Jeho Dravost Soudce
Ticho.
Bylo naprosté ticho v soudní sluji a atmosféra byla tak hustá, že by se dala kousat. Seděl jsem na lavici obžalovaných, velké kamenné lavici, dlouhé a tak prázdné... Ano prázdné, seděl jsem tam sám, po mém boku nikdo. I obhájce jsem zamítl... Přeci, kdo jiný než já sám by měl své činy umět nejlépe obhájit???
Na protější straně seděl velký zlatý drak v černém taláru, který byl natolik kontrastní k jeho mocné velikosti a barvě, až z toho šel strach. Z lesku zlatých šupin mě bolely oči a temná čerň jeho taláru mě pohlcovala... Nedokázal jsem na Něj dlouho hledět... Proč si to jen vykládá jako přiznání viny? Proč ho nenapadne, že je to jen má slabost a pocit malosti, který při pohledu na Něj cítím. Zas se na mě podíval svým opovržlivým zrakem, pohrdá mnou...
Proč?
Protože si ho vážím, ačkoli se neznáme?
Kdo ví...
"Přichází Jeho Dravost Soudce!"
Zaznělo dutě prázdným sálem... Všichni jsme byli najednou jedno tělo, jedna mysl. Povstali jsme. Já - obžalovaný, žalobce ve své zlaté kráse i porota, jež vše napjatě pozorovala... tvořená draky, elfy, koňmi, grify a já nevím kým vším, asi všemi.
Koho by napadlo, že já budu jednou muset hájit své činy...
Soudce se postavil na vrchol Své tribuny. Černý plášť, bílá paruka a nic pod ní... jen ten plášť, paruka a kladívko, soudce. I na Zlatém Drakovi bylo vidět, že se cítí být menší... holt i on cítil velkou úctu k Jeho Dravosti. Aspoň v tom jsme byli za jedno a nastejno... spravedlnost je jen jedna... snad vše dobře skončí.
BUCH! BUCH!
To soudce odbil začátek procesu.
Všichni si sedli, jen Zlatý Drak zůstal stát.
"Velectěný soude!" Zahřímal svým mocným hlasem, který se nesl ozvěnou jako třesk bitvy.
"Obžalovávám Tohoto drakodlaka, že zneužívá svých básní k psaní komentářů, které jsou bezpředmětné a především urážlivé!"
Co??? Použil vážně výrazu Drakodlak??? On si odpustil onen přívlastek -elfka... asi si uvědomil jak by to znělo směšně...
Pak si sedl.
"Já Drakodlak, sebe sama hájím, v téže věci, poněvadž se domnívám, že nejsem vinen!" Ach, ty zbytečné právnické kecy... hold, vše má svůj řád.
Paruka jen přikývla.
To už Zlatý Drak byl opět na nohách a tentokrát došel doprostřed místnosti.
"Velectěný soude! Vaše Dravosti Soudce! Vaše neochvějná Spravedlnosti poroto!" Jaká elegance a přitom teatrálnost v jeho pohybech a jak jeho zlatá slova působila, nemožno slovy popsat. Nelze vypovědět moc oněch slov tak otřepaných a přitom tak skvostně vyslovených. Kolikrát tyto kameny, tato slova slyšely, ale vsadil bych se, že ani jednou nebyla řečena tak ohnivě a elegantně jako tentokrát.
"Pro Své tvrzení bych rád předložil nevelké, leč postačující množství důkazů. Ale nejdřív, dovolte mi pozastavit se nad domýšlivostí, s níž jsem se doposud nesetkal." Podíval se na mě... Nevěděl jsem, co tím má na mysli a přišlo mi to dost urážlivé, jak může On soudit zda-li jsem domýšlivý či nikoli, vždyť mě ani nezná!
"S domýšlivostí, s níž si dovolil psát básně, ještě k tomu mnohdy tak pochybné úrovně, jako komentáře k básním!
Komentáře!?
Spíš se někdy pokoušel zastínit samotné dílko, nebo ukázat světu, že je sám toliko dobrý a skvělý, že to umí také!
Či jak jinak by jste si chtěli podobný čin vysvětlit, Velectění porotci?"
Ticho.
Na to jsem nemohl nic říct...
Není to pravda, jistě že ne, ale budu si muset počkat, až dostanu slovo já... hromadil se ve mně vztek, vztek tak silný, že jsem měl sto chutí po něm plivnout ohnivou kouli... TO NENÍ PRAVDA!!! Do očí se mi pomalu řinuly slzy... Jak si tohle o mě může někdo myslet... teď nesmím brečet... co by tomu řekl soud! Drak a pláče...
NE, to ne, to by vyhrál!
Zkameněla mi tvář a v očích mi planul vztek, seděl jsem hrdě s krkem důstojně zvlněným do S s křídly roztaženými a napjatými ke krápníkovému stropu... Důstojný rozčílený drak, kterého bolí... moc bolí... kdesi pod šupinami... Naštěstí pod šupiny není vidět!
"Ano, je to stejná troufalost a nesmyslnost jako malovat obrázky k obrázkům, k hudbě místo slov napsat hudbu, je to drzé, opovážlivé a opovržení hodné!
Není to chování hodné draka, co draka, Drakodlaka!" a tentokráte v onom slově bylo tolik opovržení nad tím, že nejsem drak, kolik se do něj jen vešlo... Co vešlo, toho opovržení bylo tolik, že přetékalo tímto sálem...
Proč?
Co jsem udělal?
"Básně, jako komentář k textu, jsou prostě nepříčetné, irelevantní, nemají žádnou vypovídací hodnotu a Nikdo o ně nestojí!"
"NÁMITKA, Vaše Dravosti Soudce!" Vyprskl jsem ze sebe.
Celá soudní sluj byla jakoby prokletá, všichni zkameněli, i mocný Zlatý Drak strnul v pohybu a jen se na mě tázavě podíval.
I čas jako by se na chvíli zastavil.
Po chvíli naprostého hrobového ticha jsem již klidnějším hlasem pokračoval: "Můžu předvolat minimálně tři svědky, kteří mi výslovně řekli, že se jim mé komentáře líbí a moc si jich váží, podotýkám, že všichni jsou autory komentovaných textů."
V porotě to zašumělo i zlatý drak vypadal mírně zaskočen, že i Já mohu mít někoho na své straně, ačkoli se vrátil do své majestátní pózy.
BUCH! BUCH! BUCH!
Utišil sál mocný soudce: "Námitka se příjmá!" zazněl zpod paruky hlas, zvláštní, cizí, hlas bez emocí.
Já si opět sedl na nepohodlnou kamennou lavici obžalovaných.
"Nemám, co více říci... zatím." a Zlatý Drak odešel ke svému trůnu obžaloby.
Teď byla řada na mě...
Ach, co mám říct...
"Velevážený soude! Ctěná poroto, Velevážený Soudce!"
Moc dobře jsem vnímal jak můj hlas nemá patřičnou majestátnost a noblesu jako hlas žalobce, a má slova že jsou ještě otřepanější než fráze jež použil Zlatý Drak.
Bylo mi to upřímně jedno!
"Vážený žalobce!"
Tímto jsem je skutečně zarazil.
"Dovolte mi na mojí obhajobu říci jen toto:
Co je báseň, co je literární dílo?
Snůška znaků zaznamenaná na papír?
Kdepak!
Ať už jakékoli literární dílo, jakékoli kvality, je pro nás čímkoliv, nesmíme zapomenout, že je záznamem něčích myšlenek, pocitů a citů. Co jiného než cit nám dopomáhá hledat vhodné slovní prostředky?
A ať už obsahuje, co chce, obsahuje to proto, že někdo chtěl něco říct a měl co říct, ať už si to řekl jak chtěl, cítil že to chce říct zrovna tak, jak to řekl. A co víc může potěšit autora, než to, že jeho skromné dílko někoho inspirovalo k napsání pár veršů.
To jen dokazuje, že to řekl natolik správně, že to oslovuje i další. Proto to chtěl přeci říct, aby oslovil.
Mě oslovil!
A vypovídací hodnota mích veršů?
Tu ať si autor najde sám. Vždyť právě proto jsou verše tak krásné, protože kolik je na světě bytostí tolik je i možných výkladů toho jednoho verše.
Ano, přiznávám, nejsem schopen z těchto důvodů vyzdvihovat něčí verše a nebo naopak ho upozorňovat na to co v nich udělal špatně... jak by mohl něco udělat špatně?
Copak může špatně cítit?
Ne! Řekl to tak, jak chtěl!
A hlavně, řekl to!
Mé verše jako komentáře mají hodnotu možná jen pro mě, však doufám, že ne, že i mezi Vámi, milí obyvatelé dračího infa, se najdou tací, kteří cítí, že to není pouhé rýmování do větru, upozorňování na sebe.
Ne, proč bych to dělal... Je to skrytý pohnutek mysli, který mě donutil napsat své pocity v básni. Jsou to mé pocity, které Vaše dílko ve mně vyvolalo.
Nic víc... nic míň."
Nakonci řeči jsem podal v přátelském gestu ruku k zlatému drakovi, chtě tím vyjádřit to, že, ať to dopadne jakkoli, si ho vážím, už jen proto, že mi otevřeně, ač necitlivě, ale otevřeně, řekl svůj názor, nesmírně vážím, a ať Porota rozhodne jakkoli, jeho dílka již nikdy nebudu komentovat básní, považuje-li to za nevhodné. Jeho přání budu respektovat, a bude-li si to přát i někdo jiný, prosím, stačí říct... své pocity si mohu nechat pro sebe.
Je ticho v soudní sluji... co na to řeknete vy, Velevážení porotci?
Bylo naprosté ticho v soudní sluji a atmosféra byla tak hustá, že by se dala kousat. Seděl jsem na lavici obžalovaných, velké kamenné lavici, dlouhé a tak prázdné... Ano prázdné, seděl jsem tam sám, po mém boku nikdo. I obhájce jsem zamítl... Přeci, kdo jiný než já sám by měl své činy umět nejlépe obhájit???
Na protější straně seděl velký zlatý drak v černém taláru, který byl natolik kontrastní k jeho mocné velikosti a barvě, až z toho šel strach. Z lesku zlatých šupin mě bolely oči a temná čerň jeho taláru mě pohlcovala... Nedokázal jsem na Něj dlouho hledět... Proč si to jen vykládá jako přiznání viny? Proč ho nenapadne, že je to jen má slabost a pocit malosti, který při pohledu na Něj cítím. Zas se na mě podíval svým opovržlivým zrakem, pohrdá mnou...
Proč?
Protože si ho vážím, ačkoli se neznáme?
Kdo ví...
"Přichází Jeho Dravost Soudce!"
Zaznělo dutě prázdným sálem... Všichni jsme byli najednou jedno tělo, jedna mysl. Povstali jsme. Já - obžalovaný, žalobce ve své zlaté kráse i porota, jež vše napjatě pozorovala... tvořená draky, elfy, koňmi, grify a já nevím kým vším, asi všemi.
Koho by napadlo, že já budu jednou muset hájit své činy...
Soudce se postavil na vrchol Své tribuny. Černý plášť, bílá paruka a nic pod ní... jen ten plášť, paruka a kladívko, soudce. I na Zlatém Drakovi bylo vidět, že se cítí být menší... holt i on cítil velkou úctu k Jeho Dravosti. Aspoň v tom jsme byli za jedno a nastejno... spravedlnost je jen jedna... snad vše dobře skončí.
BUCH! BUCH!
To soudce odbil začátek procesu.
Všichni si sedli, jen Zlatý Drak zůstal stát.
"Velectěný soude!" Zahřímal svým mocným hlasem, který se nesl ozvěnou jako třesk bitvy.
"Obžalovávám Tohoto drakodlaka, že zneužívá svých básní k psaní komentářů, které jsou bezpředmětné a především urážlivé!"
Co??? Použil vážně výrazu Drakodlak??? On si odpustil onen přívlastek -elfka... asi si uvědomil jak by to znělo směšně...
Pak si sedl.
"Já Drakodlak, sebe sama hájím, v téže věci, poněvadž se domnívám, že nejsem vinen!" Ach, ty zbytečné právnické kecy... hold, vše má svůj řád.
Paruka jen přikývla.
To už Zlatý Drak byl opět na nohách a tentokrát došel doprostřed místnosti.
"Velectěný soude! Vaše Dravosti Soudce! Vaše neochvějná Spravedlnosti poroto!" Jaká elegance a přitom teatrálnost v jeho pohybech a jak jeho zlatá slova působila, nemožno slovy popsat. Nelze vypovědět moc oněch slov tak otřepaných a přitom tak skvostně vyslovených. Kolikrát tyto kameny, tato slova slyšely, ale vsadil bych se, že ani jednou nebyla řečena tak ohnivě a elegantně jako tentokrát.
"Pro Své tvrzení bych rád předložil nevelké, leč postačující množství důkazů. Ale nejdřív, dovolte mi pozastavit se nad domýšlivostí, s níž jsem se doposud nesetkal." Podíval se na mě... Nevěděl jsem, co tím má na mysli a přišlo mi to dost urážlivé, jak může On soudit zda-li jsem domýšlivý či nikoli, vždyť mě ani nezná!
"S domýšlivostí, s níž si dovolil psát básně, ještě k tomu mnohdy tak pochybné úrovně, jako komentáře k básním!
Komentáře!?
Spíš se někdy pokoušel zastínit samotné dílko, nebo ukázat světu, že je sám toliko dobrý a skvělý, že to umí také!
Či jak jinak by jste si chtěli podobný čin vysvětlit, Velectění porotci?"
Ticho.
Na to jsem nemohl nic říct...
Není to pravda, jistě že ne, ale budu si muset počkat, až dostanu slovo já... hromadil se ve mně vztek, vztek tak silný, že jsem měl sto chutí po něm plivnout ohnivou kouli... TO NENÍ PRAVDA!!! Do očí se mi pomalu řinuly slzy... Jak si tohle o mě může někdo myslet... teď nesmím brečet... co by tomu řekl soud! Drak a pláče...
NE, to ne, to by vyhrál!
Zkameněla mi tvář a v očích mi planul vztek, seděl jsem hrdě s krkem důstojně zvlněným do S s křídly roztaženými a napjatými ke krápníkovému stropu... Důstojný rozčílený drak, kterého bolí... moc bolí... kdesi pod šupinami... Naštěstí pod šupiny není vidět!
"Ano, je to stejná troufalost a nesmyslnost jako malovat obrázky k obrázkům, k hudbě místo slov napsat hudbu, je to drzé, opovážlivé a opovržení hodné!
Není to chování hodné draka, co draka, Drakodlaka!" a tentokráte v onom slově bylo tolik opovržení nad tím, že nejsem drak, kolik se do něj jen vešlo... Co vešlo, toho opovržení bylo tolik, že přetékalo tímto sálem...
Proč?
Co jsem udělal?
"Básně, jako komentář k textu, jsou prostě nepříčetné, irelevantní, nemají žádnou vypovídací hodnotu a Nikdo o ně nestojí!"
"NÁMITKA, Vaše Dravosti Soudce!" Vyprskl jsem ze sebe.
Celá soudní sluj byla jakoby prokletá, všichni zkameněli, i mocný Zlatý Drak strnul v pohybu a jen se na mě tázavě podíval.
I čas jako by se na chvíli zastavil.
Po chvíli naprostého hrobového ticha jsem již klidnějším hlasem pokračoval: "Můžu předvolat minimálně tři svědky, kteří mi výslovně řekli, že se jim mé komentáře líbí a moc si jich váží, podotýkám, že všichni jsou autory komentovaných textů."
V porotě to zašumělo i zlatý drak vypadal mírně zaskočen, že i Já mohu mít někoho na své straně, ačkoli se vrátil do své majestátní pózy.
BUCH! BUCH! BUCH!
Utišil sál mocný soudce: "Námitka se příjmá!" zazněl zpod paruky hlas, zvláštní, cizí, hlas bez emocí.
Já si opět sedl na nepohodlnou kamennou lavici obžalovaných.
"Nemám, co více říci... zatím." a Zlatý Drak odešel ke svému trůnu obžaloby.
Teď byla řada na mě...
Ach, co mám říct...
"Velevážený soude! Ctěná poroto, Velevážený Soudce!"
Moc dobře jsem vnímal jak můj hlas nemá patřičnou majestátnost a noblesu jako hlas žalobce, a má slova že jsou ještě otřepanější než fráze jež použil Zlatý Drak.
Bylo mi to upřímně jedno!
"Vážený žalobce!"
Tímto jsem je skutečně zarazil.
"Dovolte mi na mojí obhajobu říci jen toto:
Co je báseň, co je literární dílo?
Snůška znaků zaznamenaná na papír?
Kdepak!
Ať už jakékoli literární dílo, jakékoli kvality, je pro nás čímkoliv, nesmíme zapomenout, že je záznamem něčích myšlenek, pocitů a citů. Co jiného než cit nám dopomáhá hledat vhodné slovní prostředky?
A ať už obsahuje, co chce, obsahuje to proto, že někdo chtěl něco říct a měl co říct, ať už si to řekl jak chtěl, cítil že to chce říct zrovna tak, jak to řekl. A co víc může potěšit autora, než to, že jeho skromné dílko někoho inspirovalo k napsání pár veršů.
To jen dokazuje, že to řekl natolik správně, že to oslovuje i další. Proto to chtěl přeci říct, aby oslovil.
Mě oslovil!
A vypovídací hodnota mích veršů?
Tu ať si autor najde sám. Vždyť právě proto jsou verše tak krásné, protože kolik je na světě bytostí tolik je i možných výkladů toho jednoho verše.
Ano, přiznávám, nejsem schopen z těchto důvodů vyzdvihovat něčí verše a nebo naopak ho upozorňovat na to co v nich udělal špatně... jak by mohl něco udělat špatně?
Copak může špatně cítit?
Ne! Řekl to tak, jak chtěl!
A hlavně, řekl to!
Mé verše jako komentáře mají hodnotu možná jen pro mě, však doufám, že ne, že i mezi Vámi, milí obyvatelé dračího infa, se najdou tací, kteří cítí, že to není pouhé rýmování do větru, upozorňování na sebe.
Ne, proč bych to dělal... Je to skrytý pohnutek mysli, který mě donutil napsat své pocity v básni. Jsou to mé pocity, které Vaše dílko ve mně vyvolalo.
Nic víc... nic míň."
Nakonci řeči jsem podal v přátelském gestu ruku k zlatému drakovi, chtě tím vyjádřit to, že, ať to dopadne jakkoli, si ho vážím, už jen proto, že mi otevřeně, ač necitlivě, ale otevřeně, řekl svůj názor, nesmírně vážím, a ať Porota rozhodne jakkoli, jeho dílka již nikdy nebudu komentovat básní, považuje-li to za nevhodné. Jeho přání budu respektovat, a bude-li si to přát i někdo jiný, prosím, stačí říct... své pocity si mohu nechat pro sebe.
Je ticho v soudní sluji... co na to řeknete vy, Velevážení porotci?