Pohadka-Princ Drak a Princezna
|° () |-| @´ |) |< @
---
Za devatero horami, devatero řekami, devatero lesy, devatero kopci, žilo bylo jedno království, v něm král a královna a ti měli syna, prince statného, silného, vzdělaného, veselé mysli, zdravého ducha i těla, pronikavého pohledu a rozumu.
Při završení osmnácti let se konala oslava, jakou království ještě nezažilo. Princ se nechal slyšet, že vyjede do světa a dobu sobě nevěstu, pannu královské krve a pojme ji za svou choť. nadšení bylo veliké a celé království se z toho radovalo (pouze štamgastové od Zelené lípy tvrdili, že je to proto, že se princ zlil jako doga a nevěděl, co žvaní ale palácová garda jim vše náležitě vysvětlila, takže urychleně změnili názor). I vsedl princ na svého bujného jednorožce (za velkého pochechtávání ze strany štamgastů od Zelené lípy) a odjel vstříc svému osudu vydobýt si čest a slávu.
Jen dnem i nocí, za deště i v horku, přes devatero hor, devatero řek, devatero lesů, devatero kopců, neznaje únavy a hladu. Po mnoha dnech dorazil k velké, černé sluji. Seskočil ze svého bujného jednorožce, tasil meč a vkročil do té temné sluje. Ve vzduchu se vznášel odporný puch síry, ale princ neohroženě kráčel vstříc svému osudu. Po chvíli spatřil světlo. Sevřel pevněji rukojeť meče a vkročil do osvětlené části sluje. To světlo byla záře zlata, drahokamů, uranu, stříbra a jiných pokladů. A na tom bohatství ležel drak. Netvor z dávných dob. Obří ještěr s tělem dlouhým patnáct sáhů, tlamou plnou zubů a obrovitými netopýřími křídly.
I nezalekl se princ obludného dračího zjevu a vykročil. Došel na deset kroků od draka a mocným hlasem zvolal: "Draku, lítý netvore! Přišel jsem, abych s tebou změřil síly své a ve slavném boji tebe porazil, uťal ti hlavu a tělo tvé spálil na popel, který rozmetám do všech koutů světa a budou po něm šlapat psi a lést v něm červi. Vyzívám tě na souboj!" Princův jasný a čistý hlas se ve sluji rozléhal jako zvon. Drak otevřel jedno oko, trochu zamžoural a promluvil lidským hlasem: "He? Co to? Jo. Aha. Co si přeješ?" Princ upadnuvší do mírných rozpaků znovu zvolal: "Draku, lítý netvore! Přišel jsem, abych s tebou změřil síly..." - "Jasně, jasně. Slyšel jsem, takže pokud to chápu dobře, chceš mě zabít. Promiň, po ránu mi to moc nemyslí." Princ chvíli stál, ale nezalekl se draka a jal se opět slova: "Draku, lítý netvore z hlubin, saň dravá..." - "Tak hele, brzdi mladej." Drak si zívl a otevřel druhé oko. "Máš v tom trochu guláš. Musíš si to trochu utřídit. Rozdíl mezi saní a drakem je dost podstatnej. Saně mají hlavy tři a více. Draci jenom jednu. Saně jsou taky velice hloupé a neumějí mluvit. A navíc ani nemají ty pověstné tvrdé dračí šupiny. A co tebe týče, jak se vlastně jmenuješ?"
Princ se vztyčil v celé své výšce a hrdě pozvedl svůj hlas: "Já jsem princ Vladislav, syn Vladimíra, syna Vratislava, syna Václavova, syna Vojtěchova, syna Vojmírova, syna Viktorova, syna Víta z království za devatero horami, devatero řekami, devatero lesy, devatero kopci a přijel jsem zachránit princeznu z tvých ohavných spárů." Drak pokýval hlavou: "A vsadím se, že znáš všechny hrdinské skutky svých předků... Ne, nic nechci slyšet. Ale jak víš, že tu mám princeznu?" - "Protože, draku, lítý netvore z hlubin, tys zrozen k tomu, abys škodil. Jsi nepřítelem lidství, čistoty, krásy a dobra..." - "Ale huš. Kam na ty kecy chodíš?" Princ se však nenechal zviklat dračím hlasem a pokračoval: "...A tak si žádáš cnostné panny, abys ukojil svou touhu po mase. A nyní mi vydej princeznu a já ti slíbím rychlou a bezbolestnou smrt."
Drak se na chvíli zamyslel, ale nechal toho, protože jej vyrušil princ, který se s hlasitým pokřikem a válečnou písní na rtech rozběhl na draka mávaje při tom mečem nad hlavou (mimochodem, zpíval dost falešně). Doběhl k drakovi, pozvedl meč a pravil: "Draku, lítý netvore z hlubin, zhoubo lidstva..." - "Hele, nechtěl bys mi přestat nadávat?" Princ už nevěděl co říct a proto ťal drakovi po šíji. Meč zazvonil, odskočil a zůstal na něm obrovský zub. "Tys asi ještě neslyšel o pověstných dračích šupinách, viď?" Princ nic nedbal na netvorův hlas a sekal znovu a znovu. Drak se chvíli ošíval a když se princi očividně nechtělo přestat, řekl: "Nech už toho, hrozně to lechtá." Princ nevypadal, jako kdyby draka poslouchal a sekal, až se z něj pot lil. Drak obrátil oči vzhůru, povzdechl si a řekl spíš pro sebe: "Hlavně, že má kluk radost."
Princ stále mlátil do draka, až se mu meč zlomil v půli. Tu se v princi probrala myšlenka, že by tento souboj taky nemohl třeba ani vyhrát. Drak, jako by věděl, na co myslí se usmál a odhalil tak špičaté zuby. Princ kapku znejistěl. Drak se líně posunul k princi, ale zarazil se, když uslyšel líbezný ženský hlásek: "Tak copak se to tady děje?!!" Drak svěsil hlavu a tiše špitl: "Ale do pr-" Zpoza jedné hromady zlata vyšla princezna a postavila se vedle draka. Princezna byla oděna v skvostný šat, zdobena nejdražšími šperky, s dlouhými zlatými vlasy a lící překrásnou jako slunce. I rozhlédla se kráska po sluji a pohled její padl na prince. I zašvitořila: "Tak to ty tady děláš ten kravál?"
Princ přešťasten, že nalezl princeznu, se uklonil, rychle schoval zničený meč za zády a pravil: "Princezno, tys tak spanilá a rozmilá, žes mě okouzlila. Přivezu tě na svůj zámek a pojmu tě za svou choť. Pojď hned ke mně." Na princeznu princova řeč udělala očividně dojem, neboť k němu ihned přiskočila a dala mu velkou facku. "Tak ty takhle? To si holenku jako myslíš, že ty si tady budeš vyřvávat jak na lesy a potom s tebou někam pojedu? Tak to seš na pěkným omylu. Ani ses mě nezeptal, jestli tě chci." Princ chvíli přemýšlel o její poslední větě, jakoby mu řekla něco co jej přinutí přemýšlet o vesmíru úplně jinak. Pohlédl tázavě na draka, ale ten vypadal, jako kdyby mohl, že by mu akorát nastrouhal mrkvičku. Proto pohlédl zpět na princeznu, nasadil nevinný výraz a zeptal se: "A to se musí?" Princezně se na chvíli zastavil dech. Drak udělal několik kradmých kroků vzad. Princ nevěděl co dělat, tak jen dál stál jako Y. Princezna znovu nabrala dech a rozkřikla se: "Ty jedno šovinistický pometlo! Ty si myslíš, že si jen tak přijdeš, sbalíš mě a já s tebou půjdu kamkoli se ti zachce?" Princ pohlédl vyděšeně na draka, ale ten se tvářil, jako že tam vůbec není. Odpověděl proto: "Ehm...Ano?"
Princezna nejprve zrudla, pak zfialověla a nakonec zmodrala a pak znovu zfialověla a pak se ji vrátila její původní barva a řekla, celkem klidně: "NE! Samozřejmě že ne. Musíš být milý, taktní, věnovat se mi, starat se o mě, ptát se jak mi je, být veselý, když jsem veselá, být smutný, když jsem smutná, dělat co mi uvidíš na očích, nosit mi dárky, povídat si se mnou a nemyslet jen na sebe." Princ chvíli počítal, ale za chvíli mu došly prsty a tak toho radši nechal. "Tohle všechno?" Princezna rázně zakývala hlavou. Princ se na chvíli zamyslel a pak se nesměle zeptal: "A jak se to dělá?" Princezna si povzdechla: "Ty seš nějakej neandrtálec z jeskyně, viď?"
Princ vypjal hruď a povznesl svůj zvučný hlas: "Já jsem princ Vladislav, syn Vladimíra, syna Vratislava, syna Václavova, syna Vojtěchova, syna Vojmírova, syna Viktorova, syna Víta z království za devatero horami, devatero řekami, devatero lesy, devatero kopci." Princezna se lehce usmála: "Ano, správně. Už ses mi představil a teď já. Jmenuji se Anastázie Anna Albína Aneta Andrea Alžběta Agáta Aloisie Alena Alice Apolena Alexandra." Podala princi ruku a ten naštěstí nebyl zas až tak udiven, takže ruku automaticky přijal a políbil. Princezna se rozplývala štěstím a oči jí jen zářily. Očividně byla ráda, že se princ začíná konečně chovat. Ono totiž bylo celkem poznat, že tady dlouho nikdo nebyl, aby jí ruku políbil a drak nebyl k tomuto účelu ten pravý. Leda kdyby potřebovala pořádnou depilaci hřbetu ruky.
Princ se nadechl, tím nádechem, když chcete říct něco hlubokého a procítěného. Princezna se tetelila štěstím. Princ sebral všechnu odvahu a zeptal se: "Bylo to dobrý?" Princezně se vytratil úsměv, nejdřív vypadala, jako že každou chvíli vybuchne, ale pak utekla do tmy. Princ chvíli stál a koukal za ní. Drak se přestal tvářit nezúčastněně a zakroutil hlavou: "Tys tomu dal, mladej. Takovouhle jsem ji neviděl od doby, co se tu objevila." - "A jak se tu vůbec vzala?" - "No, to nevim. Když jsem se zeptal, tak mě okřikla takovým způsobem, že jsem se radši pakoval." - "Ach jo. Co mám udělat, abych si ji odvedl?" Drak se na prince zatvářil, jako na někoho, kdo vyzval na souboj krokodýla s kuchyňským nožem, ale pak se jeho výraz změnil na prosebný. "A ty by sis ji chtěl odvést? To bys pro mě udělal?" Princ pokýval hlavou. "Ano." - "No, v tom případě ti napovím. Dej ji dárek." Princ si sedl na hromadu zlata a začal se v ní hrabat. Drak ho chvíli se zájmem pozoroval a pak se zeptal: "A co to jako děláš?" - "Hledám dárek." - "Ale, ale. Ty si myslíš, že si tady nemůže vyhrabat co bude chtít? Musíš ji přinýst něco, co je venku a tady ne, asi teda. Promiň v lidech se moc nevyznám. Obvykle přijdou a chtěj mi useknout hlavu nebo mi furt rvou nějaký oběti." Princ se chvíli zamyslel. "A co bys navrhoval?" - "No," začal trochu rozpačitě drak. "Já dračicím vždycky nalovím pár tun masa, ale mám takovej neodbytnej pocit, že to nebude tak docela ono." Princ pokýval hlavou. Taky se mu představa několika tun syrového masa pro princeznu nezamlouvala. Dal hlavu do dlaní: "Co si já jenom počnu?" Vstal a odešel z jeskyně.
Sednul na svého bujného jednorožce a pobídl jej do běhu. Chvíli tak projížděl až narazil na jabloň. Měl už docela hlad a tak si jedno jablíčko utrhl a snědl. Potom jej jedno praštilo do hlavy a jemu se rozsvítilo.
Po chvíli princ přiběhl do jeskyně a našel princeznu a napřáhl ruku. V ní svíral ty nejhezčí květiny, které mohl najít. Princezna je přijala. "Děkuji," špitla. "Ale květiny uvadnou a pak už nebudu mít nic." Princ svěsil hlavu a došel k drakovi. "Nechceš mi poradit?" - "Zkus s ní promluvit, třeba se dozvíš víc." Princ se vrátil k princezně a zeptal se: "A jak se taková spanilá princezna dostane sem? Do sluje s drakem?" Princezna si otřela slzičku. "Moji rodiče mě sem poslali, protože jsem pátá dcera a tak se o mě žádný z princů nezajímal a rodiče, aby mi nemuseli dávat věno, tak mě radši poslali sem a dali vyhlásit, že aby drak nespálil království, musí dostat princeznu." Znovu propukla v pláč a odběhla ještě dál. Princ se vrátil k drakovi a řekl, co se dozvěděl. Drak se zamyslel: "Jo, každou chvíli mi sem cpou nějakou holku, ale obvykle všechny omdlely, když mě viděly. Když se potom probraly, zmizeli někde ve tmě a já už o nich víc neslyšel. Tak jsem spal dál. No a teď je tady tahle a já bych rád spal, ale to je pořád, umyj se, začínáš páchnout, na záchod choď do jednoho kouta, prostě hrůza. Jestli mi pomůžeš se jí zbavit, abych byl volný, budu ti do smrti smrťoucí vděčnej." Princ pokýval hlavou a pak jako kdyby dostal facku se probral a odběhl do tmy za princeznou, která vlastně ani nebyla princezna.
Chvíli ji hledal, ale jeskyně nebyla nekonečná a tak ji nakonec našel, jak sedí a tiše pláče. Vzal ji něžně za ruku, setřel jí slzy a řekl jen: "Pojď za mnou." Princ ji dovedl k východu z jeskyně. Ukázal ji rukou do krajiny a řekl: "Vidíš? Dávám ti dar. Svobodu. Můžeš jít s kým chceš, kam chceš. Ale já bych byl rád, kdybys šla se mnou na můj zámek." Princezna byla dojatá: "Ale já jsem až pátá princezna." - "Ale já tě mám rád takou, jaká jsi. Nepotřebuji žádné další bohatství." - "Ale co naši lidé? Co další dívky, které půjdou do dračího chřtánu?" - "Neboj. Řeknu, že jsem draka zabil. Budou mi věřit, protože tě uvidí naživu. Jsem princ a ti zabíjejí draky. Neboj, všechno zařídím."
Jak řekl, tak taky udělal. Přivedl ji na svůj zámek a protože měla spoustu pokladů od draka, nebyli ani král s královnou proti sňatku. Svatba byla ještě slavnější, než princovy narozeniny. Celé království se radovalo. Drak dál spokojeně spal na svém pokladu. Všichni si mysleli, že je mrtev. Pouze jednorožcovi služby nebylo potřeba.
A tak Vladislav a Anastázie žijí v království za devatero horami, devatero řekami, devatero lesy a devatero kopci šťastně a spokojeně. A jestli neumřeli, tak tam šťastně žijí dodnes.
---
Za devatero horami, devatero řekami, devatero lesy, devatero kopci, žilo bylo jedno království, v něm král a královna a ti měli syna, prince statného, silného, vzdělaného, veselé mysli, zdravého ducha i těla, pronikavého pohledu a rozumu.
Při završení osmnácti let se konala oslava, jakou království ještě nezažilo. Princ se nechal slyšet, že vyjede do světa a dobu sobě nevěstu, pannu královské krve a pojme ji za svou choť. nadšení bylo veliké a celé království se z toho radovalo (pouze štamgastové od Zelené lípy tvrdili, že je to proto, že se princ zlil jako doga a nevěděl, co žvaní ale palácová garda jim vše náležitě vysvětlila, takže urychleně změnili názor). I vsedl princ na svého bujného jednorožce (za velkého pochechtávání ze strany štamgastů od Zelené lípy) a odjel vstříc svému osudu vydobýt si čest a slávu.
Jen dnem i nocí, za deště i v horku, přes devatero hor, devatero řek, devatero lesů, devatero kopců, neznaje únavy a hladu. Po mnoha dnech dorazil k velké, černé sluji. Seskočil ze svého bujného jednorožce, tasil meč a vkročil do té temné sluje. Ve vzduchu se vznášel odporný puch síry, ale princ neohroženě kráčel vstříc svému osudu. Po chvíli spatřil světlo. Sevřel pevněji rukojeť meče a vkročil do osvětlené části sluje. To světlo byla záře zlata, drahokamů, uranu, stříbra a jiných pokladů. A na tom bohatství ležel drak. Netvor z dávných dob. Obří ještěr s tělem dlouhým patnáct sáhů, tlamou plnou zubů a obrovitými netopýřími křídly.
I nezalekl se princ obludného dračího zjevu a vykročil. Došel na deset kroků od draka a mocným hlasem zvolal: "Draku, lítý netvore! Přišel jsem, abych s tebou změřil síly své a ve slavném boji tebe porazil, uťal ti hlavu a tělo tvé spálil na popel, který rozmetám do všech koutů světa a budou po něm šlapat psi a lést v něm červi. Vyzívám tě na souboj!" Princův jasný a čistý hlas se ve sluji rozléhal jako zvon. Drak otevřel jedno oko, trochu zamžoural a promluvil lidským hlasem: "He? Co to? Jo. Aha. Co si přeješ?" Princ upadnuvší do mírných rozpaků znovu zvolal: "Draku, lítý netvore! Přišel jsem, abych s tebou změřil síly..." - "Jasně, jasně. Slyšel jsem, takže pokud to chápu dobře, chceš mě zabít. Promiň, po ránu mi to moc nemyslí." Princ chvíli stál, ale nezalekl se draka a jal se opět slova: "Draku, lítý netvore z hlubin, saň dravá..." - "Tak hele, brzdi mladej." Drak si zívl a otevřel druhé oko. "Máš v tom trochu guláš. Musíš si to trochu utřídit. Rozdíl mezi saní a drakem je dost podstatnej. Saně mají hlavy tři a více. Draci jenom jednu. Saně jsou taky velice hloupé a neumějí mluvit. A navíc ani nemají ty pověstné tvrdé dračí šupiny. A co tebe týče, jak se vlastně jmenuješ?"
Princ se vztyčil v celé své výšce a hrdě pozvedl svůj hlas: "Já jsem princ Vladislav, syn Vladimíra, syna Vratislava, syna Václavova, syna Vojtěchova, syna Vojmírova, syna Viktorova, syna Víta z království za devatero horami, devatero řekami, devatero lesy, devatero kopci a přijel jsem zachránit princeznu z tvých ohavných spárů." Drak pokýval hlavou: "A vsadím se, že znáš všechny hrdinské skutky svých předků... Ne, nic nechci slyšet. Ale jak víš, že tu mám princeznu?" - "Protože, draku, lítý netvore z hlubin, tys zrozen k tomu, abys škodil. Jsi nepřítelem lidství, čistoty, krásy a dobra..." - "Ale huš. Kam na ty kecy chodíš?" Princ se však nenechal zviklat dračím hlasem a pokračoval: "...A tak si žádáš cnostné panny, abys ukojil svou touhu po mase. A nyní mi vydej princeznu a já ti slíbím rychlou a bezbolestnou smrt."
Drak se na chvíli zamyslel, ale nechal toho, protože jej vyrušil princ, který se s hlasitým pokřikem a válečnou písní na rtech rozběhl na draka mávaje při tom mečem nad hlavou (mimochodem, zpíval dost falešně). Doběhl k drakovi, pozvedl meč a pravil: "Draku, lítý netvore z hlubin, zhoubo lidstva..." - "Hele, nechtěl bys mi přestat nadávat?" Princ už nevěděl co říct a proto ťal drakovi po šíji. Meč zazvonil, odskočil a zůstal na něm obrovský zub. "Tys asi ještě neslyšel o pověstných dračích šupinách, viď?" Princ nic nedbal na netvorův hlas a sekal znovu a znovu. Drak se chvíli ošíval a když se princi očividně nechtělo přestat, řekl: "Nech už toho, hrozně to lechtá." Princ nevypadal, jako kdyby draka poslouchal a sekal, až se z něj pot lil. Drak obrátil oči vzhůru, povzdechl si a řekl spíš pro sebe: "Hlavně, že má kluk radost."
Princ stále mlátil do draka, až se mu meč zlomil v půli. Tu se v princi probrala myšlenka, že by tento souboj taky nemohl třeba ani vyhrát. Drak, jako by věděl, na co myslí se usmál a odhalil tak špičaté zuby. Princ kapku znejistěl. Drak se líně posunul k princi, ale zarazil se, když uslyšel líbezný ženský hlásek: "Tak copak se to tady děje?!!" Drak svěsil hlavu a tiše špitl: "Ale do pr-" Zpoza jedné hromady zlata vyšla princezna a postavila se vedle draka. Princezna byla oděna v skvostný šat, zdobena nejdražšími šperky, s dlouhými zlatými vlasy a lící překrásnou jako slunce. I rozhlédla se kráska po sluji a pohled její padl na prince. I zašvitořila: "Tak to ty tady děláš ten kravál?"
Princ přešťasten, že nalezl princeznu, se uklonil, rychle schoval zničený meč za zády a pravil: "Princezno, tys tak spanilá a rozmilá, žes mě okouzlila. Přivezu tě na svůj zámek a pojmu tě za svou choť. Pojď hned ke mně." Na princeznu princova řeč udělala očividně dojem, neboť k němu ihned přiskočila a dala mu velkou facku. "Tak ty takhle? To si holenku jako myslíš, že ty si tady budeš vyřvávat jak na lesy a potom s tebou někam pojedu? Tak to seš na pěkným omylu. Ani ses mě nezeptal, jestli tě chci." Princ chvíli přemýšlel o její poslední větě, jakoby mu řekla něco co jej přinutí přemýšlet o vesmíru úplně jinak. Pohlédl tázavě na draka, ale ten vypadal, jako kdyby mohl, že by mu akorát nastrouhal mrkvičku. Proto pohlédl zpět na princeznu, nasadil nevinný výraz a zeptal se: "A to se musí?" Princezně se na chvíli zastavil dech. Drak udělal několik kradmých kroků vzad. Princ nevěděl co dělat, tak jen dál stál jako Y. Princezna znovu nabrala dech a rozkřikla se: "Ty jedno šovinistický pometlo! Ty si myslíš, že si jen tak přijdeš, sbalíš mě a já s tebou půjdu kamkoli se ti zachce?" Princ pohlédl vyděšeně na draka, ale ten se tvářil, jako že tam vůbec není. Odpověděl proto: "Ehm...Ano?"
Princezna nejprve zrudla, pak zfialověla a nakonec zmodrala a pak znovu zfialověla a pak se ji vrátila její původní barva a řekla, celkem klidně: "NE! Samozřejmě že ne. Musíš být milý, taktní, věnovat se mi, starat se o mě, ptát se jak mi je, být veselý, když jsem veselá, být smutný, když jsem smutná, dělat co mi uvidíš na očích, nosit mi dárky, povídat si se mnou a nemyslet jen na sebe." Princ chvíli počítal, ale za chvíli mu došly prsty a tak toho radši nechal. "Tohle všechno?" Princezna rázně zakývala hlavou. Princ se na chvíli zamyslel a pak se nesměle zeptal: "A jak se to dělá?" Princezna si povzdechla: "Ty seš nějakej neandrtálec z jeskyně, viď?"
Princ vypjal hruď a povznesl svůj zvučný hlas: "Já jsem princ Vladislav, syn Vladimíra, syna Vratislava, syna Václavova, syna Vojtěchova, syna Vojmírova, syna Viktorova, syna Víta z království za devatero horami, devatero řekami, devatero lesy, devatero kopci." Princezna se lehce usmála: "Ano, správně. Už ses mi představil a teď já. Jmenuji se Anastázie Anna Albína Aneta Andrea Alžběta Agáta Aloisie Alena Alice Apolena Alexandra." Podala princi ruku a ten naštěstí nebyl zas až tak udiven, takže ruku automaticky přijal a políbil. Princezna se rozplývala štěstím a oči jí jen zářily. Očividně byla ráda, že se princ začíná konečně chovat. Ono totiž bylo celkem poznat, že tady dlouho nikdo nebyl, aby jí ruku políbil a drak nebyl k tomuto účelu ten pravý. Leda kdyby potřebovala pořádnou depilaci hřbetu ruky.
Princ se nadechl, tím nádechem, když chcete říct něco hlubokého a procítěného. Princezna se tetelila štěstím. Princ sebral všechnu odvahu a zeptal se: "Bylo to dobrý?" Princezně se vytratil úsměv, nejdřív vypadala, jako že každou chvíli vybuchne, ale pak utekla do tmy. Princ chvíli stál a koukal za ní. Drak se přestal tvářit nezúčastněně a zakroutil hlavou: "Tys tomu dal, mladej. Takovouhle jsem ji neviděl od doby, co se tu objevila." - "A jak se tu vůbec vzala?" - "No, to nevim. Když jsem se zeptal, tak mě okřikla takovým způsobem, že jsem se radši pakoval." - "Ach jo. Co mám udělat, abych si ji odvedl?" Drak se na prince zatvářil, jako na někoho, kdo vyzval na souboj krokodýla s kuchyňským nožem, ale pak se jeho výraz změnil na prosebný. "A ty by sis ji chtěl odvést? To bys pro mě udělal?" Princ pokýval hlavou. "Ano." - "No, v tom případě ti napovím. Dej ji dárek." Princ si sedl na hromadu zlata a začal se v ní hrabat. Drak ho chvíli se zájmem pozoroval a pak se zeptal: "A co to jako děláš?" - "Hledám dárek." - "Ale, ale. Ty si myslíš, že si tady nemůže vyhrabat co bude chtít? Musíš ji přinýst něco, co je venku a tady ne, asi teda. Promiň v lidech se moc nevyznám. Obvykle přijdou a chtěj mi useknout hlavu nebo mi furt rvou nějaký oběti." Princ se chvíli zamyslel. "A co bys navrhoval?" - "No," začal trochu rozpačitě drak. "Já dračicím vždycky nalovím pár tun masa, ale mám takovej neodbytnej pocit, že to nebude tak docela ono." Princ pokýval hlavou. Taky se mu představa několika tun syrového masa pro princeznu nezamlouvala. Dal hlavu do dlaní: "Co si já jenom počnu?" Vstal a odešel z jeskyně.
Sednul na svého bujného jednorožce a pobídl jej do běhu. Chvíli tak projížděl až narazil na jabloň. Měl už docela hlad a tak si jedno jablíčko utrhl a snědl. Potom jej jedno praštilo do hlavy a jemu se rozsvítilo.
Po chvíli princ přiběhl do jeskyně a našel princeznu a napřáhl ruku. V ní svíral ty nejhezčí květiny, které mohl najít. Princezna je přijala. "Děkuji," špitla. "Ale květiny uvadnou a pak už nebudu mít nic." Princ svěsil hlavu a došel k drakovi. "Nechceš mi poradit?" - "Zkus s ní promluvit, třeba se dozvíš víc." Princ se vrátil k princezně a zeptal se: "A jak se taková spanilá princezna dostane sem? Do sluje s drakem?" Princezna si otřela slzičku. "Moji rodiče mě sem poslali, protože jsem pátá dcera a tak se o mě žádný z princů nezajímal a rodiče, aby mi nemuseli dávat věno, tak mě radši poslali sem a dali vyhlásit, že aby drak nespálil království, musí dostat princeznu." Znovu propukla v pláč a odběhla ještě dál. Princ se vrátil k drakovi a řekl, co se dozvěděl. Drak se zamyslel: "Jo, každou chvíli mi sem cpou nějakou holku, ale obvykle všechny omdlely, když mě viděly. Když se potom probraly, zmizeli někde ve tmě a já už o nich víc neslyšel. Tak jsem spal dál. No a teď je tady tahle a já bych rád spal, ale to je pořád, umyj se, začínáš páchnout, na záchod choď do jednoho kouta, prostě hrůza. Jestli mi pomůžeš se jí zbavit, abych byl volný, budu ti do smrti smrťoucí vděčnej." Princ pokýval hlavou a pak jako kdyby dostal facku se probral a odběhl do tmy za princeznou, která vlastně ani nebyla princezna.
Chvíli ji hledal, ale jeskyně nebyla nekonečná a tak ji nakonec našel, jak sedí a tiše pláče. Vzal ji něžně za ruku, setřel jí slzy a řekl jen: "Pojď za mnou." Princ ji dovedl k východu z jeskyně. Ukázal ji rukou do krajiny a řekl: "Vidíš? Dávám ti dar. Svobodu. Můžeš jít s kým chceš, kam chceš. Ale já bych byl rád, kdybys šla se mnou na můj zámek." Princezna byla dojatá: "Ale já jsem až pátá princezna." - "Ale já tě mám rád takou, jaká jsi. Nepotřebuji žádné další bohatství." - "Ale co naši lidé? Co další dívky, které půjdou do dračího chřtánu?" - "Neboj. Řeknu, že jsem draka zabil. Budou mi věřit, protože tě uvidí naživu. Jsem princ a ti zabíjejí draky. Neboj, všechno zařídím."
Jak řekl, tak taky udělal. Přivedl ji na svůj zámek a protože měla spoustu pokladů od draka, nebyli ani král s královnou proti sňatku. Svatba byla ještě slavnější, než princovy narozeniny. Celé království se radovalo. Drak dál spokojeně spal na svém pokladu. Všichni si mysleli, že je mrtev. Pouze jednorožcovi služby nebylo potřeba.
A tak Vladislav a Anastázie žijí v království za devatero horami, devatero řekami, devatero lesy a devatero kopci šťastně a spokojeně. A jestli neumřeli, tak tam šťastně žijí dodnes.