Měsíční souboj
Na pláni, kde se před chvílí proháněla stáda koní, nastalo ticho. Stébla trávy se prohýbaly pod jemným poryvem větru a leskli se při dopadu měsíčných paprsků. Nastala tma a tehdejší nevinné stromy nabyly obrazce strašidelných zjevů. V dáli zahoukala sova a šustlo listí. Veverka na stromě zakmitala ušima a ztuhla, očima jezdila ze strany na stranu a snažila se nahlédnout skrz hustotu tmy. Opatrně položila zadní packu za sebe jako by chtěla vycouvat až ke své skrýši v kmeni stromu. Zastavila se, všude se rozprostřelo ticho a ona znejistila. Znova zakmitala ušima a vzduch proťala svým mohutným ocasem. Stále byl klid, nic neviděla ani neslyšela. Otočila se a s velkou rychlostí zalezla do úkrytu z kterého ji byl vidět jen její zvědavý čumáček.
Ticho náhle přerušil zvláštní šelest, jakoby mnoho ptactva usedalo na pláň. Zem se jemně zachvěla jak stvoření usedalo na zem. Měsíc jej ozářilo a odhalilo jeho křivky. Byl to drak černé barvy, na hlavě měl dva ostny vycházející mu za očima, na hřbetě měl malé ostny od sebe 30cm vzdálené a 40 cm vysoké. Podél krku, břišního svalstva až ke špičce jeho ocasu jej pokrývali mohutné plátové šupinami ve tvaru V. Tělo jeho samotného bylo poseto menšími lesklými šupinami. Byl zhruba 6 m dlouhý a rozpětí křídel měl 12m. Na předních tlapách měl 5 prstů natož na zadních jen tři. Složil svá mohutná křídla a pohlédl na hvězdy zářijící nad ním.
Ve měsíčním světle se jevil vyčerpaně a smutně. *Krev* stříbrná a jasná jako roh jednorožce mu stékala z rány v hrudi jako potok. S někým se utkal a z jeho tváře by se dala vyčíst bolest a nejistota. Jeho nohy se pod ním podlomily a on bezmocně spadl do trávy, svým řevem se snažil přivolat svou přítelkyni, která by jej byla schopna vyléčit ale nic se nedělo. Snažil se nemyslet na bolest, nemyslet na rychle se blížící se smrt. Zavřel své moudré oči a jako by jeho tlama žadonila o pomoc.
Veverka povystrčila svůj čumáček až vylezla celičká. * Tohoto draka přeci znám * pomyslela si a seběhla ze stromu rovnou do trávy. Měla pocit že tu není s drakem sama ale v rozhodnutí které udělala si byla jistá že bude jednat správně. Mrskla svým ocáskem a vyskočila na nejbližší strom. Jako pták plachtila ze stromu na strom s rozhodnutím pomoci mu. Čas se krátil a ona nenacházela toho koho hledala.
Drak otevřel oči, pocítil něčí oči upnuté na jeho tělo, neměl sílu pohlédnout vzhůru a prorazit tak houstnoucí tmu. Ležel v klidu natož se snažil doplazit k rybníku kousek od něj. Každý pohyb mu způsoboval strašnou bolest, rána byla příliš veliká aby ji dokázal sám zacelit. Vzdal to a upadl hlavou do trávy , nad sebou uslyšel šelest křídel a jemu došlo že jeho pronásledovatel jej znovu našel. Před očima spatřil dívku jak sesílá kouzlo vzhůru, obraz se mu rozmazával a místo tak ponuré a černé vystřídalo jas světla.
Ocitl se v říši draků kteří ho teď obstoupili a dívali se na něj. Byli celí bílí a ten který stál před ním na hlavě měl zlatavé šupiny. Dívali se na něj bádavým pohledem jejich složená bělostná křídla zářila a on si tam připadal jako pěst na oko. Před sebou měl malé jezírko a v něm děj, jak se dívka pere s Dalkenarem, drakem který jej usmrtil. Dívka byla oblečena v černém a nebylo mnoho vidět, ale i přes tmu, která tam panovala, byl schopen zahlédnout krev, která ji stékala po levém rameni. Vypadla ji hůl a ona byla vydána na milost. Seslala bílý blesk, ale minula. Drak černý jako samo zlo se k ní snášel. Chtěl zasadit rozhodující ránu a tím ji usmrtit. Po jeho hrubých šupinách se mu skutálela stříbřitá slza ,,musím se vrátit“ řekl ostatním, kterým se na obličejích objevil úsměv. Jas a draci se rozplynuli a jeho pohltila naděje a dodala mu sílu. Vianer, tak se jmenoval náš okřídlenec se ocitl zpátky mezi živými. Rána se nezhojila a působila stejná muka jako předtím, cítil jak mu opět začalo tlouct srdce a krev proudit žilami. Zapomněl na bolest, která mu svírala srdce a svaly přiváděla do křečí, když spatřil dívku podrápanou od Dalkenarových drápů. Ohnal se za sebe a s mohutným řevem protivníkovi rozerval hruď, jeho stříbřité drápy se jen zaleskly. Jaká rychlost to musela být aniž by se na nich udržela jediná kapka krve.
Postavil se na své vysláblé nohy a zaútočil na něj. Jeho mohutné zuby se mu zahryzly do krku a vyrval mu z něj maso. Dalkenar zařval a než spadl mrtvý k zemi ohnal se svými drápy a přeťal Vianerovi krční tepnu. Ten se zakymácel a upadl dál od něj. Dívka k němu s pláčem přiběhla ,,Viane, ty nesmíš umřít to zvládneme uvidíš“ pohladila ho po šupinách na hlavě a sundávala si triko aby mu ošetřila tepnu. ,,Udělal jsem to, co jsem musel Ailin. Už jednu šanci vrátit se zpět jsem dostal a teď mě musíš nechat odejít“ řekl drak a věnoval jí prosící pohled. ,,Ale..“ ,,musíš to pochopit už je čas sbohem“ s posledním slovem mu z očí vyprchal život a ty se pak sami zavřely. ,,Neeeeee“ zařvala na svět a položila hlavu na tu jeho. Zvuk se jako ozvěna provrtávala skrz stromy, všude kam mohla ,,neopouštěj mě“. Korále slz jí stékaly po tváři a její černý plášť se zbarvoval do stříbrna, jak se umazal od jeho krve. V návalu žalu zaslechla hlas ,,já tě nikdy neupustím“ odstoupila od jeho těla a pohlédla vzhůru odkud se vznášeli bělostní draci. Jak jemně usedali do trávy, tak jemně uchopili svého přítele a vznesli se do vzduchu. Byli krásní a zářila z nich dobrota. Bylo jich 12 a každý byl jiný jen barvu měli stejnou. Všimla si, že jeden z nich na hlavě má zlaté šupinky a ona pochopila. ,,Sbohem“ pohlédla na něj dívka skrz nával slz ,,Příteli“. Jakmile to řekla, rozplynuli se a ona měla pocit, že kousek z Viana se uhnízdil v jejím srdci a ona si byla jista že nikdy nebude sama. Dlouho stála na pláni a dívala se vzhůru k hvězdám. Drak Dalkenar byl obklíčen havětí a na jeho těle si pochutnávali hyeny spolu s vlky.
Tma řídla, ale stesk a zoufalství v Ailiným srdci nikoliv. Ještě dlouho stála a vzhlížela k nebesům než si přiznala že je konec.
Ale konec to nebyl ale pouhý začátek pomsty.
Ticho náhle přerušil zvláštní šelest, jakoby mnoho ptactva usedalo na pláň. Zem se jemně zachvěla jak stvoření usedalo na zem. Měsíc jej ozářilo a odhalilo jeho křivky. Byl to drak černé barvy, na hlavě měl dva ostny vycházející mu za očima, na hřbetě měl malé ostny od sebe 30cm vzdálené a 40 cm vysoké. Podél krku, břišního svalstva až ke špičce jeho ocasu jej pokrývali mohutné plátové šupinami ve tvaru V. Tělo jeho samotného bylo poseto menšími lesklými šupinami. Byl zhruba 6 m dlouhý a rozpětí křídel měl 12m. Na předních tlapách měl 5 prstů natož na zadních jen tři. Složil svá mohutná křídla a pohlédl na hvězdy zářijící nad ním.
Ve měsíčním světle se jevil vyčerpaně a smutně. *Krev* stříbrná a jasná jako roh jednorožce mu stékala z rány v hrudi jako potok. S někým se utkal a z jeho tváře by se dala vyčíst bolest a nejistota. Jeho nohy se pod ním podlomily a on bezmocně spadl do trávy, svým řevem se snažil přivolat svou přítelkyni, která by jej byla schopna vyléčit ale nic se nedělo. Snažil se nemyslet na bolest, nemyslet na rychle se blížící se smrt. Zavřel své moudré oči a jako by jeho tlama žadonila o pomoc.
Veverka povystrčila svůj čumáček až vylezla celičká. * Tohoto draka přeci znám * pomyslela si a seběhla ze stromu rovnou do trávy. Měla pocit že tu není s drakem sama ale v rozhodnutí které udělala si byla jistá že bude jednat správně. Mrskla svým ocáskem a vyskočila na nejbližší strom. Jako pták plachtila ze stromu na strom s rozhodnutím pomoci mu. Čas se krátil a ona nenacházela toho koho hledala.
Drak otevřel oči, pocítil něčí oči upnuté na jeho tělo, neměl sílu pohlédnout vzhůru a prorazit tak houstnoucí tmu. Ležel v klidu natož se snažil doplazit k rybníku kousek od něj. Každý pohyb mu způsoboval strašnou bolest, rána byla příliš veliká aby ji dokázal sám zacelit. Vzdal to a upadl hlavou do trávy , nad sebou uslyšel šelest křídel a jemu došlo že jeho pronásledovatel jej znovu našel. Před očima spatřil dívku jak sesílá kouzlo vzhůru, obraz se mu rozmazával a místo tak ponuré a černé vystřídalo jas světla.
Ocitl se v říši draků kteří ho teď obstoupili a dívali se na něj. Byli celí bílí a ten který stál před ním na hlavě měl zlatavé šupiny. Dívali se na něj bádavým pohledem jejich složená bělostná křídla zářila a on si tam připadal jako pěst na oko. Před sebou měl malé jezírko a v něm děj, jak se dívka pere s Dalkenarem, drakem který jej usmrtil. Dívka byla oblečena v černém a nebylo mnoho vidět, ale i přes tmu, která tam panovala, byl schopen zahlédnout krev, která ji stékala po levém rameni. Vypadla ji hůl a ona byla vydána na milost. Seslala bílý blesk, ale minula. Drak černý jako samo zlo se k ní snášel. Chtěl zasadit rozhodující ránu a tím ji usmrtit. Po jeho hrubých šupinách se mu skutálela stříbřitá slza ,,musím se vrátit“ řekl ostatním, kterým se na obličejích objevil úsměv. Jas a draci se rozplynuli a jeho pohltila naděje a dodala mu sílu. Vianer, tak se jmenoval náš okřídlenec se ocitl zpátky mezi živými. Rána se nezhojila a působila stejná muka jako předtím, cítil jak mu opět začalo tlouct srdce a krev proudit žilami. Zapomněl na bolest, která mu svírala srdce a svaly přiváděla do křečí, když spatřil dívku podrápanou od Dalkenarových drápů. Ohnal se za sebe a s mohutným řevem protivníkovi rozerval hruď, jeho stříbřité drápy se jen zaleskly. Jaká rychlost to musela být aniž by se na nich udržela jediná kapka krve.
Postavil se na své vysláblé nohy a zaútočil na něj. Jeho mohutné zuby se mu zahryzly do krku a vyrval mu z něj maso. Dalkenar zařval a než spadl mrtvý k zemi ohnal se svými drápy a přeťal Vianerovi krční tepnu. Ten se zakymácel a upadl dál od něj. Dívka k němu s pláčem přiběhla ,,Viane, ty nesmíš umřít to zvládneme uvidíš“ pohladila ho po šupinách na hlavě a sundávala si triko aby mu ošetřila tepnu. ,,Udělal jsem to, co jsem musel Ailin. Už jednu šanci vrátit se zpět jsem dostal a teď mě musíš nechat odejít“ řekl drak a věnoval jí prosící pohled. ,,Ale..“ ,,musíš to pochopit už je čas sbohem“ s posledním slovem mu z očí vyprchal život a ty se pak sami zavřely. ,,Neeeeee“ zařvala na svět a položila hlavu na tu jeho. Zvuk se jako ozvěna provrtávala skrz stromy, všude kam mohla ,,neopouštěj mě“. Korále slz jí stékaly po tváři a její černý plášť se zbarvoval do stříbrna, jak se umazal od jeho krve. V návalu žalu zaslechla hlas ,,já tě nikdy neupustím“ odstoupila od jeho těla a pohlédla vzhůru odkud se vznášeli bělostní draci. Jak jemně usedali do trávy, tak jemně uchopili svého přítele a vznesli se do vzduchu. Byli krásní a zářila z nich dobrota. Bylo jich 12 a každý byl jiný jen barvu měli stejnou. Všimla si, že jeden z nich na hlavě má zlaté šupinky a ona pochopila. ,,Sbohem“ pohlédla na něj dívka skrz nával slz ,,Příteli“. Jakmile to řekla, rozplynuli se a ona měla pocit, že kousek z Viana se uhnízdil v jejím srdci a ona si byla jista že nikdy nebude sama. Dlouho stála na pláni a dívala se vzhůru k hvězdám. Drak Dalkenar byl obklíčen havětí a na jeho těle si pochutnávali hyeny spolu s vlky.
Tma řídla, ale stesk a zoufalství v Ailiným srdci nikoliv. Ještě dlouho stála a vzhlížela k nebesům než si přiznala že je konec.
Ale konec to nebyl ale pouhý začátek pomsty.