Dračí svět - 2.kapitola Rada tří
„Půjdeme, ne?“ otázala se Scalie a začala scházet po cestičce dolů na louku. Kde bylo několik draků různých velikostí a barev a třpytivě bílá jednorožka s rohem na hlavě.
Bytosti na louce skákali, váleli se po zemi, honili se a všichni vypadali tak strašně spokojeně a vyrovnaně, že to snad ani nebylo možné. Draci chvíli kroužili po nebi, chvíli zase běhali po zemi. Potom nějaký černý drak vzal bílou vlčici a s úsměvem jí strčil do jezera. Chvíli se nic nedělo a pak se vynořila světle modrá dračice s vlčicí na zádech a obě začaly na draka cákat vodu.
„Tak jdeš nebo ses tam rozhodla zůstat?“ zavolal na mě Naros a vytrhl mě tak z mého zapřemýšlení nad pohledem, který se mi právě naskytl.
„Jj, už jdu,“ začala jsem scházet po cestě dolů.
„No konečně,“ zamumlala si pro sebe zelená dračice a mávla ocasem, tak, že kdyby vlk neuskočil byla by z něj placka. „Jejda,“ usmála se, „promiň.“
„Nerozmáčkni ho,“ rozesmála se jednorožka, která zatím dohopsala až k nám. Chvíli si mě zkoumavě prohlížela. „Vítej, už se na tebe čeká.“
„Na mě?“ zíral jsem na lesknoucí jednorožku.
Vlk obrátil oči v sloup, „Ne na tvojí babičku.“
„No já vás asi opustím, myslím, že někdo potřebuje pomoc.“ Přerušila nás Scalie a rozeběhla se k jezeru, skočila do něj, tak že černého draka zasáhla obří vlna.
Jednorožka se na mě usmála, „Jsem Idril a mám tě odvézt za Radou tří.“
„Za Radou tří?“ nechápavě jsem jí sledovala. Ta však jen zakroutila hlavou, „vše se už brzy dozvíš,“ a vydala se k cestě, která vedla do hloubky lesa. Naros jí následoval a já nezůstala dlouho pozadu.
Nad lesem se ozývalo něco co bych nazvala dračím zpěvem. Byly to zvláštní melodie, které se mísily se zpěvem ptáků a měli magicky uklidňující účinky. Zadívala jsem se na nebe a spatřila na něm kroužit draky.
Po nějaké době jsem došli k obřímu koloseu. Naros vešel dovnitř a my ho následovali. Uprostřed obřího kolosea seděli tři draci. Třináct metrů dlouhý a tři metry vysoký zlatý drak s dvěma rohy na hlavě, desetimetrový, poměrně velký drak s šesti končetinami a temně fialová kovová dračice.
Navzájem jsme se všichni pozdravili. „Něco tu pro tebe mám, Flai,“ Naros hodil drakovi malý balíček.
„Díky,“ drak balíček odložil. Idril mezitím něco říkala dalším dvěma drakům. Pak Naros a Idril odešli stejnou cestou jako předtím přišli a já tam zůstala sama se třemi draky.
Chvíli na mě koukali a pak se ozval ten desetimetrový drak, který seděl uprostřed. „Jmenuji se Flaiming. Tohle je Motig,“ ukázal na zlatého draka po své pravici, „a tohle je Kitty,“ ukázal na fialovou dračici po své levici. „Jsi tady, protože nám bylo řečeno, že jsi jedna z nás.“
Nechápavě jsem na ně zírala.
„Stačí jen aby si prošla zkouškou, pokud se ti to nepodaří opět se navrátíš do lidského světa.“
„Jakou zkouškou?“ otázala jsem se.
Flaiming kývl na zbylé dva draky a všichni začala potichu odříkávat nějaká slova, přestali až když se na zemi objevil portál.
„Vstup do něj,“ kývla na mě Kitty a usmála se.
„Co se stane?“ nedůvěřivě jsem portál sledovala. Byl duhový. Barvy se v něm měnily a různě prolínaly do sebe. Občas se mi zdálo jako bych tam zahlédla odraz nějakého draka či vlka.
„To uvidíš,“ řekl Motig a vyfoukl z nosu obláček dýmu.
Opatrně jsem udělala krok dopředu a vstoupila do portálu. Kolem mě vyšvihly vysoké plameny, které měnily barvy. Zdálo se mi jako bych se ocitla ve víru. Motala se mi hlava a najednou jsem měla pocit, že znám i věci, které jsem neznala. Cítila jsem se zvláštně. Najednou jsem zjistila, že mám ocas a srst. Podívala jsem se a v odlesku od portálu zachytila ne svůj odraz, ale odraz řerné vlčice.
Znova jsem se ocitla ve víru a když na sebe opět pohlédla spatřila jsem rudou dračici. Cítila jsem sílu ohně a vyfoukla z nosu pořádný oblak dýmu.
Po poslední přeměně portál zmizel a já stála opět v koloseu ve své lidské podobě. Ale cítila jsem se jinak. Cítila jsem v sobě sílu magickou sílu a neodolala jí vyzkoušet. Vyčarovala jsem růži, věděla jsem jak, bylo to snadné.
„Hmm, koukám, že tu máme další čarodějku,“ usmála se Kitty.
„Víš jak se jmenuješ?“ otázal se Motig
„Briny“ odpověděla jsem s úsměvem.
„Vítej doma Briny, nyní už nejsi člověk patříš mezi nás,“ usmál se Flaiming. „Idril tě tu určitě ráda provede.“
„Děkuji,“ usmála jsem se a s pocitem, že jsem konečně tak kde mám být vyšla na lesní cestu, který vedla ven z kolosea.
Bytosti na louce skákali, váleli se po zemi, honili se a všichni vypadali tak strašně spokojeně a vyrovnaně, že to snad ani nebylo možné. Draci chvíli kroužili po nebi, chvíli zase běhali po zemi. Potom nějaký černý drak vzal bílou vlčici a s úsměvem jí strčil do jezera. Chvíli se nic nedělo a pak se vynořila světle modrá dračice s vlčicí na zádech a obě začaly na draka cákat vodu.
„Tak jdeš nebo ses tam rozhodla zůstat?“ zavolal na mě Naros a vytrhl mě tak z mého zapřemýšlení nad pohledem, který se mi právě naskytl.
„Jj, už jdu,“ začala jsem scházet po cestě dolů.
„No konečně,“ zamumlala si pro sebe zelená dračice a mávla ocasem, tak, že kdyby vlk neuskočil byla by z něj placka. „Jejda,“ usmála se, „promiň.“
„Nerozmáčkni ho,“ rozesmála se jednorožka, která zatím dohopsala až k nám. Chvíli si mě zkoumavě prohlížela. „Vítej, už se na tebe čeká.“
„Na mě?“ zíral jsem na lesknoucí jednorožku.
Vlk obrátil oči v sloup, „Ne na tvojí babičku.“
„No já vás asi opustím, myslím, že někdo potřebuje pomoc.“ Přerušila nás Scalie a rozeběhla se k jezeru, skočila do něj, tak že černého draka zasáhla obří vlna.
Jednorožka se na mě usmála, „Jsem Idril a mám tě odvézt za Radou tří.“
„Za Radou tří?“ nechápavě jsem jí sledovala. Ta však jen zakroutila hlavou, „vše se už brzy dozvíš,“ a vydala se k cestě, která vedla do hloubky lesa. Naros jí následoval a já nezůstala dlouho pozadu.
Nad lesem se ozývalo něco co bych nazvala dračím zpěvem. Byly to zvláštní melodie, které se mísily se zpěvem ptáků a měli magicky uklidňující účinky. Zadívala jsem se na nebe a spatřila na něm kroužit draky.
Po nějaké době jsem došli k obřímu koloseu. Naros vešel dovnitř a my ho následovali. Uprostřed obřího kolosea seděli tři draci. Třináct metrů dlouhý a tři metry vysoký zlatý drak s dvěma rohy na hlavě, desetimetrový, poměrně velký drak s šesti končetinami a temně fialová kovová dračice.
Navzájem jsme se všichni pozdravili. „Něco tu pro tebe mám, Flai,“ Naros hodil drakovi malý balíček.
„Díky,“ drak balíček odložil. Idril mezitím něco říkala dalším dvěma drakům. Pak Naros a Idril odešli stejnou cestou jako předtím přišli a já tam zůstala sama se třemi draky.
Chvíli na mě koukali a pak se ozval ten desetimetrový drak, který seděl uprostřed. „Jmenuji se Flaiming. Tohle je Motig,“ ukázal na zlatého draka po své pravici, „a tohle je Kitty,“ ukázal na fialovou dračici po své levici. „Jsi tady, protože nám bylo řečeno, že jsi jedna z nás.“
Nechápavě jsem na ně zírala.
„Stačí jen aby si prošla zkouškou, pokud se ti to nepodaří opět se navrátíš do lidského světa.“
„Jakou zkouškou?“ otázala jsem se.
Flaiming kývl na zbylé dva draky a všichni začala potichu odříkávat nějaká slova, přestali až když se na zemi objevil portál.
„Vstup do něj,“ kývla na mě Kitty a usmála se.
„Co se stane?“ nedůvěřivě jsem portál sledovala. Byl duhový. Barvy se v něm měnily a různě prolínaly do sebe. Občas se mi zdálo jako bych tam zahlédla odraz nějakého draka či vlka.
„To uvidíš,“ řekl Motig a vyfoukl z nosu obláček dýmu.
Opatrně jsem udělala krok dopředu a vstoupila do portálu. Kolem mě vyšvihly vysoké plameny, které měnily barvy. Zdálo se mi jako bych se ocitla ve víru. Motala se mi hlava a najednou jsem měla pocit, že znám i věci, které jsem neznala. Cítila jsem se zvláštně. Najednou jsem zjistila, že mám ocas a srst. Podívala jsem se a v odlesku od portálu zachytila ne svůj odraz, ale odraz řerné vlčice.
Znova jsem se ocitla ve víru a když na sebe opět pohlédla spatřila jsem rudou dračici. Cítila jsem sílu ohně a vyfoukla z nosu pořádný oblak dýmu.
Po poslední přeměně portál zmizel a já stála opět v koloseu ve své lidské podobě. Ale cítila jsem se jinak. Cítila jsem v sobě sílu magickou sílu a neodolala jí vyzkoušet. Vyčarovala jsem růži, věděla jsem jak, bylo to snadné.
„Hmm, koukám, že tu máme další čarodějku,“ usmála se Kitty.
„Víš jak se jmenuješ?“ otázal se Motig
„Briny“ odpověděla jsem s úsměvem.
„Vítej doma Briny, nyní už nejsi člověk patříš mezi nás,“ usmál se Flaiming. „Idril tě tu určitě ráda provede.“
„Děkuji,“ usmála jsem se a s pocitem, že jsem konečně tak kde mám být vyšla na lesní cestu, který vedla ven z kolosea.