Dračí příběh
Skrz temný les já tehdy šel
Ke skále černé dojít jsem chtěl
Když najednou ucítil jsem záchvěv vzduchu
Rychle otočil jsem se za zdrojem ruchu
Viděl jsem přede mnou dlouhý stín
Prohnal se hbitě, to teď už vím
Tehdy jak věčnost zdálo se být
Záhadný stín u sebe mít
Hnal se lesem tam a zpět
Kličkoval stromy a mizel hned
Létal vzůru a k zemi zas
Viděl jsem stín a slyšel hlas
Slyšel jsem hlas, jenž vydával stín
Nevím co myslet si mám, co říct by chtěl dým?
Snad bolest a smutek společně zněly
Však jakoby svuj význam již dávno zapomněly
Nedával najevo slabost či strach
Letěl hloub do lesa a mizel mi v tmách
Šel jsem za ním neb vidět jeho tvář
Toužil jsem více než polání zář
Sledoval jsem ho až k úpatí skály
Pak už jen záblesk zahlédl v dáli
Jak šplhá na vrchol kamenného obra
Do míst, kde prosvítala obloha modrá
Neslyšel jsem nic než sebe
Nic než touhu vidět nebe
Hnát se vzhůru za stínem tím
Netušil jsem co uvidím
Na větvi kus nad korunami stromů
Sedel drak jak výstrahy hromů
Jakoby říkal hlídej sám sebe
Hlídej svou touhu spatřiti nebe
Nedbal jsem výstrah a přišel jsem blíže
Stál jsem hned u něho, jen hlavu měl níže
Pak hlasem bázlivým jak jen se dalo
Položil jsem otázku \"Co se ti stalo?\"
Otázka projela večerím vzduchem
Však jakoby zatuhla pred dračím uchem
Seděl mlčky na větvi stromu
Díval se na hvězdy, díval se dolů
Chvíli jsem čekal a doufal v odpověď
Však dračí výraz říkal \"Jen si tam seď!\"
Jsi jen človek, jsi mín než nic
Chtel jsem zamítat, však mlčel sic
Drak v mlčení zůstával stále
Zastával postoj zarytého krále
Pána všeho, jemuž omyl je cizí
Bytosti, jež v sobě mizí
Pohled na něj mě vyzýval k čekání
Už byl čas, kdy se slunce vyklání
Kdy osvětlí zas hlavy stromů
Pryč byly výstrahy všech nočních hromů
Zkroušený pohled a v očích slzy
Čekal jsem to, však ne tak brzy
Brzy zlomila se šelma v něm
Príliš brzy jí skončil den
Zlomená mysl se dívala k nebi
Hledala odpověď, kde najíti chyby
Co tehdy a tam, špatne se stalo
Toužila vedet, co změnit se dalo
Hledala tam, kde odpověď není
Hledala v oblacích, hledala v snění
Seděl jsem pořád, na blízké skále
Seděl a čekal, co bude dále
Stále jsem doufal, že zjeví mi mysl
Na skále černé pak ukáže smysl
Podstatu života, podstatu světa
Proč vlastně žijeme, celá ta léta
Na mojí tvář, drak upřel oči
A já hned poznal, že se svet tocí
Proč vlastne dýcháme, proč chceme žít
Kde leží smysl, na světě být
V jeho hlavě já našel co hledal
Snad víc tam bylo, však všechno mi nedal
A zas jakoby říkal, \"Jen si tam seď\"
Máš mojí mysl, teď do dálek hled
Kouknul jsem na obzor, na konec světa
Sledoval jelena, jak nad stromy létá
Spolu s rybou si ptáci hráli
Celá skála mi zmizela v dáli
Svět se zhroutil, rozpadl a zmizel
Pryč byla zloba, pryč byla svízel
V dračí mysli našel jsem svit
V dračím smutku pak souzvuk a klid
Našel harmonii ve své hlavě
Našel klid a radost hravě
Našel zem kde havran pěl
Proč jí hledal, jsem ješte nevěděl
Snad bere me již za přítele
Byť cítil jsem já srach v mém těle
Hledal jsem slova kde jen se dalo
Však řekl zas jen \"Co se ti stalo?\"
Tentokráte nedíval se na mě
Byť cítil jsem ho ve své hlavě
Jelen zmizel, ptáci též
Vše se zdálo, jako lež
Jako síť co na nás padla
Jako květina, co dávno zvadla
Do hlubin nás ticho svrhlo
A v té chvíli, mi ztuhlo hrdlo
Pak tichem projel, jeho hlas
Klesal, stoupal, zas a zas
Pomalu začal, vše přetvářet v slova
Seděl jsem a poslouchal, tam v čase nova
Měl krásný hlas, sic hluboký a tvrdý
Já mluvit tak, byl bych naň hrdý
Jakobych slyšel, mluviti nebe
Hlas jenž me hřeje, hlas jenž me zebe
Neb vraťme se k němu, vraťme se k draku
Vraťme se k tomu, co tehdy mi řekl
Teď řada je na me, bych pověděl vám
Bych poslal já dál, co slyšel jsem sám
Ke skále černé dojít jsem chtěl
Když najednou ucítil jsem záchvěv vzduchu
Rychle otočil jsem se za zdrojem ruchu
Viděl jsem přede mnou dlouhý stín
Prohnal se hbitě, to teď už vím
Tehdy jak věčnost zdálo se být
Záhadný stín u sebe mít
Hnal se lesem tam a zpět
Kličkoval stromy a mizel hned
Létal vzůru a k zemi zas
Viděl jsem stín a slyšel hlas
Slyšel jsem hlas, jenž vydával stín
Nevím co myslet si mám, co říct by chtěl dým?
Snad bolest a smutek společně zněly
Však jakoby svuj význam již dávno zapomněly
Nedával najevo slabost či strach
Letěl hloub do lesa a mizel mi v tmách
Šel jsem za ním neb vidět jeho tvář
Toužil jsem více než polání zář
Sledoval jsem ho až k úpatí skály
Pak už jen záblesk zahlédl v dáli
Jak šplhá na vrchol kamenného obra
Do míst, kde prosvítala obloha modrá
Neslyšel jsem nic než sebe
Nic než touhu vidět nebe
Hnát se vzhůru za stínem tím
Netušil jsem co uvidím
Na větvi kus nad korunami stromů
Sedel drak jak výstrahy hromů
Jakoby říkal hlídej sám sebe
Hlídej svou touhu spatřiti nebe
Nedbal jsem výstrah a přišel jsem blíže
Stál jsem hned u něho, jen hlavu měl níže
Pak hlasem bázlivým jak jen se dalo
Položil jsem otázku \"Co se ti stalo?\"
Otázka projela večerím vzduchem
Však jakoby zatuhla pred dračím uchem
Seděl mlčky na větvi stromu
Díval se na hvězdy, díval se dolů
Chvíli jsem čekal a doufal v odpověď
Však dračí výraz říkal \"Jen si tam seď!\"
Jsi jen človek, jsi mín než nic
Chtel jsem zamítat, však mlčel sic
Drak v mlčení zůstával stále
Zastával postoj zarytého krále
Pána všeho, jemuž omyl je cizí
Bytosti, jež v sobě mizí
Pohled na něj mě vyzýval k čekání
Už byl čas, kdy se slunce vyklání
Kdy osvětlí zas hlavy stromů
Pryč byly výstrahy všech nočních hromů
Zkroušený pohled a v očích slzy
Čekal jsem to, však ne tak brzy
Brzy zlomila se šelma v něm
Príliš brzy jí skončil den
Zlomená mysl se dívala k nebi
Hledala odpověď, kde najíti chyby
Co tehdy a tam, špatne se stalo
Toužila vedet, co změnit se dalo
Hledala tam, kde odpověď není
Hledala v oblacích, hledala v snění
Seděl jsem pořád, na blízké skále
Seděl a čekal, co bude dále
Stále jsem doufal, že zjeví mi mysl
Na skále černé pak ukáže smysl
Podstatu života, podstatu světa
Proč vlastně žijeme, celá ta léta
Na mojí tvář, drak upřel oči
A já hned poznal, že se svet tocí
Proč vlastne dýcháme, proč chceme žít
Kde leží smysl, na světě být
V jeho hlavě já našel co hledal
Snad víc tam bylo, však všechno mi nedal
A zas jakoby říkal, \"Jen si tam seď\"
Máš mojí mysl, teď do dálek hled
Kouknul jsem na obzor, na konec světa
Sledoval jelena, jak nad stromy létá
Spolu s rybou si ptáci hráli
Celá skála mi zmizela v dáli
Svět se zhroutil, rozpadl a zmizel
Pryč byla zloba, pryč byla svízel
V dračí mysli našel jsem svit
V dračím smutku pak souzvuk a klid
Našel harmonii ve své hlavě
Našel klid a radost hravě
Našel zem kde havran pěl
Proč jí hledal, jsem ješte nevěděl
Snad bere me již za přítele
Byť cítil jsem já srach v mém těle
Hledal jsem slova kde jen se dalo
Však řekl zas jen \"Co se ti stalo?\"
Tentokráte nedíval se na mě
Byť cítil jsem ho ve své hlavě
Jelen zmizel, ptáci též
Vše se zdálo, jako lež
Jako síť co na nás padla
Jako květina, co dávno zvadla
Do hlubin nás ticho svrhlo
A v té chvíli, mi ztuhlo hrdlo
Pak tichem projel, jeho hlas
Klesal, stoupal, zas a zas
Pomalu začal, vše přetvářet v slova
Seděl jsem a poslouchal, tam v čase nova
Měl krásný hlas, sic hluboký a tvrdý
Já mluvit tak, byl bych naň hrdý
Jakobych slyšel, mluviti nebe
Hlas jenž me hřeje, hlas jenž me zebe
Neb vraťme se k němu, vraťme se k draku
Vraťme se k tomu, co tehdy mi řekl
Teď řada je na me, bych pověděl vám
Bych poslal já dál, co slyšel jsem sám