Tvorba - Texty

Na poněkud špinavou a neudržovanou ulici vyšel nenápadný světlovlasý mladík. Trochu nejistě se rozhlédl, než se vydal po chodníku směrem k autobusové zastávce. Z kapuce tmavě modré mikiny mu zvědavě přes rameno vykukovala štíhlá kočičí hlava. Když přebíhal silnici, velké kočičí uši se za jeho hlavou silně natřásaly.
„Hej, Billy buddy, musíš tak poskakovat? Jestli takhle budeš pokračovat ještě chvilku, tak mě z tý kapuci vytřeseš,“ zamňoučela mu Dra do ucha.
„Neříkej mi Billy buddy!“ zasyčel na ní nenápadně.
„Aaa, jistě, promiňte, ctihodný hrůzostrašný Dr. Horrible v civilu. Mimochodem, vypadáš bez toho pláště a brýlí legračně, jako roztomilej medvídek. Nechceš si říkat spíš Dr. Haribo? “
„Drž tlamu, ano?! Jsi kočka a kočky nemluví!“ utrhl se na ní, až se jakási stará žena, která je lhostejně míjela, musela po tom divném mladíkovi s kočkou v kapuci ohlédnout. Dra na ní upřela své na siamku nepřirozeně zelené oči a vyplázla malý růžový jazýček. Stařena skoro vykřikla, prudce se otočila a co nejrychleji si to rázovala od té divné dvojice pryč.
Dra přistál na hlavě pohlavek.
„Zbytečně budíš pozornost,“ napomenul jí Horrible.
„Já jsem čičidračice, pro mě je přirozené být středem pozornosti,“ zafrkala dotčeně.
„Tak to nechápu, že si ještě pořád svobodně běháš po světě.“
„Mám devět životů, jako kočka. Plus jeden dračí a jeden čičidračí. Mimochodem, když už jsme u té pozornosti… někdo nás sleduje,“ řekla jakoby nic.
„Cože?“ Billy viditelně ztuhl.
„Neotáčej se, bylo by to nápadný.“
„Kdo je to? Jak vypadá?“
„Copak já vím? Nějakej člověk s kapucou přes hlavu. Podle postavy samice.“
„Žena?“ Billy nejistě zamrkal.
„Třeba se jí líbíš,“ začala si z něj utahovat. Otřela se mu hlavou o ucho a zavrněla: „Jak sladké, o našeho malého Billyho projevila zájem samička. Jen se do ní moc nezakoukej, víš jak to dopadlo posledně.“
„Sklapni!“ okřikl jí. „Jestli nebudeš držet tlamu, hodim tě pod auto!“
Cosi zabručela, a jelikož postava, která je nějakou chvíli sledovala, nebyla v dohledu a zdálo se, že nic nehrozí, uraženě se stáhla co nejhlouběji do kapuce. Neustálé pohupování pravidelné chůze jí pomalu ukolébalo do dřímoty a celou cestu autobusem prospala jako poslušná domácí kočka.

„Tady to je,“ ukázal jí rozsáhlou šedou budovu trčící hrozivě za vysokou zdí. Dra na ní zírala přes jeho rameno se značnou nelibostí.
„Opravdu není jiné řešení?“ Pohledem jí naznačil, že jestli cosi tak hrozně moc chce, jak neustále tvrdí, musí pro to něco udělat. Zamručela a vyhoupla se mu na rameno. Zasekla do jeho mikiny drápky víc, než bylo potřeba a on bolestně sykl.
„Nejsem jediná, kdo musí něco vydržet. Mohl bys mě prosím vysadit?“ viditelně se usmála.
Vzal jí do rukou a poněkud prudčeji jí nadhodil nad vrchol zdi. Zavřískla, když se bokem napíchla na ostnatý drát a blýskla po něm zlostným pohledem. Rozhodil nevinně rukama v omluvném gestu, že za to nemůže. Vztekle mrskla ocasem a přestala si ho všímat.
Podívala se na druhou stranu a to, co viděla, se jí moc nezamlouvalo. Budovu obklopovala travnatá plocha, žádné stromy ani vyšší keře poblíž zděného oplocení. Bez křídel se sama zpátky nedostane. Zachmuřila se, nicméně problém překonání zdi odsunula na později. Bude se jím zabývat, až na něj přijde řada. Teď se musí nějak dostat do budovy.
Seskočila na zem. Zeď byla opravdu vysoká, nicméně pružné kočičí tlapky ztlumily dopad. Tráva byla čerstvě posečená a běželo se v ní lehce, musela však uznat, že zarostlé ploše by dala přednost. Připadala si moc na očích.
Vklouzla do okrasného keře poblíž budovy a pátrala po nejbližším otevřeném okně. Okna v přízemí sice měla mříže, nicméně její štíhlé tělo se jimi dokáže protáhnout.
Opustila svůj úkryt a vydala se podél stěny. Po několika metrech konečně natrefila na pootevřené okno. Nebyla si jistá, jestli dokáže tak vysoko vyskočit, ale na třetí pokus se jí podařilo zachytit se právě o část mříže. Vysílačka v podobě přívěšku rybí kostry zacinkala o mříž. Strnula. Po chvíli opatrně nahlédla do místnosti. Za stolem seděl obtloustlý muž a hlasitě chrápal. Zašklebila se. Tohle byl opravdu pilný pracant.
Protáhla se oknem a tiše seskočila na zem. Z místnosti vedly dvoje dveře. Jedny byly zavřené a zkoušet je otvírat neviděla jako nejlepší řešení. Vydala se tedy do těch, které byly dokořán. Vstoupila do místnosti podobné té předchozí, jenže tahle byla poněkud větší a plná počítačů. Ve vzdáleném rohu seděl další muž a na rozdíl od tlouštíka pilně pracoval. Zarputile cosi ťukal do klávesnice a každou chvíli kontroloval text na monitoru. Šumění počítačů pohltilo její tiché zaklení. Jediné dveře vedoucí z místnosti byly zavřené.
Sedla si a promýšlela, co by měla podniknout. Než však stačila na cokoli přijít, dveře se prudce otevřely. Jen tak tak stačila zmizet pod nejbližší stůl.
„Tome, kdy to budeš mít hotový?“ zeptal se nově příchozí, ze kterého viděla jen nohy.
„Ty ses asi zbláznil, viď? Teď jsem si k tomu sedl a to jsem měl být už před půlhodinou na cestě domů. Tolik přesčasů mi nikdo nezaplatí!“
„Hele, já jsem jenom chtěl…“
Co ten příchozí člověk chtěl už Dra neslyšela. Využila lidské nepozornosti a proklouzla kolem jeho nohou na chodbu. Rychle přeběhla volný prostor a ukryla se za automatem na teplé nápoje. Znovu přemýšlela. Kam teď? Billy jí říkal, že se musí dostat do suterénu, a pak hledat laboratoř číslo 12. Tam bude asi nejtěžší se dostat, protože se v ní nachází hodně nebezpečných věcí, které kdyby se dostaly do těch nesprávných rukou… no, brzy se jedna z nich opravdu do ne zrovna povolaných rukou dostane.
Dra se spokojeně zašklebila. Musí to sérum získat za každou cenu. Když se jí to povede, získá i Barrieho. Je to jako zaklínadlo a ona nesmí udělat chybu.
Rozhlédla se, a když se nikde nic nepohnulo, vyběhla ze své skrýše. Dlouho probíhala labyrintem chodeb, skrývala se za květináče, automaty a stolky, kdykoli zaslechla kroky. V jednu chvíli musela vběhnout do pootevřených dveří, když se k ní zpoza rohu kdosi blížil a nikde nebylo nic, za co by se ukryla. Ocitla se na toaletách. A k její hrůze hlasité kroky směřovaly právě tam. Skočila do jedné vzdálenější kabinky a doufala, že si ten neznámý nevybere z deseti kabinek zrovna tu její.
Krčila se za toaletní mísou, když jen kousek od jejího úkrytu zaslechla zlostné mumlání. Pak se ozvalo klapnutí dveří následované úlevných povzdechem. Oddechla si.
Tiše čekala, než člověk ve vedlejší kabince dokončí potřebu a když slyšela, že odešel, opatrně vykoukla ven.
Znovu pátravě probíhala chodbami, až se konečně dostala ke schodišti, po kterém mohla seběhnout do suterénu.
Tam bylo prostředí daleko temnější. Žádná okna, žádné květiny na chodbách a k její hrůze ani žádné automaty na kávu. V chodbě bylo ticho a chladno.
„Billy?“ zašeptala s hlavou skloněnou k přívěšku na obojku. Napadlo jí, jestli ta věc vůbec funguje.
„Jo?“ ozvalo se tlumeně. Úlevou vydechla.
„Je to tu děsný, nahání mi to hrůzu!“
„Tak radši nemluv a dělej, nemůžu tu venku trčet věčně.“
Zamračila se. Opravdu jí naštval, čekala, že jí alespoň trochu povzbudí a místo toho…
„Jo? A nechceš si to třeba vyměnit?“ prskla, pak si ale uvědomila, že by měla být potichu a ustrašeně se rozhlédla. Nikde nikdo.
„Jistě a proplazím se tam vodovodní trubkou, ne?“ odpověděl kousavě.
Zabručela a raději v konverzaci nepokračovala. Vydala se ponurou chodbou, soustředěně naslouchala a pozorně prohlížela čísla dveří.
Jedny dveře byly pootevřené a ona zvědavě nakoukla do místnosti. Všude bylo plno klecí, hodně z nich prázdných, ovšem i tak byl zástup myší, potkanů, morčat a králíků ve zbylých klíckách celkem početný.
„Hej, číčo!“ zavolal na ní někdo a ona leknutím vyskočila skoro metr vysoko. „Nemáš moc čisté svědomí, co?“
Otočila se po hlase a v jedné prostornější kleci zahlédla černého, zpola vypelichaného kocoura. Oči měl zahnisané, na jedno podle zakalení možná ani neviděl.
„Ztratila jsi řeč? Na tomhle místě by mě to ani nepřekvapilo. Ale… tady se žádný zvíře neprochází jako na procházce. Co tu děláš?“
Přeběhla k jeho kleci, aby nebyla uprostřed místnosti tak na očích a konečně odpověděla.
„Hledám laboratoř číslo dvanáct. Mohl bys mi pomoct?“
„Dvanáct?!“ Zbytek srsti, co ještě měl, se mu zděšeně zježil.
„Kotě hloupý! Tam se nikdo z nás nechce dostat, a už vůbec ne dobrovolně! Podívej se na mě. Podívej se na ostatní! Chceš skončit jako my?!“
Zavrtěla hlavou.
„Nechci, ale musím se tam dostat. Potřebuju jednu věc, kterou nikde jinde neseženu. Musím… to je jedno, prostě tam musím.“
Povzdechl si.
„Nevyjdeš celá.“
„Pomůžeš mi?“ upřela na něj své zelené oči. On na ní zamžoural a vrazil tlapkou do mříží.
„Jak asi? Kdybych se odtud uměl dostat, netrčel bych tady!“ křikl na ní zlostně.
„Pustím tě.“
„To nedokážeš.“
„Třeba jo. Jsou tu někde klíče od klecí?“
„Támhle v té polici, ale pochybuju, že najdeš ten správný.“
Podívala se na značku, kterou měl na dvířkách své klece. Číslo 28. Klíče budou určitě očíslovány podle značek.
Skočila do police a začala se přehrabovat v krabici s klíči. Najít ten správný s visačkou 28 trvalo jen chvilku. Popadla ho do tlamy, zašklebila se nepříjemné kovové chuti a vrátila se ke kocourovi.
„Nedokážeš to odemknout,“ zavrtěl hlavou. Snažil se nedoufat, ale viděla na něm, jak se mu tlapy chvějí nedočkavostí a vidinou, že by se mohl dostat pryč.
Vložit klíč do zámku pouze za pomoci zubů nebylo zrovna snadné a ona nepatřila mezi trpělivé tvory. Po několika pokusech provázených tichým klením se jí to však podařilo. Věděla, že svými zuby ho už nedokáže otočit, ale její tlapky byly daleko šikovnější než tlapky obyčejných koček, a i když byl klíček malý a mezi bříšky prokluzoval, nakonec se jí povedlo uchopit ho tak pevně, že s ním skutečně dokázala otočit. Zámek cvakl a ona couvla, aby do dvířek mohl kocour zevnitř strčit a otevřít si cestu ven.
Ten však na ní jen udiveně zíral.
„Chceš snad zůstat vevnitř?“ zeptala se ho a sama tlapou dvířka otevřela.
„Jak?“ mžoural na ní nevěřícně.
„To není důležité. Jsi volný. Ale nejdřív mi ukaž, jak se mám dostat tam, kam potřebuju.“
Zaváhal. Cítila, že by se nejraději hned rozběhl pryč a hledal cestu, kudy se dostat ven, ale zároveň v něm hlodalo svědomí. Pomohla mu, protože od něj něco potřebovala. Má jí naoplátku vyhovět a nebo se na ní má vykašlat a pokusit se zachránit si kůži?
„Tak pojď, ukážu ti cestu a řeknu ti přístupový kód ke dveřím. Když mě tam nesli, díval jsem se, jak ho vyťukávají. Ale víc po mně nechtěj.“
„Díky, to by mi mohlo stačit,“ přikývla a oba opustili nepříjemnou místnost. Dra se ohlédla na zbytek obydlených klecí. Hodně zvířat bylo tak apatických, že její návštěvě nevěnovalo pozornost. Ale ta čilejší na ní teď upírala zoufalé pohledy. Nejraději by otevřela všem, vůbec se jí nelíbilo, co si lidé dovolují se zvířaty dělat, ale… odvrátila se od nich pryč. Ona tu měla jinou práci. Není žádný spasitel, a když si ke spolupráci vybrala právě Dr. Horribla, ani jím nikdy nebude.
Zamračeně klusala za černým kocourem.
„Jsou tu vůbec v noci nějací lidé?“ zeptala se po chvíli. Mimo nich se nikde nic nepohnulo, na rozdíl od vyššího patra, ze kterého přišla, zde nezaslechla jediný lidský krok.
„Jistěže jsou. Myslet si, že se tu můžeš pohybovat jako na promenádě, by tě stálo svobodu, časem i život. Většina laboratoří bude prázdná, ale pokusy se tu dělají i v noci.“
Zahnuli za roh a uběhli ještě několik metrů.
„Tady je to, co hledáš, ať je to cokoli,“ zastavil se před jedněmi dveřmi. „Pokud se budeš chtít dostat dovnitř, musíš stisknout poslední tlačítko v první řadě, první ve třetí, druhé v první řadě, prostřední ve druhé a poslední ve třetí.“
Dra se zadívala na malou krabičku kódovacího systému. 37259. To byl dle kocoura kód, který dveře otvíral. Jenže… jak se má dostat tak vysoko, aby potřebná čísla vyťukala?
„Díky,“ otočila se k němu. „Teď už si nějak poradím sama.“
„Pochybuju, ale to je tvoje starost. Já odtud mizím.“
„Kudy se dostaneš ven?“ zeptala se ho ještě.
„Nevím. Zkusím se podívat, jestli někdo nenechal pootevřené okno, i když na noc je obvykle všude zavírají. Možná se někde schovám a počkám do rána.“
„Hodně štěstí,“ popřála mu.
„Dík, i když bych řekl, že ty ho teď budeš potřebovat víc. Sbohem, číčo.“
Mrskl ocasem a zmizel zpátky za roh, odkud přišli.
Dra se znovu zadívala na malou krabičku na stěně. V kočičí podobě se nikdy nedostane tak vysoko, aby si mohla otevřít. Přemýšlela, jestli se nemá poradit s Horriblem, jenže k čemu by jí to bylo dobré? On jí dveře neotevře. Měla jen jedinou možnost. Tu, které se celou dobu snažila vyhnout. Vzít na sebe svou pravou podobu. Tak bude dost velká, aby drápem vyťukala potřebná čísla.
Pozorně se zaposlouchala do ticha a rozhlédla se. Chodba se zdála prázdná. Zavřela oči a zachvěla se. Během chvilky stála před dveřmi místo obyčejné kočky čičidračice. Zatřepala hlavou. Dr. Horrible měl pravdu. Obojek se přizpůsobil bez problémů.
Postavila se na zadní a drápem začala pečlivě ťukat číslice. Když stiskla poslední číslo, ozvalo se cvaknutí. Strčila do dveří a ty se pootevřely. Zkoumavě nahlédla dovnitř.
V místnosti byla tma, což jí potěšilo. Znamenalo to, že tam nikdo není. Vešla dovnitř a podrobněji se rozhlédla.
Laboratoř se dělila na dvě části. V té první byly převážně police plné nádob, skleniček a zkumavek, různých knih a papírů. V druhé části se patrně dělaly samotné pokusy, protože tam zahlédla několik kovových stolků, počítače, několik prázdných klecí a tác s hrozivě vypadajícími nástroji. Zachvěla se. Jestli jí laboratoř Dr. Horribla připadala děsivá, tohle muselo být samotné peklo.
Raději se začala rozhlížet, kde hledat to, pro co přišla. Měla to být nebezpečná látka, Billy jí radil, aby jí hledala mezi jedy. Prý jako jediná má mít perleťově tyrkysovou barvu. Jenže… byly tu stovky všemožných lahviček a zkumavek s rozmanitým barevným obsahem. Zmateně přejížděla pohledem police, když natrefila na prosklenou skříňku. Na skle byl nalepený velký obrázek lebky s překříženými hnáty. Přešla k ní blíž a začala podrobně zkoumat, co se za prosklenými dvířky skrývá.
Jistě, desítky dalších barevných lahviček, bude mít štěstí, když… myšlenku nedokončila. Do očí jí padla malá, asi deseticentimetrová ampulka s perleťově tyrkysovou tekutinou. To bude ono!
Vzala za kličku a… skříňka byla zamčená. Tlumeně zaklela. Rozhlédla se po velké místnosti a při představě, že by měla hledat jeden maličký klíček, vztekle zasyčela. Chtěla už z tohohle zatraceného baráku pryč, a když konečně našla, co hledala, nedá se ničím zdržovat. Na minutu se opět zaposlouchala, jestli někde nezaslechne cokoli podezřelého, pak z jedné police popadla kovovou misku ve tvaru ledviny a praštila s ní do skla ve dveřích uzamčené skříňky.
Tříštivá rána, která se ozvala, jí připadala neskutečně hlasitá. Tohle museli slyšet snad i v tom nejvyšším patře!
Zůstala strnule stát a s hrůzou vytřeštěnýma očima naslouchala. Po chvíli, která jí přišla jako věčnost, usoudila, že pokud se doteď nikdo neobjevil, její hlučné vandalství zůstalo nepovšimnuto. Opatrně sáhla tlapou pro malou ampulku. Sykla, když se jí mezi jemné šupiny na dlani zabodl střep. Málem ampulku s tyrkysovým jedem upustila. Zaklela a druhou tlapou si střep vytáhla. Za tohle bude chtít od Horribla nejmíň tabulku čokolády. Nebo alespoň další dávku té chladivé masti.
„Hej, Billy buddy, mám to. Ale dlužíš mi speciální péči!“ sdělila do vysílačky.
„Uvidíme. Hlavně odtamtud už vypadni!“ V hlase mu byla znát nervozita.
„Kde tě venku najdu?“
„Jsem v parku za bočním křídlem. Za deset minut přijdu ke zdi, koukej tam co nejrychleji být.“
„Ale jak…“ chtěla se zeptat, jak se sama dostane přes zeď, když z chodby zaslechla kroky.
„Do kosmu!“ zaklela.
„Kotě? Co se děje?“ Tentokrát zněl opravdu vylekaně. Kdyby měla čas si to uvědomit, patrně by jí potěšilo, že o ní má strach, ale takhle ho jen okřikla:
„Zklapni!“
Rychle si zastrčila ampulku za obojek a vzala na sebe opět svou kočičí podobu. Z tak rychle opakované proměny se jí však zatočila hlava. Promnula si tlapkou oči a schovala se za nejbližší stolek.
Ve dveřích se objevil statný muž v bílém plášti.
„Kterej kretén zas nechal otevříno? Pak se tu nemá furt něco ztrácet, když…“ už chtěl zavřít dveře, když mu pohled padl na skleněné střepy na podlaze.
„Co je sakra tohle?“
Otevřel dveře dokořán a rázným krokem přešel ke skříňce. Dra vyrazila ze svého úkrytu a prosvištěla na chodbu. Doufala, že byla dost rychlá, aby si jí ten člověk nevšiml. Jenže stres a dvojitá proměna vykonaly své. Začala cítit stupňující se únavu a hbitost, která tolik děsila Dr. Horribla, se výrazně snížila.
„Hej!“ vykřikl muž, když periferním viděním zachytil pohyb. Zahlédl už jen kočičí ocas mizící ve dveřích. Na pár vteřin se zarazil než vyběhl za uprchlíkem.
Dra pelášila chodbami, co jí síly stačily. Jen stěží věnovala pozornost tomu, kudy běží a po čase zjistila, že si nepamatuje cestu, kterou by se dostala ke schodům a zpátky do vyššího patra, kde by určitě našla i nějaký úkryt. Z osamoceného pronásledovatele se v jednom okamžiku stali náhle tři, a čičidračici v kočičím těle začal docházet dech. Ampulka zastrčená za obojkem jí tlačila do krku, takže se jí hůř dýchalo a tlapky se začínaly plést jedna přes druhou. Slyšela za sebou přibližující se dusot a přemýšlela, jak z té šlamastiky ven. Zahnula do jedné postraní chodby a náhle před ní svitla naděje. Na jejím konci zely dokořán rozevřené dveře výtahu. Zaťala zuby a donutila se přidat. Ozval se jekot několika laborantek, které vycházely z výtahu a kterým Dra proběhla pod nohama. Škvíra otevřených dveří se začala zmenšovat. Dra vletěla do výtahu na poslední chvíli, jen tak tak stačila stáhnout ocas, aby jeho konec neskončil sevřený ve dveřích. Odechla si. Nevěděla sice, do jakého patra míří, ale hlavně že to bylo nahoru. Po chvilce se výtah zastavil a ona se připravila ke dveřím, aby mohla vyrazit hned, jak se otevřou.
Hlouček dosud potichu rozprávějících slečen čekajících u výtahu se náhle rozkřičel, když jejich středem proletělo hnědavé stvoření s rozšklebenou tlamou. Několikrát zakličkovalo, jak se snažilo vyhnout pohotovému mladíkovi, který se běžícího tvora pokusil zachytit a zmizelo za zatáčkou.
Šílená honička se opakovala, s tím rozdílem, že tady se za ní postupně pustilo asi šest lidí.
Proběhla kolem velkého okna se znatelnou prasklinou a zjistila, že se venku mezitím setmělo. Během vteřiny se rozhodla. Uběhla ještě kousek, pak se prudce otočila a zamířila zpátky. Proletěla pod nohama zmateně brzdícím lidem a zamířila přímo k oknu. Nebyla si jistá, jestli se jí podaří okenní tabuli prorazit, ale spoléhala na to, že prasklina jí pomůže. Zavřela oči, trochu sklonila hlavu a vletěla přímo doprostřed zavřeného okna. Sklo zapraštělo a ona spolu se sprškou střepů vypadla ven. Na několika místech ucítila ostrou bolest, která se jí zařízla do těla o to víc, když tvrdě dopadla na zem. Pád sice ztlumil jeden okrasný keřík, ale jeho větvičky jí škrábaly do řezných ran, které utržila. Olízla si zkrvavený čenich a přemýšlela, co dál. Přes zeď se v tomhle stavu nedostane ani náhodou. Bude na sebe muset opět vzít svou pravou podobu, jenže to bude znamenat, že se ještě víc vyčerpá a že se jí zvětšením těla řezné rány ještě prohloubí.
Podívala se do okna, kterým prorazila ven. V osvětlené chodbě třetího patra zahlédla několik nechápavě se tvářících lidí, dva z nich se zmateně nakláněli z rozbité okenní tabule ven do tmy. Věděla, že ji nemohou vidět, přesto se plíživě odkulhala směrem k bočnímu křídlu. Do oka jí stekl pramínek krve z natrženého ucha. Promnula si ho tlapkou, pak zaťala zuby a znovu se proměnila. I tou nejmenší rankou jí projela řezavá bolest, dvakrát tak horší, než cítila předtím. Trochu roztřeseně roztáhla křídla a těžkopádně se vznesla do vzduchu. Zamířila k parku, o kterém jí řekl Billy a když ho pod sebou zahlédla nervózně přešlapovat, snesla se níž.
„Padáme odsud!“ zakřičela na něj a než si stačil uvědomit, odkud volá, popadla ho do předních pracek a trhaně s ním vystoupala výš. Horrible se jí vyděšeně snažil vykroutit.
„Jestli nepřestaneš, tak tě pustím. Sotva se držím ve vzduchu a opravdu nemám sílu na to se s tebou prát,“ zasyčela mu do ucha. Okamžitě ztuhl. Když se podíval, jak mu celé město leží kdesi v hloubce pod nohama, raději se už ani nepohnul. Představa, že se ta obří šupinatá kočka rozhodně ho pustit, se mu skutečně nezamlouvala. Přece jen sebou ale znovu leknutím trhl, když si uvědomil, jak je teď čičidračice obrovská. Tohle už nebyl přerostlý tygr, to byl skutečný drak!
Nevěděl, že umí měnit i svou velikost. Vzpomněl si, jak ho pevně svírala pod krkem a mlátila mu hlavou o zeď. Kdyby se rozhodla to udělat v téhle velikosti, už by tu hlavu neměl.
Něco teplého mu skáplo na obličej a když si to neohrabaně setřel roztřesenou rukou, zjistil, že je to krev. Vzhlédl, ale ve tmě toho z čičidračice moc neviděl. Ucítil, že klesají. Na jeho vkus se země blížila až příliš rychle.
„Eeh, kotě, jsi si jistá, že víš co děláš?“ zeptal se nejistě, když už bylo jasné, že se opravdu chystají přistávat. Zachrčela cosi, čemu vůbec nerozuměl, čímž ještě víc znejistěl. Proč se proboha chystá přistát za městem?
Dra se z posledních sil držela ve vzduchu. Svírala Horribla tak pevně, jak to jen šlo, ale pomalu se začínala bát, že ho už moc dlouho neudrží. Začala klesat. Sice poněkud rychleji, než měla v plánu, ale alespoň to ještě nebyl pád.
Těsně nad zemí, když Billy zděšeně vykřikl s vidinou, jak se oba zřítí na zem a on zůstane uvězněný pod tělem obrovské čičidračice, Dra křídly zbrzdila sestup a nadzdvihla přední část těla. Chtěla ho jemně postavit na zem, ale zadními tlapami o cosi ve tmě zavadila, takže místo toho jím hodila kamsi před sebe. Sama dopadla do hlíny jak pytel brambor a zůstala nehybně ležet.
Dr. Horrible přistál tři metry před ní. Zlostně k ní otočil odřenou, od hlíny umazanou tvář.
„Ty magore! Vždycky přistáváš takhle?“
Neodpověděla. To ho zarazilo a po kolenou se k ní přesunul.
„Co je s tebou?“ šťouchl do ní a hned se trochu odtáhl pro případ, že by najednou vyskočila a ohnala se po něm. Ona k němu však jen otočila unaveně hlavu.
„Potřebuju si odpočinout, nemůžu letět dál,“ zašeptala vyčerpaně.
Pořádně si jí prohlédl. Vyšel měsíc a on na ní teď viděl daleko lépe, než když ho předtím pod sebou svírala v drápech.
Na čenichu jí pomalu zasychala krev, ale velká řezná rána na uchu zůstávala stále otevřená a krvácela. Několik dalších ran měla různě po těle, pár z nich by potřebovalo několik stehů. Opatrně se dotkl jejího zraněného ucha. Bylo pokryté prachem, jak sebou praštila do hlíny.
„Tohle už nedělej,“ zasyčela při jeho doteku.
„Potřebuješ ošetřit,“ stroze poznamenal.
„To počká.“
„Jak myslíš. Ale až dostaneš sněť, tak si pak nestěžuj.“
„Až naberu dost sil, poletíme domů. Pak mě ošetříš.“
„Ty si věříš, co?“
„Nenecháš mě takhle. Potřebuješ mě,“ samolibě se usmála.
„Ne, kotě, mýlíš se. Ty potřebuješ mě,“ zavrtěl pobaveně hlavou. „A když se teď seberu a odejdu, trápit mě to nebude. Zapomněla jsi? Jsem Dr. Horrible. Bez slitování, bez citů.“
„Uvidíme,“ usmála se ještě víc a pomalu zavřela oči. Potřebovala odpočívat.
Horrible na ní chvíli zíral a přemýšlel, jestli má na její nesmyslnou poznámku reagovat, ale pak se zvedl a začal přecházet kolem. Možná by opravdu mohl odejít. Vykašlat se na svůj slib, že jí pomůže... to je přeci absurdní, aby on někomu pomáhal! Dobře, spolupracují, takže to není tak úplně jen pomoc z jeho strany, ale… vždyť přece nestál o spolupráci. Chtěl vše dokázat sám a ona ho teď jen tím nesmyslem s Barriem zdržuje. Je pravda, že by mu mohla být prospěšná. S ní může časem lehce dokázat to, na čem by sám pracoval věčnost. Její velikost, síla, schopnosti a poněkud agresivní temperament mu mohou pomoci se spoustou věcí. Jenže… ona je ochotná něco dělat jen tehdy, když z toho vidí svůj vlastní užitek. Kdyby jí pro Lithiumalprazolasilicium mixydemulicium poslal jen tak, pochyboval, že by to udělala. Lehce se pousmál. K tomuhle tyrkysovému zázraku by se normálně jen těžko dostával. Na sérum, které pro ní chtěl vyrobit, mohl použít i něco jiného, lehčeji získatelného, ale… proč jí nevyužít k tomu, aby mu obstarala něco, co by jen tak do ruky nedostal? Takhle to měl téměř bez práce a kdo ví, k čemu se bude tahle věcička ještě hodit.
Znovu k ní přešel a chvíli se na ní díval. Vypadala, že spí. Klekl si u její hlavy a opatrně vytáhl z pod obojku malou ampulku. S úsměvem, který nevěstil nic dobrého, si jí prohlédl proti měsíčnímu světlu, a pak ji opatrně uložil do kapsy.
Zvedl se a opravdu teď přemýšlel, že odejde.
„Na to zapomeň, tak jako tak bych si tě zase našla,“ pronesla do ticha čičidračice a on leknutím skoro nadskočil. Zvedla hlavu a upřela na něj své zelené oči. Jejich odhodlaná zelená záře se střetla s jeho chladně modrým pohledem. Chvíli měřili své síly a ani jeden nebyl ochotný ustoupit. Pak se Dra pomalu zvedla aniž by odtrhla pohled od jeho očí a stoupla si nad něj, takže musel zaklonit hlavu, aby na ní viděl.
„Poletíme,“ řekla mu.
Přimhouřil oči.
„Už máš dost sil?“
„Ne tolik, kolik bych si přála, potřebuju se najíst a vyspat, ale cestu zpátky zvládnu.“
Horrible ukázal na sebe s nevyslovenou otázkou „a co já?“ Zamračila se.
„Nesl jsem tě v kapuci cestou tam. Teď je řada na tobě. Ale ne že mě zas povláčíš v drápech jako chcíplou ovci.“
Hrábla po něm tlapou, ale tentokrát dokázal uskočit.
„Mám tě vozit na ocásku, Budulínku?“ štěkla na něj.
„Ne, na zádech.“ Založil si ruce na hrudník a čekal na její reakci.
„Já nejsem žádná…“ namířil na ní prst a tím zarazil její řev.
„Něco chceš, ne? Tak musíš…“
„Něco pro to udělat, já vím,“ skočila mu syčivě do řeči. „Ale připadá mi, že toho nějak moc zneužíváš.“
Pokrčil rameny, že to nevyvrátí ani nepotvrdí.
Zamračila se ještě víc a přemýšlela. Nikdy na sobě člověka nenesla a neměla zrovna v plánu s tím začínat. Nést Horribla v drápech, to bylo něco trochu jiného, byl v pozici kořisti a to bylo přijatelné. Ale mít ho na zádech? V téhle velikosti ho unese bez problémů tak jako tak, ale… nechat ho, aby se na ní vozil a ještě mu dát pocit, že jí může ovládat? Protože ten on mít bude, jen co jí na hřbet vyleze. Jenže… byla jí zima, rány jí bolely a některé stále krvácely, opravdu potřebovala ošetřit. A spát. Dlouho a klidně spát, což tady nešlo. Možná by se mohla proměnit zpátky do kočičí podoby a on by jí potom musel odnést. Nebyla si však jistá, jestli by na to měla dost síly a jestli by jí tu potom nenechal ležet. Věřila tomu, že by jí tu nechal.
Zlostně ho provrtávala pohledem a zuřila, když viděla, že ho její vztek těší. Sebrala tu trochu načerpaných sil, vyskočila a mávla křídly. Vznesla se nad něj a než stačil v údivu z jejího manévru zareagovat, už ho opět svírala v tlapách.
„Zapomeň, že bych tě kdy nesla na zádech,“ zasyčela mu do ucha, když s ním stoupala výš.
„Nenávidím tě,“ zavrčel na ní.
„Taky tě miluju, Billy buddy,“ zasmála se a přitiskla ho k sobě v čičidračím objetí.