Legendární život
„Neměl bys tolik pít.“ Slabý zvonivý hlásek se ozval kdesi za mou sklenicí ginu s tonicem. Překvapeně jsem zamžoural a zvedl svůj drink.
„Slyšíš? Už jsi měl dost!“ rozčiloval se hlásek a já začal mít pocit, že má možná pravdu. Upřeně jsem zíral na stůl a nevěřil. Dobře, vždycky jsem se pyšnil tím, že mám bujnou fantazii, ale trochu jiným směrem, než jak se to obvykle bere. Nevěřil jsem na anděly a démony, na draky, jednorožce a okřídlené lvy. Možná na sukuby a prsaté ďáblice, na ty bych věřil rád, ale to malé stvoření sedící nasupeně poblíž misky s preclíky do mého okruhu představ nezapadalo.
Vypadalo trochu jako ještěrka, ale mělo křídla a sedělo na zadečku naprosto neještěrkovitým způsobem. Nazlobeně na mě blýskalo zelenohnědýma očkama, jako bych dělal tu největší špatnost na světě a mrskalo huňatou bambulkou na špičce ocásku.
Podíval jsem se na svou sklenici a pokrčil rameny. Tak jsem měl dost, no a co. Člověk chodí do baru, aby balil holky a popíjel. Když to první nevyjde, zbyde alespoň to pití. A pak se musí počítat s tím, že se to občas přežene.
Naklonil jsem sklenici ke rtům, v tu chvíli však malý tvoreček luskl drápky a místo povzbudivé tekutiny se mi na rty vysypal stříbřitě jiskřící prášek.
„Hej!“ vyjekl jsem překvapeně a praštil sklenicí na stůl. Být to myš, určitě by zděšeně utekla, tohle stvoření ovšem zůstalo sedět a dál mě provrtávalo velkýma očima.
„Říkala jsem, že už máš dost!“
Zamračil jsem se. Možná jsem toho vypil o trochu víc než obvykle, a měl jsem k tomu i důvod, takže fajn, můj mozek stvořil vidinu něčeho, co jakoby vylezlo přímo z pohádkové knížky. Osobně bych dal přednost štíhlé blondýnce, ale nevadí, dnes prostě nemám svůj den. Ale aby na mě mé představy křičely?
„Seš snad moje svědomí? Jestli jo, tak radši zmiz, nestojím o tebe,“ pronesl jsem a připadal si jako idiot. Pravděpodobně mluvím jen s miskou preclíků.
Stvoření zavrtělo hlavou.
„Jsem drak,“ řeklo hrdě.
„Jasně. A já jsem pohledná prsatá Kanaďanka,“ ušklíbl jsem se.
„Může být,“ zaculila se ta okřídlená ještěrka a předstírala, že jde znovu lusknout drobnými spárky.
„Zmizni odsud, nemám na tebe náladu, ať jsi co chceš,“ zavrčel jsem a mávl proti tomu tvorečkovi rukou. Zmizel v zářivém zablesknutí.
Unaveně jsem zatřepal hlavou ve snaze dostat z ní jakékoli další nesmysly a sáhl po skleničce. Pohled mi padl na hromádku třpytivého prachu a znechuceně jsem si odfrkl. Na gin mě pro dnešek přešla chuť.
„Připiš mi to, Carle, zítra zas přijdu,“ zavolal jsem na barmana a vytratil se už beztak z téměř prázdného baru. Bylo pozdě a dnešní noc se zdála skutečně nadobro zabitá. Mávl jsem na projíždějící taxík, ale ten hulvát jen prosvištěl okolo. Zaklel jsem a vykročil na roh ulice. Neudělal jsem ani tři kroky, když mi pod nohama proběhlo nějaké malé zvíře. Leknutím jsem uskočil. Dupl jsem nohou přímo do kaluže a špinavá voda mi zmáčela naleštěné boty a kalhoty. Pěkně drahé kalhoty, musím podotknout, nosím totiž jen ty nejlepší a nejdražší obleky. Teď už jsem zaječel opravdu hlasitě. Tenhle večer byl vážně k vzteku.
S umatlanými botami, které jsem odpoledne tak pečlivě leštil, a se zablácenými nohavicemi svého drahého obleku, jsem dorazil domů. Po cestě jsem potkal partu rozesmátých přiopilých holek, bohužel, mé historce o tom, jak mě napadl zdivočelý pes, když jsem se před ním snažil uchránit dítě vypadlé z kočárku, i přes lehkou ovíněnost nevěřily. Neříkám, že moje triky vyjdou vždycky (dobře, říkám – vyjdou vždycky), ale tohle byla hodně dobrá historka. Možná kdybych měl kalhoty i sako ještě potrhané, pak by to zabralo. Ale kdo by kvůli fiflenám ničil dobrovolně tak pěkný oblek?
Přešel jsem k domácímu baru a sáhl po láhvi whisky. Chtěl jsem si nalít pro uklidnění po té nepříjemné cestě, když se za mnou ozval melodický hlas.
„Neříkala jsem ti o tom pití něco?“
Leknutím jsem upustil sklenici. Nerozbila se, jen se odkutálela o kus dál. Ale i kdyby se roztříštila na milion střepů a všechny mě zasáhly do nohou jako skleněné oštěpy, patrně bych to vůbec nevnímal. Ztuhlý šokem jsem zíral na gauč. Na gauč, kde jsem se muchloval s tolika holkama, že už bych možná ten kus nábytku měl vyměnit. Na gauč, kde sedávám v nažehleném obleku a vyřizuji pracovní telefonáty klidně i uprostřed noci. Na gauč, kde nyní dřepělo stvoření, o kterém jsem netušil, co si myslet.
„No co se na mě tak díváš? Ještě jsi nikdy neviděl dračici? Byla jsem za tebou v baru, vzpomínáš?“ pobaveně se usmívala.
„To mrňavý otravný stvoření, to…“
„To jsem byla já,“ mrkla na mě, a nemít šupinatou ještěří hlavu, řekl bych, že to bylo svůdné mrknutí. „I to zvíře, kvůli kterému jsi skočil přímo do kaluže.“ Tentokrát se opravdu zasmála. Byl to zvonivě melodický smích, nechápal jsem, jak stvoření, které by ani nemělo existovat, může vydat tak smyslné zasmání. Pořádně jsem si jí prohlédl.
Měla štíhlé, téměř gepardí tělo pokryté drobnými šupinami. Jejich jemně zelená barva se nenásilně prolínala s fialovou. Protáhlá hlava byla porostlá hustou hřívou, ze které vykukovaly malé rozklané růžky jako u nějaké antilopy. Chvílemi zastřihala drobnými oušky, jako by poslouchala něco, co mé nedokonalé lidské smysly sotva kdy zachytí. Dlouhý úzký ocas se střapcem srsti na konci měla elegantně stočený kolem sebe. Byla skutečně krásná. Ne tedy v tom smyslu, v jakém obvykle krásu u opačného pohlaví hledám, ale prostě jsem se na ní musel dívat a dívat, až mě napadlo, jestli je to normální. Přehnaně rychle jsem uhnul očima. Pak jsem si uvědomil, že vlastně kvůli ní jsem si dnes zničil jeden ze svých nejlepších obleků a prudce jsem na ní uhodil.
„Podívej se, co jsi udělala!“ křikl jsem a ukázal na zmáchané nohavice. Ten pohled mě opravdu bolel.
Kriticky přehlédla mé kalhoty a zavrtěla hlavou.
„O tomhle si myslíš, že je to tak důležité, abys kvůli tomu na mě křičel?“
„Zničila jsi mi oblek!“ zařval jsem ještě hlasitěji.
„Ne,“ pousmála se a tentokrát se mi ten úsměv vůbec nelíbil.
Byla rychlá jako blesk. Než jsem si stačil všimnout, že se pohnula, uslyšel jsem nepříjemný zvuk trhající se látky. Nevěřícně jsem vytřeštil oči na třásně, ve které se proměnily mé nohavice i sako.
„Teď jsem ti zničila oblek,“ pronesla jako by nic.
Zíral jsem na tu pohromu, lapal po dechu a připadal si, jako kdyby mě někdo prohnal skartovačkou. A to doslova, za svůj oblek jsem cítil vyloženě fyzickou bolest.
„Co jsi to udělala?“ vyjekl jsem.
„To, co sis zasloužil,“ vycenila zuby.
„Cože? Proč?!“
„Pojď se mnou,“ řekla a chytla mě za to, co zbylo z mého saka. Nechal jsem se táhnout do pokoje, který mám vyhrazený jen pro své obleky, košile a kravaty. Než jsem se stihl vyděsit při myšlence, že chce zničit mé veškeré bohatství, strčila mě přímo před velké zrcadlo.
„Řekni mi, co vidíš!“
Podíval jsem se a do očí mi vyhrkly slzy. Tak tenhle oblek už nikdy nikdo nespraví. Byl skutečně na cáry. Bezhlesně jsem mávl rukou k tomu nešťastnému výjevu.
„Tohle nemyslím. Podívej se pořádně!“
Nechápavě jsem na ní zazíral. Co bych tam jako měl vidět jiného? Už jen tenhle pohled bolel víc, než se dalo snést, proč mám podrobně zkoumat… zarazil jsem se. V zrcadle se mihl jakýsi stín. Přimhouřil jsem oči ve snaze rozeznat, co vlastně vidím. Obraz se začal pomalu vynořovat.
Blonďatý dlouhovlasý mladík v batikovaném tričku neumělecky klouzal prsty po klávesách elektronického piána a cosi broukal. Vypadal spokojeně a šťastně. Vlastně byl spokojený a šťastný. Když se kolem něj mihla dívka s vlasy spletenými do copů, poslal jí vzdušný polibek a z modrých očí mu zářila radost a neskonalé štěstí. Byl zamilovaný a užíval si to plnými doušky. Neexistovalo pro něj nic zlého ani špatného, nic, co by se nedalo napravit láskou a porozuměním. Věřil, že dokáže změnit svět k lepšímu a v něm pak žít se svou dívkou. Věděl jsem to. Ten naivní hippie jsem byl já. Bylo to už hodně dávno, zdálo se to spíš jak minulý život, než moje vlastní vzpomínka. Nechápal jsem, proč mi ta ještěrka ukazuje zrovna tohle.
„Nechápeš?“ zeptala se, jako by mi četla myšlenky. Zmateně jsem zavrtěl hlavou. „Tak se dívej dál,“ pobídla mě.
Otočil jsem se zpátky k zrcadlu a lehce zašilhal, abych se dostal přes reálný obraz do toho vnitřního. Do toho, který by tam vůbec neměl být. A přesto tam byl, jen se tentokrát změnil.
Příjemné domácké prostředí kavárny vystřídal tmavý a neosobní bar. Na pohled velmi elegantní a sexy chlapík v drahém obleku se právě pokoušel balit brunetku opřenou o barový pult. Vypadalo to, že se mu daří a já se začal usmívat. Ten chlápek byl úžasnej, zasloužil by si poklonu od všech lidí, co kolem byli. Za chvíli si už vedl dívku hrdě z baru ven. Obraz potemněl a když se znovu rozjasnil, rozpoznal jsem toho sympatického blonďáka, jak se potichu krade z cizí ložnice pryč. A pak z jiné. A z další. A ještě další. Bylo jich tolik, že se mi až zatočila hlava. Až se nakonec obraz opět změnil a místo tichého a kradmého odchodu mladík utíkal, jak kdyby mu šlo o život a za ním vylétlo na chodbu nejprve několik knih a pak jakýsi těžký mosazný svícen. Jo, tuhle ďáblici jsem si velmi dobře pamatoval. Podařilo se jí zasáhnout mě jednou knihou do hlavy. Ale stálo to za to. Od té chvíle mi však zrcadlo ukazovalo pouze mé neúspěchy. Desítky facek, sklenice s pitím chrstnuté do obličeje, dva dobře mířený kopance mezi nohy – ani nechci vzpomínat, jak děsně to bolelo – jedna pomstychtivě rozstříhaná kravata – to bolelo snad ještě víc. I když možná ne.
„No co, ne vždycky se to povede tak, jak je to v původním plánu. S drobnými překážkami musí každý pořádný chlap počítat,“ ušklíbl jsem se, jako by na tom, co jsem právě sledoval, vůbec nezáleželo. Po pravdě mě ale trochu děsilo vidět všechny ty incidenty takhle pohromadě. V danou chvíli si to člověk neuvědomí, ale pokud si to v hlavě sestříhá za sebou… ne, úspěchů bylo určitě víc!
„A s tímhle taky počítáš?“ zeptala se jemně a pohledem mě donutila znovu se zadívat do zrcadla.
Zástupy dívek se neustále střídaly a mladík je oslňoval svým šarmem a svými lži, jak nejlíp dokázal. A uměl to opravdu velmi dobře. Ale jeho tvář se postupně začala měnit. Už neměl tak zářivý úsměv a jiskřící oči. Jeho živost se pomalu vytrácela a začínalo to vypadat, že spíš vykonává nějakou rutinní práci než že se baví. Postupně začaly dívky z jeho ložnice mizet, až nakonec zůstal sám. Díval jsem se jeho očima z okna do deštivého večera a cítil jeho zoufalství. Byl osamělý a neměl nikoho, ke komu by se jen tak přivinul a hledal útěchu před další probdělou nocí plnou prázdnoty.
„Tohle se ale nikdy nestane!“ vydechl jsem prudce, abych se odtrhl od pocitů toho zoufalce v zrcadle. „Můj život je dokonalý a skvělý, a tak to bude navždycky!“
„Jsi si tím jistý?“ lehce se usmívala, ale byl to poněkud smutný úsměv. „Kdo ti zůstane, když všechny fifleny odejdou? Kdo s tebou bude prožívat každý okamžik tvého života, nejen radosti, ale i strasti? Kdo tě utěší, až v černé noci přijde tíživý stín samoty? Zůstaneš sám,“ odmlčela se a přiblížila svou dračí hlavu těsně k mému obličeji. „Podívej se na celý svůj život a řekni mi, kdy z těch chvil jsi byl skutečně šťastný.“
První, co mi vytanulo v mysli, byl obraz dlouhovlasého bezstarostného mladíka. To mě vyděsilo. Ale když se jeho silueta v mých vzpomínkách roztřásla usedavým pláčem nad tím, že ho jeho krásná dívka opustila kvůli staršímu muži v obleku, zamračil jsem se. Ten nevyzrálý mládenec se za nějaký čas změnil k nepoznání a jeho život nabral úplně jiné obrátky… Jeho život byl legendární a já to nehodlal měnit.
„Já jsem šťastný teď! Mám všechno, co si jen můžu přát. Mám pokoj plný obleků a díky tomu skoro každou holku, na kterou jen ukážu. Tak to je a tak to bude pořád, protože jsem úžasnej!“
„Změní se to, uvidíš,“ řekla tak rozhodným hlasem, že mě to vyděsilo. Možná jsem začal trochu panikařit, ale všechny emoce nahromaděné za ten nepovedený den se najednou draly na světlo.
„Neee!“ zakřičel jsem a praštil pěstí do zrcadla. Čekal jsem, že ucítím řezavou bolest, ale místo toho se objevil jakýsi tlak. Někdo mi svíral rameno, a tak jsem otevřel oči, abych se podíval, co to ta ještěrka zase dělá. Chtěl jsem jí praštit, ale místo její šupinaté hlavy jsem spatřil Carla. Zkoumavě povytáhl jedno obočí, a pak omluvně řekl:
„Promiň, chlape, ale zavíráme. Ty a ta holka jste tu už poslední a já chci jít taky spát.“
Uvědomil jsem si, že jsem v baru usnul. Podle otlačené tváře jsem musel s hlavou položenou na stole spát už nějakou dobu. Promnul jsem si oči a podíval se směrem, kterým předtím Carl ukázal.
Od jednoho stolu se právě zvedala dívka v zelenofialovém triku. Trochu jsem znejistěl, když jsem si všiml, že má přes hrudník obrázek štíhlého šupinatého tvora s bujnou hřívou. Mohl to být drak?
Když procházela kolem mého stolu, lehce se usmála. Její zářivé zelenohnědé oči se upřely do mých a já měl z toho pohledu pocit, jako by mě znala, i když vím, že jsem jí nikdy předtím neviděl. Kývl jsem na pozdrav a ona letmo rozšířila svůj úsměv. Potom bez jediného slova odešla. Přemýšlel jsem, jestli bych jí neměl dohonit, ale pak jsem jen pokrčil rameny. Zítra je taky den a zástupy dychtivých fiflen netrpělivě čekají na to, kdy na ně zaměřím svou pozornost. Dnes se mi nedařilo, ale nevadí. Půjdu domů, pořádně se vyspím a zítra večer vyrazím ven ve svém nejlepším obleku, který mám. A věřte, že to bude legendární!
„Slyšíš? Už jsi měl dost!“ rozčiloval se hlásek a já začal mít pocit, že má možná pravdu. Upřeně jsem zíral na stůl a nevěřil. Dobře, vždycky jsem se pyšnil tím, že mám bujnou fantazii, ale trochu jiným směrem, než jak se to obvykle bere. Nevěřil jsem na anděly a démony, na draky, jednorožce a okřídlené lvy. Možná na sukuby a prsaté ďáblice, na ty bych věřil rád, ale to malé stvoření sedící nasupeně poblíž misky s preclíky do mého okruhu představ nezapadalo.
Vypadalo trochu jako ještěrka, ale mělo křídla a sedělo na zadečku naprosto neještěrkovitým způsobem. Nazlobeně na mě blýskalo zelenohnědýma očkama, jako bych dělal tu největší špatnost na světě a mrskalo huňatou bambulkou na špičce ocásku.
Podíval jsem se na svou sklenici a pokrčil rameny. Tak jsem měl dost, no a co. Člověk chodí do baru, aby balil holky a popíjel. Když to první nevyjde, zbyde alespoň to pití. A pak se musí počítat s tím, že se to občas přežene.
Naklonil jsem sklenici ke rtům, v tu chvíli však malý tvoreček luskl drápky a místo povzbudivé tekutiny se mi na rty vysypal stříbřitě jiskřící prášek.
„Hej!“ vyjekl jsem překvapeně a praštil sklenicí na stůl. Být to myš, určitě by zděšeně utekla, tohle stvoření ovšem zůstalo sedět a dál mě provrtávalo velkýma očima.
„Říkala jsem, že už máš dost!“
Zamračil jsem se. Možná jsem toho vypil o trochu víc než obvykle, a měl jsem k tomu i důvod, takže fajn, můj mozek stvořil vidinu něčeho, co jakoby vylezlo přímo z pohádkové knížky. Osobně bych dal přednost štíhlé blondýnce, ale nevadí, dnes prostě nemám svůj den. Ale aby na mě mé představy křičely?
„Seš snad moje svědomí? Jestli jo, tak radši zmiz, nestojím o tebe,“ pronesl jsem a připadal si jako idiot. Pravděpodobně mluvím jen s miskou preclíků.
Stvoření zavrtělo hlavou.
„Jsem drak,“ řeklo hrdě.
„Jasně. A já jsem pohledná prsatá Kanaďanka,“ ušklíbl jsem se.
„Může být,“ zaculila se ta okřídlená ještěrka a předstírala, že jde znovu lusknout drobnými spárky.
„Zmizni odsud, nemám na tebe náladu, ať jsi co chceš,“ zavrčel jsem a mávl proti tomu tvorečkovi rukou. Zmizel v zářivém zablesknutí.
Unaveně jsem zatřepal hlavou ve snaze dostat z ní jakékoli další nesmysly a sáhl po skleničce. Pohled mi padl na hromádku třpytivého prachu a znechuceně jsem si odfrkl. Na gin mě pro dnešek přešla chuť.
„Připiš mi to, Carle, zítra zas přijdu,“ zavolal jsem na barmana a vytratil se už beztak z téměř prázdného baru. Bylo pozdě a dnešní noc se zdála skutečně nadobro zabitá. Mávl jsem na projíždějící taxík, ale ten hulvát jen prosvištěl okolo. Zaklel jsem a vykročil na roh ulice. Neudělal jsem ani tři kroky, když mi pod nohama proběhlo nějaké malé zvíře. Leknutím jsem uskočil. Dupl jsem nohou přímo do kaluže a špinavá voda mi zmáčela naleštěné boty a kalhoty. Pěkně drahé kalhoty, musím podotknout, nosím totiž jen ty nejlepší a nejdražší obleky. Teď už jsem zaječel opravdu hlasitě. Tenhle večer byl vážně k vzteku.
S umatlanými botami, které jsem odpoledne tak pečlivě leštil, a se zablácenými nohavicemi svého drahého obleku, jsem dorazil domů. Po cestě jsem potkal partu rozesmátých přiopilých holek, bohužel, mé historce o tom, jak mě napadl zdivočelý pes, když jsem se před ním snažil uchránit dítě vypadlé z kočárku, i přes lehkou ovíněnost nevěřily. Neříkám, že moje triky vyjdou vždycky (dobře, říkám – vyjdou vždycky), ale tohle byla hodně dobrá historka. Možná kdybych měl kalhoty i sako ještě potrhané, pak by to zabralo. Ale kdo by kvůli fiflenám ničil dobrovolně tak pěkný oblek?
Přešel jsem k domácímu baru a sáhl po láhvi whisky. Chtěl jsem si nalít pro uklidnění po té nepříjemné cestě, když se za mnou ozval melodický hlas.
„Neříkala jsem ti o tom pití něco?“
Leknutím jsem upustil sklenici. Nerozbila se, jen se odkutálela o kus dál. Ale i kdyby se roztříštila na milion střepů a všechny mě zasáhly do nohou jako skleněné oštěpy, patrně bych to vůbec nevnímal. Ztuhlý šokem jsem zíral na gauč. Na gauč, kde jsem se muchloval s tolika holkama, že už bych možná ten kus nábytku měl vyměnit. Na gauč, kde sedávám v nažehleném obleku a vyřizuji pracovní telefonáty klidně i uprostřed noci. Na gauč, kde nyní dřepělo stvoření, o kterém jsem netušil, co si myslet.
„No co se na mě tak díváš? Ještě jsi nikdy neviděl dračici? Byla jsem za tebou v baru, vzpomínáš?“ pobaveně se usmívala.
„To mrňavý otravný stvoření, to…“
„To jsem byla já,“ mrkla na mě, a nemít šupinatou ještěří hlavu, řekl bych, že to bylo svůdné mrknutí. „I to zvíře, kvůli kterému jsi skočil přímo do kaluže.“ Tentokrát se opravdu zasmála. Byl to zvonivě melodický smích, nechápal jsem, jak stvoření, které by ani nemělo existovat, může vydat tak smyslné zasmání. Pořádně jsem si jí prohlédl.
Měla štíhlé, téměř gepardí tělo pokryté drobnými šupinami. Jejich jemně zelená barva se nenásilně prolínala s fialovou. Protáhlá hlava byla porostlá hustou hřívou, ze které vykukovaly malé rozklané růžky jako u nějaké antilopy. Chvílemi zastřihala drobnými oušky, jako by poslouchala něco, co mé nedokonalé lidské smysly sotva kdy zachytí. Dlouhý úzký ocas se střapcem srsti na konci měla elegantně stočený kolem sebe. Byla skutečně krásná. Ne tedy v tom smyslu, v jakém obvykle krásu u opačného pohlaví hledám, ale prostě jsem se na ní musel dívat a dívat, až mě napadlo, jestli je to normální. Přehnaně rychle jsem uhnul očima. Pak jsem si uvědomil, že vlastně kvůli ní jsem si dnes zničil jeden ze svých nejlepších obleků a prudce jsem na ní uhodil.
„Podívej se, co jsi udělala!“ křikl jsem a ukázal na zmáchané nohavice. Ten pohled mě opravdu bolel.
Kriticky přehlédla mé kalhoty a zavrtěla hlavou.
„O tomhle si myslíš, že je to tak důležité, abys kvůli tomu na mě křičel?“
„Zničila jsi mi oblek!“ zařval jsem ještě hlasitěji.
„Ne,“ pousmála se a tentokrát se mi ten úsměv vůbec nelíbil.
Byla rychlá jako blesk. Než jsem si stačil všimnout, že se pohnula, uslyšel jsem nepříjemný zvuk trhající se látky. Nevěřícně jsem vytřeštil oči na třásně, ve které se proměnily mé nohavice i sako.
„Teď jsem ti zničila oblek,“ pronesla jako by nic.
Zíral jsem na tu pohromu, lapal po dechu a připadal si, jako kdyby mě někdo prohnal skartovačkou. A to doslova, za svůj oblek jsem cítil vyloženě fyzickou bolest.
„Co jsi to udělala?“ vyjekl jsem.
„To, co sis zasloužil,“ vycenila zuby.
„Cože? Proč?!“
„Pojď se mnou,“ řekla a chytla mě za to, co zbylo z mého saka. Nechal jsem se táhnout do pokoje, který mám vyhrazený jen pro své obleky, košile a kravaty. Než jsem se stihl vyděsit při myšlence, že chce zničit mé veškeré bohatství, strčila mě přímo před velké zrcadlo.
„Řekni mi, co vidíš!“
Podíval jsem se a do očí mi vyhrkly slzy. Tak tenhle oblek už nikdy nikdo nespraví. Byl skutečně na cáry. Bezhlesně jsem mávl rukou k tomu nešťastnému výjevu.
„Tohle nemyslím. Podívej se pořádně!“
Nechápavě jsem na ní zazíral. Co bych tam jako měl vidět jiného? Už jen tenhle pohled bolel víc, než se dalo snést, proč mám podrobně zkoumat… zarazil jsem se. V zrcadle se mihl jakýsi stín. Přimhouřil jsem oči ve snaze rozeznat, co vlastně vidím. Obraz se začal pomalu vynořovat.
Blonďatý dlouhovlasý mladík v batikovaném tričku neumělecky klouzal prsty po klávesách elektronického piána a cosi broukal. Vypadal spokojeně a šťastně. Vlastně byl spokojený a šťastný. Když se kolem něj mihla dívka s vlasy spletenými do copů, poslal jí vzdušný polibek a z modrých očí mu zářila radost a neskonalé štěstí. Byl zamilovaný a užíval si to plnými doušky. Neexistovalo pro něj nic zlého ani špatného, nic, co by se nedalo napravit láskou a porozuměním. Věřil, že dokáže změnit svět k lepšímu a v něm pak žít se svou dívkou. Věděl jsem to. Ten naivní hippie jsem byl já. Bylo to už hodně dávno, zdálo se to spíš jak minulý život, než moje vlastní vzpomínka. Nechápal jsem, proč mi ta ještěrka ukazuje zrovna tohle.
„Nechápeš?“ zeptala se, jako by mi četla myšlenky. Zmateně jsem zavrtěl hlavou. „Tak se dívej dál,“ pobídla mě.
Otočil jsem se zpátky k zrcadlu a lehce zašilhal, abych se dostal přes reálný obraz do toho vnitřního. Do toho, který by tam vůbec neměl být. A přesto tam byl, jen se tentokrát změnil.
Příjemné domácké prostředí kavárny vystřídal tmavý a neosobní bar. Na pohled velmi elegantní a sexy chlapík v drahém obleku se právě pokoušel balit brunetku opřenou o barový pult. Vypadalo to, že se mu daří a já se začal usmívat. Ten chlápek byl úžasnej, zasloužil by si poklonu od všech lidí, co kolem byli. Za chvíli si už vedl dívku hrdě z baru ven. Obraz potemněl a když se znovu rozjasnil, rozpoznal jsem toho sympatického blonďáka, jak se potichu krade z cizí ložnice pryč. A pak z jiné. A z další. A ještě další. Bylo jich tolik, že se mi až zatočila hlava. Až se nakonec obraz opět změnil a místo tichého a kradmého odchodu mladík utíkal, jak kdyby mu šlo o život a za ním vylétlo na chodbu nejprve několik knih a pak jakýsi těžký mosazný svícen. Jo, tuhle ďáblici jsem si velmi dobře pamatoval. Podařilo se jí zasáhnout mě jednou knihou do hlavy. Ale stálo to za to. Od té chvíle mi však zrcadlo ukazovalo pouze mé neúspěchy. Desítky facek, sklenice s pitím chrstnuté do obličeje, dva dobře mířený kopance mezi nohy – ani nechci vzpomínat, jak děsně to bolelo – jedna pomstychtivě rozstříhaná kravata – to bolelo snad ještě víc. I když možná ne.
„No co, ne vždycky se to povede tak, jak je to v původním plánu. S drobnými překážkami musí každý pořádný chlap počítat,“ ušklíbl jsem se, jako by na tom, co jsem právě sledoval, vůbec nezáleželo. Po pravdě mě ale trochu děsilo vidět všechny ty incidenty takhle pohromadě. V danou chvíli si to člověk neuvědomí, ale pokud si to v hlavě sestříhá za sebou… ne, úspěchů bylo určitě víc!
„A s tímhle taky počítáš?“ zeptala se jemně a pohledem mě donutila znovu se zadívat do zrcadla.
Zástupy dívek se neustále střídaly a mladík je oslňoval svým šarmem a svými lži, jak nejlíp dokázal. A uměl to opravdu velmi dobře. Ale jeho tvář se postupně začala měnit. Už neměl tak zářivý úsměv a jiskřící oči. Jeho živost se pomalu vytrácela a začínalo to vypadat, že spíš vykonává nějakou rutinní práci než že se baví. Postupně začaly dívky z jeho ložnice mizet, až nakonec zůstal sám. Díval jsem se jeho očima z okna do deštivého večera a cítil jeho zoufalství. Byl osamělý a neměl nikoho, ke komu by se jen tak přivinul a hledal útěchu před další probdělou nocí plnou prázdnoty.
„Tohle se ale nikdy nestane!“ vydechl jsem prudce, abych se odtrhl od pocitů toho zoufalce v zrcadle. „Můj život je dokonalý a skvělý, a tak to bude navždycky!“
„Jsi si tím jistý?“ lehce se usmívala, ale byl to poněkud smutný úsměv. „Kdo ti zůstane, když všechny fifleny odejdou? Kdo s tebou bude prožívat každý okamžik tvého života, nejen radosti, ale i strasti? Kdo tě utěší, až v černé noci přijde tíživý stín samoty? Zůstaneš sám,“ odmlčela se a přiblížila svou dračí hlavu těsně k mému obličeji. „Podívej se na celý svůj život a řekni mi, kdy z těch chvil jsi byl skutečně šťastný.“
První, co mi vytanulo v mysli, byl obraz dlouhovlasého bezstarostného mladíka. To mě vyděsilo. Ale když se jeho silueta v mých vzpomínkách roztřásla usedavým pláčem nad tím, že ho jeho krásná dívka opustila kvůli staršímu muži v obleku, zamračil jsem se. Ten nevyzrálý mládenec se za nějaký čas změnil k nepoznání a jeho život nabral úplně jiné obrátky… Jeho život byl legendární a já to nehodlal měnit.
„Já jsem šťastný teď! Mám všechno, co si jen můžu přát. Mám pokoj plný obleků a díky tomu skoro každou holku, na kterou jen ukážu. Tak to je a tak to bude pořád, protože jsem úžasnej!“
„Změní se to, uvidíš,“ řekla tak rozhodným hlasem, že mě to vyděsilo. Možná jsem začal trochu panikařit, ale všechny emoce nahromaděné za ten nepovedený den se najednou draly na světlo.
„Neee!“ zakřičel jsem a praštil pěstí do zrcadla. Čekal jsem, že ucítím řezavou bolest, ale místo toho se objevil jakýsi tlak. Někdo mi svíral rameno, a tak jsem otevřel oči, abych se podíval, co to ta ještěrka zase dělá. Chtěl jsem jí praštit, ale místo její šupinaté hlavy jsem spatřil Carla. Zkoumavě povytáhl jedno obočí, a pak omluvně řekl:
„Promiň, chlape, ale zavíráme. Ty a ta holka jste tu už poslední a já chci jít taky spát.“
Uvědomil jsem si, že jsem v baru usnul. Podle otlačené tváře jsem musel s hlavou položenou na stole spát už nějakou dobu. Promnul jsem si oči a podíval se směrem, kterým předtím Carl ukázal.
Od jednoho stolu se právě zvedala dívka v zelenofialovém triku. Trochu jsem znejistěl, když jsem si všiml, že má přes hrudník obrázek štíhlého šupinatého tvora s bujnou hřívou. Mohl to být drak?
Když procházela kolem mého stolu, lehce se usmála. Její zářivé zelenohnědé oči se upřely do mých a já měl z toho pohledu pocit, jako by mě znala, i když vím, že jsem jí nikdy předtím neviděl. Kývl jsem na pozdrav a ona letmo rozšířila svůj úsměv. Potom bez jediného slova odešla. Přemýšlel jsem, jestli bych jí neměl dohonit, ale pak jsem jen pokrčil rameny. Zítra je taky den a zástupy dychtivých fiflen netrpělivě čekají na to, kdy na ně zaměřím svou pozornost. Dnes se mi nedařilo, ale nevadí. Půjdu domů, pořádně se vyspím a zítra večer vyrazím ven ve svém nejlepším obleku, který mám. A věřte, že to bude legendární!