Dobré ráno, Drimmsible-kpt. 8
8. kapitola – Kočka v kleci
Nečekala, že bude tak snadné dostat se do Big Benovy garáže. Samotná vrata i boční dveře byly pečlivě zamčené, a špinavé okénko vypadalo, že se snad otevřít ani nedá. Když tak zděnou boudu obcházela, objevila těsně u zdi v trsu vysoké trávy, která ušla oku jinak pečlivého zahradníka, zmuchlaný hadr. Nejdřív chtěla jít bez povšimnutí dál, ale pak se na potrhanou látku zadívala podrobněji. Přemohla své znechucení a zachytila cíp rosou zvlhlé látky za dráp. Lehce zatáhla. Nic. Něco ten hadr drželo na místě. Proč? Zasekla do něj i ostatní drápy a zatáhla silněji. Trochu povolil. Prudce cukla tlapou a za zvuku trhající se látky vytáhla hadr ven. Ve zdi nedobytné garáže se objevila díra po vyndané cihle. Chvíli na ní zadumaně civěla. Má to být past, nedbalost, větrání a nebo něco speciálně účelného? Pak pokrčila rameny, že jí to vlastně nemusí zajímat. Pokud tím proleze tam, a s případnými deskami zase ven, může to být cokoliv. Hlavně když to poslouží jejímu záměru.
Z opatrnosti se rozhlédla. Ztemnělá noční zahrada byla tichá, stejně tak velký dům za ní. Zářilo v něm jen jedno jediné okno. Byla by raději, kdyby byl Big Ben někde venku a nebo šel spát, ale tenhle chlápek byl noční pták a pokud nevyrazil na nějakou půlnoční akci, ponocoval obvykle tak do tří do rána buď právě v garáži, a nebo ve své ložnici. Ložnice byla spíše výjimkou a Dra měla štěstí, že když už není veliký Bennie venku na pochůzce, sedí alespoň v domě a ne u svého milovaného harleye.
Proklouzla dírou po chybějící cihle a ocitla se v jeho království. Rozhlédla se kolem sebe.
„Skutečně zajímavý hrdina,“ zamumlala si pro sebe.
Jen část prostorné garáže sloužila svému účelu. Harley tam stál pěkně naleštěný, bělavá kravská lebka svítila nenápadně do tmy. Za ním v tmavém koutě rozpoznala siluetu malého skútru. Ten musel patrně být Carlose, uchechtla se. U zdi bylo několik beden s nářadím, s různými čistícími přípravky, a kdo ví čím vším ještě. Druhá část rozložité garáže však budila její pozornosti daleko víc. Byl tu pracovní stůl pokrytý hromadami papírů, skříňový trezor, starý a poněkud ošoupaný gauč, a na jedné jeho straně stála v rohu zapřená basová kytara a na druhé malá sestava bicích. Předtím by si nedokázala představit hrdinu Londýna, jak tu sedí, a mlátí do bubnů, ale teď už jí to tolik nepřekvapilo. Big Ben byl asi jediný hrdina svého druhu.
Odtrhla oči od hudebních nástrojů a vyskočila na stůl. Papíry jí pod tlapkami skoro ani nezašustily. Začala s podrobnějším průzkumem, ale ať hledala v hromadách papírů sebevíc pečlivě, červené Billyho desky nikde neležely. Možná v tom trezoru, ale do toho se už opravdu nedostane.
„Billy, spíš?“ mňoukla tiše.
V odpověď se jí ozvalo jen jakési zamručení. Zamračila se. Ona tady nasazuje kůži a děsivý Dr. Horrible si chrápe doma v křesle.
„Billy buddy!“ zařičela do vysílačky. V odpověď se jí ozvalo vyjeknutí a následně sprosté zaklení.
„Co je?“ utrhl se na ní.
„Přestaň chrápat a poslouchej!“ zasyčela na něj a dřív, než stihl protestovat, pokračovala. „Jsem v Big Benově pracovně. Je to velká garáž v zadní části zahrady, není tak těžký se sem dostat. Myslím, že bys to zvládl i ty, na vratech a dveřích visí sice masivní zámek, ale počítám, že s tím by sis poradit zvládl. Jiných zabezpečení jsem si nevšimla, i když je tu hrozný binec. Prohledala jsem stůl, ale na něm ty tvoje desky nejsou. Ještě je tu trezor, ale do toho se nedostanu. Pokud z něj něco chceš, přijdi si pro to sám, protože já už končím. Není tu nic, co by se nám mohlo hodit, natož ty tvé desky.“
„No počkej, jak jako že končíš? Co teda ten trezor?“
„Říkám ti, že já se do něj nedostanu. Možná kdybych na sebe vzala skutečnou podobu a sežehla ho bleskem, ale na to zapomeň, to zkoušet nebudu!“
„Ty desky musí být určitě tam a já je chci zpátky!“
„Tak si pro ně sakra přijď, od čeho si říkáš Dr. Horrible? Chlubíš se, že máš doktorát z hrůzostrašnosti a přitom dřepíš doma a necháš za sebe dělat špinavou práci někoho jiného. Já jsem ochotná ti pomáhat, dokud jsme spolu, ale nebudu dělat všechno! Přijď si sem sám, pro tvoje paprskomety to bude hračka, já odtud padám. Další den v Carlosově péči už vážně nesnesu!“
Zježená vztekem se protáhla dírou zpátky do zahrady. Nadechla se čerstvého nočního vzduchu, po pachu benzínu a oleje to byla příjemná změna. Neklidně se rozhlédla a zavětřila. Zkontrolovala okno Big Benovy ložnice. Stále svítilo do tmy. Přesto měla pocit, že něco není v pořádku. Špicovala uši a snažila se zaslechnout cokoliv podezřelého, ale doléhal k ní jen slabý hluk z rušnější části města. Plíživě se vydala podél domu směrem ke kovové bráně. Neměl by být takový problém jí přelézt a dostat se ven na ulici.
„Kotě, prosím, zkus to ještě,“ ozval se do tmy tak náhle Billyho prosebný hlas, že málem leknutím nadskočila.
„Ne! Už jsem tu šmejdila dost dlouho, mám toho plný drápy. A říkám ti, ty desky tu nejsou! Vzal je někdo jiný, takže bys měl začít pátrat spíš po tom, kdo to byl. A jestli si nechceš vysloužit rozpáraný břicho, koukej mi jít naproti, protože nehodlám ťapat celou noc městem až k tobě. Jsem totiž…“
Zařinčení řetězů slyšela skutečně až na poslední chvíli. Otočila se, ale stihla jen vytřeštit oči na obrovskou ruku, která se jí mihla před čenichem. Pak se všechno ponořilo do tmy, jen ještě odněkud z dálky zaslechla Billyho volání.
***
„Nazdar Bille!“ zahřměl Big Ben do maličké vysílačky. Seděl ve své garáži, houpal se na židli a v ruce držel přetržený kočičí obojek. Čekal, jestli dostane odpověď, ale z rybího přívěšku se nic neozvalo. Ušklíbl se.
„Dobře. Vim, že mě slyšíš, takže přejdu rovnou k věci. Mám tady tu tvojí kočku,“ podíval se na malou klec, kde na holé podlážce ležela Dra v bezvědomí.
„Nevim, co‘s s ní udělal, žvanění jí jde dobře, ale jinak neni zrovna nejchytřejší. V každym případě jestli jí chceš zpátky, koukej sem naklusat. Nesnášim kočky a pokud se tu během noci neukážeš, myslim, že si udělám novou ozdobu na svýho harleye. Nenosí kočičí packy štěstí? Vlastně ne, to jsou králičí, ale… to je jedno, ozdoba to bude dobrá. Ještě pořád mlčíš?“ Ztichl, aby měl Dr. Horrible možnost odpovědět. Vysílačka však zůstávala stále němá. „Fajn, jak chceš, mladej. V každym případě máme spolu nějaký nevyřízený účty, takže pokud nejsi srab, přijdeš. A rovnou ti řikám, nechej všechny ty tvoje hračičky doma. Jakmile uvidim, že máš něco v rukách, tu svojí micinu už živou nedostaneš. Rozuměl‘s tomu? Doufám, že jo, opakovat to nebudu. Takže do rána ať seš tady, jo?“
Hodil obojek na stůl a praštil do vysílačky masivním železným klíčem. Malý přívěšek se rozletěl na několik kousků.
Billy vykřikl a chytil se za uši, když se z jeho vysílačky, kterou nosil na provázku kolem krku, ozvalo nesnesitelné zaskřípění. Ticho, které následovalo, se zdálo však ještě nesnesitelnější. Bylo mu jasné, že Big Ben malý přívěšek rozbil, a nechtěl vůbec přemýšlet nad tím, co všechno se v jeho rukách může Dra stát. Je to sice čičidračice, měla by si umět poradit, ale… on jí tam poslal a to, že se s ní teď děje kdo ví co, je jeho vina. Nemá zrovna chuť se s Big Benem setkat, rozhodně ne na jeho domácí půdě, ale nic jiného mu patrně nezbyde. Jenže, má jít neozbrojený? Pokud se tam objeví jen tak, Big Ben ho rozmázne jako mouchu a to Dra moc nepomůže.
Přecházel nerozhodně po své laboratoři a přemýšlel. Možná kapesní verze omračovacího paprsku, mohl by ho schovat do holínky. Sice měl tenhle maličký vynález drobnou vadu a to tu, že dost dlouho trvalo, než se po zapnutí nabil a než bylo možné vyslat paprsek, ale snad to nějak zvládne. Je to pořád lepší než nic.
***
Zatímco Dr. Horrible nervózně přecházel po laboratoři, ulicemi Londýna se nenápadně prosmýkal tmavý stín. Dívka v dlouhém černém kabátě měla na spěch. V podpaží svírala červené desky a potřebovala je včas podstrčit tam, kde by měly být nalezeny.
Slyšela všechno. Musela se pousmát nad tím, že má děsivého doktora Horribla jako na dlani a bez zbytečné námahy. Sledovat ho oknem laboratoře bylo po tom nechtěném pádu poněkud riskantní, naštěstí při zbrklém útěku neztratila svou duchapřítomnost. Ač se Billy snažil být hrozivý a zlý, stále mu zůstávala jeho roztomilá, a pro ní šikovná naivita, díky které si maličké štěnice přilípnuté na spodní části stolku mohl všimnout snad jen opravdu náhodou. A tak trávila čas v teple a bezpečí a přitom naslouchala děsivým plánům, které byly v laboratoři spřádány.
Ne že by jim poslední dobou příliš rozuměla.
Občas se sama sebe ptala, proč vlastně stále ještě Billyho sleduje a snažila se ignorovat hlas, který jí našeptával, že se jen snaží udržet svět ve starých zajetých kolejích, ač sama dobře ví, že cesta již dávno vede jinam, než jak se prve zdálo.
Zlá Liga Zlých už neexistovala. Možná přežil ještě někdo další, a ona by byla schopná tyhle šťastlivce vyhledat, ale vydala se za ním. Bylo toho tolik, co by možná měl vědět, a přesto byla ráda, že nic z toho ani netuší. Zároveň ho za to však nenáviděla.
Nebylo tak těžké po útěku z Ameriky slavného Dr. Horribla vyhledat, zločinců jeho charakteru nebylo zrovna moc. Daleko těžší pro ní bylo v novém prostředí vůbec přežít. Bez zázemí Ligy, ve kterém žila snad už věčnost, bez peněz a bez pořádné střechy nad hlavou bloumala Londýnem a jediné, co jí drželo nad vodou, byl Dr. Horrible. Byl jediný, kdo zůstal. Jediný, ke komu teď mohla upnout svou existenci. A protože po ruce nebyl nikdo další, byl také ten, kdo za všechno mohl. Připadalo jí, že od chvíle, kdy ho prvně viděla, se všechno poněkud přetočilo a ona nevěděla, jak to dát zase zpátky. Navíc už to skutečně napravit nešlo.
Spala teď v místech, o kterých by ani nevěřila, že je kdy navštíví, jenže lepší ubytování najít nedokázala. Živila se tím, co kde ukradla, což pro ní nebyl tak neobvyklý styl, ale přesto se svou hrdostí špatně nesla, že žije jako ten nejposlednější zlodějíček. Živoření však naštěstí netrvalo dlouho, člověk s jejími znalostmi a schopnosti vždy našel ve velkém městě své uplatnění. A tak se jí za krátký čas pod falešným jménem Leslie Steiner podařilo proniknout do londýnského podsvětí, a její život se výrazně zlepšil. Poznala slavné podfukáře a začala se učit jejich trikům, přesto ale nebyla schopná upustit od svého tichého šílení, nemohla se od pozorování toho, kdo jí nevědomky zničil život, odpoutat. Její posedlost jí hnala stále dál, a jen díky tomu teď svírala v rukách jeho desky s různými pracovními zápisky a výzkumy.
Když je na poslední chvíli vzala ze stolu, nevěděla, co obsahují. Začala jimi listovat, ale většina poznámek a rovnic jí nic neříkala. Z toho mála, co dokázala rozluštit, však pochopila, že se Dr. Horrible nyní zabývá výzkumy DNA. To by mohlo vysvětlovat to podivné stvoření, které se náhle v jeho laboratoři objevilo. A taky tu mluvící kočku. Toužila získat další informace, možná jen z pouhé zvědavosti, možná proto, že prostě šlo o Horribla samotného. Musí vědět víc, ale aby mohla pátrat dál, nesmí on vědět o ní. Už takhle nastaly chvíle, kdy jí málem zahlédl. Musí ho svést na falešnou stopu. Nebude to takový problém, protože on sám se po špatných stopách již vydal. Teď bude jen stačit, aby jeho desky nastrčila k Big Benovi včas, než se tam děsivý doktor objeví.
***
„Vstávej!“ ozval se jí nad hlavou ohlušující nakřáplý hlas a velká ruka bezohledně uhodila do mříží malé klícky. V hlavě jí zadunělo, jako kdyby byla sama jednou ze špruclí chvějící se mříže a bolestně zaúpěla. Omámeně rozlepila oční víčka a zírala přímo do Big Benova obličeje. Vřískla, až se jí hlava znovu málem rozskočila a vymrštila se do vzduchu. Praštila se však o horní část klece, a tak se nechápavě stáhla alespoň co nejdál od Big Bena a zmateně se rozhlížela kolem sebe.
„Ven se nedostaneš, to ti řikám rovnou. Ale můžeš to zkoušet, aspoň se pobavíme,“ zašklebil se na ní a vzápětí kýchl. Utřel si nos do rukávu a zle se na ní zamračil. Přikrčila se ještě víc. Přemýšlela, jestli by zvládla proměnit se do své čičidračí podoby, ale s tím, jak se jí motala hlava, to nechtěla riskovat. Navíc zatím neměla čas obhlédnout kvalitu klece a představa, že by se jí nepodařilo to malé vězení včas rozlomit… radši myšlenku nedokončila.
Big Ben si mezitím zapálil cigaretu a vyfoukl na ní obláček smrdutého kouře. Po dvou dnech si už na cigaretový zápach, který se kolem něj táhl jako všudypřítomný mlhavý stín, téměř zvykla, ale v takovém množství to na ní stále ještě bylo moc. Rozkašlala se. Big Ben jí lhostejně pozoroval. Když už jen lehce sípala, naklonil se k ní a vyštěkl.
„Co‘s tu hledala?“
Upřela na něj kašlem uslzené oči a zasyčela.
„Tohle na mě nezkoušej,“ okřikl jí a znovu praštil do klece. „Vidíš?“ zvedl ze stolu její roztržený obojek. Z rybího přívěšku odpadlo na stůl několik drobných kousků. Vysílačka byla na padrť. Big Ben se zasmál jejímu vyděšenému výrazu. Jediné spojení s Billym bylo pryč. Jak se sakra z téhle šlamastiky teď dostane?
„Mluvil jsem s tim tvym doktůrkem. Dostal ultimátum. Pokud se tu do rána neukáže, je mi líto, micko, ale…“ Místo odpovědi se škodolibým úšklebkem sevřel pěst. Důrazněji se to ani nedalo říct. „A tentokrát ti můj drahý bratříček kůži nezachrání.“ Hlasitě polkla.
„Takže to pěkně vyklop. Co’s tu hledala?“
Němě na něj zírala.
„Nebudeš mluvit? Vy jste teda páreček k pohledání. Z toho cápka v bílym plášti jsem taky nevyrazil slovo. Uvidíme, jak bude zpívat, až ho chytim pod krkem. A do tý doby…“ vyfoukl další oblak kouře a natáhl se ke stolu. Přes cigaretový odér jí k čenichu dolehla vůně čerstvé pizzy.
Big Ben vylovil kus z krabice a skoro celý si ho nacpal do pusy.
Pozorovala ho, jak se cpe a při tom sleduje cosi na monitoru svého počítače.
„Skvělej systém, vidim všechno, co potřebuju,“ zazubil se na ní, když si všiml, že se dívá. „Trochu ses sekla, micko, když’s řekla, že to tu neni hlídaný. Viděl jsem, co tu děláš a slyšel, cos tomu zelenáčovi nakecala. Blbý, co?“
Dostala sama na sebe vztek. Na to, že by tu mohly být kamery, vůbec nepomyslela. Je pravda, že lidské technické vymoženosti jí stále ještě nepřestávaly udivovat a tím, že byla zvyklá žít bez nich, často jí ani jejich využití nepřicházelo na mysl, ale měla myslet na všechno. Nebylo to poprvé, kdy se někam více méně vloupala. A kvůli své blbosti teď trčí v kleci a kdo ví, co se stane dál. Musí se odtud dostat za každou cenu. Její vězení však vypadalo bytelně. Nenápadně se rozhlédla kolem sebe.
Big Ben mezitím dojedl pizzu a opřel se pohodlně na židli. Zapálil si další cigaretu a hlučně zívl. Dra přitom zvuku leknutím skoro nadskočila. Pozorně se však na obrovitého chlapa zadívala. V jeho držení těla se cosi změnilo. Zdál se uvolněnější, jeho pohyby byly pomalejší a každou chvíli hlasitě zívl. Že by na velkého Bennieho dopadla únava?
Sledovala, jak se snaží s ospalostí bojovat. Zapaloval si jednu cigaretu za druhou, až měla pocit, že se v garáži oba udusí. Oči se mu však zavíraly stále víc a hlava pomalu klesala na hruď. Nebylo těžké poznat, kdy opravdu usnul. Začal hlasitě chrápat. V tu chvíli Dra prostrčila tlapu mezi mříže a snažila se k sobě natočit zámek, kterým byla klec zajištěná. Pochybovala, že by se jí drápem podařilo zámek odemknout, ale zkusit to mohla. Nevěděla, jak dlouho se pokoušela alespoň k sobě nedobytný zámek natočit, když přes skřípění kovu zaslechla vrznutí dveří. Někdo vcházel do garáže!
Přikrčila se a pozorně naslouchala. Může to být Billy, a pak by mu měla dát vědět, kde je, aby jí z klece vysvobodil. Nebo to může být Carlos a i ten by se nad ní určitě slitoval. Ale ten by určitě na Big Bena promluvil. Netrpělivě vyhlížela tichého návštěvníka.
Dívka, která se objevila v jejím zorném poli, jí poněkud překvapila. Kdo to sakra je? Podrobně si jí prohlížela.
Menší postavu halil černý kabát, ze kterého vykukovala hlava s rozpuštěnými, lehce rozcuchanými popelavými vlasy. Pohybovala se tiše, jen se tlumeně zasmála, když spatřila chrochtavě odfukujícího Big Bena. Vytáhla něco z podpaží a… Dra vykulila na neznámou oči. Ta holka držela v ruce Billyho červené desky! Ne, to určitě nemůže být pravda, takovéhle náhody se nedějí. I když… kolik je červených desek s malým logem, které nosí Dr. Horrible na svém plášti?
Čičidračice zavětřila. Přes odér cigaretového dýmu, benzínu a oleje však ucítila pach, který jí nebyl tak úplně neznámý.
„Tak to jsi byla ty!“ promluvila do ticha překvapeně.
Postava v kabátu sebou polekaně trhla a rozhlédla se.
„Proč sem neseš ty desky?“ zeptala se Dra, protože jí to nebylo jasné. Pracovala ta holka pro Big Bena? Proč by mu ovšem v tom případě svou kořist nesla tak pozdě?
Nezvaná návštěvnice si všimla klece a nahnula se, aby do ní lépe viděla.
„Nejseš ty Billyho mluvící kočka?“ nakrčila čelo a upřela na ní modrošedé oči.
„Nejsem kočka a Billymu nepatřím!“ odsekla Dra. Tohle označení se jí opravdu nelíbilo.
„Takže seš. Máš asi trochu problém, ne?“ ukázala na klec.
„To máš ty taky,“ odsekla Dra a kývla hlavou k deskám položeným na stole.
„Já? Já si můžu klidně odejít, jsem volná, na rozdíl od tebe,“ rozhodila rukama a škodolibě se usmála.
„Pracuješ pro Big Bena?“ Dra pořád nevěděla, kam noční lupičku zařadit.
„No dovol! Já nepracuju pro nikoho!“ odsekla. To sice nebyla tak úplně pravda, ale proč by měla byť jen nějaká kočka znát pravdu.
„Kdo jsi?“
„To tě nemusí zajímat. Ostatně, jsem na odchodu.“ Skutečně se otočila ke dveřím, ale než stihla udělat první krok, Dra prosebně vyhrkla.
„Pusť mě ven!“
Postava v kabátu se k ní přemýšlivě otočila.
„Co bych z toho měla?“
„Když mě pustíš, tak Billymu neřeknu, že‘s jeho desky vzala ty. Řeknu, že je měl celou dobu Big Ben.“
„Zradíš Horribla?“ nakrčila čelo.
„Chci si zachránit kůži,“ zašklebila se Dra. To skutečně chtěla. Ale stejně tak neměla v plánu slovo, které dala té cizí holce, dodržet. Jen kdyby se tak dostala ven z té klece.
„Co seš vlastně zač?“ Dívka patrně ztratila zájem o dveře a udělala několik kroků blíž ke kleci.
„To tě nemusí zajímat,“ vycenila zuby čičidračice, když zopakovala to, co sama před chvílí slyšela.
„Možná by mělo, pokud tě pustím. Co seš jinýho, když ne kočka? A kočky obvykle nemluví.“
Dra mlčela.
„Fajn. Nemám na tebe čas. Měj se.“ Znovu zamířila pryč.
„Pusť mě, sakra!“ křikla za ní čičidračice tak hlasitě, až riskovala, že probudí Big Bena. Ten však jen trochu hlasitěji zachrápal. Hlava se mu přitom svezla na pravé rameno, až se na židli opovážlivě naklonil, ale ani to ho nevzbudilo.
Návštěvnice strnula v pohybu a chvíli nehnutě stála. Pak se beze slova otočila a sklonila se ke kleci. Dřív, než jí Dra stihla říct, že klíč je patrně na stole, zámek cvakl a dvířka se pomalu otevřela. Už chtěla poděkovat, když po ní však sáhla drobná ruka v černé rukavici.
„Hele, co to sakra děláš?“ vykřikla, když byla násilně vytažena ven.
„Promiň, moc ječíš,“ sdělila jí stroze Leslie a Dra ucítila na stehně bodnutí. Překvapeně se otočila a zahlédla injekční stříkačku.
„Co’s to…“
„Jenom tě to uspí,“ usmála se na ní.
„Takže Big Ben…,“ Dra kývla směrem ke stolu.
Leslie přikývla. Do pizzy použila sice jiný uspávací prostředek, ale to, že tu slavný hrdina chrápal jako mimino, nebo spíš jak opilý bezdomovec, byla skutečně její práce. Díky svému čestnému místu v bandě podfukářů měla přístup k různým užitečným věcem a vydávat se za poslíčka pizzy byla pro ní banalita. Mihla se takhle už u Billyho a nyní se díky stejnému převleku dostala bez problémů i sem. A teď má Horriblovu kočku. Možná by konečně mohla přijít na kloub tomu, co to stvoření vlastně vůbec je. A dokonce ví o někom, kdo by jí s tím mohl pomoci.
„Co se mnou chceš dělat?“ zeptala se Dra. Původně chtěla zkusit se z náruče vysmeknout, ale pomalu přestávala cítit své tlapy. Pokud by se jí to povedlo, patrně by stejně jen žuchla na zem a zůstala bezvládně ležet. Začínalo jí unavovat, jak jí poslední dobou pořád někdo uspával a drze s ní manipuloval. Nejdřív Billy a to hned několikrát, pak Big Ben svou pěstí a nakonec tahle neznámá protivná holka. Dostala se z klece ven, ale kdo ví, co s ní bude teď.
„To si ještě promyslím.“
Odpověď sotva zaslechla. I když se bránila a držela oči otevřené násilím, přesto jí touha spát udolávala stále víc. S tímhle se nedalo bojovat. Nenáviděla se za svou slabost podlehnout spánku v náručí cizího a možná nebezpečného člověka, ale copak měla na vybranou? Billy! Chtěla vykřiknout, ale nešlo to.
„Za tohle mi zaplatíš,“ zamumlala skoro neslyšně. Sama nevěděla, jestli to bylo určeno Billymu nebo té neznámé holce.
***
Billy byl zmatený. Když dorazil k Big Benovu sídlu, nejen že mu nikdo neotevřel bránu, byť ho musel slavný hrdina vidět, když ho tak netrpělivě očekával, ale poté, co pracně přelezl vysokou zeď ho ani nikdo nenapadl a ani nenašel žádnou instrukci s tím, co by měl dělat dál. Hraje si s ním snad Big Ben nějakou šílenou hru předtím, než se ho pokusí zlikvidovat?
Dra říkala, že je jeho pracovna v garáži. Plížil se tedy podél domu do zadní části zahrady. V bílém plášti si v noční temnotě připadal jako světluška a začal litovat, že raději nezvolil nějaké tmavší oblečení. Jenže on je přece Dr. Horrible, musí se podle toho i prezentovat. A navíc má v holínce svou tajnou zbraň. Začínal už mít pěkně odřené lýtko od toho, jak se mu kapesní verze omračovacího paprsku zarývala do nohy.
Přiblížil se ke garáži a pozorně naslouchal. Uvnitř někdo hlasitě chrápal. Billy nechápavě nakrčil čelo. Copak by někdo jako Big Ben v tuhle chvíli usnul?
Přeběhl posledních pár metrů, které ho od nízké stavby dělily a všiml si úzkého proužku světla. Dveře byly pootevřené. Tohle je určitě past, napadlo ho. Stál nerozhodně ve tmě a rozčileně pomrkával. S touhle situací nepočítal, nevěděl, co by měl udělat. Do uší se mu stále zařezávalo hlasité chrápání, až mu začínalo připadat, že tohle hrané být nemůže. Přece jen ale pro jistotu sáhl do holínky a vytáhl drobnou zbraň. Jediným cvaknutím jí uvedl do pohotovostního režimu. Světelný proužek na úzké hlavni začal problikávat, jak se paprskomet pomalu nabíjel. Billy ho nervózně svíral v ruce. Nebyl si jistý, jestli by byl schopný vyslat omračovací paprsek hned teď, pokud by to bylo nutné. Kapesní verze měla opravdu své mouchy, a čím víc nad tím přemýšlel, tím méně mu připadala maličká zbraň užitečná.
Konečně se odhodlal, strčil do dveří a vstoupil. Přivřel oči, aby si přivykl světlu a rozhlédl se. Big Ben před ním seděl zkroucený na židli a s otevřenou pusou chrápal tak, až se police nad stolem otřásala. Billy se ušklíbl. Tohle že je hrdina Londýna? Chlap, který se nechá přistihnout svým nepřítelem ve spánku a se slinami na bradě?
Přešel k němu a šťouchl do něj úzkou hlavní omračovacího paprsku. Nic. Big Ben se ani nepohnul. Na jeho stole však Billy zahlédl červené desky. Tvář se mu radostně rozzářila. Tak přece jen je měl tenhle prevít! Teď už jen najít čičidračici. Jenže kde? Určitě by se ozvala, kdyby tu byla. Po další letmé prohlídce zavadil pohledem o rám klece. Přiskočil k ní, ale klec byla otevřená a vnitřek prázdný.
„Kotě?“ promluvil tiše. Snažil se vytěsnit z hlavy nepříjemné chrápání a zachytit jakýkoliv zvuk, který by se ozval. Nikde se však nic ani nepohnulo. Mohl by zkusit to tady prohledat, ale pokud se Dra dostala ven, počítal s tím, že už je pryč. Patrně je právě na cestě do laboratoře a pokud letí, bude tam určitě daleko dřív než on.
Už chtěl garáž opustit, protože zdržovat se tu zbytečně dlouho bylo riskantní, když zahlédl něco ležet u dvířek klece. Sehnul se a sebral malou papírovou kartičku. Vypadala jako vizitka a když si jí prohlédl, nakrčil přemýšlivě čelo. Pochyboval, že by patřila Big Benovi, protože údaje, které na ní byly uvedené, neohrožený hrdina určitě znal. Šaman, na nějž kartička odkazovala, byl známý v celém londýnském podsvětí, zároveň však i mezi ochránci zákona a pořádku. Nejeden zločinec i hrdina vyhledali pomoc právě u tohoto chlapíka, ovšem nikdo z nich by to veřejně nepřiznal. O Šamanovi se otevřeně nemluvilo, byť o něm každý věděl.
Nikdo však netušil, odkud vlastně původně přišel. Říkal si Šaman a skutečně jím byl, což se v dnešním světe nevidělo tak často. Pracoval pro kohokoliv, kdo mu zaplatil. Nestál na ničí straně a nepřikláněl se ani k dobru ani ke zlu. Tím byl záludný a nebezpečný.
Billy zamyšleně obracel vizitku v ruce, když ho z nečinnosti vytrhl vysoký hlas.
„Bennie! Bennie, děje se něco? Ve tvé ložnici se pořád ještě svítí, ale ty nikde.“
Hlas se pomalu přibližoval. Billymu vypadla kartička z ruky, jak leknutím ztuhl. Zazmatkoval. To je určitě Carlos, kam se tu sakra má schovat?
„Že ty jsi zase usnul v pracovně, Bennie! Víš, že tě pak bolí záda, když spíš na tom starém gauči. Ty mě prostě nikdy neposloucháš a…“
Svět jakoby se zastavil. Carlos ztuhl ve dveřích a zmateně poulil oči na postavu v bílém plášti zkoprněle stojící uprostřed garáže. Jeden na druhého nehnutě zírali a nikdo se nezmohl na slovo. Jejich zkoprnělost přehlušilo silné chroptivé zachrápání.
„Bennie!“ vykřikl Carlos a vrhl se ke svému bratrovi.
„Stůj, ani se nehni!“ křikl Billy a namířil na něj omračovací paprsek. Zbraň v jeho ruce bělavě poblikávala.
„Co jsi provedl Benniemu?“ vyhrkl Carlos, když mu došlo, že normálně by se jeho veliký bratr musel při takovém křiku probudit.
„Já?“ zmateně vyhrkl Billy. I jemu však už došlo, že Big Benův tvrdý spánek nemůže být pouhou náhodou.
Carlos hystericky zacloumal svým bratrem. „Tak vstávej, Bennie! Je tady ten ošklivý doktor Horrible, určitě udělal něco s mojí micinkou, našel jsem na trávě její mašličku. Byla od krve. Tak Bennie!“
„Sklapni, sakra!“ zakřičel Billy, až Carlos leknutím vyjekl.
„Co co… co chcete dělat?“ vykoktal a velkýma očima sledoval hlaveň Horriblovy kapesní zbraně.
„Nic, když nebudu muset. Jdi od něj a nestůj mi v cestě.“ Billy vzal své desky, které předtím odložil na klec a při tom nespouštěl Carlose z očí. Ten zvedl ruce na důkaz toho, že nemá nic v úmyslu a ustoupil od Big Bena. Bez svého bratra byl tenhle zženštilý manekýn opravdu neškodný. Billy nechápal, proč si Big Ben vybral zas svého pomocníka právě tohohle rozklepaného travestu. Jen proto, že byl jeho bratr? Vždyť ani nebyli skuteční sourozenci.
„Ani se nehni,“ zdůraznil, když Carlose míjel. Ten jen zakňučel a nechal Horribla projít. Když se k němu však Billy otočil zády a chtěl vyjít ze dveří, Carlos popadl velký železný klíč, který ležel na stole a rozmáchl se.
Horrible zaznamenal periferním viděním pohyb a na poslední chvíli se otočil. Ruka mu instinktivně vyletěla do vzduchu a stiskla spoušť. V garáži se oslnivě zablesklo. Carlosovo tělo bylo hozeno na protější zeď a tam se bezvládně sesunulo k zemi. Billy zamrkal, aby zahnal mžitky, které se mu z oslnivého světla před očima míhaly. Sám byl trochu překvapený, že ten krám nakonec fungoval. Přece jen byly jeho vynálezy k něčemu, když na to přišlo. Pohlédl na bezvládného Carlose a ztemnělou zahradou se rozlehl jeho hrůzostrašný smích. Tohle kolo tedy skutečně vyhrál. Ale… kde je Dra?