Tvorba - Texty

Přistání u Horriblova domu nebylo o moc lepší, ovšem poučen předchozím zážitkem byl teď Dr. Horrible připravený a když jím čičidračice smýkla k zemi, přistál docela obstojně na nohách. Dra těžkopádně dosedla kousek od něj. Nějakou chvíli jen nehnutě stála se zavřenýma očima a hlasitě vydechovala. Billy jí lhostejně zanechal na dvoře a zmizel do domu.
Zhruba o půl hodiny později se za ním přišourala do laboratoře už opět ve velikosti mírně přerostlého tygra. On si mezitím opláchl zašpiněný obličej a oblékl se opět do svého bílého pláště. Seděl u stolu před webovou kamerou a ani nevzhlédl, když vešla.
Dra přehnaně hlasitě zafuněla, rozplácla se na zemi před jeho pracovním stolem a upřeně na něj zírala. Snažil se jí ignorovat a dál něco diktoval do svého blogu, když mu konečně po chvíli povolily nervy a webovou kameru vypnul.
„Co je?!“ štěkl na ní.
„Říkal jsi, že potřebuju ošetřit,“ odpověděla klidným hlasem.
„Říkala jsi, že to počká.“ Vstal od stolu a začal přecházet kolem ní.
„Však jo. A ten očekávaný okamžik už nastal, takže... uděláš mi něco s tím uchem? Docela to bolí.“
„Myslíš, že jsem doktor od toho, abych léčil? Já mám doktorát z hrůzostrašnosti, kotě. Ne z medicíny.“
„Ahh,“ přikývla naoko překvapeně.
„A už vůbec nejsem veterinář. Není ti dobře? Zajdi si na zvířecí kliniku, protože...“ větu nedokončil. Viděl její pobavený výraz a pochopil. I přes bolavé ucho a další utržené rány, i přes silnou únavu, kterou musela cítit, se mu smála do očí, protože věděla, že jí nakonec pomůže. Musel, takhle zřízená byla kvůli němu. I když i o tom by se dalo polemizovat.
„No dobře, ale nezvykej si na to,“ namířil na ní výhružně prst a došel pro lékárničku.
„Hmm, tohle by asi potřebovalo pár stehů,“ uvažoval, když si podrobněji prohlížel všechna její poranění. Chvíli zkoumal okraje rány, než se k ní otočil s věcným dotazem.
„Dá se vůbec dračí kůže sešít? Ty šupiny jsou moc tvrdé, zlámal bych si na tobě všechny jehly, co mám. I když možná...“
„Ne! To ať tě ani nenapadne!“ okřikla ho, protože jí bylo jasné, že přemýšlel nad nějakým šíleným horriblovským náčiním.
„Tak čím tě mám sešít?“
„Ničím. Draci se nesešívají, drakům se rány zacelují samy. Do kosmu, potřebuju to jen vyčistit, tak si přestaň hrát na doktora a dělej.“
„Hrát na doktora? Tak nejdřív jsem doktor, pak zase že ne… dobře dobře, už mlčím,“ protáhl obličej, když na něj výhružně namířila drápy.
Pohodlněji se natáhla a hlavu si položila mezi přední tlapy. Měla by Horribla kontrolovat, co dělá, ale pro tuhle chvíli se mu rozhodla věřit. Nepřítomně zírala před sebe, když ucítila, jak se jemně dotýká ran na jejím těle. Něčím je čistil a ona se raději neptala, co to je. Trochu to pálilo a štípalo, ale ne o moc víc, než když si olizuje rány v kočičí podobě drsným kočičím jazykem.
Uvědomila si, jak dlouho se jí nikdo nedotýkal. Byla čičidračice, milovala doteky a vzájemnou péči o srst a šupiny. Dr. Horrible sice nebyl zrovna tím, o kom snila, ale pro tuhle chvíli… spokojeně zamručela a zavřela oči.
Billy si toho všiml a lehce se pousmál. Věděl, že jí má opět plně ve svých rukách a ten pocit se mu zatraceně líbil. Čistil její rány co nejjemněji a přitom přemýšlel. Kdyby se mu podařilo jí přesvědčit, aby zůstala u něj, získal by nejen mocného spojence, ale i dokonalou zbraň. Když viděl, jak velká dokáže být… a kdo ví, jaké schopnosti před ním ještě skrývá.
Jeho široký lstivý úsměv trochu pohasl, když se podíval na její levé ucho. Bylo natržené opravdu ošklivě a rozhodně potřebovalo pár stehů. Jenže… bude si ta dračí potvora dál spokojeně vzdychat, až se toho jejího ucha dotkne?
„Kotě?“
„Neříkej mi tak,“ zabručela, aniž by otevřela oči.
„To ucho budu opravdu muset sešít. Jen pár stehů.“
„Dobře, pusť se do toho.“
Nedokázal si představit, že by jí šil ucho při plném vědomí a bez umrtvení. V lepším případě by přišel jen o ruku… v horším o hlavu.
„Budu tě muset uspat,“ řekl trochu nejistě.
„Ani náhodou,“ loupla po něm jedním okem a jen tak mimochodem vycenila špičáky.
„No dobře, ale…“ ucho jí dvěma prsty zmáčkl.
„Mjjjaaaaaaauuuu!“ zavřeštěla a sekla po něm tlapou. Byl rád, že se ta přerostlá kočka momentálně necítí zrovna nejlíp, protože jen díky tomu se mu podařilo včas uhnout.
„Při šití to bude bolet ještě víc. Máš to ucho skoro na cáry. Nechápu, jak se ti tohle podařilo.“
„Co neudělalo to pitomé sklo, dokončilo to příšerné křoví,“ zafuněla vztekle.
Přikývl, že chápe a lehce se usmál.
„No, uznej, že bude pro nás oba bezpečnější, když tě uspím. Ono by stačilo lokální umrtvení, ale k tomu tady nic nemám. Nejsem zdravotník, jak jistě víš.“
Přemýšlela. Slyšel, jak u toho bručí a nenápadně se natáhl ke kufříku, který používal jako lékárničku.
„Zkus mi věřit,“ řekl sladce.
Štítivě se na něj zašklebila.
„Tobě?! Promiň, Billy, ale to je asi to poslední, co bych chtěla zkusit.“
„Ale no taaak,“ protáhl ještě sladčeji a sáhl jí levou rukou do hřívy. To uťalo všechny její argumenty jako zásah blesku. Přivřela oči, když ucítila, jak jí jemně drbe v husté hřívě.
Přesně na tohle čekal. Ještě chvíli jí vískal, a pak jí pravou rukou zabodl injekční stříkačku do krku. Překvapeně vyjekla a upřela na něj zlostný pohled. Chtěla po něm hrábnou tlapou, ale nedokázala jí zvednout. Jestli se předtím cítila unavená, teď si připadala už takřka mrtvá. Pohled se jí začínal zamlžovat.
„Spi sladce, kotě,“ usmál se na ní a poslal jí vzdušný polibek.
„Bastarde,“ zamumlala ještě, než jí hlava bezvládně klesla na zem a ona tvrdě usnula.

Pomaličku přicházela k vědomí. Tohle bylo jiné, než když se probouzela po zásazích omračovacího paprsku. Nic jí nebolelo, v hlavě jí nehučelo, cítila jen jakousi malátnost. Otevřela oči a zaostřila.
„Dobrý ráno, kotě,“ usmál se na ní.
Celé její zorné pole vyplnil jeho úsměv, kterému nevěřila ani co by se za dráp vešlo. Vzepjala se, aby nebyla v tak zranitelné pozici, ale tlapy se pod ní podlomily a ona se znovu složila na zem. Pobaveně zamlaskal.
„Musíš chvilku počkat a pomalu se rozhýbat, spala jsi dva dny.“
„Dva dny?“ zařvala na něj. „Ty jsi mě uspal na dva dny?!“
O pár kroků ustoupil.
„Špatně jsem odhadl, kolik ti toho dát. Čičidraka jsem ještě neuspával, dal jsem ti pro jistotu trochu víc a…“ ztichl a začal couvat, když viděl, jak se Dra snaživě hrabe na všechny čtyři a k jeho hrůze se jí to daří.
Když konečně stála, upřela na něj zlostný pohled a vycenila zuby. Hlasitě polkl.
„Ještě jednou… ještě jednou mě něčím uspíš a omlátím ti o hlavu to tvoje obří křeslo, jasný?!“
Zuřivě zamrkal, když si vzpomněl, jak velká dokáže být a že by byla schopná to opravdu udělat. Teď si jí bude asi muset zas nějaký čas předcházet.
„Nemáš hlad?“ zeptal se, aby co nejrychleji změnil téma hovoru.
Blýskla po něm zlostně okem a zasyčela.
„Jak se můžeš tak hloupě ptát? Jasně že mám hlad, když jsem dva dny nic nežrala!“
„Dobře, dobře, objednal jsem pizzu, je na stole, jestli chceš,“ ukázal na jeden z pracovních stolů.
„Jenom jednu?“ zabručela, když přičichla k velké krabici.
„No, je to ta největší, co dělají,“ bránil se. „A můžeš si vzít i to, co zbylo z té mojí, pokud bys měla ještě hlad.“
„Dojídat zbytky po tobě? Za co mě máš?“ vyštěkla na něj, pak ale zkoumavě pohlédla na krabici, kterou držela v drápech a dodala: „Hmmm… kolik ti toho zbylo?“

„Zatím co jsi spala, vyrobil jsem Horriblosnoviciumdoleziberrimozkum,“ pronesl jako by nic, když si Dra hladově cpala zbytky jeho pizzy do tlamy. Svou porci už měla dávno v sobě a pořád cítila, že má hlad. Po jeho větě se však zarazila a vzápětí se začala dusit. Horrible jí chvíli pozoroval, jak se snaží vykašlat kolečko salámu, a když se konečně rozhodl jít jí na pomoc, srazila ho tlapou na zem.
„Už je to dobrý,“ zasípala s uslzenýma očima, tlapu z něj ale nespustila. Vykašlala ještě několik drobečků na jeho tvář a pak přiblížila hlavu těsně k jeho očím a podezřívavě si ho měřila.
„Netrvalo ti to nějak moc krátce?“
„Věděl jsem, co dělám,“ odsekl a snažil se volnou rukou otřít si obličej.
Stáhla tlapu, aby se mohl postavit, ale pohled z něj nespouštěla. Narovnal se a trochu dotčeně si uhlazoval plášť.
„Zkoušel jsi to?“ zeptala se ho.
„Na kom asi? Dodělal jsem to teprve dnes odpoledne. Ale neboj se, je to bezpečný.“
„Proč mě to neuklidňuje,“ zabručela spíš pro sebe, ale Billy jí slyšel.
„Víš co? Dělal jsem to pro tebe, protože se snažím vyhovět tvým přihlouplým sobeckým požadavkům. Vděku se mi za to zrovna moc nedostává, ale dobře, na nějaké děkovné ceremonie stejně nejsem zvyklý. Ovšem aspoň důvěru bys mi projevit mohla. Taky jsem se na tebe mohl vykašlat a jestli si toho, co pro tebe dělám, nevážíš, dobře, já to klidně vyhodim a ty si můžeš jít po svých.“
Překvapeně na něj zírala. Tak dotčenou reakci opravdu nečekala.
Horrible se k ní otočil zády a se založenýma rukama trucoval. Neviděla, jak se uculuje. Nevěděla, že tenhle emotivní výbuch měl jen jeden jediný cíl.
„Promiň,“ zamumlala a hlavou ho šťouchla do zad. Nereagoval, jen se ještě výrazněji ušklíbl.
„Jenom mám prostě strach. Seš si opravdu jistý, že to… že ten sajrajt je bezpečný?“
Nahlédla mu přes rameno a na vteřinu si nebyla jistá, jaký výraz u něj zahlédla. Když se k ní ale otočil čelem, oči mu blýskaly chladným přesvědčením a tvář měl zamyšlenou a vážnou.
„Doufám.“
Tázavě nakrčila čelo.
„Jsem si jistý, že jsem všechno odměřil přesně. Mám trochu problém odhadnout při tvé velikosti, kolik ti toho dát, ale… nemělo by se ti nic stát.“
„Nemělo?“ přimhouřila podezíravě oči.
„Věda je vždycky riziko, to bys měla vědět. Ne vždycky mi všechno fungovalo tak, jak mělo, to ostatně víš, ale jak vidíš, vždycky jsem to přežil.“
„Někdy jen tak tak,“ zavrčela, když si vzpomněla na novinový článek, ve kterém bylo popsáno, jak Dr. Horrible poprvé zkoušel svůj freezeray. Když ale viděla, že se opět chystá se urazit, zvedla tlapu na znamení, že už mlčí.
Billy jí pozoroval a bavil se nad tím, jaký urputný boj ve své hlavě vede. Chtěla mu věřit, ale bála se. Nedivil se jí, sám se sice snažil vypadat přesvědčivě, ale… jestli udělal chybu, může čičidračice buď přijít o rozum, což by po probuzení mohlo ohrozit i jeho, a nebo… mohl by jí svým omylem i zabít. Byl si jistý, že vše namíchal ve správném poměru tak, jak si to v rovnici rozepsal, jenže… co když udělal chybu ve výpočtu?
„Dobře, zkusím to,“ vytrhla ho z myšlenek právě včas. Byl přesvědčený, že prostě musí z jeho tváře poznat, co se v něm odehrává.
Nepoznala.
„Fajn,“ řekl jen a rychle se otočil. Trochu roztřeseně přešel k polici a vzal širokou zkumavku s hustou vínovou tekutinou. Chvíli si jí proti světlu prohlížel a lehce se mračil. Měly by v tom být ty drobné provazce tyrkysově zabarvených bublinek?
„Nějaký problém?“ znejistěla Dra.
„Vůbec ne,“ mávl volnou rukou a sebevědomě jí zkumavku podal.
Zkoumavě k ní přičichla. Hustá tekutina voněla zvláštní nasládlou vůní, která nebyla nepříjemná, ale působila poněkud nezdravě. Měla pocit, že kdyby tu vůni vdechovala dýl, rozbolela by jí z toho hlava.
„Musíš to vypít. Aplikaci injekcí jsem z jistých důvodů zavrhl,“ vysvětlil.
„Děkuji, to ti připíšu k dobru. Jak to chutná?“ trochu se nad zkumavkou šklebila.
„Nevím, já to nezkoušel,“ pokrčil rameny.
Zabručela a dál si podezřelou tekutinu prohlížela. Tyrkysové bublinky vznášející se v dlouhých provazcích v ní poněkud budily hrůzu.
„Co to vlastně přesně se mnou udělá?“
„Měla bys usnout a ovládat své sny. Tvoje telepatické a sugestivní schopnosti maximálně zesílí a…“
„Žádný nemám,“ přerušila ho.
„Teď budeš mít. Musíš jen pamatovat na jednu jedinou věc – soustředit se na Barrieho. Pokud v tu chvíli bude spát, mělo by se ti podařit proniknout mu do snů a ty následně řídit podle sebe. Můžeš mu naprogramovat jaký sen budeš chtít. Nezaručuju, že si je ráno bude pamatovat, ale někde v hlavě je prostě uložený mít bude a až tě uvidí naživo, bude tě díky tomu znát, možná se mu i ty sny vybaví. Když se mu ukážeš ve spánku v tom nejlepším světle, nebude se tě v reálu bát.“
„Zní to hezky, ale… bude to tak vůbec fungovat?“
Znovu pokrčil rameny.
„To nezjistíme, dokud to nezkusíš.“
„A jak mám vědět, že už spí?“
Překvapeně zamrkal.
„Kolik že mu je?“
„No…“ stydlivě se odmlčela.. „Už není zrovna nejmladší, no.“
„Fajn. Myslíš, že bude ve dvě hodiny v noci vzhůru?“
Zavrtěla hlavou.
„A i kdyby byl, tak nevadí. Zkusíš to příště, ne?“
Přikývla a znovu si trochu nedůvěřivě prohlédla obsah zkumavky. Jediným pohledem se neslyšně zeptala „mám?“ a když Horrible přikývl, nalila si tekutinu do tlamy.
Hustá převoněná sladkost, která zaplavila její jazyk, jí málem vyrazila dech. Bylo to sladké, tak sladké, že to až nepříjemně hořklo. Hutná medovitá hmota se nedala skoro ani polknout a když se jí to podařilo, rozkašlala se a nějakou chvíli byla přesvědčená, že tu odpornou věc okamžitě zvrátí.
Billy jí nervózně pozoroval a při každém jejím škytnutí trochu ustoupil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se nejistě, když viděl, jak se pod ní tlapy začínají podlamovat.
Otevřela tlamu, ale vyšlo z ní jen další bublavé škytnutí. Zorničky se jí rozšířily tak, že z jejích zelených duhovek nezbylo skoro nic a nakonec po dalším zabublání obrátila oči vsloup a bezvládně se složila na zem.
„Kotě?“ vyhrkl Horrible už poněkud zděšeně. Takhle to přece nemělo probíhat, měla pomalu usnout. Jenže ona se složila jak špalek. Určitě to jen hraje, aby ho vyděsila.
„To není legrační, vstávej, tak rychle to působit nemá,“ zasmál se poněkud přiškrceně.
Nic. Čičidračice dál nehybně ležela.
„Nehraj to na mě kotě,“ zkusil to ještě jednou a opatrně k ní přešel blíž. Čekal, že každou chvíli vymrští přední tlapu a buď s ním znovu praští o zem, nebo ho přehodí přes půl laboratoře. Jenže… nic takového se nestalo.
Věděl, že riskuje, když se k ní těsně naklání, ale musel se přesvědčit, že to nehraje.
„A sakra.,“ zaklel, když si všiml pěny, která se jí začala objevovat u tlamy. Tohle rozhodně není v pořádku. A její dech… vypadá to, jak kdyby právě uběhla maratón.
Chvíli nad ní bezradně stál a nevěděl, co dělat. Ze zamyšlení ho vytrhl rachotivý zvuk a když se ohlédl, přes pootevřené sklepní okno jeho laboratoře přeběhl stín. Horrible několikrát rozrušeně zamrkal, a pak se rozeběhl k oknu. Než se však stačil porozhlédnout, co se venku děje, vyrazila ze sebe čičidračice chrčivý zvuk a její tělo se začalo nekontrolovatelně třást. Billy byl v mžiku zpátky u ní. Klekl si na zem a rukou se dotkl její hlavy, aby jí pro jistotu vyndal jazyk z tlamy a ona se nemohla udusit. Jen jí však položil ruku na čelo, projela mu hlavou bolest tak silná, že ztratil vědomí. Zhroutil se na její chvějící se tělo s rukou položenou na jejím čele.

Měl pocit, jako by něco drtilo jeho mysl. Jeho vlastní já bylo zatlačeno kamsi do pozadí a když se vynořil na světlo, všechno, co vnímal, bylo cizí. Rozhlížel se kolem sebe, tápal a děsil se, nic z okolních vjemů však nepatřilo jemu. Díval se na svět očima čičidračice. Díval se a nevěřil…

Cítila, jak jí zběsile tluče srdce. Příliš rychle, jako nějakému malému vyděšenému zvířeti. Znala ten rytmus. Znala i pach, který vdechovala. Suchá hlína, loňské listí, teplo králičích těl… byla zpátky doma? Zhluboka natáhla vzduch a pootevřela tlamu. Chutnala tu vůni, třídila jí… byl to králičí pach, ale nerozeznala v něm nic známého. Vyběhla z nory a zamířila nad zem.
Venku se páslo několik králíků, ale nepoznávala žádného z nich. Zapadající slunce barvilo celé okolí do krvavě rudé a ztěžovalo výhled. Několikrát zamrkala a nastavila tvář jeho paprskům. Nezdravě sálalo.
Vykročila a v tichém šepotání uschlých stébel prošla kolem několika králíků. Neutíkali před ní, ale nenápadně se od ní odtahovali. Chtěla některého z nich oslovit, zeptat se, co je to za kolonii a kam se poděla ta, kterou znala, když se do ticha ozval vzdálený hlas. Bylo to spíš jen jako šumění větru, ale měla pocit, jako by něco nebo někdo volal její jméno. Rozhlédla se. Z blízkého lesa se pomalu blížil temný stín. Slunce ještě víc zkrvavělo. Pláň jako by se začala rozpíjet, vzduch se chvěl a rudé světlo žhnulo do očí.
Mezi králíky zavládla panika. Dupali a bezhlavě pobíhali všude kolem ní, každou chvíli byl některý z nich bezvládně sražen k zemi. Jeden se jí zhroutil přímo před nohama a pohled na něj jí vyděsil.
Bez hlesu se složil na zem a v křeči napjaté packy zahrabaly do vzduchu. Krví podlité oči se obrátily v sloup a z tlamy mu začal vytékat jasně červený pramínek.
Kolem uší jí zavál horký vítr, ze kterého ovšem přebíhal mráz po zádech. Znovu zaslechla své jméno, tentokrát jasně a důrazně. Slunce zčernalo a upřelo na ní rudě zářící oči.
Rozběhla se zpátky k norám, vedena staletým instinktem králičího rodu hledala útočiště pod zemí.
Řítila se pustými chodbami, občas zasažena do očí sprškou hlíny či oblázků uvolněnou ze stropu, přeskakovala místy roztroušená mrtvá králičí těla, narážela na slepé chodby a v panické hrůze se vracela hledat jinou cestu.
Cítila, že je čím dál větší horko a v dusném podzemí se jí pomalu začalo nedostávat kyslíku. A znovu jí dolehlo k uších šepotavé, ale důrazné volání. Z nedaleké chodby se ozvalo šramocení oblázků.
Neschopná dál běžet, couvala zadýchaně do lůna jedné z nor. Temný stín v podobě černého králíka s rudě zářícíma očima se k ní pomalu blížil.
„Volal jsem tě,“ zašeptal a jeho hlas zněl jak fičení větru. „Znáš moje zákony.“
„Ale já… já nejsem králík,“ namítla roztřeseně.
„Skutečně?“ přiblížil se k ní na dosah tlapy a upřel na ní své rudé oči. „Podívej se na mě… do mých očí. Co vidíš?“
Chtěla se odvrátit, ale nedokázala uhnout pohledem. V rudě žhnoucí lávě jeho očí bez zornic viděla jakési roztřesené ušaté stvoření krčící se v koutě králičí nory.
„Je čas jít.“ Napřáhl k ní tlapu. Stáhla se ještě dál, ale nebylo úniku.
„Já nejsem králík,“ opakovala tiše, ale samotné jí to znělo hluše. Nebylo to nakonec jedno? Králík, čičidrak nebo člověk, všichni umírají stejně a je jedno, kdo je ve smrti jejich průvodcem.
„Je čas,“ zopakoval neúprosně Černý králík.
Z jeho tlapy, která se jí téměř dotýkala, vyzařoval chlad. Ač jeho oči žhnuly jako tekutý oheň a v noře bylo dusno k zalknutí, cítila, jak se jí po těle šíří chladná ztuhlost. Jako by v kostech rostla jinovatka a bránila jí v pohybu. Ta zima uspávala.
Pomalu zvedla tlapu a jemně se dotkla té jeho. V tu chvíli jí projela hlavou ostrá bolest a ona se v záplavě černé temnoty zhroutila na zem…

Bylo to, jako by mu někdo vrazil do hlavy nůž. Ostrá a silná bolest se prokousla jeho lebkou a vyšlehla v oslepujícím záblesku v jeho očích. A pak najednou zmizela. Stejně tak rychle, jako se do něj předtím zahryzla.
Zprudka se nadechl. Hrudník ho bolel, jako kdyby nějaký čas nemohl dýchat a tělo křičelo potřebou dostat svou dávku kyslíku.
Zaslechl hluk, ale před očima měl rudou mlhu a nebyl schopný skrz ni prohlédnout. Zvedl ruce, které se zdály těžké a téměř neovladatelné, a oči si promnul. Mlhou pomalu začalo pronikat světlo. Ještě několikrát se zhluboka nadechl a otevřel oči dokořán.
Seděl na zemi ve své laboratoři a chvěl se. Cítil, jak se mu po kůží pomalu začíná rozlévat teplo. Rozhlédl se a pohled mu padl na tělo čičidračice. Chvíli jí pozoroval, než pochopil, co je špatně. Nedýchala.
„Sakra,“ zaklel a vrhl se k ní. Málem si rozbil nos, když padl tváří na podlahu. Ruka, kterou měl patrně příliš dlouho v jedné poloze, vypověděla službu, když se o ní náhle opřel. Sykl bolestí a zatřepal bezvládnou končetinou. Začínalo v ní nepříjemně mravenčit. Nevšímal si toho.
Druhou ruku natáhl k Dra a na vteřinu se zarazil. Co se to stalo předtím, když se jí dotkl? Ne, to není důležité, ona teď nedýchá!
S vyděšeným výrazem jí přiložil dlaň na hrudník. Nic necítil. Vyděšeně jí převrátil na záda a obkročmo si na ní sedl. Rukou, do které se mu konečně vrátil cit, jí vytáhl jazyk z tlamy a zarazil se. Je to čičidrak, nezná moc dobře její anatomii. Ještě neměl čas jí podrobně prozkoumat. Nezná vlastně ani pořádně tu zvířecí. Pokusy, které se zvířaty poslední měsíce dělal, mu v tuhle chvíli byly k ničemu. Udělal to jediné, co ho napadlo. Zacházel s ní jako s člověkem, jen s poněkud větší silou. Několikrát jí stlačil hrudník, pak vdechl dvakrát do tlamy, a znovu pokračoval v masáži srdce.
Nevěděl, jak dlouho se snažil přivést jí k životu. Připadalo mu to jako věčnost. Pot mu stékal po čele i po zádech, z hlubokých vdechů se mu začínala motat hlava a sil mu ubývalo. Nechtěl to vzdát, ale už moc dlouho nevydrží.
„Ty kočko jedna pitomá!“ zařval na ní, veškerou silou, která mu zbyla, jí praštil do hrudníku, pak se sklonil a prudce jí vdechl do tlamy. Vztek přešel stejně tak náhle, jako v něm vzplál a nahradila ho zoufalost. Zabil jí. Udělal někde strašlivou chybu a tím jí zničil. S hlavou skloněnou těsně nad její tváří unaveně oddychoval. Nevěděl, jestli ho v očích štípe pot a nebo slzy. Určitě pot, protože on nebrečí. Je Dr. Horrible, nic necítí. Zabil Penny a od té chvíle přestal cokoliv cítit. Bože, ne! Penny přece nezabil on! Lidé si to mysleli, ale Penny zabila hloupost kapitána Kladiva! Jen on zná pravdu. Nikdy nikoho nezabil! Vlastně… teď už ano.
Hrdlo se mu stáhlo a i když se bránil, po tváři mu skanula horká slza. Vykreslila si cestu potem a skulila se na čenich čičidračici.
Pozoroval tu křišťálovou perličku usazenou v kratičké srsti. Díval se na ní a díval, když se jeho oči náhle překvapeně rozšířily. Chvěla se! A teď znovu! Ta drobná kapka slané tekutiny z jeho těla se pravidelně zachvívala.
Přiložil hřbet ruky k jejímu čumáku a napjatě čekal, jestli něco ucítí. Ano! Dýchala! Mělce a slabě, ale dýchala. Zkusil nahmatat tep a slzy mu znovu vyhrkly do očí. Žila. Ona skutečně žila! Rukávem si otřel obličej i uslzené oči a zvedl se. Musí jí nějak zbavit zbytku jedu, který v sobě určitě ještě má. A taky jí dodat trochu sil, aby se probrala z bezvědomí.
Vyrazil k pracovnímu stolu, ale pohled mu padl na otevřené okno a pult pod ním, a prudce se zarazil. Někdo byl v jeho laboratoři! Zmateně přešel k oknu a zkoumavě si prohlédl dlouhý pultový stůl pod ním. Držák na zkumavky byl převržený, několik skleněných baněk bylo rozdrcených, zbytek se válel rozkutálený po celém stole. Jedna ležela roztříštěná na zemi a vedle skvrny zelenavé tekutiny byla část stopy, mířící do středu laboratoře.
Neměl teď čas hledat další stopy a pátrat, kdo ho to poctil nečekanou návštěvou. Nebyl si ani jistý, co přesně se vlastně stalo, když se čičidračice dotkl. Praštil ho někdo do hlavy a nebo omdlel z jiného důvodu? Žádné bolestivé místo ani zranění na sobě necítil. Pamatoval si jen děsivý černý stín ve tvaru králíka s rudě zářícíma očima, šířícího kolem sebe chlad a hrůzu. Zamyšleně zavřel okno a zajistil ho západkou.
Pak se otočil k čičidračici a pohledem se ujistil, že dýchá. Sice velmi slabě, ale dech byl patrný a to ho trochu uklidnilo. Z kovového stojanu vzal svůj freezeray a zapnul ho do pohotovostního režimu. Pro případ, že by nezvaný návštěvník byl ještě v domě. Hledat ho opravdu teď nebyl čas. Přešel k velké tabuli, aby si rychle načrtl vzorec protilátky. Rychle, ale tentokrát pozorně.