Dračí příběh III
Teď odpusťte mi, leč nemohu dál
Nechám vás čekat, na místě kde stál
Nechám vás čekat, na počátku dění
Unaven jsem, tak oddám se snění
Sním zas o dávném tom, setkání s drakem
O tom jak krmil se, mou bázní, mým strachem
Sním zas o bouři té, již sám si snad zavolal
O tom jak na skále, k spánku jsem ulehal
Že den jako den, už staletí věří
Že v létě teplo, že v zimě sněží
Však musím všem sdělit, že je to mýlka
Noc co jsem prožil, byla nocí vyjímka
Byla to noc, jenž mezi všemi
Svým kouzlem a tajemnem, nepatřila zemi
Byla to noc jenž postrádala stínu
Podobnou jsem nezažil, a už nezažiju
Stále mi v uších zní, vyprávění jeho hlas
Vzpomínám jak zastavil, života a světa čas
Tehdy jsem se cítil, jak na vlnách jara
Poznání poupata kvetou, zmírají stará
Okamžik kdy utichl, dlouhý příběh jeho
Seděl jsem na skále a hrál si na němého
Dobře jsem věděl, co chtěl jsem říct
Leč raději mlčel jsem, nezaznělo nic
Chtěl jsem aby pokračoval, dovyprávěl život svůj
Neb on složil hlavu, křídla, odhodlán ke spánku stůj co stůj
Tak jsem také zavřel oči, opřel hlavu o kámen
Byť myslel jsem si s hrůzou stále, že tu ráno nevstanem
Že se zase probudím, na svém bílém loži
Že nic z toho co viděl jsem, není co jsem prožil
Bál jsem se tehdy, oddati spánku
Chtěl jsem by vzpomínky, zůstaly na památku
Aby se vzpomínky, ve snění nezměnily
Aby se představy, do spánku nevloudily
Aby mi zůstala, jen vzpomínka čistá
Ni sen, ni touha, jen pravda čistá
Nakonec jsem přece usnul, spánkem prostým nočních můr
Leč sen jsem snil, viděl les, skálu a hluboký důl
Temnou hlubinu a prázdnou říši
Zvala mě k sobě, táhla z výšin
Jako by mě něco zvalo dolů
Do dolu toho, ve skrytu stromů
Padal jsem do černě, hledal oporu
A byl to on, kdo vrátil mě nahoru
Pak zase vidina, Útěku z pekla
Změnila se v řeku, jež do moře tekla
A na kládě u ústí, zas drak sám seděl
Díval se na mne, jakoby věděl
Jako by znal moje, otázky temné
Otázky černé jak v noci tak ve dne
Otázky černé, které na jednom místě
Pekla ten chřtán, oni stvořily jistě
V moři jsem smyl, svou temnou část
Byť dračí postoj, mohl mě mást
Chtěl bych se zbavil, veškeré špíny?
Bych jako Adam, mohl povstanout z hlíny?
Čistý a upřímný, bezchybný muž
Přemýšlet o něm je hanbou mou už
Drak tam tak stál, snad spokojen či ne?
I kdyby, čas věčný mé činy snad promine
Vize ta zmizela, pryč byla řeka
Pryč bylo moře, kam voda vtéká
Ranní slunce mě světu dalo
Jen co z noci a z mraků vstalo
Má radost z rána, nikdy nebyla tak silná
Ráno mé vždy bývalo, číší co není plná
Číší zlatou, z níž se člověk plně nenapije
Ale tehdy byly vlnky, až vysoko u okraje
Sedl jsem si na větev a čekal klidně
Sedl si a čekal, leč neviděl ho nikde
Ni vidu ni slechu po dračím těle
Přesto kosti válely se u postele
A opravdu za chvíli, přilétl z lovu
Pomalu se usadil, k lesu stočil hlavu
Pak k nebi a skrz, své oči upíral
Potichu a sebejistě, vyprávěti zas se jal
Nechám vás čekat, na místě kde stál
Nechám vás čekat, na počátku dění
Unaven jsem, tak oddám se snění
Sním zas o dávném tom, setkání s drakem
O tom jak krmil se, mou bázní, mým strachem
Sním zas o bouři té, již sám si snad zavolal
O tom jak na skále, k spánku jsem ulehal
Že den jako den, už staletí věří
Že v létě teplo, že v zimě sněží
Však musím všem sdělit, že je to mýlka
Noc co jsem prožil, byla nocí vyjímka
Byla to noc, jenž mezi všemi
Svým kouzlem a tajemnem, nepatřila zemi
Byla to noc jenž postrádala stínu
Podobnou jsem nezažil, a už nezažiju
Stále mi v uších zní, vyprávění jeho hlas
Vzpomínám jak zastavil, života a světa čas
Tehdy jsem se cítil, jak na vlnách jara
Poznání poupata kvetou, zmírají stará
Okamžik kdy utichl, dlouhý příběh jeho
Seděl jsem na skále a hrál si na němého
Dobře jsem věděl, co chtěl jsem říct
Leč raději mlčel jsem, nezaznělo nic
Chtěl jsem aby pokračoval, dovyprávěl život svůj
Neb on složil hlavu, křídla, odhodlán ke spánku stůj co stůj
Tak jsem také zavřel oči, opřel hlavu o kámen
Byť myslel jsem si s hrůzou stále, že tu ráno nevstanem
Že se zase probudím, na svém bílém loži
Že nic z toho co viděl jsem, není co jsem prožil
Bál jsem se tehdy, oddati spánku
Chtěl jsem by vzpomínky, zůstaly na památku
Aby se vzpomínky, ve snění nezměnily
Aby se představy, do spánku nevloudily
Aby mi zůstala, jen vzpomínka čistá
Ni sen, ni touha, jen pravda čistá
Nakonec jsem přece usnul, spánkem prostým nočních můr
Leč sen jsem snil, viděl les, skálu a hluboký důl
Temnou hlubinu a prázdnou říši
Zvala mě k sobě, táhla z výšin
Jako by mě něco zvalo dolů
Do dolu toho, ve skrytu stromů
Padal jsem do černě, hledal oporu
A byl to on, kdo vrátil mě nahoru
Pak zase vidina, Útěku z pekla
Změnila se v řeku, jež do moře tekla
A na kládě u ústí, zas drak sám seděl
Díval se na mne, jakoby věděl
Jako by znal moje, otázky temné
Otázky černé jak v noci tak ve dne
Otázky černé, které na jednom místě
Pekla ten chřtán, oni stvořily jistě
V moři jsem smyl, svou temnou část
Byť dračí postoj, mohl mě mást
Chtěl bych se zbavil, veškeré špíny?
Bych jako Adam, mohl povstanout z hlíny?
Čistý a upřímný, bezchybný muž
Přemýšlet o něm je hanbou mou už
Drak tam tak stál, snad spokojen či ne?
I kdyby, čas věčný mé činy snad promine
Vize ta zmizela, pryč byla řeka
Pryč bylo moře, kam voda vtéká
Ranní slunce mě světu dalo
Jen co z noci a z mraků vstalo
Má radost z rána, nikdy nebyla tak silná
Ráno mé vždy bývalo, číší co není plná
Číší zlatou, z níž se člověk plně nenapije
Ale tehdy byly vlnky, až vysoko u okraje
Sedl jsem si na větev a čekal klidně
Sedl si a čekal, leč neviděl ho nikde
Ni vidu ni slechu po dračím těle
Přesto kosti válely se u postele
A opravdu za chvíli, přilétl z lovu
Pomalu se usadil, k lesu stočil hlavu
Pak k nebi a skrz, své oči upíral
Potichu a sebejistě, vyprávěti zas se jal