Maraton5: Veselé Vánoce
Hnědý horský drak se prodíral sněhovou vánicí. Hluboce litoval toho, že zmenšil svou velikost už před vzletem, nikoli až po přistání. Kladl by větru větší odpor a poryvy by s ním tolik neházely. Kdyby alespoň něco viděl, ale chumelenice byla tak hustá, že sotva dohlédl na špičku čenichu.
Bude rád, když vůbec někam doletí, ať už to bude kamkoli. Proč se to stane vždycky jemu, že někde zabloudí?
Najednou mu připadalo, že v hučení větru zaslechl zvonivý zvuk rolniček. Zaposlouchal se… ne, to se mu určitě zdálo. Copak je někdo takový blázen, aby vyrazil do tak divoké noci? Vlastně ano, je. A zrovna on.
Vítr do něj právě narazil veškerou silou a tak ve vzduchu zamanévroval.
Zdálo se mu to nebo ne? Ty rolničky se musely ozvat znovu a dokonce o něco blíž. Nastražil opět uši a mrkal ve snaze zahledět se skrze bílou temnotu. V dálce cosi červeně zablikalo.
Hmmm, že by se dostal nad lidské město? To by bylo nepříjemné, znamenalo by to, že už opravdu zabloudil.
Červené světlo se však hned zase ztratilo. Drak mžoural do vánice ve snaze znovu ho zachytit, ale marně.
Opět ho překvapil zvuk rolniček. A blížil se.
„Uhni mi z cesty, šupináči!“ zakřičel na něj čísi hlas a než mohl zaměřit, odkud to z té bílé stěny sněhových vloček přišlo, cosi ho praštilo do hlavy. Oči mu zaslepilo rudé světlo.
„Co to krucinálfixhimllaudon je?“ zařval a instinktivně kolem sebe začal mlátit tlapami.
„No tak, zbláznil ses nebo co?! Přestaň!“ zakřičel na něj znovu ten neznámý hlas.
Přes rudé světlo zahlédl velké pravidelné paroží. Že by doletěl až do Číny a srazil se s čínským drakem? Nebo že by nějakého na vánoční dračí slet pozvali? Zkusil si vzpomenout, kterého čínského draka s tak velkým parožím zná. Avšak na přemýšlení a vzpomínání mu nebyl dopřán čas.
„Tak uhneš už konečně?!“ zařval mu do obličeje výhružně červeně zářící čenich.
Byl tak oslepený a zmatený, že se skutečně pokusil uhnout tomu divnému tvorovi z cesty. Máchl křídly a… co je zase tohle?!
Křídlo se mu do něčeho zamotalo a do pravidelného cinkotu se ozval chaotický řinkot.
„Rudolfe, co se to tam vepředu dě…“ hluboký hlas, který se k nim větrem donesl, větu nedokončil.
Drakovo křídlo máchlo přímo mezi dva cválající soby a stáhlo popruhy spřežení dolů. Několika sobům to málem srazilo vaz, jak prudce to s nimi trhlo. Celé spřežení i s velkými sáněmi se roztřáslo. Drak propadl hysterii, stále nevědíc, co se kolem děje a bil křídly i tlapami kolem sebe. Tím jen stále víc lomcoval popruhy a trhal nebohými soby sem a tam. Najednou nebyl vítr to nejhlasitější, co se noční vánicí neslo. Divoké řinčení rolniček, křik hlubokého lidského hlasu, dračí řev a sobí ryk se nesly po větru jako nějaká pochybná bojová píseň bez melodie a rytmu.
Drak sekal drápy všude kolem a rozčilovalo ho, že se mu nic nepodařilo pořádně zasáhnout. V jednu chvíli ucítil ostré šťouchnutí do boku a zahlédl mihnout se kolem paroží. Ohnal se tlapou, ale rozvířil jen sněhové vločky. Vztekle švihl ocasem, ten se mu však opět do něčeho zamotal. Snažil se ho tlapou vyprostit, ale zase mu něco ostrého vrazilo do boku. Nepříčetně hrabal tlapami ve vzduchu a namotával se do popruhů jako do pavučiny.
Konečně popruhy nevydržely a praskly. Drak osvobodil své zamotané tlapy a rychle se snášel k zemi ve snaze uniknout té divné létající hrůze. Už nechtěl bojovat. Nevěděl, že už ani není s kým. Spřežení se rozpadlo. Každý z devíti sobů se řítil jiným směrem a sáně s vousatým tlouštíkem prudce padaly k zemi.
V poslední chvíli si drak uvědomil, že patrně způsobil vzdušnou dopravní kolizi a že jestli něco neudělá, bude mít toho neznámého člověka na svědomí. Obvykle se o lidi staral jen ve chvíli, kdy číhal na nebohé drakobijce a dělal si z nich špumprnágle, ale tohle bylo jiné. Ten člověk za to nemohl, že se jim připletl do cesty drak a rozmlátil jim spřežení.
Ve snaze na poslední chvíli pomoci zachytil pár metrů nad zemí masivní těžké sáně. Zpomalil jejich pád, ale ač byl silný, nedokázal je dlouho udržet ve vzduchu. Těžce dosedl se svým nákladem do měkkého sněhu.
Chvíli bylo naprosté ticho.
„Co… co se stalo?“ vykoktal zmateně tlouštík.
„Pardon, to já… omylem jsem naboural do vašich… do těch… cože to bylo?“
„Moji sobi!“ vytřeštil zoufale ten člověk oči. Být to za jiných okolností, připadalo by to drakovi opravdu k smíchu, ale teď se nějak zasmát nedokázal.
„Kde jsou? Jsou v pořádku?“ tlouštík se začal nemotorně hrabat ze saní.
„Kdo?“ drak nad ním nejistě přešlápl.
„Moji sobi! Musím je najít, nesmí se jim nic stát. Musíme doručit dárky včas, už takhle máme zpoždění!“
Vousatý tlouštík v červeném kabátku přepadl ze saní do sněhu. Hned se však začal drát na nohy a plahočit se sněhem kamsi do tmy.
„Počkejte, nemůžete v tomhle někam jít!“ zavolal za ním drak, ani nevěděl proč. Tlouštík se zarazil.
„Moc se za to omlouvám a… mohl bych vám nějak pomoct? Obvykle lidem nepomáhám, ale za to, že se tu teď po pás brodíte sněhem, můžu já, tak jsem myslel…“
„Dobře, už přestaň,“ řekl ten člověk najednou docela klidným hlasem. „Kdo vlastně jsi?“
„Jsem horský drak a jmenuji se Therihar. A vy?“ skutečně byl překvapený sám sebou, že se takhle vybavuje s člověkem, ale v tu chvíli mu to tak nějak připadalo správné.
„Ty mě neznáš?“ pousmál se tlouštík.
Drak zmateně zavrtěl hlavou. Rytíř ani drakobijec to není, proč by jej měl znát?
„Já jsem Santa Claus. Vozím dětem se svými soby na Vánoce dárky. Pokud mě tedy někdo nesrazí z oblohy,“ zasmál se.
Je překvapivé, jak rychle dokázal získat ten člověk veselou náladu.
„Dárky ale přece nosí Dračíšek…“ zamumlal zmateně drak.
„Aha, vidíš, zapomněl jsem, že jsem v jiné zemi. Tady to máte asi trošinku jinak. Normálně obvykle tak daleko nelétám, ale musel jsem za několika dětmi z mé země a nějak jsme ztratili mapu a zabloudili.“
„Já jsem taky zabloudil,“ vzpomněl si rozmrzele Therihar.
„No, silný horský draku, pomůžeš mi najít moje soby? Třeba ti pak pomohu najít cestu,“ přistoupil k drakovi a nabídl mu na znamení přátelství svou ruku.
Drak na ní chvíli zmateně zíral, než pomalu pozvedl svou velkou tlapu a opatrně staříkovu ruku uchopil.
Nějaký čas se brodily sněhem a vánicí. Tedy, Santa Claus se brodil. Tam, kde se člověk ztrácel po pás ve sněhu, neměl drak nejmenší problém a šel, jako by se nechumelilo. Snažil se držet krok, ale pomalu z toho začínal šílet.
Už chtěl zabručet, jestli by to přece jen nešlo rychleji, když se najednou Santa Claus rozběhl ke skupince stromů. Když se Therihar lépe podíval, uviděl pod nejspodnějšími větvemi ležet dva soby.
„Kometo, Dancere, jste v pořádku?“
„Ale jo, jde to,“ odpověděl větší sob a pohodil hlavou. Bylo však vidět, že jeden z nich má něco s nohou a druhý má tržnou ránu na boku. Ne moc hlubokou, ale přece jen, ošetřit by potřebovalo.
Therihar se zamyslel… mohl by něco zkusit. Že ho to k sakru nenapadlo dřív! Nebyl si jistý, jestli to bude fungovat, ale proč to nezkusit? Zavřel oči a usilovně se soustředil na svou dračí sestřičku. Skoro viděl její zářící zelené oči…
„Bráško?“ ozvalo se nejistě v jeho hlavě. Ano! Byla to ona, povedlo se mu to!
Ukázal jí několik obrazů, aby jí přiblížil, v jaké je situaci. Na chvíli se odmlčela, jak se patrně radila s ostatními, co dál. Pak mu sdělila, ať zůstane na místě, že jdou za nimi.
Musel se smát. Byl jen pár kilometrů od velké jeskyně, kde se konal Vánoční dračí slet.
Řekl Santa Clausovi, že přijde pomoc, a pak se usadil do sněhu a čekal.
Draci se objevili za chvilku.
Malá čičidračice s rošťácky rozcuchanou hřívou a velkým zářivým H na čele, rozesmátá kovová dračice, veselý, avšak rozumně se tvářící zelený drak, černý drak a modrý jednorožec, který vypadal poněkud mrzutě.
Všichni čtyři si nejistě prohlédli podivného človíčka v červeném. Ten se jim s úsměvem a beze strachu představil. Slova se ujal zelený drak.
„Zdravím. Já jsem Flaiming. Tohle je Dra, Kitty, Tariades a Arrow. Prý byste uvítal něčí pomoc?“
Na ta slova Arrow poněkud neslušně zafrkal a zamumlal něco o hloupých lidech, ale Santa Claus to patrně neslyšel.
„Pokud byste byli ochotní, tak bych pomoc skutečně uvítal. Někde tady v okolí je ještě sedm dalších sobů, možná zraněných. Potřeboval bych je najít. Musíme letět dál a donést zbytek dárků, než skončí noc.“
„Jste jako náš Dračíšek?“ vyhrkla rozzářeně Dra. Ten člověk v červeném oblečku jí připadal legrační.
„Ano, řekl bych, že něco takového,“ řekl pobaveně.
Chvíli se dohadovali, co dál. Nakonec se vydali k velké dračí jeskyni. Soba, který měl poraněnou nohu, Therihar s Tariadem každý z jedné strany podpírali. Ten druhý šel sám.
Před jeskyní je přivítal dračí zástup. Santa Claus i sobi se poněkud zarazili. Zatím se setkávali jen s polárními draky a ti byli vždy čistě bílí a bylo jich jen velmi málo. Tady však byli draci všech druhů a barev. Viděl draka s ohnivou hřívou, kterému seděl na hlavě mezi zakroucenými rohy krásně zbarvený páv. Viděl oranžovo-žlutou nebeskou dračici, která si příchozí zvědavě prohlížela. Vodní dračici, která měla hlavu podobnou delfínovi a vedle ní fialovou dračici s bohatou modrou hřívou a bíle zářící hrudí. Zlatého draka, co na něj zle upíral své rudé oči. A desítky dalších. Zahlédl i různé kočkovité šelmy, jednorožce, pernaté draky, kentaurku a dokonce i pár lidí… začínala se mu z té přehlídky zvláštních tvorů točit hlava.
„Proč sem vedete cizího člověka?“ ozval se ten zlatý se zlým pohledem.
„Protože to není člověk. Je to legenda, podobně jako my. Lidé ho znají, někteří v jeho existenci věří, ale ve skutečnosti podle nich neexistuje. Není to člověk a není pro nás ohrožením,“ řekl hlasitě Flaiming, aby ho všichni dobře slyšeli.
„Dovolte mi, abych se představil,“ vystoupil nejistě vpřed Santa Claus. „Jmenuji se Santa Claus. Vy mě asi neznáte, protože pocházím z jiné země a zde jsem výjimečně. Vždy na Vánoce nosím těm, kteří si to zaslouží, dárky. Něco jako váš Dračíšek, jak jsem měl možnost slyšet. Při cestách mi pomáhají moji sobi, ale dnes jsme měli nehodu. Střetli jsme se v té sněhové bouři v nečekaném souboji (v tu chvíli se usmál tak, aby Therihar viděl, že ho z ničeho neobviňuje) s jedním vaším kamarádem. Mimo těchto dvou se mi sobi ztratili někde tady kolem, sáně jsou v pořádku, ale spřežení se dost potrhalo.“
„A ti dva, které tu vidím, potřebují ošetřit,“ řekl jemným hlasem jeden z jednorožců. Přistoupil k trochu roztřeseným sobům a představil se. „Jmenuji se Jara a jestli dovolíte, podívám se vám na ta zranění.“
Oba přikývli.
„Co kdybychom šli dovnitř?“ navrhl Flaiming.
„Moje řeč, začínám už pěkně promrzat. Jestli tu budu ještě chvíli na tom sněhu stát, bude se muset někdo ujmout soukromého zahřívání,“ poznamenala Dra a vydechla obláček páry.
„Chceš trochu rozpálit?“ nahnula se k ní dračice s ohnivou hřívou a zamávala jí před čenichem plamenem na špičce ocasu.
„Mraaaiii, neee, děkuji, tak akutní to zase není,“ vykvikla Dra a pro jistotu uskočila.
„Jste si jistí, že je to dobrý nápad?“ zamručel zlatý drak.
„Ale no tak, nebuď pořád zlý strejda Motig,“ šťouchla do něj Kitty.
„Je snad někdo proti?“ zeptal se hlasitě Flaiming.
Ozvalo se nerozhodné mručení, ale nikdo se přímo neozval. Všichni tedy postupně vešli do jeskyně.
V jeskyni bylo příjemné teplo. Ve velké prohlubni ve stěně plápolal oheň jako v krbu a průduchem ve skalním komínu unikal dým ven. Krápníky visící ze stropu byly ozdobené jedlovými větvičkami, cesmínou a jmelím. Na mnohých skalních výstupcích bylo rozloženo vánoční pohoštění. Oko gurmána by žaslo, co všechno si draci na vánoční oslavu přichystali. Bylo zde maso syrové i pečené, ovoce čerstvé i sušené, zelenina a různé druhy ořechů, čokoláda i cukroví, koláče a slané pečivo, sýr i několik velkých šunek. K pití se tu našly čaje všech možných druhů, čistá pramenitá voda, medovina a víno.
Všude po podlaze bylo plno polštářů, dek a kožešinových houní. Nejvíc jich bylo kolem ohně a pak po skupinkách kolem vodních dýmek. Několik draků, kteří se neobtěžovali vyjít podívat se, co se děje venku, leželo na polštářích a spokojeně kolem vodnic dýmalo.
Flaiming odvedl Santa Clause stranou. Therihar, Dra, Kitty, Motig a Arrow se k nim přidali.
„Co přesně bychom pro vás mohli udělat?“ přešel Flaiming rovnou k věci.
„No… potřeboval bych najít zbytek sobů. A pak…“ Santa Claus si povzdechl. „Potřeboval bych roznést zbytek dárků, ale obávám se, že to možná nebude možné, i když všechny soby najdeme. Dancer s tou nohou určitě nebude moci letět a kdo ví, jak jsou na tom ostatní.“
„Co kdybychom ty dárky roznesli my?“ zeptala se Dra.
„To by bylo hezké, ale za prvé to po vás nemohu žádat a za druhé, tradice je taková, že dárky musí být dovezeny na saních s devíti soby.“
„Devět draků by nestačilo?“ zeptal se Therihar.
„Ty chceš táhnout sáně s tím… s tím… no tady s ním?“ zašklebil se Motig.
„To ale není špatný nápad. Mě by se to líbilo,“ rozzářila se Dra. Konečně byla šance, že by se mohlo dít něco opravdu zajímavého.
„Já bych se klidně taky přidal. Co vy? Bude ještě někdo z vás ochotný?“ zajímal se Therihar.
„Já bych to možná zkusila. Sice je to takový… no… to je jedno, ale mohla by to být sranda, ne?“ zubila se Kitty.
„A kdo vám bude dělat Rudolfa?“ zašklebil se Arrow.
„Koho?“ zeptaly se Dra s Kitty obě najednou.
„Aaa, modrý jednorožec mě zná,“ zamrkal na Arrowa Santa Claus.
„Jen letmo, občas jsem něco zaslechl,“ poznamenal nevzrušeně Arrow.
„Rudolf je jeden z mých sobů. Má červeně svítící nos, takže vede spřežení a osvětluje cestu.“
„Tak to bylo to rudé světlo, co probleskávalo bouří,“ plácl se do čela Therihar.
„Ano, je to možné,“ přitakal Santa Claus.
„Hele, Dragarta by mohla dělat Rudolfa, její ohnivá hříva svítí víc, než nějaký nos,“ zašklebila se Dra, když si vzpomněla na planoucí ohon před svým čenichem.
„Co já?“ ozvala se ohnivá dračice, když si poblíž něco šuškala s Pawem a zaslechla své jméno.
Flaiming jí vyložil, o co by šlo a všichni napjatě čekali, co ona na to.
„Tak Dragi, pojď do toho s náma,“ lákala jí Kitty.
„Nechceš se tahat s člověkem, viď,“ pousmál se na Dragartu Santa Claus. Dragarta se poněkud nejistě usmála.
„Nemusíte se za to omlouvat, já vás chápu. Jste draci, nikomu nesloužíte a pokud se přátelíte s lidmi, musejí vám být velmi blízcí. A to já nejsem. Nemůžu po vás chtít, abyste táhli mé sáně. Ovšem… pokud by se našel někdo, kdo by na sebe vzal můj červený kabát a zastoupil mě, možná by to změnilo okolnosti. Já bych stejně měl zůstat tady a postarat se o své soby.“
„Jako že by některý z nás byl ten, co se veze v saních a dává dárky?“ vykulil oči Motig. „Já bych to klidně bral.“
„Ty se na to nehodíš,“ zašklebila se na něj Dra.
„Jak to?“ urazil se a šlehl po ní rudým pohledem.
„Protože se pořád snažíš být zlej. A může někdo, kdo je tak děsně zlý, rozdávat dárky?“
„Aspoň nejsem magor, co nosí na hlavě přilepený Háčko.“
„No tak nechte toho, vy dva. Pořád se hádáte jak lidi, to si nikdy nedáte pokoj?“ zamračil se na ně Flaiming.
Dra se chtěla dotčeně ozvat, že to byl Motig, kdo si začal, ale než stihla cokoli říct, zacpal jí bráška tlapou otevřenou tlamu. Naoko zlostně, ve skutečnosti však hodně jemně, ho do tlapy kousla, aby si nemyslel, že mu to jen tak projde, ale ztichla.
„Tak co myslíte, vzal by to někdo za mě?“ zeptal se Santa Claus.
„Co třeba Winch? Ten by se na to hodil, zkusím se ho zeptat,“ napadlo Kitty a zmizela v jedné z dračích skupinek.
Za chvíli se poněkud sklesle vrátila.
„Prý ne. Vypil už moc vína a představa handrkování se v sáních v červeným kabátě ho zrovna nadšením nenaplňuje,“ odcitovala přibližně stejně Winchova slova.
„Já bych navrhl, aby to vzal Flaiming,“ promluvil Arrow.
„Já?“ vykulil Flaim oči.
„To je pravda, koho jiného bychom měli vozit v sáních, když ne tebe?“ rozchechtala se Dra.
„No… heh, tak já to vezmu, no…“ souhlasil trochu zaskočeně. „Kdo všechno mi bude tedy dělat soby?“
Therihar, Dra, Kitty a Dragarta zvedli tlapy. Všichni se podívali na Motiga. Ten se začal ošívat, ale nakonec vyhrkl: „No tak jo, i když myslím, že jsme si moc nepolepšili… tahat Flaiminga… kdo ví, jestli ten…“ ukázal na Santu Clause, „nebyl lepší.“
„Dobře, to je nás už pět. Potřebujeme ještě čtyři další,“ počítal Therihar.
„Já bych se rád přidal,“ ozval se za nimi Tariades, který celou dobu rozhovor nenápadně poslouchal.
„Super, kdo dál?“ rozhlédla se Dra, jestli se nevynoří ještě někdo další. Nikdo se nepřihlásil.
„Vyhlásím to veřejně. Určitě se ještě někdo přidá. A pak, potřebujeme taky někoho, kdo by šel hledat soby,“ rozhodl Flaiming a vydal se do středu jeskyně.
Když všem přítomným nastínil situaci, rozlehla se jeskyní hlasitá debata. Flaiming nechal draky dohadovat se mezi sebou a čekal, co z toho vzejde. Pomalu k němu přistoupil černý drak.
„Já bych klidně letěl, ale mám tu s sebou hrochu a nechci jí tu nechat samotnou. Takže se omlouvám, ale zůstanu. Ovšem klidně se půjdeme projít ven a podívat se po těch sobech,“ oznámil.
„Díky, Wille, i to nám pomůže,“ kývl Flaiming.
„My se hlásíme na hledání sobů,“ vynořili se z davu draků dvě zvláštní kočkovité šelmy.
„Fajn, Niki, Chakitis, přidejte se k Willovi, ano?“ poslal je Flaiming za černým drakem.
„Ještě že ti Equud pohlídá Alexe a můžeš jít se mnou,“ šťouchla do Chakitis šťastně Niki.
„Ještě někdo další?“ zavolal Flaiming.
„Ale jistě, já se přidám,“ přistoupila k němu kentaurka.
„Super, Yeyra jde s náma,“ radovala se rozesmátá Niki.
„Já a Fey se taky hlásíme na hledání,“ objevil se ze zástupu červenozlatý drak Jixe následovaný dívkou se špičatýma ušima.
„Vedu vám jednoho soba,“ ozval se za Flaimingem Will.
„Will mě ukecal, abych tahala sáně, tak se hlásím,“ ozvala se převážně zelená dračice.
„Dobře, Nei, jdi ke Kitty a ostatním,“ mávl směrem k tahací skupince Flaiming. Tam už také dva členové přibyli. Dra přesvědčila Chir, aby se k nim přidala a Neriel za nimi přišla sama.
Saňových draků už tedy byl plný počet. Na hledání se ještě přihlásil azurově modrý drak spolu s asijskou dračicí, černou devítiocasou liškou a lvem a další hledací tým tvořil modrý drak s okřídlenou bílou tygřicí.
„Mám tu ještě jeden problém,“ přišel za Flaimingem Santa Claus. „Postroj k saním je dost poničený, nevím, jak všechny ty draky zapřáhneme.“
„Aj, to jsem nevěděl,“ zarazil se Flaiming.
„Nemáte tu něco, čím by se postroj dal opravit a nastavit na dračí velikost?“
Flaiming zavrtěl hlavou, že neví. Zkusil se tedy znovu zeptat ostatních. Po chvíli se u něj objevil jeden z mála lidí, kteří mezi draky byli.
„Já bych si s tím poradil. Jsem přeci ten, co létá s draky, postroj pro dračí spřežení by pro mě neměl být takový problém. Něco tu s sebou mám,“ zamrkal na Flaiminga.
„Dobře, Padraku, Santa Claus ti řekne, co a jak.“
„No, sáně a to, co zbylo z postrojů, se bude muset přivést sem, všechno zůstalo na místě nehody,“ rozhodil rukama Santa Claus.
„To myslím není problém,“ usmál se Flaiming.
A opravdu. Během chvíle už byli sáně před jeskyní. Padrak s pomocí Santa Clause spravoval a upravoval spřežení, pátrací skupinky draků se vydaly do vánice hledat soby a tažní draci netrpělivě čekali na svůj velký úkol.
Nakonec, když bylo vše připraveno a draci před jeskyní zapřaženi, vykřikla Kitty rozjařeně:
„Hele, ty rolničky krásně řinčí o moje kovy!“
Začala sebou pro ukázku co nejvíc třást, aby všichni slyšeli, jak pěkně to na ní břinká.
„Bože, než doletíme k prvnímu domu, budu dávno hluchá,“ zabručela Dra.
Flaiming si zatím oblékl Santa Clausův kabát. Bylo zvláštní, že se hned přizpůsobil dračímu tělu. Santa Claus mu vysvětlil, že se tak stane vždy, když jeho kabát oblékne někdo jiný. A pokud by on zemřel, ten, kdo bude mít jeho kabát, se stane novým Santa Clausem.
„No, Flaime, to musíš doufat, že se Santovi nic nestane, protože oficiální dračí Santa Claus… to by bylo asi na lidi moc,“ rozchechtala se Kitty.
Ta představa rozesmála všechny, a tak musel Santa Claus poslední instrukce na Flaiminga skoro křičet, aby ho bylo přes ten hlasitý smích slyšet.
Flaiming vlezl do sání, které byly tak velké, že by ani ten největší drak neměl problém udělat si pohodlí a usadil se.
„Tak tohle je opravdu na obrázek,“ vykřikla černokněžnická dračice, když pozorovala neklidné zapřažené draky a Flaiminga v rudém plášti a čapce, jak se nejistě chytá otěží.
„Myslím, Sachmet, že ti s tím ráda pomůžu,“ šťouchla do ní sibiřská tygřice s černými vlasy.
„Tak tedy HO HO HO!“ vykřikl Flaiming.
Dragarta sebou trochu cukla, ale to spíš proto, že si zrovna šuškala něco s Pawem usazeným opět na hlavě mezi rohy a při tom zvolání se lekla. Ostatní se ani nepohnuli.
„Cože?“ ozval se Motig.
Všichni zapřažení draci se ohlédli na Flaiminga.
„Na tohle zavolání se máte dát do pohybu,“ vysvětlil jim Santa Claus.
„Aha,“ vypískla ve smíchu Kitty.
„Řekl bych, že to udělám takhle,“ zavrtěl hlavou Flaiming a pak práskl otěžema a zařval: „Jedeme už konečně!“
V ten okamžik se dračí spřežení dalo do pohybu. Draci se poněkud nesehraně rozběhli a několik se jich odrazilo k letu. Někteří ovšem stále ještě běželi a táhli ty ostatní zpět k zemi. Když se konečně vznesli, tak zase ti, co už letěli, klesli na zem.
„No to je ale podívaná, těm to opravdu jde,“ zavrtěl pobaveně hlavou Arrow.
Konečně byly sáně ve vzduchu. Každý drak byl sice v trochu jiné výškové úrovni a synchronizace letu nebyla žádná, ale letěli.
Flaiming mhouřil oči před sněhem a snažil se zírat do kouzelné mapy. Byla to zvláštní mapa, přímo se na ní vyznačovala cesta podle toho, kudy a kde zrovna letěli. Domy, které měli navštívit, svítili jasně označené. Měli štěstí, že Santa Claus mapu po nehodě našel.
Ve větru mu vylétla z rukou a myslel si, že jí ztratil. Proto na své cestě zabloudil. Mapa však naštěstí zapadla za sedadlo saní a když draci sáně táhli k jeskyni, Maxim, jeden z pomáhajících draků, mapu objevil.
Bez mapy by byli skutečně ztracení. Ani Santa Claus neznal dobře trasy po jiných zemích, než té své, jak by pak měli vědět oni, kudy letět?
Takhle je Flaiming sice trochu nešikovně, ale celkem úspěšně řídil a naváděl na správný směr.
A tažní draci, jak si z legrace říkali, se činili. Ze začátku jim sice dělalo trochu problém dodržovat společné tempo, někteří měli tendenci předbíhat, druzí zase zaostávat. Sněhová bouře jim to také moc neulehčovala. Každý musel zápasit s poryvy větru sám za sebe a zároveň hlídat, jak jsou na tom ostatní, a sníh ženoucí se proti nim je oslepoval. Všichni se ale drželi ohnivé záře vedoucí Dragarty a bojovali s bouří, jak to jen šlo. Postupem času začali nacházet i společný rytmus a za nějakou dobu už vypadali i celkem jako sehrané spřežení.
Přiblížili se k prvnímu domu, který měli navštívit. Najednou je napadlo, kde mají vlastně přistát? Sobi se Santa Clausem přistávají na střeše, ale copak by střecha domu unesla devět draků s desátým v saních?
„Kde máme přistát?“ zvolala za sebe Dragarta.
„Já nevím, na to jsme nepomysleli,“ zavolal jí v odpověď Flaiming.
„Co kdybychom kroužili kolem a Flaiming na tu střechu doletěl sám?“ navrhl Therihar.
„Já nevím, mám strach, že se mi zamotají křídla do toho kabátu,“ ozval se opět Flaiming.
„Tak na tu střechu seskočíš, ne?“ křikla Dra.
„Zbláznila ses? Vždyť by jim propadl přímo do baráku,“ zašklebil se Motig.
„No ale byl by vevnitř, ne?“ nakrčila Dra poťouchle čenich.
„Nemůžeš jít dveřmi?“ zeptala se Neriel.
„Copak se do nich vejde?“ rozesmála se Chir.
„A do krbu se vejde?“ otočila se na Flaiminga se zájmem Neinka.
„Sakra, já vůbec nevím, co mám teď dělat,“ křikl poněkud zoufale Flaiming.
„Nemohl by ty dárky tam donést Paw?“ zeptala se Dragarta a zvedla oči k pávovi pevně usazenému mezi jejími rohy.
„Cože? Já bych měl létat komínem?“ vykulil Paw oči.
„To by stejně nešlo, dárky musím doručit já,“ zavrtěl hlavou Flaiming.
„A nešlo by naházet ty balíky přímo do komína?“ napadlo Tariada.
„Hmmm, to by mohlo jít, dokážete naletět dost blízko, abych se trefil, ale abychom nezbořili střechu?“
„Vždyť se to rozbije, když tím Flaiming mrskne do komína,“ křikla Kitty.
„Nerozbije. Santa Claus mi říkal, že dárky chrání kouzlo, které brání jejich poškození do chvíle, než se octnou na svém místě, tedy pod vánočním stromečkem. Takže by se jim nemělo nic stát, když je tam hodíme.“
„Jsi si jistý?“ zapochybovala Neriel.
„Ne, ale máme jinou možnost?“
„Jo, lítat tady dokola až do rána a dohadovat se, co dál,“ zamrmlal Motig.
„Co takhle kdybychom to zkusili všichni? Když vám každému hodím balík, dokážete se trefit do komína, až nad ním budeme prolétat? Bude to rychlejší.“
„Vždyť jsi říkal, že dárky smíš doručovat jen ty sám?“ rýpla si Neinka.
„Nooo… dejme tomu, že tohle by nevadilo,“ zaculil se nejistě Flaiming.
Draci se chvíli překřikovali, než se shodli na tom, že to tedy zkusí. Za pomoci Pawa rozdal Flaiming každému po jednom balíčku a draci se začali opatrně přibližovat ke komínu.
„Nahoru, nahoruuuu!“ zakřičela najednou Dragarta, když zjistila, že nalétli moc nízko a hrozí, že komín urazí.
Všichni prudce zabrali křídli a se saněmi to trhlo tak, že Flaiming málem přepadl ven.
Sáně lehce škrtly o komín.
„Jejej,“ vyjekl Flaiming, když uviděl, jak jedna cihla klouže po střeše k zemi.
„Dáme další pokus?“ zavolala Dragarta.
„Kolik má ten komín cihel? Aby z něj něco zbylo,“ zašklebil se Therihar.
„Ne, radši to už nebudeme riskovat,“ zavrtěl hlavou Flaiming.
„Hele, co je to támhle?“ ukázala na jakási světla v zahradě Chir.
„To je vánoční stromeček,“ zavolala vesele Dra, když identifikovala blikající tvar stromu.
„A co ty dárky nechat tam?“ navrhla Neinka.
„Hmmm, to by šlo. Když ten strom nějak označíme, aby si ho hned všimli, neměl by to být problém,“ přemýšlel Flaiming.
A tak přistáli na volném prostranství kousek za domem a Flaiming narovnal všechny balíčky pod nízké větve ozdobeného smrčku. Na dně pytle s dárky objevil obrovskou mašli. Jako by pytel přesně věděl, co potřebují.
Za chvíli už strom zdobila velká červená mašle s nápisem Veselé Vánoce přeje Santa Claus. Nedalo se to přehlédnout.
„Kýč jak blbec, fakt,“ zašklebil se znechuceně Motig.
„Ale učinný,“ spražila ho pohledem Chir.
Flaiming se vrátil zpátky do saní a draci se vydali k dalšímu domu.
Všude nechávali dárky pod ozdobenými stromy v zahradách, a pokud u domu stromky zdobené nebyly, našel Flaiming v pytli vždy nějaké ozdoby a mašle, aby se z obyčejných smrčků, borovic a jedlí staly pravé vánoční stromky.
„Máme problém,“ zavolal na své spřežení u jednoho domu Flaiming.
Když se draci na Flaiminga ohlédli, pochopili.
Na zeleného draka v rudém kabátě se sápalo malé huňaté štěně.
„Tak tenhle dárek opravdu nemůžeme nechat venku pod stromem,“ rozesmála se Neriel, když viděla Flaiminga, jak se snaží opatrně odstrčit rozdováděné štěně.
„Tak počkej, přistaneme támhle na té louce a něco vymyslíme,“ zavolala na něj Dragarta.
Přistáli, ale na nic kloudného nepřišli.
„Nemůžeme zazvonit, nechat štěně u dveří a schovat se?“ ozval se Tariades.
„Kde se tady asi tak chceš schovat?“ rozhodil tlapama Motig.
„Ne, takhle to udělat nesmíme,“ zavrtěl hlavou Flaiming.
„Mám nápad. Co kdyby se Dra proměnila v kočku a to štěně tam dovedla?“ navrhl Therihar.
Dra zavrtěla hlavou.
„Nevím, nejsem si jistá, jestli bych neměla problém se pak proměnit zpátky. Jsem už docela unavená a tohle vyžaduje hodně síly. Navíc, Flaime, dokážeš mě pak zapřáhnout zase zpátky?“
„No, to bych snad i dokázal,“ podrbal se na hlavě přes Santovu čapku Flaiming. „Ale je to na tobě. Ještě máme před sebou dva domy, kam musíme letět. Spřežení by mělo být kompletní a za chvíli už bude svítat.“
Dra chvíli nehnutě stála a přemýšlela. Nakonec přikývla, že to zkusí.
Za chvíli už popruhy saní spadly ničím nedrženy k zemi. Vymotala se z nich zelenooká siamka.
„Tak šup, kde je to štěně, ten sníh hrozně studí do tlapek!“ zamroučela.
Flaiming opatrně vyndal štěně ze saní. Zatímco přemýšleli, usnulo na pytli plném balíčků. Když se ocitlo na studeném sněhu, ihned ožilo a začalo kolem draků poskakovat.
„Že je to ale roztomilé stvoření, co?“ ňufla k němu Chir.
„Našel jsem vodítko a obojek, zkusím mu to připnout, ať ho můžeme vést. Pak mu ho zase sundáme,“ řekl Flaiming.
„A jak? Copak to těmahle tlapkama dokážu?“ zvedla jednu přední tlapku Dra.
„Půjdu s tebou. Musím přece doručit ostatní dárky,“ mrkl na ní Flaiming.
Potichu vedli štěně ke dveřím velkého domu.
„Jak ho dostaneme dovnitř?“ znejistěl Flaiming, když se v bezpečné vzdálenosti zastavil.
„Zkusíme, jestli je odemčeno,“ zašklebila se na něj Dra. Na rozdíl od něj měla nějakou zkušenost s lidskými domy. Jako kočka se vždycky dostane všude, kam potřebuje a velmi ráda chodí lidem krást různé dobroty, které se v přírodě obstarat nedají.
Vyskočila a pověsila se předníma tlapama za kliku. Dveře se tiše pootevřeli. Flaiming stojící opodál sundal štěněti vodítko a nechal ho vběhnout do domu. Dra se opřela o dveře a lehce je přibouchla.
U vchodu byla z každé strany dveří v květináči jedna túje. Barevné žárovky na nich teď nesvítily, ale sem tam se zableskla nějaká zlatá hvězdička nebo mašle. Nechali tedy zbylé dárky narovnané u tújí před vchodem.
Cestou zpátky vyskočila Dra Flaimovi na záda, aby se nemusela brodit studeným sněhem a Flaiming za sebou pečlivě zametal stopy.
„Tak co, dobrý?“ zeptala se Kitty, když dorazili zpátky k saním.
Oba přikývli, že je všechno v pořádku.
Dra se úspěšně vrátila do své nejpřirozenější čičidračí podoby a Flaiming ji znovu zapřáhl. Trvalo mu to sice podstatně déle než Padrakovi, ale podařilo se.
Zbytek cesty zvládli už bez problémů. Konečně se mohli vrátit zpátky do vánoční dračí jeskyně.
„Já už se tak těším na vodnici,“ zasnila se Kitty, když se pomalu blížili.
„Já na horký čaj,“ frkla Dra, aby odfoukla z nosu sněhovou vločku. Marně. Jen jedna zmizela, už tam studila další.
„Slyšel jsem kovový řinčení a říkal jsem si, že to budete vy,“ ozvalo se odkudsi ze sněhové stěny. Za chviličku se před nimi objevil rudý drak.
„Muhehe, ahoj Drago,“ zavolala na něj Kitty a schválně sebou pořádně zatřásla, aby ještě víc zařinčela.
„To se opravdu nedá přeslechnout, tohle.“
Chvíli pátrali, kdo to řekl, než si všimli v záplavě bílého sněhu jakéhosi bělavého dračího obrysu. Trin téměř dokonale splývala se sněhovou vánicí.
Postupně se k nim přidalo ještě asi pět draků, kteří se vzájemně překřikovali otázkami, jak se jim dařilo a jaká celá ta cesta byla.
Odmítali je se slovy, že jim vše budou vyprávět až v teple v jeskyni.
„Pozooor, řítíme seeee,“ křičela Dragarta, když se přibližovali na přistání. Několik draků se rozuteklo, když zjistili, že stojí dračímu spřežení v cestě.
Sáně elegantně dosedly.
„Že se nám to ale podařilo pěkně nacvičit, co?“ vypjala hrdě hruď Neinka.
„Jo, až na několik těch tlamopádů,“ zašklebil se Motig.
„Mlčíš, ty zlatá nádhero, náhodou nám to šlo dobře,“ plácla ho ocasem přes zadek Dra. Motig po ní hrábl tlapou, ale minul.
„Tak koukám, že jste to zvládli dobře,“ přišel je přivítat Santa Claus.
„Ano, myslím, že docela ano,“ usmál se nejistě Flaiming.
„Co soby? Našli se všichni?“ zeptala se Chir.
„Ano, jsou tu všichni a jsou už téměř v pořádku. Není lepšího doktora než jednorožce,“ ukázal na Jaru stojící opodál Santa Claus.
„Tak to je dobře,“ přikývla spokojeně Chir.
„Může mě už někdo odepnout? Začínám ty rolničky nenávidět,“ zacloumal řemeny Motig.
„Co máš proti rolničkám?“ ozvala se Kitty a opět začala kovově řinčet.
„Kníííí, už néééé,“ zacpala si zoufale uši Dra.
Padrak s pomocí Yeyry a Fey postupně všechny draky ze spřežení odpoutali. Flaiming si sundal kabát a čepici a všechno i s prázdným pytlem předal zpět Santa Clausovi. Podíval se na oblohu, která i přes sněhovou bouři začínala blednout.
„Začíná svítat. Myslím, že všechny dárky byly rozdány včas.“
„Všechny ne,“ zavrtěl záhadně hlavou Santa Claus. Flaiming se podíval na pytel a viděl, že je najednou naditý různými balíčky. Bez jakéhokoli vysvětlení zamířil Santa Claus do jeskyně. Flaiming šel zaraženě za ním.
„Drazí draci a vy všichni ostatní, chtěl bych vám poděkovat jak za sebe, tak i za své soby. To, co jste pro nás dnes udělali, je velký čin a velmi si toho vážíme. Chtěl bych se vám za vaši pomoc nějak odvděčit, takže, i když jste už nadílku měli na štědrý večer, myslím, že si zasloužíte ještě jednu na boží hod,“ šibalsky na všechny kolem zamrkal a začal postupně všem házet jejich dárky.
Každý si chytil svůj balíček a jeskyní se začaly nést rozesmáté hlasy doprovázející rozbalování dárků.
Dra se rozchechtala, když viděla, jak Therihar rozbalil ten svůj. Na velké dračí pracce se zaleskl krásně zdobený kompas.
„S tímhle už nikdy nezabloudíš,“ zamrkal na něj Santa Claus, který se k nim přitočil. „Střelka totiž neukazuje na sever, jako u normálních kompasů, ale přímo tam, kam chceš letět. Přesně tě navede kamkoli, kam budeš potřebovat.“
„Děkuju,“ zamumlal rozpačitě Therihar.
„No, Dra, ty se tu moc nerozvaluj,“ šťouchl do čičidračice Santa Claus.
„Cože, proč?“
„Ještě jsi nedostala svůj dárek,“ tajemně se na ní zaculil.
„A kde je můj dárek?“
„Počkej, až zapřáhnu soby a uvidíš,“ mrkl na ní a odešel z jeskyně. Vyběhla za ním, zvědavá, co se bude dít. Prvně uviděla vánoční soby v plné kráse. Po jakémkoli zranění nebylo už ani stopy a sobi stáli hrdě vedle saní, zatímco Santa Claus upravoval postroje.
„Tak šup do saní, jen zapřáhnu a hned poletíme.“
„Ale kam?“
„Přece do Belfastu,“ rozesmál se, když viděl, jak na něj nechápavě zírá. „Chtěla jsi vidět Samsona a Goliáše, ne? A možná… možná se zastavíme u jednoho domu podívat se, jak jistí Barrieovi rozbalují své dárky, co ty na to?“
Jen na něj zírala s otevřenou tlamou. Sněhové vločky se jí usazovaly na čenichu a ona je ani nesfrkávala.
„Zavři tu tlamičku, ať ti do ní nesněží a jdi se rozloučit, budeme pryč možná celý den,“ mrkl na ní a otočil se k sobům.
Dra povyskočila a vběhla zpátky do jeskyně. K jeřábům si mohla do Belfastu doletět sama, ale vypátrat v celé Anglii jednu jedinou osobu, to bylo nad její dračí síly i trpělivost. Rozesmála se. Tohle byl tedy opravdu dárek s velkým D.
Bude rád, když vůbec někam doletí, ať už to bude kamkoli. Proč se to stane vždycky jemu, že někde zabloudí?
Najednou mu připadalo, že v hučení větru zaslechl zvonivý zvuk rolniček. Zaposlouchal se… ne, to se mu určitě zdálo. Copak je někdo takový blázen, aby vyrazil do tak divoké noci? Vlastně ano, je. A zrovna on.
Vítr do něj právě narazil veškerou silou a tak ve vzduchu zamanévroval.
Zdálo se mu to nebo ne? Ty rolničky se musely ozvat znovu a dokonce o něco blíž. Nastražil opět uši a mrkal ve snaze zahledět se skrze bílou temnotu. V dálce cosi červeně zablikalo.
Hmmm, že by se dostal nad lidské město? To by bylo nepříjemné, znamenalo by to, že už opravdu zabloudil.
Červené světlo se však hned zase ztratilo. Drak mžoural do vánice ve snaze znovu ho zachytit, ale marně.
Opět ho překvapil zvuk rolniček. A blížil se.
„Uhni mi z cesty, šupináči!“ zakřičel na něj čísi hlas a než mohl zaměřit, odkud to z té bílé stěny sněhových vloček přišlo, cosi ho praštilo do hlavy. Oči mu zaslepilo rudé světlo.
„Co to krucinálfixhimllaudon je?“ zařval a instinktivně kolem sebe začal mlátit tlapami.
„No tak, zbláznil ses nebo co?! Přestaň!“ zakřičel na něj znovu ten neznámý hlas.
Přes rudé světlo zahlédl velké pravidelné paroží. Že by doletěl až do Číny a srazil se s čínským drakem? Nebo že by nějakého na vánoční dračí slet pozvali? Zkusil si vzpomenout, kterého čínského draka s tak velkým parožím zná. Avšak na přemýšlení a vzpomínání mu nebyl dopřán čas.
„Tak uhneš už konečně?!“ zařval mu do obličeje výhružně červeně zářící čenich.
Byl tak oslepený a zmatený, že se skutečně pokusil uhnout tomu divnému tvorovi z cesty. Máchl křídly a… co je zase tohle?!
Křídlo se mu do něčeho zamotalo a do pravidelného cinkotu se ozval chaotický řinkot.
„Rudolfe, co se to tam vepředu dě…“ hluboký hlas, který se k nim větrem donesl, větu nedokončil.
Drakovo křídlo máchlo přímo mezi dva cválající soby a stáhlo popruhy spřežení dolů. Několika sobům to málem srazilo vaz, jak prudce to s nimi trhlo. Celé spřežení i s velkými sáněmi se roztřáslo. Drak propadl hysterii, stále nevědíc, co se kolem děje a bil křídly i tlapami kolem sebe. Tím jen stále víc lomcoval popruhy a trhal nebohými soby sem a tam. Najednou nebyl vítr to nejhlasitější, co se noční vánicí neslo. Divoké řinčení rolniček, křik hlubokého lidského hlasu, dračí řev a sobí ryk se nesly po větru jako nějaká pochybná bojová píseň bez melodie a rytmu.
Drak sekal drápy všude kolem a rozčilovalo ho, že se mu nic nepodařilo pořádně zasáhnout. V jednu chvíli ucítil ostré šťouchnutí do boku a zahlédl mihnout se kolem paroží. Ohnal se tlapou, ale rozvířil jen sněhové vločky. Vztekle švihl ocasem, ten se mu však opět do něčeho zamotal. Snažil se ho tlapou vyprostit, ale zase mu něco ostrého vrazilo do boku. Nepříčetně hrabal tlapami ve vzduchu a namotával se do popruhů jako do pavučiny.
Konečně popruhy nevydržely a praskly. Drak osvobodil své zamotané tlapy a rychle se snášel k zemi ve snaze uniknout té divné létající hrůze. Už nechtěl bojovat. Nevěděl, že už ani není s kým. Spřežení se rozpadlo. Každý z devíti sobů se řítil jiným směrem a sáně s vousatým tlouštíkem prudce padaly k zemi.
V poslední chvíli si drak uvědomil, že patrně způsobil vzdušnou dopravní kolizi a že jestli něco neudělá, bude mít toho neznámého člověka na svědomí. Obvykle se o lidi staral jen ve chvíli, kdy číhal na nebohé drakobijce a dělal si z nich špumprnágle, ale tohle bylo jiné. Ten člověk za to nemohl, že se jim připletl do cesty drak a rozmlátil jim spřežení.
Ve snaze na poslední chvíli pomoci zachytil pár metrů nad zemí masivní těžké sáně. Zpomalil jejich pád, ale ač byl silný, nedokázal je dlouho udržet ve vzduchu. Těžce dosedl se svým nákladem do měkkého sněhu.
Chvíli bylo naprosté ticho.
„Co… co se stalo?“ vykoktal zmateně tlouštík.
„Pardon, to já… omylem jsem naboural do vašich… do těch… cože to bylo?“
„Moji sobi!“ vytřeštil zoufale ten člověk oči. Být to za jiných okolností, připadalo by to drakovi opravdu k smíchu, ale teď se nějak zasmát nedokázal.
„Kde jsou? Jsou v pořádku?“ tlouštík se začal nemotorně hrabat ze saní.
„Kdo?“ drak nad ním nejistě přešlápl.
„Moji sobi! Musím je najít, nesmí se jim nic stát. Musíme doručit dárky včas, už takhle máme zpoždění!“
Vousatý tlouštík v červeném kabátku přepadl ze saní do sněhu. Hned se však začal drát na nohy a plahočit se sněhem kamsi do tmy.
„Počkejte, nemůžete v tomhle někam jít!“ zavolal za ním drak, ani nevěděl proč. Tlouštík se zarazil.
„Moc se za to omlouvám a… mohl bych vám nějak pomoct? Obvykle lidem nepomáhám, ale za to, že se tu teď po pás brodíte sněhem, můžu já, tak jsem myslel…“
„Dobře, už přestaň,“ řekl ten člověk najednou docela klidným hlasem. „Kdo vlastně jsi?“
„Jsem horský drak a jmenuji se Therihar. A vy?“ skutečně byl překvapený sám sebou, že se takhle vybavuje s člověkem, ale v tu chvíli mu to tak nějak připadalo správné.
„Ty mě neznáš?“ pousmál se tlouštík.
Drak zmateně zavrtěl hlavou. Rytíř ani drakobijec to není, proč by jej měl znát?
„Já jsem Santa Claus. Vozím dětem se svými soby na Vánoce dárky. Pokud mě tedy někdo nesrazí z oblohy,“ zasmál se.
Je překvapivé, jak rychle dokázal získat ten člověk veselou náladu.
„Dárky ale přece nosí Dračíšek…“ zamumlal zmateně drak.
„Aha, vidíš, zapomněl jsem, že jsem v jiné zemi. Tady to máte asi trošinku jinak. Normálně obvykle tak daleko nelétám, ale musel jsem za několika dětmi z mé země a nějak jsme ztratili mapu a zabloudili.“
„Já jsem taky zabloudil,“ vzpomněl si rozmrzele Therihar.
„No, silný horský draku, pomůžeš mi najít moje soby? Třeba ti pak pomohu najít cestu,“ přistoupil k drakovi a nabídl mu na znamení přátelství svou ruku.
Drak na ní chvíli zmateně zíral, než pomalu pozvedl svou velkou tlapu a opatrně staříkovu ruku uchopil.
Nějaký čas se brodily sněhem a vánicí. Tedy, Santa Claus se brodil. Tam, kde se člověk ztrácel po pás ve sněhu, neměl drak nejmenší problém a šel, jako by se nechumelilo. Snažil se držet krok, ale pomalu z toho začínal šílet.
Už chtěl zabručet, jestli by to přece jen nešlo rychleji, když se najednou Santa Claus rozběhl ke skupince stromů. Když se Therihar lépe podíval, uviděl pod nejspodnějšími větvemi ležet dva soby.
„Kometo, Dancere, jste v pořádku?“
„Ale jo, jde to,“ odpověděl větší sob a pohodil hlavou. Bylo však vidět, že jeden z nich má něco s nohou a druhý má tržnou ránu na boku. Ne moc hlubokou, ale přece jen, ošetřit by potřebovalo.
Therihar se zamyslel… mohl by něco zkusit. Že ho to k sakru nenapadlo dřív! Nebyl si jistý, jestli to bude fungovat, ale proč to nezkusit? Zavřel oči a usilovně se soustředil na svou dračí sestřičku. Skoro viděl její zářící zelené oči…
„Bráško?“ ozvalo se nejistě v jeho hlavě. Ano! Byla to ona, povedlo se mu to!
Ukázal jí několik obrazů, aby jí přiblížil, v jaké je situaci. Na chvíli se odmlčela, jak se patrně radila s ostatními, co dál. Pak mu sdělila, ať zůstane na místě, že jdou za nimi.
Musel se smát. Byl jen pár kilometrů od velké jeskyně, kde se konal Vánoční dračí slet.
Řekl Santa Clausovi, že přijde pomoc, a pak se usadil do sněhu a čekal.
Draci se objevili za chvilku.
Malá čičidračice s rošťácky rozcuchanou hřívou a velkým zářivým H na čele, rozesmátá kovová dračice, veselý, avšak rozumně se tvářící zelený drak, černý drak a modrý jednorožec, který vypadal poněkud mrzutě.
Všichni čtyři si nejistě prohlédli podivného človíčka v červeném. Ten se jim s úsměvem a beze strachu představil. Slova se ujal zelený drak.
„Zdravím. Já jsem Flaiming. Tohle je Dra, Kitty, Tariades a Arrow. Prý byste uvítal něčí pomoc?“
Na ta slova Arrow poněkud neslušně zafrkal a zamumlal něco o hloupých lidech, ale Santa Claus to patrně neslyšel.
„Pokud byste byli ochotní, tak bych pomoc skutečně uvítal. Někde tady v okolí je ještě sedm dalších sobů, možná zraněných. Potřeboval bych je najít. Musíme letět dál a donést zbytek dárků, než skončí noc.“
„Jste jako náš Dračíšek?“ vyhrkla rozzářeně Dra. Ten člověk v červeném oblečku jí připadal legrační.
„Ano, řekl bych, že něco takového,“ řekl pobaveně.
Chvíli se dohadovali, co dál. Nakonec se vydali k velké dračí jeskyni. Soba, který měl poraněnou nohu, Therihar s Tariadem každý z jedné strany podpírali. Ten druhý šel sám.
Před jeskyní je přivítal dračí zástup. Santa Claus i sobi se poněkud zarazili. Zatím se setkávali jen s polárními draky a ti byli vždy čistě bílí a bylo jich jen velmi málo. Tady však byli draci všech druhů a barev. Viděl draka s ohnivou hřívou, kterému seděl na hlavě mezi zakroucenými rohy krásně zbarvený páv. Viděl oranžovo-žlutou nebeskou dračici, která si příchozí zvědavě prohlížela. Vodní dračici, která měla hlavu podobnou delfínovi a vedle ní fialovou dračici s bohatou modrou hřívou a bíle zářící hrudí. Zlatého draka, co na něj zle upíral své rudé oči. A desítky dalších. Zahlédl i různé kočkovité šelmy, jednorožce, pernaté draky, kentaurku a dokonce i pár lidí… začínala se mu z té přehlídky zvláštních tvorů točit hlava.
„Proč sem vedete cizího člověka?“ ozval se ten zlatý se zlým pohledem.
„Protože to není člověk. Je to legenda, podobně jako my. Lidé ho znají, někteří v jeho existenci věří, ale ve skutečnosti podle nich neexistuje. Není to člověk a není pro nás ohrožením,“ řekl hlasitě Flaiming, aby ho všichni dobře slyšeli.
„Dovolte mi, abych se představil,“ vystoupil nejistě vpřed Santa Claus. „Jmenuji se Santa Claus. Vy mě asi neznáte, protože pocházím z jiné země a zde jsem výjimečně. Vždy na Vánoce nosím těm, kteří si to zaslouží, dárky. Něco jako váš Dračíšek, jak jsem měl možnost slyšet. Při cestách mi pomáhají moji sobi, ale dnes jsme měli nehodu. Střetli jsme se v té sněhové bouři v nečekaném souboji (v tu chvíli se usmál tak, aby Therihar viděl, že ho z ničeho neobviňuje) s jedním vaším kamarádem. Mimo těchto dvou se mi sobi ztratili někde tady kolem, sáně jsou v pořádku, ale spřežení se dost potrhalo.“
„A ti dva, které tu vidím, potřebují ošetřit,“ řekl jemným hlasem jeden z jednorožců. Přistoupil k trochu roztřeseným sobům a představil se. „Jmenuji se Jara a jestli dovolíte, podívám se vám na ta zranění.“
Oba přikývli.
„Co kdybychom šli dovnitř?“ navrhl Flaiming.
„Moje řeč, začínám už pěkně promrzat. Jestli tu budu ještě chvíli na tom sněhu stát, bude se muset někdo ujmout soukromého zahřívání,“ poznamenala Dra a vydechla obláček páry.
„Chceš trochu rozpálit?“ nahnula se k ní dračice s ohnivou hřívou a zamávala jí před čenichem plamenem na špičce ocasu.
„Mraaaiii, neee, děkuji, tak akutní to zase není,“ vykvikla Dra a pro jistotu uskočila.
„Jste si jistí, že je to dobrý nápad?“ zamručel zlatý drak.
„Ale no tak, nebuď pořád zlý strejda Motig,“ šťouchla do něj Kitty.
„Je snad někdo proti?“ zeptal se hlasitě Flaiming.
Ozvalo se nerozhodné mručení, ale nikdo se přímo neozval. Všichni tedy postupně vešli do jeskyně.
V jeskyni bylo příjemné teplo. Ve velké prohlubni ve stěně plápolal oheň jako v krbu a průduchem ve skalním komínu unikal dým ven. Krápníky visící ze stropu byly ozdobené jedlovými větvičkami, cesmínou a jmelím. Na mnohých skalních výstupcích bylo rozloženo vánoční pohoštění. Oko gurmána by žaslo, co všechno si draci na vánoční oslavu přichystali. Bylo zde maso syrové i pečené, ovoce čerstvé i sušené, zelenina a různé druhy ořechů, čokoláda i cukroví, koláče a slané pečivo, sýr i několik velkých šunek. K pití se tu našly čaje všech možných druhů, čistá pramenitá voda, medovina a víno.
Všude po podlaze bylo plno polštářů, dek a kožešinových houní. Nejvíc jich bylo kolem ohně a pak po skupinkách kolem vodních dýmek. Několik draků, kteří se neobtěžovali vyjít podívat se, co se děje venku, leželo na polštářích a spokojeně kolem vodnic dýmalo.
Flaiming odvedl Santa Clause stranou. Therihar, Dra, Kitty, Motig a Arrow se k nim přidali.
„Co přesně bychom pro vás mohli udělat?“ přešel Flaiming rovnou k věci.
„No… potřeboval bych najít zbytek sobů. A pak…“ Santa Claus si povzdechl. „Potřeboval bych roznést zbytek dárků, ale obávám se, že to možná nebude možné, i když všechny soby najdeme. Dancer s tou nohou určitě nebude moci letět a kdo ví, jak jsou na tom ostatní.“
„Co kdybychom ty dárky roznesli my?“ zeptala se Dra.
„To by bylo hezké, ale za prvé to po vás nemohu žádat a za druhé, tradice je taková, že dárky musí být dovezeny na saních s devíti soby.“
„Devět draků by nestačilo?“ zeptal se Therihar.
„Ty chceš táhnout sáně s tím… s tím… no tady s ním?“ zašklebil se Motig.
„To ale není špatný nápad. Mě by se to líbilo,“ rozzářila se Dra. Konečně byla šance, že by se mohlo dít něco opravdu zajímavého.
„Já bych se klidně taky přidal. Co vy? Bude ještě někdo z vás ochotný?“ zajímal se Therihar.
„Já bych to možná zkusila. Sice je to takový… no… to je jedno, ale mohla by to být sranda, ne?“ zubila se Kitty.
„A kdo vám bude dělat Rudolfa?“ zašklebil se Arrow.
„Koho?“ zeptaly se Dra s Kitty obě najednou.
„Aaa, modrý jednorožec mě zná,“ zamrkal na Arrowa Santa Claus.
„Jen letmo, občas jsem něco zaslechl,“ poznamenal nevzrušeně Arrow.
„Rudolf je jeden z mých sobů. Má červeně svítící nos, takže vede spřežení a osvětluje cestu.“
„Tak to bylo to rudé světlo, co probleskávalo bouří,“ plácl se do čela Therihar.
„Ano, je to možné,“ přitakal Santa Claus.
„Hele, Dragarta by mohla dělat Rudolfa, její ohnivá hříva svítí víc, než nějaký nos,“ zašklebila se Dra, když si vzpomněla na planoucí ohon před svým čenichem.
„Co já?“ ozvala se ohnivá dračice, když si poblíž něco šuškala s Pawem a zaslechla své jméno.
Flaiming jí vyložil, o co by šlo a všichni napjatě čekali, co ona na to.
„Tak Dragi, pojď do toho s náma,“ lákala jí Kitty.
„Nechceš se tahat s člověkem, viď,“ pousmál se na Dragartu Santa Claus. Dragarta se poněkud nejistě usmála.
„Nemusíte se za to omlouvat, já vás chápu. Jste draci, nikomu nesloužíte a pokud se přátelíte s lidmi, musejí vám být velmi blízcí. A to já nejsem. Nemůžu po vás chtít, abyste táhli mé sáně. Ovšem… pokud by se našel někdo, kdo by na sebe vzal můj červený kabát a zastoupil mě, možná by to změnilo okolnosti. Já bych stejně měl zůstat tady a postarat se o své soby.“
„Jako že by některý z nás byl ten, co se veze v saních a dává dárky?“ vykulil oči Motig. „Já bych to klidně bral.“
„Ty se na to nehodíš,“ zašklebila se na něj Dra.
„Jak to?“ urazil se a šlehl po ní rudým pohledem.
„Protože se pořád snažíš být zlej. A může někdo, kdo je tak děsně zlý, rozdávat dárky?“
„Aspoň nejsem magor, co nosí na hlavě přilepený Háčko.“
„No tak nechte toho, vy dva. Pořád se hádáte jak lidi, to si nikdy nedáte pokoj?“ zamračil se na ně Flaiming.
Dra se chtěla dotčeně ozvat, že to byl Motig, kdo si začal, ale než stihla cokoli říct, zacpal jí bráška tlapou otevřenou tlamu. Naoko zlostně, ve skutečnosti však hodně jemně, ho do tlapy kousla, aby si nemyslel, že mu to jen tak projde, ale ztichla.
„Tak co myslíte, vzal by to někdo za mě?“ zeptal se Santa Claus.
„Co třeba Winch? Ten by se na to hodil, zkusím se ho zeptat,“ napadlo Kitty a zmizela v jedné z dračích skupinek.
Za chvíli se poněkud sklesle vrátila.
„Prý ne. Vypil už moc vína a představa handrkování se v sáních v červeným kabátě ho zrovna nadšením nenaplňuje,“ odcitovala přibližně stejně Winchova slova.
„Já bych navrhl, aby to vzal Flaiming,“ promluvil Arrow.
„Já?“ vykulil Flaim oči.
„To je pravda, koho jiného bychom měli vozit v sáních, když ne tebe?“ rozchechtala se Dra.
„No… heh, tak já to vezmu, no…“ souhlasil trochu zaskočeně. „Kdo všechno mi bude tedy dělat soby?“
Therihar, Dra, Kitty a Dragarta zvedli tlapy. Všichni se podívali na Motiga. Ten se začal ošívat, ale nakonec vyhrkl: „No tak jo, i když myslím, že jsme si moc nepolepšili… tahat Flaiminga… kdo ví, jestli ten…“ ukázal na Santu Clause, „nebyl lepší.“
„Dobře, to je nás už pět. Potřebujeme ještě čtyři další,“ počítal Therihar.
„Já bych se rád přidal,“ ozval se za nimi Tariades, který celou dobu rozhovor nenápadně poslouchal.
„Super, kdo dál?“ rozhlédla se Dra, jestli se nevynoří ještě někdo další. Nikdo se nepřihlásil.
„Vyhlásím to veřejně. Určitě se ještě někdo přidá. A pak, potřebujeme taky někoho, kdo by šel hledat soby,“ rozhodl Flaiming a vydal se do středu jeskyně.
Když všem přítomným nastínil situaci, rozlehla se jeskyní hlasitá debata. Flaiming nechal draky dohadovat se mezi sebou a čekal, co z toho vzejde. Pomalu k němu přistoupil černý drak.
„Já bych klidně letěl, ale mám tu s sebou hrochu a nechci jí tu nechat samotnou. Takže se omlouvám, ale zůstanu. Ovšem klidně se půjdeme projít ven a podívat se po těch sobech,“ oznámil.
„Díky, Wille, i to nám pomůže,“ kývl Flaiming.
„My se hlásíme na hledání sobů,“ vynořili se z davu draků dvě zvláštní kočkovité šelmy.
„Fajn, Niki, Chakitis, přidejte se k Willovi, ano?“ poslal je Flaiming za černým drakem.
„Ještě že ti Equud pohlídá Alexe a můžeš jít se mnou,“ šťouchla do Chakitis šťastně Niki.
„Ještě někdo další?“ zavolal Flaiming.
„Ale jistě, já se přidám,“ přistoupila k němu kentaurka.
„Super, Yeyra jde s náma,“ radovala se rozesmátá Niki.
„Já a Fey se taky hlásíme na hledání,“ objevil se ze zástupu červenozlatý drak Jixe následovaný dívkou se špičatýma ušima.
„Vedu vám jednoho soba,“ ozval se za Flaimingem Will.
„Will mě ukecal, abych tahala sáně, tak se hlásím,“ ozvala se převážně zelená dračice.
„Dobře, Nei, jdi ke Kitty a ostatním,“ mávl směrem k tahací skupince Flaiming. Tam už také dva členové přibyli. Dra přesvědčila Chir, aby se k nim přidala a Neriel za nimi přišla sama.
Saňových draků už tedy byl plný počet. Na hledání se ještě přihlásil azurově modrý drak spolu s asijskou dračicí, černou devítiocasou liškou a lvem a další hledací tým tvořil modrý drak s okřídlenou bílou tygřicí.
„Mám tu ještě jeden problém,“ přišel za Flaimingem Santa Claus. „Postroj k saním je dost poničený, nevím, jak všechny ty draky zapřáhneme.“
„Aj, to jsem nevěděl,“ zarazil se Flaiming.
„Nemáte tu něco, čím by se postroj dal opravit a nastavit na dračí velikost?“
Flaiming zavrtěl hlavou, že neví. Zkusil se tedy znovu zeptat ostatních. Po chvíli se u něj objevil jeden z mála lidí, kteří mezi draky byli.
„Já bych si s tím poradil. Jsem přeci ten, co létá s draky, postroj pro dračí spřežení by pro mě neměl být takový problém. Něco tu s sebou mám,“ zamrkal na Flaiminga.
„Dobře, Padraku, Santa Claus ti řekne, co a jak.“
„No, sáně a to, co zbylo z postrojů, se bude muset přivést sem, všechno zůstalo na místě nehody,“ rozhodil rukama Santa Claus.
„To myslím není problém,“ usmál se Flaiming.
A opravdu. Během chvíle už byli sáně před jeskyní. Padrak s pomocí Santa Clause spravoval a upravoval spřežení, pátrací skupinky draků se vydaly do vánice hledat soby a tažní draci netrpělivě čekali na svůj velký úkol.
Nakonec, když bylo vše připraveno a draci před jeskyní zapřaženi, vykřikla Kitty rozjařeně:
„Hele, ty rolničky krásně řinčí o moje kovy!“
Začala sebou pro ukázku co nejvíc třást, aby všichni slyšeli, jak pěkně to na ní břinká.
„Bože, než doletíme k prvnímu domu, budu dávno hluchá,“ zabručela Dra.
Flaiming si zatím oblékl Santa Clausův kabát. Bylo zvláštní, že se hned přizpůsobil dračímu tělu. Santa Claus mu vysvětlil, že se tak stane vždy, když jeho kabát oblékne někdo jiný. A pokud by on zemřel, ten, kdo bude mít jeho kabát, se stane novým Santa Clausem.
„No, Flaime, to musíš doufat, že se Santovi nic nestane, protože oficiální dračí Santa Claus… to by bylo asi na lidi moc,“ rozchechtala se Kitty.
Ta představa rozesmála všechny, a tak musel Santa Claus poslední instrukce na Flaiminga skoro křičet, aby ho bylo přes ten hlasitý smích slyšet.
Flaiming vlezl do sání, které byly tak velké, že by ani ten největší drak neměl problém udělat si pohodlí a usadil se.
„Tak tohle je opravdu na obrázek,“ vykřikla černokněžnická dračice, když pozorovala neklidné zapřažené draky a Flaiminga v rudém plášti a čapce, jak se nejistě chytá otěží.
„Myslím, Sachmet, že ti s tím ráda pomůžu,“ šťouchla do ní sibiřská tygřice s černými vlasy.
„Tak tedy HO HO HO!“ vykřikl Flaiming.
Dragarta sebou trochu cukla, ale to spíš proto, že si zrovna šuškala něco s Pawem usazeným opět na hlavě mezi rohy a při tom zvolání se lekla. Ostatní se ani nepohnuli.
„Cože?“ ozval se Motig.
Všichni zapřažení draci se ohlédli na Flaiminga.
„Na tohle zavolání se máte dát do pohybu,“ vysvětlil jim Santa Claus.
„Aha,“ vypískla ve smíchu Kitty.
„Řekl bych, že to udělám takhle,“ zavrtěl hlavou Flaiming a pak práskl otěžema a zařval: „Jedeme už konečně!“
V ten okamžik se dračí spřežení dalo do pohybu. Draci se poněkud nesehraně rozběhli a několik se jich odrazilo k letu. Někteří ovšem stále ještě běželi a táhli ty ostatní zpět k zemi. Když se konečně vznesli, tak zase ti, co už letěli, klesli na zem.
„No to je ale podívaná, těm to opravdu jde,“ zavrtěl pobaveně hlavou Arrow.
Konečně byly sáně ve vzduchu. Každý drak byl sice v trochu jiné výškové úrovni a synchronizace letu nebyla žádná, ale letěli.
Flaiming mhouřil oči před sněhem a snažil se zírat do kouzelné mapy. Byla to zvláštní mapa, přímo se na ní vyznačovala cesta podle toho, kudy a kde zrovna letěli. Domy, které měli navštívit, svítili jasně označené. Měli štěstí, že Santa Claus mapu po nehodě našel.
Ve větru mu vylétla z rukou a myslel si, že jí ztratil. Proto na své cestě zabloudil. Mapa však naštěstí zapadla za sedadlo saní a když draci sáně táhli k jeskyni, Maxim, jeden z pomáhajících draků, mapu objevil.
Bez mapy by byli skutečně ztracení. Ani Santa Claus neznal dobře trasy po jiných zemích, než té své, jak by pak měli vědět oni, kudy letět?
Takhle je Flaiming sice trochu nešikovně, ale celkem úspěšně řídil a naváděl na správný směr.
A tažní draci, jak si z legrace říkali, se činili. Ze začátku jim sice dělalo trochu problém dodržovat společné tempo, někteří měli tendenci předbíhat, druzí zase zaostávat. Sněhová bouře jim to také moc neulehčovala. Každý musel zápasit s poryvy větru sám za sebe a zároveň hlídat, jak jsou na tom ostatní, a sníh ženoucí se proti nim je oslepoval. Všichni se ale drželi ohnivé záře vedoucí Dragarty a bojovali s bouří, jak to jen šlo. Postupem času začali nacházet i společný rytmus a za nějakou dobu už vypadali i celkem jako sehrané spřežení.
Přiblížili se k prvnímu domu, který měli navštívit. Najednou je napadlo, kde mají vlastně přistát? Sobi se Santa Clausem přistávají na střeše, ale copak by střecha domu unesla devět draků s desátým v saních?
„Kde máme přistát?“ zvolala za sebe Dragarta.
„Já nevím, na to jsme nepomysleli,“ zavolal jí v odpověď Flaiming.
„Co kdybychom kroužili kolem a Flaiming na tu střechu doletěl sám?“ navrhl Therihar.
„Já nevím, mám strach, že se mi zamotají křídla do toho kabátu,“ ozval se opět Flaiming.
„Tak na tu střechu seskočíš, ne?“ křikla Dra.
„Zbláznila ses? Vždyť by jim propadl přímo do baráku,“ zašklebil se Motig.
„No ale byl by vevnitř, ne?“ nakrčila Dra poťouchle čenich.
„Nemůžeš jít dveřmi?“ zeptala se Neriel.
„Copak se do nich vejde?“ rozesmála se Chir.
„A do krbu se vejde?“ otočila se na Flaiminga se zájmem Neinka.
„Sakra, já vůbec nevím, co mám teď dělat,“ křikl poněkud zoufale Flaiming.
„Nemohl by ty dárky tam donést Paw?“ zeptala se Dragarta a zvedla oči k pávovi pevně usazenému mezi jejími rohy.
„Cože? Já bych měl létat komínem?“ vykulil Paw oči.
„To by stejně nešlo, dárky musím doručit já,“ zavrtěl hlavou Flaiming.
„A nešlo by naházet ty balíky přímo do komína?“ napadlo Tariada.
„Hmmm, to by mohlo jít, dokážete naletět dost blízko, abych se trefil, ale abychom nezbořili střechu?“
„Vždyť se to rozbije, když tím Flaiming mrskne do komína,“ křikla Kitty.
„Nerozbije. Santa Claus mi říkal, že dárky chrání kouzlo, které brání jejich poškození do chvíle, než se octnou na svém místě, tedy pod vánočním stromečkem. Takže by se jim nemělo nic stát, když je tam hodíme.“
„Jsi si jistý?“ zapochybovala Neriel.
„Ne, ale máme jinou možnost?“
„Jo, lítat tady dokola až do rána a dohadovat se, co dál,“ zamrmlal Motig.
„Co takhle kdybychom to zkusili všichni? Když vám každému hodím balík, dokážete se trefit do komína, až nad ním budeme prolétat? Bude to rychlejší.“
„Vždyť jsi říkal, že dárky smíš doručovat jen ty sám?“ rýpla si Neinka.
„Nooo… dejme tomu, že tohle by nevadilo,“ zaculil se nejistě Flaiming.
Draci se chvíli překřikovali, než se shodli na tom, že to tedy zkusí. Za pomoci Pawa rozdal Flaiming každému po jednom balíčku a draci se začali opatrně přibližovat ke komínu.
„Nahoru, nahoruuuu!“ zakřičela najednou Dragarta, když zjistila, že nalétli moc nízko a hrozí, že komín urazí.
Všichni prudce zabrali křídli a se saněmi to trhlo tak, že Flaiming málem přepadl ven.
Sáně lehce škrtly o komín.
„Jejej,“ vyjekl Flaiming, když uviděl, jak jedna cihla klouže po střeše k zemi.
„Dáme další pokus?“ zavolala Dragarta.
„Kolik má ten komín cihel? Aby z něj něco zbylo,“ zašklebil se Therihar.
„Ne, radši to už nebudeme riskovat,“ zavrtěl hlavou Flaiming.
„Hele, co je to támhle?“ ukázala na jakási světla v zahradě Chir.
„To je vánoční stromeček,“ zavolala vesele Dra, když identifikovala blikající tvar stromu.
„A co ty dárky nechat tam?“ navrhla Neinka.
„Hmmm, to by šlo. Když ten strom nějak označíme, aby si ho hned všimli, neměl by to být problém,“ přemýšlel Flaiming.
A tak přistáli na volném prostranství kousek za domem a Flaiming narovnal všechny balíčky pod nízké větve ozdobeného smrčku. Na dně pytle s dárky objevil obrovskou mašli. Jako by pytel přesně věděl, co potřebují.
Za chvíli už strom zdobila velká červená mašle s nápisem Veselé Vánoce přeje Santa Claus. Nedalo se to přehlédnout.
„Kýč jak blbec, fakt,“ zašklebil se znechuceně Motig.
„Ale učinný,“ spražila ho pohledem Chir.
Flaiming se vrátil zpátky do saní a draci se vydali k dalšímu domu.
Všude nechávali dárky pod ozdobenými stromy v zahradách, a pokud u domu stromky zdobené nebyly, našel Flaiming v pytli vždy nějaké ozdoby a mašle, aby se z obyčejných smrčků, borovic a jedlí staly pravé vánoční stromky.
„Máme problém,“ zavolal na své spřežení u jednoho domu Flaiming.
Když se draci na Flaiminga ohlédli, pochopili.
Na zeleného draka v rudém kabátě se sápalo malé huňaté štěně.
„Tak tenhle dárek opravdu nemůžeme nechat venku pod stromem,“ rozesmála se Neriel, když viděla Flaiminga, jak se snaží opatrně odstrčit rozdováděné štěně.
„Tak počkej, přistaneme támhle na té louce a něco vymyslíme,“ zavolala na něj Dragarta.
Přistáli, ale na nic kloudného nepřišli.
„Nemůžeme zazvonit, nechat štěně u dveří a schovat se?“ ozval se Tariades.
„Kde se tady asi tak chceš schovat?“ rozhodil tlapama Motig.
„Ne, takhle to udělat nesmíme,“ zavrtěl hlavou Flaiming.
„Mám nápad. Co kdyby se Dra proměnila v kočku a to štěně tam dovedla?“ navrhl Therihar.
Dra zavrtěla hlavou.
„Nevím, nejsem si jistá, jestli bych neměla problém se pak proměnit zpátky. Jsem už docela unavená a tohle vyžaduje hodně síly. Navíc, Flaime, dokážeš mě pak zapřáhnout zase zpátky?“
„No, to bych snad i dokázal,“ podrbal se na hlavě přes Santovu čapku Flaiming. „Ale je to na tobě. Ještě máme před sebou dva domy, kam musíme letět. Spřežení by mělo být kompletní a za chvíli už bude svítat.“
Dra chvíli nehnutě stála a přemýšlela. Nakonec přikývla, že to zkusí.
Za chvíli už popruhy saní spadly ničím nedrženy k zemi. Vymotala se z nich zelenooká siamka.
„Tak šup, kde je to štěně, ten sníh hrozně studí do tlapek!“ zamroučela.
Flaiming opatrně vyndal štěně ze saní. Zatímco přemýšleli, usnulo na pytli plném balíčků. Když se ocitlo na studeném sněhu, ihned ožilo a začalo kolem draků poskakovat.
„Že je to ale roztomilé stvoření, co?“ ňufla k němu Chir.
„Našel jsem vodítko a obojek, zkusím mu to připnout, ať ho můžeme vést. Pak mu ho zase sundáme,“ řekl Flaiming.
„A jak? Copak to těmahle tlapkama dokážu?“ zvedla jednu přední tlapku Dra.
„Půjdu s tebou. Musím přece doručit ostatní dárky,“ mrkl na ní Flaiming.
Potichu vedli štěně ke dveřím velkého domu.
„Jak ho dostaneme dovnitř?“ znejistěl Flaiming, když se v bezpečné vzdálenosti zastavil.
„Zkusíme, jestli je odemčeno,“ zašklebila se na něj Dra. Na rozdíl od něj měla nějakou zkušenost s lidskými domy. Jako kočka se vždycky dostane všude, kam potřebuje a velmi ráda chodí lidem krást různé dobroty, které se v přírodě obstarat nedají.
Vyskočila a pověsila se předníma tlapama za kliku. Dveře se tiše pootevřeli. Flaiming stojící opodál sundal štěněti vodítko a nechal ho vběhnout do domu. Dra se opřela o dveře a lehce je přibouchla.
U vchodu byla z každé strany dveří v květináči jedna túje. Barevné žárovky na nich teď nesvítily, ale sem tam se zableskla nějaká zlatá hvězdička nebo mašle. Nechali tedy zbylé dárky narovnané u tújí před vchodem.
Cestou zpátky vyskočila Dra Flaimovi na záda, aby se nemusela brodit studeným sněhem a Flaiming za sebou pečlivě zametal stopy.
„Tak co, dobrý?“ zeptala se Kitty, když dorazili zpátky k saním.
Oba přikývli, že je všechno v pořádku.
Dra se úspěšně vrátila do své nejpřirozenější čičidračí podoby a Flaiming ji znovu zapřáhl. Trvalo mu to sice podstatně déle než Padrakovi, ale podařilo se.
Zbytek cesty zvládli už bez problémů. Konečně se mohli vrátit zpátky do vánoční dračí jeskyně.
„Já už se tak těším na vodnici,“ zasnila se Kitty, když se pomalu blížili.
„Já na horký čaj,“ frkla Dra, aby odfoukla z nosu sněhovou vločku. Marně. Jen jedna zmizela, už tam studila další.
„Slyšel jsem kovový řinčení a říkal jsem si, že to budete vy,“ ozvalo se odkudsi ze sněhové stěny. Za chviličku se před nimi objevil rudý drak.
„Muhehe, ahoj Drago,“ zavolala na něj Kitty a schválně sebou pořádně zatřásla, aby ještě víc zařinčela.
„To se opravdu nedá přeslechnout, tohle.“
Chvíli pátrali, kdo to řekl, než si všimli v záplavě bílého sněhu jakéhosi bělavého dračího obrysu. Trin téměř dokonale splývala se sněhovou vánicí.
Postupně se k nim přidalo ještě asi pět draků, kteří se vzájemně překřikovali otázkami, jak se jim dařilo a jaká celá ta cesta byla.
Odmítali je se slovy, že jim vše budou vyprávět až v teple v jeskyni.
„Pozooor, řítíme seeee,“ křičela Dragarta, když se přibližovali na přistání. Několik draků se rozuteklo, když zjistili, že stojí dračímu spřežení v cestě.
Sáně elegantně dosedly.
„Že se nám to ale podařilo pěkně nacvičit, co?“ vypjala hrdě hruď Neinka.
„Jo, až na několik těch tlamopádů,“ zašklebil se Motig.
„Mlčíš, ty zlatá nádhero, náhodou nám to šlo dobře,“ plácla ho ocasem přes zadek Dra. Motig po ní hrábl tlapou, ale minul.
„Tak koukám, že jste to zvládli dobře,“ přišel je přivítat Santa Claus.
„Ano, myslím, že docela ano,“ usmál se nejistě Flaiming.
„Co soby? Našli se všichni?“ zeptala se Chir.
„Ano, jsou tu všichni a jsou už téměř v pořádku. Není lepšího doktora než jednorožce,“ ukázal na Jaru stojící opodál Santa Claus.
„Tak to je dobře,“ přikývla spokojeně Chir.
„Může mě už někdo odepnout? Začínám ty rolničky nenávidět,“ zacloumal řemeny Motig.
„Co máš proti rolničkám?“ ozvala se Kitty a opět začala kovově řinčet.
„Kníííí, už néééé,“ zacpala si zoufale uši Dra.
Padrak s pomocí Yeyry a Fey postupně všechny draky ze spřežení odpoutali. Flaiming si sundal kabát a čepici a všechno i s prázdným pytlem předal zpět Santa Clausovi. Podíval se na oblohu, která i přes sněhovou bouři začínala blednout.
„Začíná svítat. Myslím, že všechny dárky byly rozdány včas.“
„Všechny ne,“ zavrtěl záhadně hlavou Santa Claus. Flaiming se podíval na pytel a viděl, že je najednou naditý různými balíčky. Bez jakéhokoli vysvětlení zamířil Santa Claus do jeskyně. Flaiming šel zaraženě za ním.
„Drazí draci a vy všichni ostatní, chtěl bych vám poděkovat jak za sebe, tak i za své soby. To, co jste pro nás dnes udělali, je velký čin a velmi si toho vážíme. Chtěl bych se vám za vaši pomoc nějak odvděčit, takže, i když jste už nadílku měli na štědrý večer, myslím, že si zasloužíte ještě jednu na boží hod,“ šibalsky na všechny kolem zamrkal a začal postupně všem házet jejich dárky.
Každý si chytil svůj balíček a jeskyní se začaly nést rozesmáté hlasy doprovázející rozbalování dárků.
Dra se rozchechtala, když viděla, jak Therihar rozbalil ten svůj. Na velké dračí pracce se zaleskl krásně zdobený kompas.
„S tímhle už nikdy nezabloudíš,“ zamrkal na něj Santa Claus, který se k nim přitočil. „Střelka totiž neukazuje na sever, jako u normálních kompasů, ale přímo tam, kam chceš letět. Přesně tě navede kamkoli, kam budeš potřebovat.“
„Děkuju,“ zamumlal rozpačitě Therihar.
„No, Dra, ty se tu moc nerozvaluj,“ šťouchl do čičidračice Santa Claus.
„Cože, proč?“
„Ještě jsi nedostala svůj dárek,“ tajemně se na ní zaculil.
„A kde je můj dárek?“
„Počkej, až zapřáhnu soby a uvidíš,“ mrkl na ní a odešel z jeskyně. Vyběhla za ním, zvědavá, co se bude dít. Prvně uviděla vánoční soby v plné kráse. Po jakémkoli zranění nebylo už ani stopy a sobi stáli hrdě vedle saní, zatímco Santa Claus upravoval postroje.
„Tak šup do saní, jen zapřáhnu a hned poletíme.“
„Ale kam?“
„Přece do Belfastu,“ rozesmál se, když viděl, jak na něj nechápavě zírá. „Chtěla jsi vidět Samsona a Goliáše, ne? A možná… možná se zastavíme u jednoho domu podívat se, jak jistí Barrieovi rozbalují své dárky, co ty na to?“
Jen na něj zírala s otevřenou tlamou. Sněhové vločky se jí usazovaly na čenichu a ona je ani nesfrkávala.
„Zavři tu tlamičku, ať ti do ní nesněží a jdi se rozloučit, budeme pryč možná celý den,“ mrkl na ní a otočil se k sobům.
Dra povyskočila a vběhla zpátky do jeskyně. K jeřábům si mohla do Belfastu doletět sama, ale vypátrat v celé Anglii jednu jedinou osobu, to bylo nad její dračí síly i trpělivost. Rozesmála se. Tohle byl tedy opravdu dárek s velkým D.