Nechtěné zlo
Už zemřít se mi chtělo mnohokrát,
a mnohokrát jsem odolala,
přemáhala jsem se nastokrát,
abych rukou vlastní nezkonala.
A teď zemřít chce se mi zas,
deprese mne zevnitř zžírá,
slzy odkapávají z řas,
a v srdci rozrůstá se díra.
Tolik myšlenek honí se hlavou,
jsem zmatená a nešťastná,
žádná myšlenka není tou pravou....
jen jedna jediná, myšlenka slastná..
Snad měla bych to udělat,
do propasti dolů skočit,
přemýšlím;Měla bych snad?!
Nebo nemám život zkončit?!
Odvracím hlavu od černé díry,
snad jsem tak slabá anebo silná,
snad nemám dost víry...
možná, že je ta myšlenka mylná..
Proč stává se to zas a zas,
a vždy to stejně dopadá,
po zádech přebíhá mi mráz,
dost důvodů mne napadá.
Snad osud, náhoda, či smůla,
zasměji se ironicky,
je to jako noční můra,
jenž naruší sen krásný vždycky.
Zaryji drápy do země,
zahledím se do nebe,
vypadá tak tajemně,
zas musím myslet na Tebe.....
Skloním k zemi hlavu,
a zatnu tlapu v pěst,
cítím v žilách proudit lávu..
už nevím co je čest....
Moje temná polovina...
k životu se probouzí,
ta jenž neví co je vina,
a všem zákonům se vzpouzí.
Přez páteř plamenný pruh,
černé tělo, tuhá kůže,
zbystřený je zrak i sluch,
blány barvy rudé růže.
Jdu zabíjet, jen tak,
brát život všemu co potkám,
ať je o laň, zajíc, pták,
nebo jenom pouhý potkan.
Chci vidět a cítit krev,
její chuť a její pach,
za chvíli bude mrtev,
kdož žije v těchto končinách.
První oběť už se blíží,
k zemi své temné tělo přikrčím,
tiše se k tvorovi plížím,
a pak z úkrytu vaskočím.
Drápy se mihnou vzduchem zas a zas,
zaryji je do masa oběti,
Z temnoty mne probere povědomý hlas,
a drak zkončí v mém objetí.
Jeho oči zmateně dívají na mě,
pomalu z života se odebere,
zachvěje se země,
když řev se z mého hrdla dere.
Slzy proudem na zem tečou,
co jsem to jen udělala,
nohy mne k propasti vlečou,
lásce své jsem život vzala....
Smrt;to slovo se do hlavy vkrádá,
chci zemřít;život si nezasloužím,
záměrně si nehlídám záda,
když k propasti se pomalu ploužím.
Smrt je to nejlepší, co můžu mít,
žít už totiž nezvládám,
nezbývá mi, než život si vzít,
jeden krok;do propasti padám.
Pár mučivých vteřin než dopadnu na zem,
pár vteřin výčitek, vzteku a žalu,
měla jsem všechno však byla jsem blázen,
zavřu oči a čekám na smrt pomalu.....
a mnohokrát jsem odolala,
přemáhala jsem se nastokrát,
abych rukou vlastní nezkonala.
A teď zemřít chce se mi zas,
deprese mne zevnitř zžírá,
slzy odkapávají z řas,
a v srdci rozrůstá se díra.
Tolik myšlenek honí se hlavou,
jsem zmatená a nešťastná,
žádná myšlenka není tou pravou....
jen jedna jediná, myšlenka slastná..
Snad měla bych to udělat,
do propasti dolů skočit,
přemýšlím;Měla bych snad?!
Nebo nemám život zkončit?!
Odvracím hlavu od černé díry,
snad jsem tak slabá anebo silná,
snad nemám dost víry...
možná, že je ta myšlenka mylná..
Proč stává se to zas a zas,
a vždy to stejně dopadá,
po zádech přebíhá mi mráz,
dost důvodů mne napadá.
Snad osud, náhoda, či smůla,
zasměji se ironicky,
je to jako noční můra,
jenž naruší sen krásný vždycky.
Zaryji drápy do země,
zahledím se do nebe,
vypadá tak tajemně,
zas musím myslet na Tebe.....
Skloním k zemi hlavu,
a zatnu tlapu v pěst,
cítím v žilách proudit lávu..
už nevím co je čest....
Moje temná polovina...
k životu se probouzí,
ta jenž neví co je vina,
a všem zákonům se vzpouzí.
Přez páteř plamenný pruh,
černé tělo, tuhá kůže,
zbystřený je zrak i sluch,
blány barvy rudé růže.
Jdu zabíjet, jen tak,
brát život všemu co potkám,
ať je o laň, zajíc, pták,
nebo jenom pouhý potkan.
Chci vidět a cítit krev,
její chuť a její pach,
za chvíli bude mrtev,
kdož žije v těchto končinách.
První oběť už se blíží,
k zemi své temné tělo přikrčím,
tiše se k tvorovi plížím,
a pak z úkrytu vaskočím.
Drápy se mihnou vzduchem zas a zas,
zaryji je do masa oběti,
Z temnoty mne probere povědomý hlas,
a drak zkončí v mém objetí.
Jeho oči zmateně dívají na mě,
pomalu z života se odebere,
zachvěje se země,
když řev se z mého hrdla dere.
Slzy proudem na zem tečou,
co jsem to jen udělala,
nohy mne k propasti vlečou,
lásce své jsem život vzala....
Smrt;to slovo se do hlavy vkrádá,
chci zemřít;život si nezasloužím,
záměrně si nehlídám záda,
když k propasti se pomalu ploužím.
Smrt je to nejlepší, co můžu mít,
žít už totiž nezvládám,
nezbývá mi, než život si vzít,
jeden krok;do propasti padám.
Pár mučivých vteřin než dopadnu na zem,
pár vteřin výčitek, vzteku a žalu,
měla jsem všechno však byla jsem blázen,
zavřu oči a čekám na smrt pomalu.....