Nebezpečná rychlost
Mocným skokem vyrazila do černé noci. Silné dračí spáry zabušily do země a ve spršce odletující hlíny odrazily štíhlé tělo kupředu. Nabírala rychlost a ostrými drápy vyrývala v běhu drny trávy. Čím dál víc silněji, čím dál víc rychleji, až se míhala nocí jako živoucí vítr.
Řítila se vysokou travou, rudá hříva za ní vlála jako ocas komety a hbité tlapy působily, jako by se už přestaly dotýkat země.
Proběhla loukou a ponořila se do lesní temnoty. Hustý porost jí bránil v cestě, kličkovala mezi stromy, uhýbala nízkým větvím, přeskakovala houštiny, ale svou rychlost neztratila.
Záhy les vystřídala planina a před ní se, jako kus třpytivé látky, rozprostřela řeka. Nezaváhala.
Odrazila se a skočila. Dřív než mohla dopadnout na hladinu, rozepjala křídla a jejich máchnutí ji s trhnutím vyneslo výš. Hladina řeky se nárazem vzduchu rozčeřila. Dlouhý ocas na chvíli prořízl vodu jako nůž, než jí další mávnutí křídel postrčilo ještě o trochu výš.
Prolétla nad řekou, rozverně zakroužila, jako by oznamovala vítězství nad vodním živlem, který jí nemůže zastavit, a vrhla se znovu vpřed.
Zamířila nad hustý háj. Její silueta vypadala, jako by přebíhala po korunách stromů. Odrážela se od špičatých vrcholků a při každém skoku mávla křídly. Hopsavě přeletěla celý hájek a snesla se znovu na zem. Lehce dosedla na prašnou cestu. V oblaku prachu se řítila dál.
Cesta, do které vytrvale bušily její tlapy, se napojila na silnici a ona se napojila s ní. Drápy po povrchu silnice vykřesávaly drobné jiskry, což se jí líbilo.
V této noční hodině bylo všude pusto a prázdno, přesto se z blízké zatáčky náhle vyloupl kužel světla. A hned za ním druhý.
Roztáhla křídla a těsně před autem se vznesla do vzduchu. Na pár vteřin zahlédla vyděšenou tvář řidiče, než se mu přehnala nad hlavou a dopadla zpátky na zem. Zaslechla za sebou kvílení brzd a řinčivou ránu. Neotočila se, nezajímalo jí to. Přeskočila svodidlo, které od sebe rozdělovalo silniční pruhy a zmizela do zarostlého pole.
Drtila mladé rostlinky dusajícími tlapami a tělem rozrážela slabý vítr.
Rychleji, ještě rychleji! Napínala každý sval v těle, cenila zuby, radovala se z rychlosti, které dosáhla.
Míjela vesnice, osamělé domy, vše tiše spící pod černou noční oblohou.
V rozcuchané hřívě jí jiskřilo a oči zeleně zářily tak silně, že viditelně osvětlovaly tlamu rozšklebenou od ucha k uchu v šíleném úsměvu. Blížila se ke svému cíli.
Na vteřinu zavřela oči a vyrazila ze sebe hlasitý radostný ryk.
Viděl jí. Viděl, jak se v objetí zelených plamenů řítí k němu. Rudá hříva jí probleskovala skrze zelené zášlehy a oči se hypnoticky leskly. Upírala je přímo do těch jeho. Odrazila se ke skoku a za řinkotu třeštícího se skla proletěla oknem…
Trhl sebou a prudce se na posteli posadil. V uších mu zněl chraplavý výkřik:
„Všechno nejlepší, Barrie!“
Něco se mu muselo zdát… ale co? Proč byl tak promočený potem, i když k němu otevřeným oknem proudil chladivý vánek jarní noci? A proč měl dech tak rychlý, jako by právě uběhl maratón?
Uběhl… Běh… Trysk… Skok!
Vzpomínky na sen explodovaly v zeleném ohni. Vyrazil z postele a přiskočil k oknu. Venku byla temná noc, měsíc ani hvězdy nesvítily, jen někde v dáli na obzoru se zeleně zablesklo…
Řítila se vysokou travou, rudá hříva za ní vlála jako ocas komety a hbité tlapy působily, jako by se už přestaly dotýkat země.
Proběhla loukou a ponořila se do lesní temnoty. Hustý porost jí bránil v cestě, kličkovala mezi stromy, uhýbala nízkým větvím, přeskakovala houštiny, ale svou rychlost neztratila.
Záhy les vystřídala planina a před ní se, jako kus třpytivé látky, rozprostřela řeka. Nezaváhala.
Odrazila se a skočila. Dřív než mohla dopadnout na hladinu, rozepjala křídla a jejich máchnutí ji s trhnutím vyneslo výš. Hladina řeky se nárazem vzduchu rozčeřila. Dlouhý ocas na chvíli prořízl vodu jako nůž, než jí další mávnutí křídel postrčilo ještě o trochu výš.
Prolétla nad řekou, rozverně zakroužila, jako by oznamovala vítězství nad vodním živlem, který jí nemůže zastavit, a vrhla se znovu vpřed.
Zamířila nad hustý háj. Její silueta vypadala, jako by přebíhala po korunách stromů. Odrážela se od špičatých vrcholků a při každém skoku mávla křídly. Hopsavě přeletěla celý hájek a snesla se znovu na zem. Lehce dosedla na prašnou cestu. V oblaku prachu se řítila dál.
Cesta, do které vytrvale bušily její tlapy, se napojila na silnici a ona se napojila s ní. Drápy po povrchu silnice vykřesávaly drobné jiskry, což se jí líbilo.
V této noční hodině bylo všude pusto a prázdno, přesto se z blízké zatáčky náhle vyloupl kužel světla. A hned za ním druhý.
Roztáhla křídla a těsně před autem se vznesla do vzduchu. Na pár vteřin zahlédla vyděšenou tvář řidiče, než se mu přehnala nad hlavou a dopadla zpátky na zem. Zaslechla za sebou kvílení brzd a řinčivou ránu. Neotočila se, nezajímalo jí to. Přeskočila svodidlo, které od sebe rozdělovalo silniční pruhy a zmizela do zarostlého pole.
Drtila mladé rostlinky dusajícími tlapami a tělem rozrážela slabý vítr.
Rychleji, ještě rychleji! Napínala každý sval v těle, cenila zuby, radovala se z rychlosti, které dosáhla.
Míjela vesnice, osamělé domy, vše tiše spící pod černou noční oblohou.
V rozcuchané hřívě jí jiskřilo a oči zeleně zářily tak silně, že viditelně osvětlovaly tlamu rozšklebenou od ucha k uchu v šíleném úsměvu. Blížila se ke svému cíli.
Na vteřinu zavřela oči a vyrazila ze sebe hlasitý radostný ryk.
Viděl jí. Viděl, jak se v objetí zelených plamenů řítí k němu. Rudá hříva jí probleskovala skrze zelené zášlehy a oči se hypnoticky leskly. Upírala je přímo do těch jeho. Odrazila se ke skoku a za řinkotu třeštícího se skla proletěla oknem…
Trhl sebou a prudce se na posteli posadil. V uších mu zněl chraplavý výkřik:
„Všechno nejlepší, Barrie!“
Něco se mu muselo zdát… ale co? Proč byl tak promočený potem, i když k němu otevřeným oknem proudil chladivý vánek jarní noci? A proč měl dech tak rychlý, jako by právě uběhl maratón?
Uběhl… Běh… Trysk… Skok!
Vzpomínky na sen explodovaly v zeleném ohni. Vyrazil z postele a přiskočil k oknu. Venku byla temná noc, měsíc ani hvězdy nesvítily, jen někde v dáli na obzoru se zeleně zablesklo…