Jak to u nás chodí...
„Do kosmu, já se na to vážně už vykašlu!“ zařvala jsem a třískla pěstí do klávesnice, až Barrie, který za mnou smýčil snad staletý prach na skříni s CéDéčky a časopisy, leknutím nadskočil.
„Musíš tohle dělat? A když už to děláš, nemůžeš varovat dopředu?“ obořil se na mě výchovně, když rozdýchal počínající infarkt.
„Musim tohle dělat, protože se vztekám. A když se vztekám, mlátim do stolu,“ odsekla jsem a ilustrativně znovu praštila pěstí.
Dostala jsem za to po hlavě prachovkou, až jsem se rozkašlala.
„To máš za to. Tohle je už třetí klávesnice za poslední dva měsíce. Další ti už nekoupim, abys věděla. Koukej se naučit trochu se ovládat, jsi čím dál horší.“
„Bebe,“ zašklebila jsem se na něj. Měl štěstí, že jsem po něm nehodila skener, nebo alespoň myš.
„Co tě vůbec tak naštvalo?“ zeptal se, a už zase pilně oprašoval binec navrstvený na skříni.
„Yeyra!“ zasyčela jsem. „Někdo by na tu kentaurku měl NASTRAŽIT past, nacpat jí ŠPEHÝRKOU do nějakého balíku a poslat nevyplaceně do JEMENU!“
„Cože?“ Barrie se ke mně otočil, prachovku visící v ruce zamrzlé uprostřed pohybu.
„ŠPEHÝRKA, JEMEN a NASTRAŽIT, to je stupidní téma dalšího literárního maratonu,“ zavrčela jsem v odpověď. Ano, skutečně stupidní. Místo tématu tři náhodně vybraná slova. Fajn, ‚nastražit‘, budiž. ‚Špehýrka‘, vtipné slovo, ale celkem použitelné. Ale ‚Jemen‘? Co proboha s tím?
„Moc to prožíváš,“ zkonstatoval suše Barrie a znovu se zabral do úklidu.
„Jasně, že to prožívám!“ třískla jsem znovu do stolu. „Ještě jsem letos ani jedno kolo nevynechala. Je nemyslitelný, kdybych nic nenapsala. Je mi jedno, že to třeba nakonec nikdo nebude číst, ale prostě se musím zúčastnit!“
„V tý tvojí čičidračí palici je vážně jen malej kočičí mozeček,“ pronesl Neil ležérně se opírající o futro dveří. Vůbec jsem si nevšimla, kdy přišel. Zato jeho rychlý úprk se nedal přehlédnout. Když po něm letěl hrnek s propiskami a popisovači, urychleně opustil svůj hřad a zmizel do vedlejší místnosti.
Keramický hrneček se roztříštil o zeď a střepy se rozletěly po místnosti.
„Jsi normální?“ křikl na mě Barrie a znovu mě švihl prachovkou. „Koukej to po sobě uklidit, já tady žádnýho sluhu dělat nebudu!“
„Bebebe, Hillary,“ zašklebila jsem se.
Napřáhl ruku a ukázal na střepy tak důrazně, že už nemusel nic dodávat. Vztekle jsem vstala, na protest zafuněla a vydala jsem se pro lopatku se smetáčkem. Možná bych to skutečně i uklidila, kdyby mi cestu nezkřížil Neil s další nejapnou poznámkou. Nejdřív jsem po něm mrskla lopatku, a pak ho honila několikrát dokola přes kuchyň, obývák, koupelnu a počítačový pokoj. Když jsme běželi asi třetí kolečko, to modrooké kuře si to patrně skvěle užívalo, zastoupil mi Barrie cestu a smetáček mi vytrhl z ruky.
„Tak už dost! Chováte se jak malí, oba!“
„Jak jako? A kdo to tady minulý týden lítal se šlehačkou ve spreji a hrál šlehačkovou bitvu?“ obořila jsem se na něj. Tohle mi přišlo vážně nespravedlivé.
„Za to mohl on,“ ukázal Barrie na Neila.
„Já jsem jenom chtěl…“
„My víme, co jsi chtěl,“ přerušila jsem ho. Neilovy šlehačkové dýchánky bývaly opravdu nezapomenutelné. Zvláště pro Barrieho.
S dozorem za zády jsem uklidila střepy rozházené po celém pokoji, a pak jsem se opět mohla začít zdravě rozčilovat u počítače. Jenže… i na to rozčilování mě už nějak přešla chuť. Seděla jsem, zírala do monitoru na výsměšně pulzující kurzor na ještě výsměšnější bílé stránce a nepřítomně poklepávala prsty do několika náhodných kláves. Blikající okno QIPu bylo vítaným vysvobozením.
Jester (21:24:36 23/11/2009)
Píšeš, píšeš?
DrimmsyDra (21:25:02 23/11/2009)
Ne. Na tohle pitomý téma se nic pořádnýho vymyslet nedá.
Jester (21:26:01 23/11/2009)
Taky z něj moc radost nemám
DrimmsyDra (21:26:58 23/11/2009)
Já za tohle Yeyru proklínám. Mám pocit, že tentokrát to vážně bojkotuju. Sice se mi nechce žádný kolo vynechat, ale tohle se fakt nedá…
Jester (21:28:45 23/11/2009)
Tak třeba ještě něco vymyslíš, ti věřim
DrimmsyDra (21:29:33 23/11/2009)
Tak to jsi jediná, kdo ve mně v tuhle chvíli věří. Kdybych tu aspoň měla klid, ale Barrie tady vometá pavučiny, Neil prudí… to je zas večer…
Zaslechla jsem, jak si Neil s Barriem kousek opodál cosi šeptají, ale neposlouchala jsem je. Proto jsem na židli poněkud nadskočila, když mi najednou Neil houkl do ucha.
„Hey, Drimmsinko!“
Než jsem ho stačila za to příšerné oslovení praštit, foukl mi z dlaně do očí jakýsi třpytivý prach a v zářivém ‚poof‘ zmizel.
Kýchla jsem a promnula si od blýskavého prachu uslzené oči. Všechno jsem viděla narůžověle a zlatě.
„Už zase?“ pohlédla jsem na hromádku víláckého prachu, která po Neilovi na zemi zůstala. Tahle jejich libůstka, kterou se naučili kdo ví kde, mi už pomalu začínala lézt na nervy.
„Potřebuješ trochu rozptýlit,“ oznámil mi z druhé strany Barrie a já opět leknutím popojela s židlí.
„Ne!“ praštila jsem do stolu, až několik propisek poskočilo. „Potřebuju chvíli klidu!“
„Neřekl bych,“ pronesl a než jsem stačila zaprotestovat, natáhl ke mně ruku a těsně před očima mi luskl prsty.
Zablesklo se a já spadla na všechny čtyři do chladivé trávy. Cože? Do trávy?
Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Šťavnatě zelená tráva, možná až trochu moc nepřirozená, šumící stromy, vlající chmýří a vůně květin v povětří, a neskuteční kapesní víláčci poletující kolem mě. Že občas Barrie s Neilem vypadají jako idioti s motýlími křídly a bederními rouškami či prostěradly kolem těla, to jsem si už zvykla, ale že dokážou vypadat i takhle směšně, to jsem vážně netušila.
Jejich drobná nahá tělíčka jen s maličkým kouskem hadříku kolem pasu vesele třepotala zářivými motýlími křidélky kolem mě. Pohled na komicky velké hlavy a palce u nohou by mě jindy rozesmál, ale byla jsem tak v šoku, že jsem na ně jen nechápavě zírala.
Sedla jsem si do trávy tak prudce, až se mi křídla na zádech zatřásla. V tu chvíli jsem si uvědomila, co je špatně.
„Co jste to se mnou sakra udělali?“ zařvala jsem na vzduchem vířící víláčky.
„Víláckou kočku,“ odpověděl vesele Barrie.
„Děsně ti to sluší,“ lichotil mi do ucha Neil
Chytla jsem ho do tlap a zařičela na něj, až mu vlásky vlály.
„Jak sakra vypadám?!“
„Nemačkej mě tak, potrháš mi křídla,“ zapištěl a drobnými pěstičkami mi bušil do tlapek. I když ze mě teď byla vílácká kočka, pořád jsem byla větší než oni a držet v tlapkách víláka jen trochu většího než moje hlava mi nečinilo zas až tak velký problém. Jeho pěstičky jsem skoro necítila. Nicméně povolila jsem sevření a zároveň jsem ho výkřikem „chci se vidět!“ skoro odfoukla.
„Kousek odtud je jezírko, možná bys mohla použít hladinu jako zrcadlo?“ navrhl Barrie.
„Jak poetické,“ ušklíbla jsem se, ale vzápětí se rychle vydala směrem, kterým mi malý víláček ukazoval.
Jezírko byla spíš taková větší studánka, usazená ve stínu vysokých bříz. Naklonila jsem se nad hladinu a vyhrkla:
„Co to sakra je? Proč mám fialovožlutou hřívu? Kde je moje krásně rudá s blonďatou čupřinou?“ Rozčileně jsem hrábla tlapkou do vody. Drobná sprška, kterou jsem tím způsobila, vyhodila do mechu malou zlatou rybičku. Chystala jsem se, že jí smetu zpátky do vody, když rybka zoufale zaprosila.
„Prosím, ušetři mě. Když mě hodíš zpátky do vody, splním ti tři přání.“
„Cože?“ zavrčela jsem.
„Opravdu. Cokoliv si budeš přát,“ slibovala dál rybka v domnění, že se jí jako správná kočka chystám sežrat. Pokrčila jsem rameny a cvrnkla jí zpátky do vody.
„Stejně bys mi jen uvízla mezi zuby,“ zašklebila jsem se znechuceně. Akvarijní rybičky bych opravdu nejedla.
„Děkuji ti. A teď si něco přej,“ zašvitořila rybka a poulila na mě své velké oči. Chtěla jsem jí poslat do háje s takovými nesmysly, ale pak mě něco napadlo.
„Můžu vážně cokoliv?“
„Jistě, nač jen pomyslíš.“
Škodolibě jsem se usmála a otočila se na Neila. V tu chvíli mu z pasu sklouzla bederní rouška a on se nade mnou třepotal tak, jak ho pán bůh, nebo kdo ví jakej víláckej svatej, stvořil. Vykvikl, zkřížil nožky a nejchoulostivější místo na těle si překryl rukama.
„To nebylo hezké,“ pokáral mě a slétl do trávy, aby svůj malý hadřík našel. Barrie se pobaveně rozchechtal.
„Ty se moc nesměj,“ usadila jsem ho a mrkla na rybku. Hnědovlasý víláček vyjekl, jak se jeho drobné tělíčko převrátilo vzhůru nohama. Visel nade mnou hlavou dolů, bederní roušku přepadlou na břicho a z oček mu sršely blesky.
„Hned mě otoč zpátky!“
„To si ještě rozmyslím,“ zubila jsem se na něj. Mezitím Neil našel svou nicotnou část oděvu a již se zahaleným zadkem (i předkem) vylétl z trávy. Zamířil k Barriemu, zkoumavě ho obletěl a několikrát do něj pobaveně šťouchl. Barrie se po něm ohnal, ale nedokázal se pohnout z místa, ať třepotal křidélky sebevíc.
„Udělej s tím něco!“ rozkřičel se, když se Neil usadil v tureckém sedu na Barrieho chodidlech a lechtal své živé křesílko na kolenou.
„Jen pod podmínkou, že mě vrátíte zpátky domů a zrušíte u mě tuhle pitomou vílí podobu!“
„Proč sis to nepřála od tý ryby?“ zeptal se zmateně Neil.
„Protože by to byla menší zábava,“ vycenila jsem zuby v nepěkném úsměvu.
„Dobře, vrátíme tě domů,“ rezignoval Barrie. Neilovo lechtání mu způsobilo husí kůži všude po těle. Vypadal opravdu legračně.
Kývla jsem na rybku, která trpělivě vyčkávala u hladiny a Barrie se hned přetočil zpátky. Přilétl ke mně a vlepil mi pohlavek. Bylo to, jak kdyby mi na tvář sedla moucha a hned zase odlétla.
„Tak, a teď chci domů.“
„Ještě ne,“ zavrtěl Barrie hlavou.
„Jak ještě ne? Slíbil jsi to!“ vyštěkla jsem na něj.
„Slíbil jsem, že tě vrátíme domů. Ale neřekl jsem kdy,“ zaculil se a hned raději odlétl z mého dosahu.
„Pitomí víláci,“ zaklela jsem a znovu se podívala na hladinu jezírka. Vypadala jsem příšerně. Má krásně rudožlutá hříva se změnila v zářivé fialovozlatožluté číro, kočičí srst se mi nepřirozeně blýskala, jako kdyby mi někdo do chlupů nastříkal drobné třpytky a záda mi zdobila trojitá motýlí křídla laděná do fialové a žluté. Prostřední křidélka měla lehký nádech do zelena. Zatřepotala jsem jimi a kolem zavířil vílí prach.
„Skvělý. Je ze mě vílák,“ procedila jsem skrze zaťaté zuby.
„Není. Jsi holka, nemůžeš být vílák,“ vyvrátil mé konstatování Neil.
„Ty sklapni. Radši mi řekněte, proč jste mě sem přitáhli.“
„Abychom ti zvedli náladu,“ zakroužil mi Neil kolem hlavy.
„No to se vám vážně skvěle povedlo,“ ušklíbla jsem se znechuceně.
„A abychom ti pomohli s tou tvou povídkou,“ mrkl na mě Barrie.
„Cože? No to bych teda chtěla vědět, jak mi tohle pomůže,“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou.
„Poleť za námi a uvidíš,“ znovu na mě hnědoočko mrkl.
„Na to zapomeň, na těhle hadrových křidýlkách nikam nepoletím. Radši půjdu pěšky.“
Pokrčil rameny a sám elegantně zatřepotal křidélky, až se vílím prachem kolem jen prášilo.
Vydali jsme se po lesní stezce. Krajina kolem byla nádherná, chvílemi ovšem poněkud kýčovitá. Kruhy z barevných muchomůrek či jiných určitě jedovatých hub rafinovaně usazené v mechových polštářích pod stromy připomínajícími křížence mezi vrbou a dubem, sladce vonící či neskutečně zářící květiny rostoucí podél stezky, chmýří neustále vlající ve vzduchu, drobná světélka, která se občas mihla na hranici mého zorného pole. Světelné body se však neskutečnou rychlostí rozmnožovaly, takže jsem měla po nějaké době pocit, že se mi před očima dělají mžitky.
„Co to je?“ frkla jsem a odehnala tlapkou protivné světýlko.
„Bludičky. Nevšímej si jich, nejsou nebezpečný,“ mávl lhostejně rukou Neil.
„No nevím, obvykle se o bludičkách říká něco jiného,“ namítla jsem.
„Tohle jsou ale skřítkovské bludičky. Je to kouzelná varianta včel. Opylují květiny, vyrábí sladký nektar a ráno a večer tančí v houbových kruzích,“ vysvětlil Barrie.
Zaměřila jsem se na jedno zlatavé blikátko, které se mi usadilo na čenichu. Uprostřed mihotavého světla se třepotal človíček menší než špendlík a s křidélky a tykadly působil spíš jako parodická varianta nějakého hmyzu. Ohnala jsem se po něm tlapkou a světélko pobouřeně odlétlo.
„Jsou pěkně otravní,“ mračila jsem se.
„Procházíme jejich územím a jsou zvědaví,“ bránil je Barrie.
„Měl sis sem vzít tu svou prachovku. Mohla jsem je tím plácat.“
„Jsi zlá,“ obořil se na mě pobouřeně Neil.
„Jistě že jsem. Jako bys mě neznal,“ cenila jsem zuby a Neil pro jistotu popolétl trochu výš.
Krajina kolem se začala pomalu měnit. Nejdřív nenápadně; houbové kruhy a květiny se vytrácely, podivné stromy ustoupily dubům a břízám, po chvíli však spíš než zelené lesní šero protkané zlatými slunečními paprsky pronikajícími skrze listoví, zavládlo kolem rudozlaté příšeří. Kolem stezky se plazila jakási popínavá rostlina, svými krvavě rudými úponky se držela kamenů, spadaných kmenů a suchých větví. Mohutné javory rudým, měděným a zlatožlutým listím bránily slunci prosvitnout, takže ztemnělý krvavě zabarvený les působil poněkud strašidelně.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se. Atmosféra kolem byla opravdu zvláštní. Tajemná, hrozivá, ale žádné nebezpečí cítit nebylo. Alespoň zatím.
„V Krvavém lese. Ohraničuje Zelený háj od Temné země,“ poučil mě Barrie.
„Fajn, skvělý. A kam jdeme?“
„Do Temné země. A pak ještě dál.“
„Ještě lepší. A tam budeme dělat co?“
„Nech se překvapit,“ usmál se šibalsky Barrie a poodlétl kousek dopředu. Než jsem stačila zaprotestovat, vyrazilo z křoví u cesty nějaké stvoření, přeletělo mi přes cestu a zmizelo na druhé straně stezky.
„Co to zase bylo? Vypadalo to jak skřítek převlečený za medvěda?“ třeštila jsem oči k místu, kde podivný tvoreček zmizel.
„To byl medvědí vílák. Tihle víláci na sobě nosí medvědí kůže a hlavu si kryjí medvědí maskou,“ vysvětloval Neil.
„Leda z plyšových medvědů, ne? Při jejich velikosti,“ zapochybovala jsem. Tak maličkého medvěda bych totiž ráda viděla. Neil však jen pokrčil rameny.
Krajina se opět pomalu začala měnit. Stromy ztrácely listí, až z nich zůstaly jen pahýly smutně trčící k temnému nebi. Slunce se vytratilo. Zem pokrýval jemný černý písek, ze kterého občas trčely trsy zažloutlé tuhé trávy či suchá trnitá křoviska. Kolem občas prolétlo tmavě modré světélko a zanechávalo za sebou jakousi podivně klikatou světelnou dráhu.
„Zase bludičky?“ zeptala jsem se.
„Jo. Ale tyhle už nejsou tak neškodný,“ varoval mě Neil.
„To je dobrý vědět,“ zabručela jsem a uhnula jednomu světélku z dráhy.
„Vlastně samy o sobě nedělají nic, ale šálí smysly a navádějí pocestné do nastražených pastí. Tohle jsou opravdové bludičky,“ vysvětloval Barrie.
„Nemohli jsme jít jinudy?“ Poněkud nejistě jsem se rozhlédla po stále depresivnější krajině.
„Mohli. Ale to by trvalo dýl a možná by to ani nesplnilo účel,“ odpověděl Neil, prolétl mi kolem hlavy a usadil se mi na zádech. V temném šeru lehce narůžověle zářil. Barrie dal přednost i nadále cestování za pomoci svých křidélek a svítil mi nad hlavou jako slabá nazelenalá žárovka.
„Drž se cesty. Pokud z ní sejdeš, mohla bys vlézt do nějaké pasti. Jsou jich tady kolem desítky,“ varoval mě.
„A kdo je tu nastražil?“ zbystřila jsem. Čím dál víc se mi to tu přestávalo líbit.
„Když budeš mít štěstí, nikdy se to nedozvíš,“ zašveholil mi za krkem Neil. Měla jsem chuť ho ze sebe shodit, ale v té pusté krajině mi jeho hřejivé drobné tělíčko na zádech dělalo dobře. Začínalo totiž být poněkud chladno.
„Pozor!“ vykřikl náhle Barrie.
„Na co?“ vyjevila jsem se. K uším mi dolehlo pravidelné dunění. Vytřeštěnýma očima jsem se rozhlížela kolem, než mi zrak padl na obrovské blížící se monstrum. Zářilo temně modře a při bližším vteřinovém prozkoumání, neb následně jsem vzala do zaječích, jsem zjistila, že jde o tmavě modrého býka s ledově bledě modrýma očima, hustou bělavou hřívou a nesmyslně malými průsvitnými křidélky na hřbetu. Jindy bych se asi při pohledu na takové stvoření umlátila smíchy, zářící býk s křidélky vážky a lví hřívou, kdo to kdy viděl! Ovšem teď mi to nepřišlo legrační ani co by se za dráp vešlo.
„Utíkej po cestě, nesmíš z ní za žádnou cenu sejít!“ křičel mi nad hlavou Barrie.
„Fajn, o to jednodušší to bude mít ten býk, aby mě převálcoval!“ odsekla jsem.
„O to mu právě jde, chce tě nahnat do některé z pastí!“
„Bezva! Radši ale budu trčet v pasti, než bych se nechala rozdupat nějakým víláckým býkem!“ zaprskala jsem, ovšem vzápětí jsem si uvědomila, že bych měla přestat takhle pořvávat, protože se mi nějak začalo nedostávat vzduchu. A býk byl už jen pár kroků ode mě. V běhu jsem nikdy nebyla dobrá, evidentně ani jako vílácká kočka. Když jsem na ocase ucítila jeho kupodivu chladný dech, uhnula jsem z cesty.
„Neee, to nesmíš!“ zakřičel mi do uší Neil, který se při mém úprku zarytě držel mé srsti.
„Nemůžeš si letět po svých?“ sjela jsem ho a na poslední chvíli přeskočila zakrslý keřík.
„No fajn, jak myslíš,“ načepýřil se, ale dřív, než stačil vzlétnout, škobrtla jsem o kámen a po hlavě vletěla do jakési větvemi zakryté jámy. Neila to vymrštilo kupředu a poslední, co jsem zaslechla, než jsem se na dně studené díry praštila do hlavy, byl jeho pištivý výkřik.
Byla mi strašná zima a hlava mi třeštila. Kolem byla taková tma, že jsem nevěděla, jestli mám oči otevřené nebo zavřené. Zamrkala jsem, abych se ujistila o pravdě… ano, buď je tu tak děsná tma a nebo jsem oslepla. Chvíli jsem se snažila rozvzpomenout, co se vlastně stalo, a jako říznutí nožem se mi vybavil Neilův výkřik.
„Neile,“ zašeptala jsem nešťastně do tmy. Nikdo se neozval. Se mnou do jámy tedy nespadl. To znamená, že ho buď rozšlápl obří býk a nebo se o něco rozplácl, když ho můj pád vymrštil pryč.
Ozvalo se zavrzání dveří a já bolestně sykla, když se mi modré světlo zařízlo do očí. Skrze přimhouřená víčka jsem rozpoznala postavu víláka. Přes sebe měl přehozenou šedou kočičí kůži i s hlavou a upíral na mě chladný a trochu smutný pohled. Zvláštní zabarvení jeho kůže působilo dojem, že má na nose posazené brýle. Nejdivnější však byla jeho křídla - potrhaná a znetvořená a slabá tmavě modrá záře, kterou vydávala, byla studená a nezdravá.
„Vílácká kočka,“ pronesl a z hlasu nešlo vyčíst, co tím vlastně myslel. Pozorně si mě prohlédl, až jsem se nervózně ošila. Kolem krku se mi stáhl nepoddajný obojek a já teprve teď zjistila, že jsem přivázaná.
Zachrčela jsem: „Kde to sakra jsem? A koukej mě odvázat, než Tě rozšlápnu jako mouchu.“
Zavrtěl smutně hlavou.
„Chci odtud pryč, je mi zima!“ zařvala jsem na něj, ale docílila jsem jen toho, že jeho výraz potemněl. Znovu si mě prohlédl, pak si přejel dlaní přes obličej a vydal se zpátky ke dveřím.
„Kam jdeš, sakra? Koukej mě pustit!“ křikla jsem na něj, ale marně. Zavřel dveře a s ním odešlo i veškeré světlo. Vlastně ne. Má žlutofialová křídla začala vydávat slabou zář, nicméně k prozkoumání okolí nepoužitelnou. Vztekle jsem praštila tlapou do země.
„Už zase?“ ozvalo se ve chvíli, kdy se mi po levé straně zelenavě zablesklo.
„Barrie!“ zvolala jsem radostně, když mi došlo, kdo mě poctil svou návštěvou. „Kde je Neil?“
„Tady,“ ozvalo se hned po dalším, pro změnu narůžovělém zablesknutí. Blonďatý víláček si urovnával poněkud pomuchlaná křídla a zubil se na mě o sto šest. Kdybych mohla, oba bych je hned objala, ale měla jsem strach, že bych je radostí rozmačkala.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se místo toho.
„Spadla jsi do pasti. Copak jsem tě nevaroval, abys zůstala na cestě?“ Barrie na mě přísně pohlédl.
„Ale ten býk by mě rozdupal,“ bránila jsem se.
„Mohla ses odpoofnout pryč.“
„Cože?“ nechápala jsem.
„Poof. Prostě poof!“ rozhodil rukama Neil a při druhém vyřčení slova ‚poof‘ luskl prsty a v záblesku zmizel. Vzápětí se však objevil těsně před mým čenichem a zasypal mě vílím prachem. „Už chápeš?“
„Tohle já ale neumím,“ bránila jsem se.
„Teď jsi vílácká kočka, jistě že to umíš,“ zasmál se pobaveně Barrie.
„Velmi vtipné. Když říkám, že neumím, tak neumím. A koukejte mě místo toho tlachání odsud dostat,“ zasyčela jsem. Obojek mě začal nepříjemně řezat do krku.
„Odpoofni se jinam,“ mrkl na mě Neil.
Vztekle jsem po něm hrábla tlapkou, ale on hbitě popolétl dál a já už na něj nedosáhla.
„Dobře, tak tentokrát ti ještě pomůžem, ale příště už to zkusíš sama,“ řekl Barrie a přelétl mi nad hlavu. Neil ho následoval a než jsem se nadála, zasypali mě vílím prachem tak silně, že jsem jejich vílácké ‚poof‘ přehlušila silným kýchnutím.
Tvrdě jsem dopadla na zem a bolestivě si zkroutila jednu tlapu.
„Nemáš kýchat. Pak by bylo přistání měkčí. Takhle ses nám ale vyškubla,“ reagoval na mé bolestné vyjeknutí Barrie.
„Já se vám na vaše slavný ‚poof‘ můžu vykašlat,“ prskla jsem.
„Nemyslím si. Zachránilo ti život,“ Neil si uraženě založil ruce na drobný hrudníček.
Letmý pohled kolem mi napověděl, že jsme se skutečně přemístili jinam. Stála jsem na sluncem zalité písečné planině a na obzoru vpravo od nás se blyštěla zelenavá oáza.
„Kde jsem vůbec byla?“ zeptala jsem se a promnula si tlapkou krk. Obojek naštěstí zůstal kdesi ve studené temnotě.
„V Modré pevnosti.“ Neil se viditelně otřásl.
„A?“ čekala jsem na další informace.
„Je uprostřed Temné země. Modrý vílák, který tam žije, chytá ostatní víláky, skřítky a vílí zvířata do pastí a…“ Barrie se odmlčel.
„A co?“
„A… no… jí je,“ znechuceně se zašklebil Neil.
„Cože?! Vílák kanibal?“
„Tak nějak. Spadla jsi do jedné jeho pasti, když jsi uhnula z cesty.“
„Takže kdybyste mě teď neodnesli pryč, posloužila bych jako hlavní chod?“ vytřeštila jsme na ně oči.
„Patrně ano.“
„Patrně ano?!“
„Nebo bys měla štěstí a skončila jako jeho mazlíček. Naháněla bys ostatní do pastí. Jako ten býk.“
„Tak štěstí…,“ pokývala jsem hlavou, nadechla se a pak se nepříčetně rozječela. „A to jste mě tam v tý díře teda jen tak klidně nechali? Co kdybyste mě nenašli včas?“
„Nemohli jsme nic dělat. Tvůj pád vymrštil Neila přímo do obří magické pavučiny, musel jsem ho vymotat tak rychle, jak to jen šlo. Kdyby sebral Modrák i nás, nebyla by už žádná šance. Ty jsi dostala jen obyčejný zvířecí obojek, protože vílácká zvířata se obvykle přemísťovat neumějí. Ale my bychom dostali obojky magické, ty by nám zabránili odpoofnout se jinam a ven bysme se nikdy nedostali. Doufal jsem, že se k tobě dokážeme dostat později.“
„Tak ty jsi doufal,“ vztekle jsem si Barrieho přeměřila.
„No tak… už se nezlob.“ Neil mě pohladil po tváři a neucukl ani před mým pohledem. „Já měl v té pavučině taky namále. Vysaje z víláka všechnu jeho sílu, zůstal bych tam viset jako sušenej komár. A nakonec by mě sežral obrovskej modrej pavouk. No považ, taková obluda, ani křídla nemá, jen chlupaté růžové nohy a smrdutá kusadla.“
Chtě nechtě jsem se musela usmát. Neil si toho všiml a přitiskl svou maličkou tvář k té mojí.
„Stejně bysme tě tam nenechali, ať by se dělo cokoliv,“ řekl Barrie a také se přilétl přitulit.
„Vždyť já vím,“ zabručela jsem. Nechala jsem je, aby se se mnou chvíli mazlili, než se Barrie odtáhl a rozhodně pronesl: „Měli bychom pokračovat v cestě.“
Rezignovala jsem.
„Kudy?“
„Přímo k té oáze,“ ukázal Neil.
„A není to fata morgána?“ přimhouřila jsem zkoumavě oči.
„Neboj se a jdi. Přímo za čenichem,“ smál se Barrie.
Tentokrát se mi na hřbet usadili oba.
„Proč je vůbec ten Modrý vílák tak zlý?“ zeptala jsem se, protože mi vrtalo hlavou, jak by nějaký roztomilý víláček mohl být až tak zkažený.
„On není vyloženě zlý. Je spíš zoufalý. Viděla jsi ho? Jeho křídla?“
Přikývla jsem. „Viděla. Měl je zhmožděná a poničená. Co se mu stalo?“
„Nic. Narodil se tak. Jenže většina síly je právě ve vílákových křídlech, takže on je slabý a bezmocný. Nemůže létat, nedokáže se ani přemístit. Stranil se od ostatních, bál se posměšků a většina vílí zábavy pro něj byla bez křídel nedosažitelná. Usídlil se v Temné zemi a vystavěl si Modrou pevnost. Jenže tam se do něj samota zakousla natolik, že patrně zešílel. Chytá ostatní, protože doufá, že… že když sní maso zdravého a silného víláka, přejde síla a magie do něj. Z ostatních tvorů si dělá společníky, sluhy či naháněče.“
„Proč s ním někdo nepromluví?“
„Protože kdokoliv to zkoušel, skončil na talíři nebo jako otrok,“ ušklíbl se Neil. „Chceš se tam vrátit a zkusit to?“
„Eeeee, nechci, děkuji. Ale… jak dokázal ovládnout toho obrovského býka?“
„To nikdo neví,“ pokrčil Barrie rameny.
„A ještě jedna věc,“ záludně jsem se ušklíbla. „Když jsi říkal, že vílácká zvířata se obvykle nedovedou přemístit… tak jak to, že jste mi tvrdili, že to umím?“
„Protože to skutečně umíš. Ty nepatříš mezi to ‚obvykle‘, víš?“
„Ale jak to?“
„Jsi přece čičidračice, ne? Magie v sobě máš tolik, že by se o ní Modrákovi ani nesnilo. Máš štěstí, že jí nedokáže vycítit.“
„Bebe… už se o něm nechci bavit,“ rozhodla jsem a přidala do kroku. Písek poněkud pálil do tlap a já už toužila po chladivém stínu nedaleké oázy.
„Tak hyjé, Drimmsinko!“ vykřikl Neil a plácl mě do boku. Skoro jsem to necítila, ale jeho výkřik mě postavil na zadní, zahrabala jsem předními packami a s mocným zařičením jsem vyrazila vpřed.
„Jsem děsivý modrý býk, jděte mi z cesty!“
Řítila jsem se pískem, až drobná zrnka létala od mých tlap na metr daleko. Když jsem dorazila k blankytnému jezeru uprostřed oázy, vrhla jsem se do něj tak rychle, že Barrie s Neilem málem nestihly vzlétnout. Ponořila jsem se do příjemně chladivé vody a žíznivě pila. Víláci mi poletovali nad hlavou a s chichotáním uhýbali před křišťálovými kapkami, které jsem kolem sebe rozstřikovala.
„Plavej k tomu vodopádu,“ ukázal mi Barrie, když jsem se dost vycákala u břehu. Podívala jsem se směrem, který ukazoval.
Mezi palmami a ovocnými křovisky se k nebi tyčila mohutná skála. Z její stěny se do jezera valila voda a za pomoci slunečních paprsků vykreslovala ve vzduchu barevnou duchu.
„A co tam?“ zeptala jsem se.
„Proplavej na druhou stranu,“ mrkl na mě Neil a spolu s Barriem zamířil k vodopádu. Když se dostali na hranici padající vody, luskli prsty a zmizeli.
Zabručela jsem a vydala se za nimi. Ledový vodopád mi skropil hřbet, až jsem vyjekla. Voda v jezeře byla příjemná, ale padající vodní stěna byla studená jako led.
Za mokrou hradbou se rozprostírala široká jeskyně. Identifikovala jsem dva zářivé body kdesi ve tmě a pustila se k nim.
„Nemohl by někdo rozsvítit?“ zaprotestovala jsem. Ne že bych ve tmě viděla jako kočka špatně, ale po nedávném zážitku z Modré pevnosti bych přece jen dala momentálně přednost světlu.
„Neboj, projdeme touhle chodbou a pak už to bude lepší,“ ujistil mě Barrie a přelétl na své místo po mé levé straně. Neil se jako vždy zařadil napravo. Slabá záře našich křídel se spojila a trochu prosvětlila tmavý tunel.
„Projdeme touhle chodbou, jo?“ pronesla jsem uštěpačně, když nám najednou v cestě stála skalní zeď.
Víláci přelétli blíž ke stěně a osvětlili malou špehýrku v šedém kameni.
„Podívej se.“
„Na tu díru?“ nechápala jsem.
„Ne!“ Kdyby mě měl Barrie na dosah ruky, asi by mi vlepil výchovný pohlavek. „Podívej se tou štěrbinou.“
Opatrně jsem do ní nakoukla. Kam až jsem dokázala dohlédnout, rozprostírala se zlatě ozářená sluj. V rozích hořely zlatavě oranžové ohně a v jejich mihotavém světle jsem uprostřed jeskyně rozpoznala kruh z jakýchsi podivných rostlin. Zelené listy měly měděný nádech, ale to možná způsobovalo jen zabarvení ohně. Nicméně květy byly zářivě čistě bílé a voněly tak, že jsem to cítila drobnou skulinou i já. A uprostřed kruhu ležel malý drak. Vílácký drak.
Spal s hlavou položenou na ocase a jeho šupiny se barevně leskly. Ve světle plamenů se lehce měnila zelenavá, modrá, růžová a zlatá, jednotlivé barvy do sebe přecházely, mísily se a prolínaly a dohromady tvořily tak nádherný efekt, jaký nedokázala vykouzlit ani ta nejkrásnější duha. Perleťová, zdobně vykrajovaná motýlí křídla se jemně chvěla v teplém vzduchu a sem tam zasypávala květiny kolem vílím prachem.
Dlouho jsem se na dráčka dívala, než jsem se odtáhla od skuliny. Chvíli mi trvalo, než jsem se ve tmě rozkoukala.
„Je nádherný,“ řekla jsem. Oba víláky mé opojení viditelně potěšilo.
„My víme,“ přikývl Neil.
„A víš co je na tom to hlavní?“ Barrie si pobaveně založil ruce na prsa. Zavrtěla jsem hlavou.
„Jmenuje se Jemen.“
„Cože?“ nechápala jsem. Neil se rozesmál.
„Ten drak se jmenuje Jemen! Neměla jsi právě s tímhle problém? Teď už přece máš o čem psát!“
Pomalu mi začalo svítat.
„Tohle všechno bylo jen proto, abych mohla napsat nějakou stupidní povídku?“
Oba nadšeně přikývli. Neměla jsem sílu jim tu radost kazit a začít nadávat. Jen jsem zabořila hlavu mezi packy a počítala pro zklidnění víláky vířící mou myslí. Ostatně, bylo to od nich přece jen milé.
„Děkuju,“ usmála jsem se na ně, když jsem po chvíli vykoukla zpoza tlapek. Úsměv se jim na tváři roztáhl ještě víc a jako na smluvené slovo oba najednou luskli…
Jester (21:38:31 23/11/2009)
Teď už píšeš?
Jester (21:50:20 23/11/2009)
Halloo, jsi tam?
DrimmsyDra (22:36:43 23/11/2009)
Už jo. A jdu psát. ;oD
„Musíš tohle dělat? A když už to děláš, nemůžeš varovat dopředu?“ obořil se na mě výchovně, když rozdýchal počínající infarkt.
„Musim tohle dělat, protože se vztekám. A když se vztekám, mlátim do stolu,“ odsekla jsem a ilustrativně znovu praštila pěstí.
Dostala jsem za to po hlavě prachovkou, až jsem se rozkašlala.
„To máš za to. Tohle je už třetí klávesnice za poslední dva měsíce. Další ti už nekoupim, abys věděla. Koukej se naučit trochu se ovládat, jsi čím dál horší.“
„Bebe,“ zašklebila jsem se na něj. Měl štěstí, že jsem po něm nehodila skener, nebo alespoň myš.
„Co tě vůbec tak naštvalo?“ zeptal se, a už zase pilně oprašoval binec navrstvený na skříni.
„Yeyra!“ zasyčela jsem. „Někdo by na tu kentaurku měl NASTRAŽIT past, nacpat jí ŠPEHÝRKOU do nějakého balíku a poslat nevyplaceně do JEMENU!“
„Cože?“ Barrie se ke mně otočil, prachovku visící v ruce zamrzlé uprostřed pohybu.
„ŠPEHÝRKA, JEMEN a NASTRAŽIT, to je stupidní téma dalšího literárního maratonu,“ zavrčela jsem v odpověď. Ano, skutečně stupidní. Místo tématu tři náhodně vybraná slova. Fajn, ‚nastražit‘, budiž. ‚Špehýrka‘, vtipné slovo, ale celkem použitelné. Ale ‚Jemen‘? Co proboha s tím?
„Moc to prožíváš,“ zkonstatoval suše Barrie a znovu se zabral do úklidu.
„Jasně, že to prožívám!“ třískla jsem znovu do stolu. „Ještě jsem letos ani jedno kolo nevynechala. Je nemyslitelný, kdybych nic nenapsala. Je mi jedno, že to třeba nakonec nikdo nebude číst, ale prostě se musím zúčastnit!“
„V tý tvojí čičidračí palici je vážně jen malej kočičí mozeček,“ pronesl Neil ležérně se opírající o futro dveří. Vůbec jsem si nevšimla, kdy přišel. Zato jeho rychlý úprk se nedal přehlédnout. Když po něm letěl hrnek s propiskami a popisovači, urychleně opustil svůj hřad a zmizel do vedlejší místnosti.
Keramický hrneček se roztříštil o zeď a střepy se rozletěly po místnosti.
„Jsi normální?“ křikl na mě Barrie a znovu mě švihl prachovkou. „Koukej to po sobě uklidit, já tady žádnýho sluhu dělat nebudu!“
„Bebebe, Hillary,“ zašklebila jsem se.
Napřáhl ruku a ukázal na střepy tak důrazně, že už nemusel nic dodávat. Vztekle jsem vstala, na protest zafuněla a vydala jsem se pro lopatku se smetáčkem. Možná bych to skutečně i uklidila, kdyby mi cestu nezkřížil Neil s další nejapnou poznámkou. Nejdřív jsem po něm mrskla lopatku, a pak ho honila několikrát dokola přes kuchyň, obývák, koupelnu a počítačový pokoj. Když jsme běželi asi třetí kolečko, to modrooké kuře si to patrně skvěle užívalo, zastoupil mi Barrie cestu a smetáček mi vytrhl z ruky.
„Tak už dost! Chováte se jak malí, oba!“
„Jak jako? A kdo to tady minulý týden lítal se šlehačkou ve spreji a hrál šlehačkovou bitvu?“ obořila jsem se na něj. Tohle mi přišlo vážně nespravedlivé.
„Za to mohl on,“ ukázal Barrie na Neila.
„Já jsem jenom chtěl…“
„My víme, co jsi chtěl,“ přerušila jsem ho. Neilovy šlehačkové dýchánky bývaly opravdu nezapomenutelné. Zvláště pro Barrieho.
S dozorem za zády jsem uklidila střepy rozházené po celém pokoji, a pak jsem se opět mohla začít zdravě rozčilovat u počítače. Jenže… i na to rozčilování mě už nějak přešla chuť. Seděla jsem, zírala do monitoru na výsměšně pulzující kurzor na ještě výsměšnější bílé stránce a nepřítomně poklepávala prsty do několika náhodných kláves. Blikající okno QIPu bylo vítaným vysvobozením.
Jester (21:24:36 23/11/2009)
Píšeš, píšeš?
DrimmsyDra (21:25:02 23/11/2009)
Ne. Na tohle pitomý téma se nic pořádnýho vymyslet nedá.
Jester (21:26:01 23/11/2009)
Taky z něj moc radost nemám
DrimmsyDra (21:26:58 23/11/2009)
Já za tohle Yeyru proklínám. Mám pocit, že tentokrát to vážně bojkotuju. Sice se mi nechce žádný kolo vynechat, ale tohle se fakt nedá…
Jester (21:28:45 23/11/2009)
Tak třeba ještě něco vymyslíš, ti věřim
DrimmsyDra (21:29:33 23/11/2009)
Tak to jsi jediná, kdo ve mně v tuhle chvíli věří. Kdybych tu aspoň měla klid, ale Barrie tady vometá pavučiny, Neil prudí… to je zas večer…
Zaslechla jsem, jak si Neil s Barriem kousek opodál cosi šeptají, ale neposlouchala jsem je. Proto jsem na židli poněkud nadskočila, když mi najednou Neil houkl do ucha.
„Hey, Drimmsinko!“
Než jsem ho stačila za to příšerné oslovení praštit, foukl mi z dlaně do očí jakýsi třpytivý prach a v zářivém ‚poof‘ zmizel.
Kýchla jsem a promnula si od blýskavého prachu uslzené oči. Všechno jsem viděla narůžověle a zlatě.
„Už zase?“ pohlédla jsem na hromádku víláckého prachu, která po Neilovi na zemi zůstala. Tahle jejich libůstka, kterou se naučili kdo ví kde, mi už pomalu začínala lézt na nervy.
„Potřebuješ trochu rozptýlit,“ oznámil mi z druhé strany Barrie a já opět leknutím popojela s židlí.
„Ne!“ praštila jsem do stolu, až několik propisek poskočilo. „Potřebuju chvíli klidu!“
„Neřekl bych,“ pronesl a než jsem stačila zaprotestovat, natáhl ke mně ruku a těsně před očima mi luskl prsty.
Zablesklo se a já spadla na všechny čtyři do chladivé trávy. Cože? Do trávy?
Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Šťavnatě zelená tráva, možná až trochu moc nepřirozená, šumící stromy, vlající chmýří a vůně květin v povětří, a neskuteční kapesní víláčci poletující kolem mě. Že občas Barrie s Neilem vypadají jako idioti s motýlími křídly a bederními rouškami či prostěradly kolem těla, to jsem si už zvykla, ale že dokážou vypadat i takhle směšně, to jsem vážně netušila.
Jejich drobná nahá tělíčka jen s maličkým kouskem hadříku kolem pasu vesele třepotala zářivými motýlími křidélky kolem mě. Pohled na komicky velké hlavy a palce u nohou by mě jindy rozesmál, ale byla jsem tak v šoku, že jsem na ně jen nechápavě zírala.
Sedla jsem si do trávy tak prudce, až se mi křídla na zádech zatřásla. V tu chvíli jsem si uvědomila, co je špatně.
„Co jste to se mnou sakra udělali?“ zařvala jsem na vzduchem vířící víláčky.
„Víláckou kočku,“ odpověděl vesele Barrie.
„Děsně ti to sluší,“ lichotil mi do ucha Neil
Chytla jsem ho do tlap a zařičela na něj, až mu vlásky vlály.
„Jak sakra vypadám?!“
„Nemačkej mě tak, potrháš mi křídla,“ zapištěl a drobnými pěstičkami mi bušil do tlapek. I když ze mě teď byla vílácká kočka, pořád jsem byla větší než oni a držet v tlapkách víláka jen trochu většího než moje hlava mi nečinilo zas až tak velký problém. Jeho pěstičky jsem skoro necítila. Nicméně povolila jsem sevření a zároveň jsem ho výkřikem „chci se vidět!“ skoro odfoukla.
„Kousek odtud je jezírko, možná bys mohla použít hladinu jako zrcadlo?“ navrhl Barrie.
„Jak poetické,“ ušklíbla jsem se, ale vzápětí se rychle vydala směrem, kterým mi malý víláček ukazoval.
Jezírko byla spíš taková větší studánka, usazená ve stínu vysokých bříz. Naklonila jsem se nad hladinu a vyhrkla:
„Co to sakra je? Proč mám fialovožlutou hřívu? Kde je moje krásně rudá s blonďatou čupřinou?“ Rozčileně jsem hrábla tlapkou do vody. Drobná sprška, kterou jsem tím způsobila, vyhodila do mechu malou zlatou rybičku. Chystala jsem se, že jí smetu zpátky do vody, když rybka zoufale zaprosila.
„Prosím, ušetři mě. Když mě hodíš zpátky do vody, splním ti tři přání.“
„Cože?“ zavrčela jsem.
„Opravdu. Cokoliv si budeš přát,“ slibovala dál rybka v domnění, že se jí jako správná kočka chystám sežrat. Pokrčila jsem rameny a cvrnkla jí zpátky do vody.
„Stejně bys mi jen uvízla mezi zuby,“ zašklebila jsem se znechuceně. Akvarijní rybičky bych opravdu nejedla.
„Děkuji ti. A teď si něco přej,“ zašvitořila rybka a poulila na mě své velké oči. Chtěla jsem jí poslat do háje s takovými nesmysly, ale pak mě něco napadlo.
„Můžu vážně cokoliv?“
„Jistě, nač jen pomyslíš.“
Škodolibě jsem se usmála a otočila se na Neila. V tu chvíli mu z pasu sklouzla bederní rouška a on se nade mnou třepotal tak, jak ho pán bůh, nebo kdo ví jakej víláckej svatej, stvořil. Vykvikl, zkřížil nožky a nejchoulostivější místo na těle si překryl rukama.
„To nebylo hezké,“ pokáral mě a slétl do trávy, aby svůj malý hadřík našel. Barrie se pobaveně rozchechtal.
„Ty se moc nesměj,“ usadila jsem ho a mrkla na rybku. Hnědovlasý víláček vyjekl, jak se jeho drobné tělíčko převrátilo vzhůru nohama. Visel nade mnou hlavou dolů, bederní roušku přepadlou na břicho a z oček mu sršely blesky.
„Hned mě otoč zpátky!“
„To si ještě rozmyslím,“ zubila jsem se na něj. Mezitím Neil našel svou nicotnou část oděvu a již se zahaleným zadkem (i předkem) vylétl z trávy. Zamířil k Barriemu, zkoumavě ho obletěl a několikrát do něj pobaveně šťouchl. Barrie se po něm ohnal, ale nedokázal se pohnout z místa, ať třepotal křidélky sebevíc.
„Udělej s tím něco!“ rozkřičel se, když se Neil usadil v tureckém sedu na Barrieho chodidlech a lechtal své živé křesílko na kolenou.
„Jen pod podmínkou, že mě vrátíte zpátky domů a zrušíte u mě tuhle pitomou vílí podobu!“
„Proč sis to nepřála od tý ryby?“ zeptal se zmateně Neil.
„Protože by to byla menší zábava,“ vycenila jsem zuby v nepěkném úsměvu.
„Dobře, vrátíme tě domů,“ rezignoval Barrie. Neilovo lechtání mu způsobilo husí kůži všude po těle. Vypadal opravdu legračně.
Kývla jsem na rybku, která trpělivě vyčkávala u hladiny a Barrie se hned přetočil zpátky. Přilétl ke mně a vlepil mi pohlavek. Bylo to, jak kdyby mi na tvář sedla moucha a hned zase odlétla.
„Tak, a teď chci domů.“
„Ještě ne,“ zavrtěl Barrie hlavou.
„Jak ještě ne? Slíbil jsi to!“ vyštěkla jsem na něj.
„Slíbil jsem, že tě vrátíme domů. Ale neřekl jsem kdy,“ zaculil se a hned raději odlétl z mého dosahu.
„Pitomí víláci,“ zaklela jsem a znovu se podívala na hladinu jezírka. Vypadala jsem příšerně. Má krásně rudožlutá hříva se změnila v zářivé fialovozlatožluté číro, kočičí srst se mi nepřirozeně blýskala, jako kdyby mi někdo do chlupů nastříkal drobné třpytky a záda mi zdobila trojitá motýlí křídla laděná do fialové a žluté. Prostřední křidélka měla lehký nádech do zelena. Zatřepotala jsem jimi a kolem zavířil vílí prach.
„Skvělý. Je ze mě vílák,“ procedila jsem skrze zaťaté zuby.
„Není. Jsi holka, nemůžeš být vílák,“ vyvrátil mé konstatování Neil.
„Ty sklapni. Radši mi řekněte, proč jste mě sem přitáhli.“
„Abychom ti zvedli náladu,“ zakroužil mi Neil kolem hlavy.
„No to se vám vážně skvěle povedlo,“ ušklíbla jsem se znechuceně.
„A abychom ti pomohli s tou tvou povídkou,“ mrkl na mě Barrie.
„Cože? No to bych teda chtěla vědět, jak mi tohle pomůže,“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou.
„Poleť za námi a uvidíš,“ znovu na mě hnědoočko mrkl.
„Na to zapomeň, na těhle hadrových křidýlkách nikam nepoletím. Radši půjdu pěšky.“
Pokrčil rameny a sám elegantně zatřepotal křidélky, až se vílím prachem kolem jen prášilo.
Vydali jsme se po lesní stezce. Krajina kolem byla nádherná, chvílemi ovšem poněkud kýčovitá. Kruhy z barevných muchomůrek či jiných určitě jedovatých hub rafinovaně usazené v mechových polštářích pod stromy připomínajícími křížence mezi vrbou a dubem, sladce vonící či neskutečně zářící květiny rostoucí podél stezky, chmýří neustále vlající ve vzduchu, drobná světélka, která se občas mihla na hranici mého zorného pole. Světelné body se však neskutečnou rychlostí rozmnožovaly, takže jsem měla po nějaké době pocit, že se mi před očima dělají mžitky.
„Co to je?“ frkla jsem a odehnala tlapkou protivné světýlko.
„Bludičky. Nevšímej si jich, nejsou nebezpečný,“ mávl lhostejně rukou Neil.
„No nevím, obvykle se o bludičkách říká něco jiného,“ namítla jsem.
„Tohle jsou ale skřítkovské bludičky. Je to kouzelná varianta včel. Opylují květiny, vyrábí sladký nektar a ráno a večer tančí v houbových kruzích,“ vysvětlil Barrie.
Zaměřila jsem se na jedno zlatavé blikátko, které se mi usadilo na čenichu. Uprostřed mihotavého světla se třepotal človíček menší než špendlík a s křidélky a tykadly působil spíš jako parodická varianta nějakého hmyzu. Ohnala jsem se po něm tlapkou a světélko pobouřeně odlétlo.
„Jsou pěkně otravní,“ mračila jsem se.
„Procházíme jejich územím a jsou zvědaví,“ bránil je Barrie.
„Měl sis sem vzít tu svou prachovku. Mohla jsem je tím plácat.“
„Jsi zlá,“ obořil se na mě pobouřeně Neil.
„Jistě že jsem. Jako bys mě neznal,“ cenila jsem zuby a Neil pro jistotu popolétl trochu výš.
Krajina kolem se začala pomalu měnit. Nejdřív nenápadně; houbové kruhy a květiny se vytrácely, podivné stromy ustoupily dubům a břízám, po chvíli však spíš než zelené lesní šero protkané zlatými slunečními paprsky pronikajícími skrze listoví, zavládlo kolem rudozlaté příšeří. Kolem stezky se plazila jakási popínavá rostlina, svými krvavě rudými úponky se držela kamenů, spadaných kmenů a suchých větví. Mohutné javory rudým, měděným a zlatožlutým listím bránily slunci prosvitnout, takže ztemnělý krvavě zabarvený les působil poněkud strašidelně.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se. Atmosféra kolem byla opravdu zvláštní. Tajemná, hrozivá, ale žádné nebezpečí cítit nebylo. Alespoň zatím.
„V Krvavém lese. Ohraničuje Zelený háj od Temné země,“ poučil mě Barrie.
„Fajn, skvělý. A kam jdeme?“
„Do Temné země. A pak ještě dál.“
„Ještě lepší. A tam budeme dělat co?“
„Nech se překvapit,“ usmál se šibalsky Barrie a poodlétl kousek dopředu. Než jsem stačila zaprotestovat, vyrazilo z křoví u cesty nějaké stvoření, přeletělo mi přes cestu a zmizelo na druhé straně stezky.
„Co to zase bylo? Vypadalo to jak skřítek převlečený za medvěda?“ třeštila jsem oči k místu, kde podivný tvoreček zmizel.
„To byl medvědí vílák. Tihle víláci na sobě nosí medvědí kůže a hlavu si kryjí medvědí maskou,“ vysvětloval Neil.
„Leda z plyšových medvědů, ne? Při jejich velikosti,“ zapochybovala jsem. Tak maličkého medvěda bych totiž ráda viděla. Neil však jen pokrčil rameny.
Krajina se opět pomalu začala měnit. Stromy ztrácely listí, až z nich zůstaly jen pahýly smutně trčící k temnému nebi. Slunce se vytratilo. Zem pokrýval jemný černý písek, ze kterého občas trčely trsy zažloutlé tuhé trávy či suchá trnitá křoviska. Kolem občas prolétlo tmavě modré světélko a zanechávalo za sebou jakousi podivně klikatou světelnou dráhu.
„Zase bludičky?“ zeptala jsem se.
„Jo. Ale tyhle už nejsou tak neškodný,“ varoval mě Neil.
„To je dobrý vědět,“ zabručela jsem a uhnula jednomu světélku z dráhy.
„Vlastně samy o sobě nedělají nic, ale šálí smysly a navádějí pocestné do nastražených pastí. Tohle jsou opravdové bludičky,“ vysvětloval Barrie.
„Nemohli jsme jít jinudy?“ Poněkud nejistě jsem se rozhlédla po stále depresivnější krajině.
„Mohli. Ale to by trvalo dýl a možná by to ani nesplnilo účel,“ odpověděl Neil, prolétl mi kolem hlavy a usadil se mi na zádech. V temném šeru lehce narůžověle zářil. Barrie dal přednost i nadále cestování za pomoci svých křidélek a svítil mi nad hlavou jako slabá nazelenalá žárovka.
„Drž se cesty. Pokud z ní sejdeš, mohla bys vlézt do nějaké pasti. Jsou jich tady kolem desítky,“ varoval mě.
„A kdo je tu nastražil?“ zbystřila jsem. Čím dál víc se mi to tu přestávalo líbit.
„Když budeš mít štěstí, nikdy se to nedozvíš,“ zašveholil mi za krkem Neil. Měla jsem chuť ho ze sebe shodit, ale v té pusté krajině mi jeho hřejivé drobné tělíčko na zádech dělalo dobře. Začínalo totiž být poněkud chladno.
„Pozor!“ vykřikl náhle Barrie.
„Na co?“ vyjevila jsem se. K uším mi dolehlo pravidelné dunění. Vytřeštěnýma očima jsem se rozhlížela kolem, než mi zrak padl na obrovské blížící se monstrum. Zářilo temně modře a při bližším vteřinovém prozkoumání, neb následně jsem vzala do zaječích, jsem zjistila, že jde o tmavě modrého býka s ledově bledě modrýma očima, hustou bělavou hřívou a nesmyslně malými průsvitnými křidélky na hřbetu. Jindy bych se asi při pohledu na takové stvoření umlátila smíchy, zářící býk s křidélky vážky a lví hřívou, kdo to kdy viděl! Ovšem teď mi to nepřišlo legrační ani co by se za dráp vešlo.
„Utíkej po cestě, nesmíš z ní za žádnou cenu sejít!“ křičel mi nad hlavou Barrie.
„Fajn, o to jednodušší to bude mít ten býk, aby mě převálcoval!“ odsekla jsem.
„O to mu právě jde, chce tě nahnat do některé z pastí!“
„Bezva! Radši ale budu trčet v pasti, než bych se nechala rozdupat nějakým víláckým býkem!“ zaprskala jsem, ovšem vzápětí jsem si uvědomila, že bych měla přestat takhle pořvávat, protože se mi nějak začalo nedostávat vzduchu. A býk byl už jen pár kroků ode mě. V běhu jsem nikdy nebyla dobrá, evidentně ani jako vílácká kočka. Když jsem na ocase ucítila jeho kupodivu chladný dech, uhnula jsem z cesty.
„Neee, to nesmíš!“ zakřičel mi do uší Neil, který se při mém úprku zarytě držel mé srsti.
„Nemůžeš si letět po svých?“ sjela jsem ho a na poslední chvíli přeskočila zakrslý keřík.
„No fajn, jak myslíš,“ načepýřil se, ale dřív, než stačil vzlétnout, škobrtla jsem o kámen a po hlavě vletěla do jakési větvemi zakryté jámy. Neila to vymrštilo kupředu a poslední, co jsem zaslechla, než jsem se na dně studené díry praštila do hlavy, byl jeho pištivý výkřik.
Byla mi strašná zima a hlava mi třeštila. Kolem byla taková tma, že jsem nevěděla, jestli mám oči otevřené nebo zavřené. Zamrkala jsem, abych se ujistila o pravdě… ano, buď je tu tak děsná tma a nebo jsem oslepla. Chvíli jsem se snažila rozvzpomenout, co se vlastně stalo, a jako říznutí nožem se mi vybavil Neilův výkřik.
„Neile,“ zašeptala jsem nešťastně do tmy. Nikdo se neozval. Se mnou do jámy tedy nespadl. To znamená, že ho buď rozšlápl obří býk a nebo se o něco rozplácl, když ho můj pád vymrštil pryč.
Ozvalo se zavrzání dveří a já bolestně sykla, když se mi modré světlo zařízlo do očí. Skrze přimhouřená víčka jsem rozpoznala postavu víláka. Přes sebe měl přehozenou šedou kočičí kůži i s hlavou a upíral na mě chladný a trochu smutný pohled. Zvláštní zabarvení jeho kůže působilo dojem, že má na nose posazené brýle. Nejdivnější však byla jeho křídla - potrhaná a znetvořená a slabá tmavě modrá záře, kterou vydávala, byla studená a nezdravá.
„Vílácká kočka,“ pronesl a z hlasu nešlo vyčíst, co tím vlastně myslel. Pozorně si mě prohlédl, až jsem se nervózně ošila. Kolem krku se mi stáhl nepoddajný obojek a já teprve teď zjistila, že jsem přivázaná.
Zachrčela jsem: „Kde to sakra jsem? A koukej mě odvázat, než Tě rozšlápnu jako mouchu.“
Zavrtěl smutně hlavou.
„Chci odtud pryč, je mi zima!“ zařvala jsem na něj, ale docílila jsem jen toho, že jeho výraz potemněl. Znovu si mě prohlédl, pak si přejel dlaní přes obličej a vydal se zpátky ke dveřím.
„Kam jdeš, sakra? Koukej mě pustit!“ křikla jsem na něj, ale marně. Zavřel dveře a s ním odešlo i veškeré světlo. Vlastně ne. Má žlutofialová křídla začala vydávat slabou zář, nicméně k prozkoumání okolí nepoužitelnou. Vztekle jsem praštila tlapou do země.
„Už zase?“ ozvalo se ve chvíli, kdy se mi po levé straně zelenavě zablesklo.
„Barrie!“ zvolala jsem radostně, když mi došlo, kdo mě poctil svou návštěvou. „Kde je Neil?“
„Tady,“ ozvalo se hned po dalším, pro změnu narůžovělém zablesknutí. Blonďatý víláček si urovnával poněkud pomuchlaná křídla a zubil se na mě o sto šest. Kdybych mohla, oba bych je hned objala, ale měla jsem strach, že bych je radostí rozmačkala.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se místo toho.
„Spadla jsi do pasti. Copak jsem tě nevaroval, abys zůstala na cestě?“ Barrie na mě přísně pohlédl.
„Ale ten býk by mě rozdupal,“ bránila jsem se.
„Mohla ses odpoofnout pryč.“
„Cože?“ nechápala jsem.
„Poof. Prostě poof!“ rozhodil rukama Neil a při druhém vyřčení slova ‚poof‘ luskl prsty a v záblesku zmizel. Vzápětí se však objevil těsně před mým čenichem a zasypal mě vílím prachem. „Už chápeš?“
„Tohle já ale neumím,“ bránila jsem se.
„Teď jsi vílácká kočka, jistě že to umíš,“ zasmál se pobaveně Barrie.
„Velmi vtipné. Když říkám, že neumím, tak neumím. A koukejte mě místo toho tlachání odsud dostat,“ zasyčela jsem. Obojek mě začal nepříjemně řezat do krku.
„Odpoofni se jinam,“ mrkl na mě Neil.
Vztekle jsem po něm hrábla tlapkou, ale on hbitě popolétl dál a já už na něj nedosáhla.
„Dobře, tak tentokrát ti ještě pomůžem, ale příště už to zkusíš sama,“ řekl Barrie a přelétl mi nad hlavu. Neil ho následoval a než jsem se nadála, zasypali mě vílím prachem tak silně, že jsem jejich vílácké ‚poof‘ přehlušila silným kýchnutím.
Tvrdě jsem dopadla na zem a bolestivě si zkroutila jednu tlapu.
„Nemáš kýchat. Pak by bylo přistání měkčí. Takhle ses nám ale vyškubla,“ reagoval na mé bolestné vyjeknutí Barrie.
„Já se vám na vaše slavný ‚poof‘ můžu vykašlat,“ prskla jsem.
„Nemyslím si. Zachránilo ti život,“ Neil si uraženě založil ruce na drobný hrudníček.
Letmý pohled kolem mi napověděl, že jsme se skutečně přemístili jinam. Stála jsem na sluncem zalité písečné planině a na obzoru vpravo od nás se blyštěla zelenavá oáza.
„Kde jsem vůbec byla?“ zeptala jsem se a promnula si tlapkou krk. Obojek naštěstí zůstal kdesi ve studené temnotě.
„V Modré pevnosti.“ Neil se viditelně otřásl.
„A?“ čekala jsem na další informace.
„Je uprostřed Temné země. Modrý vílák, který tam žije, chytá ostatní víláky, skřítky a vílí zvířata do pastí a…“ Barrie se odmlčel.
„A co?“
„A… no… jí je,“ znechuceně se zašklebil Neil.
„Cože?! Vílák kanibal?“
„Tak nějak. Spadla jsi do jedné jeho pasti, když jsi uhnula z cesty.“
„Takže kdybyste mě teď neodnesli pryč, posloužila bych jako hlavní chod?“ vytřeštila jsme na ně oči.
„Patrně ano.“
„Patrně ano?!“
„Nebo bys měla štěstí a skončila jako jeho mazlíček. Naháněla bys ostatní do pastí. Jako ten býk.“
„Tak štěstí…,“ pokývala jsem hlavou, nadechla se a pak se nepříčetně rozječela. „A to jste mě tam v tý díře teda jen tak klidně nechali? Co kdybyste mě nenašli včas?“
„Nemohli jsme nic dělat. Tvůj pád vymrštil Neila přímo do obří magické pavučiny, musel jsem ho vymotat tak rychle, jak to jen šlo. Kdyby sebral Modrák i nás, nebyla by už žádná šance. Ty jsi dostala jen obyčejný zvířecí obojek, protože vílácká zvířata se obvykle přemísťovat neumějí. Ale my bychom dostali obojky magické, ty by nám zabránili odpoofnout se jinam a ven bysme se nikdy nedostali. Doufal jsem, že se k tobě dokážeme dostat později.“
„Tak ty jsi doufal,“ vztekle jsem si Barrieho přeměřila.
„No tak… už se nezlob.“ Neil mě pohladil po tváři a neucukl ani před mým pohledem. „Já měl v té pavučině taky namále. Vysaje z víláka všechnu jeho sílu, zůstal bych tam viset jako sušenej komár. A nakonec by mě sežral obrovskej modrej pavouk. No považ, taková obluda, ani křídla nemá, jen chlupaté růžové nohy a smrdutá kusadla.“
Chtě nechtě jsem se musela usmát. Neil si toho všiml a přitiskl svou maličkou tvář k té mojí.
„Stejně bysme tě tam nenechali, ať by se dělo cokoliv,“ řekl Barrie a také se přilétl přitulit.
„Vždyť já vím,“ zabručela jsem. Nechala jsem je, aby se se mnou chvíli mazlili, než se Barrie odtáhl a rozhodně pronesl: „Měli bychom pokračovat v cestě.“
Rezignovala jsem.
„Kudy?“
„Přímo k té oáze,“ ukázal Neil.
„A není to fata morgána?“ přimhouřila jsem zkoumavě oči.
„Neboj se a jdi. Přímo za čenichem,“ smál se Barrie.
Tentokrát se mi na hřbet usadili oba.
„Proč je vůbec ten Modrý vílák tak zlý?“ zeptala jsem se, protože mi vrtalo hlavou, jak by nějaký roztomilý víláček mohl být až tak zkažený.
„On není vyloženě zlý. Je spíš zoufalý. Viděla jsi ho? Jeho křídla?“
Přikývla jsem. „Viděla. Měl je zhmožděná a poničená. Co se mu stalo?“
„Nic. Narodil se tak. Jenže většina síly je právě ve vílákových křídlech, takže on je slabý a bezmocný. Nemůže létat, nedokáže se ani přemístit. Stranil se od ostatních, bál se posměšků a většina vílí zábavy pro něj byla bez křídel nedosažitelná. Usídlil se v Temné zemi a vystavěl si Modrou pevnost. Jenže tam se do něj samota zakousla natolik, že patrně zešílel. Chytá ostatní, protože doufá, že… že když sní maso zdravého a silného víláka, přejde síla a magie do něj. Z ostatních tvorů si dělá společníky, sluhy či naháněče.“
„Proč s ním někdo nepromluví?“
„Protože kdokoliv to zkoušel, skončil na talíři nebo jako otrok,“ ušklíbl se Neil. „Chceš se tam vrátit a zkusit to?“
„Eeeee, nechci, děkuji. Ale… jak dokázal ovládnout toho obrovského býka?“
„To nikdo neví,“ pokrčil Barrie rameny.
„A ještě jedna věc,“ záludně jsem se ušklíbla. „Když jsi říkal, že vílácká zvířata se obvykle nedovedou přemístit… tak jak to, že jste mi tvrdili, že to umím?“
„Protože to skutečně umíš. Ty nepatříš mezi to ‚obvykle‘, víš?“
„Ale jak to?“
„Jsi přece čičidračice, ne? Magie v sobě máš tolik, že by se o ní Modrákovi ani nesnilo. Máš štěstí, že jí nedokáže vycítit.“
„Bebe… už se o něm nechci bavit,“ rozhodla jsem a přidala do kroku. Písek poněkud pálil do tlap a já už toužila po chladivém stínu nedaleké oázy.
„Tak hyjé, Drimmsinko!“ vykřikl Neil a plácl mě do boku. Skoro jsem to necítila, ale jeho výkřik mě postavil na zadní, zahrabala jsem předními packami a s mocným zařičením jsem vyrazila vpřed.
„Jsem děsivý modrý býk, jděte mi z cesty!“
Řítila jsem se pískem, až drobná zrnka létala od mých tlap na metr daleko. Když jsem dorazila k blankytnému jezeru uprostřed oázy, vrhla jsem se do něj tak rychle, že Barrie s Neilem málem nestihly vzlétnout. Ponořila jsem se do příjemně chladivé vody a žíznivě pila. Víláci mi poletovali nad hlavou a s chichotáním uhýbali před křišťálovými kapkami, které jsem kolem sebe rozstřikovala.
„Plavej k tomu vodopádu,“ ukázal mi Barrie, když jsem se dost vycákala u břehu. Podívala jsem se směrem, který ukazoval.
Mezi palmami a ovocnými křovisky se k nebi tyčila mohutná skála. Z její stěny se do jezera valila voda a za pomoci slunečních paprsků vykreslovala ve vzduchu barevnou duchu.
„A co tam?“ zeptala jsem se.
„Proplavej na druhou stranu,“ mrkl na mě Neil a spolu s Barriem zamířil k vodopádu. Když se dostali na hranici padající vody, luskli prsty a zmizeli.
Zabručela jsem a vydala se za nimi. Ledový vodopád mi skropil hřbet, až jsem vyjekla. Voda v jezeře byla příjemná, ale padající vodní stěna byla studená jako led.
Za mokrou hradbou se rozprostírala široká jeskyně. Identifikovala jsem dva zářivé body kdesi ve tmě a pustila se k nim.
„Nemohl by někdo rozsvítit?“ zaprotestovala jsem. Ne že bych ve tmě viděla jako kočka špatně, ale po nedávném zážitku z Modré pevnosti bych přece jen dala momentálně přednost světlu.
„Neboj, projdeme touhle chodbou a pak už to bude lepší,“ ujistil mě Barrie a přelétl na své místo po mé levé straně. Neil se jako vždy zařadil napravo. Slabá záře našich křídel se spojila a trochu prosvětlila tmavý tunel.
„Projdeme touhle chodbou, jo?“ pronesla jsem uštěpačně, když nám najednou v cestě stála skalní zeď.
Víláci přelétli blíž ke stěně a osvětlili malou špehýrku v šedém kameni.
„Podívej se.“
„Na tu díru?“ nechápala jsem.
„Ne!“ Kdyby mě měl Barrie na dosah ruky, asi by mi vlepil výchovný pohlavek. „Podívej se tou štěrbinou.“
Opatrně jsem do ní nakoukla. Kam až jsem dokázala dohlédnout, rozprostírala se zlatě ozářená sluj. V rozích hořely zlatavě oranžové ohně a v jejich mihotavém světle jsem uprostřed jeskyně rozpoznala kruh z jakýchsi podivných rostlin. Zelené listy měly měděný nádech, ale to možná způsobovalo jen zabarvení ohně. Nicméně květy byly zářivě čistě bílé a voněly tak, že jsem to cítila drobnou skulinou i já. A uprostřed kruhu ležel malý drak. Vílácký drak.
Spal s hlavou položenou na ocase a jeho šupiny se barevně leskly. Ve světle plamenů se lehce měnila zelenavá, modrá, růžová a zlatá, jednotlivé barvy do sebe přecházely, mísily se a prolínaly a dohromady tvořily tak nádherný efekt, jaký nedokázala vykouzlit ani ta nejkrásnější duha. Perleťová, zdobně vykrajovaná motýlí křídla se jemně chvěla v teplém vzduchu a sem tam zasypávala květiny kolem vílím prachem.
Dlouho jsem se na dráčka dívala, než jsem se odtáhla od skuliny. Chvíli mi trvalo, než jsem se ve tmě rozkoukala.
„Je nádherný,“ řekla jsem. Oba víláky mé opojení viditelně potěšilo.
„My víme,“ přikývl Neil.
„A víš co je na tom to hlavní?“ Barrie si pobaveně založil ruce na prsa. Zavrtěla jsem hlavou.
„Jmenuje se Jemen.“
„Cože?“ nechápala jsem. Neil se rozesmál.
„Ten drak se jmenuje Jemen! Neměla jsi právě s tímhle problém? Teď už přece máš o čem psát!“
Pomalu mi začalo svítat.
„Tohle všechno bylo jen proto, abych mohla napsat nějakou stupidní povídku?“
Oba nadšeně přikývli. Neměla jsem sílu jim tu radost kazit a začít nadávat. Jen jsem zabořila hlavu mezi packy a počítala pro zklidnění víláky vířící mou myslí. Ostatně, bylo to od nich přece jen milé.
„Děkuju,“ usmála jsem se na ně, když jsem po chvíli vykoukla zpoza tlapek. Úsměv se jim na tváři roztáhl ještě víc a jako na smluvené slovo oba najednou luskli…
Jester (21:38:31 23/11/2009)
Teď už píšeš?
Jester (21:50:20 23/11/2009)
Halloo, jsi tam?
DrimmsyDra (22:36:43 23/11/2009)
Už jo. A jdu psát. ;oD