Vím to
Vím to
Vím to. Vím, že tam sedíš. Vím, že za chvíli zase uvidím ta dvě dravá světla, zářící do tmy. Vím, že se brzy neslyšně vzneseš a jediné, co ucítím, bude lehký vánek studeného vzduchu, který nyní tak věrně doprovází každou noc. Brzy budu zase kořist. A jen osud rozhodne, jestli úsvit zazáří na mou hlavu, nebo na mé ostatky.
Ani vlastně nevím, proč to začalo. Teď už vím, že kořisti se nikdy nikdo neptá, jestli chce být pronásledována. Prostě ses rozhodl. Možná to bylo jen z dlouhé chvíle, z nudy, a nebo jsi měl hlad. Ale tohle trvá už příliš dlouho. Nemám už sílu ti vzdorovat, stále utíkat, bránit se tvému hladovému pohledu, který proniká do hloubky těla. Potřebuju úkryt, zbavit se tě…
Zvednul se vítr…NE! Roztěkaně se rozhlížím tvým směrem a pátrám po sebemenším pohybu, známce tvé pozice. Všude ticho, jen nade mnou se právě mihnul stín. Mé tělo už zareagovalo automaticky. Silný odraz, roztáhnout křídla a klikatým letem se vydat do noci. Vyletěla jsem z úkrytu jako vyplašené ptáče! A přesně takhle to chceš. Chceš, abych byla vystrašená, nejistá, neschopná se bránit…a já ti to jen ulehčuji.
Tep mi zase vyletěl do závratných výšin. Mé svaly už byly neskutečně unavené a já svou sílu čerpala už jen z těch nejposlednějších zásob. Týden už jsem nic neulovila, vždy se stihnu jen tak tak napít a už mě zase ženeš před sebou v nekonečném maratonu napínavých výjevů, sledu mrazivých nocí a chladných, nevlídných rán.
A ty oči. Ten tvůj pohled. Kdo ho jednou spatří, už nikdy nebude klidně spát a kamkoli vkročí, nervózně se ohlédne, zda tam někde nesedíš a neměříš svým, tím klid ničícím zrakem, jeho poslední minuty.
Jsi lovec. Stopař. Vrah. Tvou vášní je pronásledování a tvou radostí smrtelná křeč oběti. Máš srdce, ale nemáš duši. Jsi přízrak bez minulosti a se vzdalující se budoucností. Máš jen současnost. To jediné ti zbylo.
Obletěla jsem špičku vzrostlé borovice a v polovině manévru jsem se ohlédla. Nikde nejsi. Mnozí by si vydechli úlevou ale pro mne je to smůla. Nevidím tě a nevím, kde právě jsi. Ale ty mě vidíš vždy. A také vždy víš, kde jsem.
„ Ahoj," ozvalo se šepotavě přede mnou
Byl jsi tam. Nezvučně jsi visel ve vzduchu a jen mával svými obrovskými blanitými křídly.
V úleku jsem se propadla o pár metrů níž. Rychle jsem do tmy pod sebou vehnala mocným pohybem křídel vzduch a udržela se na místě. Ty jsi jen vyrovnal mou výšku a znovu mi hleděl zpříma do očí.
Na hlavě ti spočívala nehybná maska. Nepohnul jsi ani jediným svalem, neodhrnul pysky, ani nezavrčel. Jen jsi se díval.
„ Skončíme to, co ty na to?“ promluvil jsi do ticha přerušovaného jen jemným ševelením větru v korunách borovic pod námi.
V tom okamžiku, kdy jsem se nadechovala, abych mohla zareagovat, jsi se přetočil, krkolomně máchl křídly a ostnatým koncem ocasu mě zasáhl do nepancéřovaného břicha. Bylo to jako blesk. Hluboko v útrobách jsem náhle cítila tvé na metr dlouhé ostny. Jen jsem se instinktivně schoulila, z tlamy se mi vydral bolestný sten a s tichým vzdechem jsem se propadala do tmy pode mnou.
Zoufale jsem máchala křídly ve snaze se udržet ve vzduchu ještě alespoň chvíli. Těsně pod posledními žebry zela velká rána, krvavý kráter plný krve a potrhaného masa, které z ní v cárech viselo. Jak jsi vytrhl osten z těla, ránu jsi ještě rozšířil. Mé tělo nemohlo snést tak masivní krvácení. Motala se mi hlava a dýchala jsem jen velmi mělce.
„ Co bude teď?“ blesklo mi hlavou, když jsem se snášela k zemi ve víru obrazů míhajících se okolo. Padala jsem ve vývrtce, máchala ocasem a křídly a snažila se zorientovat v prostoru. Hned na to mě ale pohltila pichlavá náruč borovicového větvoví. Zavřelo se za mnou jako vodní hladina.
Koruny letitých stromů můj pád sice zbrzdily, ale váhu dračího těla udržet nedokázaly. S hlasitým praskáním a šustěním mě poslaly zase k zemi.
Tvrdě jsem dopadla na skalní podloží. Sužovaly mě neuvěřitelné bolesti. Musela jsem mít zlomené snad všechny kosti v těle a potrhaná křídla. Srdce už mi bilo jen pomalu, tiše.
Snesl jsi se nade mě jako stín smrti. Poprvé od našeho setkání ti po tváři přeběhl úsměv. Zlý, pokřivený, ale vítězoslavný úsměv.
Sklonil jsi se k mojí hrudi, chvíli poslouchal skomírající srdce a potom mi jediným mocným pohybem nohy zlomil vaz.
Konečně jsem zjistila tvoje jméno. Smrt. Ale co je tedy smrt? Bolest? Temnota? Moment, kdy všechno končí? Ne. Smrt je okamžik, kdy už nic nového nezačíná. Vím to…
Vím to. Vím, že tam sedíš. Vím, že za chvíli zase uvidím ta dvě dravá světla, zářící do tmy. Vím, že se brzy neslyšně vzneseš a jediné, co ucítím, bude lehký vánek studeného vzduchu, který nyní tak věrně doprovází každou noc. Brzy budu zase kořist. A jen osud rozhodne, jestli úsvit zazáří na mou hlavu, nebo na mé ostatky.
Ani vlastně nevím, proč to začalo. Teď už vím, že kořisti se nikdy nikdo neptá, jestli chce být pronásledována. Prostě ses rozhodl. Možná to bylo jen z dlouhé chvíle, z nudy, a nebo jsi měl hlad. Ale tohle trvá už příliš dlouho. Nemám už sílu ti vzdorovat, stále utíkat, bránit se tvému hladovému pohledu, který proniká do hloubky těla. Potřebuju úkryt, zbavit se tě…
Zvednul se vítr…NE! Roztěkaně se rozhlížím tvým směrem a pátrám po sebemenším pohybu, známce tvé pozice. Všude ticho, jen nade mnou se právě mihnul stín. Mé tělo už zareagovalo automaticky. Silný odraz, roztáhnout křídla a klikatým letem se vydat do noci. Vyletěla jsem z úkrytu jako vyplašené ptáče! A přesně takhle to chceš. Chceš, abych byla vystrašená, nejistá, neschopná se bránit…a já ti to jen ulehčuji.
Tep mi zase vyletěl do závratných výšin. Mé svaly už byly neskutečně unavené a já svou sílu čerpala už jen z těch nejposlednějších zásob. Týden už jsem nic neulovila, vždy se stihnu jen tak tak napít a už mě zase ženeš před sebou v nekonečném maratonu napínavých výjevů, sledu mrazivých nocí a chladných, nevlídných rán.
A ty oči. Ten tvůj pohled. Kdo ho jednou spatří, už nikdy nebude klidně spát a kamkoli vkročí, nervózně se ohlédne, zda tam někde nesedíš a neměříš svým, tím klid ničícím zrakem, jeho poslední minuty.
Jsi lovec. Stopař. Vrah. Tvou vášní je pronásledování a tvou radostí smrtelná křeč oběti. Máš srdce, ale nemáš duši. Jsi přízrak bez minulosti a se vzdalující se budoucností. Máš jen současnost. To jediné ti zbylo.
Obletěla jsem špičku vzrostlé borovice a v polovině manévru jsem se ohlédla. Nikde nejsi. Mnozí by si vydechli úlevou ale pro mne je to smůla. Nevidím tě a nevím, kde právě jsi. Ale ty mě vidíš vždy. A také vždy víš, kde jsem.
„ Ahoj," ozvalo se šepotavě přede mnou
Byl jsi tam. Nezvučně jsi visel ve vzduchu a jen mával svými obrovskými blanitými křídly.
V úleku jsem se propadla o pár metrů níž. Rychle jsem do tmy pod sebou vehnala mocným pohybem křídel vzduch a udržela se na místě. Ty jsi jen vyrovnal mou výšku a znovu mi hleděl zpříma do očí.
Na hlavě ti spočívala nehybná maska. Nepohnul jsi ani jediným svalem, neodhrnul pysky, ani nezavrčel. Jen jsi se díval.
„ Skončíme to, co ty na to?“ promluvil jsi do ticha přerušovaného jen jemným ševelením větru v korunách borovic pod námi.
V tom okamžiku, kdy jsem se nadechovala, abych mohla zareagovat, jsi se přetočil, krkolomně máchl křídly a ostnatým koncem ocasu mě zasáhl do nepancéřovaného břicha. Bylo to jako blesk. Hluboko v útrobách jsem náhle cítila tvé na metr dlouhé ostny. Jen jsem se instinktivně schoulila, z tlamy se mi vydral bolestný sten a s tichým vzdechem jsem se propadala do tmy pode mnou.
Zoufale jsem máchala křídly ve snaze se udržet ve vzduchu ještě alespoň chvíli. Těsně pod posledními žebry zela velká rána, krvavý kráter plný krve a potrhaného masa, které z ní v cárech viselo. Jak jsi vytrhl osten z těla, ránu jsi ještě rozšířil. Mé tělo nemohlo snést tak masivní krvácení. Motala se mi hlava a dýchala jsem jen velmi mělce.
„ Co bude teď?“ blesklo mi hlavou, když jsem se snášela k zemi ve víru obrazů míhajících se okolo. Padala jsem ve vývrtce, máchala ocasem a křídly a snažila se zorientovat v prostoru. Hned na to mě ale pohltila pichlavá náruč borovicového větvoví. Zavřelo se za mnou jako vodní hladina.
Koruny letitých stromů můj pád sice zbrzdily, ale váhu dračího těla udržet nedokázaly. S hlasitým praskáním a šustěním mě poslaly zase k zemi.
Tvrdě jsem dopadla na skalní podloží. Sužovaly mě neuvěřitelné bolesti. Musela jsem mít zlomené snad všechny kosti v těle a potrhaná křídla. Srdce už mi bilo jen pomalu, tiše.
Snesl jsi se nade mě jako stín smrti. Poprvé od našeho setkání ti po tváři přeběhl úsměv. Zlý, pokřivený, ale vítězoslavný úsměv.
Sklonil jsi se k mojí hrudi, chvíli poslouchal skomírající srdce a potom mi jediným mocným pohybem nohy zlomil vaz.
Konečně jsem zjistila tvoje jméno. Smrt. Ale co je tedy smrt? Bolest? Temnota? Moment, kdy všechno končí? Ne. Smrt je okamžik, kdy už nic nového nezačíná. Vím to…