Podzimní vílení
Mohutný králík vhopkal do stráně a pozorně se rozhlédl. Několik vlaštovek mu prolétlo nad hlavou a se švitořením se ztratilo v dálce. Už tu nebudou dlouho. Stromy se barví do žluté, červené a hnědé, tráva začíná být suchá a bez chuti, mnozí ptáci se kvapně houfují a opouštějí svá letní hnízda.
Králík si pročísl pravý slech, na kterém se mu zachytila jemná pavučinka babího léta a zavětřil. Když nezpozoroval nic, co by ho mohlo ohrozit, přičapl na zem a trochu nabručeně začal chroupat zažloutlou trávu.
„Vrrrrrr, jsem homba a mám tě!“ zakřičel mu najednou za zády pištivý hlas a z trsu bodláčí se na něj vrhlo štíhlé světle hnědé tělo.
Králík nezaváhal. Otočil se k útočníkovi zády a vykopl zadními běhy. Bezhlavý útok se změnil v krkolomný pád.
„Bylo tě slyšet na skoky daleko, Hrarayli. Jako homba bys umřel hlady po pár dnech,“ ušklíbl se vítězně králičí bojovník a jednu přední tlapu tiskl na hrudník daleko menšímu a šlachovitějšímu králíkovi.
„Tebe se mi prostě nikdy nepodaří nachytat, Modříne, viď?“ uznal Hrarayli.
Modřín tlapu stáhl a přemožený útočník se slavnostně vztyčil.
„Na velkého a silného kapitána té nejlepší králičí Owsly prostě nikdo nemá,“ zvolal a směrem k Modřínovi rozpřáhl přední tlapy. Pak se způsobně usadil a začal si oprašovat pocuchanou srst.
Modřín se opět pustil do pastvy.
„Moc ti to nejede,“ poznamenal Hrarayli, když chvíli sledoval, jak se jeho přítel při chroupání téměř suché trávy ušklíbá.
„Aby taky jo. Nemám rád podzimní trávu, chutná spíš jako seno a do břicha padá jako suchá větev.“
„Proč nejdeš k potoku? Tam je tráva ještě dobrá.“
„Chtěl jsem, ale Šáchor si přeje, abychom se teď netoulali nikam daleko. Poslední dobou se tu objevuje čím dál víc lidí, máme být ve střehu a držet se u nor.“
„To by králíka, jako jsi ty, nemělo zastavit,“ šťouchl ho Hrarayli tlapkou do boku. „Nebo se snad bojíš?“
„Tak hele, ty Rychlonožko!“ Modřín se po něm se zabručením ohnal. „Já nemám strach z ničeho!“ dodal ještě a hrozivě se vztyčil.
„Tak se mnou pojď k potoku,“ provokoval dál Hrarayli.
„K potoku? Vy chcete jít k potoku?“ ozvalo se za nimi tak náhle, až sebou oba leknutím cukli.
Drobný, tmavě hnědý králíček, na ně upíral své velké, skoro ještě mláděcí oči.
„Co tady děláš, Hříbku?“ obořil se na něj Modřín.
Hříbek se nenechal vystrašit. Jen zamžikal a zakmital čenichem.
„Šel jsem na silflay, stejně jako vy. A jestli půjdete k potoku, jdu s vámi.“
„My nepůjdeme k potoku. Modřín se totiž bojí,“ vycenil lstivě zuby Hrarayli.
„To říkáš ty. A jestli jsi dost králík na to, abys šel se mnou, tak prosím, můžeme vyrazit,“ zavrčel Modřín a bez dalších slov se otočil a hopkal pryč. Oba králíci ho s odstupem tří skoků následovali.
Znovu nad nimi zakroužilo hejno vlaštovek a Hrarayli se za nimi na chvíli hravě rozběhl. Pak se stočil obloukem k ostatním, přeskočil Hříbka a s předstíranou důstojností se znovu zařadil vedle něj.
„Málo platné, Rychlíku, jsi z nás opravdu nejrychlejší,“ obdivně na něj hleděl Hříbek. „Pěkně jsi s těmi švitořilkami držel krok.“
„Ale přeprat lendriho by nedokázal,“ ozval se zepředu Modřín.
„Aspoň bych pak neměl tak zjizvený zadek jako ty. Ale zase to ke tvému jménu sedí, chlupy ti tam vypadaly jako brzy opadá jehličí modřínům,“ filozofoval rozverně Hrarayli, ale když se po něm Modřín výhružně otočil, ztichl. V nestřeženém okamžiku však pošeptal Hříbkovi:
„Vždyť je to pravda, ne?“
Hříbek jen pobaveně přikývl.
Minuli ostrůvek ze šípkových keřů, který teď vypadal jak navlečený do žlutavých šatů a ozdobený červenými korálky. Při pohledu z blízka se dalo mezi větvičkami rozeznat jemné krajkoví z pavučin. Jejich tkalci se vyhřívali v paprscích podzimního slunce a snažili se ještě před zimou nachytat co nejvíc much.
Hříbek se zastavil a prohlížel si bělavý křížek na zadečku jednoho z nich.
„Modříne, kam chodí pavouci na zimu spát?“ zeptal se.
Modřín se zastavil a chvíli přemýšlel. Pak mávl tlapou a vydal se dál. Přes rameno však zavolal:
„Na to se zeptej Šedovouse, ten to určitě bude vědět.“
Hříbek se lehce dotkl packou pavouka, který vypadal, jako by seděl jen tak ve vzduchu, a pozoroval, jak se bílý křížek kmitl vzduchem, když pavouk odběhl po téměř neviditelném vlákně pryč.
Králíci pomalu dorazily na kraj lesa a Modřín zpozorněl. K potoku už to nebylo daleko, ale něco se mu na okolní krajině nezdálo.
„Člověk!“ zadupal po chvilce, když k němu vítr zanesl podezřelý pach.
Hrarayli s Hříbkem zazmatkovali. Chtěli se při výstražném dupání instinktivně ukrýt, jenže zjistili, že není kam. Všichni tři se nakonec skrčili v nejbližším lískovém keři a větřili.
„Ten pach je cítit trošičku jinak,“ namítl Hrarayli.
„Možná. Ale rozhodně tu byl člověk. Cítím i hrududu.“
„Je ale daleko, viď, Modříne?“ zeptal se trochu roztřeseně Hříbek. „Nemám hrududil rád.“
Hrarayli vykoukl z listoví a pozorně se rozhlédl. Modřín ho praštil tlapou přes zadek.
„Koukej zalízt a přestat si hrát na El-ahrairaha!“
„To hrududu je cítit hodně slabě, myslím, že se ho vůbec nemusíme bát. Tady by stejně nemohlo dost rychle běhat, je to tu samý hrbol a keř, a víš přece, že oni běhají převážně po těch divných rovných cestách,“ namítl Hrarayli věcně.
„Hrududu mi starosti nedělá. Ale ten člověk je blízko,“ usadil ho Modřín.
„Prošel tudy, to uznávám. Ale ten pach…,“ Hrarayli se hluboce nadechl a na vteřinku zavřel oči. „Ten čerstvější pach je trochu jiný.“
„Jiný… jako jiný člověk?“ nadhodil zkusmo Hříbek.
„Ne, Hříbku. Úplně jiný,“ zavrtěl Hrarayli hlavou.
„Embleer Rychlíku, ty jsi nějak moc chytrý!“ utrhl se na něj Modřín, ale vzápětí sám zvědavě vystrčil hlavu z úkrytu ven. Rozhlédl se a když neviděl nic podezřelého, opatrně vyhopkal blíž k lesu. Zapanáčkoval a znovu ostražitě pátral po nebezpečí. Vlaštovky mu bezstarostně poletovaly vysoko nad hlavou a odkudsi zakřičel rorýs své „vím vím“, až se Modřín ušklíbl.
„Však já taky vím. Hej, vy dva, jdete se mnou? Chci tomu přijít na kloub.“
Hrarayli s Hříbkem byli v mžiku u něj.
Trochu nejistě se všichni tři králíci vydali za pachem, který se k nim nesl odkudsi z lesa. Přikrčení do mechu a trsů lesní trávy pomalu hopkali kupředu. Spadané listí jim pod tlapkami občas zašustilo, což je vždycky vyděsilo tak, že okamžitě přičapli k zemi a strnule dřepěli. Postupovali opravdu pomalu.
„Slyšíte to?“ zastřihal ušima Hříbek.
Všichni nastražili slechy a soustředěně naslouchali.
„Zní to trochu jako nářečí živých plotů, ale… je to jemnější, bez tvrdého přízvuku, jaký většina zvířat používá,“ uvažoval Hrarayli.
„Zní to…,“ místo aby myšlenku dokončil, Modřín se znechuceně zašklebil.
„Mě to přijde jako veselá písnička,“ poznamenal Hříbek.
„Jsi ještě rooli,“ usadil ho Modřín a opatrně se vydal za zpěvem.
„Už jsme blízko, buďte opatrní. Kdyby se cokoliv dělo, okamžitě utíkejte. Nevíme, jestli je to elil,“ šeptal Modřín, když se zvláštní hlasy ozývaly jen kousek od nich.
Všichni tři opatrně protáhli hlavy hustým roštím. Hleděli přímo na malou lesní mýtinu plnou spadaného barevného listí. Uprostřed, na růžovobílé kostkované dece ležely dvě zvláštní postavy.
„Lidi?“ zavrčel nenávistně Modřín.
Hrarayli si roztržitě olízl pysky.
„To nejsou lidi. Jsou trochu jinak cítit.“
„Mají křídla, vidíte?“ vydechl užasle Hříbek.
Tiše ty dvě postavy pozorovali a poslouchali.
Podzimní čas kolem pádí,
v listí barevném
pojď si hrát.
Rudá, která nepopálí,
žlutavý sen,
který mám rád.
Pa pa pa padá na nás listí podzimní,
na krk tobě šperky z jeřabin dám.
Pa pa pa padá na nás listí, zdá se mi,
podzimní den vyzývá k hrám.
Tak pojď si hrát, pojď tančit,
pojď se jenom smát.
Podzimní šat na sebe nech si dát.
Jenom chvíli tanči s víly,
my máme teď bál.
Já jsem žaludový král.
Podzimní sen nech si zdát,
tiše poslouchej, co šeptá nám.
Nemusíš se zimy bát,
podzim je teď náš
mocný pán.
Sy sy sy sype na nás listí barevný,
žlutý, hnědý, jasně červenavý.
Z z z z listí máme roušky bederní,
čistou nahotou my jsme
nevěrní.
Tak pojď si hrát, pojď tančit,
pojď se jenom smát.
S trochou hříchů svatosti se s námi vzdát.
Jenom chvíli tanči s víly,
my máme teď bál.
Já jsem žaludový král.
Dívej a zírej,
vílák, jsem vílák.
Dívej a zírej,
vílák, jsem vílák.
My spolu provílíme den,
když všechno kolem nás
zdá se tak nevlídné a zlé.
Teď stůj, nespěchej,
trochu mě polechtej,
mý tělo je na chvíli i tvé.
Já vílák jsem
a vílím,
tohle je můj hřích,
než tělo mé
pak zchladí
první zimní sníh.
Však věčný podzim
plodů ráj
to já
bych
jen si přál.
Já jsem žaludový král.
Já jsem žaludový král.
Věčný podzim
plodů ráj to
bych si přál.
Já jsem žaludový král.
Já jsem žaludový král.
Já jsem žaludový král.
Ty dvě postavy ležící na dece byli víláci. Na pohled téměř normální lidé, ale ze zad jim vyrůstala barevná motýlí křídla. Byli nazí, jen kolem pasu měli bederní roušku z dubového a javorového listí.
Tmavovlasý, trochu mohutnější vílák, ležel na břiše, hlavu si podpíral rukama a zálibně zíral na svého vílího partnera. Ten seděl v tureckém sedu a pečlivě navlékal na zlatou šňůrku bobulky jeřabin. Rozjařeně přitom zpíval a když navlékl poslední jeřabinu, láskyplně svůj podzimní šperk uvázal druhému kolem krku. Sám měl na sobě náhrdelník z žaludů a i jeho bederní roušku zdobilo několik žaludových ozdob.
„Berísku můj, já tak miluju podzim!“ vykřikl, nabral hrst barevného listí a rozhodil ho nad nimi.
„Však já vím,“ usmál se ležící vílák a natáhl ruku. „Otevři pusinku, Neilie.“
Světlovlasý vílák se k němu naklonil a Berísek mu vložil jádro lískového ořechu na jazyk.
„Jaký jsem?“ zeptal se, když Neilie s labužnickým potěšením pusu zavřel.
„Nepopsatelně skvělý,“ mhouřil jeho přítel slastně své blankytně modré oči.
Berísek mu hodil další oříšek a Neilie ho hbitě chytil do ruky. Překvapeně se na Beríska podíval, luskl prsty, až kolem zavířil jiskřivý vílí prach a ve chvíli, kdy hraně zavýskl, seskočila mu z napřažené ruky malá rezavá veverka. Berísek okouzleně vydechl.
Huňatá zrzečka se na zemi posadila na zadní, rozhlédla se, a když uviděla na dece hromádku oříšků, jeden hned popadla do tlamičky a hbitě zmizela mezi stromy.
„Ta byla sladká,“ rozplýval se Berísek.
„Ty jsi sladký, můj kudrnatý beránku,“ mrkl na něj Neilie a poslal mu vzdušný polibek. Berísek ho chytil do dlaně a tu si s potěšeným úsměvem přitiskl k srdci.
„A vůbec, vstávej a pojď si hrát!“ vykřikl blonďatý modroočko rozjařeně a znovu vyhodil nad hlavu hromádku spadaného listí. A než stačil Berísek vůbec zareagovat, zatřepotal křídly, napůl skákaje ho oběhl a začal vesele křepčit po mýtině.
„Počkej na mě!“
Berísek vyskočil a rozběhl se za ním. Jen na vteřinku se sehnul, sebral plnou náruč listí a když Neilieho dohonil, celého ho listím zasypal. Ten se rozesmál, zavířil kolem něj, rozhodil několik hrstí žaludů, a pak se rozeběhl do lesa.
„Jeeee, králíčci,“ ozval se překvapeně, když proletěl roštím a skočil do vysoké trávy. Pod nohama mu prokmitla tři hnědá králičí těla, která vyrazila k útěku.
„Podívej, co jsi udělal. Ty jsi je vyplašil,“ pokáral ho Berísek.
„Já nechtěl,“ popotáhl nešťastně Neilie a svěsil pobledlá křidélka. Vzápětí ale poskočil a ukázal na nejbližší dub. „Ale podívej, támhle je ta moje veverka!“ Luskl prsty a ve vteřině zmizel. Zůstal po něm jen jiskřivý déšť vílího prachu snášející se na zažloutlé kapradiny. Beríska to nepřekvapilo. Jen zvedl hlavu a zahleděl se do koruny stromu. Za okamžik se v nich zablýsklo, jak se rozesmátý vílák objevil na jedné z větví. Veverka, sedící kousek opodál, vyděšeně vzhlédla. Neilie k ní napřáhl ruku, ale to už malá čiperka metelila po kmeni stromu ještě výš do koruny.
„Ty jsi nepoučitelný. Proč plašíš ta nebohá zvířátka?“ zavolal na něj ze země Berísek. Neilie zamával křídly a pomalu se snesl k němu dolů.
„Protože… jsem zlobivej vílák!“ řekl nejdřív naoko kajícně, pak se ale rozchechtal, hodil na Beríska pořádnou hrst listí a znovu se rozběhl do lesa. Berísek obrátil oči v sloup, ale nakonec se láskyplně usmál a jako předtím Neilie lusk prsty a v záplavě vílího prachu zmizel.
„Pryyyyč!“ zapištěl Modřín, když se podivná, směšnými křidélky třepotající postava, nezadržitelně blížila k nim. Vyrazili na poslední chvíli, takže se poskakujícímu vílákovi připletli pod nohy. Naštěstí se za nimi nerozběhl a když vyběhli zpátky na travnatou stráň, mohli se v klidu vydýchat.
„Co to bylo?“ vyrážel ze sebe zděšeně Hrarayli.
„Nebyli to… možná… poslové Duhového prince?“ nadhodil roztřeseně Hříbek.
„O embleer Frith! Poslové Duhového prince? Tihle?!“ zaklel Modřín tak silně a hanebně, že sebou Hříbek vyděšeně trh.
„Možná jsme viděli něco, co jsme vidět neměli,“ uvažoval Hrarayli. „Myslíte, že nám k tomu Šedovous řekne víc? Jako nejstarší králík kolonie toho ví nejvíc, možná…“
„Nevím, jestli chci vědět, co to bylo,“ zavrčel Modřín. „Jdeme domů, mám z toho tak zježenou srst, že se budu muset česat celé fu ni-Frith.“
Ráznými skoky vyrazil zpátky ke kolonii. Hrarayli se podíval na Hříbka a jen zmateně naklonil hlavu. Opravdu nevěděl, jak si vyložit to, co právě viděli. Bez slova se vydal za Modřínem. Hříbek ho roztřeseně následoval.
Nebyli ještě od lesa tak daleko, když najednou přímo před Modřína vyskočila z šípkového houští kočka a zeleně blýskala očima. Modřín, který žádné nebezpečí předtím necítil, z toho byl natolik v šoku, že se nezmohl ani na útěk. Pouze ztuhl na místě.
„Frithaes!“
Ten výkřik zastavil prchajícího Hrarayliho s Hříbkem jako rána z pušky. Kočka, která je zdraví králičí řečí? Jako by to chtěla potvrdit, promluvila znovu.
„A lay meth Naylte!“
„Layai pfeffil elil!“ vyštěkl na ní Modřín. „Layes pfeffa!“
„Vahl, laya pfeffa. An… nejsem váš nepřítel,“ kočka náhle sklouzla do nářečí živých plotů.
„B…bleth?“ vykoktal zmateně Modřín.
„Omlouvám se, už dlouho jsem králičtinou nemluvila, hodně jsem toho zapomněla, takže radši takhle,“ mávla neurčitě tlapou a nasadila omluvný výraz.
Králíci na ní třeštili oči čím dál víc, neschopni jakéhokoli pohybu. Kočka, šťastná, že před ní neutekli, jejich strnulosti využila a pokračovala.
„Někoho hledám a už mě tady nebaví pobíhat sem a tam. Neviděli jste tu někde náhodou…“ než větu stačila dokončit, z blízkého lesa se ozval hlasitý smích.
„Aha, tak už nic. Ale stejně děkuju za pomoc,“ vycenila na ně zuby v přátelském úsměvu, ale ten spíš než aby je uklidnil, je ještě víc vyděsil. Všichni tři naráz vyrazili na útěk.
„Frithaes!“ zavolala za nimi.
Modřín se za ní v běhu otočil a posměšně zapištěl:
„Hoi, hoi, u embleer hrair. M’saion ulé hraka vair!“
„Hoi! Embleer naylte!“ ulevila si kočka a otočila se k prchajícím králíkům zády. Z lesa se ozval další radostný výkřik a ona neomylně zamířila za hlasem.
Tři králíci už byli téměř u nory, když se přes ně mihl velký stín. Kolonií se ozvalo výstražné dupání.
„Nildel!“
Drobná králičí těla, z ptačí perspektivy vypadající jen jako hnědé kuličky v zažloutlé trávě, v několika vteřinách zmizela pod zemí.
Králíci vyhledali bezpečí svých nor tak rychle, že si tvora přelétávajícího nad nimi, ani pořádně neprohlédli. Nevšimli si, že byl daleko daleko větší než jestřáb, ač z té výšky tak možná nepůsobil. Nevšimli si, že měl z části srst a z části šupiny místo peří. Že jeho křídla byla blanitá, bez perutí.
Kočičí hlava, štíhlé a ladné dračí tělo, dlouhý ocas a silné spáry… a na hřbetě – dvě lidské postavy.
_____________________________________________________________
Slovník
- slova a věty nejsou řazeny podle abecedy, ale podle pořadí, v jakém jsou v textu použity (doufám)
homba - liška
hraray – rychlý (Hrarayli by se dalo přeložit jako Rychlík, tedy králík, který dokáže běhat opravdu rychle)
Owsla – skupina silných a chytrých králíků, kteří obklopují Vrchního králíka (vůdce králičí kolonie) a dohlíží na pořádek
silflay – pastva nad zemí
lendri – jezevec
hrududu – auto
hrududil – auta (množné číslo králíci tvoří tak, že k podstatným jménům přidávají příponu – l nebo – il)
El-ahrairah – králičí hrdina, jméno je tvořeno slovy elil-hrair-rah, tedy v překladu Princ tisíce nepřátel
embleer - páchnoucí; používán jako nadávka zhruba odpovídající „zatracený“ či „zatraceně“
rooli – mládě
elil – označení všech králičích nepřátel
O embleer Frith! – doslovný překlad neposkytnu, ale je to velmi silná nadávka chápána i jako silné rouhání
Frith – Slunce, také hlavní králičí bůh a ochránce
embli – smrdutý
fu ni-Frith - odpoledne
Frithaes – ahoj; také pozdrav při rozloučení či fráze „všechno v pořádku“
A lay meth Naylte – mluvím králičím jazykem
Layai pfeffil elil – kočky jsou nepřátelé
Layes pfeffa – ty jsi kočka
Vahl, laya pfeffa, an – ano, jsem kočka, ale…
bleth? – co?
Hoi, hoi, u embleer hrair. M’saion ulé hraka vair! – Hej, hej smradlavé Tisícero, ani pustit bobky nemůžeme, abychom vás nepotkali; posměšný popěvek
naylte – králík (Naylte – psáno s velkým „N“ znamená králičí řeč – Lapine)
nildel – jestřáb, může se použít i pro ostatní nepřátele z ptačí říše
Králík si pročísl pravý slech, na kterém se mu zachytila jemná pavučinka babího léta a zavětřil. Když nezpozoroval nic, co by ho mohlo ohrozit, přičapl na zem a trochu nabručeně začal chroupat zažloutlou trávu.
„Vrrrrrr, jsem homba a mám tě!“ zakřičel mu najednou za zády pištivý hlas a z trsu bodláčí se na něj vrhlo štíhlé světle hnědé tělo.
Králík nezaváhal. Otočil se k útočníkovi zády a vykopl zadními běhy. Bezhlavý útok se změnil v krkolomný pád.
„Bylo tě slyšet na skoky daleko, Hrarayli. Jako homba bys umřel hlady po pár dnech,“ ušklíbl se vítězně králičí bojovník a jednu přední tlapu tiskl na hrudník daleko menšímu a šlachovitějšímu králíkovi.
„Tebe se mi prostě nikdy nepodaří nachytat, Modříne, viď?“ uznal Hrarayli.
Modřín tlapu stáhl a přemožený útočník se slavnostně vztyčil.
„Na velkého a silného kapitána té nejlepší králičí Owsly prostě nikdo nemá,“ zvolal a směrem k Modřínovi rozpřáhl přední tlapy. Pak se způsobně usadil a začal si oprašovat pocuchanou srst.
Modřín se opět pustil do pastvy.
„Moc ti to nejede,“ poznamenal Hrarayli, když chvíli sledoval, jak se jeho přítel při chroupání téměř suché trávy ušklíbá.
„Aby taky jo. Nemám rád podzimní trávu, chutná spíš jako seno a do břicha padá jako suchá větev.“
„Proč nejdeš k potoku? Tam je tráva ještě dobrá.“
„Chtěl jsem, ale Šáchor si přeje, abychom se teď netoulali nikam daleko. Poslední dobou se tu objevuje čím dál víc lidí, máme být ve střehu a držet se u nor.“
„To by králíka, jako jsi ty, nemělo zastavit,“ šťouchl ho Hrarayli tlapkou do boku. „Nebo se snad bojíš?“
„Tak hele, ty Rychlonožko!“ Modřín se po něm se zabručením ohnal. „Já nemám strach z ničeho!“ dodal ještě a hrozivě se vztyčil.
„Tak se mnou pojď k potoku,“ provokoval dál Hrarayli.
„K potoku? Vy chcete jít k potoku?“ ozvalo se za nimi tak náhle, až sebou oba leknutím cukli.
Drobný, tmavě hnědý králíček, na ně upíral své velké, skoro ještě mláděcí oči.
„Co tady děláš, Hříbku?“ obořil se na něj Modřín.
Hříbek se nenechal vystrašit. Jen zamžikal a zakmital čenichem.
„Šel jsem na silflay, stejně jako vy. A jestli půjdete k potoku, jdu s vámi.“
„My nepůjdeme k potoku. Modřín se totiž bojí,“ vycenil lstivě zuby Hrarayli.
„To říkáš ty. A jestli jsi dost králík na to, abys šel se mnou, tak prosím, můžeme vyrazit,“ zavrčel Modřín a bez dalších slov se otočil a hopkal pryč. Oba králíci ho s odstupem tří skoků následovali.
Znovu nad nimi zakroužilo hejno vlaštovek a Hrarayli se za nimi na chvíli hravě rozběhl. Pak se stočil obloukem k ostatním, přeskočil Hříbka a s předstíranou důstojností se znovu zařadil vedle něj.
„Málo platné, Rychlíku, jsi z nás opravdu nejrychlejší,“ obdivně na něj hleděl Hříbek. „Pěkně jsi s těmi švitořilkami držel krok.“
„Ale přeprat lendriho by nedokázal,“ ozval se zepředu Modřín.
„Aspoň bych pak neměl tak zjizvený zadek jako ty. Ale zase to ke tvému jménu sedí, chlupy ti tam vypadaly jako brzy opadá jehličí modřínům,“ filozofoval rozverně Hrarayli, ale když se po něm Modřín výhružně otočil, ztichl. V nestřeženém okamžiku však pošeptal Hříbkovi:
„Vždyť je to pravda, ne?“
Hříbek jen pobaveně přikývl.
Minuli ostrůvek ze šípkových keřů, který teď vypadal jak navlečený do žlutavých šatů a ozdobený červenými korálky. Při pohledu z blízka se dalo mezi větvičkami rozeznat jemné krajkoví z pavučin. Jejich tkalci se vyhřívali v paprscích podzimního slunce a snažili se ještě před zimou nachytat co nejvíc much.
Hříbek se zastavil a prohlížel si bělavý křížek na zadečku jednoho z nich.
„Modříne, kam chodí pavouci na zimu spát?“ zeptal se.
Modřín se zastavil a chvíli přemýšlel. Pak mávl tlapou a vydal se dál. Přes rameno však zavolal:
„Na to se zeptej Šedovouse, ten to určitě bude vědět.“
Hříbek se lehce dotkl packou pavouka, který vypadal, jako by seděl jen tak ve vzduchu, a pozoroval, jak se bílý křížek kmitl vzduchem, když pavouk odběhl po téměř neviditelném vlákně pryč.
Králíci pomalu dorazily na kraj lesa a Modřín zpozorněl. K potoku už to nebylo daleko, ale něco se mu na okolní krajině nezdálo.
„Člověk!“ zadupal po chvilce, když k němu vítr zanesl podezřelý pach.
Hrarayli s Hříbkem zazmatkovali. Chtěli se při výstražném dupání instinktivně ukrýt, jenže zjistili, že není kam. Všichni tři se nakonec skrčili v nejbližším lískovém keři a větřili.
„Ten pach je cítit trošičku jinak,“ namítl Hrarayli.
„Možná. Ale rozhodně tu byl člověk. Cítím i hrududu.“
„Je ale daleko, viď, Modříne?“ zeptal se trochu roztřeseně Hříbek. „Nemám hrududil rád.“
Hrarayli vykoukl z listoví a pozorně se rozhlédl. Modřín ho praštil tlapou přes zadek.
„Koukej zalízt a přestat si hrát na El-ahrairaha!“
„To hrududu je cítit hodně slabě, myslím, že se ho vůbec nemusíme bát. Tady by stejně nemohlo dost rychle běhat, je to tu samý hrbol a keř, a víš přece, že oni běhají převážně po těch divných rovných cestách,“ namítl Hrarayli věcně.
„Hrududu mi starosti nedělá. Ale ten člověk je blízko,“ usadil ho Modřín.
„Prošel tudy, to uznávám. Ale ten pach…,“ Hrarayli se hluboce nadechl a na vteřinku zavřel oči. „Ten čerstvější pach je trochu jiný.“
„Jiný… jako jiný člověk?“ nadhodil zkusmo Hříbek.
„Ne, Hříbku. Úplně jiný,“ zavrtěl Hrarayli hlavou.
„Embleer Rychlíku, ty jsi nějak moc chytrý!“ utrhl se na něj Modřín, ale vzápětí sám zvědavě vystrčil hlavu z úkrytu ven. Rozhlédl se a když neviděl nic podezřelého, opatrně vyhopkal blíž k lesu. Zapanáčkoval a znovu ostražitě pátral po nebezpečí. Vlaštovky mu bezstarostně poletovaly vysoko nad hlavou a odkudsi zakřičel rorýs své „vím vím“, až se Modřín ušklíbl.
„Však já taky vím. Hej, vy dva, jdete se mnou? Chci tomu přijít na kloub.“
Hrarayli s Hříbkem byli v mžiku u něj.
Trochu nejistě se všichni tři králíci vydali za pachem, který se k nim nesl odkudsi z lesa. Přikrčení do mechu a trsů lesní trávy pomalu hopkali kupředu. Spadané listí jim pod tlapkami občas zašustilo, což je vždycky vyděsilo tak, že okamžitě přičapli k zemi a strnule dřepěli. Postupovali opravdu pomalu.
„Slyšíte to?“ zastřihal ušima Hříbek.
Všichni nastražili slechy a soustředěně naslouchali.
„Zní to trochu jako nářečí živých plotů, ale… je to jemnější, bez tvrdého přízvuku, jaký většina zvířat používá,“ uvažoval Hrarayli.
„Zní to…,“ místo aby myšlenku dokončil, Modřín se znechuceně zašklebil.
„Mě to přijde jako veselá písnička,“ poznamenal Hříbek.
„Jsi ještě rooli,“ usadil ho Modřín a opatrně se vydal za zpěvem.
„Už jsme blízko, buďte opatrní. Kdyby se cokoliv dělo, okamžitě utíkejte. Nevíme, jestli je to elil,“ šeptal Modřín, když se zvláštní hlasy ozývaly jen kousek od nich.
Všichni tři opatrně protáhli hlavy hustým roštím. Hleděli přímo na malou lesní mýtinu plnou spadaného barevného listí. Uprostřed, na růžovobílé kostkované dece ležely dvě zvláštní postavy.
„Lidi?“ zavrčel nenávistně Modřín.
Hrarayli si roztržitě olízl pysky.
„To nejsou lidi. Jsou trochu jinak cítit.“
„Mají křídla, vidíte?“ vydechl užasle Hříbek.
Tiše ty dvě postavy pozorovali a poslouchali.
Podzimní čas kolem pádí,
v listí barevném
pojď si hrát.
Rudá, která nepopálí,
žlutavý sen,
který mám rád.
Pa pa pa padá na nás listí podzimní,
na krk tobě šperky z jeřabin dám.
Pa pa pa padá na nás listí, zdá se mi,
podzimní den vyzývá k hrám.
Tak pojď si hrát, pojď tančit,
pojď se jenom smát.
Podzimní šat na sebe nech si dát.
Jenom chvíli tanči s víly,
my máme teď bál.
Já jsem žaludový král.
Podzimní sen nech si zdát,
tiše poslouchej, co šeptá nám.
Nemusíš se zimy bát,
podzim je teď náš
mocný pán.
Sy sy sy sype na nás listí barevný,
žlutý, hnědý, jasně červenavý.
Z z z z listí máme roušky bederní,
čistou nahotou my jsme
nevěrní.
Tak pojď si hrát, pojď tančit,
pojď se jenom smát.
S trochou hříchů svatosti se s námi vzdát.
Jenom chvíli tanči s víly,
my máme teď bál.
Já jsem žaludový král.
Dívej a zírej,
vílák, jsem vílák.
Dívej a zírej,
vílák, jsem vílák.
My spolu provílíme den,
když všechno kolem nás
zdá se tak nevlídné a zlé.
Teď stůj, nespěchej,
trochu mě polechtej,
mý tělo je na chvíli i tvé.
Já vílák jsem
a vílím,
tohle je můj hřích,
než tělo mé
pak zchladí
první zimní sníh.
Však věčný podzim
plodů ráj
to já
bych
jen si přál.
Já jsem žaludový král.
Já jsem žaludový král.
Věčný podzim
plodů ráj to
bych si přál.
Já jsem žaludový král.
Já jsem žaludový král.
Já jsem žaludový král.
Ty dvě postavy ležící na dece byli víláci. Na pohled téměř normální lidé, ale ze zad jim vyrůstala barevná motýlí křídla. Byli nazí, jen kolem pasu měli bederní roušku z dubového a javorového listí.
Tmavovlasý, trochu mohutnější vílák, ležel na břiše, hlavu si podpíral rukama a zálibně zíral na svého vílího partnera. Ten seděl v tureckém sedu a pečlivě navlékal na zlatou šňůrku bobulky jeřabin. Rozjařeně přitom zpíval a když navlékl poslední jeřabinu, láskyplně svůj podzimní šperk uvázal druhému kolem krku. Sám měl na sobě náhrdelník z žaludů a i jeho bederní roušku zdobilo několik žaludových ozdob.
„Berísku můj, já tak miluju podzim!“ vykřikl, nabral hrst barevného listí a rozhodil ho nad nimi.
„Však já vím,“ usmál se ležící vílák a natáhl ruku. „Otevři pusinku, Neilie.“
Světlovlasý vílák se k němu naklonil a Berísek mu vložil jádro lískového ořechu na jazyk.
„Jaký jsem?“ zeptal se, když Neilie s labužnickým potěšením pusu zavřel.
„Nepopsatelně skvělý,“ mhouřil jeho přítel slastně své blankytně modré oči.
Berísek mu hodil další oříšek a Neilie ho hbitě chytil do ruky. Překvapeně se na Beríska podíval, luskl prsty, až kolem zavířil jiskřivý vílí prach a ve chvíli, kdy hraně zavýskl, seskočila mu z napřažené ruky malá rezavá veverka. Berísek okouzleně vydechl.
Huňatá zrzečka se na zemi posadila na zadní, rozhlédla se, a když uviděla na dece hromádku oříšků, jeden hned popadla do tlamičky a hbitě zmizela mezi stromy.
„Ta byla sladká,“ rozplýval se Berísek.
„Ty jsi sladký, můj kudrnatý beránku,“ mrkl na něj Neilie a poslal mu vzdušný polibek. Berísek ho chytil do dlaně a tu si s potěšeným úsměvem přitiskl k srdci.
„A vůbec, vstávej a pojď si hrát!“ vykřikl blonďatý modroočko rozjařeně a znovu vyhodil nad hlavu hromádku spadaného listí. A než stačil Berísek vůbec zareagovat, zatřepotal křídly, napůl skákaje ho oběhl a začal vesele křepčit po mýtině.
„Počkej na mě!“
Berísek vyskočil a rozběhl se za ním. Jen na vteřinku se sehnul, sebral plnou náruč listí a když Neilieho dohonil, celého ho listím zasypal. Ten se rozesmál, zavířil kolem něj, rozhodil několik hrstí žaludů, a pak se rozeběhl do lesa.
„Jeeee, králíčci,“ ozval se překvapeně, když proletěl roštím a skočil do vysoké trávy. Pod nohama mu prokmitla tři hnědá králičí těla, která vyrazila k útěku.
„Podívej, co jsi udělal. Ty jsi je vyplašil,“ pokáral ho Berísek.
„Já nechtěl,“ popotáhl nešťastně Neilie a svěsil pobledlá křidélka. Vzápětí ale poskočil a ukázal na nejbližší dub. „Ale podívej, támhle je ta moje veverka!“ Luskl prsty a ve vteřině zmizel. Zůstal po něm jen jiskřivý déšť vílího prachu snášející se na zažloutlé kapradiny. Beríska to nepřekvapilo. Jen zvedl hlavu a zahleděl se do koruny stromu. Za okamžik se v nich zablýsklo, jak se rozesmátý vílák objevil na jedné z větví. Veverka, sedící kousek opodál, vyděšeně vzhlédla. Neilie k ní napřáhl ruku, ale to už malá čiperka metelila po kmeni stromu ještě výš do koruny.
„Ty jsi nepoučitelný. Proč plašíš ta nebohá zvířátka?“ zavolal na něj ze země Berísek. Neilie zamával křídly a pomalu se snesl k němu dolů.
„Protože… jsem zlobivej vílák!“ řekl nejdřív naoko kajícně, pak se ale rozchechtal, hodil na Beríska pořádnou hrst listí a znovu se rozběhl do lesa. Berísek obrátil oči v sloup, ale nakonec se láskyplně usmál a jako předtím Neilie lusk prsty a v záplavě vílího prachu zmizel.
„Pryyyyč!“ zapištěl Modřín, když se podivná, směšnými křidélky třepotající postava, nezadržitelně blížila k nim. Vyrazili na poslední chvíli, takže se poskakujícímu vílákovi připletli pod nohy. Naštěstí se za nimi nerozběhl a když vyběhli zpátky na travnatou stráň, mohli se v klidu vydýchat.
„Co to bylo?“ vyrážel ze sebe zděšeně Hrarayli.
„Nebyli to… možná… poslové Duhového prince?“ nadhodil roztřeseně Hříbek.
„O embleer Frith! Poslové Duhového prince? Tihle?!“ zaklel Modřín tak silně a hanebně, že sebou Hříbek vyděšeně trh.
„Možná jsme viděli něco, co jsme vidět neměli,“ uvažoval Hrarayli. „Myslíte, že nám k tomu Šedovous řekne víc? Jako nejstarší králík kolonie toho ví nejvíc, možná…“
„Nevím, jestli chci vědět, co to bylo,“ zavrčel Modřín. „Jdeme domů, mám z toho tak zježenou srst, že se budu muset česat celé fu ni-Frith.“
Ráznými skoky vyrazil zpátky ke kolonii. Hrarayli se podíval na Hříbka a jen zmateně naklonil hlavu. Opravdu nevěděl, jak si vyložit to, co právě viděli. Bez slova se vydal za Modřínem. Hříbek ho roztřeseně následoval.
Nebyli ještě od lesa tak daleko, když najednou přímo před Modřína vyskočila z šípkového houští kočka a zeleně blýskala očima. Modřín, který žádné nebezpečí předtím necítil, z toho byl natolik v šoku, že se nezmohl ani na útěk. Pouze ztuhl na místě.
„Frithaes!“
Ten výkřik zastavil prchajícího Hrarayliho s Hříbkem jako rána z pušky. Kočka, která je zdraví králičí řečí? Jako by to chtěla potvrdit, promluvila znovu.
„A lay meth Naylte!“
„Layai pfeffil elil!“ vyštěkl na ní Modřín. „Layes pfeffa!“
„Vahl, laya pfeffa. An… nejsem váš nepřítel,“ kočka náhle sklouzla do nářečí živých plotů.
„B…bleth?“ vykoktal zmateně Modřín.
„Omlouvám se, už dlouho jsem králičtinou nemluvila, hodně jsem toho zapomněla, takže radši takhle,“ mávla neurčitě tlapou a nasadila omluvný výraz.
Králíci na ní třeštili oči čím dál víc, neschopni jakéhokoli pohybu. Kočka, šťastná, že před ní neutekli, jejich strnulosti využila a pokračovala.
„Někoho hledám a už mě tady nebaví pobíhat sem a tam. Neviděli jste tu někde náhodou…“ než větu stačila dokončit, z blízkého lesa se ozval hlasitý smích.
„Aha, tak už nic. Ale stejně děkuju za pomoc,“ vycenila na ně zuby v přátelském úsměvu, ale ten spíš než aby je uklidnil, je ještě víc vyděsil. Všichni tři naráz vyrazili na útěk.
„Frithaes!“ zavolala za nimi.
Modřín se za ní v běhu otočil a posměšně zapištěl:
„Hoi, hoi, u embleer hrair. M’saion ulé hraka vair!“
„Hoi! Embleer naylte!“ ulevila si kočka a otočila se k prchajícím králíkům zády. Z lesa se ozval další radostný výkřik a ona neomylně zamířila za hlasem.
Tři králíci už byli téměř u nory, když se přes ně mihl velký stín. Kolonií se ozvalo výstražné dupání.
„Nildel!“
Drobná králičí těla, z ptačí perspektivy vypadající jen jako hnědé kuličky v zažloutlé trávě, v několika vteřinách zmizela pod zemí.
Králíci vyhledali bezpečí svých nor tak rychle, že si tvora přelétávajícího nad nimi, ani pořádně neprohlédli. Nevšimli si, že byl daleko daleko větší než jestřáb, ač z té výšky tak možná nepůsobil. Nevšimli si, že měl z části srst a z části šupiny místo peří. Že jeho křídla byla blanitá, bez perutí.
Kočičí hlava, štíhlé a ladné dračí tělo, dlouhý ocas a silné spáry… a na hřbetě – dvě lidské postavy.
_____________________________________________________________
Slovník
- slova a věty nejsou řazeny podle abecedy, ale podle pořadí, v jakém jsou v textu použity (doufám)
homba - liška
hraray – rychlý (Hrarayli by se dalo přeložit jako Rychlík, tedy králík, který dokáže běhat opravdu rychle)
Owsla – skupina silných a chytrých králíků, kteří obklopují Vrchního králíka (vůdce králičí kolonie) a dohlíží na pořádek
silflay – pastva nad zemí
lendri – jezevec
hrududu – auto
hrududil – auta (množné číslo králíci tvoří tak, že k podstatným jménům přidávají příponu – l nebo – il)
El-ahrairah – králičí hrdina, jméno je tvořeno slovy elil-hrair-rah, tedy v překladu Princ tisíce nepřátel
embleer - páchnoucí; používán jako nadávka zhruba odpovídající „zatracený“ či „zatraceně“
rooli – mládě
elil – označení všech králičích nepřátel
O embleer Frith! – doslovný překlad neposkytnu, ale je to velmi silná nadávka chápána i jako silné rouhání
Frith – Slunce, také hlavní králičí bůh a ochránce
embli – smrdutý
fu ni-Frith - odpoledne
Frithaes – ahoj; také pozdrav při rozloučení či fráze „všechno v pořádku“
A lay meth Naylte – mluvím králičím jazykem
Layai pfeffil elil – kočky jsou nepřátelé
Layes pfeffa – ty jsi kočka
Vahl, laya pfeffa, an – ano, jsem kočka, ale…
bleth? – co?
Hoi, hoi, u embleer hrair. M’saion ulé hraka vair! – Hej, hej smradlavé Tisícero, ani pustit bobky nemůžeme, abychom vás nepotkali; posměšný popěvek
naylte – králík (Naylte – psáno s velkým „N“ znamená králičí řeč – Lapine)
nildel – jestřáb, může se použít i pro ostatní nepřátele z ptačí říše