Tvorba - Texty

Obávaný Dr. Horrible přebýval v jednom starém polorozpadlém domě na okraji Londýna. Ve velkém sklepení měl svou laboratoř, v přízemí několik místností, které využíval minimálně, v prvním patře evidentně nikdo nebyl celé roky.
Původně se Dra chtěla usídlit právě tam, ovšem poté, co se téměř udusila v oblaku prachu, který svými kroky rozvířila, se raději stáhla do přízemí.
Když vyžadovala něco na spaní, hodil po ní Dr. Horrible jakousi starou a notně děravou deku. Chtěla se začít rozčilovat, že na něčem takovém spát nebude, ale on jen pokrčil rameny s tím, že žádnou návštěvu nečekal a pokud se jí to nelíbí, může jít spát jinam. Na to mohla jen vztekle zabručet, protože do ulic se jí už nechtělo.
Nakonec to bylo stejně jedno. Nedokázala usnout.
Celou noc sebou neklidně házela. Pokaždé, když cítila, že přichází spánek, prudce sebou trhla a několikrát dokonce vyskočila na všechny čtyři. Děsila se usnout, když věděla, že od Dr. Horribla jí dělí jen chatrné dveře.
„Nojó, takže obří šupinatá kočka uzavřela s doktorem dohodu, co?“ zaslechla uprostřed noci známý hlas. Vztekle zaťala drápy, tenhle krysí otrava jí tu ještě chyběl.
„Nech mě bejt, jo?“ prskla na něj.
„Nojó, jen se nevytahuj. Víš, řekl bych, že to nebyl dobrý nápad. Ty nevíš, co ten člověk dokáže,“ zakmital vševědoucně fousky.
„Možná toho vím víc, než ty. A teď zmiz, protože tady nejsou žádný mříže, které by mě zastavily, až mi dojde trpělivost. A ta mi dojde rychle,“ zavrčela výhružně.
Posměšně zamlaskal.
„Ty si na moje slova jednou vzpomeneš, micko. Až…“ větu nedokončil. Vystartovala jako blesk a sevřela ho v pravé tlapě.
„Ještě jedno slovo a ukousnu ti hlavu, jasný?!“ zařvala mu do prošedivělé tváře, nyní stažené děsem. Musela přiznat, že jí jeho strach těšil.
„Ještě jednou se ukážeš a přísahám, že neodejdeš živý. To, co se nepodařilo Dr. Horriblovi, dokončím velmi ráda já, takže se mi kliď z cesty, jasný?!“
Hlasitě polkl a vehementně přikývl.
Ještě jednou mu výhružně zasyčela do tváře a pak ho pustila na zem. Odběhl tak rychle, že ani nezaznamenala, kam vlastně z místnosti zmizel. Nejspíš to pro něj bylo dobře.
Vztekle zafuněla, a pak se znovu uvelebila na tu příšernou potrhanou deku. Přivřela oči a pokračovala v neklidném usínání a ještě neklidnějším probouzení.
Když začalo svítat, usoudila, že toho má už tak akorát dost. Vstala a rovnou zamířila do laboratoře.
Vešla a uviděla Dr. Horribla, jak sedí za stolem a zaujatě pročítá nějaké papíry. Něco si u toho povídal, ale pořádně mu nerozuměla. Zabručela na pozdrav a to ho patrně tak vylekalo, že na židli nadskočil a překvapeně vyjekl. Upřel na ní poněkud zarudlé oči a ona s potěšením poznala, že ani on toho tuhle noc moc nenaspal. Nedůvěra byla patrně na obou stranách.
„Mám hlad,“ oznámila mu.
Loupl po ní okem a stroze odpověděl:
„Já ne.“
„Důležitá informace, ovšem nic nemění na tom, že já hlad mám,“ poznamenala zatím ještě konverzačním tónem.
„A já s tím mám dělat co?“ zeptal se a hodil papíry na stůl.
„Dát mi najíst?“ nadhodila vesele.
„Jsi snad můj domácí mazlíček, že se o tebe musím starat? Najdi si něco sama, nemám na tebe čas.“
„No skvělý,“ protáhla otráveně obličej. „Už jsi aspoň vymyslel nějaký plán, jak na Barrieho?“
„Já? Ty ho chceš dostat, ne?“
„Smeg! Ale proto jsem přišla za tebou, abys mi řekl, jak!“ praštila rozčileně tlapou do podlahy.
„Dobře, dobře, dobře, jen jsem to zkoušel,“ snažil se rychle schladit její vztek. „Pracuju na tom.“
Nedůvěřivě si ho přeměřila.
„No vážně, hele,“ zvedl se a začal přecházet po laboratoři. „Ví vůbec o tobě?“
Zavrtěla smutně hlavou.
„Hmmm, to jsem si myslel. Takže… musíme nějak zařídit, aby tě alespoň trochu znal, protože…“ kriticky si jí prohlédl od čenichu až po konec ocasu a pokračoval, „neber si to osobně, ale jestli se před ním hned objevíš takhle, bude mít infarkt a ty tím pádem smůlu.“
Měla chuť ho chytit za plášť a praštit s ním o zeď, nicméně musela uznat, že má pravdu.
„A co s tím teda uděláš, génie?“ zašklebila se.
„Páni. Sarkasmus, jak originální!“
Vztekle zafuněla, až jí z čenichu vylétlo několik zelenavých jisker. Trochu se zarazil.
„Co takhle tě změnit na člověka?“ nadhodil.
„Ani náhodou!“ razantně odmítla.
„Bylo by to to nejlepší řešení, to přece musíš uznat.“
„Ne, to teda nemusím. Ty můžeš houby vědět, co je pro mě nejlepší řešení,“ vycenila zuby.
„Opravdu? Pak by sis možná měla najít někoho jiného, aby ti pomáhal,“ rozhodil lhostejně rukama.
„Ne ne ne ne, já chci tebe,“ namířila na něj drápem.
„Jaká to pocta pro mě,“ pronesl ironicky.
Když ho opět držela pod krkem, začal uvažovat o tom, že by měl něco dělat se svými reflexy a hbitostí. Byla jako blesk, než si vůbec stihl uvědomit, že se pohnula, svírala ho ve svých drápech.
„Tak poslouchej, Billy! Jsem nevyspalá, jsem hladová a tudíž značně podrážděná, takže si nech své vychytralé poznámky a přejdi rovnou k věci, ano?“
Její horký dech plný ohně ho pálil na tváři. Možná kdyby natáhl ruku trochu víc dozadu… ale ne, určitě je moc daleko… nebo není? Možná že…
Ano!
Tentokrát to byla Dra, kdo zareagoval příliš pomalu. Zatímco se soustředila na své sevření a proslov, uniklo jí, po čem natahuje ruku. Než stihla cokoli udělat, trhl sebou a namířil proti ní jakousi podivně vypadající zbraň. Ve vteřině jí zasáhl silný bělavý paprsek a odmrštil jí na druhou stranu laboratoře. Tam se bezvládně svezla k zemi.
Dr. Horrible si promnul krk a spokojeně se podíval na svou zbraň.
„Omračovací paprsek, skvělá věc… řekněte přátelům,“ mrkl na neexistující publikum a pomalu přešel k čičidračici. Sklonil se k ní a ověřil si, že dýchá. Přece jen, jeho vynálezy měly občas nečekané účinky a… drobné mouchy.
„A neříkej mi Billy, to už dávno neplatí!“ zašklebil se na ní.
Pak jí nechal ležet, zamířil k velké bílé tabuli a začal jí zaplňovat na první pohled nesmyslnými znaky, písmeny a číslicemi.

Na čenichu jí pošimrala vtíravá vůně. Silně nasála, ještě napůl v bezvědomí, a v hlavě se jí rozbušilo. Nějak jí to dunění začínalo připadat známé. Zamžourala. Pohled jí dopadl na velkou mísu míchaných vajíček, pár osmažených plátků slaniny a několik toastů. Z koutku tlamy jí nekontrolovatelně vytekl pramínek slin. Dunění pomalu ustupovalo a ona se odvážila pohnout hlavou.
Seděl v podřepu naproti ní kousek od misky a usmíval se.
„Ty parchante,“ procedila skrze zuby. Jazyk měla ještě trochu ztuhlý.
„Taková silná slova,“ pronesl sladce a kývl k misce s vejci. „A já se ti tu dělám se snídaní.“
Nedůvěřivě si ho přeměřila a pak zkoumavě přičichla k misce. Necítila nic závadného, ale… kdo ví, co se do jídla podařilo Horriblovi propašovat.
„Neboj se, neotrávil jsem to,“ řekl, jako by jí četl myšlenky. Znovu ho počastovala nedůvěřivým pohledem, ale hlad byl příliš velký. Natáhla tlapu a bolestně sykla. Omračovací paprsek s ní mrštil pořádně, začínala zjišťovat, že je potlučená jak baseballový míček.
„Něčím ti to namažu. Potřebuju, abys byla fit.“ Zvedl se a zamířil k malé bílé skříňce.
„Fit? Na co mám být fit?“ zeptala se nejistě. Zkoumavě rýpala drápem do vajíček. Jen trochu, hýbat tlapou bolelo.
„To ti hned objasním, kotě.“
Našel ve skříňce, co potřeboval a zamířil zpátky k ní. Pousmál se, když viděl, že se konečně pustila do jídla.
Přisunula si misku k sobě a cpala se s čenichem zabořeným do míchaných vajíček. Chutnala skvěle. Pokud byla otrávená, na chuti jim to rozhodně neubralo. Chvílemi ukusovala z toastu nabodnutém na drápu levé tlapy – ta nebolela, než zase zabořila čenich do misky.
Přisedl si k ní a začal jí podrobně prohlížet. Jenže v srsti i na šupinách se špatně hledají podlitiny, musel tedy počkat, až dojí, aby mu řekla, kde všude to bolí. Zkoušet jí prohmatávat během jídla si netroufl, když po jednom jediném doteku prudce otočila hlavu a vycenila na něj zuby ve výhružném zavrčení. Věřil tomu, že i kdyby jí pravá tlapa bolela sebevíc, tou levou by mu dokázala uštědřit takovou ránu, že by si možná zopakoval její nedávný let laboratoří.
Když vylízala misku a schroupala poslední kousek toastu, dovolila mu, aby se na ní podrobněji podíval. Bedlivě ho přitom však pozorovala a při jakémkoli náznaku, že by své chvilkové pravomoci se jí dotýkat chtěl zneužít, výhružně zavrčela nebo ho jemně švihla ocasem. Musela však uznat, že když jí mazal bolavou tlapu jakousi krémově zabarvenou chladivou mastí, bylo to velmi příjemné. Další bolestivé místo měla na pravém boku v místě, kde končí žebra a na koleni pravé tlapy.
„A co ta boule za uchem z toho prvního zásahu, kdy jsi mě srazil z okna? Tu jsi mi předtím neošetřil. Pořád to bolí,“ vycenila šibalsky zuby. Když už o ní tak pěkně pečuje, hodlá toho využít plnými drápy.
Naklonil se jí nad hlavu, odhrnul hřívu a stiskl hrbolek za uchem.
„Myslíš tohle?“
„Mjaaaaaauuuuuuu!“ zavřeštěla a třískla tlapou do země. Než stihl z podřepu vyskočit, už ho zase svírala pod krkem.
„Víš vůbec jak to bolí?!“ zařvala mu do tváře a při slovech „víš“, „jak“ a „bolí“ mu praštila hlavou o zeď. Pro případ, že by nevěděl.
Brýle posazené ve vlasech mu sklouzly na stranu a poněkud šilhavý výraz, který měl ve tváři, jí chtě nechtě rozesmál. Pustila ho, ale s drápem namířeným na jeho nos ještě zasyčela.
„Teď jsme si kvit. A koukej mi ošetřit tu bouli. Když se budeš snažit, možná ti to i oplatím.“
Zašklebil se na ní a narovnal si brýle na poněkud otlučené hlavě. Když zjistil, že mu z žádného bolavého místa ve vlasech neteče krev, vyhověl její žádosti a začal opatrně promazávat bouli ukrytou ve hřívě.
Myslela, že se udrží, jenže… do kosmu! Jak jí někdo sáhne na hlavu a do hřívy… vrněla. V té příšerné, hrůzu nahánějící laboratoři, v rukách patrně chvílemi šíleného Horribla, a ona spokojeně bručela nad tím, jak jí masíruje ránu na hlavě. Nešlo to zadržet, musela se tomu poddat.
I přes tupou bolest se pousmál. Její vrnění se nedalo přeslechnout, ovšem, když jí tak přejížděl rukama ve hřívě, všiml si ještě jedné věci. Uvolnila se. Dokonale. Její ostražitost se v tu chvíli blížila k nule, což zhodnotil jako velmi důležité zjištění.
Chvíli si ještě užíval její náhlou zranitelnost, než se od ní zvedl.
„Tak na co že mě to potřebuješ?“ zeptala se lehce podezřívavě, už zase plně ve střehu.
„Umíš ovládat telepatii, astrální cestování, sugesci a takovéhle věci?“ místo odpovědi položil otázku.
Zavrtěla hlavou. Tohle skutečně neovládala. Uměla pracovat s energií, trochu vyvolávat iluze, přivolat bouřku, rozpoutat tornádo, ale vlézt někomu do hlavy, to ne.
„Myslel jsem si to.“ Začal přecházet po laboratoři. „Jak už jsem říkal, potřebujeme, aby tě Barrie znal dřív, než se před ním naživo objevíš. Ukázat mu, že se tě nemusí bát, i když v tuhle chvíli ho docela lituju, protože…“ Okamžitě se odmlčel, když u ní zahlédl bleskový pohyb. Výhružně jeho směrem napřáhla tlapu a pevně sevřela pěst. Pochopil.
„No, prostě… musíš se mu dostat do snů. Do speciálních snů, které budeš moct řídit a ovládat.“
„Jak?“ nechápala, jak by mohla něco takového dokázat.
„Pomocí sloučeniny, která ti zaručí, že veškeré tvoje psychické schopnosti budou silnější a průbojnější. Budeš moct řídit jeho sny tak, jak si budeš přát a představit se mu v tom… hmmm, nejlepším světle.“
„Co je to za sloučeninu?“ pochybovačně si ho měřila. O ničem takovém nikdy neslyšela. Možná by tomu věřila v chatrči staré kouzelnice nebo věži nějakého temného čaroděje, ale v téhle moderní laboratoři?
Ukázal na hustě popsanou tabuli.
„Nazval jsem to Horriblosnoviciumdoleziberrimozkum. Vyhovuje?“ pobaveně se uculil, když viděl, jak se její nechápavý výraz roztáhl do pobaveného úsměvu.
„Větší pitomost jsi vymyslet nemohl, viď?“
Pokrčil rameny, znovu se zaculil a pak pokračoval v přednášce.
„Na výrobu budu potřebovat hodně věcí, tím tě ovšem nebudu zatěžovat, stejně by ti to asi nic neřeklo. Ale je v tom jeden háček.“
„Jaký?“ opět měla velmi ostražitý výraz.
„Potřebuju k tomu jedno hodně vzácné a nebezpečné sérum, které nemám. Lithiumalprazolasilicium mixydemulicium.“
Nechápala, jak mohl něco takového vůbec vyslovit.
„Nebudu se radši ptát, co to je za sajrajt. Nicméně, jak to chceš teda získat?“
„Ukradneš to z tajné laboratoře vědecko-výzkumné akademie.“
„Cože? To si děláš srandu, ne?“
„Nikoliv. Chceš toho svého Barrieho?“
Zkroušeně přikývla.
„Pak pro to musíš taky něco udělat. Já se do budovy nedostanu, už jsem to jednou zkoušel a jsem rád, že… no, prostě se mi to nepodařilo a myslím, že by si mě dobře pamatovali. Nemůžu si tam jen tak přijít znovu. Ale ty můžeš. Neříkej, že se v té své kočičí podobě nedokážeš dostat kamkoli je třeba?“
„Ale jo, to dokážu, jen… vědecko-výzkumná akademie? Už jen tahle tvoje laboratoř mě děsí,“ zhnuseně se otřásla.
„Co tě tady může děsit, to nechápu,“ zavrtěl hlavou.
Ironicky se na něj zašklebila.
Zatvářil se jako to největší neviňátko a pak jí začal podrobněji seznamovat se svým plánem. Když domluvil, chvíli mlčky přemýšlela. Pak se na něj zachmuřeně podívala.
„A co když se mi tam něco stane? Kdo mi pomůže, když ty tam nebudeš?“
„Jsi čičidračice, to si neumíš poradit sama?“ dobíral si jí.
„Fajn, skvělé. Vezmu na sebe svou čičidračí podobu a všechno bude v háji, protože si můj úžasný Barrie bude moct druhý den při snídani v novinách přečíst, že šílená čičidračice vyloupila výzkumný ústav a přitom zranila nespočet nebohých vědců. Takže až mě uvidí ve snu, dostane infarkt už jen z té noční můry,“ zašklebila se.
„Dám ti na krk vysílačku. Kdyby něco, dáš mi vědět.“
„Ještě lepší. Takže ty sice budeš vědět, že mám problém, ale stejně s tím nebudeš moct něco udělat, protože budeš zbaběle trčet venku. Billy, já tě fakt žeru, víš to?“ její vyznání přímo přetékalo ironií a on se po ní poněkud otráveně podíval, když ho vzala kolem ramen a ve falešném objetí si ho k sobě přitiskla.
„Máš snad lepší nápad?“ odvážně se jí zadíval do očí a neuhnul, ani když vycenila špičaté zuby.
Poté místo odpovědi jen zabručela:
„Tak kde máš tu vysílačku?“
Pustihla ho, a on od svého pracovního stolu přinesl obojek se stříbrným přívěškem rybí kostry. Hrdě jí ho podával.
„Tohle?!“ zařvala mu do tváře tak silně, že mu to skoro zježilo vlasy. „Jsem snad nějakej čokl, abych chodila s obojkem?!“
Otřel si z čela několik kapiček jejích slin a jediným výhružným pohledem jí umlčel.
„Tak to neber jako obojek, ale jako módní doplněk. Ta ryba, to je vysílačka. Sám sem jí udělal, i když zrovna od tebe se mi asi vděku nedostane. Máš snad na kůži kapsu jako klokan, abys to nosila jen tak?“
Musela přiznat, že nemá.
„Jediná možnost je mít jí na krku. Kočky nosí kočičí obojky, nikomu to nebude připadat divný.“
„A co když budu potřebovat rychle se proměnit? To mě ta věc uškrtí,“ štítivě do obojku dloubla drápem.
„Neuškrtí. Je ze speciálního materiálu, symbiosilikonu. Dokonale se ti přizpůsobí, podívej.“
Nasadil si obojek na krk, zapnul ho a pak ho bez problémů přetáhl přes hlavu, i když se zdálo, že je něco takového nemožné. Nevěřícně na něj zírala.
„Zkus si ho.“
Vzala od něj obojek a s nedůvěrou si ho zapla kolem krku. Ač se zdál maličký, akorát pro obyčejnou kočku, byl na její čičidračí krk akorát.
„Vidíš?“ triumfálně si jí přeměřil.
„To ještě nic nedokazuje. Jestli mě to při proměně uškrtí, ty budeš první, kdo se to dozví.“
„Copak, budeš mě chodit strašit?“ zasmál se, ale okamžitě byl nucen uskočit stranou, protože po něm rozezleně hrábla tlapou.
„Šetři síly na zítřek, budeš je potřebovat,“ mrkl na ní.
„Já mám síly hodně, podívej!“ zavolala vesele a skočila po něm. Prudce se sklonil, aby čičidračí tělo proletělo nad ním, a pro jistotu udělal několik kroků stranou. Dra zabrzdila svůj doskok těsně před laboratorním pultem a hbitě se otočila. Dr. Horrible na nic nečekal a vyrazil. S bojovým zamňoučením se pustila za ním. Věděla, že tentokrát jí neomráčí. Potřebuje jí živou a zdravou, takže tenhle hon si mohla patřičně vychutnat.