Tvorba - Texty

Vláčela ho nad městech ve spárech jako kus hadru. Na rozdíl od předchozí cesty nedávala pozor na to, jestli s ním necloumá nebo jak moc do něj zatíná drápy. Svírala ho a s vyceněnými zuby se řítila k jeho domu.
Chtěl na ní křiknout, aby trochu povolila sevření, ale neodvážil se. Viděl její výraz a z celého jejího těla sršela zlost, jakou u ní ještě nezažil. Tentokrát se doopravdy bál. Drápy zatínající se do jeho kůže v místech, kde ho držela, se nedaly vytěsnit z mysli.
Když doletěla nad jeho laboratoř, místo aby s ním jemně přistála, hodila ho z výšky na rovnou část střechy. Dopadl ztěžka na nohy a málem se složil na zadek. Zalapal po vyraženém dechu, ale než se stačil pořádně vydýchat, dosedla čičidračice vedle něj a zařvala mu do ucha.
„Kde’s sakra celou dobu byl?!“
Ucouvl a rozpačitě zamrkal.
„Šel jsem pro tebe k Big Benovi, ale ty jsi tam nebyla. Nevěděl jsem, kde jsi a co se stalo,“ bránil se.
Kdesi uvnitř věděla, že to, co říká, je pravda. Nemohl tušit, co všechno se stalo od chvíle, kdy jí Big Ben srazil k zemi pěstí. Ale byla příliš rozzuřená na to, aby k tomu přihlédla. Potřebovala se vyvztekat a tenhle blonďáček v bílém plášti byl jediný, koho měla při tlapě. A navíc za to všechno mohl.
„Kdybys mě nehodil přes ten blbej plot, abych hledala něco, co v tom baráku vůbec nebylo, nic by se nestalo!“
Zíral na ní a pomalu se taky začal rozpalovat. Jak ho může takhle obviňovat?
„Chceš říct, že je to moje vina?“
„To teda chci, protože je to tvoje vina! Nechci vůbec vědět, co se mnou měl ten upocenej chlap v turbanu v plánu. Víš jak mi bylo, když jsem tam seděla zavřená v kleci?“
„A víš jak bylo mně, když jsem nevěděl, kde jsi? Uvědomuješ si vůbec, že nakonec jsem přišel a zachránil tě?“
„Ty mě? Ten idiot by tě na místě zastřelil, kdybych ho nesejmula a tebe neodtáhla ven! K čemu mi vlastně vůbec seš? Jenom mě dostáváš do problémů!“
Zaťal pěsti a hlas mu přeskočil, když na ní zakřičel.
„Myslíš taky někdy na něco jinýho než na sebe? Jak můžeš být tak bezohledná a sobecká?!“
Nechápal, kde se v něm ta odvaha vzala, ale křičel jí přímo do obličeje, křičel a se strachem hleděl do jejích zlostně zářících očí. Kulaté zorničky se náhle stáhly do úzkých štěrbin a ona zařvala tak, jak to u ní ještě neslyšel. Takhle patrně řve drak, blesklo mu hlavou.
„Já že jsem sobecká? A kdo tak urputně trval na tom, že musí dostat zpátky nějaké pitomé desky? A kdo pro ně nakonec šel? Kdo teď vždycky pro něco někam jde?“
„A nechceš mi náhodou říct, kvůli komu mi ty desky někdo ukradl? Kdybych se tě nesnažil přivést zpátky k životu, patrně bych toho zloděje dostal dřív, než by se stihl rozkoukat!“
„Fajn, a kvůli komu jsem na tý špinavý podlaze asi umřela, co?“
„Já se aspoň snažím splnit ti to tvoje debilní přání! Jestli sis nevšimla, dělám co můžu. A abych pravdu řek‘, přestává se mi to líbit, protože ty mě akorát obviňuješ a navíc mi přijde nefér to, co vlastně chceš. Jsi opravdu neskutečně sobecká, vůbec nemyslíš na to, komu ublížíš!“
Na vteřinku se zarazila, ale než mohl nastoupit chladný rozum, všechno se zbarvilo doruda a ona se už nedokázala ovládnout. Srazila Billyho tlapou k zemi a tvrdě ho přišlápla, aby se nemohl pohnout. Zlostně mu zasyčela do tváře.
„Naivně jsem si myslela, že vyhlášený Dr. Horrible je dostatečně zlý, podlý a ctižádostivý na to, aby mě chápal a aby mi dokázal pomoct. Ale jak vidím, zmýlila jsem se, protože ty nejsi nic jiného než neschopný a ufňukaný kuře v bílém plášti!“
Zlost v něm vzkypěla takovou silou, že i on přestal přemýšlet nad tím, co dělá. Vzepřel se a co nejvíce mohl vykopl nohama. Zasáhl jí do břicha a i když rána samotná s ní ani nehnula, překvapením přece jen povolila stisk a on získal čas na to, aby se vysmekl a vyskočil na nohy.
„A já si zas myslel, že draci jsou ušlechtilá a moudrá stvoření! Ale na tobě není nic moudrého ani ušlechtilého. Měli jsme dohodu, ale zdá se, že ani za cenu toho, co chceš, jí nedokážeš dodržovat. Ty ode mě něco žádáš a já se mám sklonit a udělat to? Jen proto, že milostivá čičidračice si to přeje? Víš co? Kašlu na to, dělej si s tím svým Barriem co chceš, ale já končim. A dost lituju toho, že jsem kvůli tobě nasazoval krk. Udělal jsem si ze Šamana novýho nepřítele, a i kdybych ti to tvoje stupidní přání splnil, ty si odejdeš a necháš mě tu s tím vším, co jsi mi kde podělala. Děkuju mockrát, vaše samolibosti!“
Dřív, než se stihl nadechnout a ještě něco dodat, ležel na zemi. Ani neviděl, co ho zasáhlo, ale přes břicho až po hrudník cítil ostrou a řezavou bolest. Cáry bílého pláště se začínaly červeně barvit.
Dra znovu nepříčetně zařvala, a tak se přikrčil a čekal další ránu. Místo toho ovšem zaslechl pravidelný tlukot velkých blanitých křídel, a tak zmateně otevřel oči. Spatřil jen její obrys mizící proti noční obloze.
Několik minut jen tak ležel, oddechoval a snažil se uklidnit. Pak se vzepřel na loktech a v tu chvíli mu břichem projela taková bolest, že se zaúpěním padl zpátky. Opatrně pozvedl hlavu, a to, co spatřil, ho vyděsilo. Celá přední strana pláště ztratila svou bílou barvu. Snažil se rukou odhrnout látku, aby se podíval, jak moc zlé jeho zranění je, ale bolest mu rozklepala ruce a vháněla slzy do očí. Cítila tohle Penny, když umírala? Střepina vražená do jejího těla, život unikající spolu s drahocennou krví… co když tady na té střeše umře? Zavzlykal a se zaťatými zuby trhl látkou. Když uviděl tři hluboké a rozšklebené šrámy táhnoucí se přes břicho až na hrudník, a jak z nich po jeho těle uniká krev, dávivě zabublal a nakonec bezvládně praštil hlavou zpátky na zem. Ztratil vědomí.

Přes vlnu vzteku nevěděla, co dělá. Až v poslední vteřině zmírnila úder svého ocasu. Tohle kratičké procitnutí zachránilo Billymu život, protože jinak by tvrdé ostny na jejím ocase rozpáraly jeho břicho jako hračku. I tak mu patrně uštědřila pořádné šrámy.
Nemohla tam zůstat. Věděla, že v tuhle chvíli za sebe neručí. Viděla Horribla ležet před sebou, ale všechno barvila rudá mlha a ona měla chuť to slabé lidské tělo dorazit. Roztáhla křídla a vrhla se ze střechy pryč do tmavé noci.
Bezmyšlenkovitě mávala křídly, chladný vzduch proudící kolem ní jí dělal dobře. Hlava konečně přestávala bolet, tělo, které bylo v kleci celé napjaté, se uvolnilo a zlostný škleb se po nějaké chvíli změnil na spokojený úsměv. Začala se probírat zpátky z toho rudého běsnění. Uvědomila si, že poznává krajinu pod sebou a musela se výběru svého podvědomí smát. Jak jinak, kam jinam by v tuhle chvíli mohla letět. Ať se Horrible o sebe postará sám, ona ho přece nepotřebuje. Dokáže si nakonec poradit i bez jeho nešikovných vynálezů.
Při vzpomínce na Billyho znovu vztekle zasyčela, ale zuřivost z ní už vyprchala. Na její místo nastoupil hlad. Proměna do pravé podoby si žádala energii a žaludek se jí začal hladově svírat. Možná se někde zastaví na malou svačinu. Naklonila křídla a stočila se směrem k pastvinám. Jedna ovce by mohla stačit. Sice si už zvykla na lepší stravu než je syrové maso, ale v tuhle chvíli si nemůže moc vybírat. Třeba pak dostane něco lepšího u Barrieho, když bude mít štěstí.

Leslie si vyslechla skrčená u dveří docela dost. Nedozvěděla se sice, co Horrible s kočkou, která vlastně není kočka, plánuje, ale už aspoň věděla, co je to stvoření zač. A ty jeho pokusy s DNA… chce snad takových potvor uměle vytvořit víc? Ovládnout svět s pomocí kočičích draků? Ta myšlenka jí přišla absurdní.
Když Šaman začal s Big Benem rozebírat jakési osobní záležitosti, svůj hřad znechuceně opustila. Big Benovo stěžování si na svého bratra opravdu slyšet nemusela.
Vyrazila tedy rovnou k Horriblovi. Nos už jí nekrvácel, ale bolel tak, že přemýšlela, jestli jí ho ti pacholci nakonec nezlomili. Rozčileně svírala pěsti a bezmyšlenkovitě se hnala přes město. Byla na nohou už přes dvacet čtyři hodin, ale v žilách jí v tuhle chvíli proudilo tolik adrenalinu, že na spánek nebylo ani pomyšlení. Možná potom, až si vyřídí účty s tím modrookým blonďáčkem. I Big Ben by měl schytat svůj díl, ale ten zatím počká.
S obličejem zrudlým zlobou a rychlou chůzí dorazila k laboratoři Dr. Horribla. Pomalu začínalo svítat.
Přikrčila se ke zdi a opatrně se plížila ke zrádnému oknu do laboratoře. Od chvíle, kdy jím nechtěně propadla dovnitř, byla daleko obezřetnější. Navíc, co kdyby tu někde poblíž byla ta zatracená potvora, která Billyho div nezabila, jak zuřivě ho vláčela od Šamana ven?
Nahlédla do domu, ale v laboratoři byla tma. Snažila se zahlédnout cokoliv, co by jí napovědělo, jestli se uvnitř někdo skrývá, ale marně. Že by se sem to stvoření s Horriblem nevrátilo?
Třeba ho ta potvora sežrala někde cestou, ušklíbla se pobaveně, a vydala se na podrobnější průzkum. Ať však nakoukla do kteréhokoliv okna, všude byla jen tma a ticho. Kam jinam by sakra Horrible šel? Zachmuřeně zkusila kliku od hlavních dveří, ale bylo zamčeno. Jak jinak, ani Billy není takový hlupák, aby nechal svou laboratoř napospas každému, kdo půjde kolem. Nicméně obyčejný zámek pro ní nebyl až takový problém, za chvilku už stála v tmavé chodbě a rozhlížela se kolem. Chtěla zamířit do laboratoře, ale než si vybrala směr, kterým se vydat, proběhlo jí cosi drobného pod nohama. Uskočila a zaostřila do tmy. Uprostřed chodby seděl na zadních packách bezocasý potkan a rozrušeně kmital fousky. Už ho chtěla se znechuceným ušklíbnutím minout, když vyskočil, chytil se nohavice a hlasitě zapištěl.
„Jedeš dolů, ty zvíře jedno?!“ vykřikla a zatřásla nohou. Potkan se však zachytil jejího kabátu a šplhal výš. Rozmáchla se, že ho smete dolů, ale drobný čiperka se zakousl do rukávu a ať třepala rukou jak chtěla, zvířátko se drželo pevně dál. Až ve chvíli, kdy se rozmáchla, že s ním uhodí o zeď, zapištělo a pustilo se. Popoběhlo chodbou kus dopředu a znovu si sedlo na zadní. Kdyby měla něco v ruce, mrštila by to po něm. Takhle ale potlačila zlost a rozhodla se, že bude malého otravu ignorovat. Přece jen, je v domě Dr. Horribla, měla by mít oči na stopkách a ne se tu ohánět po havěti, která vylezla kdo ví odkud. Billy by si tu měl pořádně uklidit.
Když se však chtěla věnovat opět svým záležitostem, potkan znovu přiběhl a nepříjemně zavřeštěl.
„Co je?“ uhodila na něj, jako by jí mohl odpovědět. On však jen znovu popoběhl chodbou. Sama nevěděla proč, ale se zamračeným výrazem se vydala za ním. Dovedl jí ke schodům do prvního patra a začal se na ně drápat. Leslie se zarazila.
„Mám jít nahoru?“ zeptala se nedůvěřivým tónem, jako kdyby jí někdo zkoušel. Potkan vypískl a zabušil předními packami do schodu.
„No skvělý, to je vážně kariéra. Nejdřív přespávám s krkavci, že mám doteďka peří všude, a teď se tu zas vybavuju s krysou. Ale dobře, jdu za tebou, ty prašivko vopelichaná.“ Rozhodila rukama a vydala se do schodů. Nahoru došla dřív než drobné zvířátko, a tak se zatím rozhlížela kolem. Moc často sem asi Billy nechodil, všude seděl prach, jen prostředkem chodby se táhla vyšlapaná cesta, jakoby tudy nedávno někdo šel. Sem tam zahlédla v prachu otisk podivného spáru. Naskočila jí z toho husí kůže na zádech, a aby nepříjemný pocit zahnala, obořila se na potkana.
„Trvá ti to. Dělej, než mě ta tvoje hra přestane bavit.“
Zvířátko se vydrápalo do posledního schodu a rozběhlo se.
„To mi chceš jako říct, že se mám vyšplhat nahoru?“ založila si ruce v bok, když se potkan zastavil pod stropními dvířky. Zapištěl a poskočil. Zatáhla za řetízek a dvířka se skládacími schody se otevřela. Nejistě po nich vyšla a ocitla se na půdě plné různého harampádí. Několika vikýři prosakovalo dovnitř krvavě rudé světlo rodícího se rána. Půda tak získávala morbidně strašidelný nádech. Tentokrát se po schůdcích za ní potkan nevydrápal, a tak se začala rozhlížet, co jí vlastně chtěl ukázat. Napadlo jí, že to mohla být past, zvíře vycvičené Horriblem, aby nezvané návštěvníky nalákalo do… blbost. Tohle nebyl Billyho styl.
Na půdě byl suchý vzduch a z toho, jak svými kroky vířila prach, jí začaly slzet oči. Znovu si vybavila svůj nucený pobyt v Toweru a skoro zaslechla tlukot havraních křídel. Potřebovala se nadechnout nebo v tom dusném suchém prostředí snad omdlí. Popošla k jednomu vikýři a zkusmo jej otevřela. Několik pavučin se zpřetrhalo, jedna z nich jí uvízla ve vlasech, když rychle vystrčila hlavu ven a lačně nasála čerstvý ranní vzduch. Pohlédla na rudě se barvící oblohu a když sklouzla očima níž, cosi upoutalo její pozornost. O kus dál, na rovné části střechy, něco leželo. Něco, co svou bělostí narušovalo krvavě rudé okolí.
Billy? Blesklo jí hlavou. Nikdo jiný to být nemohl, o tom se nedalo pochybovat. Co tam ale dělá? Spí? Zvědavě se protáhla ven a plíživě se přesunula blíž. Nikde se nic ani nepohnulo.
„Pro bohy,“ vydechla, když si všimla, jak je jeho plášť potrhaný a zkrvavený. V tu ránu byla u něj.
Byl v bezvědomí a přes břicho a hrudník se mu táhly hluboké, dosud lehce krvácející šrámy. Divila se, že z něj vůbec něco bílého zahlédla, protože plášť byl nepříjemně nasáklý. Tohle musel udělat ten jeho přerostlý mazlíček. Viděla, že dýchá a trochu se jí ulevilo. Pleskla ho přes tvář ve snaze ho vzbudit.
„Vstávej, tak zle na tom zas nejsi!“
Cosi zamručel, ale výraznější reakce se nedočkala. Znovu ho propleskla a tentokrát mžouravě pootevřel oči. Zíral na ní, ale z výrazu bylo poznat, že je pořád poněkud mimo.
„Ztratil jsi hodně krve. Možná bys potřeboval doktora, ale nikam se s tebou nepotáhnu, abys věděl. Za to mi nestojíš. Ale…“ odmlčela se a znovu se podívala na zkrvavené břicho. „Tohle bych myslím zvládla.“
Cosi zamumlal, ale nebylo mu rozumět. Zalovila v kapse a vytáhla malou krabičku. Při jejím stylu života se hodila spousta věcí, které by obyčejného člověka nenapadlo u sebe nosit, a tak se spokojeně zašklebila, když vyndala drobnou jehlu a z maličkého balíčku sterilní nit.
„Neboj se, šít umim,“ sdělila mu, když provlékla nit uchem jehly. Světla pomalu přibývalo a okolí začalo dostávat spíše zlatavý nádech. To bylo dobře, aspoň na to uvidí líp.
„Anestetikum nemám, ale seš chlap, tak to zvládneš, ne?“
Teprve teď vypadal, že pochopil, co se s ním kdo chystá udělat. Chtěl zvednout ruku a odstrčit jí, ale byl příliš malátný. Připlácla mu jí k zemi a přisedla kolenem.
„Jestli budeš zlobit, bude tě to o to víc bolet, to ti garantuju. Vlastně bych tě tu klidně mohla nechat ležet, abys vykrvácel. Takže jestli mě naštveš, udělám to.“
Z další kapsy vytáhla malou lahvičku alkoholu a bez varování mu polila břicho i hrudník. Bolestně zaúpěl.
„Desinfekce,“ usmála se na něj.
Zaslechla, jak cosi zachrčel.
„Kdo jsem? To tě nemusí zajímat. A vůbec, tohle je naposled, co ti zachraňuju kůži. Proč mi tohle děláš? Vždycky mi totálně přetočíš moje plány. Nenávidím tě za to!“
Skoro to vykřikla, a dřív, než stačil jakkoliv zaprotestovat, zabodla mu jehlu s nití do břicha. Vytřeštil na ní oči, ty se mu však vzápětí protočily a on znovu omdlel.
„No fajn, vážně hrdinský. Že já se tu vůbec snažim. Nebejt mě, stejně bys byl už dávno mrtvej. A zase jak idiot ti pomáhám, i když jsem přišla úplně z jinýho důvodu. Mám chuť tě vzbudit a donutit tě bejt vzhůru, aby sis to šití taky pěkně užil. Protože mě to nebaví. Ale kašlu na to, aspoň se nemrskáš. Ale stejně mám chuť tě z tý střechy shodit.“
Na chviličku se zamyslela, jestli to přece jen neudělá, pak se ale jen zašklebila.
„Piplačka za všechny prachy, tohle. Příště radši zůstaň u cvičenejch krys, ty ti břicho nerozpářou,“ zaklela ještě, než se soustředěně znovu dala do šití.

Chrise Barrieho vzbudil pocit, že ho někdo pozoruje. Otevřel oči a rozhlédl se po tmavé ložnici, nikde však nespatřil nic neobvyklého. Rozsvítit nechtěl, aby neprobudil svou ženu, a tak jen ležel a tiše naslouchal nočnímu tichu. Bylo ještě brzy na to, aby vstal, ale spát se mu už nechtělo. Po chvilce se zvedl a zamířil do kuchyně. Možná ještě na chvíli usne, když si dá sklenici mléka.
Rozsvítil v kuchyni a skoro vykřikl leknutím. Oknem se na něj upíraly dvě zářivě zelené oči. Vzápětí se ale musel sám sobě smát, když rozpoznal obyčejnou kočičí siluetu. Přešel k oknu a otevřel je.
„Tak kdepak ses tu zase vzala? Už jsem tě dlouho neviděl, myslel jsem, že se ti něco stalo,“ promluvil tlumeným hlasem na kočku a vzal jí z parapetu do náruče. Hlasitě zavrněla a otřela se mu hlavou o hrudník. Podrbal jí za uchem a zamířil s ní k lednici.
„Dáš si se mnou sklenici mléka?“
Frkla a předstírala, že mu chce z náruče vyskočit.
„Ach, promiň, zapomněla jsem. Podívám se, jestli máme smetanu,“ usmál se a posadil kočku na židli. Sobě dal ohřívat mléko a na malou misku nalil trochu smetany.
„Doufám, že nás tu nepřistihne Aleks, mám zákaz tě sem brát,“ sdělil jí, když postavil misku na zem a hladil jí po zádech, zatímco mlaskavě vylizovala oblíbenou pochoutku.
Ignorovala zmínku o jeho ženě, nechtěla si kazit tuhle téměř posvátnou chvíli. Když vylízala misku do poslední kapky, otřela se mu hlavou o nohy a jemně zamňoukala. Vzal si své mléko a s kočkou na klíně se usadil v obývacím pokoji na gauči. Nepřestával jí hladit a ona vrněla, až se to v nočním tichu hlasitě rozléhalo.
V takových chvílích mu bylo líto, že si tu siamku, která jednoho dne přišla kdo ví odkud a na první pohled ho zaujala svou odlišností od ostatních koček, nemůže nechat. Možná už opravdu stárl, ale bylo příjemné a uklidňující jen tak sedět, mít ji na klíně a cítit, jak vibruje spokojeným předením, když jí hladí po zádech. Respektoval Aleks, když řekla, že kočku doma nechce, že je nemá ráda a navíc, toulavé zvíře může do domu přitáhnout kdo ví jakou nemoc, ale tahle malá potvůrka na pohled sršela zdravím, a tak kdykoliv přišla, našel si alespoň chvilku, aby se s ní pomazlil a občas jí nenápadně propašoval do domu a dal jí něco dobrého.
Víčka se mu začala klížit. Odložil dopitou sklenici na stůl a pohodlně si opřel hlavu o opěrku gauče. Nechtělo se mu vracet do tmavé ložnice, i takhle mu bylo příjemně. Kočka hřála a z toho, jak její tělo těžklo, usoudil, že taky pomalu usíná.
Ještě teplé papuče a houpací křeslo a budu dokonalý dědek, napadlo ho a v polospánku se při té představě pousmál.

„To už si ze mě opravdu děláš legraci!“ probudil je ženský hlas. Dra zvedla hlavu a vzápětí dopadla na zem na všechny čtyři, když Barrie provinile vyskočil z gauče.
„Eh… Aleks… dobré ráno, miláčku,“ usmál se na svou ženu, která na něj doteď nevěřícně zírala.
„Co jsem ti říkala o té kočce? A proč tu s ní proboha spíš na gauči?“
„Vzbudil jsem se a nemohl usnout, tak jsem si šel dát sklenici mléka a ona seděla za oknem a loudila. Vzal jsem jí na chvíli dovnitř, ale… nějak jsem tu usnul. Promiň, vynesu jí ven.“
„Dobře, děkuju.“
Kriticky ho přelétla pohledem a přísně se zamračila.
„No jen se podívej, máš pyžamo samý chlup. To je další věc, co na kočkách nemám ráda. Všude pouštěj chlupy.“
Když viděl, jak se mračí, provinile se otočil ke gauči, aby vzal kočku a vynesl jí do zahrady.
Ta se ho držela jak klíště. Chtěla u něj zůstat, protivilo se jí odejít jen proto, že si to přeje nějaká lidská samice. Nechtěla však do něj zatínat drápy, a tak ho jen svými packami pevně objímala a doufala, že její němou prosbu pochopí. Pokud pochopil, ignoroval to. Jemně jí postavil do trávy a letmo pohladil po hlavě.
„Dal bych ti ke garáži misku se smetanou, kdybych věděl, že večer přijdeš. Ale ty zas budeš kdo ví kde, viď?“ podrbal jí za uchem, otočil se a zamířil do domu.
Zamručela. Nechtěla žádnou misku u garáže. Chtěla za ním dovnitř, chtěla se mu rozvalovat na klíně a spát na tom měkkém čistém gauči. To nebylo jako u Billyho, tohle bylo… Billy!
Hlavou jí probleskla vzpomínka na jeho ležící tělo ve zkrvaveném plášti. Zaťala zuby a drápy zaryla do země. Zasloužil si to! Jenže… skutečně? Začala nervózně tlapou rýpat do trávy. Možná to opravdu přehnala, ale když on jí tak naštval… a teď nemá kam jít. Barrie jí vyhodil na rozkaz své ženy z baráku a ona zůstala sama. Tohle přece nemůže dopustit! Možná kdyby se vrátila k Billymu a omluvila se… ale co když mu ublížila tak, že…
Z myšlenek jí vytrhly ostré hlasy. Nastražila uši a rozpoznala Barrieho. A ten druhý hlas… jistě, jeho úžasná manželka. Chviličku naslouchala, než pochopila, že se hádají. Nevěřícně přeběhla zpátky k domu a nahlédla do pootevřeného okna. Barrie se převlékl a Aleks teď svírala v rukách svršek jeho pyžama a křičela na něj. Že by pořád kvůli jejím chlupům? Nechtěla, aby na něj kvůli ní někdo křičel. Nikdo nemá právo na něj křičet, je to její Barrie!
Přejela svými drápy po parapetu, až to zaskřípělo a vztekle zasyčela. Měla chuť v čičidračí podobě prorazit oknem dovnitř a odnést Barrieho pryč. Jenže… kdyby to udělala, bál by se jí. Nebo jí nenáviděl. Jak se k němu má sakra dostat? Znovu jí před očima vyplula Billyho tvář.
„Jak já jen nenávidím lidi!“ A skutečně je nenáviděla. Kdyby nepřišla do jejich světa, byl by její život daleko jednodušší. Ve skrytu duše však věděla, že není vzteklá na ně, ale sama na sebe. To jí rozčilovalo ještě víc. A ještě ke všemu se začala bát o Billyho. Jenže proč? K čemu jí ten doktorský nešika vlastně byl? A proč jí představa, že by ho už nikdy neviděla, najednou tak trápí?
Hlavou se jí honilo nespočet myšlenek, když běžela vesnicí pryč. Bylo už téměř světlo a pokud na sebe má vzít svou skutečnou podobu, musí to udělat někde stranou. A musí se dostat do Londýna co nejrychleji, protože čím dřív se vrátí, tím spíš se jí podaří Billymu pomoct. Pokud už teď není pozdě.

Leslie dokončila šití a kriticky si své dílo prohlédla. Billymu patrně zůstanou tři pořádné jizvy, ale aspoň bude mít na co balit holky. Jestli to vůbec umí, nad čímž se pobaveně ušklíbla. Pamatovala si jeho snahu oslovit Penny v prádelně a doteď jí ten strašlivý doktor přijde spíš jako rozpačitá citlivka.
Otřela si krev z rukou o kalhoty a přemýšlivě se na Billyho zadívala. Asi by ho měla ještě dostat z té střechy pryč, nechat ho tu ležet na přímém slunci by mu patrně moc neprospělo. Jenže když ho za sebou potáhne, patně mu pracně vyšité stehy zase popraskají. Čert aby tohohle chlapa vzal, dělá opravdu jen problémy.
Dřív než se stihla rozhodnout, co dál, zaslechla za sebou tlukot křídel. Ohlédla se a překvapeně zůstala zírat na kočičí stvoření, které se k ní vzduchem blížilo. Neměla problém s tím, že by jí někdy v akci ochromila hrůza, ale tentokrát se při tom pohledu opravdu nedokázala pohnout z místa. Jestli tahle potvora, o které Šaman říkal Big Benovi, že je to z části drak a z části kočka, rozpárala břicho někomu, koho znala, co teprve udělá s někým, koho bude považovat za nepřítele? Musí jí hned na začátku ukázat, že není žádná ustrašená pápěrka.

Dra si všimla, že na střeše u Billyho někdo stojí. Soustředěním přimhouřila oči. Vybavil se jí smrad kadidla a Šamanův otravný přízvuk. Je to ta holka, co jí unesla od Big Bena? Co tu pro všechny draky dělá?
Přistála kus od ní a rozpačitě si jí prohlížela. Chtěla se vrhnout k Billymu, podívat se, jestli je v pořádku, ale něco v pohledu té dívky jí drželo na místě.
„To je tvoje práce?“ prolomila ticho Leslie a ukázala na Horribla ve zkrvaveném plášti.
Dra provinile přešlápla z tlapy na tlapu, pak jí ale výraz poněkud ztvrdl a tiše zasyčela.
„Zasloužil si to.“ Ta holka přece nemusí vědět, co se stalo a že jí to teď mrzí.
„A to’s ho tu plánovala nechat vykrvácet?“
„Možná,“ Dra vycenila zuby a přiblížila se o několik kroků blíž k Leslie. Ta ze všech sil bojovala s chutí couvnout.
„A ty tu děláš co?“ zeptala se čičidračice.
„Patrně jsem mu zachránila život, i když dost dobře nechápu, proč to vlastně dělám. A ty? Přišla jsi ho dorazit?“
Dra se ušklíbla.
„Ne, přišla jsem udělat totéž, ale koukám, že už to není potřeba.“
„Vzpomněla sis trochu pozdě. Billy by si možná měl líp vybírat své domácí mazlíčky.“
„Já nejsem žádný jeho mazlíček!“ zavrčela výhružně, až se Leslie trochu přikrčila.
„Tak fajn. V každym případě, jestli ho nedostaneme z tý střechy, tak jako tak bude Dr. Horrible minulostí. A já se s nim tahat odmítám, už jsem udělala dost.“
Dra na ní chvíli jen tiše zírala, než se odvrátila a přešla k Billymu. Ležel před ní tak bezmocně a vypadal tak zuboženě, až jí to zabolelo. Dřepla si na zadní a jemně ho vzala do předních tlap. Aniž by se otočila k nezvané návštěvnici, roztáhla křídla a s Billym v náručí se snesla ze střechy na zem.
„No skvělý, vděk zas veškerej žádnej,“ zabručela Leslie a vydala se k vikýři, kterým původně prolezla ven. Než se však protáhla zpátky do domu, rozmyslela si to. Není důvod, aby se tu teď dál potloukala. Kdo ví, co to stvoření ještě udělá. Obešla tedy střechu, aby našla vhodné místo, kudy by bezpečně sešplhala dolů.
Na zemi ještě nahlédla letmo do oken. V jednom pokoji uviděla čičidračici, jak strnule sedí vedle gauče a něco pozoruje. Usoudila, že na gauči leží Billy. Jestli byl vzhůru nebo stále v bezvědomí, nevěděla. Nebezpečí od té zubaté potvory mu ovšem asi teď nehrozilo. Zamyšleně se vydala pryč do ulic Londýna.
Proč Horriblovi vlastně zase pomohla? Proč ho nenechá na pokoji? Mohla by zapomenout na Ligu, na všechno, co se stalo a věnovat se už jen Podfukářům a londýnskému podsvětí. Vždyť život tady skýtá tolik možností, když k nim má přístup. A ten ona teď konečně má. Tak proč? Protože…
„Protože chci novou Ligu! Svou vlastní.“ Trochu se zarazila nad tím, když to vyslovila nahlas. Ale byla to pravda. Byla prakticky dítětem Zlé Ligy Zlých, nechtěla to všechno jen tak pohřbít. A Billy… mohl by jí pomoct. Když ne on, tak kdo jiný? Měla prsty v tom, že do Ligy vstoupil. I v tom, za jakou cenu se to stalo. Možná by jí za to nenáviděl. Ale byl členem. To se nedá přejít jen tak. Navíc… dluží mu lepší život, než poflakování se v polorozpadlém stavení se zvířetem, které ho jednou ranou dokáže zabít. A jeho pokusy s DNA? Směšné, s něčím takovým svět dobýt nedokáže, víc čičidraků by rozhodně nezvládl. Ale s ní… s ní by mohl. Tomu se přece nedá odolat.
Zahnula do malé temné uličky. Od centra byla ještě daleko, ale to nevadí. Ranní procházka jí alespoň pročistí hlavu. Konečně jí i přestal bolet naražený nos.