Tvorba - Texty

„Nepřipadá vám, že je ten vítr čím dál silnější?“ zeptala jsem se, když se mi poryv větru nepříjemně opřel do křídel.
„Leť dál, tohle nic není. Tady fouká vždycky,“ křikl mi do ucha Neil.
Oba víláčci mi seděli ve hřívě, Barrie se držel levého ucha, Neil pravého, a neustále něco štěbetali.
„A támhleto mračno je tu taky vždycky?“ ukázala jsem směrem nad hustý les. Šedivé kumuly napěchované deštěm se v podobě obřích kovadlin valily přímo na nás. Masité ducánky po okrajích nevěstily nic dobrého.
„Hej, to nevypadá moc dobře,“ křikl Barrie, ale sotva jsem ho slyšela, protože prudký náraz větru odnesl jeho výkřik pryč. Zatahal mě tedy za boltec, nahnul se a přímo do ucha mi zahulákal. „Možná bys měla přistát!“
„Jsem ráda, že si to taky myslíš,“ odpověděla jsem, ale i mě vítr utrhl větu od tlamy.
„Co jsi říkala?“ snažil se malý víláček překřičet vichřici.
„Že jdu dolů!“ zakřičela jsem, co mi síly stačily, a trochu jsem stáhla křídla k tělu. Zatím se mi dařilo celkem obstojně po větrných proudech klouzat, ale jestli se do mě opře zbloudilý poryv, nechci vidět ten pád.
Oba víláčci se křečovitě drželi mých uší, cítila jsem jejich drobné prstíky, jak se mi zatínají do boltců. Doufala jsem, že se oba udrží, protože jejich slabá křidélka by neměla v zápasu s prudkým větrem moc šancí. A já bych je pak musela hledat po celém Violínu, jestli nevisí na některé z větví nebo nezapadli do ztrouchnivělého pařezu, a taková představa se mi zrovna moc nezamlouvala. Violín byl sice krásný les, ale na hledání maličkých víláčků až příliš rozlehlý.
Po mém levém křídle se na temně purpurovém nebi fialově zablesklo a Neil vypískl leknutím. Zaťala jsem zuby a klouzala po větru dál. Kdybych byla sama, možná bych se bouřkou trochu proletěla a dala si menší slalom mezi blesky, ale s Barriem a Neilem jsem si netroufla. Jsou až příliš malincí.
Zakroužila jsem ve větrném víru a snesla se ve spirále o několik metrů níž. Znovu se zablesklo a chvíli na to přehlušil hvízdání větru dunivý hrom.
„Přistaneš už konečně?“ zavřeštěl mi do ucha Neil.
„Copak můžu? Pod náma není nic jiného než stromy!“ odpověděla jsem a přelétla pohledem krajinu pod sebou. Špičky zelenofialových jehličnatých stromů, podle kterých obrovský les dostal své jméno, se tyčily všude, kam jsem jen dohlédla. Na obzoru nebyla žádná louka ani mýtina, na které by se dalo bezpečně přistát. A zalétnout mezi stromy jsem si ve stále sílícím větru netroufala.
„Támhle, podívej!“ vykřikl Barrie a zatahal mě za ucho.
„Co? Kde?“ třeštila jsem oči do mračného přítmí. Víláček, snaživě lomcující mým uchem, mi stáhl kůži na čele tak, že se mi levé oko vytřeštilo ještě víc. Měla jsem štěstí, že poblíž nebyl nikdo, kdo by to viděl. Oko mi začínalo slzet, když jsem najednou něco zahlédla. Skrze nedalekou clonu deště probleskovalo matné naoranžovělé světlo. Snažila jsem se zaměřit na podivnou světlušku trochu víc, a náhle se v dálce přede mnou vyrýsovala v podmračené mlze k nebi trčící skála. Jediná věc, která vyčnívala z šumícího moře kymácejících se stromů. Zamířila jsem k ní s nadějí, že se u podivně pableskujícího útvaru najde místo k přistání. Teď už mi tahal za ucho i Neil.
„To musí být Violínský maják!“ křičel. A opravdu před námi stále více vystupovaly obrysy podivného útvaru. Skalní věž na špici obetkaná oranžovými krystaly zářila skrze valící se bouři jako skutečný maják.
„Nelítej moc blízko nebo…“ Barrie svou větu nedokončil. Silný poryv větru mi nečekaně udeřil do křídel a vrhl mě přímo proti skalnímu majáku. Prudce jsem zabrala křídly, abych se vzepřela, ale přeprat rodící se vichřici mi přišlo nemožné. Když už jsem myslela, že se rozplácnu přímo uprostřed skalní věže, smýkl se mnou další poryv a hodil mě pro změnu na opačnou stranu. Třepetáním křídel jsem vyrovnala hrozící pád a rychle jsem našla stabilní větrný proud. Chtěla jsem po něm zkusit doklouzat až na zem. Mezi nízkými skalami kousek za Majákem se rozprostíral plac, kde bych mohla i ve větru bezpečně přistát. Vítr mě však naváděl zpátky nad hučící les. Přitáhla jsem křídla k tělu a bokem vypadla z větrného proudu ven. Studený poryv mě mrštil pár metrů zpátky, ale po chvíli se mi podařilo let vyrovnat a pustit se znovu vpřed. Chtěla jsem být co nejdřív na zemi. Blížící se dešťový závěs nepůsobil zrovna příjemným dojmem. Na studenou sprchu jsem opravdu neměla náladu.
Křídla začínala bolet, jak jsem bojovala s větrem o každý metr a víláčci na mé hlavě napětím ani nedutali. Studený vichr se mi nepříjemně zakusoval do srsti a z křídel mi zmizel skoro všechen vílácký prach. Věděla jsem, že jestli urychleně nepřistanu, zřítím se vyčerpáním na zem. Vyhlédnutá mýtina se zdála na dosah drápu, ale vichřice ne a ne mě nechat přistát.
„Neříkala jsi, že umíš ovládat bouře a tornáda? Proč s tím něco neuděláš?“ Věděla jsem, že Neil křičí tak hlasitě, jak mu jeho malé vílácké tělíčko dovolí, ale sotva jsem ho v tom hukotu a burácení hromů slyšela.
„Umím, ale jen ty, které sama rozpoutám. Tohle je čistá síla matky přírody, na tu vážně nemám!“ odpověděla jsem a vyhnula se ulomené větvi, která proletěla kolem mě.
Už jen pár metrů! Zatnula jsem zuby a s vypětím posledních sil se drala kupředu.
Přistála jsem v šumící trávě. Poryvy větru na ní vykreslovaly vlny jako na vodní hladině. Rozeběhla jsem se k nedaleké skále v naději, že za tím kusem šutru najdu klidné závětří.
„To chceš zůstat tady?“ zeptal se Barrie, když jsem si vyčerpaně kecla na zem a oba víláčci se mi málem skulili po zádech dolů. Nedalo se říct, že by za skálou foukalo míň, ale nárazy větru se mi aspoň nezdály tak silné. Frkla jsem a zadýchaně pronesla.
„Nechci. Ale potřebuju si odpočinout, sotva se držím na tlapách.“
„Je ti jasný, že co nevidět začne pršet?“ Neil si starostlivě přeměřoval oblohu a zimomřivě se mi choulil ve hřívě.
„A já s tím mám dělat co? Měl sis v bažinách utrhnout lopuch, mohl jsi mít deštník,“ vydechla jsem naštvaně. Víláčci mají vždycky dostatek rozumu na to, aby vám dokázali vydatně lézt na nervy svým žvaněním.
„Nemám letět na průzkum? Třeba je někde poblíž nějaká jeskyně,“ nabídl se Barrie.
„Ať tě ani nenapadne pustit se mý hřívy, odnesl by tě vítr!“ okřikla jsem ho, když už se chystal vznést do vzduchu.
„Ahoj, vy hledáte nějakou jeskyni?“ ozvalo se najedou bez varování za námi. Vyděsila jsem se tak, až jsem nadskočila a víláci, kteří tak prudký pohyb nečekali, se mi skulili na hřbet. Barrie se stihl zachytit za srst, Neil nakonec skončil rozpláclý na zemi. Otočila jsem se tak prudce, že jsem Neila málem rozšlápla. Musela jsem zjistit, kdo mě to tak vyděsil.
„U Velkýho víláka, co jsi zač?“ vyhrkla jsem, když jsem spatřila stvoření, které se na mě od ucha k uchu zubilo.
„Jsem vlčí wyverna,“ odpověděl ten tvor a pokud to vůbec ještě šlo, úsměv na tlamě se ještě rozšířil. Zkoumavě jsem si zvláštní wyvernu prohlédla.
Vypadala jako vlk, jen čenich měla protáhlejší a užší. Bělavá srst v bouřném příšeří téměř zářila, podivné oranžové znaky v té záplavě bílé skoro žhnuly. V očích jí šibalsky jiskřilo. Největší rozdíl, jakým se lišila od vlků, které jsem zatím spatřila, byla blanitá křídla táhnoucí se od předních tlap.
„Asi jsem si zlomil ruku,“ vytrhl mě z průzkumu Neil.
„Cože?!“ vyrazili jsme ze sebe s Barriem současně. Hnědovlasý víláček se mi svezl z hřbetu na zem a hned Neila začal prohlížet. Ten seděl na zemi jako hromádka neštěstí, křidélka smutně svěšená k zemi.
„Omlouvám se, jestli jsem vás vyděsila. Jmenuju se Terry. Běžela jsem se zrovna schovat do jeskyně, co je tady kousek, když jsem zaslechla váš rozhovor. Můžu teda nějak pomoct?“
„Asi budeš muset,“ odpověděla jsem a zamračila se na to blonďaté nemehlo zoufale dřepící na zemi.
„Zas přehání. Zlomený to nemá, jen si tu ruku asi pořádně narazil,“ zkonstatoval suše Barrie a ladně zamířil zpátky do mé hřívy. Než se mě však stačil zachytit, strhl ho poryv větru a malý víláček se elegantně rozplácl přímo uprostřed vlčího čela. Terry na něj překvapeně zašilhala.
„Pardon,“ zamumlal Barrie a kajícně se odtřepetal ke mně.
„Jsi strašně růžovej, málem jsem z tebe měla šok,“ sdělila mu Terry.
„Je to vílák, musí být růžovej,“ zavrčela jsem, protože z mých víláčků si nikdo kromě mě srandu dělat nebude.
„Haló, nezapomněli jste náhodou na někoho?“ ozvalo se mi z pod tlapek. Neil, držící si levou ruku, ke mně bolestně vzhlížel. Sehnula jsem se k němu a v tlamě ho zvedla do vzduchu.
„Můžeš nám prosím ukázat tu jeskyni?“ procedila jsem skrze zaťaté zuby, ve kterých jsem držela Neila za jeho bederní roušku. „Mimochodem, já jsem Drimmsy, ten hnědovlasý je Barrie a tohle nemehlo je Neil.“ Představila jsem se, když mi došlo, že zatímco Terry nám své jméno řekla, sama neměla tušení, s kým má tu čest.
„No, ráda vás poznávám, i když se mi z tý vaší záplavy růžový barvy ježí srst,“ zazubila se.
„Být tebou, tak tolik nežertuju, nebo tě Barrie zasype víláckým prachem a budeš taky růžová,“ mrkla jsem na ní, když jsem pochopila, že svou poznámkou nás jen přátelsky škádlí.
Barrie na ukázku luskl prsty a kolem něj to zavířilo růžovozlatým prachem.
„No jen to ne, z kožichu bych to dostávala tři dny!“
„Co nevidět bude pršet, to by možná pomohlo,“ zauvažovala jsem při pohledu na nebe.
Těžké mraky se valili nízko nad zemí a vítr se skoro utišil. Z dálky bylo slyšet tlumené dunění, ale jinak bylo zlověstné ticho. Nastal pověstný klid před bouří.
„Měli bysme si pospíšit. Jestli nás to chytí na Větrném mostě, tak to radši nechci vidět,“ uvažovala Terry.
„Na jakém mostě?“ zeptala jsem se, protože se mi nelíbilo to označení „větrný“. Neil mi málem vypadl z tlamy, takže jsem rychle otočila hlavu, aby si mohl s Barrieho pomocí přelézt na můj hřbet.
„Na Větrném. Vy jste tu asi poprvé, co?“
„Doufám, že i naposled. Nelíbí se mi tu,“ zakňoural Neil.
„Citlivko.“ Barrie nad svým společníkem zavrtěl hlavou, ale pak se k němu přitulil a starostlivě ho hladil po zraněné ruce.
„No, abychom se dostali do té jeskyně, tak budeme muset přejít přes dlouhý provazový most, protože cesta vede přes Divokou rokli. Za slunných dní je z něj krásný výhled, ale teď procházka po něm asi nebude moc příjemná.“
„Nebylo by lepší tu rokli přeletět?“ zatřepala jsem křídly, aby Terry viděla, že je nemám jen tak na okrasu.
„V tomhle počasí? Musela bys hodně vysoko, aby tě nestrhl vítr. Ten most se nejmenuje Větrný jen tak. I když je klidné počasí, houpe se jako pavučina v průvanu. A Divoká rokle dostala své jméno podle nevypočitatelných větrných proudů, co se kolem honí. Nikdy nevíš, odkud se do tebe vítr opře a za bouřného počasí by let nad roklí byl vážně o krk.“
Neil při těch slovech zoufale zakvílel.
„A když nás tam zastihne ta bouře?“ špitl Barrie.
„No… budeme to muset nějak zvládnout,“ vlčice se opět šibalsky zazubila. Mě osobně to moc k smíchu nepřišlo, ale mlčela jsem. Kdo ví, třeba jen přeháněla, aby nás postrašila.
„Kam máte vlastně namířeno?“ zeptala se Terry po chvilce, když jsme zamlkle klusaly pískem vysypanou cestou.
„Do Stříbřitých hor. Chtěli jsme se podívat na pramen Red Bullu a navštívit Rudého býka.“
„Tak to je pěkně daleko,“ hvízdla Terry. „A proč jste nešli přes poušť? Měli byste to kratší a myslím, že tam by vás tohle počasí nechytlo.“
„A přiblížit se k Modré pevnosti? Ani náhodou!“ Barrie mi při té představě škubl srstí na krku, až to zabolelo. Kdyby to udělal kdykoliv jindy, setřásla bych ho za trest na zem, ale teď jsem to přešla beze slova. Modrá pevnost, sídlo zmrzačeného víláčka Johnieho, nahání všem ostatním vílákům hrůzu a i jen zmínka o samotné poušti vyvolá obvykle silně negativní reakci.
„Tam by hrozilo, že přijdu o víc, než jen o ruku,“ zamumlal Neil.
„Pořád to bolí?“ zeptala jsem se ho. V odpověď jen cosi zakňučel.
Pomalu se znovu začal zvedat vítr a každou chvíli k našim uším dolehlo stále hlasitější zahřmění.
„Támhle, vidíte? To je Větrný most!“ upozornila nás Terry. Zamžourala jsem do bouřného šera a pohled, jaký se mi naskytl, mi skoro podrazil tlapy.
Most se kymácel ze strany na stranu nad širokou roklí, prkénka pospojovaná provazy ze stromových lián ve větru nepříjemně vrzala.
„A přes to jako půjdeme?“ nevěřila jsem vlastním očím ani wyvernímu úsudku. Přes něco takového by nepřešel ani trénovaný mistr provazochodec.
„Jasně,“ přikývla s rozesmátou tlamkou Terry. Nechápala jsem, z čeho může být tak veselá. Ten most nás patrně do jednoho zabije.
„Není to ta rokle, co v ní žije Vichrný?“ zeptal se Barrie.
„No jasně že je,“ odpověděla mu Terry.
„U Velkýho víláka, že mi to hned nedošlo,“ zavrtěla jsem hlavou. Divoká rokle dostala své jméno právě podle větrného draka, který v ní žil. Říkal si Vichrný nebo prostě jen Vichr a vítr, který svým letem způsoboval, proměnil rokli ve směsici divoce vířících vzdušných proudů a malých tornád. To, že most po celou věčnost tohle divočení pod sebou i kolem sebe vydržel, je skoro zázrak.
„Teď si pospěš, musíme přes most, než se počasí úplně zblázní,“ pobídla mě Terry a sama klusem vyrazila k mostu. Já se za ní vydala poněkud nejistě. Na tu vratkou kymácející se věc se mi pranic nechtělo.
Pozorovala jsem, jak vlčí wyverna přede mnou jistým krokem vběhla nad propast a skoro tanečními pohyby se vyhýbala zbloudilým poryvům a téměř bez problémů udržovala rovnováhu. Mě stačil jediný krok a věděla jsem, že budu mít problém. Kočičí tělo dokáže být hbité a ladné, ale procházet se po provazovém mostě ve chvíli, kdy s vámi vítr cloumá na všechny strany, snaží se vám utrhnout křídla, zamotat nohy a srazit dolů do temných hlubin, máte chuť jen zatnout drápy, přikrčit se a čekat, až to přejde. Vílákužel pro mě, tady by to jen tak nepřešlo. Spíš to začínalo být čím dál horší. Musela jsem vynakládat dost sil, abych prorazila vítr tlačící mě na druhou stranu a zároveň ustála náhlá chvilková postrčení kupředu. Skoro nic jsem před sebou neviděla, jak jsem před nepříjemným prachem vířícím mi kolem tváře mhouřila oči. Jen občas jsem zahlédla zablesknout se bílou srst či oranžový znak. Cítila jsem, jak se mě oba víláčci urputně drží. Tiskli se ke mně a skoro mi trhali srst, jak se snažili udržet se a neuletět s každým poryvem.
Blížili jsme se ke středu mostu, když se nad námi zablesklo a klikatý blesk sjel do rokle kousek od nás. Ve vším soustředění v boji s bláznivým větrem jsem se záblesku a následné rány tak vyděsila, že jsem poskočila. Barrie, který mě pevně svíral oběma ručkami se udržel, ale Neil, s jednou rukou poraněnou, neměl tolik síly a pustil se.
„Neile!“ vykřikl leknutím Barrie, když jeho přítel prolétl ve vichru vedle něj. Natáhl se po něm, ale minul. Rychle se zase chytil, protože s jednou rukou napřaženou ve vichřici měl problém se mi na zádech udržet, ale hned mi začal zoufale škubat za chlupy.
„Neil! Musíme pro něj!“
Nebyla jsem schopná mu odpovědět. Stála jsem uprostřed mostu a civěla na místo, kde ve zmítajících se poryvech zmizel malý víláček.
„Co se stalo?“ zavolala na nás Terry a tentokrát se nesmála.
„Neil! Spadl mi ze zad a vzal ho vítr. Musím ho jít hledat,“ odpověděla jsem.
„To nejde, zabiješ se!“ zavrtěla hlavou.
„Musím to aspoň zkusit, sám nemá v bouři šanci!“ snažila jsem se překřičet burácející se vítr a dunění hromů. Každou chvíli se teď nebe rozzářilo žlutým či nafialovělým světlem a klikaté blesky sjíždějící z mraků šlehaly všude kolem nás.
„Neznáš to tady. Vítr tě strhne a přirazí na skálu. Půjdu já!“
Nebyla jsem si jistá, jestli jsem jí rozuměla.
„Cože?“
„Půjdu já, rozumíš?!“ zakřičela Terry a než jsem stihla protestovat, rozběhla se po mostě a skokem se vznesla do vzduchu. Vítr ji hned strhl s sebou, ale ve vteřině let vyrovnala a pustila se po poryvu do rokle. Zmizela kdesi pod mostem, a když jsem se snažila nahlédnout dolů, najednou na mě vybafla z druhé strany.
„Běž dál, já se o to postarám. Hlavně tu nezůstávej trčet, vítr je čím dál silnější,“ křičela na mě a když jsem přikývla, napjala křídla a spustila se po dalším proudu k jedné ze skalních stěn.
„Myslíš, že to zvládne?“ zeptala jsem se Barrieho. Ten na mě zoufale třeštil oči, světlo blesků se v nich odráželo, jako by to byly skleněné korálky.
„Nevím, ale doufám, že jo,“ odpověděl.
I přes Terryno nařízení, že máme pokračovat, jsme zůstávali trčet na místě. Strachem o Neila a i o novou vlčí přítelkyni jsem se nedokázala ani hnout a Barrie by se svými křidélky letět nedokázal. Krčil se mi ve hřívě, žmoulal mi jednotlivé pramínky rudých chlupů a vystrašeně rozšiřoval nozdry.
„Možná bys měla…“ větu nedokončil. Na čenich mi v tu chvíli spadla velká ledová kapka a já leknutím vyjekla. Most se s námi v tu chvíli silně zakymácel, až mě to srazilo na provazy po stranách. Zaryla jsem drápy do prken, abych nepřepadla a starostlivě křikla.
„Jsi v pořádku? Držíš se?“
„Jsem tu,“ špitl Barrie tak tiše, že jsem ho sotva slyšela.
Další ledová kapka mi dopadla na vrchní čelní šupinu a rozstříkla se mi do očí. Zamžikala jsem a vyrazila po mostě, co nejrychleji to šlo. Ještě pár váhavých kapek se mi sneslo na hlavu a na hřbet, než vypukl bičující liják. Ledová voda mi skoro hned promočila kožich a zuby mi v tlamě začaly nezvladatelně drkotat zimou. Nesnášela jsem ledovou vodu a ve větru, který mnou lomcoval každou chvíli na jednu nebo na druhou stranu, to byl vyloženě očistec.
Doběhla jsem na konec mostu a s úlevou skočila na pevnou zem.
„Skalní převis! Možná tam nebude tak mokro,“ ukázal Barrie na podivnou převislou skálu tyčící se kousek od mostu. Moc jsem tomu v tom vichru nevěřila, ale za zkoušku to stálo. Doběhla jsem ke skále a nasunula se co nejhlouběji pod převis. Vítr sem sice každou chvíli zavál ledovou spršku, ale už na mě alespoň nedopadal prudký déšť. Barrie měl tentokrát pravdu.
„Udržíš se tu?“ zeptala jsem se ho.
Místo odpovědi mi sklouzl po hřbetě, doklopýtal ke skále a pevně se jí chytil.
„Myslím, že to zvládnu,“ odpověděl, když jím zacloumal vítr, ale neměl takovou sílu, aby víláčka odnesl.
S úlevou jsem se otřepala. Srst se mi přitom legračně naježila, ale aspoň jsem si už nepřipadala tak mokrá. Zima mi ovšem byla pořád.
Jak dlouho tu budeme muset čekat, než se vrátí Terry s Neilem? A jestli se vůbec vrátí? Neodvažovala jsem se ani pomyslet na to, že by se vlčí wyverna objevila bez Neila a nebo by se neobjevila vůbec.
Hleděla jsem skrze vodní oponu nad propast, ale bylo vidět sotva na dva metry. Nebyla jsem si jistá, jestli bych vlčici i přes její světlou srst zahlédla.
„Slyšíš to?“ Barrie stál najedou vedle mě, přidržoval se mé tlapky a rozhlížel se.
Tolik jsme se soustředila na svůj zrak, že jsem přeslechla vzdálené zavolání. Vítr mi k uších donesl jen nesouvislou slabiku, ale hlas určitě patřil Terry a ozýval se od propasti.
Barrie už mi šplhal na hřbet, počkala jsem jen, až se pořádně chytí a vyrazila blíž k propasti. Znovu mě naplno skropil nepříjemný déšť a musela jsem dát pozor, aby mě vítr nesrazil do temné hlubiny. Zarazila jsem se v bezpečné vzdálenosti a snažila se očima proniknout přes dešťový závěs. Uši jsem natáčela do všech stran, ale volání se už neozvalo.
„Slyšíš ji někde? Vidíš ji někde?“ naléhala jsem na Barrieho, i když malý víláček nemohl překonat smysly vílácké kočky. Jeho mlčení bylo jasnou odpovědí. Že by se nám to předtím zdálo? Zoufale jsem si dřepla na zadek, křídla nešťastně svěšená k zemi. Co si počneme, jestli se Terry opravdu nevrátí?
Najednou se z temné hlubiny vynořila bílá hlava, až jsem si leknutím kecla na zadek. Barrie měl co dělat, aby mi po zmáčeném hřbetu nesklouzl jako po tobogánu.
„Mám ho!“ procedila skrze zaťaté zuby Terry. Z tlamy jí bezvládně visel malý rozcuchaný víláček. Vlčí wyverna se máchnutím křídel vyhoupla výš a Neila mi opatrně podávala. Zapřela jsem se zadními tlapami a natáhla k ní přední packy. Jemně jsem do nich víláčka uchopila a přitiskla si ho k sobě. Tlumeně zavzdychal, v burácení bouře to ani nebylo slyšet, ale já to přesto vnímala. Terry dosedla vedle mě.
„Je v šoku a vyčerpaný, ale jinak by měl být v pořádku,“ křičela přes rachocení hromů a hučení deště.
„Díky!“ vydechla jsem, protože na víc jsem se v tu chvíli nezmohla. Nevěděla jsem, jestli mi oči slzejí z přívalu ledové vody a nebo dojetím. Terry přikývla s výrazem, že snad ani není za co a pak kývla na cestu mezi skalami.
„Jestli tu nechceš dál trčet na dešti, tak poběž.“
Klusala jsem za ní, co mi jen vítr chrstající mi déšť do tváře dovolil. Barrie na mých zádech opatroval vyčerpaného Neila a pomáhal mu se udržet, i když myslím, že by ho objímal i tehdy, kdy by byl Neil schopný držet se sám.
Clona hustého deště se před námi náhle rozevřela a na cestě, po které jsme běžely, stanula červeně zbarvená nevelká dračice.
„Kde se couráš v takovém nečase?“ pohlédla na Terry přísně, pak si ale všimla, že v závěsu za vlčicí běží i někdo jiný. „Kohopak to vedeš?“
„To je Drimmsy a dva víláčkové, Barrie a Neil. Měli nějaké problémy a tak jsem jim pomohla.“
Dračice ke mně natáhla hlavu a zkoumavě si mne a moje malé pasažéry prohlédla.
„Pojďte honem do tepla, než všichni nastydnete,“ řekla nakonec, otočila se a zmizela do jeskyně, v jejímž ústí předtím stála a vyhlížela ven.
Nikdo mě nemusel dvakrát pobízet, zajela jsem do jeskyně jako lasička a když mi Barrie s Neilem v náruči sklouzl ze zad, otřepala jsem se. Terry udělala to samé, až nás dračice, kterou zasáhla sprška studené vody, lehce pokárala.
„Pardon,“ špitla jsem a posadila se k ohni, který vesele plápolal uprostřed rozložité jeskyně a navozoval v ní velmi útulný dojem. Kouř stoupal vzhůru důmyslně vytesaným průduchem, takže kolem bylo příjemně teplo, ale žádný dusivý dým.
„Jmenuju se Ludamira,“ řekla dračice a mile se na mne usmála. „Na, vezmi si čaj, ať se zahřeješ. A těm maličkým dej taky,“ podala mi širokou misku plnou lahodně vonícího horkého čaje.
„Děkuju, Ludamiro,“ poděkovala jsem a s chutí se napila čaje. Po těle se mi rozlilo hřejivé teploučko. Postavila jsem misku na zem, aby se mohl napít i Barrie a všimla jsem si, že Neil sedí bez opory a zmateně se kolem sebe rozhlíží. Konečně byl při sobě.
„Copak je s tím blonďáčkem?“ zeptala se starostlivě dračice, a tak jí Terry začala vyprávět, co se všechno stalo.
„Ještě tě ta ruka bolí?“ zeptala se nakonec Ludamira Neila, když si vyslechla celý příběh.
„Bolí. A jsem samá modřina od toho, jak si se mnou vítr pohazoval,“ postěžoval si Neil. Pozornost dračice mu dělala dobře, a i když se jeho tělíčko opravdu poněkud modralo, bylo mi jasné, že se nebude stydět přehánět, aby z nastálé situace vytěžil co nejvíc.
„Počkej, něco ti na to dám,“ mrkla na něj Ludamira a chvíli něco štrachala v tmavém koutě jeskyně. Pak se vrátila s několika sušenými lístky, na chvilku je hodila do vroucí vody a když se jí vývar zdál akorát, namočila do něj kus látky a vyzvala Neila, aby se do mokrého hadříku zabalil.
„Zahřeje tě to víc než čaj a utlumí to bolest,“ řekla mu, když ke kusu látky váhavě přičichl.
„Moc to zrovna nevoní,“ zašklebil se.
„Ale pomůže to,“ mrkla na něj, a tak kolem sebe mokrý hadřík ovinul.
„A co vy dva, vám nic není?“ podívala se na mne a na Barrieho. Oba jsme zavrtěli hlavou. Nevím jak Barriemu, ale mně bylo báječně. Čaj mě krásně zahřál, u ohně mi pěkně prosychal promáčený kožich a děs z prožitého dobrodružství se vytrácel s každou vteřinou strávenou v útulné jeskyni.
Z venku jsem stále slyšela burácet vítr, hromy a hučet déšť, ale tady bylo teplo, sucho a krásně. Během odpoledne dorazili do jeskyně ještě dva tvorové, drafinka jménem Ignis a dračí pegas Avena. Byla to poněkud nesourodá společnost, ale přesto všechny tvořily rodinu, na jakou byla radost pohledět. Ležela jsem s nimi u ohně, Barrieho a Neila po boku a poslouchala příběhy těch čtyř a občas sama dala nějaký k dobru.
K večeru se bouře utišila, ale bylo už pozdě na to, abychom s víláky opět vyrazili na cestu, a tak jsme přijali nabídku zůstat přes noc v jeskyni. Zachumláni do kožešin, nasyceni výborným jídlem, jsme po tom náročném dni usínali jako v bavlnce. Měli jsme před sebou ještě dlouhou cestu, ale bylo fajn vědět, že i tak daleko od domova, napůl cesty k území Rudého býka, jsme si našli tak bezvadné přátele.