Tvorba - Texty

Byla tichá a zvláštním způsobem pochmurná noc. Neozval se žádný noční tvor a bylo slyšet pouze teskného větru ve větvích stromoví. Tvor sedící uprostřed paloučku seděl se svou hlavou skloněnou tíhou, kterou v sobě skrývala, připomínajíc pouze nešťastný stín. Vypadalo to jako by byl propojen se svým okolím, unaveným věky svého vědění. Obloha byla zatažena tmavě modrými a šedými mraky, jen místy prozařoval úplňkový měsíc.
Tvor na pár vteřinek vzhlédl právě k této chloubě nebes, aby jeho záře odhalila kočičí rysy velké Shadow. Když paprsek dopadl do jejích očí, zaleskly se zelenavým jasem. Zračil se v nich žal a lítost.
Když opět sklonila hlavu, už to nebyla Shadowcat, ale dívka-zubožená a zcela divoká i přes tu pochmurnost. Místo fousků jí teď ve větru vlály dlouhé plavé vlasy.
Dívka se zaposlouchala do písní větru a rukou hladila vlhkou trávu kolem. Neměla již sílu snášet vlastní myšlenky a trpěla jejich neodbytností. Bloumala nad vším, co jí zničilo vysněný život. Myslila na zradu, podlost, nevěru, vášeň, lásku, smrt… V této chvíli jí nebylo nic cizí.
Potom co uplynula další hodina, hrábla dál do trávy a vylovila stříbrnou dýku. Její rukojeť byla tvořena drakem objímajícím růži. Čepel se vlnila jako hadí tělo, pro mnohé symbolizující smrt.
Nic jí nebránilo v tom, aby tuto čepel vbořila do své hrudi, avšak měsíční záře na ní odhalila symboly. Dívka je prázdnýma očima pozorovala a jen je pohladila-odložila dýku k nohám. Pohrábla si hustou hřívu a prohlédla si své ostré nehty.
Už se rozhodla. Naposled se prohlédla své nešťastné okolí a v podobě skvostné ShadowCat se tryskem vydala kupředu do kraje, doufajíc, že nalezne krásnou a vysvobozující smrt. Hnala se spolu s měsícem věčnou nocí, rychle jako slunce na obloze. Snažila se sebe uštvat, zabít se pádem, či se utopit. Avšak ,když skočila ze skály, měkce jako pírko dopadla na mohutné tlapy, když skočila do jezera, voda ji nadnesla a podržela nad hladinou.
Běžela až k pobřeží moře, kde se zastavila. Tlapy se jí zabořily do vlhkého písku a ona hleděla vstříc nekonečné dálce mořské hladiny.
Rozeběhla se a v písku za ní zůstaly stopy, které následně překryla mořská voda.
Odrazila se vší silou a od tlap se jí zazářila bělavá záře. Běžela oblohou, těsně nad hladinou. Pod tlapkami jí nespoutaně dulo moře a ona hleděla k západu, nad kterým se nyní skláněl měsíc. Běžela ještě hodně dlouho než spatřila pevninu.
Ocitla se na březích známého světa. Byl to kraj obývaný mnoha lidmi, a tak si musela vybírat cestu tichými lesy, dál od jejich obydlí. Nic jiného kromě svého vlastního dechu a tlukotu srdce nevnímala. Ignorovala vzdálený hluk velkoměsta, do jehož blízkosti se nedopatřením dostala. Přála si pouze smrt, ale ta nepřicházela-pouze síly odcházely. Svou ignorancí se přinutila necítit svazující bolest a žíravou únavu. Běžela vstříc svým podvědomím tužbám a choutkám.
Laň, která opatrně pila ze studánky, zděšeně pískla na družky ze stáda. Kočka laňku přeskočila a dopadla tlapkami do chladné vody. Možná si toho ani nevšimla a běžela dál.
Měsíc, stále ji doprovázející, ten pohled již nesnesl a otevřel svou září bránu. Bránu, která otevírala cestu na místo v jiném čase, kde démon nebyl výjimkou a ona mohla zpracovat svůj žal.
Proběhla po této cestě až do nádherné krajiny, která ji okouzlila a ona postupně zastavila.
Rozhlédla se po kraji a obdivovala staré stromy. Vonělo to tu jinak než v moderním světě-vzduch byl zcela čistý a příjemný. Měl konejšivé účinky a kočku kolébal k odpočinku. Víčka se jí klížila a ona pomalu upadala do transu. Nakonec omdlela.
Když se asi po dvanácti hodinách začne probouzet, opět je noc. Měsíc však nebyl v úplňku a nic nenapovídalo, že tomu tak včera bylo. Uvědomila si, že je v jiném čase. Nyní již bolest cítila zcela zřetelně. Prostupovala jí celým tělem a svou intenzitou ji donutila k slabému, zoufalému zaskučení.
Zvedla se a kulhavě se vydala k potůčku, který nedaleko tiše probublával lesem. Zmoženě k němu poklekla a ponořila doň tmavý čenich. Voda ji osvěžila a částečně nabila novou energií. Pila dlouho a nevědomky začala vrnět. Zavřela oči a naslouchala zemi, ve které se ocitla. Její zvuky byly vlídné, soucitné a chlácholivé. Vodní tříšť ji celou obklopila, a když zvedla hlavu, kapky stékající jí po fouscích z ní stahovaly tmavou barvu. Třpyt odražené měsíční záře na hladině dočistil její srst a kočka se prohlédla na klidné hladivě jezírka spojeného s potůčkem. Oči si ponechaly svou zvláštní zelenou barvu, avšak srst měla barvu bílo-žlutou, lesknoucí se jako ryzí zlato. Uši a záda měla zdobena červeno-černými znaky a srst byla hustší.
Najednou ji naplnil zvláštní pocit-pousmála se a nějakým způsobem vděčnýma očima pohleděla vzhůru k měsíci. Již plna energie se vydala skrze jezírko a potok. Ve vodě si nepatrně zvesela poskočila-nebyla však šťastná zcela upřímně…
Doběhla takhle až do přízračné části lesa, zpomalila a pomalu kráčela prastarými cestami k démonicky vyhlížející skále.
Když vzhlédla k jejímu vrcholu, spatřila tam bílou zář. Zastavila se a chvíli ji bedlivě sledovala-byla to démoní aura. Ta bílá se však protínala ještě s jinou, temno a hrozivou.
Odrazila se od zadních a vyskočila na nízký skalní výběžek. Podobným způsobem se dostávala stále blíž k místu, kde se nacházeli oba démoni. Jak se dostávala výš, slyšela lomoz jejich boje. Byla rozhodnuta je porazit-dokázat si, že je ještě mocná.
Začala se škrábat přes převis a strhávat s sebou kameny. Potom co se jí podařilo vyškrábat nahoru, fascinovala ji krása a velikost obou démonů.
Jeden se podobal obrovskému bílému psu. Byl opravdu nádherný a kočka zapochybovala o svém plánu. Pozorovala ho, jak dává úder za úderem, ránu za ranou.
Ani jeden z démonů si jí zřejmě nevšiml. Neviděli ani její jasně zlatou auru, kterou kvůli bezpečnosti kdysi dokázala překrýt kouzlem tak, že se nejevila mocnou.
Při pohledu na druhého démona už tolik sympatií nepociťovala. Byl sice také krásný-alespoň dřív určitě-,ale něco na něm bylo nesympatického a odpudivého. Měl podobu velkého černo-hnědo-červeného draka. Z vyzáblého těla mu trčely ostny zažloutlé špínou, potrhané blanoví a šupiny jako cáry hadrů z něj visely s kusy staré kůže. Oči měl bez života a naplněné nenávistí spolu se závistí- ty jim propůjčovaly červeno-bílý kalný vzhled. Křídla-kostěná a zcela potrhaná, využíval jako zbraně spolu s ohavnými drápy a jehličkovými zuby.
Přestože měla draky v lásce, a to i necro jako byl tento, byla rozhodnuta zabít ho. Pociťovala k psu až tak velkou náklonnost. Sama se toho téměř zalekla, ale dala to za vinu vzteku, který se v ní za tu dobu nahromadil a nutkavé touze zabít. Touze, která ji již tak dlouho pronásledovala jako noční můra. Chtěla pocítit teplou krev na své srsti, drápech, čelistech. A teď se jí nabízela rovnou démoní krev, díky níž by mohla načerpat ztracenou sílu a moc. Navíc by si tak získala respekt, který by jí mohl jednou zachránit život.
Jak tak uvažovala, začala před sebou hromadit prozatím průsvitnou útočnou energii.
V očích se jí zlomyslně zablýsklo a ona vyrazila připravena k útoku mezi oba démony a nyní již zářivě bílou kouli mrštila přímo do čela draka. Tím se však dostala do rány bílého psa a ta jí natrhla pravý bok. Kočka bolestně kníkla, avšak to se podobalo spíše psímu zakňučení a skácela se k zemi.
Démon-pes se zalekl její přítomnosti a zvuku co vydala-kočka co kňučí jako pes? Toho však využil drak, který se stihl mezitím trochu vzpamatovat a poslal proti němu svůj mrtvolně bledý plamen*, který psa srazil k zemi.
Kočka, která také ještě ležela na zemi se v tu chvíli střetla s jeho pohledem. Aspoň pro tuto chvíli se stali spojenci. Zvedli se a zaútočili současně. Drakovi tento útok vážně poranil jeden spár, kterým se bránil a on kvílivě zařval bolestí.
Shadow na nic nečekala a vrhla se k němu. Dýkovité tesáky mu zaryla do zraněného spáru. Jeho krev jí ulpěla na srsti a ona mu vykousla kus masa. Bylo teplé a trochu rozložené³ -jako stvořené pro ni. S chutí ho pozřela a olízla se. Démon ji však nenechal radovat se dlouho a uštědřil jí ránu tak silnou, že se pár metrů proletěla.
Psí démon se na něj vrhl vzápětí po kočce a přirazil ho k zemi. Druhý démon se zakousl psu do tlapy a snažil se ho co nejvíce poranit, avšak ten mu začal drásat hrdlo, a tak se drak snažil nyní zasáhnout čelistmi jeho hlavu.
Mezitím se do toho opět vmísila Shadow a draku trhala ocas opatřený smrtelnými bodci. Její velikost se však s velikostí obou démonů nedala vůbec srovnávat. Kousnutí od ní byla jako štípance dotěrného hmyzu nebo snad stisk zubů křečka do prstů. Moc dobře si to uvědomovala a věděla také, že bude muset použít trochu více magie.
„Saarba…“ vydechla svým melodickým hlasem a od její tlamy se šířila mlha, jíž se prohnali zářivé čmouhy jako pět šípů, jež se zarazily démonu hluboko do těla.
Ten v bolestné křeči vyškubl se psu a instinktivně na ně svrhl ohnivou bouři svých rudých plamenů².
Kočka je snesla přímo skvěle a poslala proti němu další bíle zářící kouli, jež jej srazila k zemi a částečně i pod ni.
Pes se musel ohně chvíli zbavovat a tak dozaútočil opožděně, ale účinně. Poslal naň větrné šrámy, které ho na mnoha částech těla pořezaly.
Shadowcat opět ani chvíli nezaváhala a vrhla se na svou oběť. I přes její nevelkou velikost začaly být její fyzické útoky dostatečně účinné. Krev, kterou již pozřela začala účinkovat-navrátila jí magickou moc a fyzickou zdatnost. Než však bude zcela fit, chvíli to potrvá.
Vytrhávala mu s neskrývaným potěšením kusy masa a hltavě je polykala. Nic na tom, že drak šíleně skučel a snažil se ji ze sebe strhnout, či jí zasadit opravdu bolestivou ránu. Jediné čeho tím však docílil bylo, že kočka neustále poskakovala a změnila díky jeho krvi barvu z bělavé na rudou.
___________________________________________________________________________*/2 –jsou to dvě odlišná kouzla
3 –maso je v rozkladu, jelikož je to necro drak, jenž přežívá díky démoní duši
Po několika dalších společných útocích se psem se jí podařilo vykousnout draku část svalstva a kůže v okolí ohryzku a potřísnit se tak jedovatou černou krví. Ozval se její zběsilý kočičí vzkřek, ne však bolestný, nýbrž takřka šílený, protože jed jí pouze prvních pár vteřin kožich na hřbetě a jinakší neublížil.
Drak, vytočený k šílené zuřivosti z blízké smrti-opět-, s každým zraněním bojoval urputněji a jeho hněvu se dostávalo právě Shadow. Démon-Pes byl z boje takřka vyřazen, ale kdykoliv se zapojil bylo to silně znát. Několik jeho ran se stočilo i na naši ShadowCat, ale žádná jí moc na zdraví neubrala.
Démon-drak si povšiml teprve teď jejího hlubokého zranění na boku a stočil tak pozornost na její zatím největší ránu. Svými přiotrávenými drápy, zanesenými viry, bakteriemi a infekcí jí protrhl již černou krví oslabenou kůži na hřbetu a sjel jimi až do bolestivě natrženého boku. Strhl tím kočku k zemi a jak na ni došlápl, zlomil jí tím jedno žebro a div neprotrhl plíce.
Kočka tiše kníkala, protože bolest a tlak na hruď jí více řvát. Oči měla doširoka rozevřené a jasně se jí leskly. Její kníkot i přes zábrany začal nabírat nabírat na výšce a také síle. Vystoupal až do takové intenzity, že ji drak musel pustit a sám se začít ošívat bolestí. Tento útok na Shadow byla jeho poslední chybou, protože kočka, jejíž proměnu začal měsíc s vodou, touto málem svou prohrou dokončila proměnu a řvoucí hrdelním hlasem nyní stála před drakem v plné své kráse, pošpiněné pouze jeho krví a ranami co utržila. Zlost byla zcela patrně vidět v jejích očích, připomínajících dva rozžhavené uhlíky. Zavřela tlamu, aby ji mohla opět otevřít s kouzlem na jazýčku a poslat proti draku rudozlaté plameny.
Ten se z posledních sil bránil a uhýbal, ale už neměl šanci. Kočka se rozeběhla a během toho co přeskakovala útočící dračí ocas opět tiše pronesla své mocné: „Saarba…“ a draka prošpendlilo pět mohutných světelných paprsků.
Démon-pes, který byl rozeběhnut k draku v naději, že mu dá poslední ránu musel náhle uskočit ohnivému útoku kočky, jež se na něj vrhla, neváhajíc ani vteřinu po vraždě draka.
Pes byl připraven již od začátku na možnost souboje mezi ním a kočkou-nyní již plnohodnotnou Firensou. Bylo na něm však vidět, že tím zrovna dvakrát nadšený není. Poslal proti kočce větrné šrámy, ta jim však na poslední chvíli provokativně uskočila, a tak se na ni pes pokusil skočit, ale ta mu doslova vyklouzla z pod pacek, avšak tak rychle opětovaný útok jaký následoval nečekala a jeho drápy se jí zaryly už do dost tak rozdrásaného boku. Polekaně vykřikla a vytrhla se mu.
Pes na ni hleděl jakoby vůbec nevnímal co se tady děje, zcela bez emocí. Ona na něj však hleděla zuřivým pohledem, jež v psu vyvolal lítost. Kočka proti němu poslala své světelné špízy, avšak těm se pes zdařile vyhnul a majznul kočku tlapou, že ji o kus odhodil.
Firensa se však nedala a i přes svá zranění ho nadále provokovala. Uskakovala na poslední chvíli a útočila stále méně opatrně. Čím dále to však trvalo, bylo to méně a méně úmyslné-teď jí již docházely síly.
Pes ji opět dostihl a zakousl se do ní tesáky a následně ji znovu odhodil. Kočka chvíli zůstala ležet, a pak se stěží a velkými obtížemi zase postavila. Špatně se jí dýchalo a bylo jí jasné, že udělala velkou chybu, která ji teď bude stát život. Zachovala se téměř stejně jako ten mrtvý drak, co ležel kus od ní. Najednou ztratila všechny zábrany a pročistila si mysl. Sledovala psa, který před sebou hromadil bíle svítící energie k poslední, vysvobozující ráně. Najednou už nechtěla zemřít, ale byla připravena svůj osud přijmout. To vše jí běhěm několika vteřinek bylo vidět na očích. Upřeně na psa hleděla a sledovala, jak se najednou bílá masa začala blížit k ní. Povšimla si také, že psu se zaleskli oči, když energii vypustil.
A najednou nic. Pouze oslepující a nepřestávající bílá záře, chvíli palčivá bolest a pak už nic necítila. Světlo vystřídala temnota…

Pes odpočíval na sluncem zalité kamenné mase a sem tak zíval. Užíval si klidu, sledoval ptáčky vysoko ve větvích a pravidelně kontroloval podivnou bílou hromádku čehosi a to cosi se zrovna mírně pohlo.
Pomalu se zvedl a došel pro vodu do jezírka co bylo o kousek dál. Vědro s blahodárnou tekutinou svíral v čelistech a postavil jej vedle té bílé hromádky.
Když kočka otevřela svá očka a uviděla nad sebou sklánějící se psí hlavu, její bolavá hlava nic nechápala. Pohlédla mimoděk na stranu a zase zpět na démona, který byl naprosto klidný.
„Jak se cítíš?“ pronesl pevným hlubokým hlasem, ne však hrubým. Kočka na něj jen tiše civěla a v hlavě se jí honilo tisíce myšlenek. Znovu se snažila vybavit si to, co se předtím dělo, ale stále nechápala jak to, že žije. Převalila se z boku na hřbet, aby mohla jako malé kotě natáhnout pacičky k psímu čenichu a něžně do něj zkusmo žďuchla.
Pes na ni pouze pobaveně hleděl a nenápadně se posmíval. Nezavrčel, nezafrkal, prostě nevydal ani hlásku a to měla kočka dost ostré drápky, kterými mu o čenich párkrát nechtíc zavadila.
Zcela bílá Firensa stále zkoumala jeho černý čumák a ani si neuvědomovala démonův pohled. Po notné chvilce si ho však všimla a sklonila tlapy i svůj zelený pohled stranou, nehybně ležící na zraněném boku.
Pes se přestal pousmívat a lítostně na ni hleděl. Všiml si také bolestného škubnutí koutků její tlamky, když dolehla na své zranění. „Měla by sis lehnout na druhý bok a pokusit se trochu napít vody, určitě se ti pak udělá líp!“ řekl kočce a čumákem k ní popostrčil vědro. Kočka se však ani nepohnula a civěla zlostně před sebe. Už si na vše vzpomněla a pochopila…
„ No ták, napij se démonko!“ pronesl mnohem hlasitěji a v jeho hlase zazněla nepatrná dávka netrpělivosti.
„Starej se o sebe!“ vřískla Firensa a ohnala se po něm drápy. K tomu aby to však mohla učinit se musela zprudka natočit dozadu a tím si ošklivě natáhla ránu a tak se vrátila do původní polohy. Ze vzteklého zavrčení se stalo nešťastné zaňourání. Oči se jí leskly a byla velmi naštvaná-ne však na psa, ale sama na sebe.
Pes o půl kroku poodstoupil, když po něm vyjela a te´d stál jako přimražený a s poklidem na ni hleděl.
„Promiň…“ zašveholila po chvíli pod fousky a pokusila se na něj aspoň na chvilku stočit pohled, ale viděla za sebe jen letmo.
Opět působil, že ani neví o útoku, který před chvíli provedla a přikročil k ní: „Napij se…“ zopakoval svou prosbu, te´d spíš už klidný rozkaz znova.
Měla sice strašnou žízeň a nutkání psa poslechnout, jenže bolest jí svazovala celé tělo a tak jen slabě zakňučela.
Psí démon si jen sklesle povzdechl se skloněnou hlavou a zadíval se do země. „ Tak chvíli vydrž a já ti pomůžu. Doufám jen, že se mě už nepokusíš zabít-to by nebyl moc dobrý nápad,“ při té poslední větě se zase pousmál, ale radši toho hned nechal.
Jak byla otočena zády k němu, nemohla vidět co se dělo. Pes kousek poodstoupil a začal se měnit. Po krátké chvilce tu místo obrovského bílého psa stál muž-bojovník s dlouhými bílými vlasy, oděn ve vzdušné róbě s hustým kožichem přes rameno. Opásán byl úchvatným mečem a muselo se uznat, že byl svým způsobem pohledný.
Odložil kožich stranou a přiklekl zezadu ke kočce. Opatrně se mu podařilo převalit ji na břicho a tím jí odlehčit zranění.
Při pohledu na jeho polidštěnou podobu působila Firensa dost zmateně a tak ji démon musel uklidnit. Vzal menší misku a naplnil ji vodou ze džberu a dal kočce napít, polykala velmi pomalu a působilo jí to znatelné potíže.
„Pšš, jen klidně pij!“ řekl démon, když neodolal pohladit ji po sametovém čele. Kočka měla skoro celou dobu zavřené oči, ale teď je otevřela. Hleděla na něj svým poklidným a vyrovnaným pohledem. Již ji opustila všechna zlost, hněv, smutek, prostě zase začala žít.
Když dopila, cítila se již mnohem lépe. Slunce se začalo sklánět k západu a tak démon využil své lidské podoby a obvázal jí rány látkou z nadbytečných kusů oblečení, aby se mohl proměnit zpět v psího démona.
Slunce již dávno zapadlo a nebi opět vládl měsíc, když pes zase promluvil: „Pověz mi něco o sobě kočko. Nebo mi aspoň řekni, proč si mne chtěla zabít?“
„Nemám co bych ti pověděla Youkaii. Útočila jsem protože jsem musela!“ a slonila svůj pohled od měsíce k zemi.
„Kdo jsi?“ vyzvídal pes a hleděl na ni zkoumavýma očima.
„ Jsem nikdo…“ šeptla kočka a hlavu si položila na tlapky.
„Aspoň uznáváš, že jsi,“ usmál se.
„ Jak to myslíš?“ zvedla zvědavě hlavu, aby si prohlédla jeho výraz.
„ Řekla jsi to!“ zasmál se. „Ale musíš přece někdo být? Jak se jmenuješ?“ nedal se odbýt.
„Tady, na tomto místě a v tomto čase ještě nikdo nejsem. Zde jméno nemám. Nejsem však obyčejná kočka…“ pronášela svou krátkou řeč ve vší vznešenosti a u poznámky s kočkou se taktéž pousmála. Po dobu celé řeči hleděla na měsíc.
„…a té měsíční noci zjevil se stín mezi stíny. Byla tichá a mizela v šeru. Světlo ji oblékalo do modrého šatu, kterým ona šálila nás abychom ji neviděli. Však ty dva jasné smaragdy, co měla místo očí vás ujistily, že tu doopravdy je… Nechť ti je řečeno Shadow. To říkali dnes ptáci…“ pes se zvedl a odběhl se napít.
Shadow za ním hleděla svým udiveným pohledem zelených očí a ve větru se jí nepatrně vlnil kožich: „Já přišla jako Shadow…“ pronesla jako ze sna, napůl pro sebe a napůl k psovi.
Na nepatrný okamžik se zastavil a pootočil hlavu k ní. Poté zmizel v lese. Dostal se až k malému jezírku, kde usedl a hleděl na hladinu odrážející noční nebe. Oči mu sklouzlýma vlastní oraz a on jej vztekle tlapou zničil. Napil se a vrátil na místo, kde předtím seděl se Shadow, avšak ta tu již nebyla.
Druhý den se démon probudil do dalšího slunného dne, který oplýval příjemnou vůní květin. Chvíli si prohlížel své okolí než jeho zrak spočinul na kočce. Hrála si se zvláštním bílým ptáčkem, ten však její nadšení očividně neopětoval.
„Kam si to zmizela?“ vyrušil ji ze hry démon. Ona si ho však příliš nevšímala a skočila na ptáčka, který teď zběsile kvíkal pod jejími tlapkami.
„Nemám žádný důvod se ti ospravedlňovat,“ zavrčela aniž by se na něj otočila a pustila ptáčka, aby jej následně znovu srazila k zemi. „Potřebovala jsem si pročistit mysl…“
„Aha, koukám, že už se zřejmě cítíš lépe?“ ušklíbl se a připravil se ke skoku.
„Jistě, jsem přece kočka!“ zadupla ptáčka, který zůstal sedět na zemi a nevraživě ji sledoval. Měl štěstí, že je sap, protože obyčejný opeřenec by již byl pravděpodobně mrtev. Sapi jsou něco mezi papouškem a holubem, navíc svou magií připomínají bílé fénixe.
„Radil bych ti být opatrnější,“ přikrčil se pes k zemi a sledoval kočku.
„Proč?“ chtěla se zeptat, ale v tu chvíli po ní skočil a ona hbitě uskočila. Trvalo jí docela dlouho než si uvědomila, že si s ní démon vlastně hraje a tak na jeho hru přistoupila. Souboj to byl vyrovnaný, ale po chvilce je omrzel.
„Co hodláš teď dělat?“ položil ji zásadní otázku.
Shadow to dosti zarazilo, protože o tomhle vůbec nepřemýšlela. Jediné co měla naplánované bylo. Že si musí získat respekt. „To vůbec netuším. Budu se tady prostě toulat dokuď mě něco nenapadne,“ pohlédla zamyšleně do dáli a sedla si.
Démon se již nevyptával a ulehl na kámen vyhřátý od slunce. Sám neměl své plány promyšlené a docela oceňoval i to, že se ho na nic nevyptává.
Kočka nevydržela sedět dlouho a tak se zase zvedla a vydala se k malému hloučku květin. Než k nim však došla, proměnila se v dívku. V tu samou dívku jako té noci co se sem dostala. Klekla ke květinám několik si jich natrhala. S nimi se pak vrátila ke psu.
Otevřel oči a zmateně na ní pohlédl. Opřela se mu o bok, a tak jí mohl očichat vlasy. „Nevěděl jsem, že se taky umíš proměnit," žasnul démon, který byl zvyklí, že se většina démonů neumí proměňovat.
„Takhle jsem se narodila" pousmála se zlomyslně a jeden květ hodila do dáli.
Démon si jí vážně prohlížel a uvažoval nad její mocí. „Přeji ti tedy hodně štěstí na tvé cestě, já se již musím vydat tou svou," a aniž by čekal, jak a jestli vůbec zareaguje, se zvedl a dal se cestou na jih.
Zamyšleně se za ním zahleděla a proměnila se zpět ve Firenzu. Její cesta se však stočila na severovýchod, do temných lesů, které jí aspoň trochu navozovaly pocit jejího jména Shadow.
Cítila v sobě novou sílu a ta se ještě zvýšila se západem slunce. Zase byla osamělou kočkou, dravou šelmou ve stínech, nyní však bílozlatou.
Listí hrálo svou tichou noční melodii v záři měsíčních paprsků, jež sem a tam prosvítaly na zem skrze listí stromů a odrážely se od kočičí srsti. Nikde nepotkala žádného dalšího démona, jen hejno netopýru se prohnalo po obloze a sýček se jí lekl.
Uchvátila jí zvláštní euforie toho klidu kolem, cítila se zase opravdu živá, svobodná a hlavně svá. Nedávná minulost jako by z ní vyprchala a zanechala za sebou pouhopouhý a bezvýznamný stín.
A stačilo k tomu pouze znovu se nadechnout čistého vzduchu a vyjít z temnoty na světlo.