Tvorba - Texty

Dra v kočičí podobě seděla v nohách Barrieho postele a s udiveným výrazem ve tváři se rozhlížela po temné ložnici. Tohle musí být sen, Barrie by ji k sobě do postele nikdy nevzal. Zvláště ne ve chvíli, kdy vedle něj v neklidném spánku oddechovala jeho žena.
Čičidračice se na něj nemohla vynadívat. Oknem, které nemělo zatažené závěsy, dopadalo do pokoje matně stříbrné měsíční světlo a díky tomu vypadalo vše ještě méně skutečně. Je možné, že by tu byla a přesto nebyla? Horriblosnovicium! Vzpomněla si, že souhlasila s další zkouškou Horriblova vynálezu. Pamatovala si, jak jí Billy píchl injekci, ale dál bylo všechno zahalené tmou. Musela usnout a tohle tedy musí být sen. Ale… co tu má sakra dělat? Jak má Barrieho o něčem přesvědčit, když ten zatracený chlap spí, až se hory zelenají?
Dívala se na něj a všimla si, jak se mu oční víčka chvějí. Něco se mu určitě zdá. Kdyby se jen mohla dostat o trochu dál… vidět, o čem právě teď sní… soustředila se na ty drobné záškuby jeho očních víček, snažila se zachytit jeho mysl a proniknout do jeho vědomí. Svět kolem ní znatelně potemněl. Cítila údery srdce, ale ten rytmus nebyl její. Snažila se s ním splynout, podvolit se cizímu rytmu a proniknout ještě dál.
Najednou seděla v garáži. Barrie nakloněný nad motorem starého auta cosi soustředěně kontroloval. Chvíli ho láskyplně pozorovala, a když se pohledu nabažila, zamňoukala. Barrie zvedl hlavu od práce a tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu.
„No né, zelenoočko, co tu děláš?“
Znovu zamňoukala a rozeběhla se k němu. Natáhl k ní olejem umazanou ruku a ona se zarazila.
„Promiň,“ omluvil se a očistil si ruce hadrem, který měl přehozený přes bednu s nářadím.
Otřela se mu hlavou o nohy a nechala se pohladit. Když jí vzal do náruče, spokojeně předla a přemýšlela, co dál. Měla teď možnost, o které snila celou dobu, mohla ovlivnit Barrieho mysl, ale najednou nevěděla jak. Co má vlastně udělat, aby se jí nebál, až se mu ukáže v pravé podobě? Jak ho na to má připravit? Má mu teď vyskočit z rukou a proměnit se? Byla by sama proti sobě, kdyby kazila tak pěknou chvíli. Z myšlenek jí vytrhl jeho hlas.
„Dala by sis trochu smetany? Aleks není doma, takže si můžeme udělat hostinu, co ty na to?“
Vroukla, že souhlasí.
Vynesl ji ven z garáže a zamířil do domu. V kuchyni ji posadil na židli a začal připravovat svačinu. Pro sebe sendvič, pro ni trochu šunky a misku smetany. Když před ní přisunul její příděl, rozhodla se, že o tom, co by měla v Barrieho hlavě dělat, se raději poradí s Billym. Tenhle sen si bude pouze vychutnávat jako neškodný účastník. Když nemůže být s Barriem reálně, dopřeje si alespoň astrální návštěvu. Spokojená se svým rozhodnutím se pustila do smetany.

Skoro ještě cítila chuť smetany a příjemnou Barrieho náruč, když se začala probouzet. Všechno ovšem zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku, když se jí do hlavy zakousla palčivá bolest. Prudce otevřela oči a zařvala. Billy, který klimbal na křesle vedle ní, polekaně vykřikl.
„Udělej s tím něcooo!“ kvílela Dra a zatínala si drápy do spánků.
„S čím?“ Billy zmateně pomrkával po laboratoři a snažil se zjistit, co se čičidračici stalo.
„S mojí hlavou! Mám pocit, že mi do ní někdo vráží kudly, nedá se to vydržet!“
„Aha, no… ještě jsem nevychytal úplně všechny mouchy a je možný, že tenhle vedlejší účinek u Horriblosnovicia zůstane. Přece jen, je to hodně velký nápor na organismus a…“
„Cože?!“ přerušila ho se slzami v očích a zoufale si mnula spánky. Za svůj život už nějakou tu bolest zažila, ale tohle se opravdu nedalo vydržet.
„Možná bych ti mohl zkusit něco na to dát, ale nevím, co to s tebou udělá.“
„Dej mi cokoliv, hlavně ať to přestane!“
„No, jak myslíš,“ Billy se zvedl a přeběhl k lékárničce. Chvíli se v ní přehraboval, než se vítězně vrátil s malou lahvičkou.
„Nevím ale kolik ti toho mám dát.“ Stál nad ní a přemýšlel, když po něm rozčileně hrábla tlapou, až mu skoro roztrhla plášť.
„Dej mi všechno!“ zachroptěla.
„Počkej, to nemůžu, mohlo by tě to zabít.“
„Řekla jsem všechno!“
Vzepjala se a vyrazila mu lahvičku z ruky. Ta spadla na zem a drobné pilulky se rozsypaly všude kolem. Dra se po nich vrhla, shrábla je na hromádku a tu si celou strčila do tlamy.
„No fajn, jestli tě to zabije, tak to tentokrát není moje vinna,“ ušklíbl se Billy.
„Jestli mě to zabije, tak mě aspoň přestane bolet hlava.“
„Bylo to vůbec k něčemu?“ zeptal se po chvíli, když už nemohl zvědavostí vydržet.
„Co?“ Tónem naznačila, že ji konverzace s ním momentálně otravuje. Prášky patrně ještě nezabraly.
„Horriblosnovicium. Fungovalo?“
Zavřela oči před dalším návalem bolesti, a když nesnesitelný tlak trochu polevil, zkusila si vzpomenout na něco ze svého snu.
„Setkala jsem se s Barriem,“ odpověděla.
„A? Jak to probíhalo? Co jsi udělala?“ Jeho dychtivá zvědavost jí pobavila.
„Nic. Jen jsem s ním byla. Jako kočka.“
„Ty’s nic neudělala?“ Billy se zamračil. „Myslíš si, že se tady složitě plácám se vším možným, aby sis ve snech jen tak randila? Jak ho chceš získat, když nebudeš nic dělat?“
„Co tě na tom rozčiluje? Tobě to ostatně může být jedno,“ zabručela.
„Já to sérum udělal, chci vědět, jestli funguje jak má.“
„Funguje, do hlavy jsem se mu dostala.“
„Jenže v tý hlavě máš taky něco zanechat. A když to neuděláš, nebudu vědět, jestli to vůbec díky Horriblosnoviciu zvládneš.“
Povzdechla si. Bolest se pomalu vytrácela, ale hlavu měla podivně tupou a dělalo jí problém na něco se soustředit.
„Ono to půjde, jen… já nevím, co mám vlastně dělat?“
„Ty nevíš…“ zamrkal a nechápavě na ní zíral. „Máš možnost udělat cokoliv!“
„Jasně, cokoliv… ale musí to být něco, čím si ho získám. Nevím, jak mu mám ukázat, že se mě nemusí bát.“
„Zachraň ho.“
„Cože?“
„Musíš ho zachránit, tím si ho získáš. Buď jeho strážnym andělem a já ti pak dám šanci, abys to mohla udělat i v reálu.“
„Jakou šanci?“ zkoumavě si ho prohlédla.
„Přemýšlel jsem o tom, jak těm tvým snům dodat sílu. Musíš se mu ukázat jako jeho ochránce, protože já pak půjdu a zkusím ho unýst. Nebo nějak ohrozit, to je fuk. A ty se objevíš a zachráníš ho. Je to jednoduchý, ale účinný. Bude tvůj ve všech směrech, protože tě bude znát, nebude se divit tomu, že ses tak náhle objevila a ty budeš mít šanci strávit s ním čas v reálu a oslnit ho. Nebo co s ním vlastně plánuješ udělat, aby sis ho získala.“
Dra chvíli přemýšlela o tom, co právě řekl. Pak se zašklebila.
„To je stupidní.“
Billy se zamračil a založil si ruce v bok.
„A pomáhat dračici, aby oblbla člověka, není stupidní?“
Zavrčela a v očích se jí zablesklo. Billy se raději stáhl.
„No dobře, nic neříkám. Ale… vymyslela jsi snad nějaký lepší plán?“
Zkroušeně zavrtěla hlavou.
„Tak vidíš. Tohle možná je stupidní, ale vsadim se, že to bude fungovat. A když ne, tak ti toho chlapa opravdu unesu a ty si s nim pak dělej, co chceš. Mě to aspoň zvedne reputaci.“
Při té představě se rozesmála. Vidina děsivého doktora Horribla, jak unáší britského herce za účelem zpestření své hrůzostrašné pověsti, ji opravdu pobavila.
„Jen se směj, ale až ti toho tvýho Barrieho přitáhnu pod nos, budeš mluvit jinak.“
„Jasně, Billy buddy,“ smála se dál.
Horribla v tu chvíli ovládl vztek. Nikdo neměl právo se mu smát, ani čičidračice ne. Časy, kdy býval k smíchu, už dávno minuly!
Ve vzteku sáhl po nově sestaveném omračovacím paprsku a bez rozmyslu vypálil na čičidračici. Ta na něj stihla jen vytřeštit oči, než s ní paprsek mrštil o zeď a ona se bezvládně ponořila do bezvědomí.
„No vida, funguje. Zkoušku si můžu odškrtnout,“ pronesl a zálibně svůj malý paprskomet pohladil.

Carlos pozvedl ruku a chystal se uchopit staré klepadlo na dveřích. Na poslední chvíli se však zarazil a nejistě se rozhlédl po prázdné uličce. Nikde nebylo ani živáčka, a tak se odhodlal a několikrát bouchl klepadlem. Po chvilce se dveře otevřely.
„Co si přeješ?“ zeptal se neutrálně Steve.
„Já jsem… chtěl bych mluvit se Šamanem,“ dostal ze sebe přiškrceně Carlos. Měl pocit, že se odněkud každou chvíli vynoří Big Ben a svým hurónským hlasem se ho zeptá, co tu sakra vlastně dělá. Poprvé dělal něco za zády svého bratra, ale nemohl si pomoct. Musel vědět, jak je to vlastně s jeho Micinkou. Je to ta obluda, o které mluvil Šaman, a pak i jeho bratr, když se vrátil z jedné své pochůzky vzteklý a zmlácený?
„Šaman tu není, je mi líto,“ odpověděl Steve.
„Ale já s ním musím mluvit!“
„Hele, nedělám si srandu. Nikdo tu není, přijď jindy. A domluv si předem termín, ano?“ Steve se chystal zabouchnout dveře, Carlos mu ale mezi ně pohotově vrazil nohu. Steve na něj rozčileně pohlédl.
„Možná bys mi mohl pomoct alespoň ty, co říkáš?“ pronesl a dlouze se na Stevea zadíval. Nebyl si jistý, jestli toho mládence na první pohled odhadl správně, nebylo na něm nic neobvyklého, přesto měl však pocit, že by si mohli rozumět. „Prosím tě.“ Dodal tiše.
„Ty jsi od Big Bena, ne?“ zeptal se Steve.
„Ano. Jsem jeho bratr,“ přikývl Carlos a sklopil oči. Jeho velkého bratra znali všichni a měli před ním respekt. Hubeného Carlose stojícího v pozadí si všiml jen málokdo a pokud ano, spíš měli lidé tendenci se mu smát. Jen strach z Big Bena jim to nedovolil.
Steve si povzdechl.
„Tak pojď dál.“ Mávl rukou a pustil Carlose dovnitř.

Leslie promíchala karty, sejmula půl balíčku, znovu promíchala a s hbitostí profesionála jich rozhodila několik na stůl.
„Wow, teda… nevěděl jsem, že tohle umíš,“ hvízdl obdivně Danny Blue a vzal si svou hromádku karet ze stolu.
„Je hodně věcí, který o mně nevíš,“ odpověděla a prohlédla si své karty.
„Jako třeba?“ vyzvídal, a pomalu jí začínal lézt na nervy.
Většinu času se tomu blonďatému drzounovi snažila vyhýbat. Z celé party byl jediný, kdo ji dokázal provokovat i pouhým pohledem. Teď se ale potřebovala trochu rozptýlit, protože byla zavřená v hotelu už moc dlouho a celou dobu jen přemýšlela, jak dál. Chtělo to pauzu.
Ovšem… musela být vážně zoufalá, když souhlasila, že si s Dannym zahraje poker. Už teď toho začínala litovat. Když s tím ale začala, ukáže aspoň tomu zelenáčovi, zač je toho loket. Ona se podfouknout nenechá.
„Kdybych ti to řekla, musela bych tě zabít,“ pronesla lhostejně.
„To by mohlo stát za to,“ poznamenal a mrkl na ní. Protočila otráveně oči. On to snad nikdy nepřestane zkoušet.
Než přišla, byl benjamínkem podfukářské bandy on. Danny Blue, bývalý pouliční podvodníček, který se velké podfuky teprve učil. Nevynechal jedinou šanci, jak zkusit na opačné pohlaví svůj um vemluvit se snad úplně každému. Jenže… u ní pěkně narazí.
„Hrajeme tu karty nebo flirtujeme?“
„Myslel jsem, že obojí,“ zazubil se a vyhodil na stůl první kartu.
„O co vlastně hrajem?“ zeptala se, jako by jeho poznámku neslyšela.
„Rozdávající vybírá.“
Zamyslela se. Věděla, že Danny s kartami umí zázraky, ale sama si taky dost věřila.
„Strip poker,“ usmála se. Tohle by toho otravu mohlo pěkně nabudit, ale na konci to bude ona, kdo se bude smát.
Danny se spokojeně zašklebil. Zatím se mu nepodařilo dostat se tý holce pod kůži, ale teď si sama pěkně naběhla. Strip poker… kdo ví, co se při něm může stát. Navíc, s ní přece nemůže prohrát.
Svou jistotu však začínal velmi rychle ztrácet. S každým kusem oděvu, který musel odložit, přemýšlel, jak může být Leslie lepší než on. Nechápal, že se mu nedařilo ji porazit. Obvykle prohrával jen tehdy, pokud si začal se starými mazáky, skutečnými mistry pokeru, jako byl třeba Albert. Albertu Strollerovi se jen tak někdo nevyrovnal. Byl to mozek celé jejich malé skupiny, zároveň ale i nenapravitelný gambler.
Danny si s neutrálním výrazem prohlížel svou soupeřku. Teď mu možná konečně svitla naděje.
„Tři sedmy,“ ohlásil hrdě a vyložil karty na stůl. Byl si jistý, že v tomhle kole Leslie blufuje. Rozhodně nemůže mít v ruce nic, co by stálo za povšimnutí. Ta na něj pohlédla zpoza vějířku svých karet a s nenuceností je vynesla na stůl.
„Čistá postupka,“ usmála se. Danny rozpačitě polkl. Znovu prohrál.
„Nemusím snad…“ ukázal nejistě na poslední kousek prádla, který ho ještě halil.
„Hra je hra, Danny. Měl bys dát vítězi jeho kořist.“ Její úsměv se ještě rozšířil. Ne že by stála o to Dannyho okukovat, hodlala si však užít své vítězství a trochu toho drzého podvodníčka potrápit. Zaslouží si lekci.
Danny na ní upřel prosebný pohled, ale Leslie zůstala neoblomná.
„No?“ pozvedla obočí a zatvářila se přísně.
Vzdychl a vzal z gauče jeden z polštářů. Překryl si jím klín a neohrabaně se začal soukat z trenýrek. Křečovitě držel polštář ve snaze zakrýt svou nahotu, zatímco druhou rukou odložil zbylé prádlo na stůl. Znovu se prosebně zadíval na Leslie.
„No?!“ zopakovala přísněji.
„Mám… mám si stoupnout?“
Přikývla, že ano. S polštářem stále přitisknutým k tělu se postavil. Zhluboka se nadechl, jako by si dodával odvahu, vypjal hruď a polštář odhodil. Leslie si ho s vítězným pohledem prohlédla. Neviděla sice nic neobvyklého, ale když už tu před ní tak stojí, pěkně si tenhle okamžik vychutná.
„Dáš si další hru?“ zeptala se ho vyzývavě poté, co se dostatečně vynadívala.
„Ty seš fakt divná,“ poznamenal, ale pobaveně sáhl po kartách. Nic horšího už prohrát nemůže, takže jestli je šance, že by jí mohl ještě porazit, musí toho využít.
„Můžu…?“ místo dokončení věty ukázal na své trenky.
„Ani nápad, vyhrála jsem. Pokračujeme dál tak, jak to je.“
„Ty máš ale choutky,“ zavrtěl hlavou a posadil se na gauč. Hbitě začal míchat karty.

Cestou domů Carlos přemýšlel o všem, co se od Stevea dozvěděl. Bylo to všechno podivně zamotané, ale ať chtěl nebo ne, musel si přiznat, že sladká Micinka byla patrně opravdu ta dračí příšera, o které se kolem neustále mluvilo. Měl slzy na krajíčku, když si představil, že jeho milovaný mazlíček, ta roztomilá malá kočička, je bestie vycvičená zákeřným a zlým doktorem. Vždyť přece nevypadala vůbec nebezpečně, ani se nesnažila udělat něco špatného či ošklivého.
Když mu však Steve vyprávěl, jak se jeho Micinka u nich chovala, skoro mu vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Nemohl uvěřit tomu, že by chtěla někomu ublížit.
„Určitě byla vyděšená. Zvířata přece reagují hrozivě, když jsou vyděšená,“ namítl poté, co mu kudrnatý mladík vylíčil děsivý pohled čičidračice a to, jak mu ocasem podrazila nohy, aby nemohl utéct.
„Mě tedy vyděšená nepřišla. Spíš naopak,“ zamumlal Steve. „Musel bys ji vidět. Svým způsobem je… nádherná. Nikdy jsem takovýho tvora neviděl, a že jsem toho už u Šamana zahlédl dost. Ale nechtěl bych se jí dostat do drápů. A pokud se s ní už v životě nesetkám, budu rád.“
„Co s ní chce Šaman udělat, jestli mu ji Bennie přinese?“ zeptal se Carlos po chvíli.
„Nejsem si jistý. Zatím se rozmýšlí, kdo mu za ní dá víc. Jestli vědecký institut a nebo potulný cirkus. Ať tak nebo tak, ani jedno jí nevěstí dlouhý život.“
„Vědecký institut? Božínku, vždyť tam ji zabijou!“ vyděsil se Carlos.
„Jo. Ale co s tím naděláš,“ pokrčil rameny Steve.
Carlos věděl, že by s tím mohl něco udělat. Nesmí dopustit, aby se jeho Micinka, ať už je jaká chce, dostala znovu Big Benovi do rukou. Přál si, aby už neudělala nic, čím by na sebe upoutala pozornost, ale jestliže opravdu spolupracuje s Horriblem, bylo jasné, že se jen tak stáhnout do ústraní nehodlá. A co když… co když skutečně někomu ublíží? O Bennieho se nebál, ale je bratrem hrdiny, bezpečí celého města je i v jeho zájmu. Ale Micinka… Ne, nemůže se jen tak postavit svému bratrovi, vždyť Bennie je jediný, koho má. Jenže… vědecký institut? Život v kleci v cirkusu?
Carlos tlumeně zaúpěl. Kolemjdoucí žena, která ho zaslechla, se na něj nechápavě podívala. Raději sklonil hlavu a zrychlil krok. Jak jen z téhle šlamastiky ven?

„Kotě?“ Billy strčil hlavu do kuchyně.
„Neříkej mi tak!“ zasyčela čičidračice a zlostně se po něm šlehla pohledem. Vzápětí však bolestně zařvala a sekla tlapou. Cosi opelichaného od ní vyrazilo pryč a prosmýklo se to Billymu kolem nohou. Zmateně se po tom ohlédl, ale viděl už jen prázdnou chodbu. Otočil se zpátky na čičidračici.
„Co to zase děláš?“
„Máš tu krysy,“ odpověděla mu stroze a zamračeně si olizovala prokousnutý prst. Za tohle jí ten krysák draze zaplatí. I když nejdřív by měla ztrestat Billyho, kdyby ji nevyrušil, nepolevila by v pozornosti a ten zatracený potkan by ji nekousl.
„Mám taky kočku, ne?“ řekl s jistou dávkou provokace. Vzápětí byl nucen uskočit, protože Dra vystartovala z místa a hrábla po něm prackou. Úhybný manévr se mu nezdařil. Zakopl o vlastní nohu a složil se před čičidračicí na zem. Ta ho okamžitě přišlápla, aby se nemohl hnout.
„Já nejsem žádná domácí kočka, už si to konečně zapamatuj!“ zasyčela mu do tváře.
„Já si to pamatuju moc dobře,“ odpověděl chladně, a i když nic víc neřekl, Dra věděla, na co naráží. Sundala z něj tlapu, aby se mohl zvednout.
„Jdu do města. Půjdeš se mnou?“ zeptal se jí jako by nic, když si oprášil plášť.
„Kam jdeš?“
„Do kasina.“
„Cože, kam?“
„Říkala jsi, že ta holka, co se motá kolem, je Podfukářka, ne?“
„Jo, tak to říkal Šaman, když jsem za ním byla. A co jako?“
„Takže jdu do kasina zeptat se jednoho z tý jejich bandy. Chci vědět, o co jde a co je ta zlodějka zač.“
„Nebylo by jednodušší obrátit se přímo na ni?“
„A ty víš, kde ji hledat?“
Musela přiznat, že neví. Kdykoliv se s ní setkala, šlo o náhodu, a po její výhružce se Leslie zatím poblíž laboratoře neukázala.
„Nevím, v kterým hotelu teď Podfukáři jsou, nicméně jeden z nich je zarytý gambler. Dost často hraje v jednom větším kasinu. Zkusím se tam podívat a něco vyzvědět.“
„Jdu s tebou,“ rozhodla se.
„Fajn. Jo a něco pro tebe mám,“ řekl a sáhl do kapsy u kalhot. Dra zvědavě pozvedla obočí. „Tohle si vem na krk.“
Prohlédla si věc, kterou jí podával. Byla to drobná ampulka s korkovým špuntem a jako háček k zavěšení sloužil okřídlený had omotaný kolem skla. Uvnitř se líně přelévala tmavě tyrkysová tekutina, která chvílemi lehce světélkovala.
„Co to je?“ nevěřícně na něj zírala.
„Trochu jiná forma Horriblosnovicia. Nalij to někomu do pusy nebo případně do očí a dostaneš ho do transu. Jeho mysl se otevře a ty, pokud se zvládneš na něj dostatečně soustředit, mu budeš moct vložit do hlavy jakoukoliv myšlenku, kterou budeš chtít.“
Dra si vzala lahvičku do tlapy a zkoumavě si ji prohlížela.
„Pochybuju, že to bude fungovat,“ ušklíbla se. „Spíš jen někoho otrávím.“
Billy zlostně stiskl rty k sobě a namířil na ní prst.
„Trochu důvěry bych prosil. Nehraju si s tim tady jen tak pro zábavu.“
„No jo, promiň,“ odsekla. „Jo a… nemám kapsy. Nějaký další skvělý vynález? Nebo to mám nosit v zubech?“
Billy už měl na jazyku nějaké to peprné slůvko, ale pak jen stroze odpověděl.
„V laboratoři máš další obojek ze symbiosilikonu.“
Otočila se a zamířila do laboratoře.
„Děkovat nemusíš,“ rýpl si.
Předstírala, že ho neslyší a jen si pro sebe zasyčela: „Nesnášim obojky.“
„Já to slyšel! Ještě mi za to poděkuješ.“
„Vysílačku tentokrát nedostanu?“ provokovala ho dál.
„Nemyslím, že bys ji potřebovala. Nebudeme ve městě dlouho.“
„Fajn,“ zabručela a zmizela mu z očí.
Billy měl chuť jít za ní a něčím ji přetáhnout po hřbetě, ale snažil se zachovat klid. Kdyby to udělal, patrně by s ním zase vymetla laboratoř. Stáhl si z rukou rukavice a hodil je na skříňku stojící na chodbě. Musí si do města vzít nějaké čisté, od Horriblosnovicia má prsty celé tyrkysové.
Se zamračeným výrazem se vydal za čičidračicí pro nový pár rukavic.