Maraton4: Rimmerova noční můra
Rimmer byl opravdu naštvaný. Celý den se snažil dát do pořádku za pomoci robíků promáčknutou část stěny jedné chodby. To si toho nikdo jiný než on nevšimne? To to nikomu nevadí?
Ta zatracená čičidračice si chodí po lodi, kam se jí zlíbí, klouže a padá na mokré podlaze, jak se jí zlíbí, a všem ostatním je to jedno. Promáčkne svým tělem při pádu kus stěny a Kryton jí ještě za to nosí krabice plné čokolády a omlouvá se jí. Jako by to snad byla jeho vinna, že ta přerostlá okřídlená kočka nekouká, kam šlape a ujede po každé louži, kterou po sobě při vytírání Kryton zanechá. A jelikož všem ostatním je to jedno, je na něm, aby to dal zase do pořádku. Jenže copak může, když je hologram? Ano, má k ruce servisní roboty, jenže… ti zatracení robíci jsou občas spíš víc k zlosti, než k užitku. Řekne jim, aby něco svařili a oni mu div neroztaví holosrdíčko. A aby toho nebylo málo, ještě mu ta přerostlá kočičí ještěrka vylije kbelík s barvou a rozhamtá to po celé chodbě. Vsadil by se o všechny své vojáčky, že to udělala schválně. Všude jsou otisknuté dračí spáry a jak to vypadá? Kde je teď ten zatracený Kryton s tím mopem, když by konečně mohl být užitečný? Ne, on má zrovna důležitější věci na práci. Jestli nepere Listerovi spodky, které se už stejně ani vyprat nedají, tak patrně leští čičidračici drápy nebo tak něco. Bože, s čím to tady na té lodi zůstal? Kde je ten jeho sen, že bude důstojníkem?
Dnes už toho měl opravdu dost. S chutí seřval robíky, nechal je zmateně stát u zpola opraveného plechu a rozčileně vyrazil ke své kajutě. Celou cestu svolával všechna pekelná zvěrstva, na která si vzpomněl, na hlavu čičidračice.
Rázně vpadl do dveří kajuty a už se nadechoval, že spustí na Listera všeobviňující proslov, když si všiml, že je místnost prázdná.
„Skvělé, ani tohle mi nikdo nedopřeje. Kde jsou všichni, když se je právě chystám obvinit za to, že mám tak mizerný život?“ rozhodil rukama a nabručeně se sesunul na svou postel. Potřebuje se trochu prospat, až se probudí, dá to tady už opravdu do pořádku.
***
Probudil ho Listerův hlas. I když vlastně si nebyl jistý, jestli je vzhůru, nicméně Lister tak otravně naléhal, že zamžoural do právě rozsvíceného světla.
„Rimmere, jsi vzhůru?“
Rimmer jen něco zamumlal.
„Je mi nějak blbě…“
„Lehni si a spi, to přejde…“
„Jsem nemocnej,“ Lister si setřel rozklepanou rukou pot z čela.
„Duševně už dlouho,“ ušklíbl se v polospánku Rimmer.
„Ne, jsem fakt nemocnej. Radši půjdu na ošetřovnu, je mi hrozně blbě!“
Lister seskočil z palandy a odbelhal se z místnosti.
„Světlo!“ křikl Rimmer, aniž by otevřel oči, a v kajutě se opět setmělo.
„Arnolde,“ někdo ho jemně šeptem oslovil. Pohupoval se na okraji spánku a probuzení. Pousmál se. Už dlouho mu nějaký ženský hlas neřekl Arnolde… jak to jméno krásně zní…
„Vstávej, Arnolde,“ hlas byl tichý, ale velmi důrazný. Pomalu rozlepil oční víčka a zamžoural do tmy. Před obličejem mu zeleně zářily dvě čičidračí oči. Rozšířené zornice se při jeho pohledu stáhly do úzkých štěrbin. Takže žádná žena, které by patřil něžný hlas, ale šupinatá a chlupatá potvora.
„Co chceš?“ utrhl se na ní.
Její zorničky se zúžily ještě víc, zbyly z nich jen nepatrné čárečky. Takhle její oči vypadaly opravdu zle a Rimmer se instinktivně stáhl ke stěně spací kóje.
„Vstávej a pojď se mnou,“ zašeptala a ten šepot zněl spíš jako sykot. Stále zíral do těch jejích výhružných očí a nemohl se hnout.
„Co… co se stalo?“ vykoktal.
Neodpověděla. Jen kývla hlavou ke dveřím a vydala se ven z místnosti.
Nevěděl, co má dělat. Bál se jít za ní, ale ještě víc se bál jí neposlechnout. Strnule seděl a zíral do tmavého otvoru dveří. Z chodby se ozvalo zlostné zasyčení, které ho vymrštilo z postele.
„Holly, můžeš mi dát čistou uniformu?“ požádal a zahleděl se na ztemnělou obrazovku lodního počítače. Čekal… nic se nestalo.
„Holle?“
Opět se nic nestalo, Holly zůstával němý.
Rimmer znejistěl. Věděl, že se občas Holl přepíná do offline režimu, ale vždy byl schopný se na druhé zavolání alespoň ozvat.
Černá obrazovka ho začínala děsit.
„Světlo!“ křikl. Při světle se vše zdá přece jen méně strašidelné. Jenže ne při tom nouzovém. Místo uklidňujících zářivek se rozsvítilo červené výstražné osvětlení. Nebyl si jistý, jestli přece jen nebyla příjemnější tma.
Pomalu se vydal na chodbu. Každou chvíli se vyděsil svého stínu, který ho kvůli různě rozmístěným světlům v rudé temnotě vždy nemile překvapil na nějakém nečekaném místě.
Kam ta zatracená čičidračice mohla jít? A kam vůbec má jít on? Bloudil po chodbách jako smyslu zbavený.
Najednou si vzpomněl na Listera. Říkal přeci, že je mu špatně a že jde na ošetřovnu. Rimmer tedy s jistou nadějí zamířil tam.
I když to kdesi v koutku duše čekal, stejně ho to překvapilo. Na ošetřovně nikdo nebyl. Opravdu nikdo?
Přestal napětím dýchat. Skutečně něco zaslechl? Nebo si z něj jen jeho ustrašené smysly dělají legraci? Ne, skutečně tu něco je, slyší hluboký, trochu chraplavý dech… pomalu, s hrůzou ztuhlýma nohama, začal couvat ke dveřím.
„Ty už jdeš pryč?“ ozval se místností Listerův hlas. Ano, byl Listerův, ale zněl nějak divně… byl trochu hrubší a výraznější.
Na stěně se v červeném světle objevil obrovský stín. Rimmer vyděšeně vytřeštil oči.
„Co se na mě tak třeštíš?“ zeptal se mohutný, černohnědý drak. Skutečný drak s velkými blanitými křídli, černými ostny na hřbetě, drak, který stál před ním a nepatrně houpal ze strany na stranu dlouhým ocasem zakončeným třemi černými trny.
Obrovská hlava se k němu sklonila. Byla zdobená silnými zahnutými rohy a… byly to skutečně dredy, co měl ten drak na hlavě a na krku?
„Ty jsi… ty… to není možné…“ koktal Rimmer a znovu začal couvat. Nahmatal za sebou zeď a vyděšeně se k ní přitiskl.
„Ty mě nepoznáváš? Nevěříš? Jo, jsem to vopravdu já, ten páchnoucí prevít a příšernej bordelář, kvůli kterýmu ses nestal důstojníkem. Ty’s vážně chtěl bejt důstojnický pako? Chtěl, že jo? Nechápu tě, Rimmere. Seš tak hroznej magor užírající se vlastním neúspěchem, ze kterýho viníš všechny ostatní, že ti uniká pravá podstata tvýho problému. A co hůř, i pravá podstata celýho tvýho života. Víš vůbec, co je život? Měl bys to vědět, byl jsi mrtvej.“
Lister na něj vycenil své špičaté zuby v posměšném úsměvu. Rimmer uvažoval, jestli se mu vůbec podaří rozklepaná kolena přimět k pohybu.
„Jo, přesně ten známej sobeckej zbabělec. Chceš zdrhnout, viď? Jenže to se ti, kamaráde, na týhle lodi nepodaří.“
Tentokrát byl dračí úsměv ještě horší a Rimmer už na nic nečekal. Přiskočil ke dveřím a vyrazil z nich ven. Utíkal chodbou pryč od ošetřovny, co nejrychleji mohl. Čekal, že se Lister pustí za ním, že uslyší dusot jeho velkých spárů a ucítí na zádech horký dračí dech, ale nikdo ho nepronásledoval. Přesto se řítil rudě ztemnělou chodbou dál, aniž by věděl, kam vlastně běží.
Najednou se mu něco přimotalo pod nohy a on zakopl. Když padal k zemi, probleskla mu hlavou myšlenka. Než ji však stačil skutečně zachytit, propadla se kamsi do temného kouta jeho nevědomí. Zapátral po ní, ale stále mu unikala.
Instinktivně před sebe napřáhl ruce, aby zbrzdil svůj dopad. Zadunělo to.
„Pane?“ zaslechl Krytonův hlas.
Podíval se před sebe. Napadlo ho, že už snad nemá ani sílu se znovu vyděsit. Přesto se na jeho tváři objevil nový výraz děsu.
Jeho pohled pomalu klouzal výš, přes silné, poněkud hranaté spáry barvy lidské kůže, nad zápěstím však opatřeny jakýmsi kovovým kloubem. Uviděl povědomou hruď, která však přes jakoukoli podobnost byla jiná, než jak si ji pamatoval. Vytřeštěnýma očima spočinul na světlé hranaté hlavě. I tohle byla hlava draka, ale takového… robotického.
„Neublížil jste si, pane?“
„K… Kr… Kryton?“ vykoktal nechápavě Rimmer. Co se to tu sakra děje? To se zbláznil on nebo všichni ostatní okolo?
„Jste v pořádku? Musel jste se asi praštit do hlavy, jak jste padal. Omlouvám se, neměl jsem při vytírání tím mopem tolik máchat kolem, je to moje vina.“
„Ne, ty tady nejsi. Ty tu ve skutečnosti nejsi, že ne?“ Rimmer začal propadat skutečné hysterii.
„Ano, určitě jste se praštil do hlavy, mluvíte z cesty. Pravda, u vás to není nic neobvyklého, ale stejně bych vás měl vzít na ošetřovnu.“
Rimmer hystericky vykřikl. Při slově „ošetřovna“ se prudce vymrštil na nohy, prosmýkl se kolem Krytona a pokračoval ve zběsilém útěku neznámo kam.
Jenže za chvíli už dál nemohl. Bude se muset zastavit a vydýchat, nebo mu explodují plíce. V puse se mu objevila kovová pachuť a v krku ho začalo škrábat. Úvahy o tom, jestli má nebo nemá zastavit, prořízl ostrý hlas.
„Stůj!“
Prudce zabrzdil, když přímo před něj vyskočila ze stínu Dra. V temně červeném přísvitu působila jako nelítostný démon. Všechny barvy z jejího těla zmizely a nahradily je různé, v některých místech téměř krvavé odstíny rudé. Jen oči stále zeleně plály. Vycenila zuby.
„Neříkala jsem ti, abys šel za mnou?“
Chtěl něco říct, ale nemohl. V ústech mu po tom bezhlavém útěku vyschlo a hlasivky přestaly fungovat.
„Nevadí. Myslela jsem to s tebou dobře, ale ty se, jak se zdá, nepoučíš. Tak naposledy – půjdeš sám?“
Nedokázal se pohnout. Nedokázal ani odpovědět.
„Jak myslíš,“ zasyčela a sklonila k němu hlavu. Lekl se, že do něj chce zatnout své špičáky, ale než stačil cokoli udělat, držela ho. Popadla do zubů jeho spánkem pomačkanou uniformu a začala ho vláčet chodbou. Nezmohl se na odpor, jen mechanicky pohyboval nohama, aby jí stačil.
Po chvíli poznal, že ho vede do řídícího centra. Dra si toho všimla a povolila svůj stisk. Rimmer dál pokračoval v chůzi. Pustila ho tedy úplně a nechala ho, alespoň trochu důstojně, jít po jejím boku.
Nezeptal se, proč jdou zrovna tam. Dostal se ve své hysterii tak daleko, že pomalu klesal k apatii. Ta mu však nebyla dopřána. Chodbou se ozval hlasitý ryk:
„Uuuaaaaaaaaarrrrrr, mmmrrrrruuuuuuuiiiiiii jeeeeeeee!“
Dra se zastavila a čekala. Kdyby to neudělala, huňatý čičidrak, který před nimi zpoza rohu přistál v tanečním doskoku, by je oba patrně srazil k zemi. Chtěl se hned odrazit a s hlasitým projevem se řítit dál, ale když si jich všiml, ztuhl na místě.
Dra zavroukala. Druhý čičidrak se viditelně usmál a v očích mu zajiskřilo. Rimmera naprosto ignoroval.
Rimmer mhouřil oči a podrobně si nového tvora prohlížel. Dlouhá stříbřitě černá srst chloupek po chloupku upravená, temně černá hříva a ohon se leskly bez jediného křivého chloupku, tmavé šupiny i přes nekvalitní světlo zářily zdravým leskem. V záplavě černé působila růžová blána křídel a blanitá ozdoba u oka poněkud zženštile. Podle hlasu to ale… Rimmer už se skutečně málem sesunul k zemi. Ten čičidrak před ním nemohl být nikdo jiný než Kocour. Takže ta podivná proměna postihla opravdu celou posádku.
Kocour přiskočil k nim a rozverně se otřel tváří o tvář čičidračice. Ta něco zamručela a Kocour se poslušně stáhl. Teprve teď si všiml Rimmerovi přítomnosti.
„No nééé, dutohlave, jak to vypadáš? Kde je tvoje nažehlená uniforma, co? A jak to, že jsi ještě vůbec naživu?“ vřískal na něj rozverně Kocour.
Dra však na Kocoura výhružně zasyčela, a tak zmlkl.
„No jak myslíš, kotě. Ale trochu vyděsit ho můžu, ne?“
„Řekla bych, že je vyděšený až dost, nemyslíš?“ mrkla na něj a švihla ocasem.
Rimmer už vůbec nic nechápal. Dra do něj šťouchla čenichem, a tak jí znovu následoval.
Kocour, za neustálého veselého kvílení, se od nich začal poskakováním po chodbě rychle vzdalovat.
„Kam jdeme?“ odvážil se Rimmer po chvíli zeptat.
„Neptej se, když to víš,“ stroze mu odsekla.
„Dobře. Ale proč jdeme zrovna tam?“
„Dozvíš se to,“ podívala se na něj a v jejích očích se zračilo pohrdání.
Co se to stalo? Proč jsou najednou všichni jiní? A když už, proč není jiný i on? Co provedl, že jsou na něj tak zlí, že na něj pohlížejí jako na otravný hmyz… krysu, se kterou si můžou hrát. Už se však neodvažoval zeptat nahlas. Výraz čičidračice byl dostatečným důvodem k mlčení.
Takhle se na něj ještě nikdy nedívala. Ano, vysmívala se mu, dělala mu naschvály a dobírala si ho, ale nikdy na něj neshlížela ze své dračí výšky tak zle a pohrdavě, jako teď. Zornice, které se jí stáhly do uzoučkých štěrbin vždy, když se na něj podívala, ho děsily nejvíc.
Opravdu, takhle jí předtím nikdy neviděl a musel přiznat, že by se bez toho rozhodně obešel.
Mezitím dorazili k řídící místnosti. Nechala ho vstoupit prvního. Byl by raději, kdyby mohl jít až za ní. Tak by měl alespoň možnost se včas vypařit. Ovšem právě asi z toho samého důvodu ho nechala jít před sebou.
V místnosti, na rozdíl od celé lodi, svítilo standardní osvětlení. Rimmer překvapeně zamrkal a mžouravě se rozhlédl kolem sebe. Všude, kam se podíval, byli draci. Celá místnost mu přišla daleko větší, než jak jí znal a byla plná nehnutě stojících dračích těl. Pozorně ho sledovali zle planoucíma očima. Ta scéna ho děsila k smrti.
Dra do něj poněkud drsněji šťouchla, aby popošel dopředu. Pak kolem něj přešla do středu místnosti a východ ven zatarasil jeden z draků. Připadal mu něčím povědomý. Trochu přihlouplá tvář se na něj škodolibě zubila a zrzavě oranžová barva dračích šupin byla nepřehlédnutelná. Když ho do očí praštilo tetování na jedné z předních tlap, byl si naprosto jistý, kdo před ním stojí. Ale jak je to možné? Ten dánský blb Peterson je přeci mrtvý…
Začal se rozhlížet po ostatních dracích. Uviděl hnědou dredatou hlavu. Lister! A ke komu se to tak tiskne? To musí být… Rimmer zůstal zírat s otevřenou pusou. Jasně červená dračice s nezapomenutelným úsměvem a jakousi blanitou ozdobou táhnoucí se po celé vrchní straně krku byla Kochanská, Listerova dávná láska…
Všiml si, že se k němu blíží béžově zbarvený, poněkud obtloustlý drak. Ani ho nepřekvapilo, když v něm poznal kapitána Hollistera.
„No, Rimmere, dával jste si načas,“ sjel ho kapitán káravým pohledem. „Začínal jsem mít strach, že jste provedl nějakou pitomost. Naštěstí vás Holly sledoval a informoval nás o vašem pohybu po lodi.“
„Holly?“ zeptal se zmateně Rimmer. Vždyť Holla na žádné obrazovce neviděl…
„Ahoj Arnolde,“ oslovil ho Hollyho hlas. Rimmer se podíval na nejbližší obrazovku. Naděje, která vyšlehla jak ohnivý plamen, v okamžení opět zhasla. Místo dobráckého Hollyho uviděl v obrazovce zlatou dračí tvář s chomáči hnědé hřívy po stranách hlavy.
„Co… co se to tady děje?“
Dra, která ho zatím nečinně pozorovala, se k němu vydala pomalým krokem. Vypadala jak šelma, která se chystá k lovu.
„Říkej tomu třeba drakokalypsa,“ zasyčela mu do tváře, když svou hlavu přiblížila těsně k té jeho. Cítil její horký dech. Bál se. Strašně se bál.
„Drakokalypsa? Co to znamená?“
„Tvůj soud, Arnolde Jidáši Rimmere,“ oči jí fanaticky blýskaly.
„Můj soud?“ vydechl překvapeně. „Co jsem udělal?“
„Co jsi udělal? Vidíš je tady všude kolem? Ty jsi je odsoudil k smrti,“ zašklebila se na něj a opsala tlapou kruh přes celou místnost.
„Já?“ Rimmer nechápal.
„A co ta atomová exploze, Rimmere!“ křikl na něj kapitán Hollister.
„Jo tohle…“
„Prakticky jsi vykonal jejich popravu, Arnolde,“ když Dra vyslovovala jeho jméno, pohrdavě ho protáhla a zdůraznila.
„Ale Listera jsem nezabil!“
„Ne? A jaký měl život? Jako poslední člověk ve vesmíru byl prakticky mrtvý.“
„Ale… teď je z něj drak! A všichni žiji!“
„Ano, díky mně. Chtěl jsi přece mít nějako pořádnou společnost kolem sebe, ne? Tak teď tu máš důstojníky, je tu i tvůj velitel… už nejsi sám s podivnými kříženci, androidem a člověkem na úrovni lidoopa…jsi s tou nejvznešenější a nejmoudřejší rasou, jaká se kdy vyvinula.“
„Ale co já? Já jsem mrtvý!“
„Opravdu?“ Dra si ho ironicky přeměřila předstíraným zkoumavým pohledem.
„Já…“ Rimmerovi najednou začaly v hlavě probleskovat určité souvislosti. S nechápavý výrazem si najednou sáhl na čelo. Překvapeně vydechl… no jistě, vždyť skutečně dýchal! A na té chodbě, tam přece zakopl o Krytonův mop… Přejížděl si rukou přes čelo. To nenáviděné hologramové H tam nebylo… tolik si to celou dobu přál, být zase živý. Jenže… jaký má tohle všechno smysl?
„Ano, i ty jsi živý. A poneseš plné následky všeho, co jsi způsobil. Zničit celou posádku, Arnie, to se nemůže přejít jen pokrčením ramen…“
Nenáviděl, když ho tímhle tónem oslovovala „Arnie“… děsila ho tím.
„Mohlo se to stát komukoliv,“ namítl.
„Ale stalo se to tobě. Zamysli se nad sebou, celý život se všechno stávalo jen tobě, nemyslíš? Měl jsi špatné rodiče, všechnu slávu a lásku sklidili vždy tvoji bratři, nastoupil jsi na kosmickou loď s tím, že se z tebe stane důstojník a co jsi? Druhý technik, který se šťourá v rozbitých automatech na kuřecí polévku. Nejsi už ani k smíchu, Arnie, pouze k pláči. Jenže nad tebou by vlastně ani nikdo neplakal, co? Nikdy tě nikdo neměl rád a můžeš si za to jedině sám.“
„To není pravda! Nemůžu za to, že jsem měl tak mizerné rodiče!“
„Ty jsi ale neměl mizerné rodiče, Rimmsy,“ ozval se místností charismatický hlas. V Rimmerovi to hrklo. Vždyť to řekl on, sytějším, ráznějším hlasem plným autority. Ale to přece… Rimmer zůstal zírat s otevřenými ústy na draka, který se náhle objevil po boku Dra. Byl tmavě zelený, stejně jako je jeho uniforma, na hlavě měl velké odstáté uši. Za nimi se však ladně tyčily zakroucené rohy. Drak se poněkud intimně otřel o čičidračici, která láskyplně zavrněla.
No to snad ne, jeho dračí já má patrně poměr s tou příšernou kočičí ještěrkou! Ale je to vůbec jeho já? Vždyť se chová tak… tak jinak!
Drak se přestal věnovat Dra a pohrdavě upřel na Rimmera své oříškově hnědé oči.
„Ty jsi já?“ zeptal se bázlivě Rimmer. Odmítal tomu uvěřit, potřeboval to slyšet.
„Ano.“
Rimmer sklonil hlavu.
„Jen se na mě pořádně podívej. Dívej se, čím jsi mohl být! Všechno, celý tvůj život se mohl odvíjet jinak, kdyby ses jen trošičku snažil. Ale to jsi ty nikdy neuměl, viď?“
„Ale já se opravdu snažil,“ bránil se Rimmer.
„Ale, nepovídej. Kdy? Když jsi podváděl při zkouškách, které jsi stejně neudělal? Když ses vetřel do postele McGruderové ve chvíli, kdy nebyla schopná posoudit, kdo vlastně jsi? Tomu ty říkáš snaha?“
“A jak jsem se měl snažit? Všichni mě vždycky něčím sráželi, ubližovali mi, nikdo mi nikdy nepomohl!“
„A kdo by ti taky pomáhal, když ses všechny snažil podvést a s přátelstvím jsi zacházel jak s kusem hadru? Ve všem jsi hledal jen svůj prospěch, a když šlo do tuhého, nechal jsi v tom ostatní, ať se z toho nějak dostanou sami. Kdo by někomu takovému chtěl pomáhat?“
„Takhle mě vychovali rodiče!“
„Ale kdepak, Rimmsy, takhle ses vychoval sám. Ale neboj se, tvoje trápení už je u konce, protože teď jsem tady já. Já jsem ta lepší stránka tvé osobnosti. Navíc jsem drak a svět teď patří drakům.“
„Co… co se stane se mnou? Proměním se v draka jako Lister, Kocour a Kryton?“ Rimmer znejistěl. „Ty? Jeden dračí Rimmer už tu je, nemyslíš?“ krutě se zasmála Dra a otřela se hlavou zelenému drakovi o bok.
Rimmer měl velmi nepříjemný pocit, že se stane něco, co se mu opravdu nebude líbit. Začal nenápadně ustupovat. Dra s dračím Rimmerem si toho však všimli a začali se k němu pomalu blížit. Najedou už neměl kam ustoupit.
„Drakokalypsa!“ zařval mu za zády Peterson.
Dra z jedné strany a dračí Rimmer z druhé napřáhli tlapu a rozmáchli se…
***
„Neeeeeeeeeeeeaaaachh!“ zakřičel Rimmer a s děsem v očích se vymrštil ze své postele. To hrůzostrašné slovo mu znělo stále dokola v hlavě.
„Co je?“ vyjekl křikem probuzený Lister.
Rimmer se prudce zastavil uprostřed místnosti ve zmateném útěku. Rozhlédl se kolem sebe. V kajutě se svítilo, Lister na něj nechápavě zíral.. no ano, obyčejnou lidskou tváří. I když pravda, o Listerovi jako o člověku se dá dosti silně pochybovat. Ale rozhodně to nebyl drak.
„Tak co je? Co se ti stalo?“ naléhal už netrpělivě Lister.
„Měl jsem… já… jen… ale vlastně nic,“ mávl nakonec roztřeseně rukou Rimmer. Pomalu, ale s velkou úlevou, si začal uvědomovat, že všechno to byl jen zlý sen. Přece jen si však sáhl na čelo, aby se přesvědčil. Ano, bylo tam. Nikdy by ho nenapadlo, že přijde chvíle, kdy bude rád, že to Háčko na svém čele má.
„Takže všechno v cajku? Fajn. Světlo!“ houkl trochu popuzeně Lister a v kajutě se rozlila tma.
Rimmer se přesunul znovu na postel. Byl ještě trochu roztřesený, ale úleva nad tím, že se mu to všechno jen zdálo, byla silnější než ve snu prožitá hrůza. Spokojeně se usmál a zavřel oči.
K uším mu najednou v polospánku dolehlo tiché vrnění. Ztuhl a zamžoural do tmy.
V temnotě ve dveřích kajuty zářily dvě zelné dračí oči…
Ta zatracená čičidračice si chodí po lodi, kam se jí zlíbí, klouže a padá na mokré podlaze, jak se jí zlíbí, a všem ostatním je to jedno. Promáčkne svým tělem při pádu kus stěny a Kryton jí ještě za to nosí krabice plné čokolády a omlouvá se jí. Jako by to snad byla jeho vinna, že ta přerostlá okřídlená kočka nekouká, kam šlape a ujede po každé louži, kterou po sobě při vytírání Kryton zanechá. A jelikož všem ostatním je to jedno, je na něm, aby to dal zase do pořádku. Jenže copak může, když je hologram? Ano, má k ruce servisní roboty, jenže… ti zatracení robíci jsou občas spíš víc k zlosti, než k užitku. Řekne jim, aby něco svařili a oni mu div neroztaví holosrdíčko. A aby toho nebylo málo, ještě mu ta přerostlá kočičí ještěrka vylije kbelík s barvou a rozhamtá to po celé chodbě. Vsadil by se o všechny své vojáčky, že to udělala schválně. Všude jsou otisknuté dračí spáry a jak to vypadá? Kde je teď ten zatracený Kryton s tím mopem, když by konečně mohl být užitečný? Ne, on má zrovna důležitější věci na práci. Jestli nepere Listerovi spodky, které se už stejně ani vyprat nedají, tak patrně leští čičidračici drápy nebo tak něco. Bože, s čím to tady na té lodi zůstal? Kde je ten jeho sen, že bude důstojníkem?
Dnes už toho měl opravdu dost. S chutí seřval robíky, nechal je zmateně stát u zpola opraveného plechu a rozčileně vyrazil ke své kajutě. Celou cestu svolával všechna pekelná zvěrstva, na která si vzpomněl, na hlavu čičidračice.
Rázně vpadl do dveří kajuty a už se nadechoval, že spustí na Listera všeobviňující proslov, když si všiml, že je místnost prázdná.
„Skvělé, ani tohle mi nikdo nedopřeje. Kde jsou všichni, když se je právě chystám obvinit za to, že mám tak mizerný život?“ rozhodil rukama a nabručeně se sesunul na svou postel. Potřebuje se trochu prospat, až se probudí, dá to tady už opravdu do pořádku.
***
Probudil ho Listerův hlas. I když vlastně si nebyl jistý, jestli je vzhůru, nicméně Lister tak otravně naléhal, že zamžoural do právě rozsvíceného světla.
„Rimmere, jsi vzhůru?“
Rimmer jen něco zamumlal.
„Je mi nějak blbě…“
„Lehni si a spi, to přejde…“
„Jsem nemocnej,“ Lister si setřel rozklepanou rukou pot z čela.
„Duševně už dlouho,“ ušklíbl se v polospánku Rimmer.
„Ne, jsem fakt nemocnej. Radši půjdu na ošetřovnu, je mi hrozně blbě!“
Lister seskočil z palandy a odbelhal se z místnosti.
„Světlo!“ křikl Rimmer, aniž by otevřel oči, a v kajutě se opět setmělo.
„Arnolde,“ někdo ho jemně šeptem oslovil. Pohupoval se na okraji spánku a probuzení. Pousmál se. Už dlouho mu nějaký ženský hlas neřekl Arnolde… jak to jméno krásně zní…
„Vstávej, Arnolde,“ hlas byl tichý, ale velmi důrazný. Pomalu rozlepil oční víčka a zamžoural do tmy. Před obličejem mu zeleně zářily dvě čičidračí oči. Rozšířené zornice se při jeho pohledu stáhly do úzkých štěrbin. Takže žádná žena, které by patřil něžný hlas, ale šupinatá a chlupatá potvora.
„Co chceš?“ utrhl se na ní.
Její zorničky se zúžily ještě víc, zbyly z nich jen nepatrné čárečky. Takhle její oči vypadaly opravdu zle a Rimmer se instinktivně stáhl ke stěně spací kóje.
„Vstávej a pojď se mnou,“ zašeptala a ten šepot zněl spíš jako sykot. Stále zíral do těch jejích výhružných očí a nemohl se hnout.
„Co… co se stalo?“ vykoktal.
Neodpověděla. Jen kývla hlavou ke dveřím a vydala se ven z místnosti.
Nevěděl, co má dělat. Bál se jít za ní, ale ještě víc se bál jí neposlechnout. Strnule seděl a zíral do tmavého otvoru dveří. Z chodby se ozvalo zlostné zasyčení, které ho vymrštilo z postele.
„Holly, můžeš mi dát čistou uniformu?“ požádal a zahleděl se na ztemnělou obrazovku lodního počítače. Čekal… nic se nestalo.
„Holle?“
Opět se nic nestalo, Holly zůstával němý.
Rimmer znejistěl. Věděl, že se občas Holl přepíná do offline režimu, ale vždy byl schopný se na druhé zavolání alespoň ozvat.
Černá obrazovka ho začínala děsit.
„Světlo!“ křikl. Při světle se vše zdá přece jen méně strašidelné. Jenže ne při tom nouzovém. Místo uklidňujících zářivek se rozsvítilo červené výstražné osvětlení. Nebyl si jistý, jestli přece jen nebyla příjemnější tma.
Pomalu se vydal na chodbu. Každou chvíli se vyděsil svého stínu, který ho kvůli různě rozmístěným světlům v rudé temnotě vždy nemile překvapil na nějakém nečekaném místě.
Kam ta zatracená čičidračice mohla jít? A kam vůbec má jít on? Bloudil po chodbách jako smyslu zbavený.
Najednou si vzpomněl na Listera. Říkal přeci, že je mu špatně a že jde na ošetřovnu. Rimmer tedy s jistou nadějí zamířil tam.
I když to kdesi v koutku duše čekal, stejně ho to překvapilo. Na ošetřovně nikdo nebyl. Opravdu nikdo?
Přestal napětím dýchat. Skutečně něco zaslechl? Nebo si z něj jen jeho ustrašené smysly dělají legraci? Ne, skutečně tu něco je, slyší hluboký, trochu chraplavý dech… pomalu, s hrůzou ztuhlýma nohama, začal couvat ke dveřím.
„Ty už jdeš pryč?“ ozval se místností Listerův hlas. Ano, byl Listerův, ale zněl nějak divně… byl trochu hrubší a výraznější.
Na stěně se v červeném světle objevil obrovský stín. Rimmer vyděšeně vytřeštil oči.
„Co se na mě tak třeštíš?“ zeptal se mohutný, černohnědý drak. Skutečný drak s velkými blanitými křídli, černými ostny na hřbetě, drak, který stál před ním a nepatrně houpal ze strany na stranu dlouhým ocasem zakončeným třemi černými trny.
Obrovská hlava se k němu sklonila. Byla zdobená silnými zahnutými rohy a… byly to skutečně dredy, co měl ten drak na hlavě a na krku?
„Ty jsi… ty… to není možné…“ koktal Rimmer a znovu začal couvat. Nahmatal za sebou zeď a vyděšeně se k ní přitiskl.
„Ty mě nepoznáváš? Nevěříš? Jo, jsem to vopravdu já, ten páchnoucí prevít a příšernej bordelář, kvůli kterýmu ses nestal důstojníkem. Ty’s vážně chtěl bejt důstojnický pako? Chtěl, že jo? Nechápu tě, Rimmere. Seš tak hroznej magor užírající se vlastním neúspěchem, ze kterýho viníš všechny ostatní, že ti uniká pravá podstata tvýho problému. A co hůř, i pravá podstata celýho tvýho života. Víš vůbec, co je život? Měl bys to vědět, byl jsi mrtvej.“
Lister na něj vycenil své špičaté zuby v posměšném úsměvu. Rimmer uvažoval, jestli se mu vůbec podaří rozklepaná kolena přimět k pohybu.
„Jo, přesně ten známej sobeckej zbabělec. Chceš zdrhnout, viď? Jenže to se ti, kamaráde, na týhle lodi nepodaří.“
Tentokrát byl dračí úsměv ještě horší a Rimmer už na nic nečekal. Přiskočil ke dveřím a vyrazil z nich ven. Utíkal chodbou pryč od ošetřovny, co nejrychleji mohl. Čekal, že se Lister pustí za ním, že uslyší dusot jeho velkých spárů a ucítí na zádech horký dračí dech, ale nikdo ho nepronásledoval. Přesto se řítil rudě ztemnělou chodbou dál, aniž by věděl, kam vlastně běží.
Najednou se mu něco přimotalo pod nohy a on zakopl. Když padal k zemi, probleskla mu hlavou myšlenka. Než ji však stačil skutečně zachytit, propadla se kamsi do temného kouta jeho nevědomí. Zapátral po ní, ale stále mu unikala.
Instinktivně před sebe napřáhl ruce, aby zbrzdil svůj dopad. Zadunělo to.
„Pane?“ zaslechl Krytonův hlas.
Podíval se před sebe. Napadlo ho, že už snad nemá ani sílu se znovu vyděsit. Přesto se na jeho tváři objevil nový výraz děsu.
Jeho pohled pomalu klouzal výš, přes silné, poněkud hranaté spáry barvy lidské kůže, nad zápěstím však opatřeny jakýmsi kovovým kloubem. Uviděl povědomou hruď, která však přes jakoukoli podobnost byla jiná, než jak si ji pamatoval. Vytřeštěnýma očima spočinul na světlé hranaté hlavě. I tohle byla hlava draka, ale takového… robotického.
„Neublížil jste si, pane?“
„K… Kr… Kryton?“ vykoktal nechápavě Rimmer. Co se to tu sakra děje? To se zbláznil on nebo všichni ostatní okolo?
„Jste v pořádku? Musel jste se asi praštit do hlavy, jak jste padal. Omlouvám se, neměl jsem při vytírání tím mopem tolik máchat kolem, je to moje vina.“
„Ne, ty tady nejsi. Ty tu ve skutečnosti nejsi, že ne?“ Rimmer začal propadat skutečné hysterii.
„Ano, určitě jste se praštil do hlavy, mluvíte z cesty. Pravda, u vás to není nic neobvyklého, ale stejně bych vás měl vzít na ošetřovnu.“
Rimmer hystericky vykřikl. Při slově „ošetřovna“ se prudce vymrštil na nohy, prosmýkl se kolem Krytona a pokračoval ve zběsilém útěku neznámo kam.
Jenže za chvíli už dál nemohl. Bude se muset zastavit a vydýchat, nebo mu explodují plíce. V puse se mu objevila kovová pachuť a v krku ho začalo škrábat. Úvahy o tom, jestli má nebo nemá zastavit, prořízl ostrý hlas.
„Stůj!“
Prudce zabrzdil, když přímo před něj vyskočila ze stínu Dra. V temně červeném přísvitu působila jako nelítostný démon. Všechny barvy z jejího těla zmizely a nahradily je různé, v některých místech téměř krvavé odstíny rudé. Jen oči stále zeleně plály. Vycenila zuby.
„Neříkala jsem ti, abys šel za mnou?“
Chtěl něco říct, ale nemohl. V ústech mu po tom bezhlavém útěku vyschlo a hlasivky přestaly fungovat.
„Nevadí. Myslela jsem to s tebou dobře, ale ty se, jak se zdá, nepoučíš. Tak naposledy – půjdeš sám?“
Nedokázal se pohnout. Nedokázal ani odpovědět.
„Jak myslíš,“ zasyčela a sklonila k němu hlavu. Lekl se, že do něj chce zatnout své špičáky, ale než stačil cokoli udělat, držela ho. Popadla do zubů jeho spánkem pomačkanou uniformu a začala ho vláčet chodbou. Nezmohl se na odpor, jen mechanicky pohyboval nohama, aby jí stačil.
Po chvíli poznal, že ho vede do řídícího centra. Dra si toho všimla a povolila svůj stisk. Rimmer dál pokračoval v chůzi. Pustila ho tedy úplně a nechala ho, alespoň trochu důstojně, jít po jejím boku.
Nezeptal se, proč jdou zrovna tam. Dostal se ve své hysterii tak daleko, že pomalu klesal k apatii. Ta mu však nebyla dopřána. Chodbou se ozval hlasitý ryk:
„Uuuaaaaaaaaarrrrrr, mmmrrrrruuuuuuuiiiiiii jeeeeeeee!“
Dra se zastavila a čekala. Kdyby to neudělala, huňatý čičidrak, který před nimi zpoza rohu přistál v tanečním doskoku, by je oba patrně srazil k zemi. Chtěl se hned odrazit a s hlasitým projevem se řítit dál, ale když si jich všiml, ztuhl na místě.
Dra zavroukala. Druhý čičidrak se viditelně usmál a v očích mu zajiskřilo. Rimmera naprosto ignoroval.
Rimmer mhouřil oči a podrobně si nového tvora prohlížel. Dlouhá stříbřitě černá srst chloupek po chloupku upravená, temně černá hříva a ohon se leskly bez jediného křivého chloupku, tmavé šupiny i přes nekvalitní světlo zářily zdravým leskem. V záplavě černé působila růžová blána křídel a blanitá ozdoba u oka poněkud zženštile. Podle hlasu to ale… Rimmer už se skutečně málem sesunul k zemi. Ten čičidrak před ním nemohl být nikdo jiný než Kocour. Takže ta podivná proměna postihla opravdu celou posádku.
Kocour přiskočil k nim a rozverně se otřel tváří o tvář čičidračice. Ta něco zamručela a Kocour se poslušně stáhl. Teprve teď si všiml Rimmerovi přítomnosti.
„No nééé, dutohlave, jak to vypadáš? Kde je tvoje nažehlená uniforma, co? A jak to, že jsi ještě vůbec naživu?“ vřískal na něj rozverně Kocour.
Dra však na Kocoura výhružně zasyčela, a tak zmlkl.
„No jak myslíš, kotě. Ale trochu vyděsit ho můžu, ne?“
„Řekla bych, že je vyděšený až dost, nemyslíš?“ mrkla na něj a švihla ocasem.
Rimmer už vůbec nic nechápal. Dra do něj šťouchla čenichem, a tak jí znovu následoval.
Kocour, za neustálého veselého kvílení, se od nich začal poskakováním po chodbě rychle vzdalovat.
„Kam jdeme?“ odvážil se Rimmer po chvíli zeptat.
„Neptej se, když to víš,“ stroze mu odsekla.
„Dobře. Ale proč jdeme zrovna tam?“
„Dozvíš se to,“ podívala se na něj a v jejích očích se zračilo pohrdání.
Co se to stalo? Proč jsou najednou všichni jiní? A když už, proč není jiný i on? Co provedl, že jsou na něj tak zlí, že na něj pohlížejí jako na otravný hmyz… krysu, se kterou si můžou hrát. Už se však neodvažoval zeptat nahlas. Výraz čičidračice byl dostatečným důvodem k mlčení.
Takhle se na něj ještě nikdy nedívala. Ano, vysmívala se mu, dělala mu naschvály a dobírala si ho, ale nikdy na něj neshlížela ze své dračí výšky tak zle a pohrdavě, jako teď. Zornice, které se jí stáhly do uzoučkých štěrbin vždy, když se na něj podívala, ho děsily nejvíc.
Opravdu, takhle jí předtím nikdy neviděl a musel přiznat, že by se bez toho rozhodně obešel.
Mezitím dorazili k řídící místnosti. Nechala ho vstoupit prvního. Byl by raději, kdyby mohl jít až za ní. Tak by měl alespoň možnost se včas vypařit. Ovšem právě asi z toho samého důvodu ho nechala jít před sebou.
V místnosti, na rozdíl od celé lodi, svítilo standardní osvětlení. Rimmer překvapeně zamrkal a mžouravě se rozhlédl kolem sebe. Všude, kam se podíval, byli draci. Celá místnost mu přišla daleko větší, než jak jí znal a byla plná nehnutě stojících dračích těl. Pozorně ho sledovali zle planoucíma očima. Ta scéna ho děsila k smrti.
Dra do něj poněkud drsněji šťouchla, aby popošel dopředu. Pak kolem něj přešla do středu místnosti a východ ven zatarasil jeden z draků. Připadal mu něčím povědomý. Trochu přihlouplá tvář se na něj škodolibě zubila a zrzavě oranžová barva dračích šupin byla nepřehlédnutelná. Když ho do očí praštilo tetování na jedné z předních tlap, byl si naprosto jistý, kdo před ním stojí. Ale jak je to možné? Ten dánský blb Peterson je přeci mrtvý…
Začal se rozhlížet po ostatních dracích. Uviděl hnědou dredatou hlavu. Lister! A ke komu se to tak tiskne? To musí být… Rimmer zůstal zírat s otevřenou pusou. Jasně červená dračice s nezapomenutelným úsměvem a jakousi blanitou ozdobou táhnoucí se po celé vrchní straně krku byla Kochanská, Listerova dávná láska…
Všiml si, že se k němu blíží béžově zbarvený, poněkud obtloustlý drak. Ani ho nepřekvapilo, když v něm poznal kapitána Hollistera.
„No, Rimmere, dával jste si načas,“ sjel ho kapitán káravým pohledem. „Začínal jsem mít strach, že jste provedl nějakou pitomost. Naštěstí vás Holly sledoval a informoval nás o vašem pohybu po lodi.“
„Holly?“ zeptal se zmateně Rimmer. Vždyť Holla na žádné obrazovce neviděl…
„Ahoj Arnolde,“ oslovil ho Hollyho hlas. Rimmer se podíval na nejbližší obrazovku. Naděje, která vyšlehla jak ohnivý plamen, v okamžení opět zhasla. Místo dobráckého Hollyho uviděl v obrazovce zlatou dračí tvář s chomáči hnědé hřívy po stranách hlavy.
„Co… co se to tady děje?“
Dra, která ho zatím nečinně pozorovala, se k němu vydala pomalým krokem. Vypadala jak šelma, která se chystá k lovu.
„Říkej tomu třeba drakokalypsa,“ zasyčela mu do tváře, když svou hlavu přiblížila těsně k té jeho. Cítil její horký dech. Bál se. Strašně se bál.
„Drakokalypsa? Co to znamená?“
„Tvůj soud, Arnolde Jidáši Rimmere,“ oči jí fanaticky blýskaly.
„Můj soud?“ vydechl překvapeně. „Co jsem udělal?“
„Co jsi udělal? Vidíš je tady všude kolem? Ty jsi je odsoudil k smrti,“ zašklebila se na něj a opsala tlapou kruh přes celou místnost.
„Já?“ Rimmer nechápal.
„A co ta atomová exploze, Rimmere!“ křikl na něj kapitán Hollister.
„Jo tohle…“
„Prakticky jsi vykonal jejich popravu, Arnolde,“ když Dra vyslovovala jeho jméno, pohrdavě ho protáhla a zdůraznila.
„Ale Listera jsem nezabil!“
„Ne? A jaký měl život? Jako poslední člověk ve vesmíru byl prakticky mrtvý.“
„Ale… teď je z něj drak! A všichni žiji!“
„Ano, díky mně. Chtěl jsi přece mít nějako pořádnou společnost kolem sebe, ne? Tak teď tu máš důstojníky, je tu i tvůj velitel… už nejsi sám s podivnými kříženci, androidem a člověkem na úrovni lidoopa…jsi s tou nejvznešenější a nejmoudřejší rasou, jaká se kdy vyvinula.“
„Ale co já? Já jsem mrtvý!“
„Opravdu?“ Dra si ho ironicky přeměřila předstíraným zkoumavým pohledem.
„Já…“ Rimmerovi najednou začaly v hlavě probleskovat určité souvislosti. S nechápavý výrazem si najednou sáhl na čelo. Překvapeně vydechl… no jistě, vždyť skutečně dýchal! A na té chodbě, tam přece zakopl o Krytonův mop… Přejížděl si rukou přes čelo. To nenáviděné hologramové H tam nebylo… tolik si to celou dobu přál, být zase živý. Jenže… jaký má tohle všechno smysl?
„Ano, i ty jsi živý. A poneseš plné následky všeho, co jsi způsobil. Zničit celou posádku, Arnie, to se nemůže přejít jen pokrčením ramen…“
Nenáviděl, když ho tímhle tónem oslovovala „Arnie“… děsila ho tím.
„Mohlo se to stát komukoliv,“ namítl.
„Ale stalo se to tobě. Zamysli se nad sebou, celý život se všechno stávalo jen tobě, nemyslíš? Měl jsi špatné rodiče, všechnu slávu a lásku sklidili vždy tvoji bratři, nastoupil jsi na kosmickou loď s tím, že se z tebe stane důstojník a co jsi? Druhý technik, který se šťourá v rozbitých automatech na kuřecí polévku. Nejsi už ani k smíchu, Arnie, pouze k pláči. Jenže nad tebou by vlastně ani nikdo neplakal, co? Nikdy tě nikdo neměl rád a můžeš si za to jedině sám.“
„To není pravda! Nemůžu za to, že jsem měl tak mizerné rodiče!“
„Ty jsi ale neměl mizerné rodiče, Rimmsy,“ ozval se místností charismatický hlas. V Rimmerovi to hrklo. Vždyť to řekl on, sytějším, ráznějším hlasem plným autority. Ale to přece… Rimmer zůstal zírat s otevřenými ústy na draka, který se náhle objevil po boku Dra. Byl tmavě zelený, stejně jako je jeho uniforma, na hlavě měl velké odstáté uši. Za nimi se však ladně tyčily zakroucené rohy. Drak se poněkud intimně otřel o čičidračici, která láskyplně zavrněla.
No to snad ne, jeho dračí já má patrně poměr s tou příšernou kočičí ještěrkou! Ale je to vůbec jeho já? Vždyť se chová tak… tak jinak!
Drak se přestal věnovat Dra a pohrdavě upřel na Rimmera své oříškově hnědé oči.
„Ty jsi já?“ zeptal se bázlivě Rimmer. Odmítal tomu uvěřit, potřeboval to slyšet.
„Ano.“
Rimmer sklonil hlavu.
„Jen se na mě pořádně podívej. Dívej se, čím jsi mohl být! Všechno, celý tvůj život se mohl odvíjet jinak, kdyby ses jen trošičku snažil. Ale to jsi ty nikdy neuměl, viď?“
„Ale já se opravdu snažil,“ bránil se Rimmer.
„Ale, nepovídej. Kdy? Když jsi podváděl při zkouškách, které jsi stejně neudělal? Když ses vetřel do postele McGruderové ve chvíli, kdy nebyla schopná posoudit, kdo vlastně jsi? Tomu ty říkáš snaha?“
“A jak jsem se měl snažit? Všichni mě vždycky něčím sráželi, ubližovali mi, nikdo mi nikdy nepomohl!“
„A kdo by ti taky pomáhal, když ses všechny snažil podvést a s přátelstvím jsi zacházel jak s kusem hadru? Ve všem jsi hledal jen svůj prospěch, a když šlo do tuhého, nechal jsi v tom ostatní, ať se z toho nějak dostanou sami. Kdo by někomu takovému chtěl pomáhat?“
„Takhle mě vychovali rodiče!“
„Ale kdepak, Rimmsy, takhle ses vychoval sám. Ale neboj se, tvoje trápení už je u konce, protože teď jsem tady já. Já jsem ta lepší stránka tvé osobnosti. Navíc jsem drak a svět teď patří drakům.“
„Co… co se stane se mnou? Proměním se v draka jako Lister, Kocour a Kryton?“ Rimmer znejistěl. „Ty? Jeden dračí Rimmer už tu je, nemyslíš?“ krutě se zasmála Dra a otřela se hlavou zelenému drakovi o bok.
Rimmer měl velmi nepříjemný pocit, že se stane něco, co se mu opravdu nebude líbit. Začal nenápadně ustupovat. Dra s dračím Rimmerem si toho však všimli a začali se k němu pomalu blížit. Najedou už neměl kam ustoupit.
„Drakokalypsa!“ zařval mu za zády Peterson.
Dra z jedné strany a dračí Rimmer z druhé napřáhli tlapu a rozmáchli se…
***
„Neeeeeeeeeeeeaaaachh!“ zakřičel Rimmer a s děsem v očích se vymrštil ze své postele. To hrůzostrašné slovo mu znělo stále dokola v hlavě.
„Co je?“ vyjekl křikem probuzený Lister.
Rimmer se prudce zastavil uprostřed místnosti ve zmateném útěku. Rozhlédl se kolem sebe. V kajutě se svítilo, Lister na něj nechápavě zíral.. no ano, obyčejnou lidskou tváří. I když pravda, o Listerovi jako o člověku se dá dosti silně pochybovat. Ale rozhodně to nebyl drak.
„Tak co je? Co se ti stalo?“ naléhal už netrpělivě Lister.
„Měl jsem… já… jen… ale vlastně nic,“ mávl nakonec roztřeseně rukou Rimmer. Pomalu, ale s velkou úlevou, si začal uvědomovat, že všechno to byl jen zlý sen. Přece jen si však sáhl na čelo, aby se přesvědčil. Ano, bylo tam. Nikdy by ho nenapadlo, že přijde chvíle, kdy bude rád, že to Háčko na svém čele má.
„Takže všechno v cajku? Fajn. Světlo!“ houkl trochu popuzeně Lister a v kajutě se rozlila tma.
Rimmer se přesunul znovu na postel. Byl ještě trochu roztřesený, ale úleva nad tím, že se mu to všechno jen zdálo, byla silnější než ve snu prožitá hrůza. Spokojeně se usmál a zavřel oči.
K uším mu najednou v polospánku dolehlo tiché vrnění. Ztuhl a zamžoural do tmy.
V temnotě ve dveřích kajuty zářily dvě zelné dračí oči…