Na konci...
Vyhlédla jsem mezerou mezi šikmo natlučenými prkny a pozorně se zadívala na otevřený konec ulice. Nikde se nic nepohnulo. Žádný podezřelý stín, žádný letmý pohyb, žádné tiché kroky, nic. A přesto jsem věděla, že je blízko. Pronásledoval mě tak dlouho, že už jsem dokázala bez problémů vycítit jeho přítomnost.
Stáhla jsem se do tmy opuštěné budovy a zachumlala se do kabátu. V tomhle prázdném polorozpadlém domě jsem spala už třetí den a ač jsem si namlouvala, že je to jen krátká pauza na mém útěku, čím dál víc jsem kdesi uvnitř cítila, že tohle bude konec mého zběsilého maratonu.
Jsem na cestě dva měsíce. Osm šílených týdnů strachu, zoufalství, samoty, a posledních několik dní i do kostí zakusující se zimy. Když zrovna neutíkám městem, neplahočím se pustou krajinou, nesnažím se nenápadně zahřát v nějakém nákupním centru či narychlo nehltám jídlo v té nejlevnější restauraci, skrývám se na opuštěných a většinou ne zrovna moc zateplených místech a třesu se zimou i strachy.
Huňatý kabát, který jsem nenápadně sebrala v jednom obchodu ve výprodeji už na zahřátí nestačí. Choulím se do něj a naslouchám. Všude je ticho, dokonce ani potulná zvířata nešramotí v nedalekých popelnicích. Dnes je na ně asi příliš zima.
Sahám po batohu, kde mám své nejnutnější věci a vytahuji dva malé plyšové dráčky. Chvíli se na ně dívám, do jejich velkých vypoulených očí a i přes zoufalou situaci se musím pousmát. Barrie a Neil, navždy spolu, vždycky se mnou. Možná vás ale už brzy opustím… Znovu sahám do svého malého zavazadla a tentokrát vytahuji černé vraní pírko. Držím ho pevně v dlani a už se neusmívám. Kde asi jsi, má drahá přítelkyně? Snad bych poznala, kdyby se ti něco stalo… ani nevíš, jak bych tě teď potřebovala. Možná to byl strategicky dobrý nápad, rozdělit se a utíkat každá na jinou stranu, ale… možná bychom byly přece jen silnější, kdybychom zůstaly spolu. Dvě proti jednomu.
Je pozdě. Jsem unavená a vyčerpaná, měla bych spát, ale vím, že dnes neusnu. Tisknu k sobě pírko i malé dráčky a přemýšlím. Proč se vlastně tohle všechno stalo? Co jsme udělaly, že se tvá pozornost upnula k nám? Čím jsme tě tak zaujaly, že jsi přišel a děsil nás víc a víc, a nakonec jsi nás dohnal k tomuhle šílenství?
Možná jsme nepochopily tvé nápovědy, ale pokud jsi chtěl skutečně něco říct, proč jsi to neudělal? Nerozumíme ti a… bojíme se tě. Třeba ses změnil, jenže jak tohle můžeme vědět? Plížíš se za námi jako temný stín, necháváš po sobě stopy, ale nikdy přímo neřekneš, co od nás očekáváš. Jen pozoruješ a chodíš kolem nás jako lovec kolem své kořisti. Divíš se, že před tebou utíkáme? Podívej se pořádně, co s námi tvoje hra dělá. Podívej se, kde teď jsem. V neznámém městě, v budově, která je těsně před zbořením, prkny zatlučenými dveřmi na mě táhne zima, až jsem promodralá na kost, neumytá, neučesaná, strhaná a zoufalá. Takovou mě chceš vidět? Tak řekni, řekni už konečně, co vlastně chceš!
Najednou tu už nedokážu dál sedět a skrývat se. Zvedám se a Barrie s Neilem padají na rozepnutý spacák, na kterém jsem seděla. Černé pírko pomalu klouže vzduchem za nimi.
Vyrazila jsem ke dveřím a odhodlaně se protáhla mezi prkny. Kabát se mi zachytil o jeden z nebezpečně trčících hřebíků, ale nevšímala jsem si toho. Ozvalo se trhavé prasknutí, jak se látka o hlavičku hřebíku roztrhla. Vyběhla jsem doprostřed potemnělé tiché ulice. Začínalo sněžit.
Rozhlédla jsem se kolem. Polorozpadlé barabizny svírající mě v zapadlé slepé uličce se tyčily k nočnímu nebi a jejich zatlučená okna se mi vysmívala. Kdysi to mohla být pěkná živá čtvrť. Teď se však nikde nepohnul ani stín. Jen drobné sněhové vločky se mi snášely do chlupů mé huňaté čepice a slabě jiskřily.
„Kde jsi?!“ zakřičela jsem do tmy a spíš než otázka to byla výzva. „Už mám dost týhle nesmyslný hry, tak si pro mě pojď, jestli chceš!“
Čekala jsem a tiše naslouchala. Od úst mi stoupaly malé obláčky, jak jsem prudce oddychovala. Nic se nestalo.
„Johne! Tak kde sakra jsi?!?“
Teď! Na konci ulice se mihl stín. Přes všechnu odvahu, která se ve mně před chvilkou vzedmula, se mi sevřel žaludek. Věděla jsem, že je to on.
Vystoupil ze tmy a díval se směrem ke mně. Skrze sníh, který padal už docela hustě, jsem rozeznávala jen jeho siluetu. Hubená postava, nevkusná kšiltovka… trochu se choulil do tenké bundy, patrně mrznul stejně jako já.
Stála jsem a nedokázala se pohnout, když se vydal mým směrem. Ruce měl prázdné, ale ani to mi na klidu moc nepřidávalo.
Už jen pár metrů… za velkými brýlemi jsem viděla jeho modré zoufalé oči. Upíral je do těch mých a já nedokázala odhadnout, co udělá, až dojde i těch posledních několik kroků…
Na opuštěnou ulici se vířivě snášel sníh a trochu ji svým jasem prosvětloval. V jedné z polorozpadlých budov se v prázdné místnosti ozýval pravidelný dech. Dvě těla se choulila k sobě ve snaze trochu se zahřát. Jedno drobné ženské, druhé silnější mužské. V podivném objetí spali uprostřed mrazivého chladu a tiché temnoty. V její dlani se při každém slabém výdechu zachvělo malé černé pírko. V té jeho se skrývala hrozba…
Nikdy od něj už nesmí odejít…
Stáhla jsem se do tmy opuštěné budovy a zachumlala se do kabátu. V tomhle prázdném polorozpadlém domě jsem spala už třetí den a ač jsem si namlouvala, že je to jen krátká pauza na mém útěku, čím dál víc jsem kdesi uvnitř cítila, že tohle bude konec mého zběsilého maratonu.
Jsem na cestě dva měsíce. Osm šílených týdnů strachu, zoufalství, samoty, a posledních několik dní i do kostí zakusující se zimy. Když zrovna neutíkám městem, neplahočím se pustou krajinou, nesnažím se nenápadně zahřát v nějakém nákupním centru či narychlo nehltám jídlo v té nejlevnější restauraci, skrývám se na opuštěných a většinou ne zrovna moc zateplených místech a třesu se zimou i strachy.
Huňatý kabát, který jsem nenápadně sebrala v jednom obchodu ve výprodeji už na zahřátí nestačí. Choulím se do něj a naslouchám. Všude je ticho, dokonce ani potulná zvířata nešramotí v nedalekých popelnicích. Dnes je na ně asi příliš zima.
Sahám po batohu, kde mám své nejnutnější věci a vytahuji dva malé plyšové dráčky. Chvíli se na ně dívám, do jejich velkých vypoulených očí a i přes zoufalou situaci se musím pousmát. Barrie a Neil, navždy spolu, vždycky se mnou. Možná vás ale už brzy opustím… Znovu sahám do svého malého zavazadla a tentokrát vytahuji černé vraní pírko. Držím ho pevně v dlani a už se neusmívám. Kde asi jsi, má drahá přítelkyně? Snad bych poznala, kdyby se ti něco stalo… ani nevíš, jak bych tě teď potřebovala. Možná to byl strategicky dobrý nápad, rozdělit se a utíkat každá na jinou stranu, ale… možná bychom byly přece jen silnější, kdybychom zůstaly spolu. Dvě proti jednomu.
Je pozdě. Jsem unavená a vyčerpaná, měla bych spát, ale vím, že dnes neusnu. Tisknu k sobě pírko i malé dráčky a přemýšlím. Proč se vlastně tohle všechno stalo? Co jsme udělaly, že se tvá pozornost upnula k nám? Čím jsme tě tak zaujaly, že jsi přišel a děsil nás víc a víc, a nakonec jsi nás dohnal k tomuhle šílenství?
Možná jsme nepochopily tvé nápovědy, ale pokud jsi chtěl skutečně něco říct, proč jsi to neudělal? Nerozumíme ti a… bojíme se tě. Třeba ses změnil, jenže jak tohle můžeme vědět? Plížíš se za námi jako temný stín, necháváš po sobě stopy, ale nikdy přímo neřekneš, co od nás očekáváš. Jen pozoruješ a chodíš kolem nás jako lovec kolem své kořisti. Divíš se, že před tebou utíkáme? Podívej se pořádně, co s námi tvoje hra dělá. Podívej se, kde teď jsem. V neznámém městě, v budově, která je těsně před zbořením, prkny zatlučenými dveřmi na mě táhne zima, až jsem promodralá na kost, neumytá, neučesaná, strhaná a zoufalá. Takovou mě chceš vidět? Tak řekni, řekni už konečně, co vlastně chceš!
Najednou tu už nedokážu dál sedět a skrývat se. Zvedám se a Barrie s Neilem padají na rozepnutý spacák, na kterém jsem seděla. Černé pírko pomalu klouže vzduchem za nimi.
Vyrazila jsem ke dveřím a odhodlaně se protáhla mezi prkny. Kabát se mi zachytil o jeden z nebezpečně trčících hřebíků, ale nevšímala jsem si toho. Ozvalo se trhavé prasknutí, jak se látka o hlavičku hřebíku roztrhla. Vyběhla jsem doprostřed potemnělé tiché ulice. Začínalo sněžit.
Rozhlédla jsem se kolem. Polorozpadlé barabizny svírající mě v zapadlé slepé uličce se tyčily k nočnímu nebi a jejich zatlučená okna se mi vysmívala. Kdysi to mohla být pěkná živá čtvrť. Teď se však nikde nepohnul ani stín. Jen drobné sněhové vločky se mi snášely do chlupů mé huňaté čepice a slabě jiskřily.
„Kde jsi?!“ zakřičela jsem do tmy a spíš než otázka to byla výzva. „Už mám dost týhle nesmyslný hry, tak si pro mě pojď, jestli chceš!“
Čekala jsem a tiše naslouchala. Od úst mi stoupaly malé obláčky, jak jsem prudce oddychovala. Nic se nestalo.
„Johne! Tak kde sakra jsi?!?“
Teď! Na konci ulice se mihl stín. Přes všechnu odvahu, která se ve mně před chvilkou vzedmula, se mi sevřel žaludek. Věděla jsem, že je to on.
Vystoupil ze tmy a díval se směrem ke mně. Skrze sníh, který padal už docela hustě, jsem rozeznávala jen jeho siluetu. Hubená postava, nevkusná kšiltovka… trochu se choulil do tenké bundy, patrně mrznul stejně jako já.
Stála jsem a nedokázala se pohnout, když se vydal mým směrem. Ruce měl prázdné, ale ani to mi na klidu moc nepřidávalo.
Už jen pár metrů… za velkými brýlemi jsem viděla jeho modré zoufalé oči. Upíral je do těch mých a já nedokázala odhadnout, co udělá, až dojde i těch posledních několik kroků…
Na opuštěnou ulici se vířivě snášel sníh a trochu ji svým jasem prosvětloval. V jedné z polorozpadlých budov se v prázdné místnosti ozýval pravidelný dech. Dvě těla se choulila k sobě ve snaze trochu se zahřát. Jedno drobné ženské, druhé silnější mužské. V podivném objetí spali uprostřed mrazivého chladu a tiché temnoty. V její dlani se při každém slabém výdechu zachvělo malé černé pírko. V té jeho se skrývala hrozba…
Nikdy od něj už nesmí odejít…