Tvorba - Texty

Chhhhrrrrrrrrrrrchmm…. chhhrrrrrrrrrrrrrrrrr…
Potemnělou kajutou se neslo Listerovo chrápání. Bylo tlumené tím, jak měl Lister zabořenou tvář do polštáře. Ovšem, zkusili jste někdy chrápat s nosem i pusou v polštáři? Ne, opravdu se to nedá vydržet moc dlouho. Nedostatek kyslíku donutil Listera ze spaní zalapat po dechu a změnit polohu. Vydal přitom mocné zachrčení.
To snad není pravda! Pomyslel si Rimmer, kterého nelibý zvuk vytrhl ze spánku. Ještě jedno zachrápání a poprosí Hollyho, aby na lodi vyhlásil jakýkoli poplach. To by toho chrápajícího tlustokožce mohlo vzbudit.
Lister však chrápat přestal. Rimmer tedy, aniž by za tu chvíli otevřel oči, začal opět upadat do spánku.
Chrrrrrhhrrchrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr…
Ne! Už zase! Tohle už musí ten zatracený Lister dělat schválně! Ale já mu dám, to ještě uvidí!
Rimmer otevřel oči. Zaostřil a… zíral do tváře jakéhosi ušatého stvoření! Leknutím zaječel a vyletěl z postele. Tím probudil Listera, který, vylekán Rimmerovým počínáním, sebou trhl tak, až spadl z palandy.
Kočka, před pár vteřinami ještě poklidně spící vedle Rimmerovy hlavy, vyděšeně zavřeštěla a s vytaženými drápy přistála Listerovi na zádech. Ten vykřikl bolestí, když se mu ostré drápy zaryly do kůže. Setřásl kočku a se zkřivenou tváří si přejel dlaní přes záda.
„Co tu vřeštíš jak vykastrovanej zajíc?!“ obořil se na Rimmera ignorujíc to, že sám ječel, jak když ho na nože – či spíše na drápy berou.
„Já? Mluv za sebe, stejně za to můžeš ty,“ obvinil ho okamžitě Rimmer.
„Já v klidu spal. A najednou se probudím na zemi s drápama v zádech. Co sem sakra teda udělal?“
„Chrápeš! Chrápeš jako tlustý nadmutý hroch, nedá se přitom spát!“
„No dobře, tak trochu chrápu, ale aspoň se neučim esperanto ve spaní!“
Rimmer se zarazil. Učení ve spánku je přece užitečná věc, podvědomí vnímá jen to, co má a vše se pak lépe pamatuje.
„Z toho máme přece prospěch oba,“ namítl.
„Jo, ani jeden z nás dvou se nevyspí!“
Lister opravdu nenáviděl to tlumené mumlání, když si Rimmer ze spaní odříkával stále dokola to, co by už uměl snad i orangutan, kdyby mu to pouštěli každý večer po večeři.
Do kajuty vpadl Kryton vyzbrojený tím největším mopem, který na lodi našel. Rozhlédl se a mop držel v pohotovosti, kdyby si náhodou události žádaly jeho nestandardní použití.
„Aaa, Krytone, jdeš jako na zavolanou. Můžeš prosím tě protáhnout tím mopem Listerovi dutiny? Třeba by potom tolik nechrápal,“ zašklebil se Rimmer.
„Co se tu děje?“ otázal se zmateně Kryton.
„Nic vážnýho,“ mávl rukou Lister a poškrábal se na zádech. Ty drápance zatraceně pálily.
„Pane, jste zraněný?“ Kryton skoro propadl panice, když uviděl na Listerových prstech téměř neznatelnou šmouhu od krve.
„To nic není. Podrápala mě kočka.“
„Kočka? A co jste jí udělal?“
„Já nic.“
„Nic?“ vyprskl Rimmer. „Chrápal jsi, od toho se odvíjí všechno ostatní!“
„Jasně, Rimmere, a nechceš třeba taky říct, že‘s umřel proto, že jsem chrápal?“
„Skoro ano. Chrápat, to je… to je stejně tak sobecké jako být ve stázi. A kdybys nebyl ve stázi, mohl jsi mi pomoct s opravou toho tepelného štítu a já bych teď nebyl mrtvý.“
„Byl bys mrtvý, Arnolde. Od té doby uběhly tři miliony let, to bys nemohl přežít,“ ozval se Holly.
„Při naší smůle by to zrovna on přežil,“ zamumlal Lister.
„Cože?“ zamračil se Rimmer, který Listerovu mumlání nerozumněl.
„Ale nic.. Co se děje, Holly?“ zeptal se Lister.
„Nic moc. Jen tu křičíte tak, že se mi otřásají všechny obrazovky na tomhle podlaží.“
„Protože… aaaaaaaach!“ Rimmerova věta se proměnila v bolestné zaúpění. Když sklonil hlavu, uviděl u své nohy stát Dra. Navztekaně mrskala ocasem, tlapu zvednutou pro případ, že by Rimmer potřeboval ještě jednu dávku.
„Už zase?!“ uhodil na ní.
Zasyčela.
„Prý sis to zasloužil,“ uchechtl se kolem procházející Kocour.
Rimmer rozzlobeně rozhodil rukama a se slovy „to máme zase ráno“ raději opustil kajutu.
„Chcete udělat snídani, pane?“ zeptal se Listera Kryton.
„Ne. Jsem natolik vzhůru, že si jí můžu obstarat sám,“ zabručel Lister.
„Tady slečna by si ovšem něco dobrého dala, nemám pravdu?“ usmál se Kryton, když si všiml, že se mu kočka s vrněním otírá o nohu.
„Vezmu jí s sebou a něco pro ní najdu,“ řekl Lister a zamlaskal. „Tak pojď, dostaneš snídani. Za ty záda bys sice zasloužila na zadek, ale aspoň že’s podrápala i Rimmera.“
Dra se na něj viditelně usmála.
Lister zamířil k nejbližšímu jídelnímu automatu.
„Co si budete přát?“ optal se zdvořile automat.
„Hmmm, chtěl bych toasty a pivní koktejl. A sklenici mléka.“
„S čím by měly být ty toasty?“
„Hmmm, s kari.“
Automat ještě popřál dobrou chuť, a pak z výdejního okénka vyšoupl objednané jídlo. Lister popadl tác a opět s Dra v patách zamířil do místnosti, která sloužila jako jídelna. Chvíli se přehraboval v několika skříňkách, než našel malou misku. Sfoukl z ní prach a přelil do ní mléko ze sklenice. Misku pak postavil na zem přímo Dra před tlapky.
„Jen si dej, číčo,“ pobídl jí.
Dra na něj nevlídně pohlédla a pak sklonila hlavu k misce. Nedůvěřivě mléko očichala.
Lister by nevěřil, že se kočky dokáží šklebit. Výraz, jaký Dra po očichání mléka udělala, ovšem mluvil za vše. Zkřivila tlamu ve znechuceném zamručení a s odporem vyplázla jazyk.
„Co je?“ podivil se Lister.
Vzal misku a čichl k mléku. Přišlo mu v pořádku. Znovu tedy misku postavil před Dra. Ta se na něj podívala s výrazem „to skutečně myslíš vážně, že mám tohle pít?!“, a pak praštila tlapou do okraje misky.
Silný úder misku převrhl a mléko vymrštil tak, že se rozprsklo Listerovi po obličeji. Než se Lister vzpamatoval, přešla Dra kolem něj s hrdě vztyčeným ocasem a zmizela na chodbě.
Lister na ní chtěl něco zakřičet, ale… byla to přece jenom kočka. Otřel si tedy rukávem mléko z obličeje a pokrčil rameny.
„Jak myslíš, ale budeš mít hlad.“
Potom přisedl ke svému tácu a začal snídat.

Dra se chvíli potloukala po chodbách, a když si byla jistá, že nikdo není na doslech, zadala jednomu automatu svůj požadavek. Za chvíli už táhla přes chodbu tác plný lívanců s ovocem a šlehačkou.
Z jedné obrazovky jí nenápadně pozorovala Hollyho tvář. Tahle kočka mu opravdu nešla do hlavy.
„Kdy jim řekneš, že umíš mluvit?“ zeptal se Holly, když jí chvíli sledoval, jak se v jedné z prázdných kajut cpe lívancema. Zvedla hlavu upatlanou od šlehačky a blýskla po něm zeleným okem.
„Až se mi bude chtít. Spěchá to?“
Kdyby měl ramena, pokrčil by jimi, jako že ani ne, takhle ale musel něco říct.
„Nechápu, proč to tajíš.“
„Nechápu, proč se o to staráš.“
„Nechápu, co na tom nechápeš.“
„Nechápu, jak počítač s IQ 6000 může něco nechápat.“
„Jo, tak to taky nechápu,“ zamyslel se Holly a zmizel z obrazovky.

***

Několikáté ráno
Rimmer byl neklidný. Spal, ale i ve spánku měl velmi divný pocit. Něco nebylo v pořádku. Ale co? Listerovo chrápání? Ne, to je v pořádku, ozývá se pravidelně a dnes naštěstí tlumeně, Lister má patrně peřinu přes hlavu, což je výhra.
Vyhlásil Holly nějaký poplach? Ne, to by ho určitě okamžitě vzbudilo.
Nevybilo se snad nedopatřením jeho holosrdíčko? Znatelně sebou ve spánku trhl. Ne, to nebylo možné, to by se při spánku určitě nestalo.
Co tedy bylo špatně? Pomalu se probouzel a soustředil veškeré, zatím oslabené, vnímání na určení momentální situace.
Něco mu tížilo hrudník. Ale to je přece hloupost, je hologram, nemůže se ničeho dotknout, nemůže nic cítit. Ale skutečně cítí, že má něco na hrudníku. Smeg! A něco se přece poslední dobou mohlo dotknout jeho! Něco… NĚKDO… otevřel oči a zíral přímo do zářivě zelených očí.
„Eeeeaaaaaaaaaa!“ zakřičel do tlumeného Listerova chrápání a přerušil tak poklidnou pravidelnost dechu tvrdého spáče. „Slez ze mě, ty sražený kočičí cucku chlupů!“
Lister se zalkl uprostřed dlouhého chrápu a zařval:
„Do kosmu, už zase?! To tady nemůže bejt jedno jediný ráno normální?“
Rimmer se ohnal po kočce, ale ruka mu prošla skrz. Tohle fakt nechápal – proč se ho ona může dotýkat a on jí ne? A ještě na něj vyplazuje jazyk, drzejší kočku vážně neviděl. Vyskočil z postele a tím jí ze sebe smetl. Dopadla na všechny čtyři a začala si olizovat přední tlapu, jako by se vůbec nic nestalo.
„Řekni svojí kočce, ať mi už nikdy neleze do postele!“ napřímil na Listera výhružně prst.
„Není to spíš už tvoje kočka, když s ní spíš?“
„Moje? Já jí nechci!“ zděsil se Rimmer.
„Ale ona chce tebe,“ šibalsky zamrkal Lister, jako že něčeho takového by si Rimmer měl přeci vážit.
„Děkuji pěkně, to radši políbím automat na kuřecí polévku,“ zašklebil se Rimmer a podíval se na kočku, která se už zas uvelebila v jeho posteli.
„Huš, huš, vypadni, ty hloupá kočičí pracko!“
Kočka na něj výhružně zasyčela, až Rimmer uskočil.
„No dobře, tak si tam spi. Stejně už je čas vstávat,“ zatvářil se vítězně, protože teď jí opravdu převezl. Určitě čekala, že se bude pokoušet vrátit se do postele nebo že jí dokonce zkusí z postele vyhodit. Po pár vteřinách ovšem ke své nelibosti zjistil, že kočce je absolutně jedno, že on se už spát nechystá. Sama se stočila do klubíčka na jeho polštáři a spokojeně zavřela oči. Zamračil se a raději opustil kajutu.
Lister se naklonil přes svou postel.
„To děláš schválně, že jo,“ zazubil se na Dra. Ta mu odpověděla zívnutím a tajemným výrazem.
„Rimmer se dá skvěle prudit, co?“ zkonstatoval zvesela Lister a tentokrát Dra vycenila zuby v šelmovském úsměvu.
Listera nepřestávalo udivovat, jakými mimickými schopnostmi tahle kočka vládne. Navíc jako by vždy rozuměla všemu, co jí kdo říkal nebo o čem se mluvilo a přesně podle toho reagovala. Pak si uvědomil, že Kocour se vlastně vyvinul z jeho obyčejné kočky, kterou na Trpaslíka před třemi miliony let propašoval. Tahle siamka bude patrně nějaký začáteční mezistupeň vývoje kočičích lidí či co.
Jak nad tím tak přemýšlel, znovu usnul.
Dra se chvíli převalovala na Rimmerově polštáři, ale spát se jí už nechtělo. Protáhla se, zanechala na polštáři pár vytrhaných nitek od svých drápů a seskočila na zem. Nějaký čas vsedě dumala nad tím, co podnikne, než přišla na to, že v tuhle chvíli nic nevydumá a vydala se hledat nějakou zábavu mimo kajutu.
Procházela se po chodbách a měla čím dál horší náladu. Nikde se nic nedělo, rozhodně ne nic zajímavého a jí už začala její kočičí tělesná schránka pomalu lézt na nervy. Měla hroznou chuť roztáhnout křídla a letět… jenže, i kdyby na sebe vzala svou pravou podobu, kde by tady asi tak mohla létat? Než by se dostala do vzduchu, umlátila by se o kovové stěny nebo by křídlem prorazila nějaké potrubí. I když… aspoň by se dělo něco zajímavého.
Jak tak znuděně brouzdala po lodi, zaslechla najednou Rimmerův hlas.
„No tak, šup šup, pracujeme. Neflákej se! Vidíš? Tady je to ještě matné, tak dělej, pucuj pořádně!“
Nahlédla zvědavě za roh.
Rimmer stál rozkročený nad dvěma robíky a dohlížel na to, aby drobnými hadříky vycídily co nejlépe potrubí vedoucí kousek nad podlahou. Dra ho chvíli pozorovala, jak si svou veledůležitou roli užívá a nechápala. Proč by chtěl někdo mít nějaké zatracené potrubí tak nablýskané, aby se v něm viděl? Navíc, na co se chce někdo s ksichtem Rimmera v tom potrubí asi tak dívat? Zavrtěla nechápavě hlavou a ladně se na potrubí vyhoupla. Elegantně, se vztyčeným ocasem, došla po vycíděné části trubky až k Rimmerovi. Těsně za Rimmerem zůstala stát a dál upřeně pozorovala kmitající robíky.
Jeden z malých robotků si jí ale po chvilce všiml a začal na ní ukazovat.
„Co je? Žádné ulejvání, pauzu dostanete, až budete s prací hotoví!“ sjel ho okamžitě Rimmer. Robík si ale vedl svou a urputně na Dra ukazoval.
„No co je pořád? Řekl jsem… ty zvíře jedno pitomé, víš vůbec na čem stojíš? Padej okamžitě dolů, nebo tě z toho nechám shodit!“ rozkřičel se, když se konečně otočil a uviděl Dra, jak drze stojí na pracně vyleštěném potrubí. Za ní na nablýskané ploše bily do očí otisky jejích tlapek.
Dra výsměšně vycenila zuby.
„Dobře! Robíci, shoďte jí!“ rozkázal.
Drobní robotci se k ní rozjely a začaly po ní plácat svými hadříky. Pobaveně jednomu z nich hadřík vyrvala z robotických prstů a šlehla ho jím přes paži. Robík se snažil chytit svůj hadřík zpátky a marně chňapal do prázdna.
„Tak dost, nechte toho!“ zařičel Rimmer.
Robíci prudce ustaly v pohybu. Dra vyplivla druhý ukořistěný hadřík a tázavě se podívala na Rimmera. Vždyť ona se přece ohromně baví, jak to, že jemu to tak zábavné nepřipadá?
„Jestli do deseti vteřin z téhle chodby nevypadneš, budeš bez snídaně, oběda i večeře!“ pohrozil jí.
Vyplázla na něj jazyk.
„Fajn, takže jsi bez jídla. A teď zmiz, nebo tě dám vypustit do vesmíru!“
Naznačila, jak strašně se bojí, a pak se na něj ironicky zašklebila. Nicméně pustila z drápů zbývající hadr a seskočila na podlahu. Rimmer napřímil paži a ukázal pryč z chodby, aby svým slovům dodal důraznost.
„Víš co mi můžeš,“ zabručela Dra a se vztyčeným ocasem zamířila po směru jeho ruky.
„Dobře, já věděl, že se… cože?!“ nechápavě se zadíval na kočku. Opravdu něco řekla? To přece není možné? Ano, určitě se jen přeslechl, to má z toho, že se už několik nocí kvůli ní pořádně nevyspal. Ale co když…?
Dra si uvědomila, že jí Rimmer zaslechl, a aby napravila svou chybu, mňoukla.
Rimmer zkoumavě přimhouřil oči, nosní dírky rozšířené rozrušením se mu zachvěly, ale pak usoudil, že kočka prve určitě také jen mňoukala a otočil se zpátky k robíkům.
„Daj jsem vám pauzu nebo co? Drhneme, drhneme, drhneme!“ zavelel. Robíci se opět chopily svých hadříků a začaly znovu nesmyslně cídit potrubí.

***

Lister se zarputile hrabal v Rimmerově skříňce.
„Do kosmu, někde tady ty kleště přece musí mít? Vždycky si pečlivě schovával své nářadí,“ mumlal si pro sebe, když prohraboval Rimmerovy věci.
„Děláš něco důležitého, Dave?“ promluvil za jeho zády nečekaně Holly, až Lister poskočil.
„Ani ne, jen hledám Rimmerovy kleště,“ zabručel Lister.
„Na co?“
„Nedaří se mi ukousnout si nehet na levym palci u nohy. Je už tak ztvrdlej, že mám pocit, že bych si na něm vylámal zuby,“ zazubil se skoro hrdě Lister.
„Aha… no, chtěl jsem se zeptat. Co by se stalo, kdyby někdo z posádky věděl něco, co ti ostatní ani netuší?“
„Cože?“
„Možná vím něco, co nikdo jiný neví.“
Lister a přistoupil na Hollyho hru.
„A co teda víš?“
„Slíbil jsem, že to neřeknu.“
„Hmm. A je to důležitý?“
„Možná… nevím… třeba ne. Ale… možná jo.“
„O co jde, Holle?“ Lister ztratil trpělivost.
„Možná o nic. Jen… neumím moc držet tajemství, ničí mě to.“
„Nad tím jsi měl přemýšlet dřív, než jsi slíbil, že to nikomu neřekneš. Takže to vyklop, jo?“
„Promiň, nemůžu,“ odpověděl Holly a zmizel z obrazovky.
„A pak že jsou stroje na vyšší úrovni než lidi,“ zavrtěl Lister hlavou, a jelikož hledané kleště nenašel, začal se znovu pokoušet přerostlý nehet ukousnout.

***

Dra mezitím stále znuděně bloumala po lodi. Procházela chodbami, chvíli vykukovala z oken a občas pohlédla do nějaké zčernalé obrazovky, jestli se neukáže Holly. Začínalo jí opravdu ubíjet, jak si neměla s kým povídat. Možná by už mohla promluvit, ale… jak na to budou reagovat, že mluví?
Došla k pootevřeným dveřím, u kterých stál Krytonův kovový kbelík. Zvědavě do něj nahlédla. Byl do poloviny naplněný čistou vodou. Kryton se asi chystal vytírat a šel si pro nějaký čistící přípravek, uvažovala. Jak se tak nad kbelík nakláněla, snesl se na klidnou hladinu jeden její kočičí chlup. Usadil se na vodě a když do kbelíku jemně šťouchla, rozvlnil se na drobných vlnkách, které tvořily na hladině kolečka.
„Jsem jako ten blbej kočičí chlup, motající se v kovové plechovce sem a tam, od ničeho k ničemu,“ zabručela a znovu drcla do kbelíku, teď už prudčeji. A znovu. A ještě jednou, až voda vyšplíchla ven. A ještě prudčeji. Kbelík se převrátil a voda se vylila na zem. Naštvaně praštila tlapu do kbelíku a ten se s řinčením odkutálel stranou.
„Něco tě trápí?“ ozval se konečně z nejbližší obrazovky Hollyho hlas.
„Jo, všechno,“ zavrčela.
„Chceš si o tom promluvit?“
„Pomůže to něčemu?“
„Mě ano. Je těžké držet tajemství. Když půjdeš a něco řekneš, budu mít po problému.“
„A čím se uleví mě?“ zašklebila se.
„Budeš moct mluvit,“ mrkl na ní.
„Jo, možná. Budu o tom přemýšlet,“ zamručela, zvedla se a znovu tlapou napálila kýbl. Nejdřív si chtěla povídat a teď jí zas Holly lezl na nervy…
Opět courala po chodbách, jen před sebou teď znuděně kutálela Krytonův kbelík. Řinkot se rozléhal do okolních chodeb.
„Nudíš se?“ zastoupil jí cestu Lister. Vzhlédla k němu a silně praštila tlapou do kbelíku. Hlasitě odřinčel o pár metrů dál.
„Tohle ti asi moc nepomůže,“ zavrtěl hlavou a sedl si k ní na zem. „Asi se ti stýská, co?“
Němě přikývla. Ano, stýskalo se jí. Po volnosti, po zářivém a hřejivém slunci, po hebké zelené trávě, po společnosti jejího druhu, po její skutečné podobě…
„Mě taky, víš to? Už jsem v tady přes tři miliony let, věřila bys tomu?“
Věřila, už to slyšela od Hollyho. I když pravda, ten občas nepůsobí zrovna důvěryhodně.
„Chci se vrátit na Zemi, víš. Jasně, každej říká, že se mi to nepodaří, že Země už ani neexistuje nebo že se na ní vyvinulo kdo ví co. Ale co na tom? Je to můj domov a já se tam vrátim. Chtěl jsem mít farmu na Fidži. Chovat ovce, krávy a koně… už jsem měl svojí kočku, Frankensteina. Z ní je teď po těch milionech let Kocour, ale tenkrát to byl základ mýho snu. Když budeš chtít, vezmu tě jednou na Fidži místo ní.“
Zavrněla. Nevěděla, kde nebo co je Fidži, ale to, že jí někdo nabídl do budoucna společnost, jí trochu zvedlo náladu. Pravda, Lister není zrovna ten typ, ze kterého by byla odvázaná – smrděl jak pět skunků celý týden zavřených v noře, špinavý byl jak zvrácený mýval a jeho chrápání by jí po čase přivedlo k vraždě, v horším případě sebevraždě. Nicméně i tak bylo milé vědět, že když bude nejhůř, je tu někdo, s kým může počítat.
„Ty jsi stejně zvláštní kočka. Tváříš se, jako když rozumíš, každou chvíli vypadáš, jako bys chtěla odpovědět, záměrně tejráš Rimmera… asi nejsi obyčejná domácí micka, co?“
Naklonila hlavu na stranu a nakrčila ramena, jako že možná ano, možná ne.
„No vážně, vsadil bych se, že kdybys chtěla, dokázala bys i něco říct.“
„A co když se mi nechce?“ opáčila s šibalsky přimhouřenýma očima.
„No jo, no, to je pak smůla,“ poznamenal Lister. Pak mu došlo, že kočka skutečně promluvila a vytřeštil na ní oči.
„Mám asi kari v uších… slyšel jsem tě mluvit?!“ vyhrkl.
„To bude to kari, kočky přece nemluví,“ dobírala si ho.
„Jak to?“ zeptal se a ukazoval jí na tlamu.
„Jak co? Mám na bradě drobek nebo co?“ začala si přehnaně tlapkou přejíždět přes bradu.
„Jak to že mluvíš?“
„Říkal jsem, že vím o jednom tajemství, ne?“ vpadl do konverzace Holly.
„Ty jsi to věděl?“ uhodil na něj Lister.
„Jo.“
„A proč jsi nic neřek‘?“
„Slíbil jsem, že to neřeknu.“
„Ale proč?“ zadíval se nechápavě na Dra.
Pokrčila rameny.
„Nevybavuju se hned s každým, koho potkám,“ zašklebila se.
„Do kosmu…“ Lister si nevěřícně promnul čelo. Pak se mu rozzářily oči. „Rimmer z toho dostane infarkt!“
„Jo, na to se taky těším,“ vycenila zuby v ďábelském úsměvu. „Jen si to nechám na nějakou speciální příležitost.“ Mrkla na Listera.
„Mrruuueeeerr, kdy se pojede na ty ryby?“ přitančil k nim chodbou Kocour.
„Na jaké ryby?“ zeptala se Dra.
„No na ryby. Živý, mrskající se ryby. Neříkej, že to neznáš?“ krčil nechápavě nos Kocour a vůbec mu nepřišlo divné, že Dra mluví. Komunikoval s ní už předtím, jelikož jejímu mňoukání dobře rozuměl. Nenapadlo ho tedy pozastavit se nad tím, že mu teď odpovídá lidskou řečí. Ne, tyhle věci Kocour opravdu neřešil. Teď bylo důležité, aby měl při rybaření vhodný slušivý oblek.
„No jo, plánujeme výlet na jednu blízkou planetu. Je na ní velkej oceán a dýchatelná atmosféra, chceme si tam zkusit zarybařit. Chceš jet s náma?“ vysvětlil Lister.
„No proč ne, bude to aspoň konečně nějaká změna,“ odpověděla Dra a znovu si vzpomněla na chlup uvězněný na hladině v kbelíku.
„Ale Rimmerovi ani slovo, chceme odjet bez něj. Třeba se nám to tentokrát povede,“ napomenul jí Lister.

***

Rimmer předstíral, že spí a po očku sledoval, co se kolem něj děje. Nedělo se nic. V kajutě byla tma, Lister chrápal, jen kočka tentokrát chyběla. To bylo podezřelé. I přes jeho výslovný zákaz nocovala v jeho posteli každou noc. Jak to že ne teď? To bylo víc než podezřelé, zavánělo to nějakou špinavostí.
Začínalo se mu chtít spát, ale musí to vydržet. Musí zjistit, co se to tu děje, protože něco je evidentně špatně. Pro něj špatně.
Byl těsně na hranici spánku, když ho něco přimělo pootevřít oči. Málem vykřikl leknutím, když mu do zorného pole dopadlo Listerovo nemotorné tělo.
„Ššššš, nebo ho zase vzbudíš!“
Rimmer zaslechl zasyčet Kocoura. Jistě, ten nafintěnec v tom jede taky, to si mohl myslet.
„Kde je Dra?“ zeptal se šeptem Lister.
„Čeká na chodbě s Krytonem,“ zašeptal Kocour. „A pojď už, nebo se vážně vzbudí.“
Rimmer toho měl tak akorát dost. Zase se proti němu všichni spikli a pořádali nějakou určitě děsně zábavnou akci bez něj!
„Světlo!“ křikl rozhořčeně.
Lister s Kocourem zůstali strnule stát na místě.
„Už zase?“ zamračil se Rimmer, když zahlédl v Listerově ruce rybářské vybavení.
„Jak zase?“ ohradil se Lister.
„To už tu jednou bylo, ne? Jedete na ryby a zase mě nechcete s sebou. Proč? Minule byla přeci zábava… tedy, než se objevil ten navoněný kapitán hezounek a jeho neutuchající šarm,“ ironicky se zašklebil.
„Proto jsme ti nechtěli nic říct, abysme ti to zbytečně nepřipomínali. Víme, že ho nemáš rád,“ rychle improvizoval Lister.
„To je ta nejhloupější výmluva, jakou sis kdy vymyslel,“ zavrtěl Rimmer hlavou.
Lister otevřel pusu, ale pak jen pokrčil rameny.
„No vážně, proč mi tohle pořád děláte? Víte vůbec jak se cítím, když mi stále dáváte najevo, jak je to se mnou hrozné? Vždyť až tak hrozné to snad být nemůže…“
„Může,“ sykl Kocour, ale Rimmer ho neslyšel.
„Snažím se vám tu vymýšlet různé zábavy, udržovat celou loď v chodu a dohlížet na vaše bezpečí a pohodlí a vy mi za to neprojevíte ani kousíček úcty,“ pokračoval Rimmer dotčeně.
„Promiň, ale co za zábavu jsi to vlastně vymyslel?“ nakrčil čelo Lister, jak se snažil na něco takového si vzpomenout.
„No třeba… třeba když jsem vám promítal fotografie své sbírky telegrafních sloupů 20. století, to bylo zábavné, ne?“
Kocour znechuceně zamručel a Lister zavzdychal.
„Nebo když jsem vás zval na dovolenou na naftových plošinách. Nakonec jsem musel jet jen s robíky a řeknu vám, hodně jsme si to užili. Litovali byste, kdybyste věděli, jak jsme se spolu nasmáli.“
„Já byl v tu dobu nemocnej, vzpomínáš?“ připomněl Lister.
„No ano… vždycky vám něco je, když navrhnu nějakou zábavu. A když si nějakou vymyslíte vy, nikdy mě nepřizvete!“
„Tak pojeď s náma, vždyť je to jedno. Stejně jsme věděli, že jsi vzhůru, chtěli jsme tě jen pozlobit,“ řekl smířlivě Lister.
„Fakt? Ale říkal jsi…“ Lister Kocoura nenechal domluvit.
„Vážně?“ zeptal se nadějně Rimmer.
„Jo. Jasně, že můžeš jet s náma, hoši z Trpaslíka, ne?“
Lister se musel hodně přemáhat, když třepal rukama ve známém gestu. Kocour se tentokrát ani nepřidal.
„Dobře, budu hotový za pár minut,“ rozjařeně vyhrkl Rimmer. „Holly, můžeš mě obléct?“
„Hele, už zase?“ zeptala se Hollyho hlava s parádním rybářským kloboučkem posazeným do čela. Lister mu za Rimmerovými zády naznačoval, aby raději mlčel. Holly se otočil na Rimmera a jen broukl:
„Chceš svou uniformu nebo nějaký rybářský oblek?“

***

Malý nafukovací člun se lenivě kolébal na hladině nazelenalého moře. Břeh malého ostrůvku, kde parkoval Kosmik, se zdál daleko a kamenité útvary trčící občas z vody kolem pobřeží se mírně chvěli v horkém vzduchu.
„Krytone, jsi si jistý, že tu vůbec nějaké ryby jsou?“ zeptal se otráveně Rimmer.
„Ano pane. Tedy… nevím jistě, zda-li jsou to ryby, ale život v té vodě určitě je.“
Kryton se pro jistotu ještě jednou podíval na údaje z psychoscanu a pak spokojeně přikývl.
„Ano, něco živého na téhle planetě stoprocentně je.“
„To jsi mě teda uklidnil,“ zašklebil se Rimmer a nahodil svou holografickou udici.
„Tobě to stejně může bejt jedno, ne? Tak jako tak nic chytit nemůžeš,“ zkonstatoval lenivě Lister. Sám měl udici jen tak ležérně opřenou o bok člunu a hověl si v pololeže na sluníčku s plechovkou piva na břiše.
„Baví tě hodně stále mi připomínat, že jsem mrtvý?“ zeptal se dotčeně Rimmer.
„Vlastně… jo,“ usmál se Lister škodolibě.
„Tak toho nech, dotýká se mě to. Nemáš ani ponětí o tom, jaké to je být po smrti!“
„Ne, to nemám. Proto si z tebe můžu bez výčitek utahovat,“ šklebil se dál vesele Lister.
„Ale mě to bolí!“
„Můžete toho nechat? Myslel sem, že sem jedeme relaxovat!“ okřikl je Kocour, nasadil si zpátky na oči plátky z okurky, které mu při mluvení sklouzly z obličeje a znovu se spokojeně uvelebil na několik polštářků, které si s sebou do člunu vzal. O nějaké ryby mu patrně vůbec nešlo. Proč taky, když na Trpaslíku stačilo kdykoli si o ně říct u některého z jídelních automatů. Ale takové hřejivé slunce, s tím už se hodně dlouho nesetkal. Bylo příjemné se jen tak vyhřívat na pohupujícím se člunu.
Kdyby Dra znala jeho myšlenky, dala by mu za pravdu. Spokojeně se rozvalovala na přídi, ocas sem tam svěsila ze člunu a mírně jím komíhala nad hladinou. Milovala vyhřívání se na slunci. Zvláště s plným žaludkem. Ještě teď si pomlaskávala, když si vzpomněla na Krytonův sendvič obsahující snad tunu šunky a sýra.
Najednou však zvedla hlavu a rozhlédla se. Frekvence pohupování člunu se změnila. Nikdo jiný si toho nevšiml, a tak pozorně přejížděla očima přes hladinu a krčila čenich ve snaze něco zavětřit.
„Hele, co je to?“ zpozorněl už i Kocour. Okurkové plátky mu opět spadly z očí, jak se prudce posadil.
„Co je co?“ zeptal se nechápavě Lister a upil ze svého piva.
„Ty to necítíš?“ Kocour se rozhlížel rozrušeně kolem.
„Co bych měl cítit?“ Lister se zmateně zvedl.
„Ten člun. Jinak se houpe.“
„Usnul jsi a něco se ti zdálo, kočko hloupá,“ zavrčel Rimmer a dál zarputile držel svůj prut.
„Jo? A tohle se mi taky zdálo?“ vyjekl Kocour, když něco zespodu vrazilo do člunu tak prudce, že se povážlivě naklonil. Dra zavřeštěla a seskočila z přídi Krytonovi do klína. Nechybělo moc a skončila by ve vodě.
„No, to ovšem mění situaci,“ vykoktal Rimmer. Leknutím pustil svou udici, která se hned pod hladinou rozplynula.
Člun rozhoupal další úder.
„Co to sakra je?“ zavřeštěl Kocour.
„Zdá se, že na nás něco útočí,“ poznamenal Kryton a preventivně přesunul Dra na Kocourovy polštářky v zadní části člunu, aby zase neměla tendenci přišpendlit se svými drápy na jeho hruď. Je pravda, že jí to skutečně napadlo.
„Ano, toho jsme si myslím všimli už všichni! Takže bych navrhoval, abychom nezjišťovali co a urychleně se zdejchli!“ Rimmer ukázal na pádla hozená na dně člunu.
„Souhlasím,“ přikývl Lister a popadl pádla. Jedno hodil Krytonovi a druhé Kocourovi.
Všichni tři zabrali tak prudce, až člun doslova poskočil.
„Eeeaa, rychleji by to nešlo?“ vykřikl Rimmer, když byli ještě nějaký kus od břehu.
„Zkus si to sám, ty hologramovej flákači. Dlaně mám už celé rozedřené!“ zaprskal Kocour.
„Já jen…“ Rimmer se odmlčel a ukázal za člun. Všichni si ohlédli.
Z hladiny se vynořila obrovská ostnatá hadí hlava. Otevřela tlamu plnou ostrých zubů a vyrazila za člunem.
Všichni vyděšeně vykřikli a vyrazili ke břehu ještě rychleji. Vodní had je ale rychle doháněl. Jeho hlava opět zmizela pod hladinu.
„Dělejte, určitě nás chce převrátit!“ popoháněl je vyděšeně Rimmer.
„Co kdybychom tě předhodili jako předkrm?“ zavrčel Kocour.
„Z pana Rimmera by ta obluda moc neměla, navrhoval bych spíš, abyste jí předhodily mě. Na mě by si třeba vylámala zuby nebo by vám to alespoň přidalo čas, jak by se mě snažila rozkousat,“ nabídl se Kryton.
„Fajn, Krytone, skoč do vody!“ přikázal Rimmer.
„Krytone, opovaž se! Zůstaneš tady a budeš pádlovat!“ rozkázal Lister.
V té chvíli ale obří hlava vrazila do člunu tak prudce, že zadní část gumového plavidla vylétla vysoko do vzduchu a Rimmer s Dra byli vymrštěni ven. Člun skončil několik metrů od nich. Byl už téměř u břehu. Oba trosečníci se naštěstí zachytili na skalním výstupku trčícím z vody. Rimmer se vyděšeně ohlédl ke břehu, ale to už se před ním vynořila obrovská hadí hlava.
Zaslechl ostatní, jak na něj ze člunu něco volají. Nerozuměl jim. Sotva je vnímal. Viděl před sebou jen žlučovité oči, které se upíraly do těch jeho. Viděl ostré žluté zuby a za nimi temný zlověstný chřtán. Cítil odporný zápach zkažených ryb, který se obludě linul z tlamy. Začínaly se o něj pokoušet mrákoty. Ještě zahlédl cosi zelenohnědého, co se před nad ním mihlo, než se mu vidění rozmlžilo do černé tmy.
Dra se urputně držela drápy na kluzké skále. To však nebyl její hlavní problém. Přes Rimmera viděla obrovskou hlavu, která na ně co nevidět zaútočí. Musela něco udělat. Zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit. Tělem jí projela silná energie a zašimrala jí v každém napnutém nervu. Z obyčejné kočky krčící se za Rimmerem povstala zelenohnědá čičidračice. Z části drak, z části kočka, sotva se na skalní výstupek vešla. Bez jediného zaváhání mávla křídly a vrhla se před Rimmera, který už se pomalu kácel v bezvědomí.
Vodní příšera překvapeně zasyčela. Dra jí prolétla těsně nad hlavou ve snaze odlákat jí co nejdál od pobřeží. Hadí hlava po ní chňapla zubatou tlamou. Dra hbitě uhnula a svými drápy zasadila obludě ránu do krku. Ta znovu zasyčela a opět se po čičidračici ohnala. Dra však kolem ní ustavičně kroužila a lehce se její zubaté tlamě vyhýbala. A stále jí odváděla dál a dál od skály, na které ležel Rimmer v bezvědomí, i od člunu, kde všichni jen strnule zírali nechápajíc, co se to vlastně děje.
Když se otáčela, aby viděla, jak jsou už daleko, polevila na pár vteřin pozornost a hadí hlava se jí málem zakousla do zadní tlapy.
„A dost!“ zavrčela. Už jí došla trpělivost. Otevřela tlamu a vyšlehla proti útočící hlavě proud zeleného ohně.
To vodní had nečekal. Jestli se něčeho opravdu bál, byl to oheň. Rozzuřeně se stáhl.
Dra zpozorovala svou výhodu a vyslala další zelený plamen. Hadí hlava vztekle zasyčela a pokusila se ještě jednou po Dra chňapnout. Když jí ale oheň sežehl čenich, ponořila se raději pod hladinu. Nad vodou se ukázal její šupinatý ocas, který sebou vztekle mrskl, až čičidračici pokropila sprška vody.
Chvíli čekala, jestli se hadí hlava znovu nevynoří a bedlivě pozorovala hladinu kolem pobřeží. Nikde se však už nic nepohnulo. Ladně zamířila zpátky, jako by se vůbec nic nestalo.
Rimmer stále ležel bezvládně na skále. Opatrně ho vzala do tlap a přelétla na břeh. Jemně ho položila do písku a podívala se ke člunu.
„To tam chcete sedět celý den? Mě už se ale nechce znovu si s tou obludou hrát, jestli se zase objeví,“ zavolala na ně, když viděla, že tam všichni stále strnule sedí a jen na ní nechápavě a vyděšeně zírají.
Znovu se tedy vznesla do vzduchu a doletěla nad člun. Snesla se za něj a dostrkala ho na břeh.
„Chhmmm, to jsem se původně nechtěla namočit,“ zabručela a otřepala se.
Kocour, který by se jinak už dávno rozčiloval, že na něj cáká vodu, jen strnule vyjekl: „Co jsi sakra zač?“ Nedokázal si představit, jak by nějaká obyčejná kočka mohla takhle hrozně narůst, zezelenat, zšupinatět a ještě si pořídit křídla. Vždyť to je proti veškeré kočičí estetičnosti! Šupinatá kočka? Co je to proboha za módní výmysl? Má to stvoření vůbec soudnost? Šupiny v tuhle denní dobu…
„Jsem čičidračice. Pochybuju, že ti to vůbec něco říká, pane ‚jak vypadám teď‘,“ dobírala si ho.
„No dovol? Podívej se na sebe, ty ostudo kočičí rasy. Takhle se umolousat ve vodě… a ty šupiny k tomu,“ krčil nad ní nos.
„Já nejsem kočka!“ sklonila k němu hlavu a zavrčela mu přímo do tváře.
„Aha… tak to pak všechno vysvětluje,“ stáhl se s provinilým úsměvem Kocour.
„Promiň, cože jsi to říkala, že jsi?“ vzpamatoval se konečně Lister.
„Čičidračice. Konkrétně siamská seal point čičidračice, potomek bouřného čičidraka a lesní dubové čičidračice. Ještě něco?“
Hrdě před nimi vypínala hruď a pobaveně se usmívala.
„Ne, myslím, že to úplně stačí,“ zavrtěl nechápavě hlavou Lister.
„Tys jí rozuměl, co říkala?“ špitl mu do ucha Kocour.
„Eee, slečno čičidračice, mohla byste nám to nějak víc objasnit?“ vložil se do hovoru Kryton.
Dra se rozesmála.
„Dobře. Jsem drak, přesněji čičidrak. To je druh draka, který má schopnost brát na sebe kočičí podobu. Rovnou říkám, že nejsem kočka a nepřejte si, abych to musela zopakovat. Ale vesměs jsem neškodná,“ zazubila se.
„Jo? A proč teda tak ceníš zuby?“ vyjekl znovu Kocour.
„Protože mě to baví,“ vycenila je ještě víc.
„No a proč jsi něco neřekla dřív? Mysleli jsme, že seš obyčejná kočka. Pak jsi začla mluvit a teď tohle… čeho se máme ještě děsit?“
„No… ještě mám kompletně dračí podobu, ale… tím vás nebudu zatěžovat,“ mávla tlapou, jako že na tom teď opravdu nezáleží.
Vyrušilo je Rimmerovo zavzdychání.
Kryton podlehl výčitkám, že si na pana Rimmera nevzpomněl dřív a starostlivě se k němu naklonil.
„Pane Rimmere, jste v pořádku?“ zeptal se ho, když Rimmer otevřel oči.
„Co… co se stalo? Kde je ta hadí potvora?“ vykoktal Rimmer a posadil se.
„Pryč, nemusíš se bát,“ promluvila mu za zády Dra.
Rimmer se strnule otočil. Vytřeštil na čičidračici oči, zalapal po dechu, poté zakoulel očima a sesunul se zpátky na zem.
„Ale no tak, slečno. Podívejte se, co jste udělala,“ pokáral jí Kryton.
Lister a Kocour se rozesmáli.
„Opravdu jsi neškodná, co?“ chechtal se Lister.
Dra nevinně zamžourala.
„Měli bychom se vrátit na Trpaslíka,“ navrhl Kryton.
„No jo, ale co s ním?“ ukázal na bezvládného Rimmera Kocour.
„Donesu ho do lodi,“ nabídla se Dra.
„Hele, jak to, že se ho vlastně můžeš dotýkat?“ nakrčil čelo Lister.
„Jsem prostě šikovná,“ nadzdvihla jedno obočí a samolibě vystrčila bradu.
Ve skutečnosti neměla ani ponětí, jak to dělá… možná to bylo tím, že se Rimmer skládal ze světla a ona dokázala využívat a pracovat s energií, kterou měla kolem sebe, světlo nevyjímaje. Dotýkala se ho naprosto automaticky a nenapadlo jí přemýšlet nad tím, že dělá něco zvláštního.
„Sebevědomí vám rozhodně nechybí, slečno Dra,“ zkonstatoval Kryton.
„Jsem čičidračice, kdo je víc?“ přimhouřila oči a výrazem naznačila, že nepřijímá žádné námitky.
„U všech koček, můžeme už vyrazit? Potřeboval bych se osprchovat a pořádně učesat,“ zaprskal Kocour, kterému samolibé vystupování čičidračice začínalo lézt na nervy. On je přece hvězda celé posádky, ne nějaká vypelichaná šupinatka.
„Dobře. Dostaneš ho teda do lodi?“ zeptal se Lister Dra a ukázal na Rimmera.
Místo odpovědi sklonila hlavu, podebrala bezvládného Rimmera čenichem a přes hlavu si ho hodila na hřbet. Tedy, hodila by si ho na hřbet, kdyby nesklouzl po krku zpátky na zem.
„Jej, chybička. Tak znova,“ zaculila se provinile a úkon zopakovala. Tentokrát však Rimmerovo tělo zachytila křídlem, takže jí leželo za krkem jak pytel brambor.
„Slušivý doplněk, ne?“ pohodila hlavou a vydala se ke Kosmiku.
Lister jen pobaveně zavrtěl hlavou. Kocourovi to ovšem moc vtipné nepřišlo.
„Doplněk? Kdo by se chtěl nakrucovat s tím ohavou kolem krku? Pche…“
Dra mezitím došla ke Kosmiku, ale když chtěla vejít do dveří, nešlo to.
„Uhni, nádhero, tady to není pro nadměrný náklad,“ neodpustil si Kocour posměšnou poznámku a protáhl se kolem ní do Kosmiku.
„Ehmm… já tudy asi neprojdu,“ Dra se rozpačitě otočila na Listera.
„Ani když se skrčíš?“ Lister si očima přeměřoval čičidračici i dveře Kosmika.
Dra se zkusila skrčit, stáhnout křídla co nejvíc k tělu a vůbec se udělat celkově co nejmenší. Strčila hlavu dovnitř a snažila se za ní vecpat zbytek těla. Šlo to těžko. Rameny se zadrhla o strany dveří a v křídlech jí ostře zabolelo. Zaťala zuby a snažila se procpat dál. Rimmer jí přitom opět sklouzl s krku a zůstal ležet na zemi vedle ní. Nevěnovala mu pozornost, měla dost problémů sama se sebou. Zaryla drápy do kovové podlahy a pokoušela se protáhnout zbytek těla dveřmi.
„Tak zaber, dělej!“ křikl na ní Lister a ona ucítila, jak do ní zezadu strká. Když se jeho síla znásobila, poznala, že svou ruku k dílu přiložil i Kryton.
No skvělé, potupnější okamžik si opravdu nedovedla představit. Hlavu má nacpanou v Kosmiku, takže se jí Kocour směje přímo do očí, křídla a ramena zašprajcovaná ve dveřích a do zadku, který jí nestydatě kouká ven, jí strká člověk s velmi malou odlišností od opice a hranatý android, který za vrchol dne považuje koš plný čistě vypraného a úhledně složeného prádla.
Znovu silně zabrala předními tlapami a tentokrát do toho vložila i stoupající zlost. Vyjekla bolestí, jak jí ramena prodrhla skrze dveře a v náhlé volnosti neudržela rovnováhu a vrazila hlavou do stěny naproti dveřím.
„Teda, moc velký to tu zrovna nemáte,“ odfrkla si po té námaze. Chtěla si protáhnout odřená křídla, ale nebylo kam. Prostor viditelně scházel.
„Že sis předtím nestěžovala,“ dobíral si jí stále Kocour.
Šlehla po něm zlostným pohledem, až se nejistě stáhl. Přece jen, byla teď výrazně větší než on, tudíž i vyzbrojenější, a v životě kočky i kocoura jsou někdy chvíle, kdy je dobré tiše ustoupit. I když je pravda, že kdyby utekl do další části Kosmiku, ona by se za ním už asi neprocpala, to byla značná výhoda.
„Když dovolíš, protáh‘ bych se do kokpitu,“ strčil do ní mírně Lister, ve snaze její zadnici odsunout dál z cesty.
„No jo, dobře,“ zabručela rozmrzele a napasovala se co nejvíc k protější zdi.
„A co pan Rimmer?“ zeptal se znovu s výčitkami Kryton. „Nemůžeme ho tady nechat jen tak ležet na podlaze.“
„Proč ne? Překáží tam míň než ona kdekoli jinde,“ zašklebil se Kocour ukazujíc na Dra, čímž si vysloužil další výhružný pohled.
„Já už ho těžko někam dál dostanu, jsem ráda, že se vůbec pohnu. Leda bych ho do kokpitu hodila,“ navrhla.
„Jo, zkus to,“ Kocour byl najednou plně na její straně.
„Ale no tak, házet panem Rimmerem,“ okřikl je Kryton.
„Ježiši, co jste to na těch rybách chytli?“ vyjevil se Holly, který se objevil na obrazovce a zahlédl Dra vtěsnanou v Kosmiku.
„To jsem já, ty velká hlavo,“ vycenila zuby v kočičím úsměvu.
„Ale copak, hodili tě do vody a ty ses takhle vytáhla? Pravda, vždycky jsem si myslel, že kočky se mají prát pouze chemicky,“ poškleboval se Holly.
„Až se budu moct pohnout, tak ti rozbiju obrazovku, uvidíš,“ nakrčila výhružně čenich.
„Mám stovky dalších,“ usmál se sladce.
„Hmm, Holle, tebe to ani nepřekvapuje, co se z tý kočky stalo?“ Lister si Hollyho zkoumavě přeměřil. Podezíral ho, jestli náhodou ten zatracený počítač nevěděl i tohle.
Holly však nevěděl nic. Musel se zamyslet. Poslední dobou ho překvapovalo všechno, u čeho by překvapení nečekal a naopak tam, kde by měl být překvapený, nechápal, proč by vlastně měl. Na té kočce bylo něco divného už od začátku. No řekněte, kolik je koček, které mluví, které se viditelně smějí, šklebí a reagují přesně na to, co říkáte? Moc ne. Z téhle se zákonitě muselo něco vyklubat.
„Co víš o čičidracích, Holly?“ zeptal se z pilotního křesla Lister.
„Co vím o čem?“ nadzvedl nechápavě obočí.
„O mně. Co víš o mně, já jsem čičidrak,“ vrazila mu Dra hlavu přímo před obrazovku.
„Fuj, tohle už mi nedělej,“ otřepal se Holly z leknutí. Pak se zamyslel. „Musím projít svou databázi. Uvidíme, jestli něco najdu.“ Se zamyšleným výrazem zmizel z obrazovky.
V tu chvíli se opět ozval Rimmer. Cosi zamumlal a bylo patrné, že se probírá. Dra k němu sklonila hlavu.
„Kuk! Už jsme vzhůru?“ zeptala se sladkým hláskem.
Rimmer zavřeštěl a i v leže dokázal odskočit od čičidračice do protějšího kouta.
„Uklidněte se pane, to je jen Dra,“ spěchal s vysvětlením Kryton.
„Dra?“ vyjekl zmateně Rimmer. „Ta příšerná kočka?“
„Jaká příšerná? To si vyprošuju, já jsem úžasná, roztomilá, miloučká a pompézní čičidračinka,“ hrdě se vypjala. Jenže se praštila o strop Kosmiku do hlavy a tak se hned zase potupně skrčila. „Teda byla bych pompézní, kdybych se sem vešla,“ zavrčela dodatečně.
Rimmer, zjišťujíc, že mu nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, se odvážil postavit.
„Ty se mě bojíš, viď?“ dobírala si ho sladce Dra.
Rimmer jen zafrkal. Ano, bál se jí. Děsně se jí bál, kdo by z ní taky neměl strach? Zabrala celou část Kosmika, zuby měla špičaté a drápy ostré, sílu určitě jak jeřáb z nákladního doku na Mimasu.
Při měsíci Io, každý by se jí přeci bál.
„Jen se mě boj, Arnie,“ pokračovala. „Protože si ani nedokážeš představit, co všechno já dokážu.“
Sama nevěděla proč, ale měla děsnou chuť ho vyděsit. Pořádně ho vystrašit, aby věděl, s kým má tu čest, aby věděl, že si na ní nemůže už jen tak dovolovat. Není žádný domácí mazlíček, teď už ne.
Nakrčila čenich a vycenila zuby. Zornice měla tak rozšířené, že čerň vyplňovala pomalu celou duhovku. Najednou se však stáhly do úzkých štěrbin, jak zaměřila svůj pohled do jeho očí a zelené duhovky výhružně zazářily. Rimmer se rozklepaně přimáčkl ke zdi.
„Co… co děláš? Já jsem ti přece nic neudělal?!“ vykoktal. „Nechával jsem tě spát ve své posteli, ne?“
Ještě víc vycenila zuby a z čenichu vyfoukla obláček dýmu. Rimmer hlasitě polkl.
Co to proboha je za tvora, že se mu z nozder valí dým a oči mu září jak dva zelené měsíce? Zdá se mu to, nebo jí v rudé hřívě začínají přeskakovat jiskry statické elektřiny? A proč cítí v holosrdci takové divné mravenčení?
Pomalu začínal propadat panice. To nikdo nezasáhne?
„Hele, Dra, moc to nepřeháněj, nebo se mu strachy rozsype světelná včelka,“ houkl na ní Lister, jakoby vyslyšel Rimmerovy telepatické prosby.
„Jen si tak hraju,“ otočila se k Listerovi s opět nevinným výrazem. Všechna děsivost z její tváře rázem zmizela.
„Tak už to nedělej, nejsem tady proto, aby si se mou někdo hrál,“ namířil na ní výhružně prst Rimmer. Nenápadné vibrace v holosrdíčku ustaly a jeho přepadl náhlý záchvat odvahy, když viděl, jak čičidračice rychle zkrotla jako beránek. Určitě jen tak pouští hrůzu a když by přišlo na věc, na nic by se nezmohla. Tyhle jedince zná – navenek se tváří, že by jedním prstem dobyli svět a uvnitř se třesou strachy hned, jak se večer setmí. Měl by to znát, vždyť takhle se chová i on.
Čičidračice po něm ještě jednou výhružně blýskla okem, aby si nemyslel, že s ním skončila, a odsunula se kousek stranou. Moc prostoru k tomu neměla.
Rimmer se přece jen při tom pohledu znovu zachvěl. Že by se mýlil? Skutečně by mu dokázala ublížit, kdyby chtěla? Ale proč, proč by to dělala? Dobře, možná jí občas počastoval nějakým tím nepěkným slovem… vlastně jí asi nikdy neřekl nic pěkného, ale to přece ještě není důvod, aby mu prokousla světelnou včelku? Nebo jo? Co o ní vlastně ví? Co když… bože, vždycky napjatě čekal, až se setká s mimozemšťany, ale jestli bude ona nakonec mimozemšťan, zbortí to všechny jeho představy o extrémně inteligentní civilizaci a to, že by díky ní získal hmotné tělo asi taky nepřichází v úvahu… i když ona se ho vlastně může dotýkat. Do kosmu! Ona se ho může dotýkat! To znamená, že mu může opravdu ublížit!!! U všech černých děr, tohle mu na palubě ještě scházelo… šupinatá kočka, která mu na každém rohu může urazit křídlem hlavu. Jak dlouho s ní dokáže vydržet, aniž by ho přitom nerozsápala? Ale… třeba bude chtít vysadit na nějaké nejbližší planetě. Sakra, mohli jí přece nechat na té, ze které právě odletěli? Tam by se jí určitě líbilo. Malý ostrůvek, hřejivé slunce, ryby, mořští hadi… proč chce letět s nimi dál?!
Je tak děsivá, tak velká… i když, ta velikost má i své výhody. Tahle se mu už určitě nenacpe do postele… nebude se tam moci vejít!
„Mám to!“ vyrušil ho z přemýšlení Hollyho hlas. „Čičidrak. Bájný tvor, napůl drak a napůl kočka, tedy kočkodrak.“
„Mrruuááách, řekni to ještě jednou a přijdeš o hlavu!“ zavřeštěla na něj čičidračice, doposud klidně ležící na podlaze Kosmiku a sledující dění v kokpitu. Jak vystartovala, znovu se praštila do hlavy.
„Takhle to mám uložené v databázi,“ bránil se Holly.
„Tak to tam máš špatně!“ zasyčela. „Já nejsem nic napůl! Jsem drak a umím na sebe brát kočičí podobu.“
„Jo, ale nějak ses zasekla někde mezi,“ začal si jí znovu dobírat Kocour.
„Strategie,“ sjela ho Dra pohrdavým pohledem. „Nemůžeš skákat z draka na kočku a zpátky bez většího úbytku energie. Mít podobu někde mezi obojím šetří energii, kterou čičidrak vynaloží na proměnu. A vůbec, bájnej tvor taky nejsem… nevypadám snad dost skutečně?“ Vztyčila tlapu s drápy připravenými k útoku.
„Říkám jen, co jsem zjistil,“ zamračil se Holly.
„Tak radši neříkej nic, máš tam jen samé pomluvy,“ sjela ho výhružným pohledem. „A jestli uslyším ještě jedno jediné slovo co se mého druhu týče, které nebude pochvalné, obdivné či aspoň přívětivé, tak…“ Místo výhružky vycenila zuby. Všem to bylo naprosto jasné.
Spokojeně přikývla a znovu se uvelebila na podlaze. Hlavu si opřela o jakousi skříňku a přes kokpit sledovala předním oknem Kosmiku černou prázdnotu vesmíru.

***

A opět brouzdala po chodbách Červeného trpaslíka a kutálela před sebou Krytonův kbelík. Nebyla naštvaná, nenudila se a ani nebyla v depresi. Jen přemýšlela. A nad tím kbelíkem se jí přemýšlelo nějak líp.
Měla teď konečně zpátky svou pravou podobu. Po tak dlouhé době v kočičí kůži to byla úleva, ale… ač byl Trpaslík opravdu velká kosmická loď, přece jen měla v některých místech problém projít, někam se skutečně skoro vůbec nevešla. S tím bude muset něco udělat, nechtěla se měnit v kočku pokaždé, když bude chtít přejít do jiného podlaží nebo když bude muset nastoupit do Kosmiku. To, že jí do té zelené plechové skořápky museli potupně strkat a pak jí zase vytlačovat ven, se jí vůbec nelíbilo. Měla přece svou hrdost, svou pompéznost… a ono nevypadá zrovna moc hrdě ani pompézně, když leze z Kosmiku jak připosražený nosorožec, za zadkem strkací komando.
Tentokrát přece jen praštila tlapou do kbelíku poněkud vztekle a ten se odkutálel chodbou daleko dopředu.
„Není to Krytonův kbelík?“ ozval se za ní Hollyho hlas.
„Je. I když nevím, jestli ho ještě bude chtít zpátky. Nějak pozbývá původního tvaru,“ odpověděla Dra.
Kbelík byl skutečně jejím neustálým kutálením a ranami poněkud zdeformovaný.
„Chceš si zase promluvit?“ zeptal se Holly.
„Nevím,“ pokrčila rameny. Skutečně nevěděla.
„Asi je to pro tebe těžký takhle zavřená v kosmický lodi, co? Sotva se sem vejdeš.“
Neodpověděla.
„Můžu zkusit nastavit kurz na tu planetu, co jsme tě našli. Mohla by ses vrátit domů,“ navrhl, i když si nebyl jistý, jestli si pamatuje, kde ta planeta vlastně byla.
„Domů?“ prskla. „Tamto nebyl můj domov!“
„Ne?“ podivil se. „Tak jak ses tam dostala?“
„Omylem. Strkala jsem čumák, kam jsem neměla, jako ostatně vždy,“ zamračila se.
„Nechceš mi to líp objasnit?“
„Víš, tam co je můj skutečný domov, sice žijí lidé, ale bez všech těhle technických blbostí. Nelítají do vesmíru, nemají kovové škatule s velkýma hlavama na obrazovkách, prostě žijí jinak. Když se najednou objevili jiní lidé, ty bys asi řekl vyspělejší, byla jsem zvědavá. Vlezla jsem ve své kočičí podobě do jedné z těch kovových škatulí a skončila jsem ve vesmíru. Pak dlouho nebylo nic. Říkali tomu nějak… hmmm… stáze?“
Přikývl, že ví, o co se jedná.
„Nevím, jak dlouho to trvalo. Probrala jsem se až na té planetě v nějaké laboratoři. Ti lidé byli vědci a… promiň, nechce se mi na to vzpomínat,“ zavrtěla hlavou.
„Chápu,“ přikývl. Každý má nějakou minulost, ke které se raději nechce vracet.
„Takže asi nevíš, kam se vrátit, co?“ zeptal se po chvíli. Zavrtěla hlavou.
„Ne, nevím. Nevím ani, kolik času uběhlo od chvíle, kdy jsem se vydala na tu zatracenou vesmírnou cestu.“
„Tak vítej na palubě. Červený trpaslík je, zdá se, domovem samých ztroskotanců, myslím, že mezi nás dobře zapadneš,“ mrkl na ní ve snaze jí povzbudit.
Dra zafrkala.
„Rimmer se mě bojí.“
„Pochybuji, že zrovna tohle ti vadí. Mimo to, Rimmer se bojí všeho.“
„Kocour mě nemá rád,“ pokračovala.
„Tak jestli tě trápí jen tohle, tak můžeš v klidu dál kopat do kbelíků, protože Kocour má rád jedině sebe.“
„No právě, bojí se, že díky mě ztratí svojí jedinečnost,“ zašklebila se.
„Kocour je povrchní stvoření, bude mu stačit, když si pořídí nový oblek a udělá si nový účes. Bude zase v pohodě.“
„Máš pravdu,“ zvedla hrdě hlavu v náhlé změně nálady.
„Já mám vždycky pravdu. Tedy, aspoň většinou… možná,“ Holly se rozpačitě zamyslel.
„Já jsem čičidračice, místo na světě si vždycky najdu. A ne jen nějaké malé místečko, ale velký královský trůn. Jsem to nejdokonalejší, co se kdy vyklubalo na svět, tak proč bych si lámala hlavu nějakým kocouřím chytrákem?“
Samolibě na Hollyho pohlédla a rozverně se rozběhla k odkutálenému kbelíku. Silně do něj praštila, až hlasitě zařinčel o kovové stěny.
„Já jsem čičidračice! Kdo je víc?!“ zařvala výhružně do chodby a rozběhla se k Rimmerově a Listerově kajutě.