Drak v povětří
Vítr… rozpustile foukal dívkám do vlasů a cuchal jim je k nepoznání. Trhal barevné listí ze stromů a nechával je vířit vzduchem i po zemi. Dýchal lidem za krk a šeptal jim i skučel do uší.
„To je ale větrno, viď? To se zase draci honí po obloze,“ usmála se na svého synka mladá žena a rukou si pročísla rozpustile poletující vlasy.
Malý klučík přikývl, i když nechápal, co tím jeho maminka myslí. Kde jsou ti draci? Vždyť se dívá, co jen může, div si oči nevykouká, ale žádného draka nevidí. Ani jednoho. Jen potrhané mraky ženoucí se kamsi do neznáma.
A přece tu byl… lesklé perleťově bílé šupiny zářily ve slunečních paprscích. Bělostná hříva, táhnoucí se od hlavy přes hřbet až na konec ocasu zakončeným hustým chocholem, mu neposedně vlála kolem těla a vytvářela dojem, že štíhlé dračí tělo v povětří plave.
Pomalu mával velkými, na draka nezvykle tvarovanými křídly a shlížel na svět pod sebou.
Byl to on, kdo připravoval stromy o jejich barevný šat. On, kdo ničil dívkám jejich účesy a z upravených slečen dělal rozcuchané divošky.
Uměl být jemný a v podobě vlahého vánku tišit bolavá srdce i sušit prolité slzy. Chladil rozpálená těla milenců v horkém letním večeru a hebkými křídly laskal rozesmáté tváře. Honil před sebou stádo červánků a vykresloval na obloze dlouhé koňské ohony.
Kvílel v komínech a hučel po nocích, když se mu zachtělo. Zvedal výskajícím dívkám sukně a láteřícím pánům kradl buřinky. Jen tak pro zábavu se honil mezi stromy a když měl zlost, bral s sebou všechno, co mu přišlo do cesty.
Lámal větve i kácel stromy, v podobě temného a skučícího víru ničil vše, co se před ním nestačilo schovat.
To všechno byl on – na pohled krásný a vznešený, čistý a konejšivý, uvnitř však divoký a nespoutaný. Skrýval v sobě něhu a péči stejně tak jako zkázu a zmar. Laskal, hladil i zabíjel.
On je vánek, vítr i hurikán. Je pánem povětří!
Zakroužil, lehce stáhl křídla k tělu a proletěl zalidněnou ulicí. Dnes si nechtěl hrát se sukněmi ani klobouky, chtěl letět… letět sám se sebou o závod. Řítit se krajinou třeba jen proto, že může.
Hustá dlouhá hříva za ním vlála jako kometa. Lidé ho neviděli. Nikdy. Ale velmi dobře cítili jeho dech i vzduch rozvířený jeho křídly. Chumlali se do svého oblečení, jakoby hledali útočiště před tím, co nemohli vidět, ale o čem věděli, že je to blízko… všude kolem nich.
Smál se. Tlamu plnou ostrých zubů měl otevřenou dokořán a křičel radostí.
On je Vítr, ztělesnění svobody! A ten svět pod ním, celý ho zná. Létá křížem krážem z jednoho konce na druhý, rovně i napříč. Není místo, kam by nestrčil svůj čenich, není zákoutí, kam by nevdechl svůj dech.
„Jen se tak nenaparuj. Ve vzduchu jsi král, ale v mém domově bys zahynul,“ smála se Voda – krásná hadovitá dračice, jejíž šupiny hrály všemi odstíny modré a kapky vody se na nich třpytily jak malé perličky.
Jistě, co by dělal v jezerech a mořích? Nač by se potápěl v oceánech, když má pro sebe celé nebe i širý svět pod ním? Ona má jen vodu, se kterou si i on může hrát.
Nejednou potopil i tu největší a nejlepší loď, která se odvážila vyplout na moře, když měl špatnou náladu. A stačilo tak málo… jedno správně mířené dýchnutí do vzdouvající se vlny. A Voda? Nezmohla nic. Nemá ani křídla a nikdy ho nechytí…
Řítil se krajinou tak rychle, že skoro přehlédl osamocenou postavu stojící na kraji pole. Zůstal viset na místě a díval se.
Ano, znal toho muže a měl ho rád.
Pomalu přilétl blíž.
Oproti němu malý, člověkem postavený drak, se urputně držel ve vzduchu. Klesal a stoupal, chvílemi sebou zatřepotal či se roztržitě ošil, ale zarytě se držel dál ve svém oblíbeném živlu.
Vítr se pousmál. Máchl křídly a přiblížil se ještě víc. Dráček sebou vyplašeně zacukal.
„Zdravím tě, maličký,“ zašeptal Vítr a dráčka obkroužil.
Člověk dole si všiml změny a sevřel svého draka pevněji.
„Ty se mě přece nemusíš bát. Ty, ani tvůj člověk. Často mě chodíš navštěvovat sem nahoru a na svých křídlech neseš i jeho. Vždycky vás oba rád vidím.“
Dráček zakolísal a vypadalo to, jakoby přikývl.
„Ty nejsi tak rozpustilý, jako ta křiklavě barevná dráčata malých lidských mláďat. Máš v sobě pravou dračí vznešenost a eleganci, víš to? Proto se mi tak líbíš.“
Vítr stále kroužil kolem a dráček se znovu zachvěl. Souhlasil.
Vítr si s ním začal hrát. Prolétával nad i pod ním, kroužil na jednu, hned zase na druhou stranu, jemně se dotýkal dráčka svými živoucími křídly a foukal do jeho umělých křídel. Hvízdal mu i zpíval a vůbec mu nevadilo, že to všechno ten muž dole slyší. Hrál si přece s nimi oběma a nechával člověka, aby si myslel, že to on si hraje.
Pomalu se začalo smrákat. Po nebi se rozběhly barevné pruhy červánků a muž najednou stáhl svého draka dolů. Chystal se domů.
Vítr se snesl níž a jemně dýchl muži do tváře. Ten se pousmál a s díky za odpolední zážitek větru nastavil svou tvář. Vítr mu konečky křídel hebce pročísl vlasy, zakroužil a vystoupal zpátky na oblohu.
Čas her skončil. Však i vítr má své povinnosti. Hlasitě se rozesmál a jako šipka se vrhl do houfu červánků, aby je rozehnal po celé obloze…
„To je ale větrno, viď? To se zase draci honí po obloze,“ usmála se na svého synka mladá žena a rukou si pročísla rozpustile poletující vlasy.
Malý klučík přikývl, i když nechápal, co tím jeho maminka myslí. Kde jsou ti draci? Vždyť se dívá, co jen může, div si oči nevykouká, ale žádného draka nevidí. Ani jednoho. Jen potrhané mraky ženoucí se kamsi do neznáma.
A přece tu byl… lesklé perleťově bílé šupiny zářily ve slunečních paprscích. Bělostná hříva, táhnoucí se od hlavy přes hřbet až na konec ocasu zakončeným hustým chocholem, mu neposedně vlála kolem těla a vytvářela dojem, že štíhlé dračí tělo v povětří plave.
Pomalu mával velkými, na draka nezvykle tvarovanými křídly a shlížel na svět pod sebou.
Byl to on, kdo připravoval stromy o jejich barevný šat. On, kdo ničil dívkám jejich účesy a z upravených slečen dělal rozcuchané divošky.
Uměl být jemný a v podobě vlahého vánku tišit bolavá srdce i sušit prolité slzy. Chladil rozpálená těla milenců v horkém letním večeru a hebkými křídly laskal rozesmáté tváře. Honil před sebou stádo červánků a vykresloval na obloze dlouhé koňské ohony.
Kvílel v komínech a hučel po nocích, když se mu zachtělo. Zvedal výskajícím dívkám sukně a láteřícím pánům kradl buřinky. Jen tak pro zábavu se honil mezi stromy a když měl zlost, bral s sebou všechno, co mu přišlo do cesty.
Lámal větve i kácel stromy, v podobě temného a skučícího víru ničil vše, co se před ním nestačilo schovat.
To všechno byl on – na pohled krásný a vznešený, čistý a konejšivý, uvnitř však divoký a nespoutaný. Skrýval v sobě něhu a péči stejně tak jako zkázu a zmar. Laskal, hladil i zabíjel.
On je vánek, vítr i hurikán. Je pánem povětří!
Zakroužil, lehce stáhl křídla k tělu a proletěl zalidněnou ulicí. Dnes si nechtěl hrát se sukněmi ani klobouky, chtěl letět… letět sám se sebou o závod. Řítit se krajinou třeba jen proto, že může.
Hustá dlouhá hříva za ním vlála jako kometa. Lidé ho neviděli. Nikdy. Ale velmi dobře cítili jeho dech i vzduch rozvířený jeho křídly. Chumlali se do svého oblečení, jakoby hledali útočiště před tím, co nemohli vidět, ale o čem věděli, že je to blízko… všude kolem nich.
Smál se. Tlamu plnou ostrých zubů měl otevřenou dokořán a křičel radostí.
On je Vítr, ztělesnění svobody! A ten svět pod ním, celý ho zná. Létá křížem krážem z jednoho konce na druhý, rovně i napříč. Není místo, kam by nestrčil svůj čenich, není zákoutí, kam by nevdechl svůj dech.
„Jen se tak nenaparuj. Ve vzduchu jsi král, ale v mém domově bys zahynul,“ smála se Voda – krásná hadovitá dračice, jejíž šupiny hrály všemi odstíny modré a kapky vody se na nich třpytily jak malé perličky.
Jistě, co by dělal v jezerech a mořích? Nač by se potápěl v oceánech, když má pro sebe celé nebe i širý svět pod ním? Ona má jen vodu, se kterou si i on může hrát.
Nejednou potopil i tu největší a nejlepší loď, která se odvážila vyplout na moře, když měl špatnou náladu. A stačilo tak málo… jedno správně mířené dýchnutí do vzdouvající se vlny. A Voda? Nezmohla nic. Nemá ani křídla a nikdy ho nechytí…
Řítil se krajinou tak rychle, že skoro přehlédl osamocenou postavu stojící na kraji pole. Zůstal viset na místě a díval se.
Ano, znal toho muže a měl ho rád.
Pomalu přilétl blíž.
Oproti němu malý, člověkem postavený drak, se urputně držel ve vzduchu. Klesal a stoupal, chvílemi sebou zatřepotal či se roztržitě ošil, ale zarytě se držel dál ve svém oblíbeném živlu.
Vítr se pousmál. Máchl křídly a přiblížil se ještě víc. Dráček sebou vyplašeně zacukal.
„Zdravím tě, maličký,“ zašeptal Vítr a dráčka obkroužil.
Člověk dole si všiml změny a sevřel svého draka pevněji.
„Ty se mě přece nemusíš bát. Ty, ani tvůj člověk. Často mě chodíš navštěvovat sem nahoru a na svých křídlech neseš i jeho. Vždycky vás oba rád vidím.“
Dráček zakolísal a vypadalo to, jakoby přikývl.
„Ty nejsi tak rozpustilý, jako ta křiklavě barevná dráčata malých lidských mláďat. Máš v sobě pravou dračí vznešenost a eleganci, víš to? Proto se mi tak líbíš.“
Vítr stále kroužil kolem a dráček se znovu zachvěl. Souhlasil.
Vítr si s ním začal hrát. Prolétával nad i pod ním, kroužil na jednu, hned zase na druhou stranu, jemně se dotýkal dráčka svými živoucími křídly a foukal do jeho umělých křídel. Hvízdal mu i zpíval a vůbec mu nevadilo, že to všechno ten muž dole slyší. Hrál si přece s nimi oběma a nechával člověka, aby si myslel, že to on si hraje.
Pomalu se začalo smrákat. Po nebi se rozběhly barevné pruhy červánků a muž najednou stáhl svého draka dolů. Chystal se domů.
Vítr se snesl níž a jemně dýchl muži do tváře. Ten se pousmál a s díky za odpolední zážitek větru nastavil svou tvář. Vítr mu konečky křídel hebce pročísl vlasy, zakroužil a vystoupal zpátky na oblohu.
Čas her skončil. Však i vítr má své povinnosti. Hlasitě se rozesmál a jako šipka se vrhl do houfu červánků, aby je rozehnal po celé obloze…