Já už nechci do Spomyšle
„Počkej, tudy jedeme zase do tý pitomý Spomyšle!“ namítla jsem, když Crow sjela z hlavní silnice.
„Já vím, jenže tohle mě vede na dálnici a tam nemůžem. Třeba bude ještě někde nějaká jiná cesta,“ zadoufala Crow, i když si myslím, že věděla, že nebude. Jak by taky mohla, jely jsme tudy už potřetí a vždycky jsme skončily ve Spomyšli.
Pozorovala jsem už poněkud nechutně známou krajinu kolem. Dorůstající Měsíc visel nad ztemnělými poli a vyloženě se nám vysmíval. Šklebil se na to malé autíčko bloudící po silnicích sem a tam, bavil se pohledem na dvě lidské bytosti pomalu a jistě propadající hysterii, že se už nikdy NIKDY nedostanou domů.
Tlumeně jsem zakňučela, když se ze tmy vyloupla cedule s nápisem „SPOMYŠL“. Crow ani nemrkla, nedala najevo žádné citové pohnutí. Pouze zpomalila, přejela ohraničený výmol uprostřed vesnice a zastavila u posledního, podezřele obezděného domu.
„Kam dál?“ zeptala se.
„Nevidim do mapy,“ zabručela jsem. Na to, že se to skoro kulaté vesmírné těleso šklebilo jak měsíček na hnoji, byla v autě rozčilující tma. Snažila jsem se chytit pár paprsků chatrného pouličního osvětlení, ale marně. Na konci vesnice už moc světel nebylo.
Crow rozsvítila a já se už nemohla na nic vymlouvat. Začala jsem pátrat v autoatlasu a hledat jakoukoli vhodnou trasu, která by nás dovedla kamkoli, kde jsme ještě nebyly a odkud bychom se dostaly zas o kousek blíž k Praze.
„Co kdybysme zkusily jet dál?“ navrhla Crow.
Zapátrala jsem v mapě a zděsila se.
„Jen to ne! To bysme jely zase na Roudnici, tam už nechci! Obchod s kravatama už stejně bude mít zavříno.“
„Hmm, a z Roudnice bysme dojeli zas tak akorát do Štětí, to fakt ne.“
„No ale pak bysme se třeba mohly podívat na tu Drahobuz, to je od Štětí blízko!“ nadhodila jsem nadšeně, protože vesnice s názvem Drahobuz mě opravdu lákala celý den a vždy jsme se jen nenápadně motaly kolem ní.
„Zapomeň,“ zpražila mě Crow pohledem.
„Tak ne, no,“ zatvářila jsem se ublíženě. „Takže navrhuju se vrátit zpátky do Mělníka a hledat zas nějaký ten ukazatel na Prahu.“
„Do Mělníka už ne,“ zoufale zavrtěla hlavou. Uznávám, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, ale byl jediný, jaký jsem v tu chvíli měla.
„Dobře, ale v každém případě musíme zpátky. Máme hledat Novou Ves a Veltrusy, to je na druhou stranu. Musíme se dostat přes tu dálnici.“
Crow odevzdaně nastartovala a zamířila zpátky tak razantně, že jsem málem propadla zavřenými dveřmi. Začala jsem se smát. Smích byl naše jediná obrana. Smích a hudba, jenže CD pouze s dvěma písničkami a několika crimpy hrající celý den stále dokola se už dostalo kamsi za hranici vnímání. Ať se vám nějaká písnička líbí sebevíc, posté jí už prostě přestanete vnímat, ať chcete nebo ne. Možná jsme si ještě občas broukly Vílák song, ale už ne tak nadšeně a procítěně, jako na začátku naší cesty.
Měsíc stále zíral a ksichtil se. Děsil mě. Začínal pomalu zapadat, žloutl a zvětšoval se.
„Everybody look at the moon,
everybody see the moon…
…ahaha....i feel sick,“ zanotovala najednou Crow a já leknutím málem prolítla střechou. Zamaskovala jsem to hysterickým zachechtáním a zařváním „Měsssííííc!“
I ten lehce hysterií znící smích nás ovšem přešel, když jsme opět vjely do mělnického bludiště.
„Myslíš, že tentokrát najdeme ten správný kruhák?“ zeptala jsem se, když jsme už asi po padesáté v jeden jediný den projížděly stejnými ulicemi.
„Je vůbec nějakej správnej?“
„Řekla bych, že ten první, kterým jsme projely, byl bludnej. Vždyť bloudíme od chvíle, co jsme prvně projely Mělníkem,“ zamyslela jsem se. Bludný kruhák, haha. Je fakt, že v tuhle chvíli jsme se smály opravdu všemu. Možná díky bohu za to, lepší, než kdybychom brečely. Stejně by nám to bylo houby platné.
Začala jsem si potichu pobrukovat. CD se mi opět dostalo do podvědomí a prostě nešlo nezpívat.
But I would walk 500 miles,
and I would walk 500 more,
just to be the man who walked 1000 miles,
to fall down at your door.
„Tak kam teď?“ Crow mě vytrhla ze zpěvu. Stály jsme na křižovatce, u které mi připadalo, že jsme z ní už jely více směry, než do kterých se vůbec silnice rozbíhaly.
„Támhle tudy jsme jely minule a vedlo to kdo ví kam,“ poznamenala jsem a ukázala na jednu stranu.
„Jasně. A z tý naproti jsme předtím přijeli, takže…“
„Tady to ukazuje na Prahu. Zkusíme to znovu?“
„Ale to zase pojedeme na dálnici,“ zamračila se a mě se už zase chtělo se rozesmát.
„Někde tam přece musí být ta cesta na tu Novou Ves, ne? Prostě jsme asi něco přehlídly.“
„Tak jo. Ale je to tentokrát na tebe. Jestli zas pojedeme blbě, můžeš za to ty.“
„Ne. Za to můžou kobry,“ uculila jsem se. Zmínka o kobrách vyvolala další salvu smíchu. Možná kvůli těm vysmátým záchvatům, možná kvůli kobrám, Měsíci nebo čemukoliv dalšímu, jsme dlouhou chvíli nevnímaly cestu ubíhající kolem nás. Stejně nám už všechny silnice začaly připadat stejné. Když jezdíte pořád dokola sem a tam, tak po čase přestanete poznávat orientační body a nevíte, jestli zas jedete sem a nebo opět tam.
„Hele, není támhle to ten Temelín?“ zeptala jsem se a urputně mžourala do tmy před námi. Skutečně jsem zahlédla široký komín a rozlehlé budovy. Temelín jako takový to samozřejmě nebyl, ale kolem té továrny, která mi ho odpoledne něčím připomněla, jsme projížděly vždy, když jsme se přes den snažily najít cíl naší cesty.
„To řekni tátovi, až zas bude volat, kde jsme. Že jsme dojely k Temelínu,“ rozchechtala se Crow a já se chtě nechtě musela smát s ní, protože to už by tátu asi kleplo, kdyby po tom, co nám asi 15 minut diktoval, kam a jak máme jet (úplně zbytečně, protože jak vidno, Nová Ves patrně ani neexistuje), bych mu řekla, že jsme u Temelína.
Vesele jsme se chechtaly a když se před námi objevila cedule „ŽELÍZY“, rozesmálo nás to ještě víc.
„Už jsme zase tady!“ zapištěla jsem smíchy.
„Já vím,“ vyprskla mi v odpověď Crow, a místo abychom se při první příležitosti otočily a jely zpátky, ujížděly jsme pořád dál.
„Ty seš fakt mizernej navigátor, víš to?“ pokárala mě.
„Jak já? Přísahám, že ta cedule ukazovala na Prahu! Jako to už si fakt z nás někdo dělá srandu, protože tam vážně byla ‚Praha‘!“
„No… já to taky viděla,“ připustila zmateně.
„Není tady někde ten motel U Svatýho Kryštofa?“ zeptala jsem se, když mi opuštěná lesní silnice začínala být strašidelně podvědomá.
„Je. Jak vystřižený z hororu.“
„Co kdybysme tam zastavily a přespaly? Mám pocit, že dneska už cestu domů fakt nenajdem.“
„Hmm… a asi nám brzo začne docházet benzín,“ zauvažovala Crow.
„Hele, prachy máme. Na benzín i na motel, tak co?“
Crow chvíli přemýšlela a když jsme míjely Svatého Kryštofa, bez řečí zabočila na parkoviště k motelu. Tázavě jsem se na ní podívala.
„Já si jen potřebuju chvíli odpočinout,“ vysvětlila a opřela se o volant.
„V poho,“ přikývla jsem a pro změnu se pohodlně zapřela do opěradla.
„A ty už taky mlč!“ sykla Crow a uťala rozjařené jásání linoucí se z přehrávače. Pousmála jsem se a zavřela oči. Sice jsem se celý den jen vozila, ale už jsem toho začínala mít taky dost.
„Potřebovala bych se protáhnout. Nešla by ses chvíli projít? Se mi samotný nechce. Víš co, kobry a tak…“
Crowin hlas mě vytrhl z neplánovaného podřimovaní.
„Uhmm… ale jo, proč ne. Taky jsem už celá dřevěná,“ zazívala jsem a protáhla se.
Trochu toporně jsme vylezly z auta. Venku mě roztřásla zima. V obleku jsem sice „awesome“, ale uznávám, pro podzimní večer kdesi v lesích to zrovna moc ideální ohoz není. Ani Crow nebyla oblečená na lesní túru, nicméně celkem rázně vykročila po kamenité cestě kolem motelu, tak jsem jí urychleně následovala. Zůstat tam o samotě se mi opravdu nechtělo.
„Ty chceš jít vážně teď do lesa?“ zeptala jsem se, když jsme zašly mezi stromy. Trochu úzkostně jsem se ohlédla na parkoviště k autu. Měsíc sklánějící se nad stromy vypadal čím dál větší.
„Mna…“ Crow poněkud znejistěla, ale když jsem zkoumavě přimhouřila oči v očekávání toho, co odpoví, její výraz zdrsněl a rozhodně odpověděla. „Se přece ničeho nebojim, ne?!“
Pokrčila jsem rameny, že jí to nevyvracím a obě jsme se vydaly dál po cestě.
„Zdá se mi to, nebo je trochu tepleji?“ zarazila jsem se po chvíli, když mi došlo, že už nemám pod košilí husí kůži.
„To se ti jen po tom celodenním sezení rozproudila krev,“ mávla rukou Crow.
„No, nevím.“
„Kuře se bojí?“ zašklebila se.
„Kuře možná, čičidračice nikdy,“ škleb jsem jí oplatila a obě jsme se opět rozesmály. Musím říct, že za ten den se díky smíchu prodloužil můj život patrně do nesmrtelnosti.
„Hele, ono je tu fakt možná tepleji, než na tom parkovišti,“ zkonstatovala po čase Crow.
„Jsem to říkala,“ zabručela jsem tónem, který naznačoval, že mám přece vždycky pravdu.
„Ebebe.“
Nadechovala jsem se k odpovědi, když nám k uším dolehl rozjařený křik odkudsi z lesa. Obě jsme na místě ztuhly. Jásot se ozýval podezřele blízko a my na sebe vytřeštily oči v nevyřčené otázce, co budeme dělat. Přes svalnaté řeči o pár minut předtím jsme se shodly na tom, že nejlepší bude vzít do zaječích. Bohužel, pozdě.
Ze tmy asi deset metrů od nás vyrazil téměř nahý muž. Ladně se přenesl přes nízké roští a skoro neslyšně dopadl na cestu. Otočil se, a když těsně za ním přistál druhý, trochu silnější naháč, radostně zavýskl a nakročil, že vyrazí kupředu. V tu chvíli však spatřil, že mu někdo stojí v cestě a zarazil se.
Všichni čtyři jsme na sebe vyjeveně zírali. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím a myslím, že Crow na tom byla stejně.
Velká motýlí křídla rostoucí těm dvěma ze zad se zářivě třepotala do tmy, veselé oči blýskaly z Crow na mě a zase zpátky, kůže se jim neobvykle třpytila a jediné, co na sobě ti dva měli, byly malé bederní roušky zakrývající pouze to nejnutnější.
„Ví… ví… víláci!“ vykoktala Crow. Získala si tím můj obdiv, já nebyla schopná slova. Na obrázcích a v našich představách byli Neilie a Berýsek legrační, přála jsem si je vidět naživo, ale když se mi to teď splnilo, šokovalo mě to natolik, že jsem neudělala nic z toho, o čem jsme si s Crow říkaly, že bychom při takovém setkání udělaly.
„Woooooaaaaw!“ vyrazil ze sebe najednou Neilie, vyskočil a rozhodil kolem sebe hrsti žaludů. Zatřepotal křídly, přenesl se přes nás (podotýkám, že s takto vyrobenou bederní rouškou by se neměl nad někým jen tak vznášet) a zmizel do lesa.
Berýsek se na nás omluvně usmál a oběma nám vtiskl do ruky několik jeřabin. Na rozdíl od Neilieho nás oběhl a zmizel v zářivém „poof“.
„Vi… vi… viděla’s to?“ koktala znovu Crow.
„To se nedalo přehlídnout,“ přikývla jsem poněkud nevěřícně.
„Meeep,“ zakničela Crow a já v duchu souhlasila.
„Pojedem domů?“ navrhla jsem.
„Si piš.“
Když jsme se však otočily, opět jsme zaznamenaly narušení nočního ticha. Tichý a přesto veselý zpěv doléhal zatím tlumeně k našim uším a podmanivá melodie hladila naše smysly. Hypnotizovaně jsme zíraly do tmy, než najednou přes cestu protančila květinami ověnčená gorila navlečená v bílém hábitu.
„To jsou hippiesácký yetiové!“ zařičela Crow a strčila do mě, abych se probrala z transu.
„To myslíš…“
„Jo, přesně tihle! Musíme zdrhnout!“
Otočila se a rozběhla se po cestě.
„Ale parkoviště…“ namítla jsem a ukázala do tmy, kde se před chviličkou objevila gorila.
„Tamtudy nemůžem! Dělej, utíkej!“
Naléhavost v jejím hlase mě skoro nakopla z místa. Běžely jsme, zakopávaly o kamení rafinovaně umístěné uprostřed cesty, přeskakovaly nízká křoví, když se nám náhodou lesní stezka ve tmě ztratila pod nohama a uhýbaly před šlehajícími větvemi. Začínalo mě píchat v boku a když už jsem byla pevně rozhodnutá, že zastavím, yetiové neyetiové, Crow přede mnou prudce zabrzdila. Přes jazyk přilepený k patru jsem se nedokázala zeptat, co se děje, takže jsem jen poněkud nejistě nahlédla přes její rameno.
Před námi se rozprostírala mýtina. Vysoká tráva se pomalu vlnila, aniž by foukal vítr, stromy kolem tiše šuměly a na skále kousek od nás hrál tesklivě na trubku králík. Nad mýtinou visel obrovský Měsíc obetkaný hvězdami a jak jsme tak na něj obě civěly, otočil se k nám. S neskutečně vysmátou tváří nám sdělil, že má svůj song, zatímco Jupiter nemá žádný, zachechtal se, zaculil a otočil se zase zpátky.
Celý večer mě pohled na Měsíc děsil. A když ten děs dostoupil s tím zachechtáním vrcholu, vlil se do mě pro změnu vztek.
„Kde to sakra jsme?“ zařvala jsem vztekle, až se králík, dosud hrající na trubku, vyděsil tak, že svůj hudební nástroj zahodil do trávy a zmizel mezi stromy.
„Ve snu?“ nadhodila Crow, kterou na rozdíl ode mě Měsíc patrně mile pobavil.
„Yeah. Spíš v krajině nočních můr. Budu vypadat hodně zbaběle, když…“ větu jsem nedokončila.
Odkudsi z lesa se ozval hrůzostrašný smích. Obě jsme ztuhly. Dr. Horrible se nedal nepoznat.
„Tohle už začíná bejt vážně šílený,“ poznamenala celkem vhodně Crow.
„Já chci domů,“ zafňukala jsem.
„No jo, jenže já už nevím, kudy k autu. Cesta nebude asi moc bezpečná.“
„Tady není bezpečnýho nic, padáme odsud,“ sykla jsem, protože jsem měla pocit, že jsem ve tmě mezi stromy zahlédla problesknout bílý plášť.
Místo toho, aby se Crow na mou výzvu hnula z místa, třeštila oči kamsi přes mé rameno.
„Co je?“ vyštěkla jsem nervózně.
„Tam,“ pípla a ukázala do tmy za mnou. Otočila jsem se a zařvala. Po cestě se k nám řítilo vychrtlé stvoření s ručníkem uvázaným kolem pasu a bublinou místo hlavy. Jeho nohy na zemi spíše bruslily než běžely a sem tam od nich odlétla mýdlová bublina ve stříbrném měsíčním světle hrající duhovými barvami.
Uskočila jsem na poslední chvíli, jinak by mě nechutné stvoření snad porazilo. Prosvištělo na kostkách mýdla kolem nás, zaplavilo nás štiplavými, po jahodách vonícími bublinami a vytratilo se zpátky do lesa.
„To byl… to… ježiši kriste,“ hlas se mi slyšitelně třásl.
„Mýdlák,“ řekla za mě Crow, ovšem její hlas nebyl o moc pevnější.
„Uhněte sakraaaaa!“ zařvalo to mocně za námi až jsme nadskočily. A než jsme se nadály, prohnala se v mýdlové stopě kolem nás čičidračice. Zelenohnědá siamská čičidračice z rudožloutou hřívou a blánami za ušima. Tohle už mě vážně málem porazilo, viděla jsem sama sebe v čičidračí podobě.
Za dračím ocasem vlála s nasupeným výrazem harpyje. Její oči, každé jinak barevné, jakoby metaly blesky na čičidračici před sebou, a krákoravým hlasem na ní křičela, aby nechala Mýdláka na pokoji. Za podivnou dvojicí následovala se značným odstupem ještě jedna postava. Bílý plášť za ní vlál a občas vyslala směrem dopředu modravý paprsek.
Dr. Horrible kolem nás proběhl, aniž by nám věnoval pozornost. Příliš se soustředil na to, aby zasáhl paprskem čičidračici, která však už zmizela do roští na druhé straně mýtiny. Doběhl k harpyji, která na něj čekala na okraji lesa a my zaslechly, jak mu nadává.
„Ty seš úplně neschopnej, fakt! To se vážně nedokážeš trefit? Ukaž, dej to sem, zmrazím jí sama než bude pozdě a zas tu bublinu propíchne!“
Nebezpečně vypadajícími pařáty mu vyrvala freezeray z rukou a bez dalšího slova se rozběhla do lesa. Billy na ní chvíli civěl, potlačujíc ublíženost se vztekem, a pak jí následoval.
„Řekni mi, že se mi to jenom zdá,“ zašeptala jsem unaveně, když jsme s Crow osaměly.
„V tom případě mě ze svých snů pro příště vynechej, jo?“ dostalo se mi odpovědi.
„Pššššt, někdo sem zase běží,“ sykla jsem, protože jsem zaslechla tlumený dusot.
„Tady je větší provoz jak na Václaváku,“ šeptla mi do ucha Crow a obě jsme se připravily na dalšího příchozího. V tomhle šíleném lese jsme už čekaly opravdu cokoliv.
Prudce jsem vydechla, když se v měsíčním světle pár metrů před námi objevil Barney Stinson.
„Hey! Haaaaaaaave you met me?“ zareagoval okamžitě, když nás spatřil a zastavil se. Upravil si kravatu, pak si rukou učísl vlasy a hrdým krokem se vydal k nám.
„Nenech se jím oblbnout,“ zamumlala mi rázně do ucha Crow. Oprávněně, musela jsem mít vážně přiblblý výraz, jak jsem tak na něj dychtivě civěla.
Barney se k nám ovšem nedostal. Když ho od nás dělilo jen pár kroků, najednou se z trávy vztyčila kobří hlava a zuřivě na něj zasyčela. Motýlí křídla napjatá za hlavou jí hrála neskutečnými barvami a ozdobným ocasem sekala ze strany na stranu. Barney vytřeštil oči, něco zakničel a tentokrát tryskem vběhl zpátky do lesa. Kobra se otočila k nám a chvíli nás pozorovala.
„Zdrheeeeej!“ strhla jsem Crow s sebou, když proti nám vyrazila rozvzteklená kobří hlava.
Bezpečná či nebezpečná cesta, bylo nám to v tu chvíli jedno. Řítili jsme se zpátky tam, odkud jsme sem přišly. Zpívající hippie-yetiové jsou nic oproti rozzuřené vílácké kobře.
Chvíli jsme za sebou slyšely zpěvné syčení, ale po několika metrech ustalo. Zdálo se, že to kobra vzdala. I přesto jsme však běžely dál, až jsme se konečně, udýchané takřka do mdlob, dostaly zpátky na plac za motelem.
Crow se zastavila a vyčerpaně se opřela o stěnu budovy. Já se chtěla sesunout na zem, ale uvědomila jsem si, že mám na sobě oblek, ve kterém se mi opravdu nechce válet se ve špíně a prachu, takže jsem se jen složila na stěnu vedle ní.
„Jsme kousek od auta,“ poznamenala Crow ve snaze mi naznačit, že odpočinout bysme si mohly až tam. Nicméně ani ona se neměla k tomu, aby se od zdi odlepila a vydala se na parkoviště.
„Dej mi ještě chvíli, čekám na plíce… za pár minut doběhnou,“ zafuněla jsem a otřela si zpocené čelo. Košili bych mohla ždímat, sako už skoro taky. V tuhle chvíli jsem se rozhodně necítila úžasně a ani jsem si tak nepřipadala.
Chtěla jsem k tomu něco říct, ale k uším mi náhle dolehl zvuk vrtačky. A byl zatraceně blízko. Obě jsme vyděšeně vyjekly.
„JOHN!“
Zpoza rohu nám do zorného pole vpadl na první pohled nenápadný mladík, ale my věděly své. Pod kšiltovkou se za brýlemi skrývaly neskutečně modré a zoufalé oči, které se skrz nás téměř propalovaly.
Začaly jsme zbaběle couvat.
John odhodil cosi na zem. Nebyla jsem si tím jistá, ale řekla bych, že to byla přenosná cestovní chladnička. Druhou ruku napřáhl k nám a znovu se ozval kvílící řev vrtačky.
Zařičely jsme a vyrazily směrem k autu. Ač normálně nejsem zrovna proslulá svou silou, v tu chvíli jsem skoro vyrvala dveře, jak prudce jsem je otevřela. Vlítla jsem do auta a okamžitě za sebou zabouchla. Okénkem jsem zahlédla Johna, jak se k nám blíží.
Crow vpadla dovnitř o chviličku později. Vypadalo to, že spíš zakopla a na sedadlo přistála, než že nasedla. Natáhla ruku, aby se podepřela a…
Da Da Da (Da Da Da)
Da Da Da Dun Diddle Un Diddle Un Diddle Uh Da Da
CD se rozeřvalo na celé auto.
„HaaaaaAAAA!“ vyrazila jsem ze sebe v leknutí. Crow na tom nebyla o moc líp, vykuleně na mě poulila oči. Pak trhla rukou a zpěvný řev utnula.
Rychle jsem se ohlédla k motelu, ale John nikde. Měsíc visel na obloze na stejném místě, jako když jsme na parkovišti zastavily. Z hodin se na mě šklebily číslice, které mě informovaly o tom, že uteklo pouze pět minut od chvíle, kdy jsme vypnuly motor.
„Mě se zdál strašnej sen,“ prolomila ticho Crow.
„Mě taky,“ zkonstatovala jsem s úlevou, že to patrně skutečně byl jen sen. Vrtačku nebylo nikde slyšet.
Jak jsme se tak na sebe dívaly, poznaly jsme, že není třeba vyprávět, co se nám zdálo. Ač se to zdá nemožné, obě jsme měly ten samý sen a prožily takřka tu samou hrůzu. Říkám takřka, protože Crow na rozdíl ode mě jedna snová postava neděsila – Měsíc.
„Tak pojedem?“ řekla po chvíli, kdy jsme v tichém souznění vychutnávaly nudně všední realitu.
„Jo. Tady rozhodně nocovat nechci,“ ušklíbla jsem se. Svatý Kryštof navždycky ztratil své kouzlo.
Crow nastartovala a my opět vyrazily na naši nekonečnou silniční pouť.
Když jsme se dostaly zpátky do Mělníka, projely jsme naším oblíbeným kruhákem a zamířily znovu směrem na Prahu. Tentokrát skutečně na Prahu.
„Mám to risknout a jet dál?“ zeptala se trochu nejistě Crow, když se blížila naše známá odbočka a ukazatel dálnice.
„Já už nechci do Spomyšle,“ zakňučela jsem.
„Fajn, já taky ne. Riskneme to po dálnici. A jestli nás někdo zastaví, ať si mě nepřeje, protože…“
Místo dokončení věty začala Crow zpívat. Vesele jsem se k ní přidala.
WOOW
Šedý kouř
na město když se snášívá,
já vílím prachem rád
všude vířím.
Duhový most
pode mnou rychle ubíhá,
na louku rozkvetlou teď kvapem mířím,
vílost šířím
dál!
Být vílákem
bylo mé přání,
provílit den
až do svítání.
O-o-o-ou o-o-o-ou o-o-o-ou
být vílákem!
O-o-o-ou o-o-o-ou o-o-o-ou
být vílákem!
Hej, hej, hej, vílákem!
Skokem sem, skokem tam,
radost v srdci mám
a jako králíček rád si hopkám.
A křídla má
motýlí
lehce třepotám,
duhou samotnou
prolétávám,
prolétávám dál.
Být vílákem
bylo mé přání,
provílit den
vždy bez ustání.
O-o-o-ou o-o-o-ou o-o-o-ou
jsem vílákem!
Hej, hej, hej, hej!
O-o-o-ou o-o-o-ou o-o-o-ou
jsem vílákem!
Hej, hej, hej, vílákem!
Vílákem
hrdě jsem,
navždy jen
jsem vílákem!
Vílákem
hrdě jsem,
navždy jen
jsem vílákem!
Navždy jen
vílák!
Navždy jsem
vílák!
Jsem
víla-vílákem!
WOOW
Paaa pa paaa paaaaaa…
A jaký je závěr našeho víííííííletu? Po dálnici jsme nakonec nejely. Jak se ukázalo, dálnice byla až o značný kus dál, než jsme podle cedule myslely. Díky tomu, že jsme to riskly, se nám konečně podařilo najít Novou Ves a následně zbytek cesty, který nám popsal můj taťka. Něž jsme dojely domů, zažily jsme ještě několik velmi veselých chvil, ale… ty už nejsou pro tenhle příběh podstatné.
Snad jen jedna důležitá věc – Měsíc zapadl dřív, než mě Crow u nás před barákem vypustila z auta.
A když jsem se pak doma převlékala do pohodlnějšího domácího oblečení, vypadl mi z kapsy saka žalud. Jeden jediný zelenohnědý žalud.
„Já vím, jenže tohle mě vede na dálnici a tam nemůžem. Třeba bude ještě někde nějaká jiná cesta,“ zadoufala Crow, i když si myslím, že věděla, že nebude. Jak by taky mohla, jely jsme tudy už potřetí a vždycky jsme skončily ve Spomyšli.
Pozorovala jsem už poněkud nechutně známou krajinu kolem. Dorůstající Měsíc visel nad ztemnělými poli a vyloženě se nám vysmíval. Šklebil se na to malé autíčko bloudící po silnicích sem a tam, bavil se pohledem na dvě lidské bytosti pomalu a jistě propadající hysterii, že se už nikdy NIKDY nedostanou domů.
Tlumeně jsem zakňučela, když se ze tmy vyloupla cedule s nápisem „SPOMYŠL“. Crow ani nemrkla, nedala najevo žádné citové pohnutí. Pouze zpomalila, přejela ohraničený výmol uprostřed vesnice a zastavila u posledního, podezřele obezděného domu.
„Kam dál?“ zeptala se.
„Nevidim do mapy,“ zabručela jsem. Na to, že se to skoro kulaté vesmírné těleso šklebilo jak měsíček na hnoji, byla v autě rozčilující tma. Snažila jsem se chytit pár paprsků chatrného pouličního osvětlení, ale marně. Na konci vesnice už moc světel nebylo.
Crow rozsvítila a já se už nemohla na nic vymlouvat. Začala jsem pátrat v autoatlasu a hledat jakoukoli vhodnou trasu, která by nás dovedla kamkoli, kde jsme ještě nebyly a odkud bychom se dostaly zas o kousek blíž k Praze.
„Co kdybysme zkusily jet dál?“ navrhla Crow.
Zapátrala jsem v mapě a zděsila se.
„Jen to ne! To bysme jely zase na Roudnici, tam už nechci! Obchod s kravatama už stejně bude mít zavříno.“
„Hmm, a z Roudnice bysme dojeli zas tak akorát do Štětí, to fakt ne.“
„No ale pak bysme se třeba mohly podívat na tu Drahobuz, to je od Štětí blízko!“ nadhodila jsem nadšeně, protože vesnice s názvem Drahobuz mě opravdu lákala celý den a vždy jsme se jen nenápadně motaly kolem ní.
„Zapomeň,“ zpražila mě Crow pohledem.
„Tak ne, no,“ zatvářila jsem se ublíženě. „Takže navrhuju se vrátit zpátky do Mělníka a hledat zas nějaký ten ukazatel na Prahu.“
„Do Mělníka už ne,“ zoufale zavrtěla hlavou. Uznávám, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, ale byl jediný, jaký jsem v tu chvíli měla.
„Dobře, ale v každém případě musíme zpátky. Máme hledat Novou Ves a Veltrusy, to je na druhou stranu. Musíme se dostat přes tu dálnici.“
Crow odevzdaně nastartovala a zamířila zpátky tak razantně, že jsem málem propadla zavřenými dveřmi. Začala jsem se smát. Smích byl naše jediná obrana. Smích a hudba, jenže CD pouze s dvěma písničkami a několika crimpy hrající celý den stále dokola se už dostalo kamsi za hranici vnímání. Ať se vám nějaká písnička líbí sebevíc, posté jí už prostě přestanete vnímat, ať chcete nebo ne. Možná jsme si ještě občas broukly Vílák song, ale už ne tak nadšeně a procítěně, jako na začátku naší cesty.
Měsíc stále zíral a ksichtil se. Děsil mě. Začínal pomalu zapadat, žloutl a zvětšoval se.
„Everybody look at the moon,
everybody see the moon…
…ahaha....i feel sick,“ zanotovala najednou Crow a já leknutím málem prolítla střechou. Zamaskovala jsem to hysterickým zachechtáním a zařváním „Měsssííííc!“
I ten lehce hysterií znící smích nás ovšem přešel, když jsme opět vjely do mělnického bludiště.
„Myslíš, že tentokrát najdeme ten správný kruhák?“ zeptala jsem se, když jsme už asi po padesáté v jeden jediný den projížděly stejnými ulicemi.
„Je vůbec nějakej správnej?“
„Řekla bych, že ten první, kterým jsme projely, byl bludnej. Vždyť bloudíme od chvíle, co jsme prvně projely Mělníkem,“ zamyslela jsem se. Bludný kruhák, haha. Je fakt, že v tuhle chvíli jsme se smály opravdu všemu. Možná díky bohu za to, lepší, než kdybychom brečely. Stejně by nám to bylo houby platné.
Začala jsem si potichu pobrukovat. CD se mi opět dostalo do podvědomí a prostě nešlo nezpívat.
But I would walk 500 miles,
and I would walk 500 more,
just to be the man who walked 1000 miles,
to fall down at your door.
„Tak kam teď?“ Crow mě vytrhla ze zpěvu. Stály jsme na křižovatce, u které mi připadalo, že jsme z ní už jely více směry, než do kterých se vůbec silnice rozbíhaly.
„Támhle tudy jsme jely minule a vedlo to kdo ví kam,“ poznamenala jsem a ukázala na jednu stranu.
„Jasně. A z tý naproti jsme předtím přijeli, takže…“
„Tady to ukazuje na Prahu. Zkusíme to znovu?“
„Ale to zase pojedeme na dálnici,“ zamračila se a mě se už zase chtělo se rozesmát.
„Někde tam přece musí být ta cesta na tu Novou Ves, ne? Prostě jsme asi něco přehlídly.“
„Tak jo. Ale je to tentokrát na tebe. Jestli zas pojedeme blbě, můžeš za to ty.“
„Ne. Za to můžou kobry,“ uculila jsem se. Zmínka o kobrách vyvolala další salvu smíchu. Možná kvůli těm vysmátým záchvatům, možná kvůli kobrám, Měsíci nebo čemukoliv dalšímu, jsme dlouhou chvíli nevnímaly cestu ubíhající kolem nás. Stejně nám už všechny silnice začaly připadat stejné. Když jezdíte pořád dokola sem a tam, tak po čase přestanete poznávat orientační body a nevíte, jestli zas jedete sem a nebo opět tam.
„Hele, není támhle to ten Temelín?“ zeptala jsem se a urputně mžourala do tmy před námi. Skutečně jsem zahlédla široký komín a rozlehlé budovy. Temelín jako takový to samozřejmě nebyl, ale kolem té továrny, která mi ho odpoledne něčím připomněla, jsme projížděly vždy, když jsme se přes den snažily najít cíl naší cesty.
„To řekni tátovi, až zas bude volat, kde jsme. Že jsme dojely k Temelínu,“ rozchechtala se Crow a já se chtě nechtě musela smát s ní, protože to už by tátu asi kleplo, kdyby po tom, co nám asi 15 minut diktoval, kam a jak máme jet (úplně zbytečně, protože jak vidno, Nová Ves patrně ani neexistuje), bych mu řekla, že jsme u Temelína.
Vesele jsme se chechtaly a když se před námi objevila cedule „ŽELÍZY“, rozesmálo nás to ještě víc.
„Už jsme zase tady!“ zapištěla jsem smíchy.
„Já vím,“ vyprskla mi v odpověď Crow, a místo abychom se při první příležitosti otočily a jely zpátky, ujížděly jsme pořád dál.
„Ty seš fakt mizernej navigátor, víš to?“ pokárala mě.
„Jak já? Přísahám, že ta cedule ukazovala na Prahu! Jako to už si fakt z nás někdo dělá srandu, protože tam vážně byla ‚Praha‘!“
„No… já to taky viděla,“ připustila zmateně.
„Není tady někde ten motel U Svatýho Kryštofa?“ zeptala jsem se, když mi opuštěná lesní silnice začínala být strašidelně podvědomá.
„Je. Jak vystřižený z hororu.“
„Co kdybysme tam zastavily a přespaly? Mám pocit, že dneska už cestu domů fakt nenajdem.“
„Hmm… a asi nám brzo začne docházet benzín,“ zauvažovala Crow.
„Hele, prachy máme. Na benzín i na motel, tak co?“
Crow chvíli přemýšlela a když jsme míjely Svatého Kryštofa, bez řečí zabočila na parkoviště k motelu. Tázavě jsem se na ní podívala.
„Já si jen potřebuju chvíli odpočinout,“ vysvětlila a opřela se o volant.
„V poho,“ přikývla jsem a pro změnu se pohodlně zapřela do opěradla.
„A ty už taky mlč!“ sykla Crow a uťala rozjařené jásání linoucí se z přehrávače. Pousmála jsem se a zavřela oči. Sice jsem se celý den jen vozila, ale už jsem toho začínala mít taky dost.
„Potřebovala bych se protáhnout. Nešla by ses chvíli projít? Se mi samotný nechce. Víš co, kobry a tak…“
Crowin hlas mě vytrhl z neplánovaného podřimovaní.
„Uhmm… ale jo, proč ne. Taky jsem už celá dřevěná,“ zazívala jsem a protáhla se.
Trochu toporně jsme vylezly z auta. Venku mě roztřásla zima. V obleku jsem sice „awesome“, ale uznávám, pro podzimní večer kdesi v lesích to zrovna moc ideální ohoz není. Ani Crow nebyla oblečená na lesní túru, nicméně celkem rázně vykročila po kamenité cestě kolem motelu, tak jsem jí urychleně následovala. Zůstat tam o samotě se mi opravdu nechtělo.
„Ty chceš jít vážně teď do lesa?“ zeptala jsem se, když jsme zašly mezi stromy. Trochu úzkostně jsem se ohlédla na parkoviště k autu. Měsíc sklánějící se nad stromy vypadal čím dál větší.
„Mna…“ Crow poněkud znejistěla, ale když jsem zkoumavě přimhouřila oči v očekávání toho, co odpoví, její výraz zdrsněl a rozhodně odpověděla. „Se přece ničeho nebojim, ne?!“
Pokrčila jsem rameny, že jí to nevyvracím a obě jsme se vydaly dál po cestě.
„Zdá se mi to, nebo je trochu tepleji?“ zarazila jsem se po chvíli, když mi došlo, že už nemám pod košilí husí kůži.
„To se ti jen po tom celodenním sezení rozproudila krev,“ mávla rukou Crow.
„No, nevím.“
„Kuře se bojí?“ zašklebila se.
„Kuře možná, čičidračice nikdy,“ škleb jsem jí oplatila a obě jsme se opět rozesmály. Musím říct, že za ten den se díky smíchu prodloužil můj život patrně do nesmrtelnosti.
„Hele, ono je tu fakt možná tepleji, než na tom parkovišti,“ zkonstatovala po čase Crow.
„Jsem to říkala,“ zabručela jsem tónem, který naznačoval, že mám přece vždycky pravdu.
„Ebebe.“
Nadechovala jsem se k odpovědi, když nám k uším dolehl rozjařený křik odkudsi z lesa. Obě jsme na místě ztuhly. Jásot se ozýval podezřele blízko a my na sebe vytřeštily oči v nevyřčené otázce, co budeme dělat. Přes svalnaté řeči o pár minut předtím jsme se shodly na tom, že nejlepší bude vzít do zaječích. Bohužel, pozdě.
Ze tmy asi deset metrů od nás vyrazil téměř nahý muž. Ladně se přenesl přes nízké roští a skoro neslyšně dopadl na cestu. Otočil se, a když těsně za ním přistál druhý, trochu silnější naháč, radostně zavýskl a nakročil, že vyrazí kupředu. V tu chvíli však spatřil, že mu někdo stojí v cestě a zarazil se.
Všichni čtyři jsme na sebe vyjeveně zírali. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím a myslím, že Crow na tom byla stejně.
Velká motýlí křídla rostoucí těm dvěma ze zad se zářivě třepotala do tmy, veselé oči blýskaly z Crow na mě a zase zpátky, kůže se jim neobvykle třpytila a jediné, co na sobě ti dva měli, byly malé bederní roušky zakrývající pouze to nejnutnější.
„Ví… ví… víláci!“ vykoktala Crow. Získala si tím můj obdiv, já nebyla schopná slova. Na obrázcích a v našich představách byli Neilie a Berýsek legrační, přála jsem si je vidět naživo, ale když se mi to teď splnilo, šokovalo mě to natolik, že jsem neudělala nic z toho, o čem jsme si s Crow říkaly, že bychom při takovém setkání udělaly.
„Woooooaaaaw!“ vyrazil ze sebe najednou Neilie, vyskočil a rozhodil kolem sebe hrsti žaludů. Zatřepotal křídly, přenesl se přes nás (podotýkám, že s takto vyrobenou bederní rouškou by se neměl nad někým jen tak vznášet) a zmizel do lesa.
Berýsek se na nás omluvně usmál a oběma nám vtiskl do ruky několik jeřabin. Na rozdíl od Neilieho nás oběhl a zmizel v zářivém „poof“.
„Vi… vi… viděla’s to?“ koktala znovu Crow.
„To se nedalo přehlídnout,“ přikývla jsem poněkud nevěřícně.
„Meeep,“ zakničela Crow a já v duchu souhlasila.
„Pojedem domů?“ navrhla jsem.
„Si piš.“
Když jsme se však otočily, opět jsme zaznamenaly narušení nočního ticha. Tichý a přesto veselý zpěv doléhal zatím tlumeně k našim uším a podmanivá melodie hladila naše smysly. Hypnotizovaně jsme zíraly do tmy, než najednou přes cestu protančila květinami ověnčená gorila navlečená v bílém hábitu.
„To jsou hippiesácký yetiové!“ zařičela Crow a strčila do mě, abych se probrala z transu.
„To myslíš…“
„Jo, přesně tihle! Musíme zdrhnout!“
Otočila se a rozběhla se po cestě.
„Ale parkoviště…“ namítla jsem a ukázala do tmy, kde se před chviličkou objevila gorila.
„Tamtudy nemůžem! Dělej, utíkej!“
Naléhavost v jejím hlase mě skoro nakopla z místa. Běžely jsme, zakopávaly o kamení rafinovaně umístěné uprostřed cesty, přeskakovaly nízká křoví, když se nám náhodou lesní stezka ve tmě ztratila pod nohama a uhýbaly před šlehajícími větvemi. Začínalo mě píchat v boku a když už jsem byla pevně rozhodnutá, že zastavím, yetiové neyetiové, Crow přede mnou prudce zabrzdila. Přes jazyk přilepený k patru jsem se nedokázala zeptat, co se děje, takže jsem jen poněkud nejistě nahlédla přes její rameno.
Před námi se rozprostírala mýtina. Vysoká tráva se pomalu vlnila, aniž by foukal vítr, stromy kolem tiše šuměly a na skále kousek od nás hrál tesklivě na trubku králík. Nad mýtinou visel obrovský Měsíc obetkaný hvězdami a jak jsme tak na něj obě civěly, otočil se k nám. S neskutečně vysmátou tváří nám sdělil, že má svůj song, zatímco Jupiter nemá žádný, zachechtal se, zaculil a otočil se zase zpátky.
Celý večer mě pohled na Měsíc děsil. A když ten děs dostoupil s tím zachechtáním vrcholu, vlil se do mě pro změnu vztek.
„Kde to sakra jsme?“ zařvala jsem vztekle, až se králík, dosud hrající na trubku, vyděsil tak, že svůj hudební nástroj zahodil do trávy a zmizel mezi stromy.
„Ve snu?“ nadhodila Crow, kterou na rozdíl ode mě Měsíc patrně mile pobavil.
„Yeah. Spíš v krajině nočních můr. Budu vypadat hodně zbaběle, když…“ větu jsem nedokončila.
Odkudsi z lesa se ozval hrůzostrašný smích. Obě jsme ztuhly. Dr. Horrible se nedal nepoznat.
„Tohle už začíná bejt vážně šílený,“ poznamenala celkem vhodně Crow.
„Já chci domů,“ zafňukala jsem.
„No jo, jenže já už nevím, kudy k autu. Cesta nebude asi moc bezpečná.“
„Tady není bezpečnýho nic, padáme odsud,“ sykla jsem, protože jsem měla pocit, že jsem ve tmě mezi stromy zahlédla problesknout bílý plášť.
Místo toho, aby se Crow na mou výzvu hnula z místa, třeštila oči kamsi přes mé rameno.
„Co je?“ vyštěkla jsem nervózně.
„Tam,“ pípla a ukázala do tmy za mnou. Otočila jsem se a zařvala. Po cestě se k nám řítilo vychrtlé stvoření s ručníkem uvázaným kolem pasu a bublinou místo hlavy. Jeho nohy na zemi spíše bruslily než běžely a sem tam od nich odlétla mýdlová bublina ve stříbrném měsíčním světle hrající duhovými barvami.
Uskočila jsem na poslední chvíli, jinak by mě nechutné stvoření snad porazilo. Prosvištělo na kostkách mýdla kolem nás, zaplavilo nás štiplavými, po jahodách vonícími bublinami a vytratilo se zpátky do lesa.
„To byl… to… ježiši kriste,“ hlas se mi slyšitelně třásl.
„Mýdlák,“ řekla za mě Crow, ovšem její hlas nebyl o moc pevnější.
„Uhněte sakraaaaa!“ zařvalo to mocně za námi až jsme nadskočily. A než jsme se nadály, prohnala se v mýdlové stopě kolem nás čičidračice. Zelenohnědá siamská čičidračice z rudožloutou hřívou a blánami za ušima. Tohle už mě vážně málem porazilo, viděla jsem sama sebe v čičidračí podobě.
Za dračím ocasem vlála s nasupeným výrazem harpyje. Její oči, každé jinak barevné, jakoby metaly blesky na čičidračici před sebou, a krákoravým hlasem na ní křičela, aby nechala Mýdláka na pokoji. Za podivnou dvojicí následovala se značným odstupem ještě jedna postava. Bílý plášť za ní vlál a občas vyslala směrem dopředu modravý paprsek.
Dr. Horrible kolem nás proběhl, aniž by nám věnoval pozornost. Příliš se soustředil na to, aby zasáhl paprskem čičidračici, která však už zmizela do roští na druhé straně mýtiny. Doběhl k harpyji, která na něj čekala na okraji lesa a my zaslechly, jak mu nadává.
„Ty seš úplně neschopnej, fakt! To se vážně nedokážeš trefit? Ukaž, dej to sem, zmrazím jí sama než bude pozdě a zas tu bublinu propíchne!“
Nebezpečně vypadajícími pařáty mu vyrvala freezeray z rukou a bez dalšího slova se rozběhla do lesa. Billy na ní chvíli civěl, potlačujíc ublíženost se vztekem, a pak jí následoval.
„Řekni mi, že se mi to jenom zdá,“ zašeptala jsem unaveně, když jsme s Crow osaměly.
„V tom případě mě ze svých snů pro příště vynechej, jo?“ dostalo se mi odpovědi.
„Pššššt, někdo sem zase běží,“ sykla jsem, protože jsem zaslechla tlumený dusot.
„Tady je větší provoz jak na Václaváku,“ šeptla mi do ucha Crow a obě jsme se připravily na dalšího příchozího. V tomhle šíleném lese jsme už čekaly opravdu cokoliv.
Prudce jsem vydechla, když se v měsíčním světle pár metrů před námi objevil Barney Stinson.
„Hey! Haaaaaaaave you met me?“ zareagoval okamžitě, když nás spatřil a zastavil se. Upravil si kravatu, pak si rukou učísl vlasy a hrdým krokem se vydal k nám.
„Nenech se jím oblbnout,“ zamumlala mi rázně do ucha Crow. Oprávněně, musela jsem mít vážně přiblblý výraz, jak jsem tak na něj dychtivě civěla.
Barney se k nám ovšem nedostal. Když ho od nás dělilo jen pár kroků, najednou se z trávy vztyčila kobří hlava a zuřivě na něj zasyčela. Motýlí křídla napjatá za hlavou jí hrála neskutečnými barvami a ozdobným ocasem sekala ze strany na stranu. Barney vytřeštil oči, něco zakničel a tentokrát tryskem vběhl zpátky do lesa. Kobra se otočila k nám a chvíli nás pozorovala.
„Zdrheeeeej!“ strhla jsem Crow s sebou, když proti nám vyrazila rozvzteklená kobří hlava.
Bezpečná či nebezpečná cesta, bylo nám to v tu chvíli jedno. Řítili jsme se zpátky tam, odkud jsme sem přišly. Zpívající hippie-yetiové jsou nic oproti rozzuřené vílácké kobře.
Chvíli jsme za sebou slyšely zpěvné syčení, ale po několika metrech ustalo. Zdálo se, že to kobra vzdala. I přesto jsme však běžely dál, až jsme se konečně, udýchané takřka do mdlob, dostaly zpátky na plac za motelem.
Crow se zastavila a vyčerpaně se opřela o stěnu budovy. Já se chtěla sesunout na zem, ale uvědomila jsem si, že mám na sobě oblek, ve kterém se mi opravdu nechce válet se ve špíně a prachu, takže jsem se jen složila na stěnu vedle ní.
„Jsme kousek od auta,“ poznamenala Crow ve snaze mi naznačit, že odpočinout bysme si mohly až tam. Nicméně ani ona se neměla k tomu, aby se od zdi odlepila a vydala se na parkoviště.
„Dej mi ještě chvíli, čekám na plíce… za pár minut doběhnou,“ zafuněla jsem a otřela si zpocené čelo. Košili bych mohla ždímat, sako už skoro taky. V tuhle chvíli jsem se rozhodně necítila úžasně a ani jsem si tak nepřipadala.
Chtěla jsem k tomu něco říct, ale k uším mi náhle dolehl zvuk vrtačky. A byl zatraceně blízko. Obě jsme vyděšeně vyjekly.
„JOHN!“
Zpoza rohu nám do zorného pole vpadl na první pohled nenápadný mladík, ale my věděly své. Pod kšiltovkou se za brýlemi skrývaly neskutečně modré a zoufalé oči, které se skrz nás téměř propalovaly.
Začaly jsme zbaběle couvat.
John odhodil cosi na zem. Nebyla jsem si tím jistá, ale řekla bych, že to byla přenosná cestovní chladnička. Druhou ruku napřáhl k nám a znovu se ozval kvílící řev vrtačky.
Zařičely jsme a vyrazily směrem k autu. Ač normálně nejsem zrovna proslulá svou silou, v tu chvíli jsem skoro vyrvala dveře, jak prudce jsem je otevřela. Vlítla jsem do auta a okamžitě za sebou zabouchla. Okénkem jsem zahlédla Johna, jak se k nám blíží.
Crow vpadla dovnitř o chviličku později. Vypadalo to, že spíš zakopla a na sedadlo přistála, než že nasedla. Natáhla ruku, aby se podepřela a…
Da Da Da (Da Da Da)
Da Da Da Dun Diddle Un Diddle Un Diddle Uh Da Da
CD se rozeřvalo na celé auto.
„HaaaaaAAAA!“ vyrazila jsem ze sebe v leknutí. Crow na tom nebyla o moc líp, vykuleně na mě poulila oči. Pak trhla rukou a zpěvný řev utnula.
Rychle jsem se ohlédla k motelu, ale John nikde. Měsíc visel na obloze na stejném místě, jako když jsme na parkovišti zastavily. Z hodin se na mě šklebily číslice, které mě informovaly o tom, že uteklo pouze pět minut od chvíle, kdy jsme vypnuly motor.
„Mě se zdál strašnej sen,“ prolomila ticho Crow.
„Mě taky,“ zkonstatovala jsem s úlevou, že to patrně skutečně byl jen sen. Vrtačku nebylo nikde slyšet.
Jak jsme se tak na sebe dívaly, poznaly jsme, že není třeba vyprávět, co se nám zdálo. Ač se to zdá nemožné, obě jsme měly ten samý sen a prožily takřka tu samou hrůzu. Říkám takřka, protože Crow na rozdíl ode mě jedna snová postava neděsila – Měsíc.
„Tak pojedem?“ řekla po chvíli, kdy jsme v tichém souznění vychutnávaly nudně všední realitu.
„Jo. Tady rozhodně nocovat nechci,“ ušklíbla jsem se. Svatý Kryštof navždycky ztratil své kouzlo.
Crow nastartovala a my opět vyrazily na naši nekonečnou silniční pouť.
Když jsme se dostaly zpátky do Mělníka, projely jsme naším oblíbeným kruhákem a zamířily znovu směrem na Prahu. Tentokrát skutečně na Prahu.
„Mám to risknout a jet dál?“ zeptala se trochu nejistě Crow, když se blížila naše známá odbočka a ukazatel dálnice.
„Já už nechci do Spomyšle,“ zakňučela jsem.
„Fajn, já taky ne. Riskneme to po dálnici. A jestli nás někdo zastaví, ať si mě nepřeje, protože…“
Místo dokončení věty začala Crow zpívat. Vesele jsem se k ní přidala.
WOOW
Šedý kouř
na město když se snášívá,
já vílím prachem rád
všude vířím.
Duhový most
pode mnou rychle ubíhá,
na louku rozkvetlou teď kvapem mířím,
vílost šířím
dál!
Být vílákem
bylo mé přání,
provílit den
až do svítání.
O-o-o-ou o-o-o-ou o-o-o-ou
být vílákem!
O-o-o-ou o-o-o-ou o-o-o-ou
být vílákem!
Hej, hej, hej, vílákem!
Skokem sem, skokem tam,
radost v srdci mám
a jako králíček rád si hopkám.
A křídla má
motýlí
lehce třepotám,
duhou samotnou
prolétávám,
prolétávám dál.
Být vílákem
bylo mé přání,
provílit den
vždy bez ustání.
O-o-o-ou o-o-o-ou o-o-o-ou
jsem vílákem!
Hej, hej, hej, hej!
O-o-o-ou o-o-o-ou o-o-o-ou
jsem vílákem!
Hej, hej, hej, vílákem!
Vílákem
hrdě jsem,
navždy jen
jsem vílákem!
Vílákem
hrdě jsem,
navždy jen
jsem vílákem!
Navždy jen
vílák!
Navždy jsem
vílák!
Jsem
víla-vílákem!
WOOW
Paaa pa paaa paaaaaa…
A jaký je závěr našeho víííííííletu? Po dálnici jsme nakonec nejely. Jak se ukázalo, dálnice byla až o značný kus dál, než jsme podle cedule myslely. Díky tomu, že jsme to riskly, se nám konečně podařilo najít Novou Ves a následně zbytek cesty, který nám popsal můj taťka. Něž jsme dojely domů, zažily jsme ještě několik velmi veselých chvil, ale… ty už nejsou pro tenhle příběh podstatné.
Snad jen jedna důležitá věc – Měsíc zapadl dřív, než mě Crow u nás před barákem vypustila z auta.
A když jsem se pak doma převlékala do pohodlnějšího domácího oblečení, vypadl mi z kapsy saka žalud. Jeden jediný zelenohnědý žalud.