Tvorba - Texty

Potemnělou ulicí proběhl muž v bílém plášti a ukryl se za přeplněným kontejnerem na odpadky. Několik vteřin poté se na kraji uličky objevila policejní hlídka. Muž a žena, oba v předpisově padnoucích uniformách, pomalu postupovali vpřed.
„Určitě jsem zahlédla utíkat něco bílého, Georgei,“ zašeptala žena.
„To mohlo být cokoliv, Steff. Máme hodinu do konce služby, kašli na to a pojď si do automatu koupit kafe. Jestli se tu bude něco dít, ať si to vyřeší ti, co sem jdou po nás.“
„Já ti nevím. Měla jsem pocit, že vidím…“ Steffanie krátce zapřemýšlela. Co vlastně viděla? Muže v bílém obleku? Mohl to být nějaký hráč z nedalekého kasina, který vyhrával víc, než bylo na obyčejného šťastlivce obvyklé, a teď se jen snažil zachránit si kůži. V tom případě mu může tak maximálně popřát hodně štěstí. Pokud se nestalo a nestane nic víc, než že si podvodem přišel k nějaké té stovce navíc, není to její starost. Ale ten bílý oděv… mohl to být spíš plášť. Nikdo nechodí do kasina hrát v bílém plášti. Vlastně po Londýně ani nikdo po nocích v bílém plášti jen tak neběhá. Nikdo kromě…
„Tak co jsi viděla?“ zeptal se otráveně George. Pokud mělo být po jeho, koupil by si kafe, někde na dobře osvětleném plácku by si ho vypil, a pak nečinně doklepal zbytek své dnešní služby. Čekaly ho tři dny zaslouženého volna, nestál o to, aby se během té poslední hodiny seběhlo něco, co by mu mohlo zhatit plány. Nepřál si nic jiného než zítra vyrazit na ryby a strávit celý den mimo město.
„Asi… asi nic,“ odpověděla Steffanie nejistě.
„Tak pojď, stejně máme za chvíli padla. Nemám chuť tvrdnout tady celou noc.“ Jemně, ale důrazně ji vzal kolem ramen a vedl ji pryč.
Doktor Horrible, krčící se u zapáchajícího kontejneru, si oddechl. Tohle bylo vážně o chlup. Nedělal sice zrovna nic nezákonného, ale to by mu těžko někdo uvěřil, a rozhodně nestál o to dostat se právě teď zbytečně do křížku s policií.
Ze sportovní tašky, kterou měl položenou na jakési velké krabici, vykoukla poněkud vztekle se tvářící kočičí hlava.
„Nemohl jsi jít v civilu? Ta taška je hrozně nepohodlná. A smrdí zatuchlinou.“
„V kapuce se ti posledně taky nelíbilo, že se tam moc houpeš,“ zabručel. To poslední, co potřeboval, je remcající kočka.
„To v tašce taky. A kapuca ti aspoň nesmrdí. V rámci možností.“
Horrible se neudržel a vlepil jí pohlavek. Zasyčela na něj a sekla po něm packou. Drobné kočičí drápky se však pouze zachytily o jeho rukavici, ruku samotnou neporanily.
„Drž aspoň jednou tlamu, potřebuju přemýšlet,“ zpražil ji pohledem a trhl rukou, aby rukavici vyprostil z jejích drápků. Znovu vztekle zasyčela, ale neřekla nic.
„Zalez dovnitř, přesuneme se blíž,“ rozkázal po chvilce a rukou ji zatlačil zpátky do tašky. Aby nemohla protestovat, zapnul zip až úplně k okraji.
„Až vylezu ven, rozpářu ti břicho, rozumíš?“
„To už tu bylo. Buď trochu kreativní, kotě. A teď prosím tě… drž hubu!“
Cosi v tašce pobouřeně bručela, ale Billy jí už nevěnoval pozornost. Proběhl ulicí, zahnul doleva a přikrčený podél řady zaparkovaných aut se proplížil do špinavé tmavé uličky kousek k zadnímu vchodu kasina.
Tam tašku položil na zem a tiše promluvil.
„Dovnitř půjdu sám. Zvířata tam nesmí a s taškou bych byl moc nápadný. Zůstaň tady a dávej pozor.“
„No to si děláš srandu?!“ ozvalo se zevnitř.
„Nedělám.“
„Pusť mě okamžitě ven!“
„Pustím, ale musíš slíbit, že nebudeš dělat scény.“ Chvíli bylo ticho. „No? Čekám,“ dožadoval se odpovědi.
„Dobře, slibuju,“ ozvalo se poněkud tlumeně.
Billy zatáhl za zip a jen se otevřel otvor dostatečně velký na to, aby se skrz něj protáhlo kočičí tělo, vyletěla Dra ven a přistála Horriblovi na hlavě. Zasekla mu drápy do vlasů a zavřeštěla:
„Chci jít dovnitř!“
Billy zaječel bolestí a serval si vzteklou kočku z hlavy. Mezi drápy jí zůstaly chomáče jeho vlasů a on si teď s bolestným výrazem třel podrážděnou kůži na hlavě, aby bolest nějak utišil. Pak na ní vztekle zakřičel:
„Měl jsem s tebou praštit o zeď! Jestli budu mít čas, sjedu ti doma záda sekačkou na trávu, abys věděla, jaký to je!“
„Vezmi mě dovnitř! Nejsem pes, abych čekala venku!“
„Copak to nechápeš? Nemůžeš tam! Měl bych ti asi udělat inteligenční testy, jestli z Horriblosnovicia nezačínáš hloupnout!“
„Já tě…!“ větu nedokončila. Než se stačila na Horribla znovu vrhnout, vytáhl z holínky kapesní omračovací paprsek a namířil na ni.
„Jeden pohyb a sejmu tě, jasný?“
Hypnotizovali pohledem jeden druhého. Dra cenila zuby, Horrible nasadil svůj zlostný výraz, oba se snažili toho druhého přinutit sklopit oči, a ani jeden se nechtěl vzdát.
„Zůstaneš tady a budeš čekat. Kdyby se náhodou začalo dít něco podezřelého, můžeš zasáhnout, ale jinak z-ů-s-t-a-ň t-a-d-y!“ Poslední dvě slova Horrible výhružně hláskoval, aby svému příkazu dodal na důrazu.
„Nezvykej si na to,“ odsekla mu, ale stáhla se. Sedla si na špinavý chodník, sekala ocasem ze strany na stranu a vrhala na něj zlostné pohledy. Nic víc už však neřekla.
Horrible si ji přísně přeměřil. Pomalu stáhl paprskomet a skryl ho znovu do své holínky. Pak se vydal na kraj uličky a než zmizel za rohem, ještě jednou se na sedící kočku výhružně ohlédl. Ta na něj jen vycenila zuby, a pak si jako by nic začala olizovat přední packu.

„Ale ale, kdopak si to přišel zahrát?“ provrtal pobaveně pohledem Horribla obrovský muž stojící u vchodu do kasina.
„Není to ten chlápek z novin? Doktor „Hrůza“? Naživo nevypadáš tak děsivě, skrčku,“ utahoval si z něj druhý vyhazovač, snad ještě větší než ten první.
„Jdeš si zahrát, doktore? Protože si nejsme jistí, jestli tě můžeme pustit dovnitř.“ Hlas velikána při posledních slovech výhružně zpřísněl.
„Copak za esa to schováváš v rukavicích?“ zeptal se ten první a přistoupil k Billymu blíž.
Horrible se snažil zachovat chladný výraz, avšak obrovské tlapy, které ho začaly šacovat, mu na klidu moc nepřidaly. Nikde pod pláštěm nic neskrýval, ti chlápci neměli jediný důvod proč ho zadržet a tohle kasino nepatřilo zrovna mezi ty, ve kterých by se scházela pouze slušná a vybraná společnost. A co se omračovacího paprsku týče… do holínek se mu snad nikdo dívat nebude. Kdyby ano, bude mít ještě dost času, aby ty dva stihl omráčit. Spolupráce s čičidračicí měla i výhody, o kterých zprvu ani netušil. Jejich neustálé špičkování a pošťuchování ho cvičilo v rychlosti a pohotovosti. Jestliže stihl namířit paprsek na zuřící kočku, budou dva obří chlápci pro něj zpomaleným filmem.
„Nic u sebe nemá, Hanku. Pustíme ho dál?“ zeptal se ten větší.
„Já bych mu nevěřil. Pustíme ho a po zbytek noci máme o zábavu postaráno.“
„Prosim tě, toho vyřídí první maník, na kterýho narazí.“ Velikán se otočil směrem k Horriblovi a ukázal na jeho rukavice. „Jsem zvědavej, jak s tim budeš hrát. Dlouho tu nevydržíš, s těma rukavicema jsi nápadnější než neonem označený karty. Zkus s nima jeden jedinej švindl a prokouknou tě dřív, než stačíš mrknout, cucáku.“
Horrible, který do té doby stál před nimi mlčky, konečně promluvil.
„Abych vám ušetřil starosti, pánové… nejdu sem hrát. Chci jen s někým mluvit a doufám, že ho zastihnu právě tady.“
„Jo, to říká každej druhej, kamaráde. A polovinu z nich pak vynášíme za límečky ven. Některý i ve více kusech.“
„Díky za varování, ale umím se o sebe postarat.“ Billyho už tahle hra začínala unavovat. Chtěl mluvit se Strollerem a tihle rádoby vtipálci ho jen zdržovali.
„Tak hele, doktore,“ promluvil Hank hlasem, který se Horriblovi vůbec nelíbil a než se nadál, přitáhl si ho vyhazovač za límec pláště k sobě. Připomnělo mu to kapitána Kladiva, ale než ta vzpomínka mohla natropit paseku, byl Horrible nucen soustředit se znovu na Hanka, který mu výhružně namířil prstem do tváře. „Jestli tam pro tebe jeden z nás bude muset dojít a to z jinýho důvodu, než abysme tě na nosítkách vynesli ven, tak si mě nepřej. Pokud uvidim jen jeden jedinej paprsek z nějakejch tvejch udělátek, o kterejch se psalo v novinách, probudíš se zejtra s pákama od automatů místo rukou, žetonama místo očí a hracíma kostkama místo tvejch koulí. Rozumíš?!“
Billy roztržitě zamžikal, pak ale rukou odrazil velkou pracku od svého obličeje a s ledovým výrazem zamířil kolem obou vyhazovačů dovnitř. Ani jeden z nich ho už nezadržel.
Vevnitř se Billymu ulevilo. Zprvu si nebyl jistý, jak kolem těch goril dokáže projít, ale nakonec to bylo snazší než čekal. Věděl, že ho budou sledovat. Vnitřek kasina byl prošpikovaný průmyslovými kamerami, bylo jen málo věcí, které by oku provozovatelů dokázaly uniknout. On sem ale nejde hrát. Jde si pouze s někým promluvit. Když bude mít štěstí, do dvaceti minut bude zase pryč. Když ne… Stroller tu pravděpodobně dnes vůbec nebude.
Procházel rozlehlým prostorem plným herních stolů a cítil se tu ve svém bílém plášti a holínkách poněkud nepatřičně. Budil pozornost. Hráči po něm letmo pokukovali, většina z nich se ovšem hned vracela zpátky ke své hře. Tady nebylo dobré nechat se příliš rozptylovat okolím a polevit v ostražitosti. Podvody a švindly se to kolem jen hemžilo a každý raději pozorně sledoval své přímé spoluhráče, než aby pokukoval, co se děje u ostatních stolů. Nepozornost se nevyplácela.
Nervózně pomrkávající Horrible se urputně rozhlížel kolem sebe. Hledat mezi tolika hráči jen jediného člověka nebylo snadné. Přejížděl očima všechna zákoutí - malé stolky v krytých soukromých boxech i velké plně obsazené stoly obtěžkané hromadou žetonů, skupinky lidí naklánějících se nad roztočenou ruletou i hloučky přihlížejících v různém počtu postávajících kolem. Už se skoro vzdával naděje, že tu Alberta Strollera najde, když ho konečně zahlédl.
Postarší, poněkud prošedivělý muž seděl sám u kraje dlouhého barového pultu a na pohled nepřítomně popíjel ze své sklenice. Horrible se však nedal oklamat. Věděl, že Albert pozorně sleduje své okolí a přemýšlí, s kým by se pustil do hry. Na tváři doktora se rozlil spokojený úsměv. Našel muže, kterého hledal. Teď jen přinutit ho říct, co potřebuje vědět.

„Kde se sakra pořád couráš?“ zahromoval Big Ben na Carlose hned, jak se jeho hubený bratr objevil ve dveřích.
„Byl jsem… byl jsem se Stevem,“ odpověděl stydlivě Carlos.
„S kým?“ Big Ben pozvedl jedno obočí a zkoumavě si bratra prohlédl.
„S tím mládencem od Šamana. Říkal jsem si… víš, myslel jsem, že by se hodilo vyzvědět pár informací.“
„Já nic vyzvídat nepotřebuju. Co chci vědět, na to se zeptám sám,“ zavrčel Big Ben. Carlosův podivně nepřítomný pohled se mu nelíbil, nevěstil nic dobrého. Když se u toho zženštilého otrapy objevil posledně, přitáhl si do týdne Carlos domů naprosto nesnesitelného Skota. Ten chlap měl po těle víc svalů než rozumu v hlavě a co na něm bylo nejhorší, odmítal chodit v kalhotách. Všude se promenádoval pouze v kiltu a dle tradic pod tou kostkatou sukničkou neměl kromě svýho ptáka vůbec nic. Big Ben ho nesnášel snad ještě víc než svého bratra. Jestli se Carlos zamiloval, bude mu to muset hodně brzy vymlátit z hlavy.
„Jak myslíš, Bennie,“ špitl Carlos a nervózně se zavrtěl. Neměl rád tenhle Big Benův nabručený pronikavý pohled. Bál se ho. Takhle se Bennie díval na všechny ty zloduchy a soupeře, kteří si dovolili jeho velkému bratrovi zkřížit cestu.
„Uděláš už konečně večeři?“ vyštěkl na něj Big Ben tak náhle, až Carlos leknutím nadskočil. „Nebo si zas budu muset objednat pizzu, když chci jíst doma? K čemu tě sakra vůbec mám?“
Carlos sevřel své drobné prsty v pěst a pevně stiskl zuby. To, jak s ním jeho bratr zacházel, hodně často bolelo. Snažil se vždycky dělat, co mu na očích viděl, aby se vyvaroval toho, že se na něj bude Bennie zlobit, ale nikdy za to nedostal ani obyčejnou pochvalu. Nikdy za ním Bennie nepřišel a nepoplácal ho po zádech se slovy „dobře jsi to udělal, brácho“. Byl pro něj jen hadrem na podlahu. Služkou či metaforickým boxovacím pytlem. Ale… nemohl se vzepřít. Bennie byl jediný, kdo mu z rodiny zůstal. Jeho velký bratr, který s ním sice zametal kolem sebe, ale zároveň ho chránil před ještě krutějším světem.
„Promiň, Bennie. Hned něco připravím.“ Carlos odpověděl skoro neslyšitelným šeptem a se skloněnou hlavou zamířil do kuchyně.
„Děkuju,“ zavrčel Big Ben. Carlos si nebyl jistý, jestli to není spíš než poděkování ironie. Povzdechl si. Od chvíle, kdy se Bennie vrátil domů zmlácený z té potyčky s Horriblem a jeho kočkou, byl permanentně navztekaný. Jestli to takhle půjde dál… ale ne, určitě nepůjde. Už to nebude dlouho trvat a jeho velký bratr toho příšerného doktora dostane.

Dra seděla nasupeně na chodníku a rozčileně švihala ocasem ze strany na stranu. Přece tady nebude jen tak dřepět na ulici, zatímco Billy se šel bavit? Proč jí vůbec s sebou tahal v té smrduté tašce, když dostala zákaz jít s ním dovnitř? Není žádný pitomý čokl, aby čekala u patníku, až se páníček uráčí vrátit. Je čičidračice a čičidraci si vždycky dělají, co sami chtějí.
Zvedla se a s mrskajícím ocasem se vydala na obchůzku kasina. Zpoza rohu, kde předtím zmizel Billy, zaslechla hlasy. Opatrně za roh nakoukla a spatřila Billyho, jak se dohaduje s dvěma obrovskými chlapy. Se zabručením se rychle stáhla. Tudy cesta nepovede. Vrátila se zpátky na místo, kde ji Billy zanechal a pokračovala dál podél rozsáhlé budovy kasina. Někde přece musí být alespoň vyústění větrací šachty. Minula zadní vchod, kde pro jistotu přešla do klusu. Podivné zahnědlé skvrny na zdi, zapáchající pytle na odpadky a o kus dál nehnutě ležící opilec na špinavém vyhozeném kusu koberce v ní nebudily zrovna pozitivní myšlenky. Běžela ještě kousek dál, když zahlédla zelené světlo dopadající na špinavý chodník. Okno!
Skrz prosklený obdélník bylo sotva vidět. Okno se nacházelo téměř na úrovni chodníku, takže ze strany ulice bylo špinavé a zacákané blátem. Zevnitř pak podivně mastné a zašmudlané. Pootevřenou mezerou se ven prodíral nepříjemný cigaretový kouř. Dra se snažila dýchat co nejméně, aby se nerozkašlala a opatrně nahlédla do místnosti pod sebou.
Uviděla malý barový pult, nad kterým zářily čtyři karetní symboly a velký zelený nápis. Podél stěn poblikávalo několik hracích automatů, jinak se vše topilo v tmě. U baru zahlédla jen dva muže a barmana, který s nimi rozprávěl. Podle stínů hrál někdo u jednoho z automatů. Víc nedokázala určit. Odvrátila hlavu, zhluboka se nadechla vzduchu bez kouře a podrobněji si vousky přeměřila škvíru pootevřeného okna. Okenní tabule se vyklápěla směrem dovnitř, nebude snadné takovouhle pohyblivou průlezkou prolézt, ale při troše štěstí by se jí to mohlo podařit.
Zkusmo prostrčila dovnitř hlavu a málem si ji urazila leknutím, když se z místnosti pod ní ozval nepříjemně houkavý zvuk a vzápětí cinkání padajících mincí. Někdo zavýskl a jiným hlasem následovalo zaklení. Dra vtáhla hlavu zpátky a přikrčená u chodníku pozorovala, co se vevnitř stalo. Když pochopila, že jen vyhrál jeden z mužů u herního automatu, uhladila si leknutím zježenou srst a znovu prostrčila hlavu dovnitř.
Zkusila se škvírou protlačit celá, a když visela napůl vevnitř a napůl venku a škrabala drápky po rámu, napadlo jí, že jestli se její snahou vecpat se do budovy okno zavře, přerazí ji pravděpodobně vejpůl. Cítila chvění nakloněné okenní tabule, přes kterou se drala dovnitř a znejistěla. Ke všemu nesmí vydat ani hlásek, protože i když bylo v baru celkem hlučno, neodvažovala se jakkoliv zvukově na sebe upozornit. Jeden nikdy neví a představa, že si jí některý z těch ochmelků všimne a začne se bavit tím, že její drobné tělo bude rámem přirážet o zbytek okna, se jí moc nezamlouvala. Zaťala drápky do rámu a jediným silným trhnutím se vecpala dovnitř. Chvíli zadníma balancovala na hraně, pak drápy na předních povolily a Dra se už neudržela. Spadla pod okno na všechny čtyři a hned se přikrčila do stínu u zdi. Rozhlédla se po místnosti, ale nikdo si jí ani nevšiml. Muži u baru se bavili mezi sebou a ti, co hráli u automatů, měli svých starostí dost. Tmavé prostředí jí nahrávalo. Lidský zrak je ve tmě nesmyslně nedokonalý na rozdíl od toho jejího. Nasměrovala se k východu z místnosti a podél stěn se nenápadně plížila vpřed.

Doktor Horrible přistoupil k muži sedícímu u baru.
„Albert Stroller?“ zeptal se a s ledově chladným výrazem na muže zíral. Ten se otočil za hlasem.
„A kdo se ptá?“ Podrobněji si tazatele prohlédl a na tváři se mu roztáhl lehký úsměv. To Horribla poněkud zmátlo a roztržitě zamrkal.
„Ale, vy jste určitě doktor Horrible, že? Slyšel jsem o vás a těší mě, že mám konečně tu čest vás poznat.“ Nabídl zmatenému Billymu ruku a ten ji poněkud nejistě přijal. Tohle opravdu nečekal.
„Posaďte se se mnou,“ vyzval ho Albert, a když se Horrible usadil na barovou stoličku, Stroller pokračoval v hovoru. „Tak co si dáte?“
„Já vlastně… nepřišel jsem pít,“ odpověděl rozhodně Horrible.
„Ale no tak, to byste mě urazil. Dejte si se mnou, přece tu nebudete sedět na suchu.“ Dřív, než Billy stačil cokoliv namítnout, mávl Albert na barmana. „Barmane, přineste nám oběma skotskou a připište to na mě, ano?“
Téměř v okamžiku se před Billym objevila sklenice. Znovu roztržitě zamrkal. Nějak to neprobíhalo tak, jak si naplánoval.
„Přišel jste si zahrát?“ zeptal se nenuceně Albert.
„Ne. Přišel jsem za vámi.“
Stroller nedal ničím najevo, že odpověď slyšel. Zakroužil hnědavou tekutinou ve své sklenici a pak se s požitkem psaným ve tváři napil. Když sklenici položil zpět na stůl, otočil se zpátky k Horriblovi.
„Takže, doktore, proč jste mě tedy vyhledal?“ přešel konečně rovnou k věci.
„Hledám jednu podfukářku. Říká si Leslie z Havraní věže a prý patří k vaší bandě. Rád bych jí položil pár otázek.“
„No… to byste měl ale vyhledat spíše ji, ne?“
„Nemám ani ponětí, kde teď je. Motala se kolem mě, ale najednou je pryč a já chci vědět, o co jde.“
„Pořád mi není jasné, co s tím mám společného já, příteli,“ Albert se trpělivě usmíval, Billymu však bylo jasné, že za tím úsměvem mozek toho muže pracuje na plné obrátky.
„Patří k vám nebo ne?“
„Doktore Horrible, nerozdávám informace o mém týmu jen tak někomu na potkání.“ Přesto, že se starší muž tvářil vážně, na rtech mu zůstával lehký úsměv. Bezmyšlenkovitě míchal balíček karet a bez jakéhokoliv ucuknutí opětoval Horriblův pronikavý pohled. „Možná byste si ale chtěl o informace zahrát, co vy na to? Poker umíte?“ Zvedl Billymu před obličej karty a dál se usmíval.
Billy přemýšlel. Bylo mu jasné, že s někým, jako je Albert Stroller, nemá šanci vyhrát. Přesto by to mohl alespoň zkusit, pokud podmínky prohry budou přijatelné.
„Jaká jsou pravidla?“ zeptal se a dbal na to, aby jeho tón zněl chladně a nezaujatě.
„Nu, taková, jaká si stanovíme. To znamená, že pokud vyhrajete vy, dostanete, co chcete. A pokud já… nemyslím, že byste měl něco, co bych vyloženě teď potřeboval, takže peníze mi budou stačit.“
Albert věděl, že pokud bude chtít, nemá Horrible šanci vyhrát. Pozoroval jeho gesta i mimiku. Řeč těla dokáže prozradit víc, než mnozí lidé vůbec tuší. A doktor Horrible ze sebe vyzařoval značnou dávku nervozity. Jeho neustálé pomrkávání a snaha vypadat chladně a nepřístupně na něj vyloženě křičely. Mimo to, Albert ani nepočítal s tím, že by tenhle chlapík znal alespoň základní triky a podfuky, jaké se dají s kartami dělat. Bude tedy moci hru řídit, jak si jen bude přát. Jenže… jakou možnost teď zvolit? Za prvé nerad prohrával. V tuhle chvíli sice neměl zrovna moc co prohrát, i když samozřejmě nemohl tušit, co přesně bude Horrible chtít vědět. To ovšem není zas až tak důležité, lhaní mu jde od přírody opravdu dobře. Šlo tedy spíš o princip. Prohrát s takovým zelenáčem? I když zase v rámci dobré věci… kdyby Horrible vyhrál a kladl by otázky, měl by Albert možnost dozvědět se, co se vlastně kolem děje. Leslie byla pořád i pro něj záhadou. Spolupracovala s nimi, snažila se co nejlépe začlenit do týmu, ale pořád si udržovala odstup a své soukromí si chránila, jak jen to šlo. Věděli o ní, že přišla z Ameriky. A to doktor Horrible taky. Dál věděli, že byla členkou nějaké velké organizace fungující v podsvětí snad celých států. Pokud si dobře vzpomínal, byl doktor Horrible členem jakési ligy, která rozhodně nepatřila k opěvovaným hrdinským skupinám. Je možné, že by se tihle dva znali?
Leslie sama o sobě pro ně zatím nepředstavovala nebezpečí. Byla sice jeden velký otazník, ale neměli důvod jí nevěřit. Prošla vstupním testem a nezradila. Přesto by však nebylo na škodu dozvědět se o ní víc. Ale stejně tak by nebylo na škodu získat takřka bez námahy nějakou tu libru. Doktor Horrible nevypadal sice zrovna majetně, ale Albert nepochyboval o tom, že tenhle chlapík moc dobře ví, jak si obstarat peníze. Takže se opravdu bude muset rozhodnout. Vyhrát nebo prohrát?
Vyhrát. Peníze jsou peníze. A když bude šikovný, dostane během hry z Horribla nějakou tu odpověď, aniž by milý doktor věděl, že je podroben výslechu. Je to rozhodně méně nápadné, než kdyby si sám přál informace jako výhru.
Během vnitřního souboje Albert téměř ani nemrkl. Horrible nemohl vědět, co se Strollerovi honí hlavou, ani za nic tomu chlápkovi však nevěřil.
„Dobře, souhlasím. Jen…aaaaaaauuuaach!“ vyjekl náhle Horrible a Albert na něj překvapeně pohlédl.
Billy zaťal zuby. V levé noze cítil ostře řezavou bolest. Pravou ze strany lehce nakopl to, co mu bolest způsobilo a trochu roztržitě se omluvil.
„Jenom křeč, omlouvám se.“ Sklonil se pod stůl s tím, že si chce nohu promasírovat a vztekle zasyčel na kočku, která kousek od jeho nohou rozčileně šlehala ocasem. „Co tu sakra děláš?“
Dra mu naznačila, aby opustil stůl a zmizela ve stínech směrem k toaletám.
„Možná byste potřeboval trochu hořčíku,“ nadhodil Albert, když se jeho společník stále nacházel pod stolem. Horrible sebou při zaznění jeho hlasu polekaně cukl a vynořil se. Rozpačitě zamrkal a mávl rukou.
„Nic se neděje, už je to v pořádku.“
„Dobře. Ale kdyby něco, znám vynikajícího lékaře,“ usmál se Albert.
„Pane Strollere, já jsem doktor,“ zamračil se Horrible.
„Ano, jistě. Jen jsem myslel… zapomeňte na to. Tak co tedy, budeme hrát?“
„Samozřejmě. Ale chci hrát s jinými kartami,“ řekl rozhodně Horrible a ukázal na balíček, který Albert během hovoru promíchával. Stroller pozvedl jedno obočí.
„Vy mi nevěříte?“
„A vy se mi divíte?“ ušklíbl se Horrible. Albert jen nevinně pokrčil rameny.
„Zkusím tedy sehnat jiné karty,“ navrhl, ale dřív, než se stihl zvednout od stolu, Horrible ho zarazil.
„Ne. O to se postarám, když dovolíte.“
„Nu dobře, jak si přejete,“ odpověděl Albert pobaveně. Je až roztomilé, jak si ctěný pan Horrible chce dát pozor. Ovšem… může se snažit sebevíc, Albert ho dokáže porazit i s neoznačenými kartami. „Tak já nám alespoň najdu volný stůl v nějakém klidnějším koutě, co vy na to?“ Ukázal směrem k malým boxům.
Horrible si jeden z nich na dálku prohlédl a začal se usmívat. V hlavě se mu rodil plán, se kterým by mohl i takového mazáka, jako je Stroller, porazit.
„Dobře. Za chvíli jsem u vás,“ přikývl a zvedl se od stolu. Nejprve zamířil do tmavé uličky k toaletám.
„Jak ses sem dostala?“ sykl ke kočce, která na něj ze stínů poulila velké zelené oči.
„Stejně jako kdysi k tobě. Oknem. Už něco víš?“
Horrible jí ve stručnosti vylíčil, na čem se s Albertem domluvil, a pak nastínil plán, díky kterému by mohl vyhrát.
„Ale ale… tak najednou mě tu potřebuješ? To se ti teď hodím, co?“ Dra výsměšně cenila zuby.
„Poradil bych si i bez tebe. Ale když už tu seš, buď aspoň užitečná,“ uťal rázně její provokaci.
„Jistě, já vím, že by sis poradil, Billy buddy,“ pronesla ironicky a zatvářila se jak nevinnost sama, když ji zpražil zlostným pohledem.
„Moc si nevyskakuj. Jdi si radši najít vhodný místo, kde uvidíš Albertovi do karet, jo?“ Dra ještě cosi zabručela, ale v hluku herního sálu jejím slovům Horrible nerozuměl. Sám se vydal mezi hráče, aby obstaral použitelný balíček karet.

Doktor Horrible si letmo prohlédl své karty a zamžoural Albertovi přes rameno. Předstíral, že přemýšlí, pozorně ale sledoval kočku sedící na poličce. Skrývala se co nejvíc ve stínu a nenápadně nahlížela dolů do vějířku Albertových karet. Kývnutím naznačila, že Billy může pokračovat. Albert tedy neměl v ruce nic, čím by ho ohrozil. Trojice sice nebyla nic moc, ale kdo ví. Nepotřebné karty vyhodil a řekl si o nové. Nepomohly, ale nevadí.
„Trojice,“ oznámil a vyložil karty na stůl.
„Máte štěstí, doktore Horrible,“ zkonstatoval Albert a odhodil karty na stůl. Nebylo potřeba je ukazovat, prohrál. „Vedete nade mnou o tři hry a domluvený čas se krátí. Netušil jsem, že jste tak dobrý hráč.“
Horrible cítil z jeho slov uznání a v duchu se usmál. Nebyl dobrý hráč. Když byl ještě v Lize, hrával se poker často, ale on se nechal přemluvit málo kdy. Skoro vždycky prohrál. Teď mu ovšem čičidračice v kočičí podobě zajišťovala potřebné informace, a tak blufoval a klamal, jak si jen troufl.
Albert zamyšleně rozdal karty k další hře. Při míchání si už poněkolikáté karty podrobně prohlédl a nenašel na nich žádnou značku. Horrible tedy musí být opravdu profík, a nebo velmi rafinovaně podvádí. Všiml si, že se na něj doktor velmi často dívá, ale z tváře mu nic vyčíst nemohl. Pokud se ovšem nedíval někam jinam. Albert se neodvažoval otočit, ale začínal tušit, že problém bude patrně někde za ním. Letmo nahlédl do nově rozdané sady karet a rychle je položil na stůl.
Billy si prohlédl svou pětici a nenápadně zašilhal do stínů za Albertem. Dra, dřepící na zadních, zmateně rozhodila předními tlapkami. Nevěděla, které karty mu ukázat, nestihla si Albertovu sestavu včas prohlédnout. Horrible nervózně zamrkal.
Stroller si zachovával kamenný výraz, oči se mu však smály. Zmatek v doktorově tváři byl velmi dobře patrný, položením karet na stůl mu udělal čáru přes rozpočet.
„Nu, doktore, opravu mi nechcete říct, proč spolu vlastně hrajeme?“ Albert využil Horriblových rozpaků a stoupající nervozity a znovu se pokusil vytáhnout z něj nějaké informace. Při prvním pokusu ho Horrible odbyl tak rychle a důrazně, že se raději stáhl. Teď se však situace obrátila, on měl navrch, zatímco nervózně mrkající doktor žmoulal své karty v rukavicích a nevěděl, zda je složit nebo pokračovat.
„Nemůžete čekat, že vám případně řeknu všechno, co vím, aniž bych se nezeptal,“ usmál se, když na něj Horrible vztekle zazíral.
„Pravidla jsme si stanovili dost jasně. Nemyslím, že mám povinnost vám teď cokoliv říkat,“ odsekl a sklouzl pohledem za Albertovo rameno. Dra jen nešťastně pokrčila rameny. Stroller měl karty bezpečně položené na stole, neviděla vůbec nic. Když je zvedl, bylo už pozdě.
„Čistá postupka, doktore,“ řekl Albert a na stole zasvítily srdcové karty. „Nicméně… ještě pořád vedete,“ dodal, když Billy znechuceně hodil karty na stůl. Neměl ani obyčejnou dvojici.
Vzal od Alberta nabízený balíček a začal ho pečlivě míchat. Když karty rozdal, s novou nadějí pohlédl na svou společnici. Zahlédl, jak se naklání, aby viděla Albertovi do rukou. Přední tlapky se napjaly, drápky naprázdno zaškrabaly po hladkém povrchu poličky. Než stačil Horrible vykřiknout, ocitla se Dra Strollerovi na zádech.
Albert leknutím vykřikl a vymrštil se ze sedačky. Ohnal se po vetřelci na svých zádech rukou a Dra navztekaně zaprskala. Pustila se však jeho košile a dopadla na zem. Instinktivně vyrazila pryč, rovnou do lidmi přeplněného sálu.
„Hele, co tu dělá to zvíře?!“ ozval se kdosi a Dra zpanikařila. Někdo po ní natáhl ruce, ale proklouzla mu mezi nohama. Prudce zabrzdila před židlí, která se jí náhle ocitla v cestě a změnila směr. Prokličkovala mezi třemi dalšími chytači a obloukem zamířila zpátky k Billymu. Horrible přece musí udělat něco, čím by jí pomohl. Jen o chlup ji minula čísi noha a znovu musela změnit směr. Rozjařených i pobouřených lovců přibývalo. Skočila na stůl, rozmetala kolem sebe karty i žetony a hlasitě zavřeštěla. Nebyla si jistá, jestli ji Billy přes rozbouřený hukot v sále slyšel, ale za pokus to stálo. Když se po ní vrhl jakýsi postarší muž a skoro ji přetáhl holí, urychleně stůl opustila.
Horrible hleděl do vířícího sálu a hlavou mu letěly myšlenky. Co má teď sakra udělat? Nechat ji, aby si poradila sama? Zasáhnout? A pokud ano, tak jak? Kdyby měl velký omračovací paprsek, mohl by zkusit plošný zásah, ale s kapesním by zasáhl jen pár lidí kolem sebe a ostatní by se na něj okamžitě vrhli. S tak velkou vřavou nepočítal, nemá sebou nic, čím by rozbouřený dav zastavil.
K uším mu přes hluk dolehl její zoufalý křik. Než si vůbec uvědomil, co dělá, vytáhl ze skrýše v holínce kapesní paprskomet a vypálil bělavý paprsek ke stropu.
„Tak doooost!“ zahřmel co nejhrozivěji. Všichni najednou zůstali strnule stát. Mělo to snad ještě větší efekt, než kdyby je do jednoho skutečně omráčil. Jen drobné hnědé kočičí tělo se mihlo mezi nehybnými postavami. Kdosi se po ní natáhl, ale sál se znovu rozzářil bělavým zášlehem.
„Ani hnout!“ Horrible přejel pohledem přes strnulý dav, a pak se otočil na Alberta, zkoprněle stojícího o kus vedle. „Takhle jsem to neplánoval, ale když už se stalo… kdo je Leslie!“
Albert mlčel. Horečně přemýšlel, jak z téhle šlamastiky ven, ale jeho bystrý mozek se ho patrně v tuhle chvíli chystal poprvé zradit.
„No tak mluv!“ vyštěkl Horrible a namířil omračovacím paprskem na Alberta. Muže v černém obleku, který se k němu pomalu přibližoval podél zdi, v rozčilení přehlédl.
Dra se konečně vynořila z davu a zprudka se nadechla. Viděla svalovce, který se k Horriblovi blížil z jediné slepé strany a chtěla Billyho varovat. V poslední chvíli si uvědomila, že nemůže jen tak zakřičet, a tak ze sebe vyrazila jen varovné kočičí zaječení. Horrible sebou cukl a otočil se k ní. Špatně. Kdyby zavolala, ohlédl by se. Ale její bezeslovný řev jen přenesl jeho pozornost z Alberta na ní.
„Zatraceně Horrible! Co jsem ti říkal, když si sem lez‘?!“ ozvalo se přes celý sál. Tentokrát sebou spolu s Horriblem trhla polovina osazenstva. Jedna z goril hlídkujících venku se prodrala dovnitř.
Horrible se přes dav snažil zahlédnout muže z ochranky, letící pěsti si všiml až na poslední chvíli. Uskočil a instinktivně vypálil. Muž v černém obleku vletěl do stojícího hloučku a bezvládně se rozplácl na zemi. Dav zašuměl, z několika míst se ozval vyděšený jekot a ve vteřině se kolem strhla panika.
„Ani hnout!“ vykřikl znovu Horrible a vypálil do stropu salvu paprsků. Hysterický dav zkoprněl na místě.
Billy nervózně zamžikal. Omračovací paprsek začal nepříjemně problikávat, každou chvíli mohl vypovědět službu. A on se tak moc chtěl konečně něco dozvědět od Strollera, ale věděl, že celé kasino už v šachu dlouho neudrží. Bylo jen otázkou času, kdy se na něj vrhnou. Hodil zlostným pohledem po Albertovi, ale ustoupil od něj stranou. Paprskomet namířil na nejbližší skupinku lidí a ta se panicky rozestoupila. Ohlédl se po své kočičí společnici, Dra už však kličkovala mezi lidmi směrem k východu. Za hrobového ticha tedy prošel ustupujícím davem, všechny smysly nastražené tak, aby pokud možno zachytil i ten nejslabší pohyb kolem sebe. U vchodu viditelně zrychlil.
„Utíkej!“ křikl na kočku a sám vyrazil kupředu.

„Koukej mě pustit dovnitř!“ zahřměl Big Ben na Hanka. Rozložitý muž střežící vchod do kasina se zakabonil. Zůstal venku sám, protože Rick, se kterým měl službu, zmizel do budovy. Dostali hlášení, že v hlavním herním sále vypukla nějaká vřava a Hank by dal celou svou měsíční výplatu na to, že za to mohl ten potrhlý doktor.
„Teď tě tam nemůžu pustit, Bene, něco se tam děje,“ odpověděl.
„Sakra jasně, že se tam něco děje. A když mě pustíš, hned se to dít přestane! Mám echo, že je tam ten zatracenej Horrible!“
„Sorry, kámo. Možná seš uznávanej hrdina, ale účty se zloduchama si jdi vyřizovat jinam. Už vidim, jak by to tam vypadalo, kdybych tě na něj pustil.“
„Chceš bránit hrdinovi města v jeho práci? Víš vůbec, co je ten chlap zač?!“
„Hubeňour v bílém plášti. Jaký je to hrdinství ho zmlátit, když máš pěst stejně velkou jako je jeho hlava?“
Big Ben vztekle zaklel, chytil Hanka za kravatu a přitáhl si ho k sobě.
„Ještě jedno slovo a nechám vám celý to vaše herní doupě zavřít! Moc dobře vim, co se vám tam schází za partičky, a věř mi, že by nebyl problém zprovodit tenhle barák ze světa. Takže si to promysli, ty chytráku!“
Hank se zamračil ještě víc, ale bylo mu jasné, že bude muset ustoupit. Big Ben byl uznávanou osobou a celé město obvykle udělalo to, co si jeho hrdina přál. Stačilo by, aby jen kývl prstem a policie by okamžitě celé kasino zavřela. Měl chuť tomu namyšlenému parchantovi plivnout do tváře. Nikdy zrovna moc neobdivoval kladné hrdiny, a i když toho chlapíka v bílém znal spíše jen z doslechu, momentálně s ním sympatizoval.
„Jdi,“ procedil skrze vzteky zaťaté zuby a kývl směrem ke vchodu.
„Takhle se mi líbíš.“ Big Ben ho poplácal po tváři a odstrčil ho od sebe. Hank klopýtl stranou.
„Hajzle mizernej,“ zabručel si pod vousy.
„Říkal’s něco?!“ otočil se k němu Big Ben.
„Jo. Skvěle se bav,“ odsekl Hank a začal si rovnat pomačkanou kravatu. Víc se už nehodlal s hrdinou bavit.
Dřív, než Big Ben stačil odpovědět, někdo do něj prudce narazil. Rozpřáhl ruku, aby odstrčil domnělého opilce klopýtajícího dveřmi ven. Když si však nešťastníka prohlédl, překvapeně vytřeštil oči. Doktor Horrible ho oběma rukama svíral kolem pasu, aby nespadl po nárazu na zem a vyjeveně mu civěl do tváře.
Billy zamrkal, když zjistil, komu to padl do náruče. Čekal, že se srazí maximálně s ochrankou, co tady ke všem ďasům dělá jeho úhlavní nepřítel? Pustil se, zavrávoral a rozplácl se na zemi přímo Big Benovi před nohama.
„No né, ještě jsem ani nic neudělal a ty už přede mnou padáš na kolena. Počkej, pomůžu ti na nohy.“ Big Benova tvář se roztáhla v nepříjemném úsměvu. Sklonil se, aby popadl Horribla za plášť a zvedl ho do vzduchu. Místo aby uchopil bílou látku mu však pod ruku skočila prskající kočka. Tlamičku plnou špičatých zoubků měla dokořán, syčela a švihala ocasem. Big Ben se zarazil. Nestihl ruku stáhnout dost rychle, a tak do ní Dra s chutí zaťala drápky. Sekla přední packou tak prudce, že mu roztrhla kůži a on vykřikl, víc vztekem, než bolestí. Napřímil se, než ale stačil zvednout nohu, aby kočku z Horribla skopl dolů, silně kýchl.
„Ty zatracená bestie!“ zařval na zježené zvířátko a větu zakončil dalším mocným kýchnutím.
Dra zpozorovala, že Billy se pod jejími tlapkami konečně zvedá. Seskočila na zem a on ji vzápětí popadl do ruky a vyrazil pryč.
„Proč ho neomráčíš?“ zeptala se a zachrčela, když ji Horrible nepříjemně zmáčkl hrudník.
„Omračovací paprsek je k ničemu, vybilo se mi neonium.“
„No bezva,“ zabručela. „Můžeš mě pustit na zem? Poběžím sama, tohle je dost nepohodlný.“ Špatně se jí dýchalo, když ji Billy v běhu tak pevně svíral v podpaží. Navíc zvládla bez problémů utíkat rychleji, než on.
„Jak chceš,“ utrhl se na ní a hodil ji před sebe. Dopadla na chodník na všechny čtyři a zlostně zasyčela. Nikdo s ní nebude takhle házet. Kdyby se od kasina, kde Big Ben konečně přestal kýchat, neozvalo túrování rockerova harleye, patrně by se na Billyho vrhla. Takhle jen zabrala tlapkami a rozběhla se ulicí kupředu.
„Kam běžíme?“ zeptala se pro jistotu, když začínala získávat náskok.
„Kamkoliv, kam se s tím krámem Big Ben nedostane!“
„Nebylo by lepší uletět?“
„Teď už ne,“ odpověděl, protože v tu chvíli vběhli za roh a zahlédli uprostřed ulice hlouček lidí. „Běž k nim, třeba se mezi nima ztratíme!“
Podivná dvojice zamířila k rozesmáté skupince. Řev motoru se k nim nezadržitelně blížil, a když se před nimi náhle z otevřených dveří matně osvícené budovy objevila poněkud klopýtající dvojice, zapadli oba do lákavého útočiště dřív, než se stihli podívat, kam to vlastně vbíhají.