skříni. Darrvil se ke mně starostlivě naklonil.
„Jsi v pořádku?“
Dokázal jsem jen cosi zabručet. V hlavě mi po té ráně pořád silně hučelo. Lebka moderního draka už patrně není to, co bývala za dávných let našich předků.
„Počkej, tohle ti pomůže,“ řekl a natáhl se ke stolu. Ze zadní kapsy kalhot vytáhl černý šátek, který někdy nosil uvázaný přes hřívu a nalil na něj ze sklenice vodu. O zem se rozprskla kostka ledu a drobné ledové tříšťky mě zastudily na levé dolní tlapě. To už se však ke mně můj kolega znovu natahoval a za vteřinu jsem ucítil na čele příjemný chlad. Po tváři mi steklo několik pramínků studené vody, ale sotva jsem je vnímal. Chladivý mokrý šátek tlumil hučení v hlavě a já se vděčně zadíval na Darrvila.
„Díky, kamaráde,“ řekl jsem, a přijal nabídnutou tlapu. Pomalu, aby se mi nezatočila hlava, mne vytáhl na tlapy.
„Pojď na terasu, čerstvý vzduch ti udělá ještě líp,“ pobídl mě, a já musel uznat, že je to dobrý nápad.
Několik metrů široká terasa se táhla po celém obvodu našeho patra, protože budova, ve které jsem pracoval, mířila od třicátého podlaží schodovitě do špičky. Volný prostor nad spodními místnostmi byl ohraničený zábradlím a vyzdobený květináči s okrasnými keři a lavičkami. Příjemné posezení pro unavené kancelářské krysy, které si chtěly udělat v pracovním shonu chvíli pauzu a nadýchat se čerstvého vzduchu.
Když jsme vyšli ze dveří, ovanul nás příjemný večerní větřík. Bylo už opravdu pozdě, pomalu se začínalo smrákat, jen na obzoru zářil mezi výškovými budovami zlatavý pruh posledního slunečního světla. Nad hlavou se mi však už pomalu začínaly v sametové, zatím teprve fialové tmě, rozsvěcet hvězdy. Ještě bude chvíli trvat, než mezi potrhanými cáry mraků vyjde měsíc.
Nadechl jsem se a nechal sebou prostoupit atmosféru večerního města. Hučení v hlavě se vytratilo, a tak jsem sundal mokrý šátek a s díky ho podal zpátky Darrvilovi. Vzal si ho a několikrát ho vyždímal. Pak látku třepnutím srovnal, přistoupil ke mně blíž a zahleděl se na majestátní městské panorama. Zlatavý pruh se změnil na sytou ohnivě oranžovou a čím dál víc oken v temných budovách se začínalo rozsvěcet. Kdesi pod námi poblikávaly zářivé neony reklam a tlumeně k nám doléhal ruch z ulice.
„Je to krása, že jo?“ prolomil skoro posvátné mlčení Darrvil.
„To teda jo,“ přitakal jsem. Nastavil jsem tvář večernímu vánku, který mi lehce provlával čupřinou hřívy, až mě trochu lechtala na čele.
„Cítíš to?“ zeptal se tiše.
„Co myslíš?“ nechápal jsem.
„Zavři oči,“ poradil mi a já ho poslechl.
„Co to děláš?“ vyjekl jsem, když se mi jeho šátek znovu ocitl na hlavě. Tentokrát mi ho však uvázal přes oči a než jsem si stihl ho stáhnout, chytil mne za obě tlapy. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale překvapilo mě, jak je silný. „Pusť, já tohle nechci!“
„Přestaň bláznit, nebo přepadneš přes zábradlí,“ pokáral mě. „Nic ti neudělám, jenom klidně stůj.“ Ztišil hlas, a když cítil, že můj odpor polevil, pustil mi tlapy a objal mne kolem pasu. Stál mi za zády a já cítil, jak se ke mně přitiskl. Rázem se mi zježily všechny šupiny a trochu jsem se otřásl. Ještě nikdy se ke mně žádný drak takhle netiskl, a i když to nebylo vyloženě fyzicky nepříjemné, rozhodně mi to bylo proti mysli.
„Já vážně nechci,“ zaprotestoval jsem, ale už poněkud chaběji. Jemně mi přejel drápky po krku, jako by přesně věděl, kde je mé slabé místo.
„Bude se ti to líbit,“ zašeptal mi do ucha, a mně se zježily šupiny ještě víc, když mě do něj vzápětí lehce kousl.
Přes šátek jsem nic neviděl, ale kdesi před sebou jsem tušil zábradlí terasy. Napřáhl jsem tlapy a bolestně se praštil o kov do kloubů na prstech. Sotva jsem to však vnímal. Darrvilův horký dech mě lechtal na šupinách, když se pomalu přesunul jazykem z mého ucha na krk. Zaťal jsem drápy do zábradlí. Krk ne, ať mě nechá na pokoji, ať mi nesahá na krk, tomu prostě nedokážu odolat… chtělo se mi na něj zakřičet, aby přestal, ale místo toho jsem jen dlouze zakňučel. Ucítil jsem, jak mi prsty přejel přes břicho a trhl jsem sebou.
„Přestaň! Já nechci, rozummm…“ než jsem stihl větu doříct, jednou tlapou mne přitiskl k sobě, a druhou mi zacpal tlamu.
„Pššššt,“ zasyčel mi do ucha stejně, jako to udělal předtím v kanceláři. Chtěl jsem ho do té tlapy kousnout, ale držel mě za tlamu tak šikovně, že to nešlo. Pokusil jsem se vzepřít, ale ani to se mi nepovedlo.
„Vážně přepadneš dolů, jestli toho nenecháš,“ řekl káravě a ruku z mého břicha stáhl. Oddechl jsem si. Možná se konečně rozhodl nechat mě být. Vzápětí jsem ale ucítil, jak mi něco navlíká přes tlamu. Než jsem se nadál, pěvně ten pruh látky stáhl, a vytvořil tak jakousi ohlávku. Teď už mi tlamu držet nemusel, mohl jsem ji pootevřít jen na pár milimetrů.
„Nechceme přece vyburcovat sousedy,“ pronesl rozverně. Pochyboval jsem o tom, že by tu v tuhle dobu ještě někdo byl, snad jen kromě úklidové služby. Zvedl jsem tlapu, abych si ten zatracený hadr z tlamy stáhl, ale hbitě mi v tom zabránil. Sevřel mi zápěstí a káravě zamlaskal.
„Ale ale ale, tohle nedělej. Přece nechceš být zlobivý drak, to bych ti musel naplácat.“ Při těch slovech mě pleskl přes zadek. Vztekle jsem zaskřípal zuby. Měl jsem chuť se otočit a z té terasy ho shodit, ale držel mne opravdu pevně.
„Jsi příliš napjatý, uvolni se,“ zašeptal mi do ucha a znovu mi jazykem přejel po krku. Přes pysky sevřené k sobě jsem tlumeně zasténal. Trochu povolil stisk a levou tlapou mne pohladil po boku. Využil jsem toho, vyprostil levačku a zkusmo za sebe sekl. Minul jsem.
„Chceš si hrát?“ zasmál se. Zahuhlal jsem několik nadávek, ale on se jen smál. Sekl jsem za sebe podruhé, ale se stejně nulovým úspěchem. Konečně jsem si uvědomil, že mohu volnou tlapu využít jinak a strhl jsem si šátek z očí. Otočil jsem hlavu a střetl se s jeho jantarovým pohledem. Usmíval se.
„Tak dobře, budeme si hrát,“ řekl a v tu chvíli mi trhl pravou tlapou, za kterou mě stále ještě svíral. Ztratil jsem rovnováhu, protože po prudkém škubnutí mě náhle pustil, a zavrávoral jsem. Než jsem stihl ztracenou rovnováhu znovu získat a sundat si i tu nepříjemnou ohlávku, chytil mne za ramena a otočil k sobě. Byl vyšší a jak se ke mně přitiskl, zastudila mne na holém břiše kovová přezka jeho pásku. Hrábl jsem po něm, ale on mě odstrčil a zároveň mi nastavil svůj ocas tak, abych o něj zakopl. S heknutím jsem padl na zadek a s bolestí, která mi vystřelila páteří, ze mne veškerá bojovnost vyprchala. Stáhl jsem provizorní ohlávku, kterou, jak jsem si uvědomil, udělal ze své kravaty a odhodil ji vedle sebe na zem.
„Vzdávám se. Necháme toho?“ Opřel jsem se o zábradlí a čekal, až bolest z naraženého pozadí odezní.
„Ty sis začal,“ usmál se a než jsem stačil něco udělat, obkročmo si na mne sedl.
„Ale to byl vtip!“ zakvílel jsem. „Jen pitomý šprým!“
Vzal do tlap konec mé kravaty a bezmyšlenkovitě si s ním pohrával, jako by mne vůbec neslyšel.
„Jen jsem si z tebe chtěl vystřelit, chápeš?“ zkusil jsem to znovu. S úsměvem zavrtěl hlavou.
„To je tvůj problém, ne můj.“
„Dobře, tak co chceš udělat?“ zeptal jsem se, protože jsem vážně nedokázal odhadnout, co vlastně plánuje.
„Přece tohle,“ odpověděl, přitáhl si mne za kravatu blíž a znovu mě políbil. Čekal jsem to, takže jsem tentokrát stihl pevně sevřít pysky k sobě a odvrátit hlavu. Kousl mě za to do ucha.
„Ty tohle vážně chceš?“ zeptal jsem se, protože mi došlo, že to prostě musí být vtip. Prokoukl předtím můj žert a teď si chtěl pro změnu vystřelit on ze mě. Jenže měl smůlu, já se nachytat nedám.
Místo odpovědi si olízl pysky.
„Tak fajn.“ Přikývl jsem a strhl ho k sobě. Tak vášnivý a divoký polibek, jaký jsem mu věnoval, jsem si obvykle šetřil pro výjimečné dračice, ale když už, tak už. K mému překvapení se však neodtáhl, naopak. Navíc jsem zjistil, že mám jednu tlapu přivázanou k zábradlí. Použil znovu svou kravatu a já vůbec netušil, jak se mu to povedlo. Tolik jsem se soustředil na polibek, že jsem všechno ostatní vypustil.
„Co to zase děláš?“ vyjekl jsem, když mi došlo, že drží i mou druhou tlapu a hodlá ji taky přivázat. Pro změnu šátkem.
„Hraju si s tebou. Nemáš rád hry?“
„To teda nemám!“ odsekl jsem a škubl tlapou. Svíral ji pevně a já poznal, že se mu vyprostit nedokážu. Přivázal mi ji stejně pevně jako tu první.
„Seš úchylnej,“ zkonstatoval jsem.
„Možná,“ usmál se a přejel mi drápy po hrudníku. Znechuceně jsem odvrátil hlavu. Pořád jsem doufal, že přestane, ale má naděje se čím dál víc ztrácela v nadcházející noční tmě.
Darrvil se jemně přesunul svými drápky na břicho, a pak k opasku. Začal si pohrávat s velkou kovovou sponou.
„Nech toho,“ varoval jsem ho s vyceněnými zuby.
„Nebo co?“ nadhodil a aniž by uhnul pohledem, trochu sklonil hlavu a olízl mi břicho těsně nad hranicí kalhot. „Jestli začneš křičet,“ dodal ještě, „dám ti roubík, nebo ti znovu udělám náhubek. Z tvojí vlastní kravaty. A stejně… kdo by tě tu slyšel.“
Usoudil jsem, že má pravdu. Raději jsem tedy zavřel oči a čekal, jak daleko ještě zajde. Odmítal jsem si připustit myšlenku, že by mě skutečně zneužil, ale když jsem ucítil, jak mi pomalu rozepíná pásek a stahuje kalhoty, začal jsem se obávat nejhoršího. Stiskl jsem víčka ještě pevněji k sobě. Nechtěl jsem se na něj dívat, nechtěl jsem vidět, co mi dělá.
Něžně mě svými drápky hladil po stehnech a neustále krouživě zabíhal k podbřišku. Mých nejintimnějších partií se zatím nedotkl, ale okruh, po kterém přejížděl, se stále zmenšoval. I když jsem bojoval, mé tělo mě zradilo. Reagovalo na doteky a bylo mu jedno, že jejich původcem není dračice, ale drak. Dech se mi zrychlil a tlak v podbřišku začínal být nesnesitelný. On se však stále tomu hlavnímu místu vyhýbal. Nakonec jsem ucítil, jak mne políbil na břicho a pak… nic. Co tam sakra zase dělá?
Nervózně jsem otevřel oči. Přes své rozechvělé nahé tělo jsem ho uviděl stát ve dveřích terasy. Usmál se na mne.
„Veselý Den šprýmů, kamaráde.“
„Co… cože?“ vykoktal jsem.
„Promiň, nejsem na samce. Jen jsem si z tebe vystřelil,“ pokrčil nevinně rameny.
Připadal jsem si, jako kdyby mě praštil do hlavy traverzou. Nevěděl jsem, jestli mu začít vztekle nadávat a nebo se zoufale hystericky smát. Nakonec jsem jen zařval:
„Tak mě sakra odvaž!“ Nelíbilo se mi, jak tam nahatě trčím vydán každému napospas, s kalhotami staženými ke kolenům a tlapami přivázanými k zábradlí. On však zavrtěl hlavou.
„Jen si to pěkně vyžer, kámo. Celý den sis z někoho dělal srandu, takže tady to máš i s úroky. Když budeš mít štěstí, třeba zítra přijdu do práce dřív a odvážu tě, než se začnou trousit ostatní. Ale možná… nevím, jsem hodně unavený, je možné, že až mi bude ráno zvonit budík, ani ho neuslyším a zaspím. Kdo ví. V každém případě… dobrou noc.“ Se zamyšleným úsměvem opustil terasu. Zacloumal jsem tlapami, ale byly přivázány opravdu pevně.
„Vrať se, sakra!“ zakřičel jsem za ním. Přece mě tady nenechá takhle ležet celou noc? Přivázaného, nahého, poníženého… Přece mi tohle nemůže udělat? Malé světélko od jeho stolu, které ke mně prosklenou stěnou doléhalo, zhaslo. Mohl. Mohl to udělat… Byl Den šprýmů, v tenhle den je povolené všechno.

Komentáře


reagovat Padrak - 2011-05-13 00:12:44
Doporučuji
Škoda toho názvu, příliš napoví a já už celou dobu čekal tu "mocninu". Vzhledem k tomu, že jiné postavy nejsou, dalo se podobné rozuzlení očekávat. Šlo jen o to, jak daleko půjde . Napsané ovšem jako obvykle čtivě, jen při Tvém "hnidopyštví" nechápu ty neopravené oči. A pak tam možná, nemusela být ta dvě "možná" v jednom souvětí. Celkově však hodně dobré čtení. Je z něj poznat, že se počet Tvých textových příspěvků blíží ke stovce.
Zpráva byla upravena: 2011-05-15 18:52:21


reagovat Ludamira - 2011-05-03 16:49:03
Vytkla bych Ti jediné, že sama sobě předem povídku shazuješ. Ten vyprávějící drak na mne vůbec nepůsobil jako neskutečný hlupák, ale jako celkem běžný typ pánů tvorstva, který si o sobě myslí, že má právo si dělat legrácky z ostatních, ale běda, když mu to někdo vrátí. I když tohle nebyl vrácený vtípek, ale pomsta za všechny ostatní.
Ještě drobnost - jantarové oči mu živě svítili - správně by mělo být svítily.


reagovat Catherine - 2011-04-28 21:58:31
Doporučuji
Hned na začátku toho rozhovoru jsem věděla, že si hrdina pěkně nadběhl.. a zbytek příběhu jsme se jen hořce smála a čekala, jak se to vyvine. Zhruba v té chvíli, kdy to došlo i hlavní postavě, mě napadlo řešení...

Líbí se mi ta atmosféra - potemnělé, opuštěné pracoviště, balkón v obležení světel z nočního města... Skoro to svádí k nějakému... no, k takovéhle povídce

Těžko říct, jestli se ve svých dokonalých popisech ještě zdokonaluješ, ale tohle téma máš už hodně propracované, takže jsem to uplynulo jak voda



Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven