Maraton3: Red Dwarf-Výměna těl
Lister seděl poněkud zhrouceně u stolu a otráveně se rýpal v misce se salátem… nenáviděl čerstvou zeleninu, už jen ten pohled do misky ho vyloženě deptal. Když si představil, že podobné věci bude muset jíst ještě asi půl roku, skoro se z toho rozbrečel… proč jen přistoupil na tu stupidní dohodu s tím ještě stupidnějším Rimmerem, že si na chvíli vymění tělo? Musel mít patrně dočasně pomatené smysly, když uvěřil tomu, že by mohl Rimmer jeho tělo cvičením vypracovat a zpevnit. Protože jediné, čeho ten magor docílil, bylo to, že Listerovo tělo přibralo na váze a plíce se dočasně zahltily doutníkovým kouřem tak, že se teď Lister v noci budil štěkavým kašlem.
Vztekle bodl vidličkou do kousku mrkve. Opravdu upřímně litoval Kocoura. Bylo to nyní Kocourovo tělo, které hostilo Rimmerovu osobnost posedlou všemi hříšnými libůstkami, které si jako hologram nemohl dovolit. Rimmer se s Krytonovou pomocí stal nočním lupičem živých těl. Kocour pak celý den proplakal vzteky i hrůzou, co ta skopová hlava s jeho krásným tělem udělá.
Z ubíjejících výčitek na svou vlastní blbost vytrhl Listera hluk otvíraných dveří.
„Co tu sedíš jak hromádka zapomenutých šupin?“ zeptala se příchozí čičidračice.
„Co asi,“ zavrčel nevrle Lister a zhnuseně od sebe odsunul misku.
„Mmm, lupení. Můžu si vzít?“
„Posluž si, já už určitě nebudu,“ zašklebil se znechuceně původní majitel zeleniny.
Dra vzala do drápů šťavnatý list salátu s kusem mrkve a s téměř králičím chroustáním ho spořádala.
Lister si zoufale povzdechl. Tak strašně moc by si teď dal indické placky a pořádnou porci extra ostrého karí. S chutí by se přejedl tak, že by se nemohl ani hnout, jen silou vůle by se odvalil do postele a tam by potěšeně zažíval tu nebesky ďábelskou krmi.
„Nefňukej tu jak malý dráče,“ šťouchla do něj rozverně čičidračice.
„Ty se mi divíš? Tohle je žrádlo pro vitamínový paka, ne pro mě!“ pustil se do ní Lister.
„Mno, s tím ti asi nepomůžu, to je fakt. Ale myslím, že bych tebe a Kocoura mohla docela pěkně pomstít,“ tajemně na něj zamrkala svým zářivě zeleným okem. V pohledu jí hrály tak šibalské jiskřičky, že Lister zaujatě zbystřil pozornost.
„Mám plán, jak Rimmerovi zarazit to jeho posedlé řádění. Půjčím mu na nějaký čas moje tělo.“
„Ty ses musela snad zbláznit?!“ vykřikl nevěřícně Lister. „Dávat tomu magorovi do spárů dobrovolně svý tělo?“
„Nikoli dávat, ale půjčit a to jako nevyžádanou půjčku,“ znovu na něj zamrkala. Listerovi to však evidentně stále nedocházelo, a tak pokračovala. „Co myslíš, proč neukradl tělo mně? Protože nejsem člověk. Mého těla se bojí. Když se promění z Kocoura, který má téměř lidské tělo, na naprosto odlišnou čičidračici, jak to asi ponese? On, který se bojí svého vlastního stínu, bude mít najednou takovou tělesnou schránku, která mu už od pohledu nahání hrůzu.“
„Začíná mi svítat,“ pousmál se Lister. „Ale jak víš, že se mu to nezačne líbit? A jak ho donutíš?“
„Donutím ho velice snadno. Nebudu se ho ptát. A řekla bych, že chvílemi se mu to asi bude líbit, ale pochybuji, že by uměl mé tělo zvládat tak, jak by si přál,“ tajemně se zašklebila a z toho ďábelského výrazu přejel Listerovi mráz po zádech. Nechtěl by teď být v Rimmerově kůži, ať už je ta kůže fyzicky kohokoli. S těmihle výměnami a proměnami nakonec ještě bude legrace.
Byla to skoro bojová hra, připlížit se nepozorovaně k Rimmerovi v Kocourově těle s hadrem napuštěným chloroformem. Díky Kocourovým schopnostem a své podezřívavosti měl Rimmer zbystřené smysly na maximum. Nicméně živé tělo – a zvláště to Kocourovo – si žádalo pravidelný odpočinek a tak se Rimmer odebral do jedné prázdné kajuty na chvíli prospat. Dle hesla „podle sebe soudím tebe“ pečlivě uzamkl dveře, protože když může zákeřně krást těla on, může je krást i někdo jiný. Slastně se uložil na postel a za chvíli už vesele pochrupoval.
„Holly, můžeš nám odemknout ty dveře?“ poprosil Lister u dveří kajuty, kde se prozíravě Rimmer takřka zapečetil.
„Kde bereš tu jistotu, že to dokážu?“ provokoval Holly.
„Ovládáš celou tuhle loď, odemknout zamčený dveře je snad základ, ne?“ zamračil se na něj Lister.
„A co z toho budu mít?“ vyzvídal opět s jistou dávkou provokace Holly.
„To, že ti teď hned nerozmlátím obrazovku,“ vycenila na něj v typickém čičidračím úsměvu Dra zuby.
„Blufuješ,“ pousmál se sladce Holly.
„Chceš to riskovat?“ Dra přešla k počítačové obrazovce a rozpřáhla se zaťatou pěstí.
„No dobře, už odemykám,“ ustoupil Holly.
Dveře tiše zacvakaly a pomalu se otevřely. Dra s Listerem opatrně vešli dovnitř. Zastavili se u postele a chvíli si vítězně prohlíželi spícího Rimmera. Pak mu Lister k nosu opatrně přimáčkl hadr s chloroformem a když si byl jistý, že se Rimmer opravdu jen tak neprobudí, naložil ho oparně Dra na záda a vydali se k laboratoři, kde už netrpělivě čekal Kocour na návrat svého božského těla.
***
Byl to pro ní hodně zvláštní pocit. Měla teď dvě nohy, dvě ruce, žádný ocas a co jí přišlo nejhorší, žádná křídla.
Lister jí pozoroval, jak se v Rimmerově holografickém těle zkusila se samolibým výrazem postavit. Málem se jí to nepovedlo a samolibost vystřídalo lehké překvapení. Jak se můžou lidi normálně pohybovat jen na dvou nohách? Ona byla ráda, že vůbec alespoň stojí, i když se poněkud kymácela.
„Takovouhle proměnu si budu skutečně pamatovat velmi dlouho,“ zašklebila se na Listera a zkusila, teď už opatrněji, udělat pár kroků. Znovu zavrávorala a instinktivně chtěla pro lepší rovnováhu roztáhnout křídla, než jí došlo, že vlastně teď žádná nemá. Chtěla se tedy alespoň něčeho zachytit. Sáhla po nejbližší skříňce, ale ruka jí prošla skrz. Zlostně zavrčela a když nic jiného, rozmáchla pro nabití stability obě ruce.
„Pomoh‘ bych ti, ale nemám jak,“ rozhodil omluvně rukama Lister.
„To je dobrý, myslím, že už si zvykám. Koukej, už mi to docela jde.“
Udělala znovu pár kroků a tentokrát byla chůze už jistější. Její ďábelský úsměv, který se jí rozlil po tváři, naznačoval, že za tu srandu to rozhodně stojí.
Několikrát obešla laboratoř, a když si byla jistá, že už chodí opravdu bez problémů, odvážila se podívat na své tělo.
Leželo zhrouceně na zemi, hlavu položenou na malém stolku. Se zájmem si sama sebe prohlížela, i když jí najednou čičidračí tělo přišlo poněkud cizí.
„Hmmm, měli bychom ho přepravit někam, kde bude víc prostoru. Tady si hned o něco ublíží, až se probere,“ zauvažovala.
„A nechceš mi říct, jak ho takhle někam dopravíme?“
„Tohle je těžařská loď, neříkej mi, že tu není nic k přepravě nadměrného nákladu,“ zamračila se. „Tady vážně zůstat nemůže. Vidíš, jak se učím chodit já, a to není nic proti tomu, jak na tom bude on. Já se umím díky mým dračím proměnám přizpůsobovat rychle, ale on ještě dlouho po probuzení nebude vědět, která tlapa je která. Už jen při pokusu se postavit by to tady mohl celé zbourat.“
„To máš asi pravdu,“ drbal se na bradě zamyšleně Lister. „Zavolám robíky a nechám ho dopravit do nějaké velké kajuty.“
***
Dra seděla v Listerově a Rimmerově kajutě a prohlížela si své lidské ruce. Přišly jí směšně malé a hlavně neskutečně bezbranné. Žádné ostré drápy, žádné jemné, ale odolné šupiny, jen směšné nehty a zranitelná kůže.
„Tomu se říká ruce,“ ozval se za ní Hollyho hlas.
„Děkuju, přesně to jsem potřebovala vědět,“ otočila hlavu k Hollyho obrazovce a zašklebila se.
„Není zač, Dra. Nebo ti mám teď říkat Drimmsy? Víš že se tváříš úplně jako Rimmer?“
„Hea?“
„Ano, to je přesné. Drimmsy. Jako Dra plus Rimmsy. Jsi teď něco jako dva v jednom, ne?“
„Ty máš jediné štěstí, že ti teď nemůžu nic udělat, víš to?“
„Vím, proto tě zlobím,“ Hollyho tvář vypadala opravdu andělsky, ale v očích mu hrály čertovské plamínky.
Dra se do něj chtěla pěkně od plic pustit – nic jiného jí Rimmerovo holografické tělo ostatně ani nedovolovalo, když se najednou palubou ozval vyděšený řev…
Rimmera příšerně bolela hlava a v puse měl jakousi odpornou pachuť. Znechuceně zamlaskal a aniž by otevřel oči, chtěl si promnout bolestně tepající spánky. Něco ho ostře rýplo. Pootevřel oči a uviděl před sebou cosi zeleného. Zaostřil a ze zelené rozmazaniny se stala velká, ostrými drápy opatřená tlapa. Z části překvapeně, ale hlavně vylekaně vyjekl. Co ta zatracená čičidračice dělá v jeho posteli, proč mu máchá tlapou před obličejem a hlavně proč ho sakra zas drápe do tváře? I když počkat, tady něco nehraje. Tohle přece není jeho postel. Tohle ani není jeho kajuta. Proč proboha leží na podlaze ve skladu?
Rozhlédl se kolem sebe a viděl jen vzdálené stěny prázdného skladu. Ležel na nějaké dece a byl úplně sám.
Sám? Jak to? Vždyť je tu někde ta zatracená dračí kočka. Nebo není? Znovu se pořádně podíval na zelenou tlapu. Klouzal pohledem po šupinách směrem k rameni, pak přesunul pohled na trup a čím dál víc vytřeštěnýma očima přejel celé tělo.
To není čičidračice, to je on sám! Z hrdla se mu vydral zděšený, naprosto nelidský i nedračí řev.
***
„Co jste mi to sakra udělali?“ zařval Rimmer, když se mu asi po dvou hodinách podařilo konečně se dohrabat do dveří jeho kajuty. Nikdy by neřekl, že chodit po čtyřech tlapách opatřených ostrými drápky, které se zachytávají na některých místech do mřížované podlahy, bude tak pracné. Zvláště když mu v chůzi vadila obrovská křídla nepříjemně drhnoucí o stěny chodby a na každém desátém kroku si přišlápl ocas, který se neovladatelně mrskal kolem celého jeho těla.
V kajutě našel Listera, jak hraje s Kocourem nějakou stolní hru a k Rimmerovu zděšení jeho vlastní tělo, které se povalovalo v jeho posteli, jako by se nedělo vůbec nic mimořádného.
„Ouuu, Rimmsy,“ promluvilo jeho tělo hlasem čičidračice a vyskočilo z postele. Dra použila k oslovení stejný styl a stejný tón, jaký vždy Rimmer používal pro Listera, když se mu chtěl vysmívat.
„Rimmsy, Rimmsy, Rimmsy. Být zlodějem živých těl, to nikdy nezůstane bez odplaty.“
„Cože?“ vyhrkl Rimmer rozčileně.
„Tohle budiž tvůj trest. Mít živé tělo není vždycky jen radost, viď? Tak si teď s tím mým budeš muset nějaký čas poradit a řeknu ti, užij si ho ve zdraví. Protože jestli ne, jestli mi jen zkřivíš jediný chloupek nebo odřeš jedinou šupinu, tak si to pak ještě s tebou důkladně vyřídím,“ vycenila na něj jeho vlastní zuby čičidračice.
Dra přišlo hrozně legrační, cenit na Rimmera jeho zuby a dívat se přitom do své vlastní tváře. Na tohle si bude muset zvyknout.
„Já chci ale svoje tělo zpátky,“ rozčiloval se Rimmer.
„Ale, co tak najednou?“ vložil se pobaveně do konverzace Lister.
„Když ti přišlo vhod kočičí tělo, proč se ti najednou nelíbí čičidračí?“ přidal se i Kocour.
Rimmer se na Kocoura zašklebil.
„Protože, ty nažehlený obleku, tvoje tělo alespoň chodí po dvou, nemá křídla, která se zašprajcovávají ve dveřích a hlavně, není samičí!“
„Ale, tak tohle ti vadí? Že jsi teď holka?“ chechtal se Lister.
„Jo!“ zavrčel Rimmer a chtěl vstoupit do místnosti. Neodhadl ovšem svou velikost, a tak nejdřív málem porazil skříňku, která stála u dveří, a když se vztekle ohnal, aby se jí vyhnul, téměř srazil křídlem ze židle Kocoura.
„Hele, co to děláš? Chceš mi urazit hlavu? Podívej se, jak jsi mě rozcuchal!“ zavřeštěl na něj Kocour, vytáhl z kapsy hřeben a zrcátko a začal upravovat svůj pošramocený účes.
„Dám ti jednu radu – v malém prostoru zbytečně neroztahuj křídla,“ zamrkala na něj Dra.
Rimmer zoufale praštil pěstí do podlahy.
„Jak mám v tomhle těle žít?“
„Tak, jak jsi žil v těch jiných,“ usmála se na něj Dra a Rimmerovi se z toho úsměvu udělalo špatně. Byl to přesně ten sladce jedovatý úsměv, který často používal on sám.
„To mu radši neraď, nebo ti přidá nějaký to kilo navíc,“ zamračil se Lister a podíval se na své zakulacené břicho.
„Vždyť se ani neumím pohybovat.“ Rimmer začal pro změnu skoro fňukat.
„No, jestli je tohle tělo na tebe moc velké a neskladné, zkus mou kočičí podobu.“
„A jak?“ mávl rozhořčeně tlapou.
„Jak? Ty máš teď mé magické schopnosti, ty to teď musíš vědět,“ přemoudřele na něj zamlaskala.
„Jo, tak přesně tuhle radu jsem potřeboval,“ zavrčel Rimmer a naštvaně vycouval pryč z místnosti.
Z chodby se ozvalo dunění jeho kroků.
„Teda, jestli bude takhle dupat pořád, omlátí mi všechny tlapy a poláme drápy,“ zavrtěla Dra ustaraně hlavou.
„Já bych mu teda svý tělo dobrovolně nepůjčil,“ nechápavě mlaskl Kocour a znovu se zálibně zahleděl do zrcátka na svůj nově upravený účes.
„Počkej, co jsi to před tím říkala? Že má teď Rimmer magický schopnosti?“ zeptal se nejistě Lister.
„No jistě, má moje tělo, magie je standardní výbava.“
„A ty?“
„Já jsem teď stejně bezmocná, jako kterýkoli lidský hologram,“ pokrčila rameny.
„To neříkej ani ve srandě,“ ztuhl Lister.
„Je to tak.“
„U všech koček, to nás tedy Cloister ochraňuj,“ vytřeštil oči Kocour.
„Já jsem Cloister,“ podíval se na něj Lister.
„Aha, vidíš. Ale ty nám budeš houby platný, smraďochu.“
„No to ti teda děkuju za důvěru. Dra, může ten magor tvé schopnosti použít?“
„Jistě že může.“
Kocour vyděšeně zaprskal při představě Rimmera ozbrojeného nejen drápy a zuby, ale ještě i magickými schopnostmi. Dra pobaveně zavrtěla hlavou.
„Tím ovšem neříkám, že je použije. Momentálně vůbec neví, jak je ovládat. Kdybych mu neřekla, že je má, ani by to nevěděl. Ovšem, může je vyvolat nahodile.“
„To znamená co?“
„To znamená, že magie může ovládat jeho namísto aby ovládal on ji, pokud se dostane do nějaké emoční krize.“
„Dutohlav je pořád v emoční krizi,“ poznamenal Kocour.
„Myslím nějakou výraznější, než ty jeho neustálé psychické bolístky.“
„Co se pak může stát?“ zeptal se Lister.
„No…“ Dra s odpovědí poněkud zaváhala. „Může začít nekontrolovatelně šlehat plameny, blesky a v tom lepším případě vyvolá vichřici.“
„A co v tom horším?“
„Vyvolá tornádo nebo ohnivý vír.“
„To si děláš srandu!“ vykřikli Lister s Kocourem zároveň.
„Nedělám.“
Konverzaci přerušil Holly.
„Zachytil jsem signál.“
„Ufouni!“ vpadl do dveří o vteřinu později Rimmer. Opět zapomněl stáhnout křídla, takže si je prudkým vpádem skoro zlomil. Nakonec se nešikovně rozplácl na podlaze a zaklel. I přes odolné šupiny ho pád poněkud zabolel.
„Vyraž mi zuby a já ti zakousnu světelnou včelku!“ ukázala na něj prstem Dra a naznačila, že jestli jejímu tělu něco provede, je z něj nejen mrtvý člověk, ale i mrtvý hologram.
„Holle, co jsi to zachytil?“ zeptal se Lister, zatímco Rimmer sbíral momentálně své čičidračí tělo z podlahy.
„Signál z nějaké kosmické lodi. Zatím je ještě hodně daleko, ale patrně volají o pomoc.“
„Můžeš je zaměřit?“
„Už jsem to udělal. Mám letět k nim?“
Lister se podíval na ostatní.
„Ani náhodou, nebudeme na sebe zbytečně přitahovat pozornost,“ uťal Listerovy samaritánské úmysly Rimmer.
„Dobře Holle, zamiř k nim,“ zavelel Lister.
„Já tady velím, ty pako vylízaný,“ rozkřikl se Rimmer a poněkud mu zadýmalo z nozder.
„Teď ne, teď jsi čičidračice. A pokud vím, ta se nikdy o vůdcovství nehlásila, nemám pravdu?“ Lister významně zamrkal na Dra.
„Já nejsem žádná čičidračice!“ zahřímal Rimmer a v tu chvíli mu z tlamy vyšlehl zelenooranžový plamínek. „Co jsem to udělal?“ vytřeštil vyděšeně oči a chytil se tlapami za tlamu. Stáhl se ustrašeně do rohu a pevně svíral rty k sobě, aby náhodou nevypustil další ohnivý jazyk. Ač se přesně potvrdilo to, o čem mluvila Dra, musel se Lister začít smát.
„Holly, za jak dlouho doletíme k té neznámé lodi?“ otočila se k Hollymu Dra.
„Momentík… asi za… řekněme několik hodin. Nebo možná pro jistotu spíš několik dnů. Ano, budou to spíš dny. Asi tak dva.“
„Tak to máme ještě moře času. Co říkáš, Arny, nechceš zkusit si zalétat, když už umíš chrlit oheň?“ dobírala si čičidračice vyděšeného Rimmera. Ten po ní jen vystrašeně loupl jejím zeleným okem a dál se krčil v rohu místnosti.
***
Po dvou dnech
Dra seděla sama v kajutě a zaujatě čmárala do Rimmerova holografického notesu. Když od rána znuděně bloumala po lodi, zaútočila na Hollyho, ať jí do setkání s neznámou lodí něčím zabaví. Holly však na nic zábavného pro hologram s čičidračí duší nemohl přijít, a tak jí půjčil Rimmerův notes a tužku. Dra jím chvíli listovala, a když však zjistila, že je jen plný stížností na Listera, sepsaných urážek, křivd a nepochopení z okolního světa, rozhodla se, že ke čtení to není. Vzala tužku a začala nudný text alespoň zpestřovat vtipnými ilustracemi.
Jako dračice byla pyšná na své hbité a obratné tlapky, se kterými dokázala kreslit, a když měla příležitost, dokonce i trochu psát. Ovšem lidské tělo skýtalo v tomto opravdu skutečné mistrovské potěšení. Zjistila, že kreslení jí opravdu baví, když dokáže lehce dělat sebemenší detaily.
Soustředila se na tvorbu tak, že přeslechla přicházejícího Krytona.
„Slečno Dra, mohu na chviličku?“
„Co?“ lehce se vylekala, když jí Kryton promluvil za zády. Ty zatracené lidské smysly jsou tak nedokonalé.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat. Vždycky mě slyšíte dřív, než se objevím.“
“Vždycky mám totiž svoje čičidračí uši,“ zamručela. „Copak jsi to chtěl?“
„No, jak dlouho plánujete nechat panu Rimmerovi vaše tělo?“
„Pročpak, nějaký problém?“
„Ano. Pan Rimmer brouzdá po chodbách s roztaženými křídly a dělá na zdech vašimi drápy ošklivé rýhy. Musím neustále chodit sem a tam a zamalovávat to. Ne že by mi to vadilo, ale nemám pak čas na jiné práce, které je potřeba udělat.“
„Ještě něco?“ zeptala se pobaveně, když viděla, jak je Kryton nervózní.
„Ano. Taky velmi líná.“
„Co že to dělá?“
„Líná. Všude po podlaze nacházím chomáče kočičích chlupů. Jestli to tak půjde dál, bude z vás za chvíli místo siamské čičidračice sphynx dračice.“
„Co je za roční období?“
„Léto.“
„Pak nemá co línat. Líná se na jaře a na podzim.“
„Ale on líná teď. Patrně tím velkým psychickým tlakem.“
„Mrrr, on nemá co línat mojí srst. Kde je?“ zavrčela naštvaně.
„Momentálně asi ve své provizorní kajutě. Jděte podle čerstvých rýh ve zdi.“
Rimmer seděl zkrouceně na zemi a snažil se ve svých dračích spárech udržet malé štípací kleště. Soustředěním vyplazoval jazyk a prsty se mu chvěly tak, že skoro nebyl schopný špičky silných drápů na zadních tlapách ucviknout.
„Co to sakra děláš, ty vořechu?“ zařvala mu za zády Dra tak, že nechtěně ucvikl téměř celý dráp, nikoli jen jeho ostrou špičku. Prudce se k ní otočil a zahodil kleště do kouta. Pak mu ale došlo, že mu vlastně Dra nemá jak ublížit a nabyl novou odvahu.
„Osobní hygienu. Máš přerostlé drápy,“ řekl nezvykle drze. V dračím těle opravdu získával kuráž.
„Ty drápy jsou akorát, přestaň!“
„Ano? A jak s tím mám asi chodit? Pořád se někde zachytávám. Znáš tu mřížovanou podlahu mezi skladem a hlavním koridorem? Tam se vůbec nedá chodit, za jednu cestu tam sebou praštím nejmíň pětkrát.“
Dra se plácla dlaní do čela, přejela s ní přes obličej a snažila se co nejvíc zklidnit.
„Musíš umět chodit jako kočka.“
„Každá normální kočka má zatahovací drápy. Proč tohle nemáš ty?“
„Protože nejsem každá normální kočka. Nejsem vůbec kočka!“ zaprskala na něj.
„A já nejsem čičidrak a budu chodit s ostříhanými drápy! Nebo mi vrať moje tělo!“
„A tak to ani náhodou, zrovna dneska jsem si ho pečlivě prohlížela a právě se mi začlo opravdu líbit,“ vyplázla na něj jazyk.
„Cože jsi dělala?“
„Prohlížela si tvoje tělo. Ty mi to nikdy nedopřeješ, neoblíkáš se jako ostatní, Holly ti prostě jen změní šaty, takže se nedá vidět, co je pod nima. Ovšem teď jsem se mohla konečně kouknout,“ vymýšlela si Dra a vítězně se culila.
„Ty jsi… ty… to ti nedovolím!“
„Nemusíš, už jsem si to dovolila sama.“
Rimmerovi začalo znovu výrazně dýmat z čenichu. Všiml si toho a snažil se uklidnit. Chrlení ohně se mu přece jen stále nezamlouvalo. Aby se Dra nějak pomstil, popadl znovu do tlap kleště a ucvakl další dráp.
„Přestaň s tím!“ zařvala na něj, rudá vzteky z toho, že mu nemůže nic udělat.
„Prosím pozor, vyhlašuji pohotovostní stav. Setkání s neznámou lodí za… zhruba za čtyři hodiny!“ zahlásil najednou téměř profesionálně Holly. Oba se otočili k obrazovce, na které se objevila Hollyho hlava. Pak se podívali na sebe a ve vteřině vyrazili ke dveřím kajuty. Ani jeden nechtěl zůstat pozadu a dorazit do řídícího centra až za tím druhým.
Rimmer, s lepším čičidračím tělem, dorazil do řídícího centra první. Odrhl opět pár zdí, ale to mu bylo jedno.
„Jak to vypadá?“ vyhrkl.
„Slyšel jsi Hollyho, ne?“ odpověděl mu Lister, aniž by se na něj podíval.
Rimmer začenichal.
„Co to tady tak hrozně smrdí?“ Znovu nasál a pořádně kýchl. Z nozder mu vyšlehla ohnivá koule a jen těsně minula Listerovu hlavu. Plameny se rozprskly o prázdnou stěnu a zanechaly po sobě zčernalý flek.
„Chceš mě zabít?“ vyletěl vyděšený Lister.
„Promiň, nečekal jsem to,“ frknul Rimmer.
„Do kosmu, podívej se, co‘s udělal. Oběd je v háji,“ řekl smutně Lister a ukázal na část řídicího panelu, po kterém stékaly na zem zbytky kuřecího vindaloo, které tam Lister upustil, když leknutím vyskočil ze židle.
„Tak tohle mě tu dráždilo. Víš vůbec, jak děsně to smrdí?“
Lister začichal směrem k panelu.
„Máš pravdu, asi to zateklo dovnitř do panelu a teď se to tam škvaří.“
„To jsem nemyslel, ty troubo. Nebo mám snad říct pane špinavé trenýrky? Ty sám jsi cítit jako stoletá skládka biologického odpadu. Máš vůbec ještě čich? Docela bych se divil, musel jsi ho ztratit už dávno, když se necítíš.“
„Co sakra máš?“
„Nedá se s tebou být v jedné místnosti. Slzí mi z toho smradu oči, úplně to tady stojí.“
„Ty si stěžuješ pořád na něco.“
„Ale teď je to jiné, je to horší.“
„Já jsem ale furt stejnej,“ očuchal své špinavé triko Lister. Neshledal na něm nic extra špatného, tak jen rozhodil rukama.
„Ale on není stejný,“ ozvala se právě příchozí Dra. „Má teď můj čich a není zvyklý na takovou intenzitu čichového smyslu.“
„Chceš tím říct, že teď líp cejtí?“
„Jo. A můžu konstatovat, že je občas fajn nemít prvotřídní čičidračí čich. Zvláště na téhle lodi v přítomnosti jistých jedinců,“ zaculila se.
„No jó, tak já se jdu převlíct, no,“ zavrčel Lister a zmizel do své kajuty.
***
„Holly, máš nějaké zprávy o posádce té lodi?“ zeptal se Lister, když se všichni v Kosmiku blížili k neznámému vesmírnému plavidlu.
„Nikdo se mi neozývá. Jen ta nahraná smyčka s kódem volání o pomoc. Vypadá to, že na palubě už není nikdo naživu, Dave.“
„Paráda, to můžem zase klidně letět dál, ne?“ zamnul si tlapy Rimmer.
„Ani náhodou, může tam být něco, co by se nám hodilo.“
„A co myslíš? Pochybuji, že by mimozemšťané používali něco, co by nám bylo k užitku. Pokud tedy nemají nějaký extra účinný deodorant,“ zašklebil se na Listera Rimmer.
„Před chvílí jsem se koupal!“ bránil se Lister.
„Jo? A použil jsi u toho vodu a mýdlo?“ zašklebil se nevěřícně Kocour.
„No tak, nechte toho! Holle, jsou to mimozemšťani?“
„Ani omylem, jde o lidskou posádku. Pokud tam tedy ještě nějaká je.“
„V tom případě nemá cenu to zjišťovat, nemám pravdu? Jestli tam už nikdo není naživu, pak tam ani nemůže být nic důležitého,“ navrhl Rimmer.
„Rimmere, drž hubu! Holly, naveď nás do té lodi.“
„Tak kdo půjde první?“ zeptal se Kocour před otevřenými dveřmi Kosmiku.
„Na mě se nedívejte, já… já radši zůstanu tady a budu vás jistit. Stejně těmi dveřmi neprojdu,“ vymlouval se Rimmer.
„Pane, když jste se dostal dovnitř, projdete i ven. Navrhuji, abyste právě vy šel první, jste teď v těle čičidračice, takže jste nejsilnější, nejrychlejší a nejnebezpečnější.“
„Já?“ vytřeštil oči Rimmer.
„V případě, že nebudete souhlasit, navrhuji, abych šel tedy první já. Jsem pouze robot a tudíž můj život nemá takovou váhu jako ty vaše.“
„S tím už bych i souhlasil,“ rozzářil se Rimmer.
„Ne, Krytone. První půjde Rimmer,“ rozhodl Lister.
„To děláš schválně?!“
„Neboj, budem ti krejt záda. Předek si ohněm ochráníš sám, ne?“
„Co kdybych radši kryl záda já tobě, třeba odsud z Kosmiku?“
„Do kosmu, nechte už toho! Já půjdu první,“ zařvala netrpělivě Dra a prosmýkla se kolem ostatních do neznámé chodby.
Nějakou chvíli bloudili po cizí lodi.
„Krytone, co to ukazuje?“ zeptal se šeptem Rimmer a pohlédl na přístroj, který držel Kryton v rukách.
„Nejsem si jistý, pane. Na psychoscanu jsou zjevné známky života, ale nedokážu rozlišit, čeho.“
„Chceš říct, že tu něco je a ty nevíš co?“ zeptal se s vykulenýma očima Kocour.
„Ano, tak nějak bych to řekl.“
„No, Listere? Pořád chceš pokračovat v průzkumu? Já navrhuji rozumný ústup. Kdo je pro?“
Než stačil Rimmerovi kdokoli odpovědět, ozval se za rohem chodby hlasitý řev.
„Co to bylo?“ zapištěl Kocour.
„Řekl bych, že nemá smysl to zjišťovat, mizíme!“ zavelel Rimmer a rozběhl se zpátky, odkud přišli. Ostatní začali nejistě couvat zpět.
„Já ten řev znám…“ zašeptala Dra.
To už se ale před nimi objevila šupinatá bestie. Obrovské stvoření vypadající jako drak, nakrčilo čenich a zavětřilo. V oranžových očích se objevil záblesk a nestvůra znovu hlasitě zařvala. Než stihl kdokoli něco udělat, máchla ostrými drápy ozbrojenou tlapou a vyrazila Listerovi z ruky bazukoid. Nikdo už na nic nečekal, všichni se tryskem rozběhli za Rimmerem. K jejich údivu je drak nepronásledoval.
„Není to poněkud podezřelé?“ zavolal na ostatní Kryton.
„Není to jedno? Důležitý je, že…“ Lister už větu nedořekl. Vrazil přímo do čičidračího těla, blokujícího chodbu.
„Sakra Rimmere, uhni, musíme zpátky!“ zakřičel.
Rimmer se nejdřív ani nepohnul, a pak ke zděšenému údivu ostatních začal nejistě couvat. Kocour zvědavě vykoukl proč, hned se však bleskově stáhl.
„Co je?“ vyhrkl Lister.
„Tam…“ ukázal roztřeseným prstem Kocour a začal couvat taky.
„Přesně toho jsem se bála, zpátky, tudy to nepůjde!“ zakřičela Dra a rozběhla se chodbou pryč. Rimmer se otočil a jako když do něj střelí, vyrazil za ní. Téměř proběhl skrz své holografické tělo s čičidračicí uvnitř a zmizel za rohem. Ostatní je následovali.
Probíhali chodbami tak rychle, že už si ani jeden z nich nepamatoval, kudy běželi. Nakonec vběhli do velké haly a tam se zastavili.
„To… to byl nějaký tvůj příbuzný?“ vykoktal udýchaně Kocour. „Protože jestli jo, tak mu laskavě oznam, že mi bude muset vynahradit zničené kalhoty. A neptej se mě, jak to myslím.“
„Ty kočko navoněná, kde máš bazukoid?“ vyhrkl Rimmer, když si všiml Kocourových prázdných rukou.
„Zahodil jsem ho, když jsme začli utíkat. Špatně se mi s ním běželo,“ rozhodil rukama Kocour.
„Bože můj, za co mě trestáš?“ zazoufal si Rimmer.
„Slečno Dra, nemohla byste se s tím tvorem nějak domluvit?“ zeptal se Kryton.
Dra jen zavrtěla hlavou.
„Proč ne? Je to přece drak?“
„Ale Listere, vždyť ona ani nemá svoje tělo a já s tou obludou rozhodně mluvit nebudu,“ zašklebil se Rimmer.
„To není drak,“ zašeptala Dra. „Možná tak vypadá, ale nemá s drakem nic společného. Kromě fyzických schopností v něm není nic dračího a ani se jako drak nenarodil.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se zmateně Kryton.
„Je to genetický mutant. Ohavný výplod člověka a jeho choré mysli. Viděla jsem tyhle bestie na té planetě, ze které… ze které jste mě zachránili.“
„To oni tenkrát dělali ten rámus?“ rozvzpomněl se Rimmer.
„Ano. To oni pozabíjeli celý ten výzkumný tým, o kterém jsem se tenkrát zmínila. Ti lidští hlupáci si mysleli, že si mohou hrát na bohy a zahrávat si s genetikou. Zkoumali dračí DNA. Chtěli dovést lidstvo k dokonalosti a jelikož drak je v očích lidí ten nejdokonalejší tvor (u tohoto prohlášení zareagoval Kocour pohrdavým frknutím, nicméně Dra se nenechala vyrušit), začali lidé mísit dračí DNA s tou svou. Mutanti, kteří takto vznikli, nebyli ale člověkem a ještě méně byli drakem. Po dracích zdědili pouze podobu, fyzickou sílu, odolnost a případně magické schopnosti. Z lidí pak… jen ty nejhorší vlastnosti, jaké lidstvo má. Chamtivost, vynalézavost, krutost, chuť zabíjet… Vědci se je snažili ovládnout, aby je mohli zkoumat a zjistit, kde se stala chyba, jenže těm bestiím se velice rychle podařilo utéct a úspěšně vyvraždit celou tu vědeckou sebranku. Kromě několika málo lidí, kteří utekli do kosmické lodi. Ovšem jak se zdá, i ti jsou už mrtví. Pak chtěli začít zabíjet draky. Byli jsme pro ně jediní nepřátelé, protože jako jediní jsme se jim mohli rovnat. Podařilo se nám uletět do blízkých skal a snažili jsme se seskupit, abychom je mohli porazit. Bylo jich sice víc než nás, ale neměli křídla a toho jsme se snažili využít. Bohužel, naše skupina se při útoku musela rozdělit, a já se omylem dostala do přímého útoku těch bestií. Zahnali mě do lesa, kde jsem nemohla vzlétnout, tak jsem na sebe vzala svou kočičí podobu ve snaze se jim aspoň ztratit v porostu. Co se stalo s ostatními, to nevím. Řítila jsem se lesem a… dál už to pak přibližně znáte sami,“ Dra se smutně odmlčela.
„Na to se asi moc lehce nevzpomíná, viď?“ zavrtěl hlavou Lister. Kdyby mohl, setřel by čičidračici slzy z tváře, jenže ona teď byla hologram a ten plačící obličej byl Rimmerův. Při představě, že stírá Rimmerovi slzy z tváře, byď v jeho těle byl teď někdo jiný, se Lister znechuceně zachvěl.
„Neplačte, slečno Dra, už je to za vámi,“ pousmál se na ní povzbudivě Kryton.
„Já vím. Ale chtěla bych vědět, co ostatní… stále se k nim ve snech musím vracet.“
„No, teď jste tady a můžete se tomu tvorovi pomstít.“
Podívala se na Krytona a zašeptala: „Ne, já ne.“ S nadějí v očích se otočila na Rimmera. „Ale on ano.“
„Cože?“ vytřeštil Rimmer vyděšeně oči.
„Lister přišel o zbraň, Kocour tu svou někde zahodil a jediný, kdo se tý obludě může postavit, jsi teď ty, protože máš moje tělo.“
„Klidně ti ho vrátím, stejně jsem ho nikdy nechtěl!“
„Pane, abychom vás mohli přehodit do normálu, museli bychom být na Červeném trpaslíku a jestli jste si nevšiml, tak právě tam se dostat nemůžeme,“ Kryton začínal být rozčilený.
„Ale já s ním prostě bojovat nebudu, neumím to. A navíc je tu ještě jeden podstatný důvod a všichni víte jaký.“
„Arnie, teď ale nemůžeš být zbabělec. Závisí na tobě naše životy, ty se svému strachu musíš postavit čelem. Vždyť o tom jsi vždycky snil, ne? Být hrdinou, zachraňovat svět… aby tě všichni obdivovali, chválili, uctívali… teď máš příležitost. Máš tělo, které je silné, máš schopnosti, o jakých se ti ani nesnilo, využij toho. My tě potřebujeme, Arnie,“ Dra nenápadně hypnotizovala Rimmera hlasem. Zírala mu upřeně do očí a on najednou viděl své tělo v jiném světle. Prohlížel si sám sebe, to přirozeně přímé držení těla, jaké on nikdy neměl, ten bojovný a odhodlaný výraz ve tváři, všiml si i jistého svůdného pohledu, který, kdyby uměl, byl by hned život jednodušší. Tohle z jeho slabošského a zbabělého těla udělala čičidračice. Co asi on udělal z toho jejího? Rozklepanou trosku, která ztrácí chlupy na každém kroku. Tvora, který ani neumí použít své schopnosti, protože se jich sám bojí. Dělalo se mu z něho samotného zle. Znovu se podíval do svých očí, ze kterých sršela síla a odvaha. Dra jemně kývla hlavou, skoro neznatelně, nikdo jiný si toho určitě ani nevšiml. Ale on ano. Protože on bude hrdina, který zachrání dnešní den.
„Dobře, jdu do toho. Řekneš mi, co mám dělat?“ řekl Rimmer tak rozhodným hlasem, že všichni ostatní překvapeně vydechli. Takhle ho snad ještě nikdy nezažili.
„Máš křídla, využij je. Taky jsi daleko hbitější než on. Pokus se ho vyprovokovat tak, aby se tě snažil sundat ze vzduchu. Tak odkryje svoje břicho a tam musíš zaútočit, protože tam je nejzranitelnější. Nemá jako skutečný drak pevné břišní pláty. Použij oheň a zkoušej ho tím zmást. Je možné, že po tobě bude plivat kyselinu, tak se prosím snaž uhýbat, nerada bych, abys mi propálil křídla nebo zničil srst.“
„Děkuju pěkně za radu. Můžu si to ještě přece jen rozmyslet?“ Rimmer začal svou náhle nabitou odvahu zase ztrácet.
„Nemůžeš. Vy ostatní,“ otočila se k Listerovi, Krytonovi a Kocourovi, „budete muset tu bestii nějak nalákat sem. Chodby jsou pro boj moc malé, Rimmer by nemohl používat křídla.“
„Nalákat sem? To mám jako dělat návnadu? V těhle šatech?“ ukázal Kocour na svůj oblek a nechápavě zavrtěl hlavou. Jak po něm někdo může něco takového chtít?
„Až ho sem přivedete, někam se schovejte. Největší hrozbu bude vidět v Rimmerovi, tak zaměří svou pozornost na něj. Vás si přestane všímat. Nicméně buďte mu radši z cesty.“
„Tak o to se skutečně neboj,“ zamumlal Lister. Pak se nadechl, podíval se na ostatní a mávl rukou ke vchodu. „Myslím, že nemá důvod to odkládat. Jdeme na to, ne?“
„Jsem vždycky při vás, pane,“ přisvědčil Kryton a postavil se vedle Listera.
„No se mnou teda nepočítej,“ zaprskal Kocour, když ale uviděl Listerův výraz a to, jak Dra vycenila Rimmerovi zuby, své rozhodnutí přece jen raději změnil. „No dobře, jdu taky.“
Když Dra s Rimmerem osaměli, opatrně se na něj podívala.
„Zvládneš to?“
„Zbláznila ses? Nemám nejmenší šanci,“ utrhl se na ní.
Pokývala hlavou. Cítila, jak je vyděšený a jak moc se přemáhá, aby se neutekl někam schovat. Ale také cítila, že je rozhodnutý tentokrát nezklamat.
„Neboj se, budu s tebou a pomůžu ti.“
„Jak? Nemůžeš se ničeho dotknout,“ zamumlal.
„Třeba zmůžu víc, než si myslíš,“ mrkla na něj, aby mu dodala odvahu. Pak už jen čekali, až se objeví ostatní s nepřítelem v zádech.
„Tak do toho, hrdino,“ mrkla na něj, když se z chodby ozval dusot a nelidský řev.
„Pozooor, blíží seeee!“ zavřeštěl Kocour, když vletěl do místnosti a jako blesk prosvištěl kolem nich.
„Hodně štěstí, pane,“ pronesl k Rimmerovi Kryton, když je míjel. Než však Rimmer stačil zareagovat, objevila se dračí příšera. Z tlamy jí kapaly sliny, oči zuřivě jiskřily a z hrdla se jí dral ohlušující řev. Dra se stáhla a nejistě pozorovala, jak se Rimmer ustrašeně přikrčil. Vypadalo to, že se dá každou chvíli na útěk. Než však na něj stihla něco zakřičet, bestie se na něj vrhla. Už nemohl utíkat, musel bojovat.
„Použij křídla, na co je sakra máš?“ zakřičela na něj, když viděla, jak se stále drží při zemi. Snažil se sice podle její rady zaútočit na břicho, ale ze země neměl šanci. Kličkoval mezi obřími tlapami té zuřící bestie, uhýbal před jejími čelistmi, ale sám se sotva párkrát pokusil zasadit ránu.
„Já nevím jak,“ zakřičel za sebe a trochu popoběhl. Roztáhl křídla a zkusmo jimi zamával. Nic. Ten marný pokus ho málem stál pravé křídlo. Bestie se po něm ohnala tlapou, zasáhla drápy okraj blány křídla a na několika centimetrech jí roztřepila.
„Ježiši Rimmere, dávej pozor,“ zaúpěla Dra, když viděla, jak drápy pročísly část jejího křídla.
„Co myslíš, že asi dělám?“ zavřeštěl a tentokrát se skutečně pokusil utéct. Uskočil a aby udržel rovnováhu, roztáhl křídla. Několikrát jimi máchl a… byl ve vzduchu!
„Saturne dobrý,“ stačil jen vydechnout a ustrašeně křídla zase stáhl. Tvrdě dosedl na zem a jen těsně se sehnul, aby ho minuly útočící drápy.
„Nestahuj ty křídla, leť sakra!“ křičela na něj Dra, když Rimmer opět pěšmo dusal kolem útočníka. Zoufale se na ní podíval a znovu zkusmo roztáhl křídla. Začínal už být udýchaný a po zemi se evidentně utéci nedalo. Trochu kolísavě se vznesl. Zuřící bestie se zvedla na zadní a máchla po něm tlapou. Zasáhla ho do boku a mrštila ho ke zdi. Rimmer se bezvládně sesul na zem.
„Koukej vstát!“ zařičela na něj Dra. Rimmer neodpověděl a zmutovaný drak se k němu nezadržitelně blížil.
„Hej, ty vymaštěná genetická obludo, jsem tady!“ ozval se náhle Krytonův hlas. Dra se ohlédla po hlase a zahlédla Krytona, jak zezadu běží k bestii. Ta si ho ani nevšimla a stále upírala své oči na bezvládného Rimmera. Až teprve, když jí Kryton prudce dupl na konec ocasu, otočila hlavu a zařvala.
„Chyť si mě, ty přerostlá zmutovaná ještěrko,“ křikl Kryton a začal utíkat. Bestie nechala Rimmera Rimmerem a pustila se za Krytonem.
Dra přiskočila k čičidračímu tělu sesutému na podlaze, to už ale viděla, že se Rimmer probouzí.
„Koukej vstát a bojovat! Kryton to dlouho nevydrží,“ zařvala na něj.
„Ani náhodou, já už se k tomu drakovi nebo co to je, ani nepřiblížím! Jen co se mi podaří postavit se na tlapy, zdrhám kamkoli, kam to půjde.“
Dra se zoufala podívala směrem, kterým odběhl Kryton. Bestie ho zahnala do kouta a teď se k němu pomaličku blížila. Byla si jistá tím, že už jí neuteče.
„Heeej, nech ho na pokoji, tohle je tvůj soupeř!“ zakřičela Dra z plných plic. Tím, že nevykřikla v lidské řeči, ale v dračí, upoutala útočníkovu pozornost. Otočil svou hlavu a jelikož neviděl nikoho jiného, než Rimmera v čičidračím těle, jak se nejistě sbírá ze země, přisuzoval křik jemu. Švihl po Krytonovi tlapou a srazil ho k zemi. Pak se rozběhl zpátky k Rimmerovi.
„Ty příšero jedna čičidračí!“ proklel Dra Rimmer a vysápal se na tlapy. Poskočil a s máchajícími křídli se rozběhl pryč. Začínal toho mít opravdu plné zuby.
„Použij oheň, tím ho zmateš,“ zavolala za ním Dra, když viděla, jak se bestie snaží po Rimmerovi plivat žlutavou tekutinu.
To se té čičidračici lehko řekne, jenže on neví, jak se mu podařilo několikrát ten oheň vyvolat. Zuřivě mával křídli, ale už mu nešlo ani vzlétnout. Začínal být tak rozčilený, že se zapomněl i bát. Cítil, jak se v něm tím vztekem vzdouvá jakási silná vlna. A čím silnější byla, tím víc ho rozčilovalo, že neví, co se s ním děje. Oči mu začaly zeleně blýskat a z nozder se začal valit kouř. Najednou se prudce otočil a na vteřinu se zadíval svému pronásledovateli do očí. Pak prudce praštil předními tlapami o zem. Halou se ozvala praskavá rána a všechny oslnilo zlatavě zelené světlo.
Když se jim po chvilce marného mžikání znovu začal vracet zrak, objevila se jim před očima neuvěřitelná scéna.
Tělo ještě před chvílí zuřivě útočící bestie, teď leželo bezvládně na zemi. Nad ním stál na nejistých tlapách Rimmer. Výrazně se kymácel a po chvíli se sesunul k zemi. Jako první se k němu rozběhla Dra.
„Ty jsi to dokázal!“ zakřičela mu radostně do tváře.
„Co… co jsem udělal?“ vykoktal. Vůbec nevěděl, co se vlastně stalo.
„Dokázal jsi vyvolat blesk, použil jsi magii!“
Rimmer nechápavě zavrtěl hlavou.
„Chci… chci zpátky svoje tělo. Všechno mě bolí, už nemůžu.“
„Myslím, že si ho už i zasloužíš,“ usmála se na něj Dra, Rimmer jí ale nevnímal. Byl v šoku. Ještě chvíli na ní upíral skelné oči, a pak omdlel.
***
Podařilo se jim vyrobit provizorní nosítka a dotáhnout na nich Rimmera do Kosmiku. Kryton po silném zásahu sice kulhal, sám ovšem tvrdil, že to není nic, s čím by si kdokoli měl lámat hlavu, a bránil ostatním, aby mu s taháním nosítek pomáhali.
„Tak teda nevím, jestli teď to svoje tělo chci zpátky. Vypadám pěkně zřízeně,“ Dra se zadívala na ležící čičidračí tělo. V některých místech v srsti bylo vidět drobné lysiny, přes jednu zadní tlapu a přes bok se táhly dlouhé krvavé šrámy od drápů a jedno křídlo bylo natržené. Hříva byla zcuchaná a bez lesku.
„Buď ráda, že tě Rimmer nezabil,“ zakřenil se na ní Kocour. Po úspěšně přestátém nebezpečí mu vydatně otrnulo.
„Hmm… tyhle rány si ještě budu dlouho lízat,“ odmítla to vidět z pozitivního hlediska.
„A nebyla’s to ty, kdo mu dobrovolně svěřil svoje tělo?“ dobíral si jí Lister.
„Copak jsem mohla vědět, že se utká se zabijákem draků? Ovšem ale, měli bychom na něj být hrdí.“
„Jo, to máš pravdu. Je to legrační, věřili byste tomu, že ta zbabělá krysa dokáže něco takovýho?“ Kocour nevěřícně vrtěl hlavou.
„A dokážete si představit, jak děsně mu to vleze na mozek?“ zamračil se Lister. Už si živě představoval, jak teď nebude s Rimmerem k vydržení.
„Řekl bych, pane, že se o to postarám,“ pronesl záhadně Kryton. Když s Lister zeptal, co tím myslel, jen se pousmál.
„Vstávejte, slečno Dra,“ ozvalo se jí nad hlavou. Pomalu otevřela oči, hned je ale znovu zavřela. Oslnilo jí ostré světlo. Nadechla se a už při jediném nádechu nezvykle rozlišila tisíce různých pachů. Pár vteřin na to jí tělo vybuchlo v nepříjemné bolesti.
„Co to sakra je?“ zamumlala, ale pak se rozvzpomněla. Zamrkala a znovu oči otevřela. Uviděla Krytona, jak se nad ní starostlivě sklání.
„Všechno v pořádku, Drimmsy?“ zaculil se na ní Holly z obrazovky.
„Ne, vůbec to není v pořádku. Bolí mě snad každá šupina, o zbytku těla ani nemluvě. Ten zmetek zbabělej si užíval parádní bitvu a já abych pak nesla následky. A k tomu všemu si mě tu dobírá nějaká plešatějící hlava!“ zaprskala, popadla rozbolavělou tlapou injekční stříkačku, co ležela na stolku vedle ní a mrštila jí po Hollyho obrazovce. Když napřahovala tlapu po něčem dalším, čím by mohla hodit, Kryton jí pevně uchopil.
„Slečno, jestli vás mohu poprosit, nezmiňujte se o té události na té ciczí lodi před panem Rimmerem.“
„Proč? Ale máš pravdu, sám o tom bude žvanit od rána do večera.“
„Nebude. Při návratu do jeho těla mu Holly s Krytonem trochu poupravili paměť, žádnou cizí loď, žádnou bestii a ani žádnej hrdinskej boj si nebude pamatovat,“ Lister si škodolibě zamnul ruce.
„Hmm… a myslíte, že je to tak správně?“ zapochybovala. Rimmer měl právo vědět, že se stal hrdinou.
„Máme jeho vzpomínky zálohované, můžeme mu je kdykoli vrátit, ale myslím, že takhle to pro něj i pro nás bude lepší,“ mrkl na ní Kryton.
Neměla sílu oponovat, a tak jen otočila hlavu a podívala se na ležícího Rimmera. Pomalu se začal probouzet. Otevřel oči, protáhl se, zadíval se na své ruce a radostně si uvědomil, že je zpátky ve svém těle.
„Konečně zase sám sebou. Tak, kde je ta mimozemšťanská loď, co Holly objevil?“
„Byl to planý poplach, Arnolde,“ pronesl Holly. „Spletl jsem se, byla to stará sonda z Červeného trpaslíka.“
„To jsem si mohl myslet. A to máš mít IQ 6000.“ Zavrtěl pohrdavě hlavou, a pak mu padla do očí Dra. Přejel pohledem její zruinované tělo a zamlaskal.
„Bože dobrý, to jsi běžela závod v obří míchačce na beton?“
Dra na něj vycenila zuby a sekla po něm tlapou. Byla ale příliš slabá a pomalá, Rimmer snadno uskočil.
„Zase jsi strkala čenich, kam jsi neměla, viď? Nikdy se nepoučíš.Kdybys nebyla tak vznětlivá a impulsivní, určitě by se ti to nestalo, nemám pravdu?“ Rimmer se samolibě zaculil a opustil místnost.
„Držte mě někdo, nebo i za cenu toho, že se definitivně zmrzačím, půjdu a toho parchantskýho Jidáše vlastnoručně uškrtím!“ zafuněla vztekle a vypustila pár jisker.
Ostatní se po sobě jen pobaveně povídali. Opravdu, nechat Rimmera v nevědomosti o jeho hrdinství byl skutečně dobrý nápad.
Vztekle bodl vidličkou do kousku mrkve. Opravdu upřímně litoval Kocoura. Bylo to nyní Kocourovo tělo, které hostilo Rimmerovu osobnost posedlou všemi hříšnými libůstkami, které si jako hologram nemohl dovolit. Rimmer se s Krytonovou pomocí stal nočním lupičem živých těl. Kocour pak celý den proplakal vzteky i hrůzou, co ta skopová hlava s jeho krásným tělem udělá.
Z ubíjejících výčitek na svou vlastní blbost vytrhl Listera hluk otvíraných dveří.
„Co tu sedíš jak hromádka zapomenutých šupin?“ zeptala se příchozí čičidračice.
„Co asi,“ zavrčel nevrle Lister a zhnuseně od sebe odsunul misku.
„Mmm, lupení. Můžu si vzít?“
„Posluž si, já už určitě nebudu,“ zašklebil se znechuceně původní majitel zeleniny.
Dra vzala do drápů šťavnatý list salátu s kusem mrkve a s téměř králičím chroustáním ho spořádala.
Lister si zoufale povzdechl. Tak strašně moc by si teď dal indické placky a pořádnou porci extra ostrého karí. S chutí by se přejedl tak, že by se nemohl ani hnout, jen silou vůle by se odvalil do postele a tam by potěšeně zažíval tu nebesky ďábelskou krmi.
„Nefňukej tu jak malý dráče,“ šťouchla do něj rozverně čičidračice.
„Ty se mi divíš? Tohle je žrádlo pro vitamínový paka, ne pro mě!“ pustil se do ní Lister.
„Mno, s tím ti asi nepomůžu, to je fakt. Ale myslím, že bych tebe a Kocoura mohla docela pěkně pomstít,“ tajemně na něj zamrkala svým zářivě zeleným okem. V pohledu jí hrály tak šibalské jiskřičky, že Lister zaujatě zbystřil pozornost.
„Mám plán, jak Rimmerovi zarazit to jeho posedlé řádění. Půjčím mu na nějaký čas moje tělo.“
„Ty ses musela snad zbláznit?!“ vykřikl nevěřícně Lister. „Dávat tomu magorovi do spárů dobrovolně svý tělo?“
„Nikoli dávat, ale půjčit a to jako nevyžádanou půjčku,“ znovu na něj zamrkala. Listerovi to však evidentně stále nedocházelo, a tak pokračovala. „Co myslíš, proč neukradl tělo mně? Protože nejsem člověk. Mého těla se bojí. Když se promění z Kocoura, který má téměř lidské tělo, na naprosto odlišnou čičidračici, jak to asi ponese? On, který se bojí svého vlastního stínu, bude mít najednou takovou tělesnou schránku, která mu už od pohledu nahání hrůzu.“
„Začíná mi svítat,“ pousmál se Lister. „Ale jak víš, že se mu to nezačne líbit? A jak ho donutíš?“
„Donutím ho velice snadno. Nebudu se ho ptát. A řekla bych, že chvílemi se mu to asi bude líbit, ale pochybuji, že by uměl mé tělo zvládat tak, jak by si přál,“ tajemně se zašklebila a z toho ďábelského výrazu přejel Listerovi mráz po zádech. Nechtěl by teď být v Rimmerově kůži, ať už je ta kůže fyzicky kohokoli. S těmihle výměnami a proměnami nakonec ještě bude legrace.
Byla to skoro bojová hra, připlížit se nepozorovaně k Rimmerovi v Kocourově těle s hadrem napuštěným chloroformem. Díky Kocourovým schopnostem a své podezřívavosti měl Rimmer zbystřené smysly na maximum. Nicméně živé tělo – a zvláště to Kocourovo – si žádalo pravidelný odpočinek a tak se Rimmer odebral do jedné prázdné kajuty na chvíli prospat. Dle hesla „podle sebe soudím tebe“ pečlivě uzamkl dveře, protože když může zákeřně krást těla on, může je krást i někdo jiný. Slastně se uložil na postel a za chvíli už vesele pochrupoval.
„Holly, můžeš nám odemknout ty dveře?“ poprosil Lister u dveří kajuty, kde se prozíravě Rimmer takřka zapečetil.
„Kde bereš tu jistotu, že to dokážu?“ provokoval Holly.
„Ovládáš celou tuhle loď, odemknout zamčený dveře je snad základ, ne?“ zamračil se na něj Lister.
„A co z toho budu mít?“ vyzvídal opět s jistou dávkou provokace Holly.
„To, že ti teď hned nerozmlátím obrazovku,“ vycenila na něj v typickém čičidračím úsměvu Dra zuby.
„Blufuješ,“ pousmál se sladce Holly.
„Chceš to riskovat?“ Dra přešla k počítačové obrazovce a rozpřáhla se zaťatou pěstí.
„No dobře, už odemykám,“ ustoupil Holly.
Dveře tiše zacvakaly a pomalu se otevřely. Dra s Listerem opatrně vešli dovnitř. Zastavili se u postele a chvíli si vítězně prohlíželi spícího Rimmera. Pak mu Lister k nosu opatrně přimáčkl hadr s chloroformem a když si byl jistý, že se Rimmer opravdu jen tak neprobudí, naložil ho oparně Dra na záda a vydali se k laboratoři, kde už netrpělivě čekal Kocour na návrat svého božského těla.
***
Byl to pro ní hodně zvláštní pocit. Měla teď dvě nohy, dvě ruce, žádný ocas a co jí přišlo nejhorší, žádná křídla.
Lister jí pozoroval, jak se v Rimmerově holografickém těle zkusila se samolibým výrazem postavit. Málem se jí to nepovedlo a samolibost vystřídalo lehké překvapení. Jak se můžou lidi normálně pohybovat jen na dvou nohách? Ona byla ráda, že vůbec alespoň stojí, i když se poněkud kymácela.
„Takovouhle proměnu si budu skutečně pamatovat velmi dlouho,“ zašklebila se na Listera a zkusila, teď už opatrněji, udělat pár kroků. Znovu zavrávorala a instinktivně chtěla pro lepší rovnováhu roztáhnout křídla, než jí došlo, že vlastně teď žádná nemá. Chtěla se tedy alespoň něčeho zachytit. Sáhla po nejbližší skříňce, ale ruka jí prošla skrz. Zlostně zavrčela a když nic jiného, rozmáchla pro nabití stability obě ruce.
„Pomoh‘ bych ti, ale nemám jak,“ rozhodil omluvně rukama Lister.
„To je dobrý, myslím, že už si zvykám. Koukej, už mi to docela jde.“
Udělala znovu pár kroků a tentokrát byla chůze už jistější. Její ďábelský úsměv, který se jí rozlil po tváři, naznačoval, že za tu srandu to rozhodně stojí.
Několikrát obešla laboratoř, a když si byla jistá, že už chodí opravdu bez problémů, odvážila se podívat na své tělo.
Leželo zhrouceně na zemi, hlavu položenou na malém stolku. Se zájmem si sama sebe prohlížela, i když jí najednou čičidračí tělo přišlo poněkud cizí.
„Hmmm, měli bychom ho přepravit někam, kde bude víc prostoru. Tady si hned o něco ublíží, až se probere,“ zauvažovala.
„A nechceš mi říct, jak ho takhle někam dopravíme?“
„Tohle je těžařská loď, neříkej mi, že tu není nic k přepravě nadměrného nákladu,“ zamračila se. „Tady vážně zůstat nemůže. Vidíš, jak se učím chodit já, a to není nic proti tomu, jak na tom bude on. Já se umím díky mým dračím proměnám přizpůsobovat rychle, ale on ještě dlouho po probuzení nebude vědět, která tlapa je která. Už jen při pokusu se postavit by to tady mohl celé zbourat.“
„To máš asi pravdu,“ drbal se na bradě zamyšleně Lister. „Zavolám robíky a nechám ho dopravit do nějaké velké kajuty.“
***
Dra seděla v Listerově a Rimmerově kajutě a prohlížela si své lidské ruce. Přišly jí směšně malé a hlavně neskutečně bezbranné. Žádné ostré drápy, žádné jemné, ale odolné šupiny, jen směšné nehty a zranitelná kůže.
„Tomu se říká ruce,“ ozval se za ní Hollyho hlas.
„Děkuju, přesně to jsem potřebovala vědět,“ otočila hlavu k Hollyho obrazovce a zašklebila se.
„Není zač, Dra. Nebo ti mám teď říkat Drimmsy? Víš že se tváříš úplně jako Rimmer?“
„Hea?“
„Ano, to je přesné. Drimmsy. Jako Dra plus Rimmsy. Jsi teď něco jako dva v jednom, ne?“
„Ty máš jediné štěstí, že ti teď nemůžu nic udělat, víš to?“
„Vím, proto tě zlobím,“ Hollyho tvář vypadala opravdu andělsky, ale v očích mu hrály čertovské plamínky.
Dra se do něj chtěla pěkně od plic pustit – nic jiného jí Rimmerovo holografické tělo ostatně ani nedovolovalo, když se najednou palubou ozval vyděšený řev…
Rimmera příšerně bolela hlava a v puse měl jakousi odpornou pachuť. Znechuceně zamlaskal a aniž by otevřel oči, chtěl si promnout bolestně tepající spánky. Něco ho ostře rýplo. Pootevřel oči a uviděl před sebou cosi zeleného. Zaostřil a ze zelené rozmazaniny se stala velká, ostrými drápy opatřená tlapa. Z části překvapeně, ale hlavně vylekaně vyjekl. Co ta zatracená čičidračice dělá v jeho posteli, proč mu máchá tlapou před obličejem a hlavně proč ho sakra zas drápe do tváře? I když počkat, tady něco nehraje. Tohle přece není jeho postel. Tohle ani není jeho kajuta. Proč proboha leží na podlaze ve skladu?
Rozhlédl se kolem sebe a viděl jen vzdálené stěny prázdného skladu. Ležel na nějaké dece a byl úplně sám.
Sám? Jak to? Vždyť je tu někde ta zatracená dračí kočka. Nebo není? Znovu se pořádně podíval na zelenou tlapu. Klouzal pohledem po šupinách směrem k rameni, pak přesunul pohled na trup a čím dál víc vytřeštěnýma očima přejel celé tělo.
To není čičidračice, to je on sám! Z hrdla se mu vydral zděšený, naprosto nelidský i nedračí řev.
***
„Co jste mi to sakra udělali?“ zařval Rimmer, když se mu asi po dvou hodinách podařilo konečně se dohrabat do dveří jeho kajuty. Nikdy by neřekl, že chodit po čtyřech tlapách opatřených ostrými drápky, které se zachytávají na některých místech do mřížované podlahy, bude tak pracné. Zvláště když mu v chůzi vadila obrovská křídla nepříjemně drhnoucí o stěny chodby a na každém desátém kroku si přišlápl ocas, který se neovladatelně mrskal kolem celého jeho těla.
V kajutě našel Listera, jak hraje s Kocourem nějakou stolní hru a k Rimmerovu zděšení jeho vlastní tělo, které se povalovalo v jeho posteli, jako by se nedělo vůbec nic mimořádného.
„Ouuu, Rimmsy,“ promluvilo jeho tělo hlasem čičidračice a vyskočilo z postele. Dra použila k oslovení stejný styl a stejný tón, jaký vždy Rimmer používal pro Listera, když se mu chtěl vysmívat.
„Rimmsy, Rimmsy, Rimmsy. Být zlodějem živých těl, to nikdy nezůstane bez odplaty.“
„Cože?“ vyhrkl Rimmer rozčileně.
„Tohle budiž tvůj trest. Mít živé tělo není vždycky jen radost, viď? Tak si teď s tím mým budeš muset nějaký čas poradit a řeknu ti, užij si ho ve zdraví. Protože jestli ne, jestli mi jen zkřivíš jediný chloupek nebo odřeš jedinou šupinu, tak si to pak ještě s tebou důkladně vyřídím,“ vycenila na něj jeho vlastní zuby čičidračice.
Dra přišlo hrozně legrační, cenit na Rimmera jeho zuby a dívat se přitom do své vlastní tváře. Na tohle si bude muset zvyknout.
„Já chci ale svoje tělo zpátky,“ rozčiloval se Rimmer.
„Ale, co tak najednou?“ vložil se pobaveně do konverzace Lister.
„Když ti přišlo vhod kočičí tělo, proč se ti najednou nelíbí čičidračí?“ přidal se i Kocour.
Rimmer se na Kocoura zašklebil.
„Protože, ty nažehlený obleku, tvoje tělo alespoň chodí po dvou, nemá křídla, která se zašprajcovávají ve dveřích a hlavně, není samičí!“
„Ale, tak tohle ti vadí? Že jsi teď holka?“ chechtal se Lister.
„Jo!“ zavrčel Rimmer a chtěl vstoupit do místnosti. Neodhadl ovšem svou velikost, a tak nejdřív málem porazil skříňku, která stála u dveří, a když se vztekle ohnal, aby se jí vyhnul, téměř srazil křídlem ze židle Kocoura.
„Hele, co to děláš? Chceš mi urazit hlavu? Podívej se, jak jsi mě rozcuchal!“ zavřeštěl na něj Kocour, vytáhl z kapsy hřeben a zrcátko a začal upravovat svůj pošramocený účes.
„Dám ti jednu radu – v malém prostoru zbytečně neroztahuj křídla,“ zamrkala na něj Dra.
Rimmer zoufale praštil pěstí do podlahy.
„Jak mám v tomhle těle žít?“
„Tak, jak jsi žil v těch jiných,“ usmála se na něj Dra a Rimmerovi se z toho úsměvu udělalo špatně. Byl to přesně ten sladce jedovatý úsměv, který často používal on sám.
„To mu radši neraď, nebo ti přidá nějaký to kilo navíc,“ zamračil se Lister a podíval se na své zakulacené břicho.
„Vždyť se ani neumím pohybovat.“ Rimmer začal pro změnu skoro fňukat.
„No, jestli je tohle tělo na tebe moc velké a neskladné, zkus mou kočičí podobu.“
„A jak?“ mávl rozhořčeně tlapou.
„Jak? Ty máš teď mé magické schopnosti, ty to teď musíš vědět,“ přemoudřele na něj zamlaskala.
„Jo, tak přesně tuhle radu jsem potřeboval,“ zavrčel Rimmer a naštvaně vycouval pryč z místnosti.
Z chodby se ozvalo dunění jeho kroků.
„Teda, jestli bude takhle dupat pořád, omlátí mi všechny tlapy a poláme drápy,“ zavrtěla Dra ustaraně hlavou.
„Já bych mu teda svý tělo dobrovolně nepůjčil,“ nechápavě mlaskl Kocour a znovu se zálibně zahleděl do zrcátka na svůj nově upravený účes.
„Počkej, co jsi to před tím říkala? Že má teď Rimmer magický schopnosti?“ zeptal se nejistě Lister.
„No jistě, má moje tělo, magie je standardní výbava.“
„A ty?“
„Já jsem teď stejně bezmocná, jako kterýkoli lidský hologram,“ pokrčila rameny.
„To neříkej ani ve srandě,“ ztuhl Lister.
„Je to tak.“
„U všech koček, to nás tedy Cloister ochraňuj,“ vytřeštil oči Kocour.
„Já jsem Cloister,“ podíval se na něj Lister.
„Aha, vidíš. Ale ty nám budeš houby platný, smraďochu.“
„No to ti teda děkuju za důvěru. Dra, může ten magor tvé schopnosti použít?“
„Jistě že může.“
Kocour vyděšeně zaprskal při představě Rimmera ozbrojeného nejen drápy a zuby, ale ještě i magickými schopnostmi. Dra pobaveně zavrtěla hlavou.
„Tím ovšem neříkám, že je použije. Momentálně vůbec neví, jak je ovládat. Kdybych mu neřekla, že je má, ani by to nevěděl. Ovšem, může je vyvolat nahodile.“
„To znamená co?“
„To znamená, že magie může ovládat jeho namísto aby ovládal on ji, pokud se dostane do nějaké emoční krize.“
„Dutohlav je pořád v emoční krizi,“ poznamenal Kocour.
„Myslím nějakou výraznější, než ty jeho neustálé psychické bolístky.“
„Co se pak může stát?“ zeptal se Lister.
„No…“ Dra s odpovědí poněkud zaváhala. „Může začít nekontrolovatelně šlehat plameny, blesky a v tom lepším případě vyvolá vichřici.“
„A co v tom horším?“
„Vyvolá tornádo nebo ohnivý vír.“
„To si děláš srandu!“ vykřikli Lister s Kocourem zároveň.
„Nedělám.“
Konverzaci přerušil Holly.
„Zachytil jsem signál.“
„Ufouni!“ vpadl do dveří o vteřinu později Rimmer. Opět zapomněl stáhnout křídla, takže si je prudkým vpádem skoro zlomil. Nakonec se nešikovně rozplácl na podlaze a zaklel. I přes odolné šupiny ho pád poněkud zabolel.
„Vyraž mi zuby a já ti zakousnu světelnou včelku!“ ukázala na něj prstem Dra a naznačila, že jestli jejímu tělu něco provede, je z něj nejen mrtvý člověk, ale i mrtvý hologram.
„Holle, co jsi to zachytil?“ zeptal se Lister, zatímco Rimmer sbíral momentálně své čičidračí tělo z podlahy.
„Signál z nějaké kosmické lodi. Zatím je ještě hodně daleko, ale patrně volají o pomoc.“
„Můžeš je zaměřit?“
„Už jsem to udělal. Mám letět k nim?“
Lister se podíval na ostatní.
„Ani náhodou, nebudeme na sebe zbytečně přitahovat pozornost,“ uťal Listerovy samaritánské úmysly Rimmer.
„Dobře Holle, zamiř k nim,“ zavelel Lister.
„Já tady velím, ty pako vylízaný,“ rozkřikl se Rimmer a poněkud mu zadýmalo z nozder.
„Teď ne, teď jsi čičidračice. A pokud vím, ta se nikdy o vůdcovství nehlásila, nemám pravdu?“ Lister významně zamrkal na Dra.
„Já nejsem žádná čičidračice!“ zahřímal Rimmer a v tu chvíli mu z tlamy vyšlehl zelenooranžový plamínek. „Co jsem to udělal?“ vytřeštil vyděšeně oči a chytil se tlapami za tlamu. Stáhl se ustrašeně do rohu a pevně svíral rty k sobě, aby náhodou nevypustil další ohnivý jazyk. Ač se přesně potvrdilo to, o čem mluvila Dra, musel se Lister začít smát.
„Holly, za jak dlouho doletíme k té neznámé lodi?“ otočila se k Hollymu Dra.
„Momentík… asi za… řekněme několik hodin. Nebo možná pro jistotu spíš několik dnů. Ano, budou to spíš dny. Asi tak dva.“
„Tak to máme ještě moře času. Co říkáš, Arny, nechceš zkusit si zalétat, když už umíš chrlit oheň?“ dobírala si čičidračice vyděšeného Rimmera. Ten po ní jen vystrašeně loupl jejím zeleným okem a dál se krčil v rohu místnosti.
***
Po dvou dnech
Dra seděla sama v kajutě a zaujatě čmárala do Rimmerova holografického notesu. Když od rána znuděně bloumala po lodi, zaútočila na Hollyho, ať jí do setkání s neznámou lodí něčím zabaví. Holly však na nic zábavného pro hologram s čičidračí duší nemohl přijít, a tak jí půjčil Rimmerův notes a tužku. Dra jím chvíli listovala, a když však zjistila, že je jen plný stížností na Listera, sepsaných urážek, křivd a nepochopení z okolního světa, rozhodla se, že ke čtení to není. Vzala tužku a začala nudný text alespoň zpestřovat vtipnými ilustracemi.
Jako dračice byla pyšná na své hbité a obratné tlapky, se kterými dokázala kreslit, a když měla příležitost, dokonce i trochu psát. Ovšem lidské tělo skýtalo v tomto opravdu skutečné mistrovské potěšení. Zjistila, že kreslení jí opravdu baví, když dokáže lehce dělat sebemenší detaily.
Soustředila se na tvorbu tak, že přeslechla přicházejícího Krytona.
„Slečno Dra, mohu na chviličku?“
„Co?“ lehce se vylekala, když jí Kryton promluvil za zády. Ty zatracené lidské smysly jsou tak nedokonalé.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat. Vždycky mě slyšíte dřív, než se objevím.“
“Vždycky mám totiž svoje čičidračí uši,“ zamručela. „Copak jsi to chtěl?“
„No, jak dlouho plánujete nechat panu Rimmerovi vaše tělo?“
„Pročpak, nějaký problém?“
„Ano. Pan Rimmer brouzdá po chodbách s roztaženými křídly a dělá na zdech vašimi drápy ošklivé rýhy. Musím neustále chodit sem a tam a zamalovávat to. Ne že by mi to vadilo, ale nemám pak čas na jiné práce, které je potřeba udělat.“
„Ještě něco?“ zeptala se pobaveně, když viděla, jak je Kryton nervózní.
„Ano. Taky velmi líná.“
„Co že to dělá?“
„Líná. Všude po podlaze nacházím chomáče kočičích chlupů. Jestli to tak půjde dál, bude z vás za chvíli místo siamské čičidračice sphynx dračice.“
„Co je za roční období?“
„Léto.“
„Pak nemá co línat. Líná se na jaře a na podzim.“
„Ale on líná teď. Patrně tím velkým psychickým tlakem.“
„Mrrr, on nemá co línat mojí srst. Kde je?“ zavrčela naštvaně.
„Momentálně asi ve své provizorní kajutě. Jděte podle čerstvých rýh ve zdi.“
Rimmer seděl zkrouceně na zemi a snažil se ve svých dračích spárech udržet malé štípací kleště. Soustředěním vyplazoval jazyk a prsty se mu chvěly tak, že skoro nebyl schopný špičky silných drápů na zadních tlapách ucviknout.
„Co to sakra děláš, ty vořechu?“ zařvala mu za zády Dra tak, že nechtěně ucvikl téměř celý dráp, nikoli jen jeho ostrou špičku. Prudce se k ní otočil a zahodil kleště do kouta. Pak mu ale došlo, že mu vlastně Dra nemá jak ublížit a nabyl novou odvahu.
„Osobní hygienu. Máš přerostlé drápy,“ řekl nezvykle drze. V dračím těle opravdu získával kuráž.
„Ty drápy jsou akorát, přestaň!“
„Ano? A jak s tím mám asi chodit? Pořád se někde zachytávám. Znáš tu mřížovanou podlahu mezi skladem a hlavním koridorem? Tam se vůbec nedá chodit, za jednu cestu tam sebou praštím nejmíň pětkrát.“
Dra se plácla dlaní do čela, přejela s ní přes obličej a snažila se co nejvíc zklidnit.
„Musíš umět chodit jako kočka.“
„Každá normální kočka má zatahovací drápy. Proč tohle nemáš ty?“
„Protože nejsem každá normální kočka. Nejsem vůbec kočka!“ zaprskala na něj.
„A já nejsem čičidrak a budu chodit s ostříhanými drápy! Nebo mi vrať moje tělo!“
„A tak to ani náhodou, zrovna dneska jsem si ho pečlivě prohlížela a právě se mi začlo opravdu líbit,“ vyplázla na něj jazyk.
„Cože jsi dělala?“
„Prohlížela si tvoje tělo. Ty mi to nikdy nedopřeješ, neoblíkáš se jako ostatní, Holly ti prostě jen změní šaty, takže se nedá vidět, co je pod nima. Ovšem teď jsem se mohla konečně kouknout,“ vymýšlela si Dra a vítězně se culila.
„Ty jsi… ty… to ti nedovolím!“
„Nemusíš, už jsem si to dovolila sama.“
Rimmerovi začalo znovu výrazně dýmat z čenichu. Všiml si toho a snažil se uklidnit. Chrlení ohně se mu přece jen stále nezamlouvalo. Aby se Dra nějak pomstil, popadl znovu do tlap kleště a ucvakl další dráp.
„Přestaň s tím!“ zařvala na něj, rudá vzteky z toho, že mu nemůže nic udělat.
„Prosím pozor, vyhlašuji pohotovostní stav. Setkání s neznámou lodí za… zhruba za čtyři hodiny!“ zahlásil najednou téměř profesionálně Holly. Oba se otočili k obrazovce, na které se objevila Hollyho hlava. Pak se podívali na sebe a ve vteřině vyrazili ke dveřím kajuty. Ani jeden nechtěl zůstat pozadu a dorazit do řídícího centra až za tím druhým.
Rimmer, s lepším čičidračím tělem, dorazil do řídícího centra první. Odrhl opět pár zdí, ale to mu bylo jedno.
„Jak to vypadá?“ vyhrkl.
„Slyšel jsi Hollyho, ne?“ odpověděl mu Lister, aniž by se na něj podíval.
Rimmer začenichal.
„Co to tady tak hrozně smrdí?“ Znovu nasál a pořádně kýchl. Z nozder mu vyšlehla ohnivá koule a jen těsně minula Listerovu hlavu. Plameny se rozprskly o prázdnou stěnu a zanechaly po sobě zčernalý flek.
„Chceš mě zabít?“ vyletěl vyděšený Lister.
„Promiň, nečekal jsem to,“ frknul Rimmer.
„Do kosmu, podívej se, co‘s udělal. Oběd je v háji,“ řekl smutně Lister a ukázal na část řídicího panelu, po kterém stékaly na zem zbytky kuřecího vindaloo, které tam Lister upustil, když leknutím vyskočil ze židle.
„Tak tohle mě tu dráždilo. Víš vůbec, jak děsně to smrdí?“
Lister začichal směrem k panelu.
„Máš pravdu, asi to zateklo dovnitř do panelu a teď se to tam škvaří.“
„To jsem nemyslel, ty troubo. Nebo mám snad říct pane špinavé trenýrky? Ty sám jsi cítit jako stoletá skládka biologického odpadu. Máš vůbec ještě čich? Docela bych se divil, musel jsi ho ztratit už dávno, když se necítíš.“
„Co sakra máš?“
„Nedá se s tebou být v jedné místnosti. Slzí mi z toho smradu oči, úplně to tady stojí.“
„Ty si stěžuješ pořád na něco.“
„Ale teď je to jiné, je to horší.“
„Já jsem ale furt stejnej,“ očuchal své špinavé triko Lister. Neshledal na něm nic extra špatného, tak jen rozhodil rukama.
„Ale on není stejný,“ ozvala se právě příchozí Dra. „Má teď můj čich a není zvyklý na takovou intenzitu čichového smyslu.“
„Chceš tím říct, že teď líp cejtí?“
„Jo. A můžu konstatovat, že je občas fajn nemít prvotřídní čičidračí čich. Zvláště na téhle lodi v přítomnosti jistých jedinců,“ zaculila se.
„No jó, tak já se jdu převlíct, no,“ zavrčel Lister a zmizel do své kajuty.
***
„Holly, máš nějaké zprávy o posádce té lodi?“ zeptal se Lister, když se všichni v Kosmiku blížili k neznámému vesmírnému plavidlu.
„Nikdo se mi neozývá. Jen ta nahraná smyčka s kódem volání o pomoc. Vypadá to, že na palubě už není nikdo naživu, Dave.“
„Paráda, to můžem zase klidně letět dál, ne?“ zamnul si tlapy Rimmer.
„Ani náhodou, může tam být něco, co by se nám hodilo.“
„A co myslíš? Pochybuji, že by mimozemšťané používali něco, co by nám bylo k užitku. Pokud tedy nemají nějaký extra účinný deodorant,“ zašklebil se na Listera Rimmer.
„Před chvílí jsem se koupal!“ bránil se Lister.
„Jo? A použil jsi u toho vodu a mýdlo?“ zašklebil se nevěřícně Kocour.
„No tak, nechte toho! Holle, jsou to mimozemšťani?“
„Ani omylem, jde o lidskou posádku. Pokud tam tedy ještě nějaká je.“
„V tom případě nemá cenu to zjišťovat, nemám pravdu? Jestli tam už nikdo není naživu, pak tam ani nemůže být nic důležitého,“ navrhl Rimmer.
„Rimmere, drž hubu! Holly, naveď nás do té lodi.“
„Tak kdo půjde první?“ zeptal se Kocour před otevřenými dveřmi Kosmiku.
„Na mě se nedívejte, já… já radši zůstanu tady a budu vás jistit. Stejně těmi dveřmi neprojdu,“ vymlouval se Rimmer.
„Pane, když jste se dostal dovnitř, projdete i ven. Navrhuji, abyste právě vy šel první, jste teď v těle čičidračice, takže jste nejsilnější, nejrychlejší a nejnebezpečnější.“
„Já?“ vytřeštil oči Rimmer.
„V případě, že nebudete souhlasit, navrhuji, abych šel tedy první já. Jsem pouze robot a tudíž můj život nemá takovou váhu jako ty vaše.“
„S tím už bych i souhlasil,“ rozzářil se Rimmer.
„Ne, Krytone. První půjde Rimmer,“ rozhodl Lister.
„To děláš schválně?!“
„Neboj, budem ti krejt záda. Předek si ohněm ochráníš sám, ne?“
„Co kdybych radši kryl záda já tobě, třeba odsud z Kosmiku?“
„Do kosmu, nechte už toho! Já půjdu první,“ zařvala netrpělivě Dra a prosmýkla se kolem ostatních do neznámé chodby.
Nějakou chvíli bloudili po cizí lodi.
„Krytone, co to ukazuje?“ zeptal se šeptem Rimmer a pohlédl na přístroj, který držel Kryton v rukách.
„Nejsem si jistý, pane. Na psychoscanu jsou zjevné známky života, ale nedokážu rozlišit, čeho.“
„Chceš říct, že tu něco je a ty nevíš co?“ zeptal se s vykulenýma očima Kocour.
„Ano, tak nějak bych to řekl.“
„No, Listere? Pořád chceš pokračovat v průzkumu? Já navrhuji rozumný ústup. Kdo je pro?“
Než stačil Rimmerovi kdokoli odpovědět, ozval se za rohem chodby hlasitý řev.
„Co to bylo?“ zapištěl Kocour.
„Řekl bych, že nemá smysl to zjišťovat, mizíme!“ zavelel Rimmer a rozběhl se zpátky, odkud přišli. Ostatní začali nejistě couvat zpět.
„Já ten řev znám…“ zašeptala Dra.
To už se ale před nimi objevila šupinatá bestie. Obrovské stvoření vypadající jako drak, nakrčilo čenich a zavětřilo. V oranžových očích se objevil záblesk a nestvůra znovu hlasitě zařvala. Než stihl kdokoli něco udělat, máchla ostrými drápy ozbrojenou tlapou a vyrazila Listerovi z ruky bazukoid. Nikdo už na nic nečekal, všichni se tryskem rozběhli za Rimmerem. K jejich údivu je drak nepronásledoval.
„Není to poněkud podezřelé?“ zavolal na ostatní Kryton.
„Není to jedno? Důležitý je, že…“ Lister už větu nedořekl. Vrazil přímo do čičidračího těla, blokujícího chodbu.
„Sakra Rimmere, uhni, musíme zpátky!“ zakřičel.
Rimmer se nejdřív ani nepohnul, a pak ke zděšenému údivu ostatních začal nejistě couvat. Kocour zvědavě vykoukl proč, hned se však bleskově stáhl.
„Co je?“ vyhrkl Lister.
„Tam…“ ukázal roztřeseným prstem Kocour a začal couvat taky.
„Přesně toho jsem se bála, zpátky, tudy to nepůjde!“ zakřičela Dra a rozběhla se chodbou pryč. Rimmer se otočil a jako když do něj střelí, vyrazil za ní. Téměř proběhl skrz své holografické tělo s čičidračicí uvnitř a zmizel za rohem. Ostatní je následovali.
Probíhali chodbami tak rychle, že už si ani jeden z nich nepamatoval, kudy běželi. Nakonec vběhli do velké haly a tam se zastavili.
„To… to byl nějaký tvůj příbuzný?“ vykoktal udýchaně Kocour. „Protože jestli jo, tak mu laskavě oznam, že mi bude muset vynahradit zničené kalhoty. A neptej se mě, jak to myslím.“
„Ty kočko navoněná, kde máš bazukoid?“ vyhrkl Rimmer, když si všiml Kocourových prázdných rukou.
„Zahodil jsem ho, když jsme začli utíkat. Špatně se mi s ním běželo,“ rozhodil rukama Kocour.
„Bože můj, za co mě trestáš?“ zazoufal si Rimmer.
„Slečno Dra, nemohla byste se s tím tvorem nějak domluvit?“ zeptal se Kryton.
Dra jen zavrtěla hlavou.
„Proč ne? Je to přece drak?“
„Ale Listere, vždyť ona ani nemá svoje tělo a já s tou obludou rozhodně mluvit nebudu,“ zašklebil se Rimmer.
„To není drak,“ zašeptala Dra. „Možná tak vypadá, ale nemá s drakem nic společného. Kromě fyzických schopností v něm není nic dračího a ani se jako drak nenarodil.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se zmateně Kryton.
„Je to genetický mutant. Ohavný výplod člověka a jeho choré mysli. Viděla jsem tyhle bestie na té planetě, ze které… ze které jste mě zachránili.“
„To oni tenkrát dělali ten rámus?“ rozvzpomněl se Rimmer.
„Ano. To oni pozabíjeli celý ten výzkumný tým, o kterém jsem se tenkrát zmínila. Ti lidští hlupáci si mysleli, že si mohou hrát na bohy a zahrávat si s genetikou. Zkoumali dračí DNA. Chtěli dovést lidstvo k dokonalosti a jelikož drak je v očích lidí ten nejdokonalejší tvor (u tohoto prohlášení zareagoval Kocour pohrdavým frknutím, nicméně Dra se nenechala vyrušit), začali lidé mísit dračí DNA s tou svou. Mutanti, kteří takto vznikli, nebyli ale člověkem a ještě méně byli drakem. Po dracích zdědili pouze podobu, fyzickou sílu, odolnost a případně magické schopnosti. Z lidí pak… jen ty nejhorší vlastnosti, jaké lidstvo má. Chamtivost, vynalézavost, krutost, chuť zabíjet… Vědci se je snažili ovládnout, aby je mohli zkoumat a zjistit, kde se stala chyba, jenže těm bestiím se velice rychle podařilo utéct a úspěšně vyvraždit celou tu vědeckou sebranku. Kromě několika málo lidí, kteří utekli do kosmické lodi. Ovšem jak se zdá, i ti jsou už mrtví. Pak chtěli začít zabíjet draky. Byli jsme pro ně jediní nepřátelé, protože jako jediní jsme se jim mohli rovnat. Podařilo se nám uletět do blízkých skal a snažili jsme se seskupit, abychom je mohli porazit. Bylo jich sice víc než nás, ale neměli křídla a toho jsme se snažili využít. Bohužel, naše skupina se při útoku musela rozdělit, a já se omylem dostala do přímého útoku těch bestií. Zahnali mě do lesa, kde jsem nemohla vzlétnout, tak jsem na sebe vzala svou kočičí podobu ve snaze se jim aspoň ztratit v porostu. Co se stalo s ostatními, to nevím. Řítila jsem se lesem a… dál už to pak přibližně znáte sami,“ Dra se smutně odmlčela.
„Na to se asi moc lehce nevzpomíná, viď?“ zavrtěl hlavou Lister. Kdyby mohl, setřel by čičidračici slzy z tváře, jenže ona teď byla hologram a ten plačící obličej byl Rimmerův. Při představě, že stírá Rimmerovi slzy z tváře, byď v jeho těle byl teď někdo jiný, se Lister znechuceně zachvěl.
„Neplačte, slečno Dra, už je to za vámi,“ pousmál se na ní povzbudivě Kryton.
„Já vím. Ale chtěla bych vědět, co ostatní… stále se k nim ve snech musím vracet.“
„No, teď jste tady a můžete se tomu tvorovi pomstít.“
Podívala se na Krytona a zašeptala: „Ne, já ne.“ S nadějí v očích se otočila na Rimmera. „Ale on ano.“
„Cože?“ vytřeštil Rimmer vyděšeně oči.
„Lister přišel o zbraň, Kocour tu svou někde zahodil a jediný, kdo se tý obludě může postavit, jsi teď ty, protože máš moje tělo.“
„Klidně ti ho vrátím, stejně jsem ho nikdy nechtěl!“
„Pane, abychom vás mohli přehodit do normálu, museli bychom být na Červeném trpaslíku a jestli jste si nevšiml, tak právě tam se dostat nemůžeme,“ Kryton začínal být rozčilený.
„Ale já s ním prostě bojovat nebudu, neumím to. A navíc je tu ještě jeden podstatný důvod a všichni víte jaký.“
„Arnie, teď ale nemůžeš být zbabělec. Závisí na tobě naše životy, ty se svému strachu musíš postavit čelem. Vždyť o tom jsi vždycky snil, ne? Být hrdinou, zachraňovat svět… aby tě všichni obdivovali, chválili, uctívali… teď máš příležitost. Máš tělo, které je silné, máš schopnosti, o jakých se ti ani nesnilo, využij toho. My tě potřebujeme, Arnie,“ Dra nenápadně hypnotizovala Rimmera hlasem. Zírala mu upřeně do očí a on najednou viděl své tělo v jiném světle. Prohlížel si sám sebe, to přirozeně přímé držení těla, jaké on nikdy neměl, ten bojovný a odhodlaný výraz ve tváři, všiml si i jistého svůdného pohledu, který, kdyby uměl, byl by hned život jednodušší. Tohle z jeho slabošského a zbabělého těla udělala čičidračice. Co asi on udělal z toho jejího? Rozklepanou trosku, která ztrácí chlupy na každém kroku. Tvora, který ani neumí použít své schopnosti, protože se jich sám bojí. Dělalo se mu z něho samotného zle. Znovu se podíval do svých očí, ze kterých sršela síla a odvaha. Dra jemně kývla hlavou, skoro neznatelně, nikdo jiný si toho určitě ani nevšiml. Ale on ano. Protože on bude hrdina, který zachrání dnešní den.
„Dobře, jdu do toho. Řekneš mi, co mám dělat?“ řekl Rimmer tak rozhodným hlasem, že všichni ostatní překvapeně vydechli. Takhle ho snad ještě nikdy nezažili.
„Máš křídla, využij je. Taky jsi daleko hbitější než on. Pokus se ho vyprovokovat tak, aby se tě snažil sundat ze vzduchu. Tak odkryje svoje břicho a tam musíš zaútočit, protože tam je nejzranitelnější. Nemá jako skutečný drak pevné břišní pláty. Použij oheň a zkoušej ho tím zmást. Je možné, že po tobě bude plivat kyselinu, tak se prosím snaž uhýbat, nerada bych, abys mi propálil křídla nebo zničil srst.“
„Děkuju pěkně za radu. Můžu si to ještě přece jen rozmyslet?“ Rimmer začal svou náhle nabitou odvahu zase ztrácet.
„Nemůžeš. Vy ostatní,“ otočila se k Listerovi, Krytonovi a Kocourovi, „budete muset tu bestii nějak nalákat sem. Chodby jsou pro boj moc malé, Rimmer by nemohl používat křídla.“
„Nalákat sem? To mám jako dělat návnadu? V těhle šatech?“ ukázal Kocour na svůj oblek a nechápavě zavrtěl hlavou. Jak po něm někdo může něco takového chtít?
„Až ho sem přivedete, někam se schovejte. Největší hrozbu bude vidět v Rimmerovi, tak zaměří svou pozornost na něj. Vás si přestane všímat. Nicméně buďte mu radši z cesty.“
„Tak o to se skutečně neboj,“ zamumlal Lister. Pak se nadechl, podíval se na ostatní a mávl rukou ke vchodu. „Myslím, že nemá důvod to odkládat. Jdeme na to, ne?“
„Jsem vždycky při vás, pane,“ přisvědčil Kryton a postavil se vedle Listera.
„No se mnou teda nepočítej,“ zaprskal Kocour, když ale uviděl Listerův výraz a to, jak Dra vycenila Rimmerovi zuby, své rozhodnutí přece jen raději změnil. „No dobře, jdu taky.“
Když Dra s Rimmerem osaměli, opatrně se na něj podívala.
„Zvládneš to?“
„Zbláznila ses? Nemám nejmenší šanci,“ utrhl se na ní.
Pokývala hlavou. Cítila, jak je vyděšený a jak moc se přemáhá, aby se neutekl někam schovat. Ale také cítila, že je rozhodnutý tentokrát nezklamat.
„Neboj se, budu s tebou a pomůžu ti.“
„Jak? Nemůžeš se ničeho dotknout,“ zamumlal.
„Třeba zmůžu víc, než si myslíš,“ mrkla na něj, aby mu dodala odvahu. Pak už jen čekali, až se objeví ostatní s nepřítelem v zádech.
„Tak do toho, hrdino,“ mrkla na něj, když se z chodby ozval dusot a nelidský řev.
„Pozooor, blíží seeee!“ zavřeštěl Kocour, když vletěl do místnosti a jako blesk prosvištěl kolem nich.
„Hodně štěstí, pane,“ pronesl k Rimmerovi Kryton, když je míjel. Než však Rimmer stačil zareagovat, objevila se dračí příšera. Z tlamy jí kapaly sliny, oči zuřivě jiskřily a z hrdla se jí dral ohlušující řev. Dra se stáhla a nejistě pozorovala, jak se Rimmer ustrašeně přikrčil. Vypadalo to, že se dá každou chvíli na útěk. Než však na něj stihla něco zakřičet, bestie se na něj vrhla. Už nemohl utíkat, musel bojovat.
„Použij křídla, na co je sakra máš?“ zakřičela na něj, když viděla, jak se stále drží při zemi. Snažil se sice podle její rady zaútočit na břicho, ale ze země neměl šanci. Kličkoval mezi obřími tlapami té zuřící bestie, uhýbal před jejími čelistmi, ale sám se sotva párkrát pokusil zasadit ránu.
„Já nevím jak,“ zakřičel za sebe a trochu popoběhl. Roztáhl křídla a zkusmo jimi zamával. Nic. Ten marný pokus ho málem stál pravé křídlo. Bestie se po něm ohnala tlapou, zasáhla drápy okraj blány křídla a na několika centimetrech jí roztřepila.
„Ježiši Rimmere, dávej pozor,“ zaúpěla Dra, když viděla, jak drápy pročísly část jejího křídla.
„Co myslíš, že asi dělám?“ zavřeštěl a tentokrát se skutečně pokusil utéct. Uskočil a aby udržel rovnováhu, roztáhl křídla. Několikrát jimi máchl a… byl ve vzduchu!
„Saturne dobrý,“ stačil jen vydechnout a ustrašeně křídla zase stáhl. Tvrdě dosedl na zem a jen těsně se sehnul, aby ho minuly útočící drápy.
„Nestahuj ty křídla, leť sakra!“ křičela na něj Dra, když Rimmer opět pěšmo dusal kolem útočníka. Zoufale se na ní podíval a znovu zkusmo roztáhl křídla. Začínal už být udýchaný a po zemi se evidentně utéci nedalo. Trochu kolísavě se vznesl. Zuřící bestie se zvedla na zadní a máchla po něm tlapou. Zasáhla ho do boku a mrštila ho ke zdi. Rimmer se bezvládně sesul na zem.
„Koukej vstát!“ zařičela na něj Dra. Rimmer neodpověděl a zmutovaný drak se k němu nezadržitelně blížil.
„Hej, ty vymaštěná genetická obludo, jsem tady!“ ozval se náhle Krytonův hlas. Dra se ohlédla po hlase a zahlédla Krytona, jak zezadu běží k bestii. Ta si ho ani nevšimla a stále upírala své oči na bezvládného Rimmera. Až teprve, když jí Kryton prudce dupl na konec ocasu, otočila hlavu a zařvala.
„Chyť si mě, ty přerostlá zmutovaná ještěrko,“ křikl Kryton a začal utíkat. Bestie nechala Rimmera Rimmerem a pustila se za Krytonem.
Dra přiskočila k čičidračímu tělu sesutému na podlaze, to už ale viděla, že se Rimmer probouzí.
„Koukej vstát a bojovat! Kryton to dlouho nevydrží,“ zařvala na něj.
„Ani náhodou, já už se k tomu drakovi nebo co to je, ani nepřiblížím! Jen co se mi podaří postavit se na tlapy, zdrhám kamkoli, kam to půjde.“
Dra se zoufala podívala směrem, kterým odběhl Kryton. Bestie ho zahnala do kouta a teď se k němu pomaličku blížila. Byla si jistá tím, že už jí neuteče.
„Heeej, nech ho na pokoji, tohle je tvůj soupeř!“ zakřičela Dra z plných plic. Tím, že nevykřikla v lidské řeči, ale v dračí, upoutala útočníkovu pozornost. Otočil svou hlavu a jelikož neviděl nikoho jiného, než Rimmera v čičidračím těle, jak se nejistě sbírá ze země, přisuzoval křik jemu. Švihl po Krytonovi tlapou a srazil ho k zemi. Pak se rozběhl zpátky k Rimmerovi.
„Ty příšero jedna čičidračí!“ proklel Dra Rimmer a vysápal se na tlapy. Poskočil a s máchajícími křídli se rozběhl pryč. Začínal toho mít opravdu plné zuby.
„Použij oheň, tím ho zmateš,“ zavolala za ním Dra, když viděla, jak se bestie snaží po Rimmerovi plivat žlutavou tekutinu.
To se té čičidračici lehko řekne, jenže on neví, jak se mu podařilo několikrát ten oheň vyvolat. Zuřivě mával křídli, ale už mu nešlo ani vzlétnout. Začínal být tak rozčilený, že se zapomněl i bát. Cítil, jak se v něm tím vztekem vzdouvá jakási silná vlna. A čím silnější byla, tím víc ho rozčilovalo, že neví, co se s ním děje. Oči mu začaly zeleně blýskat a z nozder se začal valit kouř. Najednou se prudce otočil a na vteřinu se zadíval svému pronásledovateli do očí. Pak prudce praštil předními tlapami o zem. Halou se ozvala praskavá rána a všechny oslnilo zlatavě zelené světlo.
Když se jim po chvilce marného mžikání znovu začal vracet zrak, objevila se jim před očima neuvěřitelná scéna.
Tělo ještě před chvílí zuřivě útočící bestie, teď leželo bezvládně na zemi. Nad ním stál na nejistých tlapách Rimmer. Výrazně se kymácel a po chvíli se sesunul k zemi. Jako první se k němu rozběhla Dra.
„Ty jsi to dokázal!“ zakřičela mu radostně do tváře.
„Co… co jsem udělal?“ vykoktal. Vůbec nevěděl, co se vlastně stalo.
„Dokázal jsi vyvolat blesk, použil jsi magii!“
Rimmer nechápavě zavrtěl hlavou.
„Chci… chci zpátky svoje tělo. Všechno mě bolí, už nemůžu.“
„Myslím, že si ho už i zasloužíš,“ usmála se na něj Dra, Rimmer jí ale nevnímal. Byl v šoku. Ještě chvíli na ní upíral skelné oči, a pak omdlel.
***
Podařilo se jim vyrobit provizorní nosítka a dotáhnout na nich Rimmera do Kosmiku. Kryton po silném zásahu sice kulhal, sám ovšem tvrdil, že to není nic, s čím by si kdokoli měl lámat hlavu, a bránil ostatním, aby mu s taháním nosítek pomáhali.
„Tak teda nevím, jestli teď to svoje tělo chci zpátky. Vypadám pěkně zřízeně,“ Dra se zadívala na ležící čičidračí tělo. V některých místech v srsti bylo vidět drobné lysiny, přes jednu zadní tlapu a přes bok se táhly dlouhé krvavé šrámy od drápů a jedno křídlo bylo natržené. Hříva byla zcuchaná a bez lesku.
„Buď ráda, že tě Rimmer nezabil,“ zakřenil se na ní Kocour. Po úspěšně přestátém nebezpečí mu vydatně otrnulo.
„Hmm… tyhle rány si ještě budu dlouho lízat,“ odmítla to vidět z pozitivního hlediska.
„A nebyla’s to ty, kdo mu dobrovolně svěřil svoje tělo?“ dobíral si jí Lister.
„Copak jsem mohla vědět, že se utká se zabijákem draků? Ovšem ale, měli bychom na něj být hrdí.“
„Jo, to máš pravdu. Je to legrační, věřili byste tomu, že ta zbabělá krysa dokáže něco takovýho?“ Kocour nevěřícně vrtěl hlavou.
„A dokážete si představit, jak děsně mu to vleze na mozek?“ zamračil se Lister. Už si živě představoval, jak teď nebude s Rimmerem k vydržení.
„Řekl bych, pane, že se o to postarám,“ pronesl záhadně Kryton. Když s Lister zeptal, co tím myslel, jen se pousmál.
„Vstávejte, slečno Dra,“ ozvalo se jí nad hlavou. Pomalu otevřela oči, hned je ale znovu zavřela. Oslnilo jí ostré světlo. Nadechla se a už při jediném nádechu nezvykle rozlišila tisíce různých pachů. Pár vteřin na to jí tělo vybuchlo v nepříjemné bolesti.
„Co to sakra je?“ zamumlala, ale pak se rozvzpomněla. Zamrkala a znovu oči otevřela. Uviděla Krytona, jak se nad ní starostlivě sklání.
„Všechno v pořádku, Drimmsy?“ zaculil se na ní Holly z obrazovky.
„Ne, vůbec to není v pořádku. Bolí mě snad každá šupina, o zbytku těla ani nemluvě. Ten zmetek zbabělej si užíval parádní bitvu a já abych pak nesla následky. A k tomu všemu si mě tu dobírá nějaká plešatějící hlava!“ zaprskala, popadla rozbolavělou tlapou injekční stříkačku, co ležela na stolku vedle ní a mrštila jí po Hollyho obrazovce. Když napřahovala tlapu po něčem dalším, čím by mohla hodit, Kryton jí pevně uchopil.
„Slečno, jestli vás mohu poprosit, nezmiňujte se o té události na té ciczí lodi před panem Rimmerem.“
„Proč? Ale máš pravdu, sám o tom bude žvanit od rána do večera.“
„Nebude. Při návratu do jeho těla mu Holly s Krytonem trochu poupravili paměť, žádnou cizí loď, žádnou bestii a ani žádnej hrdinskej boj si nebude pamatovat,“ Lister si škodolibě zamnul ruce.
„Hmm… a myslíte, že je to tak správně?“ zapochybovala. Rimmer měl právo vědět, že se stal hrdinou.
„Máme jeho vzpomínky zálohované, můžeme mu je kdykoli vrátit, ale myslím, že takhle to pro něj i pro nás bude lepší,“ mrkl na ní Kryton.
Neměla sílu oponovat, a tak jen otočila hlavu a podívala se na ležícího Rimmera. Pomalu se začal probouzet. Otevřel oči, protáhl se, zadíval se na své ruce a radostně si uvědomil, že je zpátky ve svém těle.
„Konečně zase sám sebou. Tak, kde je ta mimozemšťanská loď, co Holly objevil?“
„Byl to planý poplach, Arnolde,“ pronesl Holly. „Spletl jsem se, byla to stará sonda z Červeného trpaslíka.“
„To jsem si mohl myslet. A to máš mít IQ 6000.“ Zavrtěl pohrdavě hlavou, a pak mu padla do očí Dra. Přejel pohledem její zruinované tělo a zamlaskal.
„Bože dobrý, to jsi běžela závod v obří míchačce na beton?“
Dra na něj vycenila zuby a sekla po něm tlapou. Byla ale příliš slabá a pomalá, Rimmer snadno uskočil.
„Zase jsi strkala čenich, kam jsi neměla, viď? Nikdy se nepoučíš.Kdybys nebyla tak vznětlivá a impulsivní, určitě by se ti to nestalo, nemám pravdu?“ Rimmer se samolibě zaculil a opustil místnost.
„Držte mě někdo, nebo i za cenu toho, že se definitivně zmrzačím, půjdu a toho parchantskýho Jidáše vlastnoručně uškrtím!“ zafuněla vztekle a vypustila pár jisker.
Ostatní se po sobě jen pobaveně povídali. Opravdu, nechat Rimmera v nevědomosti o jeho hrdinství byl skutečně dobrý nápad.