2.725 K
Pomalu se probouzel. Svět nabýval jasných tvarů, uvědomil si, že letí, řítí se prostorem. Ale k tomu jsou přeci třeba křídla. Stačila myšlenka a křídla se roztáhla, chvíli to sice trvalo, ale efekt byl výrazný. Vnímal jasně sebeslabší závan, obratně natáčel křídla, aby co nejlépe využil energii a ještě tak zvýšil svou, už tak úžasnou, rychlost. Věděl, že něco není v pořádku, měl se přeci probudit až za dlouho a úplně jinde. Ne že by si stěžoval, pocit svobody a rychlosti byl opojný, i přes nebezpečí, které hrozilo, pokud by udělal sebemenší chybu. Jediné zaváhání, špatný odhad a roztrhá ho to na kusy, nebo spálí na prach. Byl to tanec na ostří nože, sláva nebo smrt. Jen nepatrnými pohyby křídel se vyhýbal nejsilnějším závanům, ty slabší využíval, cítil energii vibrující celým tělem. Když prosvištěl těsně nad zemí, a nabral správný směr, s úžasně silným větrem v zádech, zařval čirou radostí ze života, rozjařen rychlostí, šťastný. Věděl, že ho uslyší, možná mu i odpoví, ale zastavit ho nemohou. To už nemůže nikdo.
Let se uklidnil, nebyl už tak vzrušující, i když rychlost ještě vzrostla. Zato bylo na co se dívat, věděl, že tohle není jeho cílem, přesto se snažil podělit o to, co vidí tak zblízka, tak jasně, jako nikdo předtím. Určitě ho slyší, průzkum okolí sice není jeho úkolem, ten leží mnohem, mnohem dál, ale vlastně ho to nic nestojí, svůj cíl tak neohrozí, nepochyboval, že budou vděční za jakékoliv informace. Takže nadšeně popisoval vše, co uviděl, uslyšel i ucítil. Jak se vzdaloval, vítr pomalu slábnul a on ucítil první příznaky únavy. Slunce už nezářilo tak jasně, znatelně se ochladilo. Prolétal mrazivou pustinou, míjel miriády zmrzlých balvanů a neomylně směřoval ke svému cíli. Slunce už bylo sotva vidět a do něj se zuřivě zakousl chlad. Jeho únava dosáhla takové úrovně, že už ani nemohl pohnout křídlem. Proto chtěli, aby většinu cesty prospal, jenže se stalo něco, s čím nepočítali. Věděl, že by měl spát, ale bál se propadnout se do nevědomí. Vyčerpán zavřel oči, stejně není na co se dívat. Dál se řítí prázdnotou, stále se držíc při vědomí, i když právě to ho může stát život. A tehdy zaslech tu hudbu.
Vlastně zněla už docela dlouho, vnímal ji od okamžiku, co procitl, jen měl jiné starosti, tak ji odsunul do pozadí. Ale teď, slepý, bez pohybu, vnímá každé zachvění té komplikované melodie, znějící od počátku vesmíru. Hlavní motiv je reliktní záření, téměř neměnné, pouze nepatrně oscilující v různých směrech. Pak je tu zpěv slunce, stále zdaleka nejsilnější, i když přehlušován pravidelným cvakáním vzdálených pulsarů. A samozřejmě jeho cíl, komplikovaná soustava, zachvívající se zdánlivě nepravidelným rytmem, až delší čas ukáže rafinovanou melodii. A ponořen do tohoto nového světa, který právě objevil a který nikdo jiný nedokáže vnímat, zjistil, že jeho strach zmizel. A tak usíná a do uší mu zní celý vesmír.
Ženeva, 2074
„Takže se to přeci jenom povedlo.“
„Ano, máme potvrzení od palubního počítače. Je na správném kurzu, fyzicky je v pořádku a energie by měl mít taky dost.“
„Už se podařilo analyzovat jeho průlet kolem slunce?“
„Jen nahrubo, prostě na to má cit, žádnej počítač by tohle neuřídil. Ta bouře nás dokonale překvapila, ale on z toho dokázal vytěžit maximum, má skoro o 80% větší rychlost, než jsme plánovali. Ne že by to pro nás znamenalo velkej rozdíl. Ale zřejmě to zvládne pod tisíc let.“
„Víš, stále pochybuju, jestli bylo správné nabídnout mu to. Nikdy se nebude moct vrátit, zůstane sám, daleko.“
„Vždyť přece víš v jakém byl stavu, stejně byl trvale napojený na počítač. Už mu nefungovaly ani základní reflexy, dýchání, srdce, prostě nic. Jen jsem ho seznámil s projektem a on mě prosil, abych ho vzal jako kandidáta. Tak co jsem měl dělat? A dobře víš, že tohle by šimpanz ani delfín nikdy nezvládli. Jedinej seriózní projekt za padesát let a nebýt něj, shořel by v heliosféře.“
„Já vím, ale představ si ty roky samoty...“
„Čas pro něj moc neznamená, pokud nebude mít velkou smůlu, vydrží v podstatě navěky. A nudit se nebude, má přece svou vlastní vůli, jediný úkol je doletět k Proximě, pak je to jen na něm. Kromě toho, když posílal ta data při průletu kolem Jupitera, bylo to jako sedět u známých a prohlížet si video z dovolené. Bylo z toho cítit, já nevím, nadšení, zaujetí, radost.“
„Kdo všechno ví, že k Proximě neletí robot?“
„Kromě dvou členů rodiny, nás dvou a třech lidí ve vedení WSA nikdo.“
„Asi bude nejlepší, když to tak zůstane.“
„Určitě. Sejdeme se zítra na konferenci. Zatím na viděnou.“
„Zatím.“
Třetí oběžnice bezvýznamné hvězdy typu G2 vykonala téměř tisíc oběhů, zcela nepatrný okamžik, měřeno časem vesmíru. U nejbližší sousední hvězdy, červeného trpaslíka třídy M5 se ze spánku probírala podivuhodná bytost. Palubní počítač vyhodnotil množství dostupné energie jako dostačující a pustil se do oživení biologické jednotky. Mozkem se rozběhly první myšlenky, a on po dlouhé době opět vnímal šimrání fotonů, cítil, jak se opírají do křídel a dávají mu sílu. Kdyby mohl, usmál by se. Byl u cíle.
Let se uklidnil, nebyl už tak vzrušující, i když rychlost ještě vzrostla. Zato bylo na co se dívat, věděl, že tohle není jeho cílem, přesto se snažil podělit o to, co vidí tak zblízka, tak jasně, jako nikdo předtím. Určitě ho slyší, průzkum okolí sice není jeho úkolem, ten leží mnohem, mnohem dál, ale vlastně ho to nic nestojí, svůj cíl tak neohrozí, nepochyboval, že budou vděční za jakékoliv informace. Takže nadšeně popisoval vše, co uviděl, uslyšel i ucítil. Jak se vzdaloval, vítr pomalu slábnul a on ucítil první příznaky únavy. Slunce už nezářilo tak jasně, znatelně se ochladilo. Prolétal mrazivou pustinou, míjel miriády zmrzlých balvanů a neomylně směřoval ke svému cíli. Slunce už bylo sotva vidět a do něj se zuřivě zakousl chlad. Jeho únava dosáhla takové úrovně, že už ani nemohl pohnout křídlem. Proto chtěli, aby většinu cesty prospal, jenže se stalo něco, s čím nepočítali. Věděl, že by měl spát, ale bál se propadnout se do nevědomí. Vyčerpán zavřel oči, stejně není na co se dívat. Dál se řítí prázdnotou, stále se držíc při vědomí, i když právě to ho může stát život. A tehdy zaslech tu hudbu.
Vlastně zněla už docela dlouho, vnímal ji od okamžiku, co procitl, jen měl jiné starosti, tak ji odsunul do pozadí. Ale teď, slepý, bez pohybu, vnímá každé zachvění té komplikované melodie, znějící od počátku vesmíru. Hlavní motiv je reliktní záření, téměř neměnné, pouze nepatrně oscilující v různých směrech. Pak je tu zpěv slunce, stále zdaleka nejsilnější, i když přehlušován pravidelným cvakáním vzdálených pulsarů. A samozřejmě jeho cíl, komplikovaná soustava, zachvívající se zdánlivě nepravidelným rytmem, až delší čas ukáže rafinovanou melodii. A ponořen do tohoto nového světa, který právě objevil a který nikdo jiný nedokáže vnímat, zjistil, že jeho strach zmizel. A tak usíná a do uší mu zní celý vesmír.
Ženeva, 2074
„Takže se to přeci jenom povedlo.“
„Ano, máme potvrzení od palubního počítače. Je na správném kurzu, fyzicky je v pořádku a energie by měl mít taky dost.“
„Už se podařilo analyzovat jeho průlet kolem slunce?“
„Jen nahrubo, prostě na to má cit, žádnej počítač by tohle neuřídil. Ta bouře nás dokonale překvapila, ale on z toho dokázal vytěžit maximum, má skoro o 80% větší rychlost, než jsme plánovali. Ne že by to pro nás znamenalo velkej rozdíl. Ale zřejmě to zvládne pod tisíc let.“
„Víš, stále pochybuju, jestli bylo správné nabídnout mu to. Nikdy se nebude moct vrátit, zůstane sám, daleko.“
„Vždyť přece víš v jakém byl stavu, stejně byl trvale napojený na počítač. Už mu nefungovaly ani základní reflexy, dýchání, srdce, prostě nic. Jen jsem ho seznámil s projektem a on mě prosil, abych ho vzal jako kandidáta. Tak co jsem měl dělat? A dobře víš, že tohle by šimpanz ani delfín nikdy nezvládli. Jedinej seriózní projekt za padesát let a nebýt něj, shořel by v heliosféře.“
„Já vím, ale představ si ty roky samoty...“
„Čas pro něj moc neznamená, pokud nebude mít velkou smůlu, vydrží v podstatě navěky. A nudit se nebude, má přece svou vlastní vůli, jediný úkol je doletět k Proximě, pak je to jen na něm. Kromě toho, když posílal ta data při průletu kolem Jupitera, bylo to jako sedět u známých a prohlížet si video z dovolené. Bylo z toho cítit, já nevím, nadšení, zaujetí, radost.“
„Kdo všechno ví, že k Proximě neletí robot?“
„Kromě dvou členů rodiny, nás dvou a třech lidí ve vedení WSA nikdo.“
„Asi bude nejlepší, když to tak zůstane.“
„Určitě. Sejdeme se zítra na konferenci. Zatím na viděnou.“
„Zatím.“
Třetí oběžnice bezvýznamné hvězdy typu G2 vykonala téměř tisíc oběhů, zcela nepatrný okamžik, měřeno časem vesmíru. U nejbližší sousední hvězdy, červeného trpaslíka třídy M5 se ze spánku probírala podivuhodná bytost. Palubní počítač vyhodnotil množství dostupné energie jako dostačující a pustil se do oživení biologické jednotky. Mozkem se rozběhly první myšlenky, a on po dlouhé době opět vnímal šimrání fotonů, cítil, jak se opírají do křídel a dávají mu sílu. Kdyby mohl, usmál by se. Byl u cíle.