Red Dwarf - Vzhůru na palubu
Prostředí - těžařská vesmírná lod Červený trpaslík. Její posádka je mrtvá, zahynula v důsledku ozáření. Jediní, kdo přežili jsou Dave Lister, který byl v době nehody na lodi ve stavu nevědomí a jeho březí kočka, bezpečně uzavřená ve skladišti. Po probuzení za tři miliony let je Lister pouze ve společnosti tvora, jenž se vyvinul z jeho kočky, a Arnolda Rimmera, holografické simulace jednoho mrtvého člena posádky. Dále je tu poněkud senilní Holly, lodní počítač s původním IQ 6000 (ale opravdu původním) a sanitární android Kryton.
Rimmer pečlivě sledoval obrazovku. K jeho vzteku to bylo momentálně to jediné, co mohl dělat. Lister s Kocourem pilotovali kosmickou loď, Kryton jim zajišťoval technické údaje, ale on, Arnold J. Rimmer, mohl jen sedět a zírat. Byl k ničemu, jako vždy.
Rozčileně si promnul své Háčko na čele. Dělal to od doby, co zjistil, že je mrtvý. S tím zjištěním se nějak nemohl v prvních měsících smířit. Neustále si sahal na čelo, aby se přesvědčil, že se mu to všechno jen nezdá. Nezdálo. Přesto i teď, po pěti letech, kdy byl nucen žít jako hologram, doufal, že jednou, až si opět sáhne na čelo, to H tam už nebude. Nicméně teď tam bylo.
Zamračil se a nejradši by vzteky praštil pěstí do počítačového pultu. Jenže ani to nemohl. Jednou to zkusil a zatímco skrz stůl jeho ruka prošla, jeho tělem už bohužel ne. Ránu zastavilo to nejcitlivější místo, co na svém těle měl. Děkuji pěkně, tohle už opravdu zkoušet nebude.
Znovu upřel pohled na obrazovku a pozoroval pomalu se přibližující planetu.
„Vstup do atmosféry za 5 minut,“ ohlásil Kryton.
Lister odříkal několik povelů a Kocour zavětřil.
„Vzduch je čistý, můžeme klidně sestupovat,“ ohlásil a pak dodal: „Ještě že je ta planeta dozelena, ladí mi k mému černozelenému obleku. Kdyby měla jinou barvu, musel bych se jít převlíknout a obávám se, že většina mých šatů zůstala na Trpaslíkovi.“
Rimmer zakoulel očima. Sám dbal na to, aby vždy chodil upravený, ale tenhle tvor, to už byl extrém. Raději zavřel oči a opřel se na své židli. Nebylo mu nějak dobře.
***
Kosmik dosedl poněkud ztěžka na travnatou plošinu. Díky své zelené barvě nevypadal v trávě ani tak rušivě.
První se vyhrnul ven Lister.
„Konečně zase jednou pevná půda pod nohama. Z tý kovový škatule mi už bylo na blití.“
„Já to slyšel,“ ozval se dotčeně z Listerových hodinek Holly – lodní počítač. Zakaboněně na Listera zíral, tohle se ho skutečně dotklo, ta škatule byla jeho domov.
„Ty mlč, nebo dám ruku do kapsy,“ odpověděl mu Lister.
„Neee, do kapsy ne. Minule jsem se z toho vzpamatovával celý týden,“ zakňučel Holly a radši ztichl. Exkurze do Listerových kapes byla jednou z nejnechutnějších věcí, které zažil. Zajímalo by ho, jestli si je Lister vůbec vědom toho, co všechno má v kapsách a jestli se mu tam už náhodou z toho všeho nevytváří nějaká nová forma života.
Mezitím z Kosmiku vytančil Kocour. Zatočil se na patě a zhluboka se nadechl.
„To je panečku vzdoušek,“ pomlasknul si. Ušel pár kroků a pak se zarazil. „Je tu nějak vítr, musím si dát pozor, aby mi to neponičilo účes.“ Vytáhl z kapsy zrcátko a začal pečlivě kontrolovat vlásek po vlásku.
Rimmer se vyšoural z lodi jako poslední. Pomalu brouzdal vysokou trávou a díval se, jak mu stébla procházejí skrze nohy. Nebo jeho nohy procházely skrze stébla? Nevěděl. A bylo mu to jedno.
„Rimmere, kam jdeš?“ zavolal na něj Lister.
„Jdu se projít,“ ukázal Rimmer nepřítomně před sebe.
„Pane, měli bychom se raději držet pohromadě. Je to planeta s dýchatelnou atmosférou, tedy předpokládám, že je na ní i život. Kdo ví, na co byste mohl narazit,“ upozornil Kryton.
„Jsem hologram, co se mi asi tak může stát?“ rozhodil rukama Rimmer a zmizel v rozrostlém křovisku.
„Co s ním je? Tohle se našemu poseroutkovi nepodobá?“ Kocour nechápavě vzhlédl od svého zrcátka. Lister jen pokrčil rameny.
„Až ho něco vyděsí, bude zpátky nato šup.“
Ve skutečnosti měl Rimmer strach. A byl to docela velký strach, možná skoro děs. Najednou byl sám na úplně cizí planetě, kde mohlo číhat cokoli a kdekoli. Ale chtěl být sám, potřeboval to.
Opatrně našlapoval a pozorně se rozhlížel kolem sebe, jestli nezachytí náznak nějakého pohybu. Nikde nikdo.
Přešel k jakémusi stromu s širokým kmenem a tiše se pod ním usadil. Opřít se o kmen nemohl, ale bylo příjemné jen tak sedět v trávě a mít klid.
Přemýšlel, jaké by to bylo přejet dlaní po trávě. Jaká by asi byla na dotek? Jaké by to bylo opřít se o strom a cítit… ne, tyhle myšlenky si musí zakázat, jsou příliš deprimující.
Vlastně všechno je příliš deprimující. Minulý týden měl výročí své smrti – smrtozeniny, tak to na Trpaslíkovi oslavovali. Opil se. To normálně nedělá. Tentokrát to ale udělal a od té doby, co se probral s bolestí hlavy zavřený v úklidové místnosti, kde seděl sám a potmě celý den, než ho ostatní údajně vypátrali a otevřeli mu, byl v depresi. Dokonce ani urážení a provokování Listera mu nezlepšilo náladu. Ani mu to pořádně nešlo. Povzdechl si. Co se to s ním jen stalo?
Nevěděl, jak dlouho tam seděl, když najednou zaslechl hluk. Okamžitě vyskočil a rozhlédl se kolem. Nic neviděl, ale hluk nešlo přeslechnout. Rychle se rozběhl zpátky k místu přistání. Doufal, že tam ostatní budou, protože jestli ne… ne, na to radši nebude ani myslet.
Vběhl na mýtinu a zarazil se. Nikoho z posádky neviděl, stál tam jen opuštěný Kosmik. Rimmer začal panikařit. Oběhl Kosmika a ke své úlevě našel ostatní, jak se krčí ve stínu lodi.
„Co jsem říkal, už je tady,“ řekl Lister a kývl směrem k Rimmerovi.
V tu chvíli k nim z nedalekého lesa dolehlo zavřeštění a mnohohlasý řev. Mezi stromy se silně zablesklo.
„Co se to, při měsíci Io, děje?“ vyhrkl roztřeseně Rimmer.
„Psychoscan ukazuje známky života,“ ohlásil Kryton.
„Toho jsme si myslím všimli všichni i bez psychoscanu, ty plastová hlavo. Navrhuji okamžitý ústup,“ zavelel Rimmer.
„Nozdry jako vítězný oblouk mají tentokrát pravdu, měli bysme se zdejchnout,“ souhlasil Kocour.
„Jak jsi mi to řekl?“ Rimmer nevěděl, jestli se má radovat, že mu dal někdo zapravdu a nebo se má na Kocoura rozzlobit za tu urážku. Promýšlení obou alternativ však přerušil Lister.
„Počkejte, chci vědět, co to je.“
„Pane, jste si jistý, že to skutečně musíte vědět? Řekl bych, že zůstávat zde je velmi nerozumné.“
„Slyšíš ho?“ ukázal hned na Krytona Rimmer. „Já teda určitě mizím.“
Než se však stačil otočit a vběhnout do Kosmiku, stalo se několik věcí.
Kocour se najednou z ničeho nic vymrštil do vzduchu a dlouhým skokem se přenesl stranou. Lister se ohlédl, aby se podíval, co se Kocourovi stalo. Než se nadál, ležel na zemi. Něco mu podrazilo nohy. Ve chvíli, kdy mu došlo, proč se ocitl na zádech, se ozvalo Krytonovo překvapené vyjeknutí.
„Bože dobrý, co to je?“ Rimmer, schovávající se za Kocourem, vyděšeně zíral na Krytonovu hruď. Viselo mu na ní cosi hnědého a chlupatého. Vyděšeně to blýskalo zelenýma očima.
„To je kočka,“ odpověděl Lister zvedající se ze země.
„Kočka? Tohle?“ Kocour nakrčil nos, nevěřícně začenichal a zaprskal: „Vždyť to má uši jak netopýr.“
Hnědé stvoření dotčeně zamňoučelo.
„No dobře, vždyť jsem nic neřekl.“
Kryton sebou zatřásl ve snaze vystrašenou kočku shodit. Marně, držela se zarputile dál.
„Mohli byste jí ze mě někdo sundat, prosím? Měli bychom co nejrychleji odletět.“
Z lesa se opět ozval mohutný řev, tentokrát o poznání blíž. Kočka vyděšeně zavřeštěla.
„Krytone, nastup. Vezmeme jí s sebou,“ rozhodl Lister.
„Zbláznil ses? Nemůžeme jí vzít na palubu!“ vykřikl Rimmer.
„Proč ne? Když jí tu necháme, může se jí něco stát. Podívej, jak je vyděšená.“
„A co direktiva 56379?“ Rimmer se zatvářil důležitě.
„Direktiva 56379, pane? Zákaz chovu akvarijních rybiček v nádrži s pitnou vodou? To myslím neřeší naši situaci, tohle je kočka,“ upřesnil Kryton pro případ, že by se Rimmer přehlédl.
„No dobře, ty víš, co chci říct. Zvířata na kosmickou loď nepatří, pokud neprojdou veterinární prohlídkou a karanténou. Může mít nějakou nemoc.“
Jen to dořekl, kočka rozčileně zasyčela.
„Říká, že ta skopová hlava má držet hubu, že je naprosto zdravá. A jestli se jí někdo z nás pokusí z toho divnýho chlápka, kterého se drží, sundat, tak z něj udělá děrovaný struhadlo,“ přeložil směsici syčení a mňaučení Kocour.
„Ty jí rozumíš?“ zeptal se udiveně Lister.
„Jasně, jsem přece kocour!“
Hurónský řev se ozval už opravdu velmi blízko. Všichni se na sebe vyděšeně podívali, a pak se bez jediného slova, Kryton s kočkou přišpendlenou na hrudníku, nahrnuli do Kosmiku.
Během několika minut byl už Kosmik na oběžné dráze zelené planety.
***
Při pohledu z okénka do vesmírné prázdnoty se kočka konečně pustila Krytona a seskočila na podlahu. Podrobně si prohlédla všechny členy posádky.
„Co je zase tohle?“ ozval se, teď už opět ze své obrazovky, Holly.
„Kočka, co jsi dělal celou tu dobu, že se ptáš až teď?“ zamračil se Lister.
„Byl jsem offline. Obsah tvých kapes tak blízko mého obličeje se už nedal vydržet. Kdo sem tu kočku přitáhl?“
„Kryton,“ pokrčil rameny Lister.
„Já, pane? Ona se na mě jen usídlila, vy jste řekl, že s ní mám nastoupit,“ bránil se dotčeně Kryton.
„Co s ní budeme dělat? Je to kočka starého typu, rozhodně nebude tak vyspělá, chytrá a se smyslem pro módu, jako já,“ Kocour si nakasal své sako a úkosem se podíval, co kočka na to. Ta ho jen kriticky přejela očima od hlavy až k podpatkům a pohrdavě zafrkala.
„Co bychom s ní dělali, až dorazíme na Trpaslíka, půjde na měsíc do karantény,“ rozhodl Rimmer.
Kočka na něj upřela své zelené oči, ve kterých se jí poněkud zablýsklo. Vydala sérii mňoukavých zvuků, které zněli poněkud rozčileně.
„Říká, že je rozhodně zdravější, než my všichni tady dohromady, protože na rozdíl od toho burana s dredy nemá blechy. A že jí nikdo nebude nikam zavírat,“ překládal znovu Kocour.
„To jste si, milostivá chlupatá madam, měla rozmyslet dřív, než jste nastoupila na tuhle loď. Protože tady velím já a bude se dělat to, co říkám,“ usmál se na kočku sladce Rimmer. Byl to tak sladký úsměv, že z něj jedovatost odkapávala jako med.
„Já nemám blechy,“ vložil se do konverzace Lister, kterému konečně došlo, z čeho byl obviněn. „Toho by si přece při uklízení Kryton všiml, nebo ne?“
„Nooo, pane… pamatujete si, jak jsem vás celý den odmítal pustit kvůli desinfekci do přespávací kóje?“ zamnul si rozpačitě ruce Kryton.
„Já mám blechy?“ vykulil oči Lister.
„No skvělé, můžete s tou kočkou být v karanténě spolu,“ zašklebil se Rimmer.
„Nemáte, pane. Podařilo se mi je zlikvidovat. Poslední zahynula ve vašem nedojedeném kari.“
„Už vím, proč spím sám a daleko od vás,“ zafrkal znechuceně Kocour a přejel si rukama po svém čistém oblečení.
„Kocoure, má ta kočka nějaké jméno?“ zeptal se Lister.
Kocour pokrčil rameny, že neví. To už se ale kočka sama ozvala.
„Prý se jmenuje Dra. Celým jménem Sia n Dra,“ přeložil Kocour.
„Fajn. Dro, pojď ke mně,“ zavolal na kočku Lister.
Dra zkrabatila čelo a výstražně zaprskala.
„Eeee, její jméno se nikdy a za žádných okolností neskloňuje. Doporučuji se tím řídit, zbytek raději překládat nebudu,“ řekl Kocour.
„To je hloupé jméno pro kočku. Dra… jak nějaký přípravek na drhnutí podlahy. Už to vidím – Špinavá podlaha? Na to je tu Dra,“ zašklebil se Rimmer.
„Pane, možná byste tohle neměl,“ varoval Rimmera Kryton.
To už měla ale kočka tak zježený hřbet, že vypadala dvakrát tak větší. Zuřivě zavřeštěla.
„Prý máš být zticha, než z tebe nadělá nudle do polívky, kámo,“ zaculil se Kocour. Evidentně byl na straně kočky.
„Hahaha, jak by mohla? Jsem hologram, ani se mě nedotkne. Někdo by jí to možná měl říct,“ Rimmer si se samolibým úsměvem stoupl doprostřed kokpitu.
Kočka po něm znovu blýskla očima, pak nasadila ten nejpřátelštější výraz, jaký uměla a s ocasem našponovaným do výše přešla k Rimmerovi. Se zavrněním se mu otřela o nohu.
„Ona se mě dotkla,“ vyhrkl překvapeně Rimmer. „Cítil jsem jí, jak se o mě otřela.“
„Jste si jistý, pane?“ ujišťoval se Kryton. Podle jeho databáze se pana Rimmera nemohl dotknout nikdo. Nikdo, kdo také není hologram. Je možné, aby někdo stvořil kočičí hologram? A proč?
Rimmer udiveně zíral na kočku. Ta seděla vedle jeho nohy, jednu přední tlapu zvednutou před očima a vypadala, jako by si pozorně prohlížela své drápy. Pak vzhlédla, střetla se očima s Rimmerem a viditelně se usmála. Nebyl to hezký úsměv. Rimmer by přísahal, že v něm bylo něco ďábelského. Než si stačil všimnout toho, že se kočka pohnula, ucítil na noze ostrou bolest. A kočka byla fuč.
„Ona mě sekla!“ vykřikl. Pořád to nemohl pochopit. Nějaká kočka, z kdovíjaké planety a teď si brousí drápy o něj. A to žil v představě, že se ho nikdo nemůže ani dotknout, natož mu způsobit bolest. Cítil, jak ho noha v místě napadení pálí. Dokonce by přísahal, že cítí, jak mu po kůži stéká krev.
„Ukažte, pane,“ naklonil se k poraněné noze Kryton.
Rimmer si povytáhl nohavici – její konec teď působil jako třásně na lampionu. Na noze se objevili rudé hluboké šrámy s několika kapkami krve okolo.
„Teda Rimmere, nevěděl jsem, že můžeš taky krvácet,“ hvízdl pobaveně Lister.
„Jistě že můžu krvácet, mám hologramovou krev,“ procedil skrze zaťaté zuby Rimmer.
„No, buď rád, že máš dlouhý kalhoty. Vlastně měl jsi. Ta kočka má drápy průbojnější než úspěšná novinka na módním trhu,“ řekl pobaveně Kocour.
Rimmer zašklebením naznačil, že je Kocour už nějak moc vtipný a zavolal na Hollyho: „Můžeš mi to dezinfikovat, Holly?“
„Jistě, Arnolde, vydrž chvilku.“
Rimmer stál a čekal, než ho zkroutil nával štípavé bolesti.
„Ježiši, Holle, co to je?“ zaskučel a dlaní si třel poraněné místo.
„Dezinfekce, co jiného?“
„Jsi si jistý? Pálí to, jak kdybys mi na to nalil kyselinu.“
„Toho bych si všiml.“
„To doufám.“ Rimmer Hollyho nejistému výrazu příliš nevěřil. Noha pálila jako čert, skoro mu do očí vyhrkly slzy. A to chtěl být statečný. Opravdu skvělé, nejdřív ho zmrzačí kočka, která by měla tak maximálně propadnout jeho světelným obrazem skrz, když se pokusí ho dotknout a teď na něm ještě Holly zkouší nějaké šarlatánství. „Můžeš mi to ještě obvázat?“
„Proč?“ nechápal Holly.
„Nerad bych tady chodil s obnaženou ránou, nechci chytit infekci.“
„Proboha Rimmere, jsi hologram, jak bys mohl prosím tě chytit nějakou infekci?“ dobíral si ho Lister.
„Asi tak stejně, jako mě může podrápat nějaká prašivá kočka.“
Ozvalo se dotčené zamňoukání. Kolikrát sakra má mňoukat, že je zdravá? A i kdyby nebyla, tak prašivá rozhodně není.
Rimmer se otočil po zvuku a spatřil kočku, jak sedí na jeho židli.
„Ty mlč, s tebou si to ještě vyřídím,“ procedil skrze zuby a čekal, až mu Holly dokončí obvaz.
Když se ta potvora může dotknout jeho, může se určitě i on dotknout jí. A i kdyby náhodou ne, což nepřichází v úvahu, ale i kdyby přece jen k tomuto paradoxu došlo, pošle na ní robíky. Ty může drápat, jak bude chtít, oni to neucítí.
Dra mezitím stále okupovala Rimmerovu židli a přemýšlela, co udělala tak zvláštního, že se na ní všichni tak pozorně dívají. Jenom podrápala jakéhosi nesnesitelně smýšlejícího člověka, to by přece uměl každý? Pozorně si všechny prohlédla. Hmmm, podivná sebranka. Jeden hranatý, jeden, co voní kočičinou a vlastně je asi nějaká podivná kočka – pardon, kocour, jeden, co naopak zavání chlívem a aby toho nebylo málo, jakýsi magor s Háčkem na čele. Nebylo jí na té podivné planetě nakonec líp? Hmmm… ne, určitě nebylo, stejně by se už asi nedožila večera, kdyby tam zůstala…
Pomalu si přehrála uplynulý rozhovor. Asi je něco zvláštního na tom, že se toho šíleného Háčkaře dotkla. Ono je to vůbec celé zvláštní, ten člověk má kolem sebe zvláštní energetické pole. Když se k němu přiblížila, bylo to, jako by kolem ní proudila nějaká energie, na kterou se musela soustředit, aby jí zachytila, když ho chtěla seknout. Bude to muset ještě prozkoumat.
***
Kosmik se přiblížil k obrovské červené lodi. Při pohledu z okénka nebylo vidět ani na jeden konec toho příšerného vesmírného monstra. Blížili se k Červenému trpaslíkovi.
„Naveď nás do prostoru 47,“ nařídil Listerovi Rimmer.
„47? To je karanténa. Ty to fakt myslíš vážně, že tam chceš tu kočku zavřít?“ povzdechl si Lister.
„Jistě, je to v předpisech.“ Rimmer si samolibě založil ruce na prsa.
„Eeerr, pane, vzhledem k tomu, že u vás proběhl s tou kočkou velmi zásadní fyzický kontakt – tedy že vás poranila, bylo by dobré, kdyby jste nějakou dobu strávil v karanténě s ní,“ navrhl Kryton a Kocour ho hned podpořil.
„Jo, jasně, to bys měl udělat. Jde Ti přece o bezpečí na lodi, ne?“
„Jsi teď stejně jako ona případnym ohrožením v tak uzavřenym prostoru, jako je kosmická loď,“ přidal se k ostatním poťouchle Lister a pozoroval, jak Rimmer svěsil nevěřícně ruce k tělu a uraženě se zamračil.
„Já pro vás nejsem žádným ohrožením. Jsem…no dobře, ať si teda jde na palubu, ale alespoň jí nejdřív pořádně vykoupejte,“ rezignoval v rozmáchlém gestu.
Když Kosmik dosedl na přistávací plošinu, začal Rimmer udělovat instrukce.
„Krytone, ty tu kočku popadneš…“
„Proč já, pane?“
„Protože tebe nepodrápe. Nebo alespoň ne citelně. Takže, ty jí popadneš a doneseš jí do nejbližší umývárny. Tam jí hodíš do umývadla a Lister jí pořádně vykoupe.“
„Cože? Ty ses snad zbláznil?“ nevěřil svým uším Lister. „Zkoušel jsi někdy koupat kočku? Jen tak, holýma rukama?“
„To určitě zvládneš, Listy, já Ti věřím. S kočkami to přeci umíš, ne?“ zašklebil se Rimmer a nenápadným posuňkem poukázal na Kocoura naznačujíc, že právě díky jemu se z obyčejné kočky vyvinula tahle zmutovaná rasa.
„Neříkejte mi, že se tyhle kočky nerady koupou?“ zeptal se nevěřícně Kocour. „Je kočičí výsadou umývat se během dne tak často, jak to jen jde.“
„Víš, Kocoure, normální kočky se myjí jazykem,“ upřesnil Kocourovy znalosti Lister.
„No to já někdy taky, ale to je jen takové rychlé opláchnutí, když není jiná možnost,“ nechápal stále Kocour. Lister s Rimmerem na něj chvíli nevěřícně zírali přemýšlejíc, jak a kde všude si asi Kocour svým jazykem dosáhne. Pak Lister mávl rukou, jako že už nad tím raději pro své vlastní dobro nebude přemýšlet.
Mezitím Dra všechno pečlivě poslouchala. Rozhodně se jí nezamlouvalo, aby jí někdo jen tak strkal do nějakého umývadla a drhnul jí kdo ví čím. Pokud se má koupat, tak jedině sama a v pěkně horké vodě. A už vůbec na ní nebude při mytí sahat nějaký špinavý člověk svýma upatlanýma rukama.
Schovávala se tedy za několika bednami a číhala na příležitost nenápadně se někam vypařit.
Rimmer začal sladce číčat, aby kočku k sobě nějak přilákal.
„No tak Krytone, pomoz mi jí nějak nalákat,“ přikázal.
Kryton poslušně poklekl na zem a napodobil Rimmerovo počínaní.
Proboha, co to ti magoři dělají teď? Pomyslela si Dra. Tohle přece nemůžou myslet vážně? To je nějaká „hej nebo počkej“ aby přišla na první začíčání? Ještě víc se zasunula za bedny.
Rimmer rezignovaně přestal číčat a zvedl se ze země: „Hmmm, Kocoure, nemohl bys jí nějak sdělit, že jí nechceme ublížit?“
„Mohl, ale nechci. To vaše blbnutí mě už tak dost zdrželo. Je čas na můj odpolední spánek, takže mě omluvte.“
Kocour zamířil k propusti z Kosmika. Jen otevřel dveře, využila Dra své příležitosti. Než se kdokoli z nich nadál, proletěla chlupatá šmouha kolem nich přímo do nitra Červeného trpaslíka.
„No skvělé, ty hloupá kočičí nádhero,“ rozzlobil se Rimmer. „Teď nám pláchla kdoví kam. Co když zaleze do ventilace? Nebo se dostane do skladu se zásobami?“
„O těch pár věcí, co taková malá kočka sežere, nás neubyde,“ krotil ho Lister.
„Ale může všechno kontaminovat,“ trval na svém Rimmer.
„Čím, proboha? Ostatně, jestli jí něco je, tak se to stejně dozvíš první,“ zaculil se Lister a ukázal na Rimmerovu obvázanou nohu.
Rimmer vztekle zafuněl. Pak se nadechl a klidným, autoritativním hlasem řekl: „Může ale něco poškodit. Holly, dokážeš jí vypátrat?“
„Pokusím se o to,“ odpověděl Holly a zmizel z obrazovky.
„Jdeme, třeba neutekla daleko a nejdeme jí i bez techniky,“ zavelel ještě Rimmer a vykročil ven z Kosmiku.
***
„Rimmere, tohle nikam nevede, nechceš toho nechat?“
„Ne, nechci.“
„Plahočíme se po lodi už dva dny a nenašli jsme jedinej kočičí chlup. Vzdej to. Až se bude Dra chtít ukázat, objeví se.“
„Ne, Listere. Ne až bude chtít ona, ale až budeme chtít my a my chceme teď.“
„To ty chceš teď, mě z toho vynech‘…“
„Musíme jí najít.“
„Jak? Ani Hollymu se to nedaří.“
„Aaa, ta hadronová kebule… ten nenajde ani to své IQ.“
V tu chvíli Rimmer strnul a zděšeně vytřeštil oči.
Proboha, co když zalezla do Hollyho?“
„Co?“
„Ta kočka. Co když do něj vlezla a teď v něm něco zničí. Překouše kabely nebo tak něco?“
„Rimmere, to není pes. Kočky nepřekusují kabely. Alespoň ne většinou.“
“To nikdy nevíš. Navíc tahle je zákeřná. Podrápala mi nohu, nenávidí mě. Udělala to určitě, aby mě ponížila. Viděl jsi, jak se tvářila?“
„Jsi paranoidní.“
„A ty zase naivní. Ta kočka je potvora, musíme jí najít.“
Rimmer zamířil odhodlaně chodbou dál. Lister, v němé modlitbě, zvedl oči k nebi – tedy, kdyby nad ním nějaké nebe bylo, a vydal se za ním.
Dra se mezitím plížila na jednom z opuštěných podlaží k jídelnímu automatu. Skoro celé dva dny se skrývala střídavě ve skladech a klimatizaci. Posledních několik hodin se však nenápadně kradla palubou krytá ve stínech a pozorovala Kocoura. Měla hlad a doufala, že jí dovede k jídlu. Potom, co přetrpěla jeho tři sprchy a to, že se Kocour každou půlhodinu převlékl, se konečně rozhodl najíst. Sledovala ho, jak se postavil před jakýsi hranatý stroj a hlasitě řekl: „Rybu!“
„Dnešní ryba je losos s bylinkovým přelivem,“ ohlásil stroj a v jakémsi okénku se objevil talíř s příjemně vonícím jídlem. Kocour ho popadl a odtančil pryč.
Dra ještě chvíli počkala, než se odvážila přeběhnout k jídelnímu automatu. Postavila se na zadní a předními tlapkami se opřela o výdejní okénko. Nevěděla, co si poručit, tak čistým hlasem zopakovala Kocourův požadavek. „Rybu!“
„Dnešní ryba je losos s bylinkovým přelivem.“
U tlap se jí objevil talíř. Než však stačila popadnout jídlo do tlamy, ozval se za ní čísi hlas.
„Myslel jsem, že kočky obvykle nemluví.“
Padla zpět na všechny čtyři a prudce se otočila. Z velké obrazovky na ní zírala plešatějící hlava. Dra překvapeně couvla.
„Ty nejsi obyčejná kočka, že ne?“ mluvila hlava dál a měřila si jí zkoumavým pohledem.
Odfrkla si, a pak se rozhodla. Že mluvila, to už stejně nezapře. „A ty jsi kdo?“
„Já jsem palubní počítač Holly s IQ 6000,“ ohlásila hlava hrdě.
Nakrčila čelo. „A co tu děláš?“
„Na to jsem se chtěl zeptat já,“ řekl místo odpovědi Holly.
„Ale já se ptala první,“ vycenila zuby.
Holly si povzdechl. „Řídím tuhle loď. A teď ty, povídej.“
„Hledám něco k jídlu.“
„Evidentně úspěšně,“ kývl k jídelnímu automatu.
Vzpomněla si na rybu a s chutí se do ní zakousla. S plnou tlamou se pak zeptala: „Kde to vlastně jsme?“
„Na kočku jsi nějak moc upovídaná. Řekl ti ostatně někdo, že s plnou tlamou se nemluví?“
Vyplázla na něj jazyk, a pak se nevinně usmála. „Jsem siamka. Patřím mezi nejkomunikativnější kočky.“
„S lidskou řečí?“
Pokrčila rameny. „Odpovíš mi na tu otázku?“
„No dobře,“ lehce přikývl.
Naklonila hlavu v očekávání.
„Heh… na co že ses to ptala?“ Holly se zatvářil poněkud rozpačitě.
Tentokrát si povzdechla ona. „Kde to jsem? Kdo jsou ostatní? Kam letíme a proč?“
„Nejsem si jistý, jestli můžu.“
„Proč bys nemoh‘?“ zamračila se. Nemá ráda, když jí někdo odmítá.
Mlčel.
„No?“
„Mám taky otázku.“
„Povídej.“
„Jak to, že mluvíš? A jak to, že ses dokázala dotknout hologramu Arnolda Rimmera?“
„Co je to hologram?“
„Nemáš těch otázek nějak moc?“
„Dělá ti to problém? Myslela jsem, že jsi říkal, že máš IQ 6000.“
„Noooo…“
„Něco za něco. Odpovím, když ty odpovíš mě.“
„To je fér.“
„Jo, to je fér. Takže začni, ty velká hlavo…“
Po skoro hodinovém rozhovoru věděla Dra vše, co zatím potřebovala. Uzavřela s Hollym dohodu. Ukáže se ostatním, aby měl Rimmer po dvou dnech hledání klidné spaní a Holly neprozradí, že umí mluvit lidskou řečí. Opět z toho samého důvodu – aby měl Rimmer klidné spaní. Alespoň tedy do té doby, než to praskne. A jak se zná, nevydrží držet tu svou užvaněnou tlamu dlouho zavřenou. Docela se už na ten okamžik těšila.
Kdo však skutečně je, to si nechala pro sebe. Vzhledem k tomu, že tahle posádka putuje vesmírem už 3 miliony let, bude ještě hodně příležitostí ukázat svou pravou podobu. A na to se snad těšila ještě víc.
***
„Tak co, už to vzdáváš?“ usmál se na zničeného Rimmera Lister. Rimmer seděl na své holograficky upravené židli v řídícím centru a tvářil se zoufale.
„Já to nechápu. Jako by se vypařila.“
„Tahle loď je velká jak menší planeta, je tu milion míst, kam se může malá kočka schovat, Rimmere. Vykašli se na to, časem se objeví.“
„Nebo někde chcípne,“ pronesl ironicky Rimmer.
„Promiňte, pane, ale nehledáte tohle?“ zeptal se Kryton právě vcházející do místnosti. V náručí držel vrnící kočku.
Rimmer na něj pár vteřin překvapeně zíral, a pak vyrazil tak prudce, že shodil svou židli na zem.
„Dej jí sem,“ křikl na Krytona.
„Pane, je vyděšená,“ bránil Dra Kryton. Měl štěstí, že necítil zatínající se drápy.
„Dej jí sem!“ zopakoval přes zaťaté zuby Rimmer.
V tu chvíli se Dra pustila Krytona a vyrazila chodbou. Rimmer se s Listerem a Krytonem v zádech rozběhl za ní.
Následovala honička, jakou snad Červený trpaslík ještě nezažil. Kočka kličkovala chodbami, Rimmer – na každém desátém kroku nadávající – se řítil za ní a Lister s Krytonem se ho snažili voláním zastavit.
Dra nikdy nezjistila, proč se náhle jedny dveře před ní samy otevřely. Ani po tom nepátrala. Vlítla do nich. Než se stačila rozkoukat, byla najednou pod vodou. Začala kolem sebe mlátit tlapami a když se vynořila ve vrstvách vonící pěny na hladinu, prskala a třepala hlavou ve snaze dostat nečekanou vodu z uší.
„Co se děje?“ vyjekl z pěnové peřiny překvapený Kocour.
To už do dveří vpadl Rimmer s udýchaným Listerem v závěsu.
„Tak hele, moje hlavní koupání není žádná veřejná akce, padejte ven!“ rozkřikl se rozhořčeně Kocour. Nechápal, že ty opice nerespektují něco jako kočičí soukromí.
„Kde je ta kočka?“ rozhlížel se Rimmer.
„Jaká kočka?“ zapištěl Kocour.
„Támhle,“ ukázal Lister na velké uši trčící z pěny.
„Cože?“ Kocour už opravdu nemohl. Podíval se na ušatou hroudu pěny a rozkřičel se: „U všech koček, to je moje koupel! Teď abych si napustil novou vodu a koupal se nejmíň další hodinu!“
„No, Rimmere, myslím, že máš po starostech. Jestli jsi jí chtěl vykoupat, tak ti právě ušetřila námahu,“ smál se Lister.
„Můžete už laskavě všichni vypadnout?!“ zaprskal Kocour. Začínalo ho to opravdu unavovat.
Rimmer se naposledy rozhořčeně podíval na kočku, která si evidentně v horké vonící koupeli hověla a beze slova odešel. Lister pobaveně pokrčil rameny a spolu s Krytonem koupelnu opustili.
„No dobře, tak se dnes můžeš koupat se mnou, ale nezvykej si na to. Do sprchy už půjdu sám,“ vyplázl na ní jazyk.
Dra se na něj zaculila, zvedla jednu tlapu a začala si z ní nevinně sfoukávat obláčky pěny.
Rimmer pečlivě sledoval obrazovku. K jeho vzteku to bylo momentálně to jediné, co mohl dělat. Lister s Kocourem pilotovali kosmickou loď, Kryton jim zajišťoval technické údaje, ale on, Arnold J. Rimmer, mohl jen sedět a zírat. Byl k ničemu, jako vždy.
Rozčileně si promnul své Háčko na čele. Dělal to od doby, co zjistil, že je mrtvý. S tím zjištěním se nějak nemohl v prvních měsících smířit. Neustále si sahal na čelo, aby se přesvědčil, že se mu to všechno jen nezdá. Nezdálo. Přesto i teď, po pěti letech, kdy byl nucen žít jako hologram, doufal, že jednou, až si opět sáhne na čelo, to H tam už nebude. Nicméně teď tam bylo.
Zamračil se a nejradši by vzteky praštil pěstí do počítačového pultu. Jenže ani to nemohl. Jednou to zkusil a zatímco skrz stůl jeho ruka prošla, jeho tělem už bohužel ne. Ránu zastavilo to nejcitlivější místo, co na svém těle měl. Děkuji pěkně, tohle už opravdu zkoušet nebude.
Znovu upřel pohled na obrazovku a pozoroval pomalu se přibližující planetu.
„Vstup do atmosféry za 5 minut,“ ohlásil Kryton.
Lister odříkal několik povelů a Kocour zavětřil.
„Vzduch je čistý, můžeme klidně sestupovat,“ ohlásil a pak dodal: „Ještě že je ta planeta dozelena, ladí mi k mému černozelenému obleku. Kdyby měla jinou barvu, musel bych se jít převlíknout a obávám se, že většina mých šatů zůstala na Trpaslíkovi.“
Rimmer zakoulel očima. Sám dbal na to, aby vždy chodil upravený, ale tenhle tvor, to už byl extrém. Raději zavřel oči a opřel se na své židli. Nebylo mu nějak dobře.
***
Kosmik dosedl poněkud ztěžka na travnatou plošinu. Díky své zelené barvě nevypadal v trávě ani tak rušivě.
První se vyhrnul ven Lister.
„Konečně zase jednou pevná půda pod nohama. Z tý kovový škatule mi už bylo na blití.“
„Já to slyšel,“ ozval se dotčeně z Listerových hodinek Holly – lodní počítač. Zakaboněně na Listera zíral, tohle se ho skutečně dotklo, ta škatule byla jeho domov.
„Ty mlč, nebo dám ruku do kapsy,“ odpověděl mu Lister.
„Neee, do kapsy ne. Minule jsem se z toho vzpamatovával celý týden,“ zakňučel Holly a radši ztichl. Exkurze do Listerových kapes byla jednou z nejnechutnějších věcí, které zažil. Zajímalo by ho, jestli si je Lister vůbec vědom toho, co všechno má v kapsách a jestli se mu tam už náhodou z toho všeho nevytváří nějaká nová forma života.
Mezitím z Kosmiku vytančil Kocour. Zatočil se na patě a zhluboka se nadechl.
„To je panečku vzdoušek,“ pomlasknul si. Ušel pár kroků a pak se zarazil. „Je tu nějak vítr, musím si dát pozor, aby mi to neponičilo účes.“ Vytáhl z kapsy zrcátko a začal pečlivě kontrolovat vlásek po vlásku.
Rimmer se vyšoural z lodi jako poslední. Pomalu brouzdal vysokou trávou a díval se, jak mu stébla procházejí skrze nohy. Nebo jeho nohy procházely skrze stébla? Nevěděl. A bylo mu to jedno.
„Rimmere, kam jdeš?“ zavolal na něj Lister.
„Jdu se projít,“ ukázal Rimmer nepřítomně před sebe.
„Pane, měli bychom se raději držet pohromadě. Je to planeta s dýchatelnou atmosférou, tedy předpokládám, že je na ní i život. Kdo ví, na co byste mohl narazit,“ upozornil Kryton.
„Jsem hologram, co se mi asi tak může stát?“ rozhodil rukama Rimmer a zmizel v rozrostlém křovisku.
„Co s ním je? Tohle se našemu poseroutkovi nepodobá?“ Kocour nechápavě vzhlédl od svého zrcátka. Lister jen pokrčil rameny.
„Až ho něco vyděsí, bude zpátky nato šup.“
Ve skutečnosti měl Rimmer strach. A byl to docela velký strach, možná skoro děs. Najednou byl sám na úplně cizí planetě, kde mohlo číhat cokoli a kdekoli. Ale chtěl být sám, potřeboval to.
Opatrně našlapoval a pozorně se rozhlížel kolem sebe, jestli nezachytí náznak nějakého pohybu. Nikde nikdo.
Přešel k jakémusi stromu s širokým kmenem a tiše se pod ním usadil. Opřít se o kmen nemohl, ale bylo příjemné jen tak sedět v trávě a mít klid.
Přemýšlel, jaké by to bylo přejet dlaní po trávě. Jaká by asi byla na dotek? Jaké by to bylo opřít se o strom a cítit… ne, tyhle myšlenky si musí zakázat, jsou příliš deprimující.
Vlastně všechno je příliš deprimující. Minulý týden měl výročí své smrti – smrtozeniny, tak to na Trpaslíkovi oslavovali. Opil se. To normálně nedělá. Tentokrát to ale udělal a od té doby, co se probral s bolestí hlavy zavřený v úklidové místnosti, kde seděl sám a potmě celý den, než ho ostatní údajně vypátrali a otevřeli mu, byl v depresi. Dokonce ani urážení a provokování Listera mu nezlepšilo náladu. Ani mu to pořádně nešlo. Povzdechl si. Co se to s ním jen stalo?
Nevěděl, jak dlouho tam seděl, když najednou zaslechl hluk. Okamžitě vyskočil a rozhlédl se kolem. Nic neviděl, ale hluk nešlo přeslechnout. Rychle se rozběhl zpátky k místu přistání. Doufal, že tam ostatní budou, protože jestli ne… ne, na to radši nebude ani myslet.
Vběhl na mýtinu a zarazil se. Nikoho z posádky neviděl, stál tam jen opuštěný Kosmik. Rimmer začal panikařit. Oběhl Kosmika a ke své úlevě našel ostatní, jak se krčí ve stínu lodi.
„Co jsem říkal, už je tady,“ řekl Lister a kývl směrem k Rimmerovi.
V tu chvíli k nim z nedalekého lesa dolehlo zavřeštění a mnohohlasý řev. Mezi stromy se silně zablesklo.
„Co se to, při měsíci Io, děje?“ vyhrkl roztřeseně Rimmer.
„Psychoscan ukazuje známky života,“ ohlásil Kryton.
„Toho jsme si myslím všimli všichni i bez psychoscanu, ty plastová hlavo. Navrhuji okamžitý ústup,“ zavelel Rimmer.
„Nozdry jako vítězný oblouk mají tentokrát pravdu, měli bysme se zdejchnout,“ souhlasil Kocour.
„Jak jsi mi to řekl?“ Rimmer nevěděl, jestli se má radovat, že mu dal někdo zapravdu a nebo se má na Kocoura rozzlobit za tu urážku. Promýšlení obou alternativ však přerušil Lister.
„Počkejte, chci vědět, co to je.“
„Pane, jste si jistý, že to skutečně musíte vědět? Řekl bych, že zůstávat zde je velmi nerozumné.“
„Slyšíš ho?“ ukázal hned na Krytona Rimmer. „Já teda určitě mizím.“
Než se však stačil otočit a vběhnout do Kosmiku, stalo se několik věcí.
Kocour se najednou z ničeho nic vymrštil do vzduchu a dlouhým skokem se přenesl stranou. Lister se ohlédl, aby se podíval, co se Kocourovi stalo. Než se nadál, ležel na zemi. Něco mu podrazilo nohy. Ve chvíli, kdy mu došlo, proč se ocitl na zádech, se ozvalo Krytonovo překvapené vyjeknutí.
„Bože dobrý, co to je?“ Rimmer, schovávající se za Kocourem, vyděšeně zíral na Krytonovu hruď. Viselo mu na ní cosi hnědého a chlupatého. Vyděšeně to blýskalo zelenýma očima.
„To je kočka,“ odpověděl Lister zvedající se ze země.
„Kočka? Tohle?“ Kocour nakrčil nos, nevěřícně začenichal a zaprskal: „Vždyť to má uši jak netopýr.“
Hnědé stvoření dotčeně zamňoučelo.
„No dobře, vždyť jsem nic neřekl.“
Kryton sebou zatřásl ve snaze vystrašenou kočku shodit. Marně, držela se zarputile dál.
„Mohli byste jí ze mě někdo sundat, prosím? Měli bychom co nejrychleji odletět.“
Z lesa se opět ozval mohutný řev, tentokrát o poznání blíž. Kočka vyděšeně zavřeštěla.
„Krytone, nastup. Vezmeme jí s sebou,“ rozhodl Lister.
„Zbláznil ses? Nemůžeme jí vzít na palubu!“ vykřikl Rimmer.
„Proč ne? Když jí tu necháme, může se jí něco stát. Podívej, jak je vyděšená.“
„A co direktiva 56379?“ Rimmer se zatvářil důležitě.
„Direktiva 56379, pane? Zákaz chovu akvarijních rybiček v nádrži s pitnou vodou? To myslím neřeší naši situaci, tohle je kočka,“ upřesnil Kryton pro případ, že by se Rimmer přehlédl.
„No dobře, ty víš, co chci říct. Zvířata na kosmickou loď nepatří, pokud neprojdou veterinární prohlídkou a karanténou. Může mít nějakou nemoc.“
Jen to dořekl, kočka rozčileně zasyčela.
„Říká, že ta skopová hlava má držet hubu, že je naprosto zdravá. A jestli se jí někdo z nás pokusí z toho divnýho chlápka, kterého se drží, sundat, tak z něj udělá děrovaný struhadlo,“ přeložil směsici syčení a mňaučení Kocour.
„Ty jí rozumíš?“ zeptal se udiveně Lister.
„Jasně, jsem přece kocour!“
Hurónský řev se ozval už opravdu velmi blízko. Všichni se na sebe vyděšeně podívali, a pak se bez jediného slova, Kryton s kočkou přišpendlenou na hrudníku, nahrnuli do Kosmiku.
Během několika minut byl už Kosmik na oběžné dráze zelené planety.
***
Při pohledu z okénka do vesmírné prázdnoty se kočka konečně pustila Krytona a seskočila na podlahu. Podrobně si prohlédla všechny členy posádky.
„Co je zase tohle?“ ozval se, teď už opět ze své obrazovky, Holly.
„Kočka, co jsi dělal celou tu dobu, že se ptáš až teď?“ zamračil se Lister.
„Byl jsem offline. Obsah tvých kapes tak blízko mého obličeje se už nedal vydržet. Kdo sem tu kočku přitáhl?“
„Kryton,“ pokrčil rameny Lister.
„Já, pane? Ona se na mě jen usídlila, vy jste řekl, že s ní mám nastoupit,“ bránil se dotčeně Kryton.
„Co s ní budeme dělat? Je to kočka starého typu, rozhodně nebude tak vyspělá, chytrá a se smyslem pro módu, jako já,“ Kocour si nakasal své sako a úkosem se podíval, co kočka na to. Ta ho jen kriticky přejela očima od hlavy až k podpatkům a pohrdavě zafrkala.
„Co bychom s ní dělali, až dorazíme na Trpaslíka, půjde na měsíc do karantény,“ rozhodl Rimmer.
Kočka na něj upřela své zelené oči, ve kterých se jí poněkud zablýsklo. Vydala sérii mňoukavých zvuků, které zněli poněkud rozčileně.
„Říká, že je rozhodně zdravější, než my všichni tady dohromady, protože na rozdíl od toho burana s dredy nemá blechy. A že jí nikdo nebude nikam zavírat,“ překládal znovu Kocour.
„To jste si, milostivá chlupatá madam, měla rozmyslet dřív, než jste nastoupila na tuhle loď. Protože tady velím já a bude se dělat to, co říkám,“ usmál se na kočku sladce Rimmer. Byl to tak sladký úsměv, že z něj jedovatost odkapávala jako med.
„Já nemám blechy,“ vložil se do konverzace Lister, kterému konečně došlo, z čeho byl obviněn. „Toho by si přece při uklízení Kryton všiml, nebo ne?“
„Nooo, pane… pamatujete si, jak jsem vás celý den odmítal pustit kvůli desinfekci do přespávací kóje?“ zamnul si rozpačitě ruce Kryton.
„Já mám blechy?“ vykulil oči Lister.
„No skvělé, můžete s tou kočkou být v karanténě spolu,“ zašklebil se Rimmer.
„Nemáte, pane. Podařilo se mi je zlikvidovat. Poslední zahynula ve vašem nedojedeném kari.“
„Už vím, proč spím sám a daleko od vás,“ zafrkal znechuceně Kocour a přejel si rukama po svém čistém oblečení.
„Kocoure, má ta kočka nějaké jméno?“ zeptal se Lister.
Kocour pokrčil rameny, že neví. To už se ale kočka sama ozvala.
„Prý se jmenuje Dra. Celým jménem Sia n Dra,“ přeložil Kocour.
„Fajn. Dro, pojď ke mně,“ zavolal na kočku Lister.
Dra zkrabatila čelo a výstražně zaprskala.
„Eeee, její jméno se nikdy a za žádných okolností neskloňuje. Doporučuji se tím řídit, zbytek raději překládat nebudu,“ řekl Kocour.
„To je hloupé jméno pro kočku. Dra… jak nějaký přípravek na drhnutí podlahy. Už to vidím – Špinavá podlaha? Na to je tu Dra,“ zašklebil se Rimmer.
„Pane, možná byste tohle neměl,“ varoval Rimmera Kryton.
To už měla ale kočka tak zježený hřbet, že vypadala dvakrát tak větší. Zuřivě zavřeštěla.
„Prý máš být zticha, než z tebe nadělá nudle do polívky, kámo,“ zaculil se Kocour. Evidentně byl na straně kočky.
„Hahaha, jak by mohla? Jsem hologram, ani se mě nedotkne. Někdo by jí to možná měl říct,“ Rimmer si se samolibým úsměvem stoupl doprostřed kokpitu.
Kočka po něm znovu blýskla očima, pak nasadila ten nejpřátelštější výraz, jaký uměla a s ocasem našponovaným do výše přešla k Rimmerovi. Se zavrněním se mu otřela o nohu.
„Ona se mě dotkla,“ vyhrkl překvapeně Rimmer. „Cítil jsem jí, jak se o mě otřela.“
„Jste si jistý, pane?“ ujišťoval se Kryton. Podle jeho databáze se pana Rimmera nemohl dotknout nikdo. Nikdo, kdo také není hologram. Je možné, aby někdo stvořil kočičí hologram? A proč?
Rimmer udiveně zíral na kočku. Ta seděla vedle jeho nohy, jednu přední tlapu zvednutou před očima a vypadala, jako by si pozorně prohlížela své drápy. Pak vzhlédla, střetla se očima s Rimmerem a viditelně se usmála. Nebyl to hezký úsměv. Rimmer by přísahal, že v něm bylo něco ďábelského. Než si stačil všimnout toho, že se kočka pohnula, ucítil na noze ostrou bolest. A kočka byla fuč.
„Ona mě sekla!“ vykřikl. Pořád to nemohl pochopit. Nějaká kočka, z kdovíjaké planety a teď si brousí drápy o něj. A to žil v představě, že se ho nikdo nemůže ani dotknout, natož mu způsobit bolest. Cítil, jak ho noha v místě napadení pálí. Dokonce by přísahal, že cítí, jak mu po kůži stéká krev.
„Ukažte, pane,“ naklonil se k poraněné noze Kryton.
Rimmer si povytáhl nohavici – její konec teď působil jako třásně na lampionu. Na noze se objevili rudé hluboké šrámy s několika kapkami krve okolo.
„Teda Rimmere, nevěděl jsem, že můžeš taky krvácet,“ hvízdl pobaveně Lister.
„Jistě že můžu krvácet, mám hologramovou krev,“ procedil skrze zaťaté zuby Rimmer.
„No, buď rád, že máš dlouhý kalhoty. Vlastně měl jsi. Ta kočka má drápy průbojnější než úspěšná novinka na módním trhu,“ řekl pobaveně Kocour.
Rimmer zašklebením naznačil, že je Kocour už nějak moc vtipný a zavolal na Hollyho: „Můžeš mi to dezinfikovat, Holly?“
„Jistě, Arnolde, vydrž chvilku.“
Rimmer stál a čekal, než ho zkroutil nával štípavé bolesti.
„Ježiši, Holle, co to je?“ zaskučel a dlaní si třel poraněné místo.
„Dezinfekce, co jiného?“
„Jsi si jistý? Pálí to, jak kdybys mi na to nalil kyselinu.“
„Toho bych si všiml.“
„To doufám.“ Rimmer Hollyho nejistému výrazu příliš nevěřil. Noha pálila jako čert, skoro mu do očí vyhrkly slzy. A to chtěl být statečný. Opravdu skvělé, nejdřív ho zmrzačí kočka, která by měla tak maximálně propadnout jeho světelným obrazem skrz, když se pokusí ho dotknout a teď na něm ještě Holly zkouší nějaké šarlatánství. „Můžeš mi to ještě obvázat?“
„Proč?“ nechápal Holly.
„Nerad bych tady chodil s obnaženou ránou, nechci chytit infekci.“
„Proboha Rimmere, jsi hologram, jak bys mohl prosím tě chytit nějakou infekci?“ dobíral si ho Lister.
„Asi tak stejně, jako mě může podrápat nějaká prašivá kočka.“
Ozvalo se dotčené zamňoukání. Kolikrát sakra má mňoukat, že je zdravá? A i kdyby nebyla, tak prašivá rozhodně není.
Rimmer se otočil po zvuku a spatřil kočku, jak sedí na jeho židli.
„Ty mlč, s tebou si to ještě vyřídím,“ procedil skrze zuby a čekal, až mu Holly dokončí obvaz.
Když se ta potvora může dotknout jeho, může se určitě i on dotknout jí. A i kdyby náhodou ne, což nepřichází v úvahu, ale i kdyby přece jen k tomuto paradoxu došlo, pošle na ní robíky. Ty může drápat, jak bude chtít, oni to neucítí.
Dra mezitím stále okupovala Rimmerovu židli a přemýšlela, co udělala tak zvláštního, že se na ní všichni tak pozorně dívají. Jenom podrápala jakéhosi nesnesitelně smýšlejícího člověka, to by přece uměl každý? Pozorně si všechny prohlédla. Hmmm, podivná sebranka. Jeden hranatý, jeden, co voní kočičinou a vlastně je asi nějaká podivná kočka – pardon, kocour, jeden, co naopak zavání chlívem a aby toho nebylo málo, jakýsi magor s Háčkem na čele. Nebylo jí na té podivné planetě nakonec líp? Hmmm… ne, určitě nebylo, stejně by se už asi nedožila večera, kdyby tam zůstala…
Pomalu si přehrála uplynulý rozhovor. Asi je něco zvláštního na tom, že se toho šíleného Háčkaře dotkla. Ono je to vůbec celé zvláštní, ten člověk má kolem sebe zvláštní energetické pole. Když se k němu přiblížila, bylo to, jako by kolem ní proudila nějaká energie, na kterou se musela soustředit, aby jí zachytila, když ho chtěla seknout. Bude to muset ještě prozkoumat.
***
Kosmik se přiblížil k obrovské červené lodi. Při pohledu z okénka nebylo vidět ani na jeden konec toho příšerného vesmírného monstra. Blížili se k Červenému trpaslíkovi.
„Naveď nás do prostoru 47,“ nařídil Listerovi Rimmer.
„47? To je karanténa. Ty to fakt myslíš vážně, že tam chceš tu kočku zavřít?“ povzdechl si Lister.
„Jistě, je to v předpisech.“ Rimmer si samolibě založil ruce na prsa.
„Eeerr, pane, vzhledem k tomu, že u vás proběhl s tou kočkou velmi zásadní fyzický kontakt – tedy že vás poranila, bylo by dobré, kdyby jste nějakou dobu strávil v karanténě s ní,“ navrhl Kryton a Kocour ho hned podpořil.
„Jo, jasně, to bys měl udělat. Jde Ti přece o bezpečí na lodi, ne?“
„Jsi teď stejně jako ona případnym ohrožením v tak uzavřenym prostoru, jako je kosmická loď,“ přidal se k ostatním poťouchle Lister a pozoroval, jak Rimmer svěsil nevěřícně ruce k tělu a uraženě se zamračil.
„Já pro vás nejsem žádným ohrožením. Jsem…no dobře, ať si teda jde na palubu, ale alespoň jí nejdřív pořádně vykoupejte,“ rezignoval v rozmáchlém gestu.
Když Kosmik dosedl na přistávací plošinu, začal Rimmer udělovat instrukce.
„Krytone, ty tu kočku popadneš…“
„Proč já, pane?“
„Protože tebe nepodrápe. Nebo alespoň ne citelně. Takže, ty jí popadneš a doneseš jí do nejbližší umývárny. Tam jí hodíš do umývadla a Lister jí pořádně vykoupe.“
„Cože? Ty ses snad zbláznil?“ nevěřil svým uším Lister. „Zkoušel jsi někdy koupat kočku? Jen tak, holýma rukama?“
„To určitě zvládneš, Listy, já Ti věřím. S kočkami to přeci umíš, ne?“ zašklebil se Rimmer a nenápadným posuňkem poukázal na Kocoura naznačujíc, že právě díky jemu se z obyčejné kočky vyvinula tahle zmutovaná rasa.
„Neříkejte mi, že se tyhle kočky nerady koupou?“ zeptal se nevěřícně Kocour. „Je kočičí výsadou umývat se během dne tak často, jak to jen jde.“
„Víš, Kocoure, normální kočky se myjí jazykem,“ upřesnil Kocourovy znalosti Lister.
„No to já někdy taky, ale to je jen takové rychlé opláchnutí, když není jiná možnost,“ nechápal stále Kocour. Lister s Rimmerem na něj chvíli nevěřícně zírali přemýšlejíc, jak a kde všude si asi Kocour svým jazykem dosáhne. Pak Lister mávl rukou, jako že už nad tím raději pro své vlastní dobro nebude přemýšlet.
Mezitím Dra všechno pečlivě poslouchala. Rozhodně se jí nezamlouvalo, aby jí někdo jen tak strkal do nějakého umývadla a drhnul jí kdo ví čím. Pokud se má koupat, tak jedině sama a v pěkně horké vodě. A už vůbec na ní nebude při mytí sahat nějaký špinavý člověk svýma upatlanýma rukama.
Schovávala se tedy za několika bednami a číhala na příležitost nenápadně se někam vypařit.
Rimmer začal sladce číčat, aby kočku k sobě nějak přilákal.
„No tak Krytone, pomoz mi jí nějak nalákat,“ přikázal.
Kryton poslušně poklekl na zem a napodobil Rimmerovo počínaní.
Proboha, co to ti magoři dělají teď? Pomyslela si Dra. Tohle přece nemůžou myslet vážně? To je nějaká „hej nebo počkej“ aby přišla na první začíčání? Ještě víc se zasunula za bedny.
Rimmer rezignovaně přestal číčat a zvedl se ze země: „Hmmm, Kocoure, nemohl bys jí nějak sdělit, že jí nechceme ublížit?“
„Mohl, ale nechci. To vaše blbnutí mě už tak dost zdrželo. Je čas na můj odpolední spánek, takže mě omluvte.“
Kocour zamířil k propusti z Kosmika. Jen otevřel dveře, využila Dra své příležitosti. Než se kdokoli z nich nadál, proletěla chlupatá šmouha kolem nich přímo do nitra Červeného trpaslíka.
„No skvělé, ty hloupá kočičí nádhero,“ rozzlobil se Rimmer. „Teď nám pláchla kdoví kam. Co když zaleze do ventilace? Nebo se dostane do skladu se zásobami?“
„O těch pár věcí, co taková malá kočka sežere, nás neubyde,“ krotil ho Lister.
„Ale může všechno kontaminovat,“ trval na svém Rimmer.
„Čím, proboha? Ostatně, jestli jí něco je, tak se to stejně dozvíš první,“ zaculil se Lister a ukázal na Rimmerovu obvázanou nohu.
Rimmer vztekle zafuněl. Pak se nadechl a klidným, autoritativním hlasem řekl: „Může ale něco poškodit. Holly, dokážeš jí vypátrat?“
„Pokusím se o to,“ odpověděl Holly a zmizel z obrazovky.
„Jdeme, třeba neutekla daleko a nejdeme jí i bez techniky,“ zavelel ještě Rimmer a vykročil ven z Kosmiku.
***
„Rimmere, tohle nikam nevede, nechceš toho nechat?“
„Ne, nechci.“
„Plahočíme se po lodi už dva dny a nenašli jsme jedinej kočičí chlup. Vzdej to. Až se bude Dra chtít ukázat, objeví se.“
„Ne, Listere. Ne až bude chtít ona, ale až budeme chtít my a my chceme teď.“
„To ty chceš teď, mě z toho vynech‘…“
„Musíme jí najít.“
„Jak? Ani Hollymu se to nedaří.“
„Aaa, ta hadronová kebule… ten nenajde ani to své IQ.“
V tu chvíli Rimmer strnul a zděšeně vytřeštil oči.
Proboha, co když zalezla do Hollyho?“
„Co?“
„Ta kočka. Co když do něj vlezla a teď v něm něco zničí. Překouše kabely nebo tak něco?“
„Rimmere, to není pes. Kočky nepřekusují kabely. Alespoň ne většinou.“
“To nikdy nevíš. Navíc tahle je zákeřná. Podrápala mi nohu, nenávidí mě. Udělala to určitě, aby mě ponížila. Viděl jsi, jak se tvářila?“
„Jsi paranoidní.“
„A ty zase naivní. Ta kočka je potvora, musíme jí najít.“
Rimmer zamířil odhodlaně chodbou dál. Lister, v němé modlitbě, zvedl oči k nebi – tedy, kdyby nad ním nějaké nebe bylo, a vydal se za ním.
Dra se mezitím plížila na jednom z opuštěných podlaží k jídelnímu automatu. Skoro celé dva dny se skrývala střídavě ve skladech a klimatizaci. Posledních několik hodin se však nenápadně kradla palubou krytá ve stínech a pozorovala Kocoura. Měla hlad a doufala, že jí dovede k jídlu. Potom, co přetrpěla jeho tři sprchy a to, že se Kocour každou půlhodinu převlékl, se konečně rozhodl najíst. Sledovala ho, jak se postavil před jakýsi hranatý stroj a hlasitě řekl: „Rybu!“
„Dnešní ryba je losos s bylinkovým přelivem,“ ohlásil stroj a v jakémsi okénku se objevil talíř s příjemně vonícím jídlem. Kocour ho popadl a odtančil pryč.
Dra ještě chvíli počkala, než se odvážila přeběhnout k jídelnímu automatu. Postavila se na zadní a předními tlapkami se opřela o výdejní okénko. Nevěděla, co si poručit, tak čistým hlasem zopakovala Kocourův požadavek. „Rybu!“
„Dnešní ryba je losos s bylinkovým přelivem.“
U tlap se jí objevil talíř. Než však stačila popadnout jídlo do tlamy, ozval se za ní čísi hlas.
„Myslel jsem, že kočky obvykle nemluví.“
Padla zpět na všechny čtyři a prudce se otočila. Z velké obrazovky na ní zírala plešatějící hlava. Dra překvapeně couvla.
„Ty nejsi obyčejná kočka, že ne?“ mluvila hlava dál a měřila si jí zkoumavým pohledem.
Odfrkla si, a pak se rozhodla. Že mluvila, to už stejně nezapře. „A ty jsi kdo?“
„Já jsem palubní počítač Holly s IQ 6000,“ ohlásila hlava hrdě.
Nakrčila čelo. „A co tu děláš?“
„Na to jsem se chtěl zeptat já,“ řekl místo odpovědi Holly.
„Ale já se ptala první,“ vycenila zuby.
Holly si povzdechl. „Řídím tuhle loď. A teď ty, povídej.“
„Hledám něco k jídlu.“
„Evidentně úspěšně,“ kývl k jídelnímu automatu.
Vzpomněla si na rybu a s chutí se do ní zakousla. S plnou tlamou se pak zeptala: „Kde to vlastně jsme?“
„Na kočku jsi nějak moc upovídaná. Řekl ti ostatně někdo, že s plnou tlamou se nemluví?“
Vyplázla na něj jazyk, a pak se nevinně usmála. „Jsem siamka. Patřím mezi nejkomunikativnější kočky.“
„S lidskou řečí?“
Pokrčila rameny. „Odpovíš mi na tu otázku?“
„No dobře,“ lehce přikývl.
Naklonila hlavu v očekávání.
„Heh… na co že ses to ptala?“ Holly se zatvářil poněkud rozpačitě.
Tentokrát si povzdechla ona. „Kde to jsem? Kdo jsou ostatní? Kam letíme a proč?“
„Nejsem si jistý, jestli můžu.“
„Proč bys nemoh‘?“ zamračila se. Nemá ráda, když jí někdo odmítá.
Mlčel.
„No?“
„Mám taky otázku.“
„Povídej.“
„Jak to, že mluvíš? A jak to, že ses dokázala dotknout hologramu Arnolda Rimmera?“
„Co je to hologram?“
„Nemáš těch otázek nějak moc?“
„Dělá ti to problém? Myslela jsem, že jsi říkal, že máš IQ 6000.“
„Noooo…“
„Něco za něco. Odpovím, když ty odpovíš mě.“
„To je fér.“
„Jo, to je fér. Takže začni, ty velká hlavo…“
Po skoro hodinovém rozhovoru věděla Dra vše, co zatím potřebovala. Uzavřela s Hollym dohodu. Ukáže se ostatním, aby měl Rimmer po dvou dnech hledání klidné spaní a Holly neprozradí, že umí mluvit lidskou řečí. Opět z toho samého důvodu – aby měl Rimmer klidné spaní. Alespoň tedy do té doby, než to praskne. A jak se zná, nevydrží držet tu svou užvaněnou tlamu dlouho zavřenou. Docela se už na ten okamžik těšila.
Kdo však skutečně je, to si nechala pro sebe. Vzhledem k tomu, že tahle posádka putuje vesmírem už 3 miliony let, bude ještě hodně příležitostí ukázat svou pravou podobu. A na to se snad těšila ještě víc.
***
„Tak co, už to vzdáváš?“ usmál se na zničeného Rimmera Lister. Rimmer seděl na své holograficky upravené židli v řídícím centru a tvářil se zoufale.
„Já to nechápu. Jako by se vypařila.“
„Tahle loď je velká jak menší planeta, je tu milion míst, kam se může malá kočka schovat, Rimmere. Vykašli se na to, časem se objeví.“
„Nebo někde chcípne,“ pronesl ironicky Rimmer.
„Promiňte, pane, ale nehledáte tohle?“ zeptal se Kryton právě vcházející do místnosti. V náručí držel vrnící kočku.
Rimmer na něj pár vteřin překvapeně zíral, a pak vyrazil tak prudce, že shodil svou židli na zem.
„Dej jí sem,“ křikl na Krytona.
„Pane, je vyděšená,“ bránil Dra Kryton. Měl štěstí, že necítil zatínající se drápy.
„Dej jí sem!“ zopakoval přes zaťaté zuby Rimmer.
V tu chvíli se Dra pustila Krytona a vyrazila chodbou. Rimmer se s Listerem a Krytonem v zádech rozběhl za ní.
Následovala honička, jakou snad Červený trpaslík ještě nezažil. Kočka kličkovala chodbami, Rimmer – na každém desátém kroku nadávající – se řítil za ní a Lister s Krytonem se ho snažili voláním zastavit.
Dra nikdy nezjistila, proč se náhle jedny dveře před ní samy otevřely. Ani po tom nepátrala. Vlítla do nich. Než se stačila rozkoukat, byla najednou pod vodou. Začala kolem sebe mlátit tlapami a když se vynořila ve vrstvách vonící pěny na hladinu, prskala a třepala hlavou ve snaze dostat nečekanou vodu z uší.
„Co se děje?“ vyjekl z pěnové peřiny překvapený Kocour.
To už do dveří vpadl Rimmer s udýchaným Listerem v závěsu.
„Tak hele, moje hlavní koupání není žádná veřejná akce, padejte ven!“ rozkřikl se rozhořčeně Kocour. Nechápal, že ty opice nerespektují něco jako kočičí soukromí.
„Kde je ta kočka?“ rozhlížel se Rimmer.
„Jaká kočka?“ zapištěl Kocour.
„Támhle,“ ukázal Lister na velké uši trčící z pěny.
„Cože?“ Kocour už opravdu nemohl. Podíval se na ušatou hroudu pěny a rozkřičel se: „U všech koček, to je moje koupel! Teď abych si napustil novou vodu a koupal se nejmíň další hodinu!“
„No, Rimmere, myslím, že máš po starostech. Jestli jsi jí chtěl vykoupat, tak ti právě ušetřila námahu,“ smál se Lister.
„Můžete už laskavě všichni vypadnout?!“ zaprskal Kocour. Začínalo ho to opravdu unavovat.
Rimmer se naposledy rozhořčeně podíval na kočku, která si evidentně v horké vonící koupeli hověla a beze slova odešel. Lister pobaveně pokrčil rameny a spolu s Krytonem koupelnu opustili.
„No dobře, tak se dnes můžeš koupat se mnou, ale nezvykej si na to. Do sprchy už půjdu sám,“ vyplázl na ní jazyk.
Dra se na něj zaculila, zvedla jednu tlapu a začala si z ní nevinně sfoukávat obláčky pěny.