Dobré ráno, Drimmsible-kpt. 1
1. kapitola – Potřebuji tvou pomoc
„Mhhhhhmmmheh,“ zavzdychala ještě napůl v bezvědomí. Jak se pomalu prodírala těžkou tmou ke světlu, cítila jakési dunění. Čím víc byla vzhůru, tím silněji se dunění projevovalo. Ve chvíli, kdy od sebe odlepila oční víčka a tlumená zář se jí ostře zabodla do očí, pochopila, že nepříjemný zvuk je pouze v její hlavě. S mlasknutím odtrhla ztuhlý jazyk od patra a znovu zasténala. V tlamě měla příšernou pachuť a hlava hrozila tím, že se jí brzy rozskočí.
Přes bolestivou zkušenost se světlem, které i svou slabou zář píchalo do očí jak ostré trny, opatrně zamžourala kolem sebe.
Kde to sakra je? Kolem sebe má mříže, leží na tvrdé zemi, tělo má zvalchované jako kdyby jí někdo strčil do pračky a poté i do sušičky, a všude kolem vidí jen temná zákoutí, různé kabely, zkumavky, kádinky a kdo ví k čemu všemu sloužící šíleně vypadající nástroje.
Cosi jí zamlaskalo blízko levého ucha. Pomalu otočila hlavu a snažila se zaostřit na malého tvora, sedícího před mřížemi její klece.
„Zdravim,“ pozdravil ležérně prošedivělý vypelichaný potkan.
„He?“ to bylo to jediné, na co se vzmohla.
„Nojó, asi ti není zrovna nejlíp, co? To ten Horriblův omračovací paprsek. Cheche, sejmul tě s ním ale pěkně, padla jsi z okna jako střelenej bažant,“ vzpomínal škodolibě potkan.
Podrážděně zavrčela.
„Nojó, promiň. Víš, já kočky zrovna moc nemusím. Ale… jedno ti řeknu. Tady moc dlouho nepřežiješ.“
Dunění v hlavě trochu polevilo a vidění se zostřilo. Dokázala už přehlédnout celou místnost. Tmavá, poněkud ponurá a lehce strašidelná laboratoř opravdu průhledem skrz mříže nevypadala moc přívětivě.
„Nojó, máš to spočítaný, micko.“
„To si nemyslím,“ řekla trochu chraplavě, ale i to byl po předchozím mručení úspěch.
„Nějaká chytrá, ne? Nojó, ono tě to přejde, až se náš doktůrek objeví. Vidíš ten ocas?“ otočil se k ní zády a ukázal jí kratičký pahýl svého původně dlouhého ocasu. „Tak o ten jsem díky němu přišel. A to jsem rád, že mě to nestálo víc, nojó.“
„Ty jsi jen obyčejná krysa,“ zašklebila se.
„Nojó, slečinka se vyvyšuje na menší, ale jemu nesaháš ani po konec holínky,“ odplivl si a zakmital fousky.
„Přišla jsem záměrně, potřebuju s ním mluvit.“
„Mluvit? A jak bys to chtěla udělat?“ vykulil na ní oči.
„Můžeš se dívat, jestli jsi tak zvědavej,“ utrhla se na něj. Začínal jí lézt na nervy. Potřebovala by teď chvíli v klidu přemýšlet co dál, a ne se vykecávat s kdejakou bezocasou krysou.
„Nojó… no… to teda jsem. Pochybuju, že tě pustí ke slovu, micinko.“
„Neříkej mi micinko!“ prskla na něj.
„Nojó, to prskáš, co? Chci tě vidět, až tě dostane do rukou. Nebo spíš radši nechci vidět…“ zamyslel se. „Hele, micko, nedělal bych to pro každýho, ale ty se mi líbíš.“
Nedůvěřivě si ho přeměřila.
„Nojó, fakt se mi líbíš. Z toho okna si padala krásně. Tuhle klec dokážu hravě otevřít, když slíbíš, že mě nesežereš. Nojó, budeš volná, zelenoočko.“
„Díky, nepotřebuju pomoc od krysy, poradím si sama,“ pohrdavě odmítla.
„Nojó, jak myslíš, micko. Já to myslel dobře a ještě si na mě vzpomeneš,“ vycenil na ní zuby a vyrazil od klece pryč. Po několika krocích se však zarazil a zamračeně se otočil.
„A nejsem krysa, jsem potkan!“
Vztekle praštila tlapou do mříží a potkan odpelášil pryč.
Sedla si doprostřed klece a přemýšlela. Dr. Horrible patrně neměl rád nevítané návštěvy a svou pomoc asi jen tak nenabízel. Jenže to ještě nevěděl, že z okna nesrazil obyčejnou kočku.
Pokusila se využít svých schopností, aby se dostala z klece ven. Nešlo to!
Byla příliš vyčerpaná na proměnu do své čičidračí podoby, kterou by jistě tuhle chatrnou klícku rozlomila na několik částí. V kočičím těle si s klecí rozhodně neporadí, ale nevadí. Zvládne to nějak jinak.
Lehla si tak pohodlně, jak jen to na tvrdé podlážce šlo, a čekala…
Probrala se, když s ní něco nešetrně trhlo a protáhlo jí to dvířky v kleci. Do kosmu, musela usnout!
Ocitla se ve vzduchu a skoro celé zorné pole jí vyplnila zlověstně se usmívající tvář. Ruka v bílé rukavici jí svírala jako v kleštích. Musela jednat rychle.
„To nemáš žádné vychování? Pusť mě na zem!“ vykřikla a upřela své zelené oči do jeho chladně modrých.
„Ale, ono to i mluví,“ podivil se, nicméně ve výrazu tváře nebyla znát žádná výraznější změna.
„Jo, mluví. A jestli mě nepustíš na zem, poznáš i další věci, které dovedu,“ zaprskala.
Zakroutil hlavou a zamlaskal.
„Navíc mi to i vyhrožuje… jsi zábavnější než jiná zvířata, co jsem tu zatím měl. Ale… bohužel to nebude na dlouho,“ předstíral smutek, a pak s ní zamířil k jednomu stolu.
„Fajn, můžeš mě aspoň vyslechnout?“ zkusila to přívětivějším tónem.
„Poslouchám,“ řekl, aniž by se na ní podíval a volnou rukou se přehraboval v šuplíku skříňky, která stála vedle stolu.
„Přišla jsem tě požádat o pomoc.“
„Mě?“ zasmál se. „Tak to jsi asi na špatný adrese, kotě.“
Vytáhl jakýsi nástroj, u kterého se ani raději nepokoušela odhadnout, k čemu slouží, prohlédl si ho proti světlu a pak ho zase odložil.
„Ano, tebe,“ odpověděla stále pevným hlasem. „Protože nevím, kdo jiný tak vynalézavý a zákeřný by mi mohl pomoci získat toho, koho miluju a zbavit se sokyně.“
„Nejsem žádná seznamka ani nájemný vrah,“ zabručel a dál se věnoval obsahu šuplete.
„Ne, to skutečně nejsi. Ale…“
„Fajn, svůj čas na řeči jsi dostala, teď přišel pro změnu čas můj. Řekni ‚sbohem, doktore Horrible‘, protože nemůžu zaručit, že se ještě uvidíme,“ sladce se na ní usmál a namířil na ní injekční stříkačku.
Zoufale zahrabala tlapkami, ale kovová deska stolu pod ní podkluzovala a on jí držel velmi pevně.
„Počkej ještě chvíli,“ vyhrkla.
Zavrtěl hlavou a zatřepal injekcí.
Snažila se sebrat veškeré své síly k tomu, aby na sebe vzala svou skutečnou podobu, ale šlo to špatně. Její mysl byla příliš roztěkaná, tělo příliš slabé. A hrozivá jehla se nezadržitelně blížila.
„Drž hlavu vzhůru, Billy buddy!“ vykřikla, když se jehla už skoro dotýkala její srsti. Nevěděla, proč křikla zrovna tohle, ta slova jí sama vyrazila z tlamičky, ovšem… měla velmi nečekaný efekt.
Injekční stříkačka mu vypadla z ruky a pevné sevření, které do té chvíle cítila na hřbetu, povolilo, až se úplně ztratilo. Kůže jí od toho stisku stále bolela, ale byla volná. Podívala se na něj.
Jeho nepřístupný zlý výraz se změnil. Zdálo se, že lapá po dechu a v jeho očích bylo znát překvapení a… zoufalství? Pochopila. Věděla, kdo mu říkával Billy buddy.
Chvíli na ní upíral nevěřící nešťastné oči, až by věřila tomu, že nedokáže být zlý, než jeho tvář znovu ztvrdla a výraz se zachmuřil.
Zkusila znovu svou proměnu a tentokrát… ano, to půjde! Tělem jí proběhly vibrace, svaly se zachvěly a i v tom nejmenším nervu jí zašimralo.
Kovový stůl se pod její vahou mírně prohnul. Už na něm neseděla malá siamská kočka, ale stvoření přibližně ve velikosti přerostlého tygra.
Čičidračice vycenila zuby a její drápy silně zaškrabaly na kovovém povrchu stolu.
Jestli její výkřik Dr. Horribla překvapil, pak její proměna ho doslova šokovala. S otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima na ní zíral a nezmohl se ani na to, aby uskočil, když ho drápy vyzbrojenou tlapou chytila pod krkem.
Zachrčel, jak si ho přitáhla blíž k sobě. Přiblížila čenich těsně k jeho nosu a zasyčela mu do tváře:
„Tak budeš poslouchat, Billy?!“ byl to spíš rozkaz než otázka a on souhlasně zasípal.
Povolila sevření a smýkla s ním o zem. Seskočila ze stolu, obkročmo na něj dopadla a jednou přední tlapou ho přišpendlila k zemi.
„Potřebuju, abys mi pomohl. Znám tvůj příběh, vím co se stalo s kapitánem Kladivem i s Penny, kterou jsi prý miloval. Nakonec jsi jí zabil, což je zajímavá taktika – když ne já, tak ani on.“ Trochu znechuceně se zasmála. „Jsem teď v podobné situaci, i když to hodlám řešit poněkud jinak. Miluju někoho, kdo je bohužel zadaný a já se té ženské potřebuju zbavit. Zvládla bych to sama, kdybych měla příležitost strávit s ním nějaký čas, jenže v téhle podobě se nemůžu potloukat po městech a v kočičím těle mě jeho žena vyhazuje z baráku. Pokud by se mi podařilo se k němu na nějaký čas dostat, moje čičidračí kouzlo osobnosti by si už poradilo.“
„A co chceš po mně? Už jsem ti říkal, že nejsem nájemný vrah. Vraždění není můj styl, není to elegantní ani kreativní,“ řekl a trochu se přikrčil pro případ, že by to u ní vyvolalo zlost a chtěla ho praštit. Ona se však jen usmála.
„To mi vyhovuje, já jí nechci zabít. Potřebuju jen, abys pro mě získal příležitost se k němu dostat. Jak, to nechám na tobě, jen mi dej čas, který s ním budu moct strávit o samotě.“
Pustila ho a kousek odstoupila. Nejistě se postavil a lehce si oprášil špínu z bílého pláště. Přeměřil si jí opět chladným pohledem. S nabytou svobodou získal zpět i své sebevědomí.
„Co z toho budu mít?“ zeptal se.
Pokrčila rameny.
„Co si z toho vezmeš, je tvoje věc. Já chci Barrieho, za každou cenu!“
„Za každou cenu?“ lstivě přimhouřil oči.
„No… možná ne zas za každou…“ svých slov najednou zalitovala. Přece jen, kdo ví, co tenhle šílený doktor může vymyslet. „Chci prostě to, co mi náleží!“
„Jakým právem?“
„Právem čičidračice!“ zařvala na něj, až se trochu stáhl.
Nesmí ho nechat si myslet, že si s ní může hrát.
„Nech mě přemýšlet,“ řekl.
„Promysli si to. Máš tolik času, kolik potřebuješ. Ale jestli na mě něco zkusíš, nepřej si mě,“ vycenila výhružně zuby.
Zvedl ruce v bílých rukavicích na znamení, že nemá nic v úmyslu. Pak si promnul bradu, otočil se k ní zády a začal přecházet po laboratoři. Přemýšlel. Drak by mohl být silným spojencem v jeho plánech ovládnout svět. S její pomocí by mohl… při svých úvahách se začal usmívat.
Dra si sedla na zem, zády se opřela o zeď a drápem cvrnkala do několika malých zkumavek, které se povalovaly na zemi.
„Dobře, pomůžu ti,“ řekl, když po nějaké chvíli přecházení a mumlání došel ke konečnému závěru. „Ale budu za to něco chtít.“
„A co?“ pochybovačně si ho měřila.
„Sem tam nějakou drobnou službičku. Nejsem tu moc dlouho, nikoho tu neznám a i tak jsem si už stihl udělat silného nepřítele.“
„Big Bena?“ vzpomněla si na jeden novinový článek.
„Big Ben,“ procedil mezi zuby. „Zvonivý hlas společnosti. Stejná hyena jako kapitán Kladivo.“
„To nezní jako označení pro uznávaného hrdinu Londýna,“ přimhouřila zkoumavě oči.
„Hrdina?!“ vyštěkl, že sebou pro změnu trhla ona. „Chceš říkat hrdina někomu, kdo se pase na obdivu lidí? Kdo zneužívá lidské blbosti a strachu ve svůj prospěch? Jistě, je to velký dobrák a zachránce lidu, když překazí Dr. Horriblovi jeho zatím jen malé plány, protože kdo ví, co by Dr. Horrible mohl v novém působišti provést… jistě, je to hrdina, který chrání lidstvo, ale kdo ty ovce uchrání před ním? Žije z jejich obdivu a uznání a jeho činy se odvíjí právě od toho, na samotných lidech mu vůbec nezáleží!“
„A tobě na nich záleží?“
„A tobě snad jo? Něco ti řeknu – svět je v nepořádku a já, já ho jenom… chci ovládnout.“
„Jistě, proto se chystáš pomáhat čičidračici v rozvratu jednoho šťastného manželství,“ neodpustila si rýpavou poznámku.
„Někde začít musím… když už vůbec musím znovu začít. Už jsem to skoro měl, víš?“
Z jeho výrazu se dalo vyčíst, jak neskutečně ho rozčiluje, že se mu to napoprvé nepovedlo.
„Co teda přesně budeš chtít za svou pomoc?“ vrátila se k tématu.
„Nic originálního. Pro změnu tvou pomoc. Jsi čičidračice, to se… bude určitě hodit,“ řekl s neurčitým úsměvem.
„Nemůžeš být konkrétnější?“ musela si přiznat, že mu nedůvěřuje. Zvláště při pohledu na jeho usmívající se tvář.
„No ty taky nejsi zrovna konkrétní s tím svým ‚je mi jedno, jak to uděláš, já chci jen toho svého…‘, o koho že ti to vlastně jde?“
„Chris Barrie,“ zamumlala a oči se jí při vzpomínce na něj rozzářily.
„Barrie… Barrie…“ vzpomínal, kde to jméno už slyšel.
„Ten herec,“ zabručela zklamaně. Barrieho musí přece znát každý!
„No, to je vlastně jedno, kdo to je,“ zkonstatoval. Sebejistě k ní přešel blíž a napřáhl pravou ruku před sebe.
„Takže pomoc za pomoc, služba za službu?“ Čekal s napřaženou rukou, jestli dohodu přijme.
Zamyslela se. Ne, nevěřila mu. Nebála se ho, ale věděla, že má mnohé prostředky, kterými by jí dokázal srazit na kolena. Nervózně si kousala spodní ret, čímž u něj vyvolala pobavený, trochu škodolibý úsměv. Neměla však jinou možnost. Podala mu svou dračí tlapu. Pevně jí sevřel a ona lehce zaryla své černé drápy do jeho bílé rukavice. Nehnul ani brvou, jen se na ní lehce usmál. Měla pocit, že ten úsměv nevěstí nic dobrého…