Tvorba - Texty

Svět kolem byl rozmazaný a nesmyslně se houpal. Barvy byly chvílemi příliš zářivé, chvílemi zase tak bledé, že přemýšlela, jestli vůbec existují, a v uších jí podivně bzučelo. Na levém rameni ucítila jakousi tíhu a malátně otočila hlavu. Nějakou dobu jí trvalo, než dokázala pořádně zaostřit. Zářivě bílá barva se jí propalovala skrze oči do hlavy, až musela několikrát zamrkat. Konečně určila, co vidí.
Billy, ve svém horriblovském plášti a celé výbavě, spal schoulený vedle ní a hlavu si opíral o její tlapu. Brýle mu skoro sklouzly z hlavy, tvář měl uvolněnou a na pohled nevinou, vypadalo to, že už spí dlouho. Kousek od ruky mu ležela injekční stříkačka se zbytkem jakési zaschlé žlutavé tekutiny.
„Billy?“ zachraptěla a hned na to se rozkašlala.
„Uhhmm?“ zamručel v polospánku, když si ale uvědomil, kdo ho oslovil, otevřel oči a prudce se posadil.
„Ty…“ zamrkal. „Ty jsi živá.“
Nevěděla, jestli to byla otázka nebo konstatování, pořád jí něco ošklivě dráždilo v krku, takže zatínala drápy do země a chrčivě kašlala. Nakonec s odporným výrazem vyplivla těsně před Horribla hustý tyrkysový hlen.
„Co to do kosmu bylo,“ zahrčela znechuceně.
Billy přemohl nutkání zvracet a zároveň i touhu jí obejmout a jen na ní zíral.
„Tak co se sakra stalo?“ Jak se prudce nadechla, znovu se rozkašlala. Tentokrát Billy spršce hlenitých slin neunikl.
„Promiň,“ zasípala, když konečně záchvat kašle překonala. Horriblův bílý plášť teď v oblasti hrudi vypadal jako tyrkysově kropenatý.
„To je dobrý,“ procedil skrze zaťaté zuby a rukavicí si štítivě otřel tvář. Pak si ale všiml zničeného pláště a rozrušeně zamrkal.
„Co je?“ zeptala se, když viděla jeho zděšený výraz. Konečně se cítila trochu líp a teď jí tím, jak se tvářil, poněkud vyděsil.
„Ty skvrny,“ ukázal zoufale na plášť.
Kriticky si prohlédla dříve bílou látku a nechápavě se mu podívala do očí.
„A co je s nima? Se vyperou, ne? Radši mi už konečně řekni, co se stalo.“
On však stál, mrkal a brada se mu třásla. Když mu do očí vyhrkly slzy, nerozuměla čičidračice už vůbec ničemu.
„Sakra, co je s tebou?“ křikla na něj. Z jeho chování byla poněkud v rozpacích a jeho náhlá slabost ji popudila. Místo aby odpověděl, se už doopravdy rozbrečel.
„Já jsem… to tak… vůbec… nechtěl,“ pronesl škytavě mezi vzlyky.
„Cože?“ neměla ani ponětí, o čem to mluví.
„Penny. Ona… ona neměla umřít, nechtěl jsem… jí ublížit.“
„Tak proč jsi jí nakonec zabil?“ nakrčila nechápavě čelo. V lidech aby se kozel vyznal.
„Já jí nezabil!“ hystericky zaječel, až sebou trhla. „Kdyby se do toho nemontoval ten pitomý Kladivoun, mohla ještě žít. Mohli jsme spolu ovládnout svět, ukázal bych jí, co všechno jako Dr. Horrible dokážu. Ale teď… nemůžu se ani podívat na špinavý prádlo, aniž bych si na ní nevzpomněl. Poznali jsme se v prádelně, víš? Nenávidím prádelny!“
Zamračila se. Tohle byl Dr. Horrible? Ten třesoucí se uzlíček ve špinavém plášti a s tváří uslzenou jak malé dítě? Tohle byl její hrozivý hrdina, se kterým chtěla dosáhnout svých snů?
V očích se jí zablesklo, jak v ní při pohledu na něj vzkypěl vztek.
„Přestaň fňukat jak elfí mládě!“ zařvala a tlapou mu vrazila tak silnou ránu, až padl na zem a praštil se o podlahu.
Upřel na ní zarudlé uslzené oči a ona myslela, že se rozbrečí ještě víc. Pak se ale jeho obličej stáhl v podobně zlý výraz, jaký u něj viděla, když se poprvé setkali. To jí potěšilo. Tohle byl zase její hrůzostrašně zlý Billy.
„V pořádku?“ zeptala se a sedla si vedle něj. Rukávem si utřel usoplený nos a stále jí provrtával pohledem. Pak ale popotáhl a přikývl. Promluvil trochu roztřeseným hlasem.
„Myslel jsem, že to časem přebolí, všichni to vždycky říkaj. Ale zdá se, že budu celý život žít s tím, že jsem způsobil její smrt.“
„Ale…“ začínala v tom mít trochu zmatek. „Vždyť jsi říkal, že jsi jí nezabil? Tak jak jsi mohl… Billy, jak to vlastně tenkrát bylo? A doopravdy, ne to, co vyprávěly noviny.“
Upřeně se jí díval do očí a ona si myslela, že neodpoví. Pak začal lehce kolísajícím hlasem vyprávět.
„Chtěl jsem kapitána Kladiva zabít na té slavností ceremonii, co pořádali na jeho počest. O tom jsi asi četla.“ Přikývla, a tak pokračoval. „Lepší příležitost jsem si nemohl přát, měly to vidět desítky lidí. Zbavím se svého soka a ještě splním podmínky přijetí do Zlé Ligy Zlých.“
„Podmínkou bylo zabít kapitána Kladiva?“
„Ne. Podmínkou bylo zabít. A já si nemohl vybrat nikoho jinýho.“
„To chápu. Ale… proč jsi chtěl někam, kde tě nutěj zabíjet lidi? Nejsi přece zas až tak zlý,“ zkoumavě si ho prohlížela. Ne, byl podlý, záludný, možná ostatním lidem naháněl hrůzu a užíval si to, ale nepřipadal jí skutečně tak zlý, aby si liboval v zabíjení.
„Jsem!“ utrhl se na ní.
„Neříkal jsi, když jsme se poznali, že zabíjení není elegantní a kreativní?“ dobírala si ho, až před jejím pobaveným výrazem trochu znejistěl.
„Dobře, neměl jsem z toho radost, ale do Ligy jsem chtěl. Víš čím Liga vůbec byla? Ti největší zloduši a padouši byli právě v ní. Vstup do Ligy skýtal příležitost být mezi elitou všeho zla! Co jsem byl já oproti nim, než jsem se k nim přidal?“
„Rozhodně jsi aspoň nebyl vrah,“ zamračila se. „A podívej, kde jsi nakonec skončil a kde skončila Liga. A vůbec, na tohle jsem se neptala. Jak to bylo s tou Penny?“
Chvíli přemáhal vztek, než začal znovu vyprávět.
„Zmrazil jsem Kladivouna freezerayem,“ děsivě se při té vzpomínce zasmál. „Vůbec nic ten vůl netušil. Tu chvíli jsem si opravdu užíval. Všude byl zmatek, lidi utíkali a křičeli, a já byl konečně někdo. Dr. Horrible v celé své hrůze! Jenže pak…“ smutně se odmlčel, pýcha z jeho hlasu se nenávratně vytratila a vzpomínkou rozzářené oči se opět zalily slzami.
„Co se stalo pak?“ naléhala.
Rukávem si utřel nos a hlavu nechal zabořenou v dlani. Trpělivě čekala, než znovu tiše promluvil.
„Freezeray přestal fungovat. V ten nejdůležitější okamžik! Byl jsem od svého velkého úspěchu už jen krůček a najednou… Kladivoun mi dal pěstí, až jsem přeletěl skoro celou místnost. Deathray, kterým jsem na něj předtím mířil, mi vypadl z ruky a rozbil se. Viděl jsem, že není v pořádku, když ho kapitán Kladivo sebral ze země a snažil jsem se mu v použití zabránit. Chtěl mě zabít mou vlastní zbraní, idiot!“ praštil pěstí do země.
Dra chytala tu záplavu rozčilených i zoufalých slov a porovnávala vše s tím, co četla ve zprávách na internetu. Tohle byl přece jen trochu jiný příběh, než se nabízel veřejnosti.
„Když stiskl spoušť, Deathray explodoval. Střepiny se rozletěly všude kolem a jeho to odmrštilo na druhý konec místnosti. Byl jsem trochu mimo z té tlakové vlny, ale vesměs se mi nic nestalo. Zvedl jsem se, abych se podíval, co ta exploze natropila. A uviděl jsem jí…“ hlas se mu při té vzpomínce znovu zlomil.
„Zasáhla jí některá z těch střepin?“ zeptala se, když delší dobu mlčel. Nebylo těžké si tohle domyslet. Přikývl a nešťastně zavzlykal.
„Umřela mi přímo před očima, v mých rukách. A její poslední myšlenka patřila jemu, chápeš to?!“ jeho hlas znovu začínal nabírat hysterický tón, a tak do něj povzbudivě šťouchla čenichem.
„Lidi si mysleli, že jsem jí zabil já. Nechal jsem je při tom, v tu chvíli mi to bylo jedno. Zhroutil se mi celý můj svět. Kdybych se následkem toho, co se stalo, nedostal do Ligy…“
„Jak ses tam dostal?“ přimhouřila v zamyšlení oči.
„No, vraždou Penny,“ zafňukal.
„Ale ty jsi jí přece nezabil, byla to nehoda. Copak to nikdo neviděl? Copak si nikdo z té tvé úžasné Ligy nezjistil, co se tenkrát přesně stalo?“
Nakrčil čelo, jak horlivě přemýšlel.
„Umřela mou vinou. A mezi lidmi se šířily zprávy, že jí prostě zabil šílený Dr. Horrible. Stačilo to,“ hájil se, ale ona zavrtěla hlavou.
„To se mi nezdá.“
„O co ti vlastně jde? Není teď už jedno, co tenkrát bylo? Liga mi zachránila život, když mě vzala k sobě, s Penny jsem přišel úplně o všechno. Jenže nakonec jsem přišel i o členství, protože Liga nakonec nebyla tím, čím se zprvu zdála. Musel jsem zmizet ze země a podívej, kde teď jsem! V rozpadlé barabizně se stvořením, který má choutky na nějakýho starýho dědka a který jsem prakticky taky zabil!“
Už po něm natahovala tlapu, že s ním praští, když jí poslední jeho slovo zarazilo.
„Cože jsi mě?!“
Vztek z jeho tváře vymazal úlek.
„Nic!“ vyhrkl.
Chytila ho pod krkem a přimáčkla ke zdi.
„A teď mi pěkně řekni, co jsi tím myslel,“ procedila skrze zaťaté zuby.
Tentokrát se před ní ale nerozklepal. V modrých očích, které na ní upíral, mu zahořel chladný oheň a tak hlasitě, jak jen dokázal, jí zakřičel do obličeje.
„Zachránil jsem ti život! Otrávil jsem tě, protože jsem špatně spočítal vzorec a sérum bylo vadný, ale zachránil jsem ti život, víš? To jsem vůbec nemusel!“
Jeho nečekaná reakce jí tak překvapila, že povolila své sevření. Prudce jí tlapu odstrčil a ona se po něm už nenatáhla.
„Mohl jsem se na tebe vykašlat a mít klid. Pokračovat tam, kde jsem skončil, než jsi přišla s tím svým nesmyslem. Ale neudělal jsem to. Dýchal jsem do tebe tak dlouho, že mám pocit, že jsem uběhl maratón a ruce mě bolí, jako kdyby mi je podupal Bad Horse. Zachránil jsem tě a ty se mnou ještě mlátíš o zeď. Ale víš co? Je mi to jedno. Stejně odejdeš, až dosáhneš svýho a co bude se mnou, tě už nebude zajímat. Jsi samolibá a sobecká, proč bys mi měla za cokoliv děkovat?“
Hlas měl rozhořčený a tvrdě odsuzující. Alespoň za to byl vděčný, protože to, proč se tak vztekal, nebyl důvod neoceněné práce z její strany. Zlobil se sám na sebe. Vyděsilo ho, jak moc mu na ní záleží a jak se o ní bojí. Nebyla pro něj ničím, snad jen nástroj, který se chystal využít pro své potřeby, ale když si uvědomil, že jí ztratil, bolelo to. Nenáviděl se za to, protože si přísahal, že už nikdy nebude k nikomu nic cítit. Zatínal pěsti a zkoušel svůj vztek obrátit proti ní. Ona za to může! Nesmí dovolit, aby jí začal brát jako přítele. Pokud se mu nepodaří jí přesvědčit, aby zůstala s ním a pomohla mu ovládnout svět, bylo by to jenom překážkou.
S prsty sevřenými v pěst odešel z laboratoře.
Dra se za ním dívala a přemýšlela. Mohla být mrtvá. Kvůli jeho neskutečné blbosti mohla být po smrti! A nebyla by první, koho by jeho nehoda zabila. Když teď ví, jak to ve skutečnosti s tím slavným příběhem o doktoru „Hrůzném“ bylo, začínala pochybovat, jestli si vybrala správně. Možná by se měla vrátit ke svým samostatným pokusům, určitě by to bylo bezpečnější. Jenže… ať už byl ten hrozivý modrooký blonďáček v bílém plášti jakýkoliv, musela uznat, že si ho oblíbila. Jeho schopnost přimět jí, aby v zájmu své věci dělala to, co chce on, jí nepřestávala fascinovat. Mohla ho omlátit o zeď do bezvědomí, aby věděl, že si něco takového nemá dovolovat, ale neudělala to. Neudělala, protože jí to bavilo. Protože byla zvědavá, co všechno si vůči ní nakonec dovolí. A protože…
„Nojó, takže velká kočička nakonec přežila, co?“ zaslechla pod sebou vlezlý hlásek a když sklonila hlavu, bezocasý potkan před ní pobaveně kmital fousky.
„Sklapni, nemám na tebe náladu,“ zabručela. Nelíbilo se jí, když jí nějaká opelichaná krysa připomněla, že už tady takhle sedět nemusela.
„Možná ti tu náladu trochu zlepší, když ti řeknu, co vím,“ provokoval.
„Určitě nevíš nic, co bych nevěděla já,“ zašklebila se.
„Jó? Chceš se vsadit?“ vztyčil se, aby vypadal větší. V porovnání s ní byl ovšem pořád maličký, ale to gesto jí pobavilo.
„Proč ne,“ sklonila hlavu těsně k němu, až trochu vylekaně uskočil. „Když vyhraješ, nechám tě žít. Když vyhraju já, ukousnu ti hlavu, krysáku.“ Vycenila zuby a hraně se olízla.
Trochu nejistě polkl, pak ale znovu zakmital fousky a vyhrkl.
„On kvůli tobě brečel!“
„No jasně, děsně usedavě, i kámen by se ustrnul. To bulil kvůli Penny, ty blbečku jeden krysí.“
„Ne, tohle nemyslím!“ prudce vztyčil přední pracky. Zvědavě nakrčila obočí.
„Když se mu nedařilo tě oživit, byl fakt zoufalý. Brečel.“
„Vážně?“
„No jó,“ jeho hlas opět získával sebevědomí a přidrzlý nádech. „I když mám pocit, že kdyby věděl, že málem umřel s tebou, brečel by asi ještě víc,“ předstíraně se zamyslel.
„On… cože?“ napadlo jí, že si tak krysa z ní jen utahuje, ale cosi v jeho výrazu jí napovědělo, že se opravdu stalo něco, o čem neví.
„Nojó, když ses zhroutila, běžel se na tebe podívat. Ale jakmile se tě dotkl, složil se taky. A kdyby pak nepropadla oknem ta holka…“
„Co?!?“ vyhrkla už opravdu zmateně. „Kdo propadl oknem?“
„Nojó, pak že víš všechno, có?“ dobíral si jí už opravdu namyšleně. „Takže kdo vyhrává?“
S potěšením zjistila, že i když byla údajně nějakou chvíli mrtvá, svou hbitost neztratila. Potkan ležel ve vteřině připláclý k zemi její tlapou a nestačil ani vyděšeně zapištět.
„Moc si nefandi,“ usadila ho. „Radši koukej mluvit. Co jsi viděl?“
„Nějaká holka. Motala se tu už několikrát, vždycky se snaží být děsně nenápadná, ale já jí viděl!“ Odmlčel se a patrně čekal na pochvalu. Když se nedočkal, pokračoval. „Byl jsem zrovna venku na obhlídce popel… pop… prostě venku. Chtěl jsem se vrátit oknem a ona na mě málem šlápla. Vůbec jsem si jí nevšiml, až na poslední chvíli jsem uskočil stranou, ale vrazil jsem do nějakých plechovek. Řekl jsem si, že tím líp, že jí aspoň doktor uslyší, ale ten měl víc starostí s tebou. Ona si zatím klekla u okna a dívala se. Jenže to okno je špinavý, měli byste ho jeden nebo druhý občas umejt, nojó, fakt přes něj není skoro vidět.“ Dra trochu zesílila stisk, aby si potkan uvědomil, o čem má mluvit. Hned se vrátil k tématu. „Naklonila se, aby viděla líp, a rukou se opřela o rám.“ Pisklavě se zasmál. „Nevšimla si, že okno není pevně zavřený. Propadla k vám dolů do laboratoře, nojó, stejně jako ty, když tě doktor prvně sejmul. To jsi měla vidět, vypadala jako…“ Dra znovu zesílila sevření, až měla pocit, že ho už snad rozmačká. „Udusíš mě!“ zasípal.
„Mluv k věci, ano?“ sykla, ale tlapu trochu povolila.
„Když vás viděla, chvíli přemýšlela, co má dělat. Už to vypadalo, že se zase rychle spakuje, nojó, ono kdo by tady chtěl taky dobrovolně být, že jo. Pak jí ale zaujaly doktorovy desky. Víš, ty červený, kam si dělá zápisky. Nemám je rád, psal do nich, když na mě dělal pokusy. Nojó, fakt je nemám rád. Je dobře, je ta holka odnesla. Kdo ví, co by…“
„K věci, krysáku, nebo ocas přestane být tím jediným, co ti chybí,“ zavrčela.
„Jó, no…“ zakoktal. „Už chtěla vylézt oknem ven, ale pak si všimla, že jste oba přestali dýchat. Šla se na vás podívat blíž, vůbec nechápala, co se děje. Musím říct, že já z toho byl taky trochu vedle, leželi jste tam jak dvě zastřelený kočky, nojó. Dotkla se doktora, aby se na něj podívala, ale jak s ním pohnula, sklouzla mu ruka z tvojí hlavy a on zalapal po dechu. To jí vyděsilo, takže vzala do zaječích. Bylo by legrační, kdyby jí tu doktor přistihl, ale ten byl zatím pořád ještě v limbu. Nojó, měla štěstí. Protože když se drápala do okna, nadělala děsný nepořádek. Vzbudilo by to i mrtvýho. Vlastně ne, hehe, ty jsi byla mrtvá.“
„Možná by ses měl modlit, abych pořád byla“ vycenila na něj zuby.
„Vyhrál jsem, nemůžeš mě zabít!“ vyhrkl.
„Máš štěstí, že držím slovo. Stalo se ještě něco?“
„Už nic. Když se doktor probral, byla už pryč. Nojó, stihla to jen tak tak.“
Dra povolila sevření a potkan hned vyskočil na všechny čtyři.
„Jak vypadala?“
„Nejsem hlídací pes. Zjisti si to sama!“ odsekl a než ho stihla znovu chytit, byl pryč.
„Krysa jedna vopelichaná,“ odplivla se Dra a vydala se za Horriblem.

Našla ho na střeše. Stál a díval se na slunce zapadající do mlžného oparu nad městem. Měla ráda mlhu, ale tu čistou a zdravou, táhnoucí se od řeky nebo z lesů. Tohle byla prašná, spíše smogová mlha špinavého lidského města. Kdyby jí hlavou nevířilo tolik jiných věcí, možná by se jí v tu chvíli zastesklo po domově, ale teď neměla čas.
„Billy?“ tiše ho oslovila. Nepohnul se. Stál k ní zády, ruce založené na prsou a upřeně se díval do dálky.
„Billy buddy,“ pronesla trochu hlasitěji a položila mu tlapu na rameno. Zlostně jí pracku smetl.
„Neříkej mi tak!“
Přesně s touhle reakcí počítala, a tak se nenápadně pousmála. Je tak snadné vytrhnout ho z nesmyslného trucování.
„Někdo tu byl,“ sdělila mu.
„Já vím,“ odsekl a už se k ní chtěl zase otočit zády.
„Zvláštní. Netušila jsem, že doktoru Horriblovi bude lhostejné, když se mu někdo cizí bude promenádovat po laboratoři a krást mu věci.“
„Krást… cože?“ prudce se k ní obrátil.
„Ty ses ani nedíval, jestli se ti něco neztratilo? Co jsi to za vědce?“
„Já jsem Dr. Horrible, já… já jsem… to je tvoje vina! Měl jsem co dělat, abych tě udržel naživu, neměl jsem čas zkoumat, co se vlastně stalo!“
„Jasně, sveď to na mě. Nejdřív mě zabiješ a nakonec za to ještě můžu já,“ zašklebila se.
„Kdybys nepřišla s tak…“
„Sklapni!“ zařvala tak silně, až sebou trhl. V očích jí zlostně zajiskřilo, jak měla chuť švihnout s ním ze střechy, ale ovládla se. Poprvé za celou dobu jejich spolupráce.
„Co bylo v červených deskách?“ zeptala se.
„Do toho ti nic není!“ odsekl.
„Fajn, mě možná ne, ale někomu třeba budou připadat zajímavé,“ zašklebila se a v tu chvíli mu to došlo.
„Ten zloděj…“ vyhrkl a vyrazil ze střechy zpátky do domu. Loudavým krokem se vydala za ním.
Našla ho, jak zběsile prohledává pracovní stůl v laboratoři a rozčileně si cosi mumlá.
„Holka. Ten zloděj byla holka,“ pronesla jako by nic.
„Holka?“ zvedl hlavu a upocené čelo se mu zalesklo.
„Víš o někom, kdo by chtěl něco z toho, co tu děláš?“
„Big Ben!“ sykl nenávistně. „Neustále se snaží překazit mi plány! Ale že by s někým spolupracoval? Jak vůbec víš, že to byla holka?“
„Mám své zdroje. Ostatně… vzpomínáš? Na ulici, když jsme šli do toho vědeckého institutu, kde jsem málem přišla o ucho - opět kvůli tobě, nás přece nějaká holka sledovala. Klidně to mohla být ona.“
„Určitě patří k Big Benovi!“ Horrible začal zamyšleně přecházet po laboratoři.
„Co bylo v těch červených deskách, Billy?“
Aniž by k ní vzhlédl, odpověděl.
„Moje výzkumy ohledně DNA a plánovaných mutací spojením vybraných částí genového řetězce. Pochybuju, že tomu bude rozumět… on určitě ne.“
„No to se nedivím,“ zašklebila se a on vztekle praštil pěstí do stolu.
„Jsou v tom měsíce mojí práce, chci ty desky zpátky!“
„Je tak těžký si je od něj vzít?“
Zkoumavě se na ní podíval a ona poznala, že se mu v té jeho blonďaté hlavě rodí plán, který se jí určitě nebude líbit.
„Ne, teď už ne, když mám tebe,“ zasmál se.
„No tak prrr, moje desky to nejsou, jdi si pro ně sám!“
Když uviděla jeho výraz a to, jakým stylem zavrtěl hlavou, věděla, že prohrála.
„Nepomůžeš ty mě, nepomůžu já tobě. Pokud si vzpomínám, uzavřeli jsme dohodu.“
Vztekle zavrčela.
„Zahráváš si, doktore Horrible.“
Billy se však jen pobaveně zasmál.