Tyrkys
Na špínou a krví spečené černé srsti lehce jiskřila večerní rosa, jako by chtěla křišťálem vyzdobit dříve tak hebký a krásný kožíšek. Mladý bezejmenný kocourek, už ne kotě, ale ještě ne kocour, znaveně rozlepil ospalky zalepená víčka a zamžoural do temně rudého pruhu na obzoru. Možná je to naposledy, co vidí slunce, pomyslel si. Po černé tváři mu z dříve krásných nezvykle namodralých tyrkysových očí skanula osamělá slza. Už neměl sílu brečet. Už nekřičel ani bolestí ani snahou přivolat pomoc.
Kousek od něj zašustila vysoká tráva. Snažil se podívat, co se děje, ale nedokázal dostatečně otočit hlavu. A pohnout se celý, to už nikdy nedokáže. Zadní tlapy měl zpřelámané, páteř rozdrcenou. Nevěděl, jak dlouho v té trávě leží, věděl jen, že už vůbec nic necítí. Žádnou bolest, žádný strach, ani zimu. Dřív by ho taková představa děsila, ale teď, v tuhle chvíli, byla necitlivost požehnáním a konec sladkou odměnou.
Kolem čenichu mu přeběhla polní myš. Kdyby byl zdravý, nikdy by se neodvážila běžet tak blízko, ale cítila, že jindy zarytý nepřítel je nyní neschopný cokoli udělat, a tak ztratila veškerou bázeň.
Povzdechl si. Tak rád by si ještě jednou zalovil v polích či na louce. Proběhl se rosou zmáčenou trávou, krčil se u myších děr či šplhal po stromech k hnízdům ukrytým ve větvích. Možná i za cenu bolesti, ale… ne, lepší je necítit.
Znovu upřel oči na teď už nevýrazný bledý pruh na obloze. Krajinu kolem začínala pohlcovat noční temnota. Vzduch voněl posečenou trávou a heřmánkem, přicházela příjemná letní noc. Na obloze se začaly pomalu rozsvěcet hvězdy a jak tma houstla, bylo jich čím dál víc.
Díval se na ně a přemýšlel, že ho vlastně nikdy předtím nenapadlo, jak je noční obloha krásná. Měsíc zatím nevyšel, takže mihotavou záři hvězd nic nerušilo.
Pozoroval mléčnou mlhovinu, u obzoru se trochu zbarvující do modra. Stovky drobných vzdálených světů se mu odrážely v očích, když najednou oblohu proťal tyrkysový plamen.
Polekaně vzhlédl, jak mu jen jeho zpřelámané tělo dovolilo a sledoval blednoucí stopu. Strach, o kterém doufal, že je už navždy schovaný v necitlivosti, vystřelil na povrch jako šlehnutím proutku. Blednoucí záře končila na druhé straně louky. Ve vysoké trávě přistál velký okřídlený stín. Stromy v jeho blízkosti zašuměly poryvem větru. A pak najednou… ten stín zmizel.
Snažil se ho zachytit, co mu jen oslabené smysly dovolily, ale po podivném úkazu jako by se slehla zem. Přemýšlel, jestli se mu to jen zdálo a nebo to bylo něco, co značí konec jeho cesty. Leknutím trhl hlavou, když se těsně za ním rozezněl nocí chladně zvonivý hlas.
„Ale ale… copak to tu máme?“
Natočil hlavu co nejvíc mohl a koutkem oka zachytil podivnou ženu. Zorničky se mu stáhly před jasem, který z ní do noční tmy vycházel. Měla světlou tyrkysovou pleť a dlouhé tmavé vlasy. Šaty, rozprostírající se až na zem byly temně tyrkysové, protkané tou nejhlubší půlnoční černí, jakou znal, a ve svitu hvězd se chladně leskly.
„Moc života už v tobě nezbývá,“ ozval se ten hlas znovu a on zachytil na její tváři lehký úsměv. „Daruj mi ho, tobě už stejně k ničemu není.“
Natáhla k němu svou ruku. Chtěl vyděšeně zamňoukat, ale nedokázal ze sebe vydat ani hlásku.
„Tak neboj se přece, já tě jen zbavím tvého utrpení,“ zašeptala a jemně se dotkla jeho čenichu. Její ruka byla chladná jak stříbrná zář hvězd na nebeské kopuli nad ním a on cítil, že už nemá sílu držet hlavu zvednutou. Oči se mu pomalu zavíraly, jen ještě jednou zamžoural do její tyrkysové tváře, než svět kolem něj celý zčernal.
Cítil, jak se pomalu vynořuje z černé hlubiny ke světlu. Otevřel oči a bolestně zamžoural. Světlo bylo na něj zatím příliš ostré. Trhl sebou a v tu chvíli si uvědomil, že znovu cítí své tělo. Překvapením otevřel tlamu a s přimhouřenýma očima se podíval na své zadní tlapy. Byly v pořádku. Zdravé, silné a… obrovské! Přejel pohledem po svém těle a překvapeně vydechl.
„Trochu jsem tě vylepšila, možná sis všiml,“ ozval se čísi hlas.
Znal ho, už někdy ho musel slyšet, i když teď se zdál trošičku hlubší. Pátral v paměti a náhle se mu vybavila vůně trávy a heřmánku, hvězdy a tyrkysové světlo.
Konečně se odvážil otevřít oči dokořán. Ležel na teplé kamenité zemi a nad hlavou mu zářila souhvězdí, jaká nikdy předtím neviděl. Před ním seděla tyrkysově zbarvený dračice, dvojice dlouhých rohů dodávala její hlavě elegantní, ale i nebezpečný ráz. Trochu se před ní přikrčil.
„Už se nemusíš bát. Jsi silný, zdravý a hlavně… jsi živý,“ usmála se na něj.
Pomalu se posadil a s neskrývaným zájmem si prohlížel své nové tělo.
„Co jsi to se mnou udělala?“ zeptal se a těsně před očima si podržel velkou přední pracku, aby si jí mohl lépe prohlédnout. Už to nebyla malá kočičí packa s černou krátkou srstí… byl to šupinatý dračí spár, tak silný, že by jen jediným stiskem dokázal své předchozí tělo dokonale rozdrtit.
„Byl jsi celý rozlámaný, trochu jsem tě vyspravila. Teď jsi tvor, kterému se říká čičidrak. Podívej.“
Ukázala na hladinu malého jezírka.
Opatrně se zvedl a trochu topornou chůzí přešel k jezírku. Sklonil se k hladině a okouzleně vydechl.
Jeho tělo si ponechalo kočičí štíhlost a mrštnost, ale zesílilo a tlapy zmohutněly. Celé bylo pokryté tmavě tyrkysovými šupinami, jen na hřbetě se táhl pruh černé hladké srsti. Silný dračí ocas se komíhal ze strany na stranu, od poloviny až ke špičce porostlý husou dlouhou srstí, která se při pohybu lehce leskla. Kočičí hlava se trochu protáhla, za ušima teď vyrůstaly dlouhé černé rohy zakroucené podél tváře směrem k čenichu. Celý obličej byl pokrytý krátkou srstí, jen od čenichu se táhl až k čelu a kolem očí úzký šupinatý pruh. Největší změnou však byla křídla. Byla obrovská, bál se jimi pohnout, bál se udělat cokoli, co by ho z tohohle snu mohlo probudit. Byl přesvědčený, že pokud udělá i ten nejmenší pohyb, vše kolem něj se rozplyne a on se probudí polámaný a zubožený zpátky na travnaté louce.
„Neprobudíš,“ zazněla odpověď, jako by mu dračice stojící opodál četla myšlenky. „Tohle není sen, jsi skutečný.“
Na důkaz toho přešla k němu blíž a jemně ho čenichem šťouchla do zad. Otočil se k ní.
„Jak a proč?“ zašeptal.
„Jak? To není důležité. A proč? Pověz mi, co se ti stalo?“
Přivřel oči a zarazil se. Nechtěl na to vzpomínat, navíc měl pocit, že dračice to stejně ví.
„No tak, vyprávěj. Zasloužím si ten příběh slyšet,“ přiblížila svou hlavu k jeho tváři a on se strachy zachvěl. Byla větší než on a z dračí zubaté tlamy šel strach.
„Srazilo mě auto,“ odpověděl.
„A? To není všechno, malý kocourku,“ přísně ho pokárala.
„Ten člověk z toho auta… kopal do mě a bil… nakonec mě nechal ležet u silnice. Ztratil jsem vědomí, a když jsem se probral, nějaké zvíře mě táhlo za chromou nohu po louce. Možná zdivočelý pes nebo liška. Něco ho vyplašilo, tak mě pustilo a uteklo. A já tam zůstal ležet… zbytek už znáš, to mezi tím není zajímavé,“ ztichl a sklonil hlavu.
Přikývla, chvíli ho pozorovala a když k ní vzhlédl, přejela mu jednou tlapou přes čelo a oči.
„Co to…“ otázku nedopověděl. Oční víčka mu opět ztěžkla a hlava začala pomalu klesat.
Když otevřel oči, ležel před velkým zděným domem.
„Tam uvnitř,“ zaslechl tichý zvonivý hlas. Tyrkysová žena mu tiše, ale důrazně promlouvala do ucha. „V tom domě žije člověk, který ti ublížil. Teď spí a ty ho můžeš dostat do svých drápů, pokud si to budeš přát.“
Její hlas chladně řezal do jeho mysli a pokoušel jeho chtíč. Ano, chtěl se pomstít. Zažil díky tomu člověku tolik utrpění a bolesti… tohle si přece nezasloužil. Nikomu nikdy nic neudělal, tak proč ho ten člověk zmrzačil? Zaslouží si trest!
„Správně, můj malý kocourku,“ pousmála se. Mávla rukou a dveře do velkého domu se pomalu otevřely.
Vběhl dovnitř a rozhlédl se. Před ním ubíhala dlouhá chodba do vnitřku domu, on se však nezdržoval, věděl přesně, kam má jít. Vyběhl tiše po schodech do prvního patra a stanul před pootevřenými dveřmi napravo od schodů. Opatrně nakoukl do potemnělé místnosti.
Na velké posteli spal menší, vychrtlý muž a tlumeně chrápal. Tyrkysové dračí oči se při pohledu na bezbranného člověka zaleskly.
Přešel k posteli blíž a chvíli spícího muže pozoroval. Slabý, propadlý hrudník se pomalu zvedal a klesal do rytmu chrápání, příliš hranatá brada se spáčovi občas roztřeseně zachvěla a zarudlá víčka sebou zacukala.
Napřáhl svou velkou šupinatou tlapu a na chvíli se zarazil. Ten člověk se zdál být tak bezmocný a zranitelný…
„Ublížil ti… ty teď musíš ublížit jemu…“ jako by z dálky zaslechl tichý hlas. Přimhouřil oči a rozmáchl se. Když byla jeho tlapa těsně nad mužovou hlavou, její pohyb se na poslední chvíli zastavil.
Nemůže přece zabít člověka. Rozhodně ne takhle ve spánku… ano, ten muž mu sice ublížil, ale díky tomu je teď tvorem, o jakém se mu ani nesnilo.
Poprvé zkusmo trochu roztáhl křídla. Jen tolik, kolik mu stěny pokoje dovolily. Byla nádherná. Tenká blána mezi šupinatými prsty byla sametově černá, jemná a přesto silná, aby odolala prudkému větru. Jaké to asi bude na těch křídlech letět, vidět svět z ptačí perspektivy… jaké to asi bude najít tvory stejného druhu? Protože určitě někde nějací jsou.
Stáhl křídla a ještě jednou se zadíval na lidského spáče. Ten sebou teď ve spánku neklidně ošíval a trhal rukama. Neměl asi moc klidné sny.
Čičidrak pomalu vycouval z pokoje. Tiše seběhl po schodech a stále pootevřenými dveřmi vyšel ven. Jakmile stál před domem, dveře se zavřely a zámek zaklapl.
„Nezabil jsi ho,“ zkonstatovala tyrkysová žena a on z jejího hlasu nedokázal vyčíst, co si skutečně myslí. Zavrtěl hlavou.
„Dobře. Prošel jsi zkouškou,“ usmála se na něj.
„Jakou zkouškou?“ zeptal se nechápavě. Nevěděl, že šlo o nějakou zkoušku. Kdyby ano, tak… tak co? Zachoval by se jinak?
„Zachoval ses tak, jak se na čestného draka sluší a patří. Nejde ti o pomstu, i když ti ten člověk hodně ublížil.“
„Ublížil. Ale díky němu jsem teď tím, čím jsem,“ namítl.
„Ano. Pochopil jsi. A to je správné,“ přikývla a znovu se usmála. „Dostal jsi dar, se kterým zdá se budeš umět velmi pečlivě zacházet. Zůstaň vždy takový, jaký jsi dnes v noci, můj malý kocourku.“
Pohladila ho po čenichu a ve vteřině se proměnila v tyrkysovou dračici.
„Počkej ještě!“ křikl na ní, když mávla křídly a rozlétla se k obloze.
„Copak? Teď už se o sebe musíš starat sám,“ zakroužila nad ním.
„Nevím, kam jít!“ vyhrkl.
„Kamkoli chceš. Svou cestu poznáš.“
„Ale nemám jméno! Dala jsi mi život, dej mi i jméno,“ zaprosil.
„Jméno? Však to přeci znáš, nebo ne?“ zasmála se a zmizela mu v nočních stínech. Chtěl na ní znovu zavolat, ale věděl, že by to bylo k ničemu. Zahleděl se na oblohu plnou hvězd, na místo, které žhnulo tyrkysovou září.
„Tyrkys!“ zakřičel do noci šťastný, že zná své jméno. „Jmenuji se Tyrkys!“
Vyskočil a silně máchl křídly. Ta ho vynesla výš. Výš a ještě dál, než kdy ve svém předchozím životě byl. Kroužil a svištěl hvězdnou oblohou a stále volal do noci své jméno. Co na tom, že zatím nevěděl, kam má letět. Co na tom, že netušil, kde hledat další svého druhu. Jednou je určitě najde. Teď byly důležité jen dvě věci – žil a měl své jméno.
Kousek od něj zašustila vysoká tráva. Snažil se podívat, co se děje, ale nedokázal dostatečně otočit hlavu. A pohnout se celý, to už nikdy nedokáže. Zadní tlapy měl zpřelámané, páteř rozdrcenou. Nevěděl, jak dlouho v té trávě leží, věděl jen, že už vůbec nic necítí. Žádnou bolest, žádný strach, ani zimu. Dřív by ho taková představa děsila, ale teď, v tuhle chvíli, byla necitlivost požehnáním a konec sladkou odměnou.
Kolem čenichu mu přeběhla polní myš. Kdyby byl zdravý, nikdy by se neodvážila běžet tak blízko, ale cítila, že jindy zarytý nepřítel je nyní neschopný cokoli udělat, a tak ztratila veškerou bázeň.
Povzdechl si. Tak rád by si ještě jednou zalovil v polích či na louce. Proběhl se rosou zmáčenou trávou, krčil se u myších děr či šplhal po stromech k hnízdům ukrytým ve větvích. Možná i za cenu bolesti, ale… ne, lepší je necítit.
Znovu upřel oči na teď už nevýrazný bledý pruh na obloze. Krajinu kolem začínala pohlcovat noční temnota. Vzduch voněl posečenou trávou a heřmánkem, přicházela příjemná letní noc. Na obloze se začaly pomalu rozsvěcet hvězdy a jak tma houstla, bylo jich čím dál víc.
Díval se na ně a přemýšlel, že ho vlastně nikdy předtím nenapadlo, jak je noční obloha krásná. Měsíc zatím nevyšel, takže mihotavou záři hvězd nic nerušilo.
Pozoroval mléčnou mlhovinu, u obzoru se trochu zbarvující do modra. Stovky drobných vzdálených světů se mu odrážely v očích, když najednou oblohu proťal tyrkysový plamen.
Polekaně vzhlédl, jak mu jen jeho zpřelámané tělo dovolilo a sledoval blednoucí stopu. Strach, o kterém doufal, že je už navždy schovaný v necitlivosti, vystřelil na povrch jako šlehnutím proutku. Blednoucí záře končila na druhé straně louky. Ve vysoké trávě přistál velký okřídlený stín. Stromy v jeho blízkosti zašuměly poryvem větru. A pak najednou… ten stín zmizel.
Snažil se ho zachytit, co mu jen oslabené smysly dovolily, ale po podivném úkazu jako by se slehla zem. Přemýšlel, jestli se mu to jen zdálo a nebo to bylo něco, co značí konec jeho cesty. Leknutím trhl hlavou, když se těsně za ním rozezněl nocí chladně zvonivý hlas.
„Ale ale… copak to tu máme?“
Natočil hlavu co nejvíc mohl a koutkem oka zachytil podivnou ženu. Zorničky se mu stáhly před jasem, který z ní do noční tmy vycházel. Měla světlou tyrkysovou pleť a dlouhé tmavé vlasy. Šaty, rozprostírající se až na zem byly temně tyrkysové, protkané tou nejhlubší půlnoční černí, jakou znal, a ve svitu hvězd se chladně leskly.
„Moc života už v tobě nezbývá,“ ozval se ten hlas znovu a on zachytil na její tváři lehký úsměv. „Daruj mi ho, tobě už stejně k ničemu není.“
Natáhla k němu svou ruku. Chtěl vyděšeně zamňoukat, ale nedokázal ze sebe vydat ani hlásku.
„Tak neboj se přece, já tě jen zbavím tvého utrpení,“ zašeptala a jemně se dotkla jeho čenichu. Její ruka byla chladná jak stříbrná zář hvězd na nebeské kopuli nad ním a on cítil, že už nemá sílu držet hlavu zvednutou. Oči se mu pomalu zavíraly, jen ještě jednou zamžoural do její tyrkysové tváře, než svět kolem něj celý zčernal.
Cítil, jak se pomalu vynořuje z černé hlubiny ke světlu. Otevřel oči a bolestně zamžoural. Světlo bylo na něj zatím příliš ostré. Trhl sebou a v tu chvíli si uvědomil, že znovu cítí své tělo. Překvapením otevřel tlamu a s přimhouřenýma očima se podíval na své zadní tlapy. Byly v pořádku. Zdravé, silné a… obrovské! Přejel pohledem po svém těle a překvapeně vydechl.
„Trochu jsem tě vylepšila, možná sis všiml,“ ozval se čísi hlas.
Znal ho, už někdy ho musel slyšet, i když teď se zdál trošičku hlubší. Pátral v paměti a náhle se mu vybavila vůně trávy a heřmánku, hvězdy a tyrkysové světlo.
Konečně se odvážil otevřít oči dokořán. Ležel na teplé kamenité zemi a nad hlavou mu zářila souhvězdí, jaká nikdy předtím neviděl. Před ním seděla tyrkysově zbarvený dračice, dvojice dlouhých rohů dodávala její hlavě elegantní, ale i nebezpečný ráz. Trochu se před ní přikrčil.
„Už se nemusíš bát. Jsi silný, zdravý a hlavně… jsi živý,“ usmála se na něj.
Pomalu se posadil a s neskrývaným zájmem si prohlížel své nové tělo.
„Co jsi to se mnou udělala?“ zeptal se a těsně před očima si podržel velkou přední pracku, aby si jí mohl lépe prohlédnout. Už to nebyla malá kočičí packa s černou krátkou srstí… byl to šupinatý dračí spár, tak silný, že by jen jediným stiskem dokázal své předchozí tělo dokonale rozdrtit.
„Byl jsi celý rozlámaný, trochu jsem tě vyspravila. Teď jsi tvor, kterému se říká čičidrak. Podívej.“
Ukázala na hladinu malého jezírka.
Opatrně se zvedl a trochu topornou chůzí přešel k jezírku. Sklonil se k hladině a okouzleně vydechl.
Jeho tělo si ponechalo kočičí štíhlost a mrštnost, ale zesílilo a tlapy zmohutněly. Celé bylo pokryté tmavě tyrkysovými šupinami, jen na hřbetě se táhl pruh černé hladké srsti. Silný dračí ocas se komíhal ze strany na stranu, od poloviny až ke špičce porostlý husou dlouhou srstí, která se při pohybu lehce leskla. Kočičí hlava se trochu protáhla, za ušima teď vyrůstaly dlouhé černé rohy zakroucené podél tváře směrem k čenichu. Celý obličej byl pokrytý krátkou srstí, jen od čenichu se táhl až k čelu a kolem očí úzký šupinatý pruh. Největší změnou však byla křídla. Byla obrovská, bál se jimi pohnout, bál se udělat cokoli, co by ho z tohohle snu mohlo probudit. Byl přesvědčený, že pokud udělá i ten nejmenší pohyb, vše kolem něj se rozplyne a on se probudí polámaný a zubožený zpátky na travnaté louce.
„Neprobudíš,“ zazněla odpověď, jako by mu dračice stojící opodál četla myšlenky. „Tohle není sen, jsi skutečný.“
Na důkaz toho přešla k němu blíž a jemně ho čenichem šťouchla do zad. Otočil se k ní.
„Jak a proč?“ zašeptal.
„Jak? To není důležité. A proč? Pověz mi, co se ti stalo?“
Přivřel oči a zarazil se. Nechtěl na to vzpomínat, navíc měl pocit, že dračice to stejně ví.
„No tak, vyprávěj. Zasloužím si ten příběh slyšet,“ přiblížila svou hlavu k jeho tváři a on se strachy zachvěl. Byla větší než on a z dračí zubaté tlamy šel strach.
„Srazilo mě auto,“ odpověděl.
„A? To není všechno, malý kocourku,“ přísně ho pokárala.
„Ten člověk z toho auta… kopal do mě a bil… nakonec mě nechal ležet u silnice. Ztratil jsem vědomí, a když jsem se probral, nějaké zvíře mě táhlo za chromou nohu po louce. Možná zdivočelý pes nebo liška. Něco ho vyplašilo, tak mě pustilo a uteklo. A já tam zůstal ležet… zbytek už znáš, to mezi tím není zajímavé,“ ztichl a sklonil hlavu.
Přikývla, chvíli ho pozorovala a když k ní vzhlédl, přejela mu jednou tlapou přes čelo a oči.
„Co to…“ otázku nedopověděl. Oční víčka mu opět ztěžkla a hlava začala pomalu klesat.
Když otevřel oči, ležel před velkým zděným domem.
„Tam uvnitř,“ zaslechl tichý zvonivý hlas. Tyrkysová žena mu tiše, ale důrazně promlouvala do ucha. „V tom domě žije člověk, který ti ublížil. Teď spí a ty ho můžeš dostat do svých drápů, pokud si to budeš přát.“
Její hlas chladně řezal do jeho mysli a pokoušel jeho chtíč. Ano, chtěl se pomstít. Zažil díky tomu člověku tolik utrpění a bolesti… tohle si přece nezasloužil. Nikomu nikdy nic neudělal, tak proč ho ten člověk zmrzačil? Zaslouží si trest!
„Správně, můj malý kocourku,“ pousmála se. Mávla rukou a dveře do velkého domu se pomalu otevřely.
Vběhl dovnitř a rozhlédl se. Před ním ubíhala dlouhá chodba do vnitřku domu, on se však nezdržoval, věděl přesně, kam má jít. Vyběhl tiše po schodech do prvního patra a stanul před pootevřenými dveřmi napravo od schodů. Opatrně nakoukl do potemnělé místnosti.
Na velké posteli spal menší, vychrtlý muž a tlumeně chrápal. Tyrkysové dračí oči se při pohledu na bezbranného člověka zaleskly.
Přešel k posteli blíž a chvíli spícího muže pozoroval. Slabý, propadlý hrudník se pomalu zvedal a klesal do rytmu chrápání, příliš hranatá brada se spáčovi občas roztřeseně zachvěla a zarudlá víčka sebou zacukala.
Napřáhl svou velkou šupinatou tlapu a na chvíli se zarazil. Ten člověk se zdál být tak bezmocný a zranitelný…
„Ublížil ti… ty teď musíš ublížit jemu…“ jako by z dálky zaslechl tichý hlas. Přimhouřil oči a rozmáchl se. Když byla jeho tlapa těsně nad mužovou hlavou, její pohyb se na poslední chvíli zastavil.
Nemůže přece zabít člověka. Rozhodně ne takhle ve spánku… ano, ten muž mu sice ublížil, ale díky tomu je teď tvorem, o jakém se mu ani nesnilo.
Poprvé zkusmo trochu roztáhl křídla. Jen tolik, kolik mu stěny pokoje dovolily. Byla nádherná. Tenká blána mezi šupinatými prsty byla sametově černá, jemná a přesto silná, aby odolala prudkému větru. Jaké to asi bude na těch křídlech letět, vidět svět z ptačí perspektivy… jaké to asi bude najít tvory stejného druhu? Protože určitě někde nějací jsou.
Stáhl křídla a ještě jednou se zadíval na lidského spáče. Ten sebou teď ve spánku neklidně ošíval a trhal rukama. Neměl asi moc klidné sny.
Čičidrak pomalu vycouval z pokoje. Tiše seběhl po schodech a stále pootevřenými dveřmi vyšel ven. Jakmile stál před domem, dveře se zavřely a zámek zaklapl.
„Nezabil jsi ho,“ zkonstatovala tyrkysová žena a on z jejího hlasu nedokázal vyčíst, co si skutečně myslí. Zavrtěl hlavou.
„Dobře. Prošel jsi zkouškou,“ usmála se na něj.
„Jakou zkouškou?“ zeptal se nechápavě. Nevěděl, že šlo o nějakou zkoušku. Kdyby ano, tak… tak co? Zachoval by se jinak?
„Zachoval ses tak, jak se na čestného draka sluší a patří. Nejde ti o pomstu, i když ti ten člověk hodně ublížil.“
„Ublížil. Ale díky němu jsem teď tím, čím jsem,“ namítl.
„Ano. Pochopil jsi. A to je správné,“ přikývla a znovu se usmála. „Dostal jsi dar, se kterým zdá se budeš umět velmi pečlivě zacházet. Zůstaň vždy takový, jaký jsi dnes v noci, můj malý kocourku.“
Pohladila ho po čenichu a ve vteřině se proměnila v tyrkysovou dračici.
„Počkej ještě!“ křikl na ní, když mávla křídly a rozlétla se k obloze.
„Copak? Teď už se o sebe musíš starat sám,“ zakroužila nad ním.
„Nevím, kam jít!“ vyhrkl.
„Kamkoli chceš. Svou cestu poznáš.“
„Ale nemám jméno! Dala jsi mi život, dej mi i jméno,“ zaprosil.
„Jméno? Však to přeci znáš, nebo ne?“ zasmála se a zmizela mu v nočních stínech. Chtěl na ní znovu zavolat, ale věděl, že by to bylo k ničemu. Zahleděl se na oblohu plnou hvězd, na místo, které žhnulo tyrkysovou září.
„Tyrkys!“ zakřičel do noci šťastný, že zná své jméno. „Jmenuji se Tyrkys!“
Vyskočil a silně máchl křídly. Ta ho vynesla výš. Výš a ještě dál, než kdy ve svém předchozím životě byl. Kroužil a svištěl hvězdnou oblohou a stále volal do noci své jméno. Co na tom, že zatím nevěděl, kam má letět. Co na tom, že netušil, kde hledat další svého druhu. Jednou je určitě najde. Teď byly důležité jen dvě věci – žil a měl své jméno.