Tvorba - Texty

„Pane, máte chvilku?“ zeptal se opatrně Kryton, když vstoupil do Listerovy a Rimmerovy kajuty.
„Co je, Krytone?“ zabručel Lister, aniž by zvedl hlavu. Krčil se soustředěně u stolu a rýpal šroubovákem do hromady kovu.
„To je Bob?“ ukázal na stůl Kryton.
„Jo. Snažím se ho dát dohromady už dva dny,“ vztekle praštil šroubovákem o stůl.
„Myslím, že byl v lepším stavu, když s ním slečna Drimmsy mrštila o stěnu, než teď, pane,“ Kryton zkoumavě prohlížel smotek barevných kabelů.
„Abych ho opravil, musel jsem ho nejdřív kompletně rozebrat. Akorát že když to teď zkouším složit dohromady, vždycky mi nějaký části zbydou a nefunguje to, jak má.“
„Možná byste si měl vzít k ruce příručku,“ navrhl Kryton.
„Krytone, příručky jsou jen pro idioty, kteří nikdy nedrželi žádný nářadí v ruce.“
„A vy ano, pane?“
Místo odpovědi spražil Lister Krytona pohledem.
„Co’s to vlastně chtěl?“ vzpomněl si.
„Aaa, ano, pane. No, jde o slečnu Drimmsy.“
„Co je s ní? Zase zavřela Rimmera do odpadního kontejneru?“
„Ne, pane, to bylo minulé úterý.“
„Ten čas letí. Tak co provedla tentokrát?“
„Ona se nudí.“
„No a? To mi všichni, ne?“
„Já ne, pane. Musím ještě vyžehlit vaše trička, vyprat vaše spodky, srovnat ve skříňkách ručníky podle barev, vyluxovat skladiště 5, otřít Hollyho obrazovky na sedmém podlaží a když mi zbyde čas, srovnal bych v kuchyni nádobí podle velikosti.“
„Co ty všechno nestihneš,“ zavrtěl hlavou Lister.
„Je to má práce a mám jí rád,“ pousmál se Kryton. „Ale o tom jsem nechtěl mluvit. Víte, obávám se, že slečna Drimmsy tady opravdu strádá. Od chvíle, kdy jí pan Rimmer vrátil její tělo, ho už 5x někam zavřela, 18x někam napasovala, když se před ní snažil schovat, 13x něco rozbila, když se za panem Rimmerem snažila dostat, aby ho zas vypasovala ven, 3x svými chlupy ucpala můj tříselní vysavač, 2x rozplakala pana Kocoura, jednou pošramotila jednoho robíka a jednou jednoho úplně rozbila. Řekl bych, že se nudí a potřebovala by se nějak vyřádit. Je to přece jen čičidračice, potřebuje patrně více pohybu a akce, než kdokoli jiný z nás.“
„Mno jo, asi máš pravdu,“ zamyslel se Lister. I on sám si všiml, že s Drimmsy je stále těžší vyjít a udržet ji v klidu. „Ale čím bysme jí mohli zabavit?“
„Možná bych si mohl namontovat na hlavu to paroží, co jsme našli v jedné skříňce a ona by se mohla zabavit mým lovem?“ navrhl Kryton.
„Ne, mohla by ti ublížit,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou Lister. Moc dobře věděl, co Drimmsy dokáže i jediným máchnutím tlapy. „Musíme vymyslet něco jiného.“
„Co takhle jí vypustit ven do kosmu, ať si dělá, co se jí zlíbí? A Rimmera můžeme poslat s ní, když si ho tak oblíbila,“ navrhl kousavě Kocour, který právě vpadl do místnosti.
„Ale fuj, pane,“ okřikl ho Kryton.
„No vždyť se na to podívejte. Pral jsem si prádélko a ta zelená chlupatina potrhlá zase pronásledovala toho poseroutku a při tom mi strhla všechny šňůry s dočista olízaným prádlem! Koukejte se na to, jak mi to pošlapala, to abych pral celý den znovu. A kdy budu mít čas na svůj odpolední spánek?“ rozčiloval se Kocour a mával jim před obličejem zmuchlaným a od prachu špinavým růžovým sakem. „Jazyk už mám celej vysušenej!“
„Dejte mi to, vyperu vám to,“ vytrhl mu Kryton sako z ruky.
„Ale opatrně, nerad bych o tenhle kousek přišel. Takovéhle sako se shání hrozně těžko.“
„Aby ne, kdo by ho nosil,“ poznamenal Holly z obrazovky, na které se právě objevil. Kocour ho naštěstí neslyšel. Doprovázel Krytona do prádelny a poučoval ho o přednostech svého dokonalého růžového saka.
„Chceš něco, Holly?“ zeptal se Lister tónem, který naznačoval, že ho neustálé vyrušování přestává bavit.
„Jasně, že něco chci, jinak bych na tebe necivěl. Jde o Drimmsy.“
„Už zase?“
„Jaký zase? Já si ještě nestěžoval,“ zatvářil se Holly dotčeně.
„Tak co udělala tobě? Vyhodila ti přenosnou obrazovku do vesmíru nebo ti píše na monitor sprostý slova?“
„Ne, pochybuji, že vůbec umí psát.“
„Tak co udělala?!“ zařval netrpělivě Lister.
„Rozbila monitor na chodbě na palubě D.“
„Cože?“
„Vlastně jen nakřápla. Běžela za Rimmerem, nevybrala zatáčku a nalítla do obrazovky hlavou. Teď tam leží v bezvědomí.“
„Ona leží… to’s nemoh‘ říct hned?“ vyhrkl Lister a rozběhl se na palubu D.

„Mrrrrrrrcchhhmmmm,“ zamručela Dra a zamžourala. V hlavě jí třeštilo a světlo na chodbě jí nepříjemně bodalo do očí.
„Ty šupinatej šílenče, co’s to vyváděla?“ zařval na ní Lister.
„Mruuááárrr, neječ mi do uší, nebo se mi rozskočí hlava!“ zaúpěla a chytila se tlapama za uši.
„Dobře, promiň. Ale můžeš mi říct, proč mlátíš hlavou do Hollyho obrazovek? Chápu, že Holly dokáže někdy naštvat, ale rozmlátit mu monitor není asi nejlepší řešení.“
„Jak to že ne? Z rozbitý obrazovky se nemůže ksichtit. Ale přednášku si můžeš ušetřit, to nebyl atentát na Hollyho, to byl atentát na Rimmera!“ Při slově „Rimmer“ čičidračice zlostně zasyčela.
„Prosím tě, co ti udělal,“ Lister si unaveně promnul čelo.
„Narodil se, umřel a znovu ožil jako hologram,“ zafuněla a zkusila se zvednout ze země. V hlavě se jí znovu rozdunělo, takže si radši zase rychle dřepla na zadek.
„Za to ho proklínáme všichni, možná včetně jeho samotnýho, ale nikdo tu kvůli tomu nic nerozbíjí,“ domlouval jí Lister.
„Nikdo totiž není já,“ ďábelsky se na něj zaculila.
„Díky bohu,“ oddechl si Lister a pokračoval. „Řek‘ bych, že se spíš nudíš. Tady není zrovna moc příležitostí k nějaký pořádný zábavě, takže proč si z Rimmera neudělat lovnou zvěř, co?“
„Je na tom snad něco špatnýho?“ nechápala.
Lister si povzdechl. Ne, na týrání Rimmera opravdu nic špatného neviděl, naopak. Ovšem podporovat v tom tenhle živoucí buldozer, to by asi taky nebyla ta správná volba. Musí jí něčím zabavit, aspoň na chvíli. Jenže čím? Hodit jí klubíčko vlny nebo zmuchlaný papír na šňůrce jako to dělal s Frankensteinem by se asi minulo účinkem. Kdyby byli alespoň blízko nějaké planety s dýchatelnou atmosférou, kde by mohli přistát. Tam by se mohla potrhlá dračice vylítat do sytosti a byl by zas na chvíli klid. Jenže široko daleko byl jen pustý vesmír. Ale co kdyby… no jistě, že ho to nenapadlo dřív! Umělá realita, počítačové hry! Jasně, to je ono! Měl jednu, která by se jí mohla líbit, byl v ní drak!
„Hmmm, Drimmsy, možná bych pro tebe měl výbornou zábavu,“ šťouchl do ní rozjařeně.
„Heam?“ přestala si urovnávat pádem rozcuchanou srst a nedůvěřivě se na něj podívala.
„Můžeš už vstát?“ naléhal.
Byla zticha a stále si ho nedůvěřivě měřila.
„No tak, pojď, bude sranda,“ lákal jí.
„Ty se pořád naotravuješ… ale no jo, Rimmer počká,“ mávla tlapou a opatrně si stoupla. „Tak kam jdeme?“
„Do herní místnosti,“ Lister měl ze svého nápadu takovou radost, že by si nejradši vesele poskočil.
„Kam?“ nechápala.
„Neptej se, uvidíš,“ otočil se na ní a laškovně zamrkal.
„Boha jeho, už teď se začínám bát,“ prohlásila Dra a protočila oči.
Když dorazili do herní místnosti, Dra se posadila a s trochou zvědavosti i trochou podezřívavosti čekala, co bude Lister dělat. Ten vzal do ruky největší herní helmu, jakou našel a chvíli si jí očima přeměřoval. Pak se zadíval na čičidračici.
„Hmm, dokážeš si tohle nasadit na hlavu?“
Vzala si od něj helmu a chvíli si jí prohlížela.
„Když splácnu uši i blány k hlavě, tak myslím, že jo. Jen mě možná budou trochu tlačit čelní šupiny… co to vůbec je?“ hodila mu helmu zpátky.
„Virtuální realita. Když si nasadíš tuhle helmu a rukavice – doufám, že ti budou – můžeš vstoupit do úplně jiného světa a hrát různé hry za cokoli chceš.“
„A k čemu je to dobrý?“ zašklebila se.
„Nebudeš se nudit. Mám pro tebe jednu skvělou hru, která tě určitě nadchne. Je v ní drak,“ zamrkal na ní.
„No a?“
„Copak ti nechybí dračí společnost? Nasaď si helmu a hned to bude vyřešený, budeš mít jednoho draka jenom pro sebe.“
„Ale?“
„Jaký ale?“ nechápal Lister.
„Vždycky je přece nějaký „ale“.
„Tady není,“ znovu na ní mrkl. „Drak jen pro tebe a ty si s ním budeš moct dělat, co budeš chtít.“
„Já ti nevěřím. Pojď do té hry se mnou,“ šťouchla do něj vyzývavě drápem.
„Já ale nechci hrát,“ zavrtěl hlavou.
„A já mám chtít?“
„Už jsem to hrál. Vystačíš si tam sama.“
„Bez tebe ne. Pokud tam nepůjdeš se mnou, tu helmu mi na hlavu nedostaneš,“ vycenila bojovně zuby.
„No tak dobře, půjdu s tebou.“
„Co v té hře budu?“
„Nech se překvapit.“
„Tak to teda ne, chci vědět, za co budu hrát!“
„Už jsem ti slíbil, že půjdu s tebou. Tak teď zase přistup na něco ty mě a nech se překvapit, ano?“
„Mmmrrrrmm, nevěřím ti…“ zamručela, ale vzala si od něj nabízené rukavice. „K čemu je tohle?“
„Jen pro větší reálnost při hraní,“ odpověděl Lister tak rychle, až jí přišla odpověď podezřelá. Znovu zamručela.
„Neboj se, nic se ti nemůže stát. Nemůžou tě tam zabít a i kdyby se to stalo, jako že ve scénáři hry to není, jen skončí hra, ty si sundáš helmu a rukavice a půjdeš si po svých.“
„A jak z tý hry můžu vystoupit, když se mi nebude líbit?“
„To ti řeknu, až tam budem.“
Protočila nad těmi štráchy oči a začala se soukat do rukavic. Byly jí hodně těsné, a kdyby při výměně těl s Rimmerem nepřišla o většinu délky svých drápů, asi by se do nich ani nedostala. Lister jí pomohl nasadit helmu.
„Ničeho se neboj, bude to legrace. Možná se tam neukážu hned, ale neděs se, objevím se tam.“
„Cože? Nee, nesouhlasím!“ zakřičela, ale to už Lister spustil hru a Dra se přenesla z paluby kosmické lodi do jakési přepychově zařízené komnaty. Z té rychlé změny se jí zatočila hlava a vše před ní nápadně zčernalo.
Čičidračí hlava uvězněná v helmě klesla na hruď a Lister se pousmál.
„Tak, Drimmsy, chovej se tam slušně, za nějakou dobu tě přijdu navštívit,“ řekl do ztichlé místnosti a začal zadávat data do herní konzole. Když skončil, nechal tam čičidračici stát a odešel.

Když Dra otevřela oči, nemohla se v první chvíli zorientovat, kde to vlastně je. Všude kolem ní byl krásně vyřezávaný leštěný nábytek, postel s nebesy a neskutečně nadýchanou peřinou, všude po podlaze byly poházeny plyšové polštářky různých velikostí, na policích i stolcích stály vázy přeplněné exotickými květinami a na stěnách visely obrazy ve zlatých rámech.
„Kde to sakra jsem?“ zavrčela Dra. Pohled jí padl na velké okno. Opatrně k němu přistoupila a vyhlédla ven. Dívala se do slunného letního dne. Z úst jí uniklo potěšené vzdychnutí. Tak dlouho už neměla takovýhle krásný výhled. Kochala se zelení trávy a barevností opečovávaných záhonů růží všech barev. Viděla jezírko obetkané rákosím a plné leknínů. Košaté stromy příjemně šuměly ve vlahém letním vánku a v jejich stínu po pískem vysypané cestičce spěchala jakási žena. Když minula jezírko, vzhlédla a střetla se s Drimmsyným pohledem. Zastavila se, naznačila úklonu, a pak se vydala dál. Dra se okamžitě schovala za závěs.
„Co to u všech kosmickejch bouří je?“
Pohled jí sklouzl na ruku, kterou držela jemný růžový závěs. Leknutím vykřikla. Její šupinatá zelená pracka s oštípanými, ale stále velmi dobře sloužícími drápy byla pryč. Místo ní měla jemnou drobnou ručku s pěstěnými nehty. Rychle se podívala na své nohy a vykřikla znovu. I její zadní tlapy byly pryč. Skrze tenkou látku, kterou měla na sobě, viděla dlouhé štíhlé nohy obuté v růžových střevíčkách. Vzhlédla a uviděla zrcadlo. Přihnala se k němu a tentokrát zaječela velmi hlasitě. Místo čičidračice před ní stála křehounká dívenka s velkýma modrýma očima a dlouhými blonďatými vlasy oděná do jakési jemné od stehen dolů průsvitné košilce.
Její křik patrně někdo zaslechl, protože se ozvalo klepání na dveře a mužský starostlivý hlas.
„Jste v pořádku, vaše jasnosti?“
Strnule stála a civěla na dveře.
„Vaše jasnosti! Smím vstoupit?“ dožadoval se ten neznámý hlas.
Začala panikařit. Chtěla se schovat, ale nevěděla kam. Než se pohnula z místa, dveře se jemně pootevřely.
„Promiňte, vaše jasnosti, nechtěl jsem vstoupit bez vyzvání, ale prve jste křičela, a když jste mi neodpověděla, dostal jsem strach, jestli se vám nepřihodilo něco nemilého,“ promluvil jemně jakýsi chlapík.
„Ne… já jen… heh… já ho zabiju!“
„Koho, prosím?“ skoro lhostejně zvedl obočí.
„Mrrruááá, kdo vůbec jste?“ zařvala na něj.
„Hillary, vaše jasnosti, váš sluha,“ naznačil úklonu.
„Můj sluha? A kdo jsem sakra já?“
„Jste vaše jasnost, vaše jasnosti.“
„Cože?“ chytila se za hlavu.
„Jste princezna Hybridea Bestiena I., dcera krále Hybrida III., jediného syna krále Hydrana I. Následovnice trůnu, vaše jasnosti,“ odříkával hrdě.
„Do kosmu, já ho fakt uškrtím!“
„Ještě stále jste mi neřekla, koho to chcete zamordovat, vaše jasnosti.“
„Tebe, jestli mi ještě jednou řekneš “vaše jasnosti“!“
„Omlouvám se, vaše jasnosti,“ řekl a ona by přísahala, že se při tom nenápadně škodolibě pousmál. Zamručela.
„Hele, vůbec nevím, kde to jsem a co tu mám dělat. Ten, kdo mě sem poslal – budiž mu vesmír lehký, protože ho zardousím hned, jak se objeví – mi vůbec nic neřekl, takže… co tu mám teda sakra dělat?!“
„Jste princezna, nemusíte dělat nic.“
„Haha, pak že se tu prý nebudu nudit,“ zašklebila se.
„Mno,“ sepjal ruce, „možná byste se měla převléci a sejít do jídelny, za chvíli se bude podávat oběd.“
„Převlíct? A proč?“
„Není vhodné, aby dáma vašeho věku a vznešenosti pobíhala po zámku pouze v noční košili,“ přednesl poučně.
„No dobře,“ pokrčila rameny a noční košili ze sebe stáhla. „Tak, můžeme jít?“
„Vaše jasnosti, chcete jít takto?“ naklonil trpělivě hlavu na stranu.
„Nemůžu snad?“
„No, jak bych to řekl… nehodí se, aby dáma vašeho věku a vznešenosti pobíhala po zámku tak, jak jí pán bůh stvořil,“ lehce se usmíval.
„Mě nikdo nestvořil, já se normálně narodila. Pravda, bez vajíčka, to se čičidrakům občas stává,“ zamyslela se.
Hillary si jemně odkašlal.
„Musíte si obléknout nějaké šaty,“ ukázal jí na ozdobně vyřezávanou skříň.
„Šaty? Teda, Rimmerova uniforma se ještě dala snést, ale šaty? Zbláznil ses?“
„Nikoliv. To vy se chováte poněkud… nezvykle, vaše jasnosti,“ oslovení na konci provokativně zdůraznil.
„Jsi drzý,“ zašklebila se na něj.
„A vy nahá. To se opravdu nehodí,“ zavrtěl vychovatelsky hlavou.
„No dobře, něco si na sebe najdu,“ zavrčela a přešla ke skříni.
„Bože! Proč je tady všechno růžový? To neznáte nějakou normální barvu?!“ vztekala se, když přehlédla obsah skříně.
„Růžová vám sluší,“ mrkl na ní.
„Ani náhodou, ty Hajajo… nebo jak se to jmenuješ.“
„Hillary, vaše jasnosti,“ znovu se náznakem uklonil.
„Aaaa, hele, tohle si vezmu,“ zajásala, když objevila jediné kalhoty, které se ve skříni nacházely.
„To je vaše jezdecká uniforma, vaše jasnosti,“ poznamenal Hillary.
„No fajn, na uniformy jsem už zvyklá,“ zamnula si spokojeně ruce.
„Tu nosíte pouze na vyjížďky na koních. A pouze na podzim, když doprovázíte vašeho ctěného otce na lovu.“
„Na koních? Upad si z Uranu? V životě jsem na tom neseděla… ono by to většinou ani dost dobře nešlo,“ zazubila se při představě, jak by ve své čičidračí podobě a plné velikosti rozsedla i toho nejsilnějšího valacha.
„Ať jste bývala čím jste bývala, nyní jste princezna a měla byste to respektovat.“
„Proč?“
„Protože jste se rozhodla tuto hru hrát.“
Dra chtěla znovu začít láteřit nad tím, že ona se žádnou hru hrát nerozhodla, že jí byla více méně vnucena, ale pak se zarazila a zkoumavě si Hillaryho přeměřila.
„Co jsi vlastně zač?“ Bylo jí divné, že ač se vydával za jejího sluhu, vůbec se nepodivoval jejímu chování a tomu, co říká.
„Jsem váš sluha, vaše jasnosti. Nicméně, jsem také váš průvodce touto hrou, respektive spíše průvodce životem princezny, abych nebyl špatně pochopen.“
„Ty víš, že jsme ve hře?“ vykulila oči.
„Jistě. Ovšem, když pominu případné další hráče, jsem jediný, kdo má tu čest to vědět. Všichni ostatní žijí svůj život v domnění, že je reálný.“
„A proč ne ty?“ nechápala.
„Abych vám mohl radit a doprovázet vás. Jen nechápu, že jste si tuto hru vybrala. Neberte to ve zlém, ale nevypadáte, že byste si ve své roli libovala. Navíc, na princeznu se moc nehodíte,“ pousmál se.
„Já si žádnou hru nevybrala,“ procedila skrze zaťaté zuby.
„No, teď už je to jedno, jste tu a měla byste se podle toho chovat.“
„Třeba ne. Jak můžu tohle místo opustit?“
„Dveřmi,“ kývl hlavou ke dveřím a culil se.
Zlostně na něj zavrčela.
„Tuhle hru!“ štěkla mu do obličeje. „Jak můžu opustit tuhle pitomou hru?!“
„Vy to nevíte?“ podivil se.
„Ne! Dostala jsem slib, že se to tu dozvím, jenže ten, kdo mě sem poslal, se patrně nehodlá ukázat,“ zavrčela.
„V tom případě máte smůlu, protože tohle jsou informace, které jdou mimo můj rozsah povinností.“
„Smeg, chlape! K čemu mi tu tedy jste?!“ zařvala na něj.
„Mám vás provázet vaším princeznovským životem, vaše jasnosti,“ znovu se pousmál. „Například abyste neběhala po zámku nahá… takže si radši oblečte tu vaši jezdeckou uniformu, když se vám tak líbí a půjdeme. Budu muset nějak objasnit vašemu otci, proč jste oblečena zrovna takto.“
Když se Dra konečně oblékla, vydala se s Hillarym do jídelny.
„To je prohlídka zámku nebo co?“ zeptala se mrzutě, když šli už nějakou dobu a dlouhé chodby, záludné zatáčky a široké schody nebraly konce.
„Jídelna je na druhé straně zámku než ložnicová část, vaše jasnosti.“
„Proboha, proč? Co když někdo dostane v noci hlad? To po cestě do jídelny umře vysílením,“ nechápala takovou nelogičnost.
„Nehodí se, aby zápach z kuchyně a jídla proudil do ložnic,“ vysvětlil lhostejně.
„Co je na tom špatného? Není nic lepšího než usínat s tím, že někde kousek ode mě voní jídlo a že když se vzbudím a budu mít hlad, bude mi stačit jen hrábnout tlapou a hned se můžu najíst?“ nedokázala to pochopit.
„Patrně pocházíte z jiného kraje,“ řekl, aniž by se na ní jen podíval.
„Jistěže. Celý den se válíme v kari omáčce, večer se koupeme v chutney a v noci hrajeme poker o chilli papričky,“ zašklebila se.
„Jsme na místě,“ řekl najednou před velkými dveřmi Hillary. Zde se nachází soukromá jídelna. Prosím, vaše jasnosti.“ Otevřel masivní dveře a naznačil, aby vstoupila. Trochu nejistě nahlédla do místnosti. Velkými okny proudilo světlo na delší leštěný stůl, nyní plný jídla na stříbrných tácech a podnosech. V čele stolu seděl jakýsi bělovlasý muž a překvapeně se podíval ke dveřím.
„Jdeš pozdě, dcero,“ řekl na oko přísně, ale z hlasu byla cítit něha a láska. Byl to její otec, král Hybrid III .. Dra nejistě vstoupila.
„Ale co to je? Proč máš na sobě jezdecké šaty?“ podivil se.
Než se stačil Hillary nadechnout, aby vše patřičně objasnil, Dra odhodila svou bázeň a razantně prohlásila.
„Protože se mi přestala líbit ta příšerná růžová. Než si seženu nějaké pořádné šaty, budu chodit v tomhle.“
Přešla ke stolu a vyčkala, na kterou židli jí Hillary posadí. Ten jí nabídl židli přímo naproti otci na druhé straně stolu. Zamračila se a zašeptala mu do ucha:
„To tu budeme jíst jen ve dvou?“
„Jistě, vaše jasnosti. Toto je soukromá jídelna.“
„Tak proč sedím až na druhé straně stolu? A kde je má matka?“
„Pšššt, ne tak nahlas,“ syčivě jí umlčel. Usmál se na krále a předstíral, že princezně urovnává ubrousek na klín.
„Vaše matka, královna Bestiena, po níž máte své druhé jméno, zemřela při vašem porodu. Proto jste králova jediná dcera a jediný dědic trůnu. Váš otec vás bezmezně miluje, vidí ve vás vaši matku a nikdy si už nedokázal oblíbit jinou ženu,“ vysvětlil spěšně.
„Aha,“ zamumlala. Tohle opravdu ještě potřebovala, otce, který by nejradši svou milovanou maličkou dcerušku jen minutu od minuty rozmazloval. Ne že by měla něco proti rozmazlování, ovšem, ne jaksi tohoto druhu.
„Co si to tam vy dva šuškáte?“ naklonil se král na stranu, aby na ně přes mísy a vázy na stole lépe viděl.
„Ale nic, otče,“ mávla rukou a začala se zajímat o jídlo na stole.
„Hmmmm,“ zamračil se král. Jeho dcera se chovala poněkud podivně… ale co, je to ženská, čert aby jim rozuměl. Uvolnil se a začal si nakládat na talíř.
Dra nakrčila nos a nasála vůni jídla. Bohužel, tenhle princeznovský nosík nebyl tak citlivý jako její čičidračí čenich, ale i tak si pomlaskla nad tou vábivou vůní. Začala si na talíř vršit pečená kuřecí stehýnka, brambory ve slupce nadívané jakýmsi smetanovým krémem, bramborové placky polévané rozehřátým máslem a plné lžíce hrášku a kukuřice.
„Musíš mít velký hlad,“ zkonstatoval král a nevěřícně si svou štíhlou dceru měřil.
Dra se zakousla do masa a zahuhlala: „Ani ne, ale když ono to tak krásně voní, že by se jeden uslintal.“
Ze zadu jí Hillary dloubl mezi lopatky, když viděl, že král, překvapený takovou mluvou u své dcery, skoro spadl ze židle.
„Co je?“ otočila se po Hillerym. „Nemáš nějakou práci nebo tak něco?“
„Vy moc dobře víte, co je má práce, vaše jasnosti. Ale máte pravdu, raději se vzdálím,“ naznačil drobnou úklonu, pak se výrazněji poklonil směrem ke králi a zmizel za dveřmi.
Zbytek oběda proběhl mlčky. Král se nestačil divit, co všechno jeho dcera najednou spořádala. Bude se muset zeptat Hillaryho, co se to děje. Možná by bylo na čase Hybrideu vdát. Sice mu to asi zlomí srdce, ale je pravda, že čas na vdavky již má. A jeho už stejně nebaví vládnout, mile rád by předal své žezlo někomu jinému. Bude si to muset pořádně promyslet.

Po obědě se Dra králi omluvila a rychle se vytratila na chodbu. Doufala, že někde poblíž jídelny bude čekat Hillary, jelikož už si vůbec nepamatovala cestu do své komnaty, ovšem k jejímu zklamání nebyl nikde k nalezení. Brouzdala se tedy po chodbách, prohlížela si výzdobu a různé obrazy svých předků, až se nakonec dostala na velkou zámeckou terasu. Znovu se blaženě nadechla vzduchu provoněným stromy a květinami a nastavila tvář slunci.
Možná to tu nebude tak špatné, když nic jiného, má alespoň pocit, že stojí zase tlapami pevně na zemi a nepoletuje si někde v jakési plechovce ve vzduchoprázdnu. Třeba se i nějak zabaví, než se objeví Lister. A bude mít čas promyslet si, jak se mu pomstít, když tady nemá ani ostré zuby a ani silné drápy.

***

Lister si vesele pobrukoval. Už tři hodiny byl na palubě Trpaslíka již dlouho nepoznaný klid. Nikdo si na nikoho nestěžoval, nikdo nevřeštěl a nenadával, nikdo před ním neskučel a nevyhrožoval.
Vzal si z jídelního automatu misku kari a těšil se, že se zase jednou v klidu nají.
Jen však do pochybně vypadající směsi zabodl vidličku, houkl za ním Rimmer.
„Kde je ta chlupatá apokalypsa?“
„Ale, tak ty už jsi vylezl ze své tajné schovávačky v prvním motoru?“ dobíral si ho Lister a nacpal si do pusy pořádnou porci masa.
„Já jsem neb… jak víš, kam jsem se schoval?“ zamračil se, když mu došlo, že jeho tajná skrýš není patrně tak tajná, jak si myslel. Jestli jí objevil Lister, nebude to té příšerné čičidračici trvat ani pět minut, aby ho našla taky.
„Holly tě viděl, jak se tam plížíš.“
„No jo, dobrák Holly, ten řekne všechno, i to, co neví,“ zašklebil se.
„Což je opravdu všechno, ne?“ mávl rukou Lister a jelikož v ní právě držel vidličku s dalším soustem, kus masa mu sklouzl na triko a zanechal po sobě nechutně vypadající hnědožlutou skvrnu.
„Tak kde je?“ vyštěkl znovu Rimmer.
„Kdo, Drimmsy?“ zamumlal mezi sousty Lister.
„Ne, svatý Jan Nepomucký, jistě že Drimmsy!“
„Na nějaký čas jsem jí odklidil,“ odpověděl nevzrušeně Lister.
„Cože? Kam? Zavřel jsi jí do stáze? Nebo vypustil do vesmíru? Ne, to asi ne, takové štěstí nemám…“
„Hraje počítačovou hru.“
„Hru? Je to dračice, jak může hrát počítačovou hru?“
„Simulaci. Alternativní realitu. Je napojená na počítač a sama se ze hry nedostane.“
„Jak to?“
„Neřekl jsem jí jak. Navíc jsem jí dal ty rukavice s poškozeným čipem pro výstup,“ zaculil se.
„Tedy Listy, začínáš být stejně podlý a proradný jako já…“ úsměv mu poněkud ztuhl, „což mě začíná i trochu děsit. Jak dlouho jí tam necháš?“
„Ještě uvidim. Půjdu tam za ní.“
„Proč?“
„Slíbil jsem jí to.“
„Pche, sliby… já bych jí tam nechal vydusit.“
„Co myslíš, že teď dělám?“ zakoulel očima Lister.
„Co vlastně hraje?“
„Rytíře a draka.“
„Tu pohádkovou pitomost? Nechápu, proč by si dračice chtěla hrát na draka.“
„Ona tam není jako drak.“
„Neříkej, že hraje za rytíře?“ nevěřil Rimmer.
„Je tam ještě jedna herní postava,“ Lister odložil vidličku do téměř vyjedené misky a pohodlně se opřel o židli.
„Hmmm… která?“ svraštil Rimmer čelo.
„Princezna,“ pousmál ses Lister.
„Ona chtěla hrát za princeznu? I když moc mě to nepřekvapuje, Kryton jí pořádně rozmazluje.“
„Já se jí neptal, za co chce hrát,“ pokrčil rameny Lister.
„Ouuu, Listy! Sakra, sakra, sakra! Dokážeš si představit, co udělá, jestli se jí to nebude líbit, až ta hra skončí?“ začal se usmívat Rimmer. „Rozsápe tě na kari nudličky! Což ovšem vlastně není tak špatná představa, když nad tím přemýšlím.“
„Řekl bych, že mi nic neudělá.“
„Jo, Listříčku, to si jen myslíš,“ pohrozil mu prstem Rimmer, ovšem jeho tvář zdobil škodolibý úsměv.

***

„Vaše jasnosti,“ Hillary se za ní objevil tak potichu, že leknutím vykřikla, když promluvil.
„Tohle už mi nikdy nedělej, rozumíš?!“ zařvala na něj.
„Promiňte, jasnosti. Nechtěl jsem vás vylekat.“
„To ti tak věřím… tak povídej, proč jsi mě vyrušil?“ zamračila se.
Konečně se jí tu začalo aspoň trochu líbit. Ležela pod listnatými stromy v houpací síti a nastavovala tvář slunečním paprskům pronikajícím skrze zelené listí.
„Váš pan otec vám vzkazuje, že se máte během odpoledne dostavit do bílé komnaty. Chce vám nechat ušít nové šaty, tak aby si vás královské švadleny přeměřily a vybrala jste si látku.“
„Na co šaty? Vždyť těch hadrů na podlahu mám plnou skříň?“ nakrčila podezíravě čelo.
„Váš pan otec pro vás pořádá ples.“
„Cože?“ znechuceně vykřikla.
„Ano. Chce váš vdát.“
„Cože?!?“ zařvala a trhla sebou tak, že vypadla z houpací sítě.
„Ale vaše jasnosti… nestalo se vám nic?“ Hillary jí starostlivě pomáhal zpátky na nohy.
„Jistě že se mi stalo a ještě stane! On mě chce vdát? Proboha proč?“
„Prý potřebujete pevnější ruku, on sám na vás již nestačí,“ pousmál se Hillary.
„Tak to je ten největší blábol, co kdy kdo řekl,“ zamračila se a ze zvyku chtěla seknout drápy do stromu. Vteřinu před tím, než to udělala, si však uvědomila, že momentálně žádné drápy nemá. Vztekle zavrčela a upřela rozzuřený pohled na Hillaryho. Ten se ani nehnul.
„Kde je teď můj otec?“
„Nepřeje si být rušen.“
„Já si taky nepřála být rušena a on mě chce táhnout na ples a vdát! Ale dobře,“ zamyslela se. Patrně už ví, kdy a jako kdo se objeví Lister. Určitě to bude jeden z těch úžasných bohatých a vlivných princů, kterým jí chce ten zatracený král předhodit. Jen počkej, Listy, uvidíme, kdo se bude bavit víc…
„Kam že to mám jít kvůli těm šatům?“ zeptala se mile Hillaryho.
„Vy něco chystáte,“ zkoumavě si jí přeměřil.
„Jak jsi na to přišel? Mám jen ty nejčistší úmysly. Otec řekl, že si mám nechat ušít nové šaty, tak si chci jít nechat ušít nové šaty.“
„Jistě, to vám tak budu věřit.“
„Už jsi zase drzý,“ dloubla ho prstem do hrudníku. „Máš štěstí, že jsem si tě oblíbila.“
„Ano, to tedy mám, vaše jasnosti,“ zaculil se Hillary a ona si musela přiznat, že její sluha je opravdu roztomilý.

U švadlen strávila dlouhý čas. Neustále se jí snažily vnucovat jakési příšerné krajkové látky, růžové, bílé, zářivě perleťové. Nic z toho se jí nelíbilo. Pak konečně uviděla něco, co jí zaujalo. Černý a červený samet.
„Ale to se na ples nehodí,“ zděsily se švadleny. „Nehodí se to ani k vám, jsou to divoké a nevkusné barvy a látka určená spíš pro plášť než šaty.“
„Já chci být divoká a nevkusná,“ vycenila na ně zuby, čímž je polekala. „Chci něco, co ode mě nikdo nečeká. Chci být jiná, než za jakou mě všichni mají. Nejsem žádná růžová panenka na hraní, jsem budoucí panovnice a nenechám se za nikým vláčet jako krásný, ale neužitečný šperk! Chci, aby mě viděli takovou, jaká skutečně jsem!“
„Ale vaše výsosti…“ začala protestovat nejstarší švadlena.
„Už ani slovo. Své požadavky jsem řekla. Chci šaty z těchto dvou látek, z ničeho jiného. A pokud mi je neušijete tak, aby se mi líbily, půjdu na ples nahá a udělám svému otci ostudu.“
„Jak přikazujete, vaše jasnosti,“ poklonily se ustrašeně švadleny.
„A mému otci ani slovo,“ pohrozila jim.

„Jak vlastně probíhá takový ples, Hillary?“ zeptala se svého sluhy na večerní procházce zámeckým parkem.
„No, tančí se, jí a pije… a v jeho závěru si vyberete ze všech princů toho, který se vám bude líbit.“
„A co když se mi žádný líbit nebude?“ zamračila se.
„No, může se uspořádat další ples, ale váš otec vás chce provdat co nejrychleji. Bude se vám muset nějaký líbit.“
„To bych se na to podívala,“ zamračila se.
„Buďte rozumná, vaše jasnosti. Princů tam bude spousta, určitě si nějakého vyberete,“ zamrkal na ní.
„Slyšel jsem, že jste si nechala ušít velmi netradiční šat,“ nadhodil po chvíli.
„Ale, švadleny si stěžovaly?“
„Jen jsem něco zaslechl, když se spolu bavily. Co máte v plánu, vaše jasnosti?“
„Nic. Jen nechci vypadat jako křehotinká panenka, co zrovna vylezla z růžovýho tulipánu,“ zafrkala.
„Ach, jistě,“ přitakal, jako by přesně věděl, o čem Dra mluví. Podívala se na něj a musela se pousmát. Znovu jí připadal roztomilý. Když nic jiného, je ráda, že v týhle pitomý hře existuje někdo, s kým si může povídat.
Zazívala.
„Doprovoď mě do mé komnaty, prosím. Jsem už moc unavená,“ požádala ho, když už se jí únavou začaly plést nohy.
„Stále ještě tam netrefíte?“ zasmál se.
„Ano, stále ještě tam netrefím,“ zašklebila se na něj. „Nepovažuji za nutné učit se ten šílený labyrint zpaměti, když tu za prvé stejně už dlouho nezůstanu a za druhé, když mám tebe. Dokonalého Hillaryho, který mě tam vždy bezpečně dovede.“
„Oh, děkuji, vaše jasnosti. Je mi poctou slyšet tato slova,“ poprvé se opravdu poklonil. Musela si přiznat, že vidět ho se klanět jí sice dělalo dobře, ale zároveň jí to přišlo jaksi nepatřičné. Byl sice pouhý sluha, ale jí to připadalo poněkud potupné pro někoho, koho si oblíbila.
„Tak pojď, jsem vážně unavená,“ řekla a vesele mu rozcuchala vlasy.
„No tak, vaše jasnosti, tohle nedělejte. Nehodí se to,“ zamračil se.
„Mám už po krk toho, co se hodí a co ne. Já si budu dělat to, co chci já,“ zvedla povýšeně bradu a rozesmála se.

Vzbudila se během dopoledne a jen tak se nečinně povalovala v posteli. Musela uznat, že o její pohodlí bylo plně postaráno. V tak měkkých a hebkých peřinách ještě nikdy neležela. Pravda, za svůj život spávala zatím vždy jen na zvířecích kůžích, listí a senu, nebo na Trpaslíku na dekách pochybného původu. Na něco takového, jako jsou tyhle peřiny a polštáře, by si opravdu dokázala velmi rychle zvyknout.
Nechala si od Hillaryho donést snídani do postele. Krytonovy vafličky vystřídaly sladké rohlíky a jakési medové koláčky, kterých by dokázala spořádat snad celou mísu.
Poté poprosila Hillaryho, aby jí nikdo nerušil, vynesla si měkkoučké peřiny na balkon a lenošivě se vyhřívala na sluníčku. Krátce před polednem se ozvalo jemné ťukání na dveře. Kdyby jí zrovna nezaujal jakýsi barevný pták, který poskakoval po zábradlí, patrně by ťukání přeslechla.
„Hillary, říkala jsem ti, že mě nikdo nemá rušit,“ zamručela.
„Jistě, vaše jasnosti, já vím. Ale blíží se doba oběda a já nevím, jestli vás mám vašemu otci omluvit a donést vám oběd sem, nebo přijdete do jídelny. A po obědě by vám švadleny rády vyzkoušely vaše nové šaty.“
„To už jsou ušité?“
„Zajisté, ples je přeci už zítra.“
„No dobře. Ať sem s nima po obědě přijdou. A otci mě omluv, chci jíst tady. Přineseš mi sem jídlo, viď?“
„Jistě, od toho jsem tady,“ tentokrát znovu jen naznačil úklonu a opustil její komnatu.
Najedla se ve stinné části balkonu. Poté uklidila peřiny zpátky na postel a připravila se na zkoušku šatů.
Byla mile překvapena, když šaty uviděla. I když si vybrala látky podle svých představ, neočekávala, že by se jí šaty opravdu líbily. Ale ony se jí skutečně líbily. Nebo alespoň zamlouvaly. Protože seděly skvěle a nebylo již potřeba na nich nic upravit, vyhnala švadlenu, která šaty přinesla, z komnaty a zadívala se do zrcadla.
„No, teď ještě něco udělat s těmi příšernými vlasy,“ zamračila se. Začala hledat ve všech šuplíkách a šperkovnicích, co jich jen všude kolem zrcadla bylo. Když našla vše, co potřebovala, začala s úpravou.

„Drak! Draaaaaak!“ pod okny se ozval vyděšený křik. Na chvíli všechno strnulo. Přes velkou kašnu uprostřed dlážděného nádvoří přeletěl velký temný stín. V tu chvíli se rozpoutal chaos. Lidé křičeli a běhali z jedné strany na druhou. Panika se postupně šířila po celém blízkém zámeckém okolí.
Dra, která si právě nadšeně prohlížela svůj nový účes, zaslechla křik.
„Co to tam kdo zas vyvádí? Budu muset zavolat Hillaryho, aby mi řekl, co se děje,“ přemýšlela, když zamířila ke dveřím na balkon. Pomalu přešla až k zábradlí a rozhlédla se. Nikde nic divného neviděla, jen všude pod ní pobíhali poněkud hystericky různí obyvatelé zámku.
„Heeej, co se to tam děje?“ zavolala dolů.
„Já se tady děju!“ ozvala se odpověď, k jejímu překvapení ovšem ze shora. Zvedla hlavu, ale to už jí uchopily silné spáry a vytáhly jí do vzduchu. Překvapeně vyjekla. Do jejího zorného pole se sklonila poněkud neforemná dračí hlava.
„Co jsi to s tou princeznou udělala? Málem jsem tě nepoznal a nevěděl jsem, koho to mám vlastně unýst!“ vycenil na ní drak zuby.
„Listere!“ zařvala skoro nepříčetně, když v drakovi poznala toho lidského špinavce. „Okamžitě mě pusť!“
„Seš si jistá? Já jen…“ místo dokončení věty pohlédl pod sebe. Letěli hodně vysoko nad zámeckými věžemi. Pád z takové výšky by nemohla přežít, zvlášť kdyby se napíchla na jednu z věžiček.
„Klidně! Když umřu, aspoň mě tahle pitomá hra vykopne ven!“
„Ne tak úplně… jedině drak může v týhle hře umřít. Ty bys znovu obživla, smrtí pro tebe hra nekončí,“ zazubil se.
„Fajn, tak chcípni ty a bude konec!“
„Nebude,“ zavrtěl Lister hlavou. „Můžu umřít jedině v boji s rytířem.“
„To je teda stupidní hra!“ zařvala vztekle a praštila pěstmi Listerovi do tlap, ve kterých jí svíral.
„Rodinná hra. Obvykle jí hrajou malý děti.“
„Aha, tak teď už to chápu. Hra akorát pro tebe,“ zašklebila se. Lister to ignoroval. To jí naštvalo. Všechno jí naštvalo. Cítila se tak potupně… ve spárech draka, jako nějaký kus hovězího. To ona má mávat křídly a svírat kořist v drápech. Ona má být ten, kdo má vždycky a všude navrch. Mlčela sice, ale uvnitř pěnila. Ani pohled na krásnou krajinu rozprostírající se pod nimi jí nemohl uklidnit.
Za nějakou dobu konečně přistáli. Tedy, bylo to přistání poněkud bachrlaté. Lister jí pustil asi tak ze dvou metrů a sám těžce dosedl kousek od ní.
„Neumíš pořádně přistávat nebo co?“ utrhla se na něj, když se zvedla z trávy a mnula si naražené pozadí.
„Promiň, přistával jsem poprvý. Nejsem drakem moc dlouho, víš,“ nakrčil čenich.
„Stejně jsi ošklivý drak,“ vyplázla jazyk v náznaku znechucení. Když si vzpomněla na krásná štíhlá dračí těla, lesknoucí se šupiny, hrdé hlavy… tohle byl jakýsi odpad složený z matných šupin, ošoupaných rohů a jakéhosi těžkého obtloustlého těla. Malá křídla by takového draka ve skutečném světě nikdy neunesla.
„Co se ti na mě nelíbí?“ Lister si sám sebe prohlédl. Jemu jeho dračí tělo připadalo dokonalé.
„Máš moc krátký ocas. Ocas je drakova hrdost, je to zbraň, nástroj i pýcha. Ty máš jen jakýsi pahýl, se kterým by ses nedokázal ani šťourat v nozdrách,“ zašklebila se.
Lister se ohlédl a zkusmo zamával ocasem.
„Mě přijde fajn,“ pokrčil rameny.
„No jistě, je větší než ten tvůj lidský,“ neodpustila si nejapnou poznámku. Než však mohl něco odpovědět, znovu spustila.
„Když už jsi tady, tak mě laskavě koukej z tý hry dostat ven. Je to tu příšerný, příšerný, PŘÍŠERNÝ!“
„Opravdu? Já myslel, že si to užíváš,“ mávl tlapou a ukázal na šaty a nový účes.
„Prkotiny, bez kterých se obejdu. Tak dělej, jak se dostanu ven?“
„No, obvykle stačí jen tlesknout a jsi ze hry venku. Ty rukavice, vzpomínáš?“
„Fajn,“ zamnula si ruce Dra a začala urputně tleskat. Po nějaké chvíli se zachmuřila. „Proč to nejde?! Ty sis to vymyslel!“
„Nevymyslel. Ale senzor ve tvých rukavicích nefunguje,“ usmál se.
Vztekle po něm mrštila kamenem. Zasáhl ho do hrudní šupiny, takže nic necítil. Být drakem má opravdu své výhody.
„Dostaň mě odtud!“ procedila skrze vztekem zaťaté zuby.
„To nejde, hra musí skončit.“
„A kdy ta hra skončí?“
„Až přijede statečnej rytíř a zabije mě.“
„No paráda, to tu můžem taky trčet věčnost! Co to je za pitomou hru, když se nedá ukončit?“
„Ona je tak trochu… rozbitá…“ zamumlal Lister.
„Rozbitá?!“ nevěřícně zahřímala Dra.
„Jo, prostě se musí dohrát, nejde přerušit, když v ní seš.“
„Tak se modli, aby ten rytíř přijel hodně brzo,“ zasyčela a zmizela v jeho jeskyni. „A opovaž se sem vlézt, teď je ta jeskyně moje!“

***

„Pohotovost! Vyhlašuji pohotovost!“ vyvolával Holly ze své obrazovky. Nikde se nic ani nepohnulo. Vyčkal deset minut a zopakoval. „Pohotovost! Stále máme pohotovost!“ Opět chvíli počkal. „Pohotovost trvá…“ prodloužil své volání.
„Co je, co se děje?“ vpadl do řídicího centra Rimmer.
„No konečně, proč tady vůbec alarmuji, že máme pohotovost, když je to každému jedno. Příště si to nechám pro sebe a vy se starejte.“
„Tak co je?“ štěkl netrpělivě Rimmer. „Hodláš mi říct, co se děje nebo tady budeš vést polemiku sám se sebou?“
„Jestli máš nějakou výtku, řekni ji rovnou.“
„Ano, mám. Chci vědět, c-o s-e t-u d-ě-j-e!“ svou otázku důrazně hláskoval.
„Blíží se k nám loď. Její kurs je nastavený tak, že ať se my hneme kamkoli, stále nás sleduje. A pomalu nás dohání.“
„Nějaká loď nás sleduje? Jak dlouho?“
„Už nějakou dobu.“
„A proč jsi to neohlásil dřív?“ Rimmer rozčileně mával rukama kolem sebe.
„Nebyl jsem si tím jistý, musel jsem si to ověřit, abych nevyvolal planý poplach.“
Po pravdě řečeno Holly si té lodi všiml úplnou náhodou. Hodně dlouho dobu mu pak trvalo vyhodnotit informaci, že je sleduje. Další dlouhou chvíli zabralo promýšlení, jestli to má ohlásit a nebo se rovnou sám snažit ztratit se té lodi z dohledu. Když však zjistil, že se neznámá loď přiblížila natolik, že už by neměli šanci jí zmizet ani v husté mlhovině, rozhodl se vyhlásit poplach. Ovšem jak zjistil, vděku se mu za to nedostalo.
Rimmer mezitím vyhledal Krytona a velmi rozrušeně mu vylíčil vše, co se dozvěděl od Hollyho.
„Navrhuji, abychom se bezpodmínečně vzdali,“ zakončil svou řeč.
„Pane, není to trochu předčasné?“
„Až na nás pošlou samonaváděcí raketu, bude už pozdě, nemyslíš?“
„A jak víte, že nás chtějí napadnout? Třeba potřebují pomoc,“ namítl Kryton.
„Protože jsou to zcela jistě mimozemšťané a ti nikdy nepotřebují pomoct. Ti jsou inteligentnější a vyspělejší a napadnou vždy každého, koho považují za své ohrožení.“
„V tom případě nám nic nehrozí,“ usmál se na něj Kryton.
„Hele, ty placatá hlavo, přemýšlení nechej na mě, ano? Kde je Lister?“
„Pan Lister hraje se slečnou Drimmsy počítačovou hru.“
„Na nás se blíží konec světa a oni si hrají, typické.“
„Pane, já bych to za konec světa neoznačil. Tak velkou kapacitu přece jen naše posádka nemá.“
“Sklapni a pojď se mnou,“ mávl rukou Rimmer a zamířil do herní místnosti.
Tam chvíli obcházel duchem nepřítomného Listera a pak mu přes helmu začal křičet do ucha.
„Pane, on vás neslyší. Teoreticky, vlastně i prakticky, tady vůbec není.“
„Tak ho musíš odpojit, potřebujeme plnou posádku.“
„To nejde. Když ho násilně odpojím, mohl by dostat záchvat. Je to příliš velké riziko.“
„Jsem ochotný ho podstoupit. Odpoj ho.“
„Aaaa, pane, nenuťte mě k tomu. Nemůžu ohrozit život pana Listera!“ Kryton začal vyděšeně couvat. Dostal rozkaz, jenže jak může poslechnout, když to může ohrozit něčí život? A on nesmí být lidem nebezpečný.
„Dobře, je nějaké jiné řešení?“
„Ano. Mohli bychom se napojit do hry a říct jim, aby z ní sami vystoupili.“
„Nee, já chci jen Listera. Ta zelená potvora ať si tam klidně zůstane.“
„Jinak to nejde.“
„No dobře, ale půjdu tam já,“ Rimmer se rozhodně otočil k Hollyho obrazovce. „Holly, dokážeš mě do té hry dostat?“
„Jistě, Arnolde. Ale je už jen jedna postava, za kterou můžeš hrát.“
„Já si nejdu hrát. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale potřebujeme Listera. Tak už mě tam naťukej, ano?“
„Dobře, Arnolde.“

***

Dra seděla opřená o kámen u jeskyně, ruce založené na hrudi a ve tváři výraz velmi nabručeného jezevce. Lister si jí se zájmem prohlížel. Vyumělkovanou princeznu změnila k nepoznání. Sametové černorudé šaty jí dodávaly jakousi temnou eleganci, na krátko ostříhané, červeně obarvené rozježené vlasy působily divoce a rošťácky. Byla jako malý démon a on začínal litovat, že do hry nevstoupil spíše jako rytíř. I když i tak by mu to bylo asi k ničemu. Svou duší byla stále čičidračice, určitě by si s ním ani ve hře, kde má lidské tělo, nic nezačala.
„Co na mě tak civíš?“ štěkla na něj, když si všimla, že jí pozoruje.
„Nic, jen se koukám.“
„Tak toho nech. Nejsem tu proto, abys mě očumoval. A vůbec, už v týhle přiblblý jeskyni trčíme tři dny, kde jsou ti slibovaní rytíři?“
„Nevím. Pokud hrají jen dva hráči, má zbylou postavu na starosti počítač a ten by měl být rychlý. Takhle to vypadá, jako když někdo vstoupil do hry a nemůže se k nám dostat,“ pokrčil lhostejně rameny Lister. Nechápal, co Drimmsy pořád vadí. On si v dračím těle a poklidné přírodě celkem užíval. Pravda, poněkud tu postrádal své oblíbené kari, jako drak se živil pouze ulovenou zvěří a lov mu zatím zrovna moc nešel, ale rozhodně to zatím bylo celkem zábavné.
„Bezva, takže tu opravdu můžeme trčet celou věčnost,“ zavrčela a nasadila ještě zamračenější výraz.
Bylo to k vzteku. Měla kolem sebe krásnou přírodu. Les, který lákal k procházce, louku, která přímo vzývala k lenošení v trávě, čistě modré nebe, kde by dokázala létat hodiny… jenže ona tu nebyla jako drak. Nic z toho si nemohla pořádně užít. To i ta kovová škatule je lepší než tohle. Tam aspoň může létat sem a tam v tom velkém skladišti na palubě S.
Z pochmurných úvah jí vytrhl jakýsi vzdálený řinčivý zvuk. Zvedla hlavu, ale nebylo nic vidět.
„Řekl bych, že očekávaný rytíř je už na cestě,“ pronesl Lister.
Oba dlouhou chvíli zírali k okraji lesa, odkud se ozývalo sem tam zařinčení, sem tam nějaká nadávka.
„Řekni, že to není pravda,“ zasyčela Dra, když si domyslela, kdo se to k nim tak neohrabaně blíží.
„Nečekal jsem, že se k nám přidá,“ zasmál se pobaveně Lister a vyhlížel rytíře ještě nedočkavěji. Ten si však dával načas. Když se konečně objevil, vláčel za sebou velký meč v prachu cesty a na sobě měl už jen pozůstatky špinavého brnění.
„Ty’s mi tady ještě chyběl! Koukej ho zabít, ať tu hru můžeme skončit!“ zařvala na něj okamžitě Dra.
Rimmer, nyní co by neohrožený rytíř, který ovšem vypadal všelijak, jen ne neohroženě, na ní upřel skoro nepříčetný výraz.
„Osmkrát mě zabili. Pokaždé jiná příšera, ale všechny byly stejně odporné. A nemohl jsem jít dál, dokud jsem je buď neporazil a nebo nějak rafinovaně neobešel. Čtyřikrát jsem padl do nějaké nástrahy a třikrát mě okradli. Pětkrát mě zvalchovali stále ti stejní loupežníci. A teď bych se měl ještě snažit zabít tohle monstrum?“ zařval hystericky.
„Tohle monstrum je Lister a jestli ho nezabiješ, skejsneme v týhle podělaný hře na furt. Takže přestaň kňourat, seber ten meč a zabij ho!“ rozhodně ukázala na Listera, který ze své dračí velikosti vše pobaveně pozoroval. Rimmerovu návštěvu opravdu nečekal.
„Co když mě zase zabije?“ namítl Rimmer.
„No tak budeš zabitý. Pro tebe to ostatně není žádná novinka, ne? Zase se tu objevíš a zkusíš to znovu,“ nehodlala mu dát šanci na žádnou výmluvu.
„Ale…“ svou námitku nedokončil. Přešla k němu, s odhodlaným výrazem mu vrazila jeho vlastní meč do ruky a strčila ho blíž k Listerovi.
Boj netrval dlouho. Lister jednou mávl tlapou, Rimmer padl k zemi a zmizel.
„Ty’s ho zabil?!“ vykřikla nechápavě Dra.
„Nebylo to tak těžký, zabila by ho i moucha,“ zašklebil se Lister.
„Ty ho nemáš zabít, máš ho nechat vyhrát!“ zařičela.
„Znova se tu objeví,“ mávl tlapou. A skutečně. Ještě pošramocenější rytíř se opět objevil na kraji lesa.
„Neříkal jsem to?“ zakřičel, když k nim došel a mrštil mečem k jeskyni. „Já už s nikým bojovat nebudu.“
„Ale ty musíš!“ zaúpěla Dra.
Rimmer tam nerozhodně stál a nevěděl, co má dělat. Opravdu se mu nechtělo už bojovat. Počítačové umírání sice nebolí, ale přestávalo ho bavit, jak se mu vždycky na chvíli zatmělo před očima, a pak se objevil kdo ví kde a nevěděl, čí je. Navíc si vůbec nechtěl hrát, přišel přece pro Listera.
„Nechápu, proč bych měl bojovat,“ odsekl a otočil se k Listerovi. „Listere, potřebujeme tě na palubě. Zatímco vy si tu hrajete, blíží se k nám flotila útočných mimozemšťanů. Takže koukej tu hru skončit, ano?“
„To nejde,“ řekl Lister.
„Jak to, že to nejde, ty pako vylízaný?“
„Protože tady pan virtuální realita tvrdí, že je hra poškozená,“ zašklebila se Dra.
„Jak poškozená?“ nechápal Rimmer.
„No… nejde jí opustit jinak, než jí dohrát,“ pokrčil Lister rameny.
„Jistě, to jsi nakecal jí, abys jí tu udržel. Takže teď nech té komedie a vrať se na palubu.“
„Ne, ta hra opravdu nejde přerušit.“
„Děláš si srandu?“ Rimmerovi rozčilením přeskočil hlas do fistulky.
„Nedělám. Hra skončí, až mě zabiješ,“ usmál se Lister. „A ty mě nezabiješ, protože seš srab a nemehlo, který ani s herními dovednostmi neumí pořádně držet meč.“
Rimmer se zarazil, pak popadl meč, který mu Dra znovu podávala a vyrazil proti Listerovi.
„To už nemůžeš myslet vážně,“ procedila skrze zaťaté zuby Dra, když Rimmer opět klesl k zemi sražený dračí tlapou.
„Je to zábavný, ne?“ šklebil se Lister.
„Jo, asi jako tvoje špinavý ponožky. Koukej ho nechat vyhrát!“
„No dobře, už se nebudu bránit,“ protočil oči Lister.
Rimmer se opět objevil na kraji lesa. Beze slov k nim došel a prudčeji než předtím švihl mečem o zem.
„Jaký to má smysl se s ním pouštět do boje, když se nenechá zabít?!“ rozčiloval se.
„Tak se aspoň trochu snaž, u všech draků. Ty k němu jdeš jak na procházku, to se nediv, že jen mávne tlapou a je po tobě. Koukej, takhle chytíš meč, takhle se rozmáchneš a vrazíš mu ho přímo do krku!“ předvedla mu útok Dra. Jak se rozmáchla, zasáhla Listera, který se k ní zvědavě nakláněl, přímo pod bradu. Meč mu zajel do mezery mezi krčními pláty a Lister zachroptěl. Dra se na vteřinu zarazila, pak se samolibě usmála, otočila se zpátky k Rimmerovi a ukázala na hroutícího se draka. „Vidíš? Nic těžkýho.“
Drak se složil nemotorně na zem - Lister byl ze hry venku. Dračí tělo teď vypadalo ještě bachrlatěji než za života.
„Tak, a co teď, slečno chytrá?“ zašklebil se Rimmer, když se nic nedělo. Pokrčila rameny. Sama nevěděla, co si teď počít. Počítala s tím, že až drak zemře, hra skončí a všichni se proberou v herní místnosti. S tím, že tu zůstanou stát jak dvě trubky z 10. podlaží, nepočítala.
Najednou jí k uším dolehl jásot. Na okraji lesa, kde se hned několikrát objevil Rimmer, se nyní vynořila skupinka jásajících lidí.
„Tohle je teda vážně stupidní hra,“ zavrtěla hlavou, když jí došlo, že je to král, její sluha Hillary a další lidé ze zámku. Jak se sem mohli dostat tak rychle, nechápala. Ovšem v tak nedomyšlené hře je patrně možné všechno.
„Dcero!“ vykřikl radostně král, rozběhl se k ní a otcovsky jí objal. Pak se zarazil, zadíval se na ní a zeptal se: „Co to máš s vlasy?“
„Drak mi je spálil,“ odpověděla.
„Chudinko moje. Ale už je všechno v pořádku, tady ctihodný rytíř draka zabil a tebe od něj vysvobodil,“ usmál se král a ukázal na zkoprnělého Rimmera.
„Ctihodný rytíř?“ Dra se nekontrolovatelně rozesmála.
„Vidíte? Je tak šťastná,“ povzdechl si spokojeně král.
Dra se chechtala dál, až jí tekly slzy.
„Dceruško, až se uklidníš, vyrazíme zpátky do zámku a pak vám uspořádám svatbu. Rytíři, draka jsi zabil, zasloužíš si tedy ruku mé dcery.“
„Cože?!“ vykřikli Rimmer i Dra společně.
„Jistě, určitě spolu budete šťastni. Odvážný a hrdý rytíř a má krásná a spanilá dcera. Co víc bych si mohl přát.“
Dra chtěla něco rozčileně namítnout, když se k ní přitočil Hillary a zašeptal jí do ucha: „Svatbou tahle hra končí. Když si vezmete toho rytíře, hra bude ukončena a vy se vrátíte tam, odkud jste přišla. To si celou dobu přejete, není-liž pravda?“ Když na něj pohlédla, šibalsky zamrkal.
„Myslela jsem, že hra končí drakovou smrtí?“ namítla.
„Ale, kdopak vám to řekl? Copak neznáte pohádky? Vždycky končí svatbou,“ znovu na ní zamrkal.
Dra si nešťastně povzdechla. Pochopila, že hru skutečně bude muset dohrát.
„Tak jdeme, otče, ať už jsme zpátky v zámku,“ zamumlala a vydala se po cestě, po které prve přišel Rimmer – třikrát – a po něm snad půlka jejího království.

Stála před trůnem svého otce, na sobě světle růžové krajkové šaty, které jí škrábaly a kousaly snad na každém možném i nemožném místě. Už dávno rezignovala a dělala vše, co si její otec přál a co jí věrný Hillary radil. Chtěla co nejrychleji pryč, tak proč tu zatracenou svatbu zbytečně protahovat. Co jí však mučilo nejvíc bylo pomyšlení, že Lister to všechno věděl. Věděl, že si bude muset vzít rytíře, který porazí draka. A co hůř, nyní věděl, že je tím rytířem Rimmer. U všech sežranej drakobijců, že mu to dá pak ale všechno vyžrat, jen ať si nemyslí, že mu to projde. Takovouhle potupu si opravdu líbit nenechá.
„Usmějte se, vaše jasnosti, je to váš velký den,“ zašeptal jí po pravém boku Hillary. Jistě, usmát se. Vycenila zuby a zvedla koutky úst nahoru. Při troše dobré vůle to vypadalo jako úsměv.
Rimmer, v podobě až nechutně hezounkého blonďatého rytíře, stál hrdě vedle ní a ona se přece jen upřímně usmála, když si představila, jak po vyřčení toho veledůležitého slovíčka „ano“ zasalutuje králi tím svým šíleným pozdravem.
„Vidíte, tak je to lepší,“ pokýval hlavou Hillary, když viděl její úsměv.
„Budeš mi chybět,“ špitla mu do ucha, než se vzdálil.
„Ale kdepak, vaše jasnosti. Jsem jen postava ze hry, soubor jedniček a nul,“ pousmál se.
„Ne, ty jsi jedna pořádně velká jednička,“ zaculila se. „A díky, že jsi mi pomáhal.“
„Mám to v popisu práce,“ mrkl na ní a ustoupil mezi služebnictvo.
Král měl dlouhou svatební řeč. Celou dobu znuděně stála vedle hrdě vypjatého Rimmera, který sice působil z dálky jako že má situaci plně pod kontrolou, ovšem ona ze svého místa velmi dobře viděla, jak se mu nozdry chvějí nervozitou, jak neklidně cuká pravou rukou a jak se celý neznatelně třese.
Král konečně domluvil a ona si uvědomila, že se na ní a na Rimmera upírají nedočkavé pohledy všech přítomných. Nechápavě se rozhlédla. Rimmer stál vedle ní celý bílý a patrně nadobro zatuhlý. Mezi služebnictvem zahlédla Hillaryho.
„Polibek,“ naznačil ji.
COŽE?! Ona že má políbit Rimmera? Teď to sice není Rimmer, ale JE TO RIMMER! Zděšeně na něj vytřeštila oči a odmítavě zavrtěla hlavou. Znovu jí naznačil, že musí svého rytíře políbit. Když to neudělá, hra neskončí.
Pevně stiskla zuby a zaťala pěsti. Tohle si Lister tedy opravdu odskáče!
„No tak, dceruško, otoč se přeci na svého udatného rytíře a dejte si první manželský královský polibek,“ vybídl jí nedočkavě král.
Při té představě se jí zvedl žaludek. Při všech vyhaslých sluncích, ona musí políbit Rimmera! Podívala se na něj a on jí pohled poněkud znechuceně opětoval. V očích mu však viděla, že je vyděšený. Určitě se mu honilo hlavou, co s ním za tohle provede, až se dostanou zpátky na Trpaslíka.
„Neboj se, Rimmsy, ty mě teď nezajímáš. Já si brousím drápy na Listera,“ pomyslela si v duchu, zavřela oči a nastavila svou tvář k polibku. Ucítila letmo jeho rty. Potil se a nepříjemně se chvěl. Pak všechno zčernalo…

***

Prudce otevřela oči a zaostřila.
„Kde je ten podrazák podrazácká? Dejte mi ho do tlap, ať ho můžu roztrhnout jak slizkýho hada!“ zařičela, strhla si z hlavy helmu a odhodila jí tak prudce, že s ní skoro sejmula Krytona, stojícího poblíž.
„Slečno Drimmsy, uklidněte se, prosím. Máme tu nepříjemnou situaci, pan Lister může počkat,“ snažil se jí Kryton uklidnit.
„Nemůže počkat. Do dvou minut musí být rozcupovaný na cáry za to, co udělal!“ zařvala.
„Já jsem tě jen chtěl pobavit,“ Lister lehce pozvedl ruce v ustupujícím gestu a pomalu couval ke dveřím z místnosti.
„Nepotřebovala jsem, abys mě bavil, dokázala jsem se zabavit sama. Ale máš pravdu, teď se díky tobě pobavím opravdu do sytosti,“ vycenila zuby v tak ďábelském úsměvu, že skoro naskočila husí kůže i Krytonovi, byť žádnou skutečnou kůži nemá.
„Drimmsy, uklidni se. Byla to přece jenom hra,“ řekl Rimmer.
„Překvapuje mě, že to říkáš, když ses vedle mě klepal jak ratlík,“ zpražila ho pohledem. Na to neměl odvahu cokoli namítnout a raději se stáhl.
„Jestli vám do toho můžu vstoupit, ta neznámá loď už je opravdu blízko,“ ozval se Holly.
„Kašlu na neznámou loď, kašlu na Rimmerovy mimozemšťany, ze kterých se stejně zas vyklube jen počítačem řízená raketa bez posádky, já chci Listerovu hlavu!“ zařvala na Hollyho Dra, pak se prudce otočila k Listerovi a skočila. Ten na nic nečekal a dal se na útek.
Poprvé měl možnost okusit, jak se celou dobu, co je Dra na palubě, cítí Rimmer. Řítil se chodbami a za sebou slyšel dusot velkých tlap a chrčivý vzteklý dech. Věděl, že tenhle běs čičidračici velmi rychle přejde, zvlášť když se do toho vloží Kryton a přichystá jí něco sladkého na zub. Za kus čokoládového nebo šlehačkového žvance čičidračice zkrotla jako beránek. Šlo jen o to, aby ho nechytila dřív, než Kryton stihne něco připravit. Prudce zabočil do jedněch dveří a neprodyšně je za sebou uzavřel. Uslyšel náraz, jak čičidračice v plné rychlosti narazila do dveří a zaslechl její vzteklé zařvání. Oddechl si a uvolněně se opřel o zeď. Teď už mu nezbývalo než počkat, až bude opět bezpečné vyjít ven…