Tvorba - Texty

Dra tiše seděla vedle gauče, nervózně zatínala drápy do země a přemýšlela. Co má Billymu říct, až se probudí? Jak se mu má omluvit za to, co udělala? Má prozradit, kdo mu vlastně pomohl? Bude muset něco říct, sama by mu rány opravdu zašít nedokázala.
„Proč jsi mě nechal zajít tak daleko?“ zašeptala. „Proč mě vždycky provokuješ, Billy buddy? Já ti nechtěla ublížit, ne tolik. Potřebuju tě. Byla jsem u Barrieho a… sama to nezvládnu. Nenávidím jeho ženu čím dál víc, udělala bych něco, co udělat nechci. A bez něj žít nedokážu, nemůžu. A ty… dodržím svou část dohody, abys věděl. Pomůžu ti zase s tvým snem, když ty splníš ten můj. A já vím, že tobě se to podaří. Pokud zase… vidíš, teď jsme si kvit. Ty jsi zabil mě, já skoro tebe. Přišla jsem o kus ucha a ty…“ zamračeně se mu zadívala na hrudník. Když ho na gauč položila, drápem mu roztrhla zbývající kus krví zmáčeného pláště a přes sešité šrámy mu položila čistý ručník. Nebyla si jistá, jestli by ho zvládla obvázat. Taky mohla říct té holce, aby jí s ním ještě pomohla. Nejlépe aby tu počkala, až se Billy probudí, pak by nebyla na všechno sama. I když možná dobře, že odešla. Viděla jí mihnout se za oknem, mohla jí zastavit, ale neudělala to. Nepotřebuje jí. Nepotřebuje, aby někdo slyšel její omluvu.
„Promiň mi, Billy buddy. Co takhle to smazat a začít znovu?“ navrhla do ticha, i když věděla, že zatím odpověď nedostane. Položila si hlavu na jeho rameno a zavřela oči.
„Jen v případě, že tě budu moct ještě aspoň jednou zabít. A neříkej mi Billy buddy!“ pronesl Horrible poněkud chraplavým hlasem.
„Billy?“ otevřela oči. Nezdálo se jí to?
„Sundej tu palici z mýho ramene, škrtíš mi krevní oběh.“
Prudce zvedla hlavu a podívala se na něj. Upíral svůj ledově modrý pohled do jejích očí, až tentokrát málem uhnula.
Snažil se vypadat co nevíc chladně a potěšilo ho, jak má čičidračice projednou problém jeho pohled opětovat. Protože kdyby před ním neseděla, patrně by se rozbrečel bolestí. Brečel by, protože to bolelo. Tak zatraceně to bolelo a pálilo, kdykoliv se jen trošinku pohnul. A když zavřel oči, viděl jí, jak po něm s vyceněnými zuby šlehá ocasem. Bál se jí, ale nesměl dopustit, aby to zjistila. Slyšel, co šeptala do ticha, když si myslela, že je v bezvědomí. To mu dává možnost znovu jí zkusit využít ke svým plánům. Ale už se nesmí stát, že se mu vymkne z rukou. Má teď jeden trumf, který může vytáhnout kdykoliv, kdy půjde do tuhého.
Opatrně zvedl hlavu a podíval se na své tělo. Viděl jen čistě bílý ručník. Zvedl ruku a neohrabaně ho odstrčil. Oči se mu zamžily, když spatřil tři dlouhé šrámy. Kůže však byla pečlivě sešitá, jen zaschlá krev kolem naznačovala, že ještě nedávno to byly rozšklebené rány. Nadechl se, zamrkal, aby zahnal slzy, co se mu draly do očí a znovu na ní upřel mrazivý pohled.
„Seš zatracená cholerická bestie, která neví, co chce. Kdybych měl po ruce svůj Smrtící paprsek, zabil bych tě,“ pohnul se a vzápětí sykl bolestí. „Ale teď tě potřebuju. Srazila’s mě na kolena, tak se o mně taky postarej. Nemůžu se hýbat.“
„Za to, co’s řekl, bych ti mohla urazit hlavu, ale… myslím, že tohle už stačí,“ odpověděla. Tentokrát jí nerozzuřil. Věděla, že by to neudělal. Neměl na to. Navíc z jeho výrazu poznala, že se zdaleka necítí tak drsně, jak se snaží vypadat. Jen stěží zadržoval pláč. Nechtěla ho vidět brečet, zatím ho nechá hrát si na drsňáka.
„Budu potřebovat něčím obvázat. Ne moc pevně, rána by měla dýchat, ale zatraceně to bolí, když se ty stehy zachytí o ten pitomej ručník. Jak jsi mě sakra vůbec sešila?“
Teprve teď mu došlo, že čičidračice svými spáry nemohla tak jemnou práci zvládnout a znovu si zmateně prohlédl tři šrámy.
„No… já to neudělala.“
Billy si zkusil vzpomenout, co se stalo, když ho nechala bezmocně ležet na střeše. Matně se mu vybavila ženská tvář. Měl pocit, že už jí někde viděl. Mluvila k němu a i ten hlas mu přišel povědomý, ale nevzpomínal si. Všechno se ztrácelo v mlze, v zápachu krve a… benzínu? Malátně si protřel rukou oči. Začínala ho bolet hlava.
„Nic si nepamatuju,“ zasténal a protřel si rukou čelo.
„Já jsem… našla jsem tě na střeše v bezvědomí, když jsem se vrátila,“ zamumala. „Byla u tebe ta holka, co mě odnesla do Big Bena.“
„Cože?“ ruka, kterou si mnul spánky, uhodila náhle do opěrky gauče. Billy při tom prudkém pohybu sykl bolestí.
„Nevím, jak tě tam našla a co tu chtěla, ale pomohla ti.“ Snažila se skrýt zášť, kterou v tu chvíli pocítila. To ona se vrátila Billymu pomoct, proč se do toho najednou montuje někdo třetí?
„Co je sakra zač?“
Dra pokrčila rameny. „Nevím, ale určitě se zase ukáže.“
„To se mi nelíbí,“ zabručel Billy. „Pohybuje se tu až moc jistě.“
Dra s ním souhlasila. Při pomyšlení, že se ta cizinka bude motat okolo pořád, se jí zježila srst na zádech. Aby však Billyho uklidnila, řekla jen:
„Kdyby tě chtěla zabít, nebude ti zašívat břicho. Zlý úmysly asi nemá.“ V duchu si pro sebe dodala, že by možná bylo lepší, kdyby zlé úmysly měla. Aspoň by věděli, na čem jsou.
Billy musel uznat, že čičidračice má pravdu. Jenže představa, že se tu každou chvíli pohybuje někdo, jehož záměry mu nejsou známy, se mu moc nezamlouvala. Bude si muset začít dávat větší pozor a svou laboratoř lépe zabezpečit. Ukradené desky mohly být jen začátek. Ale… o co může jít někomu, kdo mu nejde po krku? A je to vážně holka? Odkud ho zná? A co po něm chce? Holka?!
Dra ho vytrhla ze zmatených myšlenek.
„Nechtěl jsi něčím obvázat? Co mám odkud přinést?“
„V laboratoři je lékárnička. V polici kus od dveří. Přines jí.“
Cosi zabručela, ale zvedla se a zamířila do laboratoře. Když se pro lékárničku natahovala, ozval se za ní nepříjemně vlezlý hlásek. Skoro poskočila leknutím.
„Nojó, teď se staráš, co?“
„Co tu zase chceš?“ obořila se na potkana, který stál na zadních a rozčileně kmital vousky.
„Proč jsi to udělala?“ prskl na ní.
„Co jsem udělala?“
„Proč jsi ho skoro zabila?“
„Přeháníš, tak špatně na tom není,“ ušklíbla se. Nepřiznala by, jak moc se jí ulevilo, že se Billy probral relativně v pořádku. „A vůbec, co ti na něm tak záleží? Zmrzačil tě.“
„Nojó, dělá chytrou, ale nic neví. Dobrovolně jsem nabídl své tělo k jeho velkolepému pokusu, abys věděla, ale bohužel, ještě to nemělo vychytaný mouchy.“
„To můžeš být rád, jinak bys tu nebyl, ty opelichanej dobrovolníku,“ pobaveně se zašklebila.
„Je to strašlivý doktor Horrible a ty s ním jednáš jako s kusem hadru!“ pištěl na ní, až mu z malé tlamičky létaly krůpěje slin.
„Přestaň mi tu vyšilovat a zalez někam, nebo rozpářu břicho i tobě,“ zasyčela a napřáhla k němu tlapu.
„Nojó, vytahuješ se, co?“ prskl.
„Vůbec ne,“ řekla s ledovým klidem a sekla po něm drápem. Potkan hbitě uskočil a odpelášil o kus dál.
„Nojó, nic lepšího neumíš?“ zasmál se.
Bez rozmyslu vzala z police kleště a mrštila je po něm. Drobné tělíčko zmizelo ve skulině ve zdi.
„Zmetku mrňavá,“ ulevila si čičidračice, popadla lékárničku a vydala se zpátky za Billym.

Nakonec se s velkým vypětím Horrible spíš obvázal sám. Dra mu sice pomáhala, jak nejlépe dovedla, ale její drápy obvazy trhaly a Billy byl čím dál víc nervózní, když mu svými spáry šermovala kolem čerstvě sešitých ran. Po jeho výkřiku, aby z něj dala pracky pryč, se s lítostivým bručením raději stáhla.
Sedla si o kus dál a tiše pozorovala, jak s obvazy zápasí. Zatínal zuby, aby skryl bolestné sténání a ruce se mu třásly. Bylo jí ho líto. Zahojit rány mu nedokáže a se svými spáry mu taky moc užitečná není. Přemýšlela, čím by alespoň trochu napravila to, co udělala.
Konečně se mu podařilo převaz dokončit a unaveně si opřel hlavu o madlo gauče. Čelo se mu lesklo potem a víčka zavřených očí se chvěla.
„Billy?“ promluvila do ticha.
„Nech mě spát,“ odsekl plačtivě, aniž by otevřel oči. Předstírala, že nevidí slzu, která mu stekla po tváři, lhostejně se otočila a raději opustila místnost.
Slyšel, že odešla. Protřel si rukou uslzené oči a rozhlédl se po pokoji. Byl opravdu sám. Celou dobu se snažil ovládat a myslel, že se možná udrží i teď, ale když se mu z úst vydralo první hlasité vzlyknutí, věděl, že tenhle boj prohrál. Zabořil tvář do dlaní a rozbrečel se. Za posledních pár dní toho na něj bylo už vážně moc. Rozpárané břicho by i přežil, ale zatraceně, jak to, že zase dokáže něco cítit? Měl by vzít smrtící paprsek a čičidračici zprovodit ze světa za to, co udělala. Ale věděl, že by to nikdy nedokázal. To ho rozčilovalo, protože cokoliv cítit bylo nebezpečné. Jen ti, kteří jsou bezcitu, mají šanci přežít. To se naučil v Lize a musel uznat, že je na tom hodně pravdy. Pomohlo mu to, aby se sebral po smrti Penny a teď… při vzpomínce na Penny hlasitě zakvílel. Tolik mu chyběla! Jak je možný, že po tak dlouhé době ho může její smrt ještě pořád tak bolet? Praštil pěstí do opěradla gauče a zaskučel. Stehy na břiše se nepříjemně natáhly. Vzpomínky ustoupily stranou, jak se znovu snažil vybavit si, co se stalo, když ho Dra zanechala bezvládně ležet na střeše. Už jednou něco podobného zažil, ale kdy? Kdy a kde slyšel ten ženský hlas, který ho budil z bezvědomí? Hlavou mu probleskla vzpomínka na kapitána Kladiva, jak po něm hází auto. Pak tma. Tma a ten hlas. Zavrtěl hlavou. To není možný, neměl nikoho, kdo by mu tenkrát pomáhal. Tahle vzpomínka se mu s tou čerstvou musela spojit jen náhodou. Vzdychl a zavřel pálící oči. Zkusí se trochu prospat, možná mu to pročistí hlavu.

Dra ho slyšela, jak v pokoji naříká, a vztekle zatínala drápy do země. Litovala toho, co udělala a nelíbilo se jí nést za to následky. Když z ničeho nic hlasitě vykřikl, nevydržela to a v kočičí podobě vyrazila ven. Nejdřív jen bezcílně běžela ulicí, než jí došlo, že automaticky sleduje slabou pachovou stopu. Zastavila se a zavětřila. Byl to pach té dívky, která se kolem neustále motala. Dra instinktivně vycenila zuby. Stopa však byla slabá a pozvolna se vytrácela, až v rušnějších ulicích zmizela nadobro.
„Však ty se zase ukážeš, a pak si zjistím, co jsi zač,“ zavrčela čičidračice a lehkým klusem se vydala dál. Z nedalekého pekařství nepozorovaně ukradla sladký rohlík a skrytá mezi bednami s harampádím v zapadlé uličce posnídala. Možná by měla vzít nějaké jídlo i Billymu, ale pochybovala, že by jedl něco, co by mu přinesla v tlamě. A navíc jsou tu důležitější věci, které by měla udělat. S novým cílem se vydala do centra města.
Probíhala ulicemi ignorujíce volání dětí či lákavou vůni všelijakých dobrot z malých krámků a doufala, že cestu zvolila dobře. Viděla to místo pouze z ptačí perspektivy, ale za bílého dne si netroufla jen tak poletovat nad městem. Bude se muset spolehnout na svůj odhad a pokusit se Šamanův dům najít v kočičí podobě. Po třech hodinách pobíhání sem a tam jí ovšem lidské město přišlo natolik spletité, že pomalu nevěděla, kudy už běžela a kudy ne. Malé kočičí tlapky bolely, dala by skoro všechno za to, aby mohla letět. Už to chtěla vzdát a vrátit se do laboratoře, když proběhla krátkou uličkou, která se jí zdála povědomá. Zastavila se a soustředěně zavřela oči. V hlavě se jí rozprostřel obraz, který viděla, když se s Horriblem v prackách vznesla do noci. Teď už přesně věděla kde je a kam má jít. Netrvalo to ani deset minut a stanula před ošuntělým domem. Znechuceně se ušklíbla. Ty rádoby vonné smrady byly cítit až ven.
Pozorně si prohlédla budovu, jestli by někde nenašla skulinu, kudy se dostat dovnitř. Dům byl však pečlivě uzavřený. Zavrhla myšlenku nepozorovaně se proplížit dovnitř, vyskočila a předními tlapami se zachytila za velké klepadlo. Zadníma se odrazila ode dveří a několikrát třískla masivním kruhem do dřeva.
„Ukažte mi obyčejnou kočku, která tohle dokáže,“ zašklebila se a dopadla zpátky na zem. Čekala a napínala uši. Po chvíli se dveře pomalu otevřely. Stačila jí jen malá škvíra, aby hbitě proklouzla dovnitř. Prosmýkla se komusi kolem nohou a než se zmatený mladík, který dveře otevřel, stačil rozhlédnout po opuštěné ulici, skryla se za prázdný pult na druhé straně místnosti.
„Nikdo tam není,“ zavolal mládenec a dveře zavřel. Když prošel kolem ní, poznala v něm mladíka, který přiběhl Šamanovi na pomoc ve chvíli, kdy se s Horriblem dobývala ven.
„Nikdo? Díval ses pořádně?“ zaslechla Šamanův hlas.
„Vážně nikdo.“
„To je dobře, dneska už nechci nikoho vidět. Potřebuju meditovat!“
Čičidračice uslyšela podivné zabublání, než Šaman znovu promluvil. „Spoléhám na tebe, Steve. Dohlédni na to, aby mě nikdo nerušil. A pro příště… to, co se v noci stalo, se už nesmí opakovat. Byl jsem moc lehkomyslný. Musíme vymyslet, jak to tady lépe zabezpečit. A ten… ten Horrible… musí vědět, že si jen tak nemůže dovolit napadnout ctihodného Šamana!“
„Jestli ho do té doby nevyřídí Big Ben,“ poznamenal Steve.
„No… aspoň by nám ušetřil práci. Ale radši bych se na toho rockového panáka moc nespoléhal.“
„Je to londýnský hrdina, mistře,“ namítl Steve s jistou dávkou pokory.
„Pche, hrdina. Umí si jen zjednat respekt a omotat lidi kolem prstu. Někdo jako hrdina neexistuje, Steve. Každej jen kouká na to, aby přežil a co nejvíc si to užil. Hrdinové jsou jen namyšlení snobové. A vůbec, musím meditovat. Teď běž a zajisti, aby sem dnes už nikdo nechodil, ano?“
„Jistě, mistře.“
„Hodný kluk.“
Ozvalo se další zabublání.
Hnědovlasý mladík se opět objevil v jejím zorném poli a zamířil k starožitnému telefonu stojícímu na dlouhém pultu. Dra znovu nepozorovaně proklouzla kolem, jen několik korálků v závěsu zachřestilo. Steve se zmateně otočil, ale neviděl nic neobvyklého. Korálkový závěs se pomalu vlnil, jak jím před okamžikem prošel. Pokrčil rameny a zvedl telefonní sluchátko. Po dnešní noci měl i on dost pocuchané nervy a bylo to znát.
V krátké a tmavé chodbě na sebe vzala čičidračice svou pravou podobu. Trochu se jí podlomily přední tlapy, znovu se cítila unavená, ale spánek musí počkat. Jsou věci, které je třeba vyřídit hned.
„Tak tomuhle se říká meditace?“ zeptala se s notnou dávkou opovržení, když uviděla Šamana sedícího v tureckém sedu a pokuřujícího vodní dýmku. V místnosti se už skoro nedalo dýchat, všude se válel těžký a omamný kouř. Potlačila zakašlání a upřela na Šamana zlostný pohled.
Ten zalapal po dechu a z úst mu vyklouzlo několik kouřových kroužků. Šlauch mu vypadl z ruky, a než stačil zakřičet, rozkašlal se.
„To nevíš, že kouření škodí zdraví?“ zašklebila se pobaveně Dra.
„Steve!“ vykřikl mezi sípáním Šaman, ale než mohl volání o pomoc zopakovat hlasitěji, držela ho čičidračice pod krkem. Pozdě, z chodby se ozvaly rychlé kroky.
„Volal jste, mistře?“ Steve vběhl do místnosti a rázem ztuhl na místě, když jeho pohled padl na nezvaného návštěvníka.
„Hni se a garantuju Ti, že se už nezvedneš se země,“ zasyčela na něj Dra a šlehla proti němu ocasem. Steve hlasitě polkl a nerozvážně ucouvl.
„Tak slyšel jsi? Ani hnout!“ křikla a z tlamy jí vyšlehl zelený plamen. Nebyl moc velký, ale vyděsit dokázal. Steve narazil zády do zdi a sesunul se k zemi. Neomdlel, ale nebezpečí od něj teď nehrozilo.
„Tak se mi to líbí,“ přikývla spokojeně Dra a obrátila se zpátky k Šamanovi. Ten měl v obličeji poněkud brunátnou barvu a čelo se mu lesklo potem. Uvědomila si, že ho stále ještě pevně svírá kolem krku a sevření trochu povolila. Zalapal po dechu a zakoulel očima.
„Mám pro tebe obchodní nabídku, kterou dozajista neodmítneš,“ usmála se na něj a dala si záležet, aby ukázala co nejvíc svých špičatých zubů.
Cosi zachrčel a tázavě pozvedl jedno obočí.
„Jsou věci, které si nekoupíš ani za všechny peníze světa. Jednou z nich je… tvůj život. Zajímá tě to? Jestli ne, můžeme to skončit hned, co říkáš?“ svůj úsměv ještě rozšířila.
Urputně zavrtěl hlavou.
„Mluv dál!“ vyrazil ze sebe.
„Dobře. Jsi dobrý obchodník, umíš naslouchat. Takže… viděla bych to tak. Ty mi teď slíbíš, že mě i Horribla necháš na pokoji a zapomeneš, že jsme tu jeden nebo druhý kdy byli. Za to ti zaručím, že už s tebou Horrible nikdy nezkříží cestu a pokud ano, bude to jen za účelem diplomatického obchodu. I když pochybuji, že bys měl něco, co by si on nedokázal sehnat sám. Ovšem kdybys jen jednou chtěl tuhle dohodu porušit, budu u tebe dřív, než stačíš zavolat o pomoc a věř, že má další návštěva se ti opravdu nebude líbit. A propo Steve, řekla jsem, že se nemáš hýbat!“
Bleskově otočila hlavu a ocasem mladíkovi podrazila nohy. Ten odvážný mládenec se během její řeči vzchopil a snažil se vyplížit z místnosti ven. Musela obdivovat jeho kuráž a trochu litovala, že si kvůli ní při pádu narazil hlavu o zeď, ale kdyby poslouchal, co mu říká, mohl v klidu sedět a nic by se mu nestalo.
Steve na ní upřel vyděšený pohled a stáhl se ke zdi. Otočila se zpátky k Šamanovi.
„Tak co ty na to?“
„Mám snad na výběr?“ zamračil se na ní.
„Dobře, beru to jako souhlas.“
„Kdo mi zaručí, že můžu věřit takový bestii, jako jsi ty?“
Znovu lehce zesílila sevření.
„Dej si pozor na jazyk, abys o něj nepřišel. Věř mi tak, jako věříš sám sobě. To, co udělám já nebo Horrible, se bude odvíjet od toho, co uděláš ty. Nech nás být a nebudeš mít problém.“
„Dobře, souhlasím,“ zasípal.
„Jo a ještě jedna věc, málem bych zapomněla… a tohle mi určitě řekneš jen tak, ze své dobré vůle. Znáš tu holku, co mě sem přinesla?“
„Ne,“ odpověděl až příliš rychle.
„Ne?“ zeptala se a přiblížila svůj čenich těsně k jeho očím. Z pachu jeho potu se jí dělalo špatně, ale neucukla. Zírala mu do očí a lehce cenila zuby. Hlasitě polkl, ale mlčel. Přejela mu drápem po tváři a pomalu zamířila ke krku.
„Mám přitlačit?“ zašeptala a přimhouřila oči.
„Je to podfukářka! Nikdy dřív jsem jí neviděl, jen jsem o ní něco zaslechl. Přišla kdo ví odkud, nějaký čas přespávala v Toweru, než se dala k bandě Podfukářů. Víc o ní nevím.“
„Kdo jsou Podfukáři?“
„Význam toho slova je snad dost jasný, ne?“ vyštěkl na ní.
Prskla mu vztekle do tváře, ale pustila ho. Když bude chtít, dokáže si to zjistit sama. Začala pomalu couvat směrem k východu z místnosti. Pozorně sledovala Šamana i Stevea, pokud jeden z nich něco zkusí, bude to teď.
Šaman si však mnul roztřesenou rukou zarudlý krk a Steve se snažil vlisovat se do zdi. Proklouzla tedy korálkovým závěsem a vyrazila ke dveřím z domu. Bude muset riskovat, že jí někdo z města takhle uvidí, ale teď si opravdu netroufla proměnit se v kočku.
Rozrazila dveře a vyběhla na ulici. Měla štěstí, že Šamanův dům byl v zastrčené části města. Odrazila se a roztáhla křídla. Snažila se letět co nejvíc kolmo vzhůru, aby se rychle dostala do výšky, ve které lidé jen těžko určí, co to vlastně nad nimi mezi mraky poletuje. Když usoudila, že stoupání stačí, zakroužila, aby se rozhlédla po městě.
Během letu přemýšlela. Bylo jí jasné, že Šaman své slovo nedodrží. Byl to podvodník, šizunk a šmelinář, sliby, i když je v sázce jeho život, poruší bez mrknutí oka. Ale tipovala, že než něco udělá, bude to chvíli trvat. Podvodníci vždy pracují s časem, období zdánlivého klidu otupí smysly nepřítele a je pak snazší zaútočit. Ne, Šaman jim dá čas. A ten teď potřebovali. Dokud nebude Horrible v pořádku, je na ní, aby držela stráž. A ona na to nechtěla být sama.
Měla by se ještě podívat, co dělá Big Ben, ale cítila se už příliš unavená a chtěla se vrátit k Billymu. Stejně by se asi nedozvěděla nic jiného, než že Big Ben po Horriblovi půjde ještě víc než předtím, a to je jí jasné i bez šmírování.
Mávla tedy křídly a zamířila zpátky do laboratoře.

Big Ben rozčileně rázoval po zahradě a drtil svými silnými botami pěstěný anglický trávník. Carlos při tom pohledu zoufale zatínal zuby, ale neodvážil se cokoliv svému bratrovi říct. Když byl Bennie v téhle náladě, bylo lepší ho moc neprovokovat.
„Ten zatracenej Šaman si už musel vyhulit mozek z hlavy. Drak zkřížený s kočkou? Za co mě má, za idiota? Tohle by mu nevěřil ani… no ani ty mu to nevěříš, že ne?“ probodl Carlose zlostným pohledem.
„Nevěřím, Bennie,“ zašeptal Carlos.
Big Ben spokojeně přikývl a pokračoval.
„Musel ho zaskočit ten bílej doktorskej zmetek a on se to teď snaží nějak překroutit, aby si neudělal ostudu. Prý kočkodrak, nebo jak to říkal, hehe, k smíchu!“
„Říkal jsi ale, že moje Micinka…“ Carlos při vzpomínce na roztomilou siamku popotáhl. Chyběla mu, ale Big Ben o ní nechtěl ani slyšet.
„Tvoje Micinka byla Horriblův špeh, pochopíš to už konečně?!“ zařval na svého bratra, až mu od úst odletovali bublinky slin. Carlos nešťastně oponoval.
„Třeba ne, třeba to byla jiná kočka? Po městě jich běhají stovky.“
„Seš tak blbej nebo tak naivní?“ Big Ben nad svým bratrem znechuceně zavrtěl hlavou. Horšího příbuzného snad opravdu mít nemohl. „Ta kočka patří k němu. Přišel si pro ní, nějakym svym podlym trikem mě uspal a…“
„Ale ta kočka tu nebyla, když jsem ho našel u tebe v garáži!“ bránil dál Carlos svou Micinku.
„Na co by tu taky čekala? Určitě zdrhla hned, jak otevřel dvířka klece. Je to jenom zvíře.“
„A co Šaman? Jak se teda k němu ta Horriblova kočka dostala?“ Carlosův hlas zněl o něco jistěji. V tomhle případě přece musí Bennie uznat, že je tu něco špatně.
Big Ben však jen mávl rukou.
„Ty tomu prolhanýmu tlusťochovi věříš? Kdo ví, proč za ním Horrible přišel. Určitě spolu domlouvali nějakou levárnu a on se jen začal cukat. Tak ho ta doktorská maškara trochu zmáčkla. Nic víc bych v tom neviděl.“
„Ale Šaman mluvil o kočce a…“
„Přestaneš s tím už konečně? Ten chlap byl zhulenej, copak’s to neviděl? Potil se jak prase, oči měl přes půl hlavy a motal se jak vejr ve dne. Takovýmu chceš něco věřit? Vážně seš natvrdlej víc, než si myslim.“
Carlosovi se začala třást brada. Neměl daleko k tomu, aby mu do očí vyhrkly slzy. Byl zvyklý, že mu jeho velký bratr nadává, ale tentokrát to bolelo. Nevěděl proč, ale tomu, co říkal Šaman, věřil. Nepřišlo mu, že ten člověk mluví z cesty. Říkal sice věci, které byly těžko uvěřitelné, ale proč by to nemohla být pravda? Navíc, jeho Micinka byla prostě nevinná toulavá kočička, Bennie musel určitě chytit jiné zvíře. V kočkách se nevyzná, tak proč by si je nemohl splést? A jeho Micinku pak dostal ten ohavný doktor.
„Jestli mi tu začneš bulet, tak už tě fakt praštim,“ zabručel Big Ben, když si všiml Carlosova výrazu. Ten na něj upřel velké štěněcí oči a horečně přemýšlel.
Bennie ze všeho viní toho zatraceného Horribla. To znamená, že po něm půjde. To by mohla být příležitost jak zjistit, co se stalo s Micinkou a případně jí pomstít, pokud by tom ten doktor měl prsty.
„Jsem jen unavený, Bennie. Jsme na nohách celou noc, potřebuju se prospat.“
Big Ben nad svým bratrem znovu zavrtěl hlavou.
„Nic nevydržíš. Tak běž než se mi tu složíš a já bych tě musel nosit.“
Carlos tedy zamířil do domu do své ložnice. Big Ben ještě chvíli postával venku, vykouřil dvě cigarety a pak zmizel do své garáže. Bude si muset promyslet, co provede s tím bílym panákem, kterej si začíná nějak moc vyskakovat.

Když se Dra vrátila, Billy tvrdě spal na gauči. Chvíli u něj seděla a přemýšlela, jestli ho vzbudit a říct mu, že byla u Šamana, pak to ale zavrhla s tím, že to není důležité. Navíc je dobře, že Billy spí. Tak ho alespoň nic netrápí. Jen ten gauč asi není zrovna pohodlný, zvláště co ho při nedávné noční můře poněkud rozcupovala.
Stoupla si na zadní, zapřela se ocasem a pro lepší rovnováhu trochu roztáhla křídla. Jen tolik, co jí prostor dovoloval a aby zůstala stát bez kymácení. Opatrně vzala Billyho do náruče a vydala se trochu klopýtavě k jeho ložnici. Její tělo nebylo zrovna uzpůsobené k chůzi po zadních a nenesla ho asi nejšetrněji podle toho, jak občas ze spaní zasténal, ale nakonec ho dokázala donést do velké postele bez viditelné újmy.
Jemně ho položila a přikryla tenkou dekou. Nakonec vyčerpaně padla na postel vedle něj.
„Spinkej, Billy buddy, potřebuješ nabrat síly,“ zašeptala a sama nevěděla proč, pohladila ho po vlasech.
„Penny?“ zamumlal ze spaní.
Náhle jakoby viděla jeho očima. Dívala se na dívku, která přímo před ní umírala. Slyšela ji říkat, že kapitán Kladivo dá všechno do pořádku, a sama cítila tak neskutečné zoufalství a bolest, jaké ještě nikdy nezažila. Viděla, jak tu ženu, ze které právě vyprchal život, bere do rukou a v náruči ji odnáší. Tiskne k sobě její tělo a cítí její vůni, ale je mrtvá a už nikdy od ní neuslyší povzbudivé „Billy buddy“…
Prudce od něj odtáhla tlapu.
„U všech draků, Billy,“ zavrtěla hlavou. „Kdy už se přes tohle dostaneš?“ Smutně ho pozorovala, když jí došlo, že by vlastně jen tak neměla vidět jeho vzpomínky či myšlenky. On přece ale nedávno zažil něco podobného. Mohlo by mezi nimi existovat nějaké spojení?
Přemýšlivě nakrčila čelo. Možná by mohla…
Uvelebila se vedle něj a jemně se ho dotkla tlapou. Třeba s jeho trápením půjde něco udělat. A když ne, aspoň si užije trochu legrace.