Dobré ráno, Drimmsible-kpt. 7
7. kapitola – Řetězy, kůže a růžové mašle
Znovu se na ulici objevil nenápadný mladík s kočkou sedící v kapuci mikiny. Nakukovala mu přes rameno a pozorně poslouchala, co jí říká.
„Pamatuj na to, že Big Ben nesnáší kočky, takže jestli tě doma najde, s největší pravděpodobností tě vyhodí. Pak už to bude těžší, protože pokud tě tam najde znovu, může to být… řekněme… opravdu nepříjemné.“
„Praští mě?“
„Možná. Proto se snaž, aby tě vůbec neviděl. Najdi desky a padej ven.“
„Nebylo by užitečný se tam trochu porozhlédnout?“ navrhla. Původně se jí do další služby pro Dr. Horribla nechtělo, ale tohle zatím nevypadlo moc složitě a pro jednou se zas bude alespoň něco zajímavého dít. Když dokázala utéct z vědeckého institutu plného lidí, bude jeden dům s jedním vyumělkovaným hrdinou hračka.
„Možná. Ale prioritou jsou ty desky, na to nezapomeň.“
„Proč seš si tak jistej, že je má právě on?“
„Protože mě nenapadá, kdo jiný by to mohl být. Big Ben mi šlape na paty od chvíle, kdy jsem se v Londýně objevil.“
„Vzala je přece nějaká holka.“
„To tvrdíš ty a ani nevím, kde jsi to vzala. Seš si jistá, že to nebyl Carlos?“
„Kdo?“ Dra nechápavě přimhouřila oči.
„Big Benův nevlastní bratr. Zatímco Big Ben je ztělesněná síla a drsnost, Carlos je… nafintěný změkčilec,“ Billy se znechuceně ušklíbl.
„To nezní moc nebezpečně,“ zasmála se Dra.
„Tak jako tak si na oba dej pozor. Ani jeden nesmí poznat, co jsi zač a ke komu patříš.“
„Neboj se, vím, co mám dělat.“
„Věděla jsi to i tehdy, když jsi lezla oknem ke mně?“ pobaveně se zašklebil, ale hned sykl bolestí, když se mu do krku zasekly kočičí drápy.
„Jsi drzý,“ zavrčela mu do ucha.
Bez jakéhokoliv slova jí popadl z kapuce a hodil jí do kaluže u okraje chodníku. Špinavá voda vystříkla, a i když Dra dopadla na tlapy, měla zmáčené boky. Z břicha jí kapala zablácená voda a z očí šlehaly blesky.
„Proč jsi to udělal?“
„Protože jsem drzý?“ usmál se poněkud škodolibě. „Mimo to, potřebuju, abys vypadala jako toulavá kočka, kdyby tě náhodou načapali. Možná jsem ti neměl dát včera najíst, abys byla pohublejší,“ uvažoval.
„Tak tohle si s tebou ještě vyřídím,“ zasyčela výhružně a znechuceně otřepávala zablácené tlapky. Billy jen pokrčil rameny a vydal se dál.
„Počkej, to už mě jako neponeseš?“ zavolala za ním.
„Zbláznila ses? Takhle špinavou kočkou si zapatlat mikinu? Musel bych pak do prádelny a…“ prudce se nadechl, zamrkal, a místo aby dokončil větu, stroze oznámil: „Už je to jen kousek, to ujdeš.“
Zabručela, ale klusem se vydala za ním. Ušli několik metrů, když jim k uším dolehl řinkot řetězů a po chvilce ohlušující rámus rachotícího motoru. Billy se okamžitě vrhl do okrasných keřů lemujících chodník. Než se Dra stačila rozhlédnout, co se děje, proletěl kolem ní vlasatý chlápek na harleyi.
Když děsivý hluk utichl, Billy opatrně vykoukl z roští a rozhlédl se.
„Ty chceš taky vypadat zanedbaně? Myslela jsem, že jsi říkal, že se nechceš umazat,“ dobírala si ho.
„Jasně, ohromná sranda,“ zašklebil se a vylezl zpátky na chodník. „To byl totiž Big Ben, víš?“ řekl, zatímco si čistil oblečení od uschlého listí. Dra napnula ocas a hrdě prošla kolem něj.
„No a? Mě přece na chodníku zahlédnout může. Jsem kočka, je nás plný Londýn. A teď dělej, dokud je ten hrdina venku, chci to už mít za sebou.“
„Tady je to,“ řekl Billy, když došli k vysoké kamenné zdi. „Dej pozor, kam lezeš a kam šlapeš, kdo ví, co je tam všechno nastražený,“ varoval jí.
Viděla, jak sebou neustále ošívá a pomrkává. Byl nesvůj, možná se bál, že se Big Ben vrátí. Ona sama byla klidná, necítila žádné bezprostřední nebezpečí, vlézt někomu do domu je pro ní maličkost, praxi v tom má docela dobrou.
„Vysadíš mě? Ale jemněji než posledně prosím,“ našpulila provokativně tlamičku a čekala, co Billy udělá. Ten se beze slova sehnul a vzal jí do náruče. Chvíli jí držel a ona už čekala další poučné a zbytečné rady, když jí najednou rukou sáhl na ucho a bolestivě jím trhl. Zavřeštěla a sekla po něm tlapou.
„Co to sakra děláš?“
„Jen jsem ti strhl strup z té rány. Takhle už vypadáš jako opravdová toulavá kočka, jeden by se nad tebou ustrnul. A nebo od tebe dal štítivě ruce pryč, což pro tebe bude lepší.“
„To jsi udělal schválně,“ procedila skrze zuby.
„Možná. Ale ta krev se brzo zastaví, máš to skoro zahojený. A jizvu budeš mít tak jako tak, kus ucha ti stejně už chybí, tak je to jedno, ne?“
„Hoď mě přes tu zeď, než ti něco udělám,“ zasyčela.
„Jak si přeješ,“ pousmál se, rozmáchl a švihl jejím kočičím tělem přes vysoký zděný plot.
Dopadla tlapkami na pečlivě sestřižený anglický trávník.
„Tohle tě bude vážně hodně mrzet!“ zavolala vztekle přes zeď.
„Přestaň se tu vybavovat a dělej. Nemůžu tu trčet věčnost!“ odpověděl Billy.
Dra se kolem sebe rozhlédla. Rozhodně nečekala zahradu ve stylu opečovávaného parku. Okrasné keře byly sestříhané do úhledných koulí, kousek od plotu byl květinový záhon kolem kterého se táhl čistý vydlážděný chodníček. Honosná vila posazená uprostřed zahrady působila téměř jako královský zámek. Nevěřícně na tu parádu zírala. K Big Benovi by tipovala spíše studené šedé sídlo, zahradu plnou náhrobků či kamenných soch gorgoylů či ghúlů, ale… zdání patrně klame. Pokrčila rameny a vydala se po dlážděné cestě k domu. Pečlivě obhlížela okna, jestli některé z nich nezůstalo otevřené, ale dům vypadal uzavřeně a nedobytně. Opatrně jej obcházela a přemýšlela, jak se vlastně dovnitř vůbec dostane, když najednou zaslechla vrznutí dveří a hlasitý zpěv. Uskočila do stínu okrasného keře a tiše se vsunula pod jeho spodní větve.
V zorném poli se jí objevil podivný muž. Měl černé kožené kalhoty s rozšířenými nohavicemi, stříbrnou rozhalenou košili a pečlivě sčesané vlasy. Procítěně zpíval vysokým hlasem a za chůze se poněkud pohupoval v bocích. Na okamžik se zastavil, aby si přivoněl ke kvetoucímu keři, pod kterým se krčila Dra, než vyrazil směrem ke květinovým záhonům.
„Co to u zmlácenýho Horribla je?“ pomyslela si čičidračice a nevěřícně zírala za zpívajícím individuem. Pak si vzpomněla, že Billy mluvil o Big Benově zženštilém bratrovi. Tohle určitě musí být Carlos. Uchichtla se, protože jí přišlo neskutečně parodické, že drsný hrdina může mít tak odlišného bratra. Ovšem tím líp, protože je patrně na rozdíl od přehnaně opatrných hrdinů nepozorný a nechal otevřené dveře. Dra využila příležitosti a vklouzla do honosného sídla.
Z veliké haly, ve které stála, vedla dlouhá chodba kamsi do domu, a široké schodiště do prvního patra. Najednou nevěděla, kam se vydat dál. Kde by vlastně měla začít hledat? Přece tu nebude zmateně pobíhat sem a tam jako nějaký vořech před uzenářstvím.
„Billy?“ mňoukla tiše, když si vzpomněla, že má na krku stále vysílačku. „Jsem v tom baráku. Kde mám začít hledat? Je to tu hrozně velký, musela bych se rozkrájet, abych prolezla všechno.“
„Chceš s tím krájením pomoct?“ ozvalo se v odpověď. Znechuceně si odfrkla.
„Moc si se mnou nezahrávej, nebo se proměním zpátky, prorazím střechou a omlátím tě přímo o Big Bena, až se vrátí,“ zavrčela. Bezcílně bloumala chodbou a s nelibostí zjišťovala, že většina dveří je zavřená. Uměla by je otevřít, ale má čas na to se do každých dívat?
„Zkus najít jeho pracovnu,“ promluvil stroze Billy.
„Fajn, dáš mi mapu?“ ušklíbla se nad jeho radou.
„Počítám, že dveře do jeho pracovny budou ty nejlíp zabezpečené v celém domě.“
„Billy, víš jak to tady vypadá? Mám pocit, že jsem na prohlídce nějakého zámku a ne v baráku někoho, kdo jezdí na harleyi a chrání pořádek Londýna.“
„Najdi jeho pracovnu. Víc ti poradit nemůžu.“
„Fajn, skvělý. Příště uděláme kočku z tebe a já se budu bavit někde venku, jo?“
Na to jí už neodpověděl. Zkusmo se pověsila na kliku u jedněch dveří a s nelibostí zjistila, že jsou zamčené. Přeběhla tedy k dalším, ale se stejným výsledkem.
„To tady ty lidi žijou jen na chodbě nebo co?“ prskla a vyběhla po schodech do prvního patra. Tam natrefila na jedny dveře otevřené dokořán. Nahlédla do nich a znechuceně se zježila. Tak zženštile zařízený pokoj už dlouho neviděla. Vyřezávaná postel s nebesy a nadýchanými ustlanými peřinami, vázy plné čerstvých květin, police přecpané různými soškami lidí, převážně mužů a další plné různých časopisů. S naježenou srstí z místnosti vycouvala.
Zahlédla další pootevřené dveře a nejistě do nich nakoukla. Už opravdu nevěděla, co v tomhle domě čekat.
Tahle místnost však vypadala celkem obyčejně. Vysoké police a dlouhé řady knih, několik křesel a velký stůl uprostřed. Na pohled dokonale zařízená knihovna. Vešla dovnitř a pozorně se rozhlédla. Sice nečekala, že by hledané desky byly právě zde, ale jistota je jistota. Obcházela police s knihami a pročítala si jejich názvy. Měla ráda knihy a tahle místnost byla obrovská, přišla si pomalu jak v nějaké hlavní městské knihovně. Zabrala se do prohlížení polic natolik, že přestala dávat pozor na dění kolem sebe. Když se jí za zády ozval lidský hlas, vyletěla výskokem do vzduchu.
“Jezuskotě, kočička!“ vykřikl rozradostněle ten podivný zženštilý muž, upustil na zem kytici čerstvě nařezaných růží a spráskl ruce jako nějaká stará dáma. Dra automaticky zasyčela.
„Ale no tak, micinko,“ promluvil sladce. „Pojď ke Carloskovi blíž, Carlosek ti přece neublíží.“
Už jen z toho přeslazeného hlasu se jí zježil ocas. Začala couvat.
„Ale koťátko, ty máš bebíčko!“ viditelně se zděsil. Dra si uvědomila, že jí na uchu nepříjemně tahá zaschlý strup. Ucho by potřebovalo odmáčet a ošetřit.
„No tak, pojď ke strejdovi Carloskovi, on ti ouško ošetří,“ lákal jí dál Carlos, a i když se jí z toho přeslazeného hlasu ježila srst, usoudila, že by přece jen jeho služeb mohla využít. Mňoukla, jak nejlítostivěji dokázala a pomalu se vydala blíž k němu. Jemně jí zvedl ze země a za neustálého šišlání jí donesl do koupelny.
„Nepodrapeš strejdu Carloska, když ti teď namočí ouško, že ne?“ A aniž by čekal na odpověď, namočil žínku a začal jí opatrně otírat bolavé ucho. Když jí poprvé ošetřoval Billy, snažil se být co možná nejněžnější, patrně v zájmu svého vlastního zdraví. Ale Carlosova péče byla ještě daleko jemnější, skoro jako by jí ošetřovala elfí léčitelka. Strup z ucha se pomalu rozmáčel a přestal štípat a tahat. Dra začala tiše vrnět.
„No vidíš, ty jsi ale šikovná micinka,“ pochvaloval si Carlos a dál jí pomalu otíral ucho a část hlavy, kterou měla od krve.
„Tak, trochu ti to zase krvácí, ale neboj se, něco ti na to dám, aby se ti tam nedostala infekce,“ zašveholil a natáhl se do jedné skříňky nad umyvadlem. Dřív, než jí došlo, co řekl a stačila se vypařit, přitiskl jí na ucho namočený smotek vaty. Zaštípalo to, až překvapeně vykulila oči a zlostně zasyčela. Carlos ucukl, aby se vyhnul její šermující tlapě s tasenými drápy a usmál se.
„No tak se nezlob, už je to hotovo. Odkud ses tu vůbec vzala? Počkej, podívám se ti na obojek, jestli tam nemáš adresu, kam patříš.“ Nahnul se a začal zkoumat její obojek. „Pěkná věcička, vypadá to trochu jako kůže, ale není to kůže. A koukám, máš ráda šperky, viď? Rybí kostra… no, k tobě se to hodí, ale myslím, že mašlička by ti slušela víc, jsi přece dáma. Ale jméno ani adresu tu nemáš, tvoji pánečkové to trochu zanedbali, nemyslíš? Nevadí, jestli chceš, můžeš zatím zůstat u mě. Bennie sice nemá kočky rád, ale neboj se, nějak to uděláme.“ Mrkl na ní a jak byla z jeho monologu zkoprnělá, sebral jí ze skříňky, kde celou dobu seděla a v náručí jí opět někam nesl. Znovu se zježila, když zjistila, že s ní míří do toho přeplácaného přeslazeného pokoje.
Opatrně jí posadil na zem a vzal z postele dva růžové polštáře.
„Udělám ti u mě pelíšek. Jinde by tě Bennie asi nesnesl, takže si pamatuj, že nejlepší bude, když budeš vždycky spát tady. Jak tak na tebe koukám, potřebovala bys ještě vykoupat, jsi od bláta, ale nechci tě už po tom oušku trápit. Třeba se zvládneš dát do pucu sama, co? No, počkej tu na mě, přinesu ti něco k jídlu, určitě máš hlad nebo aspoň na něco chuť.“
K jejímu zděšení zavřel dveře, když odcházel. Ztuhle seděla na jednom z ošklivě růžových polštářů a přemýšlela. Mohla by si otevřít a utéct. Ale to by znamenalo, že by jí pak mohl Carlos víc hlídat, až by jí zase našel a ona potřebovala mít možnost volně se pohybovat po domě. Což by šlo, pokud se bude na oko chovat slušně. Z myšlenek jí vytrhl tichý Billyho hlas:
„Ale, strejda Carlosek se tě ujal a ošetřil ti ouško, viď?“
„Jdi se bodnout!“ zasyčela, když si uvědomila, že Billy patrně slyšel díky vysílačce vše, co jí Carlos vykládal. Opravdu potupné a trapné. Měla chuť vybít si vztek na tom hloupém polštáři, ale zůstala raději dál nehybně sedět.
„Koukej toho využít. Když tě bude Carlos opečovávat, bude tě i bránit, a Big Ben tě kvůli němu jen tak nevyhodí. Takhle máš šanci prolézt celý dům, pokud to nezkazíš.“
„Tu poslední větu sis mohl odpustit. Pokud vím, já zatím nic nezkazila,“ vztekle ho sjela. Opravdu jí dnes lezl na nervy. Nebo jí rozčiloval ten pokoj, ve kterém seděla? Možná obojí, v každém případě s Billym si to ještě vyřídí.
„Už běžím, zlatíčko moje, nesu ti mlíčko!“ ozval se odkudsi z chodby Carlos. Znovu se jí naježil hřbet.
„Užij si mlíško, zlatíško,“ zašišlal Billy. Zaťala drápy do polštáře tak silně, že v něm zůstaly drobné dírky.
„Už jsem tady, pusniko moje. Podívej, co ti nesu,“ zašveholil rozverně Carlos, když se objevil ve dveřích a postavil před ní dvě misky. Jedna byla po okraj plná ohřátého mléka – jen z toho pachu se jí udělalo špatně, a druhá obsahovala jakousi neurčitou hmotu. Nedůvěřivě k ní přičichla.
„Játrová paštička, víš? Ta nejlepší, která se dá v Anglii sehnat. Na jídle u nás nešetříme.“
Zakuckala se a štítivě se od misky odvrátila.
„Copak, nevoní ti?“ Carlos se zatvářil nešťastně. „Podívej, je dobrá.“ Vzal si kus narůžovělé hmoty na prst a slastně ho olízl. Dra dávivě škytla. Samotná paštika by jí snad ani tak nevadila, ale pohled na Carlose se dal ustát opravdu těžko.
„Nu, tak si dej alespoň mlíčko a já ti večer udělám kuřecí masíčko, chceš?“ Kuře by brala okamžitě, ale mléko rozhodně pít nebude. Vstala z polštáře a otřela se Carlosovi o nohy.
„Ale no tak, ty se chceš mazlit? Víš jak jsi špinavá?“ Carlos předstíral pohoršení, ale potěšení nad tím, jak přátelský jeho nový mazlíček je, skrýt nedokázal. „Vážně bych tě teda měl vykoupat, co říkáš. Aspoň se Bennie nebude tak zlobit, když budeš čistá. Zvládneme to spolu? Co říkáš?“
Zavrněla. Počítala s tím, že tenhle zženštilý chlápek jí určitě nebude chtít ráchat ve studené vodě a teplou vodu má ona ráda. Jednu koupel přežije a aspoň se zbaví té špíny, kterou má díky Billymu v kožichu.
Carlos jí vzal znovu do náruče a opět jí zanesl do koupelny. Posadil jí na kobereček před velkou vanou a začal napouštět vodu. Stoupla si na zadní a nahlédla do vany.
„Copak, máš ráda vodičku? Neboj se, napustím jí tak akorát, ani horkou, ani studenou. Tohle ti na chvilku sundám, ano?“ řekl a dotkl se jejího obojku. Výhružně zasyčela. Sice se jí nelíbilo, že Billy poslouchá, ale raději by měla vysílačku stále u sebe. „Já ti to potom zase vrátím, micinko, slibuju.“ Mrkl na ní a tak mu dovolila, aby jí obojek sundal.
Až když si byl jistý, že je teplota vody správná, postavil jí opatrně do vany. Vodu měla po břicho a musela uznat, že hřejivá lázeň byla příjemná.
„Teď ti namočím zádíčka, ano? Ale musíme dát pozor na to ouško, hlavu ti raději máčet nebudu. Tu máš stejně už čistou,“ šveholil Carlos vesele a nejdřív jí opatrně dlaní několikrát polil vodou záda, a pak jí začal mydlit nějakým voňavým šampónem.
„Sice není kočičí, ale neměl by ti ublížit. Je to dobrá značka, já bych si nic špatného nekoupil.“
Jí to v tu chvíli ovšem bylo jedno. Když si odmyslela, co za stvoření jí to vlastně masíruje záda, musela uznat, že takovouhle péči ještě nikdy nezažila. Přemýšlela, jestli se o ní bude podobně starat i Barrie, až se k němu dostane. Pokud ano, bude mít ten nejkrásnější život na světě.
Nechala se dvakrát namydlit, jednou obyčejným šampónem, podruhé kondicionérem, pak z ní Carlos opatrně spláchl mydliny a z vany jí vytáhl. Na nízké skříňce jí začal pečlivě sušit ručníkem.
„Mohl bych tě i vyfénovat, abys uschnula rychleji, ale je teplo, tak myslím, že by to bylo zbytečné, co říkáš?“
Nevěděla, co to fénování je, tak neřekla nic.
„Tak. Teď musím sesbírat v knihovně ty růže, které jsem tam kvůli tobě rozsypal. Půjdeš se mnou?“ zeptal se, když jí zpátky připnul její obojek.
Měla by spíš pátrat po těch hloupých Billyho deskách, ale na to bude ještě času dost. Teď nesmí vzbudit podezření. Mňoukla a se sebezapřením se znovu otřela Carlosovi o nohu.
„Ty jsi tak roztomilá, víš to?“ rozesmál se a zvedl jí do náruče. Věděla to. A upřímně by byla raději, kdyby si to myslel někdo jiný než tenhle navoněný šílenec, ale co se dá dělat.
Donesl jí do knihovny a sesbíral rozsypanou kytici. Dra si dál procházela vyrovnané knihy a když si Carlos všiml jejího zaujetí knihami, po jedné sáhl a začal procítěně předčítat romantické básně. Naštěstí se zabral do čtení natolik, že si nevšiml, jak celá zježená couvá z knihovny ven. Tohle na ní bylo už opravdu příliš.
Její nenápadný útěk však překazilo halasné zařvání.
„Carlosi!“ Při zvuku toho burácivého nakřáplého hlasu vyletěla do vzduchu. „Říkal jsem ti, abys zatraceně zavíral ty pitomý vchodový dveře!“
Řinčení řetězů a hlasité dupání se rychle přibližovalo. Dra zpanikařila a vrhla se zpátky do knihovny, přímo Carlosovi do náruče.
„Až sem jednou někdo…“ Big Ben vpadl do místnosti a při pohledu na Carlose s kočkou v náručí se zarazil uprostřed věty.
„Ahoj Bennie,“ špitl Carlos.
„Co to sakra je?“ zařval Big Ben. Carlos sebou ani necukl, jen pohladil Dra po zádech a odvážně vysunul bradu.
„To je moje micinka. Přišla za mnou, byla zraněná a já jí ošetřil. Teď za ní nesu zodpovědnost a ona zůstane tady.“
Dra musela obdivovat, jak se svému obrovskému bratrovi dokázal ten zženštilý manekýn postavit.
„Děláš si ze mě srandu? Kočky nesnáším, jsou to zlý a falešný potvory!“
„Jsi přece hrdina, Bennie, a tahle kočička potřebuje pomoc. Podívej se na ní, podívej se na ty její velký kukadla, na to roztržený ouško, copak bys jí dokázal vyhodit?“
Big Ben chvíli vypadal, že exploduje, ale pak jen něco chraplavě zachrčel, otočil se a za hlasitého dupotu odcházel pryč. Ještě se ozvala tlumená rána a pak rozkaz, aby se ta opelichaná kočka držela od něj co nejdál. Carlos se usmál a pošeptal Dra do ucha.
„Tak vidíš, micko, máme vyhráno. On se Bennie tváří jako hrozný tvrďák, ale jeho srdíčko je zlatý. Nemohl bych si přát lepší bráchu, víš? Bennie mě má rád. A bude mít rád i tebe, uvidíš.“
Dra si tím tak jistá nebyla a rozhodně to nehodlala zjišťovat. Měla v plánu držet se od Big Bena tak daleko, jak to jen v tomhle baráku půjde.
„Musíme tě ještě trošičku vyparádit, aby ses mu líbila, co říkáš?“
Dřív, než si uvědomila, co má v úmyslu a stihla do něj zatnout drápy a utéct, políbil jí na čenich a vydal se s ní do svého pokoje.
Na chodbě se Carlos na vteřinku zastavil a zadíval se na mělkou prohlubeň ve zdi.
„No není Bennie silák? Tohle udělá vždycky, když ho něco rozzlobí. Asi jsem ho naštval tím, že jsem zapomněl zavřít. Nu, nevadí, pověsíme tam nějaký obrázek, co říkáš?“
V tu chvíli Dra pochopila, proč jsou chodby v domě tak nevkusně přeobrazované. Jestli se pod každým obrazem skrývá podobná díra ve zdi, musí se Bennie rozčilovat skutečně často. A vzhledem k tomu, jak jsou obrazy bez ladu a skladu na zdi přitlučené, je to víc než pravděpodobné. Tomu velkému šlachovitému chlapkovi se vážně nesmí dostat do rukou. Rozhodně ne v kočičí podobě.
***
„Ty pitomý desky tu nikde nejsou!“ zařvala vztekle do vysílačky na obojku.
„Ještě jsi nenašla Big Benovu pracovnu, hledej dál a přestaň si stěžovat,“ odsekl jí Billy.
„Já už to tu nevydržim, jsem tu dva dny! Dva strašný hororový dny!“
„Máš tam tu nejlepší péči, jakou můžeš chtít, tak co si stěžuješ? Vsadím se, že u toho tvýho Barrieho by ses určitě líp neměla. Carlos ti nosí na co si vzpomeneš, podle toho, co slyším.“
„Neříkej přede mnou to jméno!“ zasyčela.
„Copak? Carlosek tě snad zlobí, micinko?“
„Já tě zabiju, až odtud vypadnu!“
„Jen lituju toho, že jsem na tebe nějak nepověsil i kameru.“
Slyšela, jak se Billy směje a začala chápat všechny ty Big Benovy díry ve zdi. Kdyby mohla, sama by teď probourala celou stěnu, utekla ven a slavného Dr. Horribla vlastnotlapně uškrtila. Místo toho jen vztekle strhla růžovou mašli, kterou jí Carlos uvázal na ocas a rozcupovala jí na nitky. Nechápala, kde ty zásoby různých stužek, mašliček a dalších serepetiček ten šílený chlap bere, ale pokaždé když ze sebe jednu strhla, hned se objevil s další a s láskyplným hubováním, že je zlobivá ošklivá kočička, na ní navěsil další růžovou ohavnost. Představa, že by tuhle její potupu Billy ještě viděl, jí ježila srst. Vždyť i kolem obojku měla navázanou růžovofialovou stužku. Když Carlos zjistil, že mu nedovolí tu dle jeho slov nevkusnou věc sundat, omotal jí jednu ze stuh přes obojek.
Nechala roztřepené růžové nitky na koberci jednoho z pokojů pro hosty a znovu se vydala na nudný průzkum. Prohledala už každou místnost, do které se byla schopná dostat, ale většinou to byly jen honosně zařízené pokoje. Dostala se i do Big Benovi ložnice, která jediná se od zbytku domu lišila. Dvě ze čtyř zdí byly nabarveny na černo, všude po stole a policích se válely časopisy o motorismu, na zdech visely různě široké řetězy a jelikož měl Carlos do tohoto pokoje vstup zakázán, po zemi se neustále válelo nějaké kožené oblečení. Prohledala každé zákoutí toho temného doupěte, ale červené desky neobjevila.
Právě dumala nad tím, jestli by se do Big Benovi ložnice neměla vetřít ještě jednou, pro případ, že by prve něco přehlédla, když jí k uším dolehlo chřestění řetězu. Big Ben se vrátil z města, patrně z nějaké své hrdinské pochůzky. Jak tahle rocková v kůži oděná hvězda s šátkem na hlavě mohla chránit Londýn a udržovat v něm pořádek, nad tím zůstával čičidračici rozum stát. I když pokud produpal těsně kolem ní, musela uznat, že se každý zločinec opravdu raději vytratí. Už jen z dálky zaslechnout hřmot Big Benova harleye ozdobeného kravskou lebkou či kravské troubení, pokud se mu dostal někdo do cesty, slyšet jeho nakřáplý, cigaretami zničený hlas či dupot jeho kroků a řinčení řetězů, to samo o sobě muselo v každém vyvolat když ne zrovna hrůzu tak určitě nepříjemný pocit. Už poznala, že Big Ben neumí ani chodit a ani mluvit potichu. Pro její citlivé uši byla jeho přítomnost v domě doslova mučivá, naštěstí se v tom přeumělkovaném sídle moc často nezdržoval. Nedivila se mu. Jestli Big Ben pouštěl na své okolí hřmotný respekt, tak Carlos… nechtěla přemýšlet nad tím, co ten kde pouští, v každém případě soužití s ním bylo opravdu k zešílení. Jeho šišlání, mazlivé štěbetání, jásavé pokřikování a neustálá potřeba jí krmit, česat, mačkat v náručí či jí jen tak v rukách nosit po baráku bylo neskutečně otravné. Měla ráda, když jí někdo hladil a zabýval se péčí o ní, ale ten někdo nesměl být šílený homosexuální transvestita. Protože přesně tím podle jejího mínění Carlos byl.
Krčila se pod ozdobným stolkem, když Big Ben produsal chodbou kolem ní. Vyřinčel po schodech do prvního patra a zmizel do své ložnice. Patrně s úlevou, že nikde nepotkal svého otravného bratra. Už chtěla svůj úkryt opustit, když se dveře Big Benova pokoje rozrazily a za pár vteřin už se znovu ozvalo dupání po schodech. Opět kolem ní bez povšimnutí prošel, tentokrát však nesl nějakou krabici. V náhlém popudu se ho rozhodla sledovat. Jen tak tak proklouzla vchodovými dveřmi, než je za sebou zabouchl. Přimotala se mu pod nohy a on se jí se znechuceným zařváním pokusil nakopnout. Hbitě uskočila do křoví. Cosi za ní křikl, ale slova pohltilo kýchnutí. Další užitečný poznatek, na který během dvou dnů přišla, byl ten, že Big Ben je patrně alergický na kočky. Kdykoliv byla v jeho blízkosti, kýchal. Ne sice nějak moc, zažila už horší reakce, ale přece jen ho to pořádně rozčilovalo.
Za hlasitého brblání zamířil Big Ben po širokém chodníku do zadní zahrady. V bezpečné vzdálenosti ho následovala. Kvůli úzkostné Carlosově pozornosti se z domu za celé dva dny prakticky nedostala, takže teď zvědavě přihlížela, jak Big Ben odemyká masivní zámek na bočních dveřích garáže a mizí uvnitř.
„Ten se tedy musí o ten svůj dvoukolový samohyb opravdu bát, když ho tak pečlivě hlídá,“ pomyslela si. Už se chtěla znuděně otočit zpátky a možná se pokusit přelézt zeď a oznámit Billymu, že v domě jeho desky nejsou, a že s touhle stupidní akcí končí. Nakonec ale přece jen zvítězila zvědavost a ona přeběhla podél okrasných keřů k rozložité garáži. Obešla jí dokola a ke své radosti objevila košatý strom přímo naproti malému špinavému okénku. Vyšplhala se na nízkou větev a z listoví nahlédla do garáže. Skrze pavučiny a špínu neviděla moc dobře, ale poznala, že tohle je to, co celou dobu hledá. Tohle je Big Benova pracovna!
Přemýšlela, jestli o tom říct Billymu, ale rozhodla se, že počká, dokud se nedostane dovnitř. Je pravda, že by mohla počkat, až Big Ben odejde, říct Billymu, že Big Benova pracovna je mimo dům a že si tedy může posloužit, a pěkně v bezpečí počkat, až si tam najde vše, co potřebuje. Ale vidina toho, že mu hrdinně přinese požadované desky byla lákavá. Měla by zase v jejich sporu, co kdo pro koho dělá o bod navíc a on by jí za to musel věnovat patřičnou pozornost a její úspěch dostatečně ocenit.
Víc v tuhle chvíli vidět nepotřebovala. Seskočila ze stromu a vrátila se ke vchodovým dveřím. Byly sice zavřené, ale když za nimi bude hodně dlouho vřískat, Carlos jí dřív nebo později uslyší, otevře jí, a pak té zlobivé uprchlici určitě připraví něco dobrého k večeři.